ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1560.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1560/2019-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. R. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 68 To 174/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 3 T 150/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 3 T 150/2018, byl obviněný P. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za to byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil škodu způsobenou přečinem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu bylo dále uloženo zaplatit na náhradu škody poškozené Česká republika – Okresní správa sociálního zabezpečení Přerov částku 59 388 Kč.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Přerově podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 68 To 174/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo nesprávně rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod k dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání poukázal na to, že z rozhodnutí soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé a učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Dále dodal, že se soudy důsledně nezabývaly subjektivní stránkou přečinu a není zřejmé, ze kterých důkazů dovozují jeho zavinění. Rovněž zdůraznil, že mezi posouzením nalézacího a odvolacího soudu existuje rozpor, kdy zatímco soud nalézací spatřuje podvodný úmysl v tom, že měl zamlčet zdravotní problémy před zaměstnavatelem, odvolací soud hodnotil pracovní poměr jako fiktivní. Dále vytkl procesní vady při provádění výslechu svědkyně K. V. a protokolaci této výpovědi. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti předložil vlastní verzi skutkového děje a opakovaně zdůraznil, že před zaměstnavatelem svůj zdravotní stav nezamlčel, nemohl vědět, zda vůbec půjde na operaci a jestli ano, tak nevěděl kdy. Závěrem popsal svoje problémy s bývalým předsedou Družstva XY a vyslovil podezření, že jeho trestní stíhání jej má znevěrohodnit v řízení s Družstvem XY a rovněž se pozastavil nad vyjádřením odvolacího soudu, že jeho trestní stíhání bylo iniciováno podnětem okresní správy sociálního zabezpečení, avšak ve spise žádný doklad tuto skutečnost potvrzující nenalezl. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a podle §265l odst. 1) tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného úvodem stručně shrnul dosavadní průběh řízení a obsah dovolání. Následně pak dodal, že námitkami obviněný pouze opakuje skutečnosti, které již v řízení uplatnil a soudy se s nimi dostatečně vypořádaly. Rovněž uvedl, že obviněný pouze předkládá vlastní verzi skutkového stavu a nepředložil žádnou konkrétní námitku, která by mohla založit dovolací důvod. Připustil, že mezi dílčími závěry rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu existují drobné odchylky, nezakládají však v žádném případě tzv. extrémní nesoulad. Zdůraznil, že skutková věta odráží skutkový děj tak, jak jej posoudil nalézací soud a potvrdil soud odvolací. Skutečnost, zda zaměstnavatel byl seznámen se zdravotním stavem dovolatele či nikoli pak nepovažuje za rozhodnou, za situace, kdy subjektem uvedeným v omyl nebyl zaměstnavatel, ale Okresní správa sociálního zabezpečení Přerov. Na základě výše uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyjádřil svůj souhlas s ev. postupem podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1, odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §256b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
III.
Důvodnost dovolání
10. Předně považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran povahy vztahu mezi ním a zaměstnavatelem; tvrzení, že nemohl vědět, zda vůbec na operaci půjde či nikoli; kdy bude termín operace; jak dlouho bude trvat rekonvalescence resp. pracovní neschopnost; obsah výpovědi svědkyně V.; již vůbec ne konfliktní vztahy mezi ním a bývalým předsedou Družstva XY P. P., apod.). Obviněným shora zmíněné námitky nemají povahu hmotně právní, ale procesní, neboť jejich prostřednictvím tento prosazuje vlastní hodnotící úvahy – odlišné od hodnotících úvah nižších soudů a v návaznosti na to současně i vlastní verzi skutkového stavu věci. Prostřednictvím těchto námitek se obviněný primárně snaží docílit revize skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Z výše uvedených námitek vyplývá, že jeho snahou je přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Pro správnost těchto závěrů učiněných Nejvyšším soudem svědčí mj. i odkaz obviněného na „porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. při shromažďování důkazů [ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nejsou hmotně právního charakteru, ale charakteru procesního]. Za hmotně právní námitku naplňující dovolací důvod zvolený obviněným nelze označit ani jeho tvrzení, že soud nedoplnil dokazování opětovným výslechem svědkyně V., tedy že se nevypořádal s jeho důkazními návrhy, že svůj postup stran důkazních návrhů přijatelným způsobem neodůvodnil a z toho dovozuje, že v jeho projednávané věci jde o vadu ve vztahu ke shromažďování a hodnocení důkazů [v souvislosti s uvedenou námitkou obviněného je nutno, a to v souladu s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, konstatovat, že se v ní prolínají prvky procesní s nepřípustnou polemikou s odůvodněním soudního rozhodnutí ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř.]
11. V souvislosti s obviněným zmíněným porušením ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
12. Přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu nemůže založit ani námitky obviněného, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav v ev. závislosti na rozsahu provedeného dokazování s odkazem na tzv. extrémní nesoulad – rozpor, a to ve vazbě na tzv. opomenuté důkazy. Ve vztahu k uvedené problematice považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. řádu, protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn, II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Konstatoval zároveň, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. K otázce opomenutých důkazů Nejvyšší soud v předmětné věci uvádí, že oba soudy, jak nalézací, tak i odvolací o důkazních návrzích obhajoby rozhodly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Soud I. stupně vysvětlil, o jaké důkazy svá zjištění opřel, a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem provedl, hodnotil; soud odvolací se pak v odůvodnění rozhodnutí o odvolání obviněného zabýval skutkovými závěry i právními závěry soudu nalézacího. Soud nalézací pak objasnil důvody, pro které považoval za nadbytečné důkazy navrhované obviněným.
13. V souvislosti s předmětnou trestní věcí je tedy vhodné uvést, že obviněný se svými dovolacími námitkami snaží docílit konstatování takového skutkového zjištění, které by odpovídalo jeho představám a ve své podstatě spočívá v tom, že on (obviněný) řádně uzavřel pracovní smlouvu, při uzavírání pracovní smlouvy nezamlčel zaměstnavateli svůj zdravotní stav a v době, kdy pracovní poměr uzavíral ani sám nevěděl, že podstoupí operaci ramene a v důsledku toho bude dlouhodobě v pracovní neschopnosti, tudíž nikoho v omyl neuváděl (jen proto nastoupil krátce do zaměstnání, aby od správy sociálního zabezpečení získal nemocenské dávky, na které by v případě předmětného zaměstnání neměl nárok). Tento shora popsaný skutkový stav, vybudovaný obviněným na základě jím hodnocených důkazů, je však v přímém rozporu se skutkovým stavem, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, a dle jejich zjištění spočívá (stručně řečeno) v tom, že obviněný při vědomí, že v případě pracovní neschopnosti vyplácí nemocenské dávky okresní správa sociálního zabezpečení, účelově navázal pracovní poměr, aby formálně splnil podmínky nároku na nemocenské dávky, neboť pokud by jej nenavázal, neměl by na tyto dávky jako nezaměstnaný nárok a při vědomí těchto skutečností uplatnil nárok na dávky z nemocenského pojištění, které mu byly Okresní správnou sociálního zabezpečení v Přerově vyplaceny, neboť poškozená uvěřila, že pracovní poměr byl řádně uzavřen. V omyl byla uváděna Okresní správa sociálního zabezpečení v Přerově, která také nemocenské dávky vyplácela.
14. Nejvyšší soud může souhlasit s argumentací obviněného v tom, že soud prvního stupně ve skutkovém zjištění rozepisuje, stejně jako v odůvodnění svého rozsudku, situaci, zda při uzavírání pracovní smlouvy uváděl svého zaměstnavatele v omyl tím, že mu zamlčel svůj zdravotní stav či nikoli. Odvolací soud po provedeném veřejném zasedání konstatoval, že obviněným uplatněné námitky jsou pouhým opakováním jeho obhajoby a polemikou s hodnocením důkazů soudem prvního stupně a v odůvodnění svého rozsudku zejména zdůrazňuje fiktivnost uzavřené smlouvy s tím, že v kontextu důkazů, které měly soudy k dispozici, není podstatné, zda svědkyně (V.) věděla či nevěděla o termínu operace obviněného [zjištění, že o uvedené skutečnosti věděla, by mohlo mít význam z hlediska posuzování podílu dalších osob na fiktivním uzavření smlouvy]. Z tohoto konstatování odvolacího soudu obviněný dovozuje ve svém dovolání, že odvolací soud posunul skutkový děj tak, že snad mělo jít o společné jednání dodavatele a zaměstnavatele, kteří fingovali pracovní poměr dovolatele v úmyslu vylákat pro něj dávky nemocenského pojištění, tedy že odvolací soud dovozuje jeho vinu z jiných skutečností než soud prvního stupně.
15. V předmětné trestní věci byl skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a potvrzený soudem odvolacím prokázán především listinnými důkazy (lékařské zprávy). V daném případě považuje Nejvyšší soud za nezbytné upozornit obviněného na celou řadu důkazů, které vedly soudy nižších stupňů k závěru o účelovém úmyslném jeho jednání. Předně je to skutečnost, že obviněný byl naposledy před předmětnou věcí zaměstnán u Družstva XY a také tedy k nemocenskému pojištění přihlášen od 10. 6. 2015 do 31. 10. 2015. V mezidobí od 29. 7. 2015 do 30. 9. 2015 byl v pracovní neschopnosti. V době od ukončení pracovního poměru u Družstva XY (31. 10. 2015) až do 1. 3. 2016, kdy se stala jeho zaměstnavatelem společnost Z., nebyl nikde zaměstnán [ pokud obviněný poukazuje na to, že v případě smlouvy uzavřené k 1. 3. 2016 u společnosti Z. nelze dovozovat žádnou účelovost jeho jednání ve snaze získat nemocenské dávky, na které by jinak neměl nárok, neboť se mohl nechat zaměstnat u své manželky, která ji provozuje nebo u Družstva XY (zde je nutno poznamenat, že sám obviněný poukazuje v dovolání na nedobré vztahy s bývalým předsedou uvedeného družstva), pak se lze pouze pozastavit nad tím, proč tak obviněný od 31. 10. 2015 do 1. 3. 2016 neučinil ] – tudíž ani neměl by nárok na dávky nemocenského pojištění. Obviněný věděl o svých zdravotních problémech, které jak uváděl, mu znepříjemňovaly život, navštívil proto Traumatologické centrum – ambulanci FN Olomouc a dne 20. 1. 2016 mu byla navržena operace. Obviněný však tuto odmítl a preferoval rehabilitační a lázeňskou léčbu (obviněný sám uvedl, že ví o tom, že pracovní neschopnost se vystavuje i v případě lázeňské léčby). Přestože dne 20. 1. 2016 navrženou operaci odmítá a uvádí své zdravotní problémy, dne 15. 2. 2016 i při vědomí těchto limitujících faktorů uzavírá pracovní smlouvu (kdy se lze pozastavit nad tím, že mu zdravotní stav v tom nebrání) s nástupem dne 1. 3. 2016, ale již následujícího dne tj. 16. 2. 2016 v důsledku výše zmíněného zdravotního stavu navštěvuje ortopedickou ambulanci, lékaři sděluje, že bolesti trvají non stop , s tím, že by chtěl operaci s termínem přijetí 8. 3. 2016 a termínem operace dne 9. 3. 2016. V této souvislosti lze tedy odkázat nejen na shora uvedenou časovou chronologii, která zásadně znevěrohodňuje obhajobu obviněného, že si sám neplánoval termín operace (viz též dovolání bod III) atd., neboť termín operace závisí vždy na lékaři (jak uvedl v dovolání), ale pak nelze než připomenout obecně známou indicii, že termín nástupu do nemocnice a plánované operace není nikdy otázkou hodin [pokud nejde o situaci mimořádnou (např. dopravní nehoda, náhlý zdravotní stav atd.]. Sám obviněný sdělil, že je těžký kardiak, proto pokud dne 16. 2. 2016 uváděl plánovaný termín operace, stěží o tomto termínu nevěděl již dne 15. 2. 2016 při podpisu pracovní smlouvy [osoby svědků V. a Ž. pak zmiňuje jako rodinné přátele – soudy nižších stupňů v té souvislosti zmiňují alternativu zamlčení jim svého špatného zdravotního stavu či alternativu uzavřené fiktivní smlouvy, v obou případech však směřující k poškození ČSSZ]. Z výše uvedeného je tedy nepochybné a soudy nižších stupňů správně dovodily, že obviněný prostřednictvím účelově opatřeného zaměstnavatele uzavřel pracovní smlouvu, kterou odvolací soud označil důvodně za fiktivní [vytýká-li obviněný odvolacímu soudu, že posunul nazírání na jeho podvodný úmysl mj. ve vztahu ke společnému jednání s novým zaměstnavatelem, pak nelze než konstatovat, že tento závěr je naznačen již z úvodu skutkové věty rozsudku soudu prvního stupě, kdy tento hovoří o účelově opatřeném zaměstnavateli, byť se následně zmíněný soud zaměřil pouze na otázku zamlčení zdravotních problémů obviněným], když pro uvedený závěr svědčí nejen skutečnosti shora chronologicky zmíněné, ale také další skutečnosti uváděné již soudy nižších stupňů v odůvodnění jejich rozhodnutí – „fiktivnost uzavřeného pracovního poměru pak potvrzuje i fakt, že obviněný po ukončení pracovního poměru a pracovní neschopnosti pro společnost dále vykonával práci, ale již pouze jako konzultant bez uzavření pracovního poměru“.
16. V předmětné trestní věci je pro posouzení jednání obviněného, zda se dopustil trestného činu podvodu podstatné to, že obviněný uzavřel pracovní smlouvu účelově pouze proto, aby formálně splnil podmínky pro výplatu nemocenských dávek. Věděl o tom, jak probíhá výplata těchto dávek a svým jednáním uvedl v omyl Okresní správu sociálního zabezpečení v Přerově, která mu uvěřila, že pracovní poměr byl řádně uzavřen (nikoli účelově, aby došlo k výplatě nemocenských dávek) a v návaznosti na jím tvrzené skutečnosti mu vyplatila dávky nemocenského pojištění. Z hlediska odpovědnosti obviněného je pak nepodstatné, zda osoby jednající za společnost Z. jednaly s ním v součinnosti nebo zda jim obviněný rozhodné skutečnosti zamlčel, neboť poškozeným subjektem nebyla společnost Z., ale Okresní správa sociálního zabezpečení Přerov. Lze tedy uzavřít, že obviněný uzavřel pracovní smlouvu pouze účelově za účelem získání nároku na nemocenské dávky a uvedené skutkové zjištění nižších soudů není v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
17. Vzhledem k tomu, že primární podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na obviněného dovolávání se spravedlivého procesu). Vzhledem k tomu, že posouzení pravé podstaty námitek v dovolání uplatněných má svůj význam pro rozsah řízení o dovolání, je nutno dále poukázat v této souvislosti na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
18. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a jak již bylo shora konstatováno, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily (viz výklad shora body 14-16) a tato vykazovala znaky libovůle, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je potřebné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 1. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu