ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.205.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 205/2020-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020 o dovolání obviněného J. H. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 11 To 284/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 40/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 8 T 40/2019, uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku zmíněného rozsudku. Za tyto trestné činy byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. O povinnosti obviněného k náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Berouně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 11 To 284/2019 podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že závěr soudů obou stupňů o jeho vině je chybný. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedl, že soudy nižších stupňů v rámci hodnocení důkazů chybovaly, když jeho jednání posoudily jako zločin vydírání spáchaný se zbraní podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný však především zdůraznil, že se trestného činu nedopustil, neboť se na místě činu nenacházel, kdy pro tuto skutečnost, která by ji potvrzovala, nebyly v řízení provedeny dostatečné relevantní důkazy. Má za to, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a tyto nepostupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení. V neposlední řadě rovněž uvedl, že v rozporu se zákonnými povinnostmi soudy neprovedly jím navržené důkazy. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 11 To 284/2019, jakož i rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 8 T 40/2019 a zprostil obviněného viny.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného, kdy následně uvedl, že námitky uplatněné v dovolání obviněného nejsou pod jím uplatněný dovolací důvod podřaditelné. K tvrzení obviněného o nespáchání za vinu mu kladeného trestného činu, extrémnímu nesouladu a dalším pochybením v rámci základních zásad trestního řízení státní zástupce uvedl, že se s rozhodnutími soudů nižších stupňů plně ztotožňuje a považuje je za souladné s příslušnými trestně právními předpisy. Obdobně se vypořádal i s námitkou obviněného stran opomenutých důkazů ze strany soudů nižších stupňů. S ohledem na shora uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto, je třeba dovolaní s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. Nejvyšší soud dále považuje za potřebné uvést, že v případě námitek obviněného se jedná o námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
11. Ze shora uvedeného tak vyplývá, že námitky obviněného týkající se nesprávného hodnocení důkazů, které se vztahují ke spáchání předmětného trestného činu, lze označit za skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jednání obviněného. Jinými slovy řečeno, výše uvedené námitky jsou námitkami nepodřaditelnými pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. V souvislosti s otázkou rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci Nejvyšší soud poznamenává, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [pro orgány činné v trestním řízení], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
13. V reakci na shora uvedené je pak nutno konstatovat, že soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, a to včetně výpovědí svědků či listinných důkazů, a to tak, že je na jejich základě možné vytvořit jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, založená na pouhém vyvrácením každého jednotlivého důkazu bez toho, aby byla vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy tvořící ucelený řetězec důkazů. V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že vzdor tvrzení obviněnému, jsou odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla zahrnovat.
14. Bez ohledu na shora uvedené závěry považuje Nejvyšší soud ve vztahu k uplatněným námitkám za vhodné uvést následující skutečnosti. První okruh námitek obviněného směřoval především k nenaplnění jednání, které je obviněnému kladeno za vinu. Obviněný poukázal na skutečnost, že jeho přítomnost na místě činu nebyla prokázána žádnými objektivními důkazy, za který nepovažuje ani výpovědi jednotlivých svědků, ani zjištění časového rozsahu, za který je možné ujet vzdálenost mezi obchodním domem, kde se obviněný nacházel před spácháním projednávaného trestného činu a místem, kde byl trestný čin spáchán. Nejvyšší soud ovšem se zde uvedeným tvrzením obviněného nesouhlasí. Je sice pravdou, že obviněný nebyl vyjma poškozené na místě trestného činu jinými osobami spatřen či již nijak nelze obnovit přesné podmínky, za kterých obviněný cestu na místo činu skutečně vykonával, nicméně tyto skutečnosti nebyly soudy považovány za samostatné skutečnosti, z kterých by byla odvozována vina obviněného. Vina obviněného je dovozována, ze souhrnu všech těchto skutečností, jinými slovy řečeno z uceleného řetězce důkazů, který, mimo výpovědí svědků z řad sousedů poškozené a obviněného, tvořily rovněž i výpovědi příslušníků Policie České republiky týkající se chování samotného obviněného po činu, kdy tento zcela nestandardně po prvotní reakci, že je majitelem dokonce několika seker si nemohl vzpomenout, kde se tyto momentálně nachází, či nahrávka hovoru poškozené na linku Policie České republiky, svědčící o jejím akutním rozrušení. Z uvedeného je tak zřejmé, že námitky obviněného nemohou v konkurenci s učiněnými zjištěnými důkazy soudů nižších stupňů obstát.
15. K další námitce obviněného, a sice k problematice opomenutých důkazů Nejvyšší soud uvádí, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil i Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další). Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6 tr. řádu, protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn., II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Konstatoval zároveň, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
16. K otázce opomenutých důkazů Nejvyšší soud v předmětné věci uvádí, že oba soudy, jak nalézací tak i odvolací o důkazních návrzích obhajoby rozhodly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, soud prvního stupně vysvětlil, o jaké důkazy svá zjištění opřel, a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem provedl, hodnotil; soud odvolací se pak v odůvodnění rozhodnutí o odvolání obviněného zabýval skutkovými závěry i právními závěry soudu nalézacího. Oba soudy pak objasnily důvody, pro které považovaly za nadbytečné důkazy navrhované obviněným (str. 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 - 7 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně).
17. K poslední z obviněným uplatněných námitek - nemožnosti posouzení za vinu mu kladeného jednání jako jednání se zbraní, Nejvyšší soud uvádí, že se sice jedná o námitku v rámci aplikovaného dovolacího důvodu relevantně uplatněnou, avšak zjevně neopodstatněnou.
18. Podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se trestného činu vydírání dopustí, ten kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a takový čin spáchá se zbraní. V tomto ohledu lze dále citovat §118 tr. zákoníku, podle něhož je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomuto účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Zásadní význam má též rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 11. 1982, sp. zn. 1 Tz 27/83, publikované pod č. 25/1983 Sb. rozh. tr., podle něhož trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu §235 odst. 2 písm. a) tr. zákona [dnes §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku] nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí.
19. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na jednání obviněného nemá Nejvyšší soud žádných pochybností o tom, že obviněný naplnil i kvalifikovanou skutkovou podstatu daného zločinu. V konkrétním případě je zcela bezpředmětné, zda obviněný hrozil poškozené fyzickým napadením její osoby sekerou přímo, kdy i sama poškozená uvedla, že tomu tak nebylo, či zda pouze jejím držením a dalším užitím v podobě, kdy se „dožadoval vydání občanky“ a následně sekáním do jízdního kola poškozené, a konkludentně poukazoval na možný následek v případě neuposlechnutí jeho rozkazu o prodeji chaty. Uvedený závěr je rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž i pouhé ukázání zbraně na zdůraznění určité výhrůžky může naplnit pojmový znak vydírání spáchaného se zbraní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1553/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 960 ve svazku 32/2007, rozh. č. 53/2007 Sb. rozh. tr.).
20. Lze tak shrnout, že Nejvyšší soud s ohledem na všechny souvislosti, za nichž k činu došlo, usoudil, že sekera, kterou měl obviněný v době páchání trestného činu u sebe, aby ji poškozené ukázal, je okolností, která slouží k zintenzivnění významu výhrůžek a měl tím být zajištěn důraznější účinek na psychiku poškozené, a to i bez toho, že by obviněný výslovnou výhrůžku použití sečné zbraně pronesl nebo na poškozenou mířil nebo ji jinak vůči ní přímo použil. Jak již bylo uvedeno, zamýšleného účinku na psychiku poškozené bylo dosaženo již tím, že obviněný držením sekery v ruce se dožadoval vydání občanky.
21. Lze proto shrnout, že obviněný se dopustil zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž uvedenou skutkovou podstatu naplnil jak po stránce objektivní, tak subjektivní, a to v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu