ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.660.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 660/2020-953
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2020 o dovolání obviněného B. S. , nar. XY v XY, starobního důchodce, bytem XY čp. XY, XY, okr. XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 7 To 358/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 1 T 1/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný B. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 1 T 1/2013, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, dále jen tr. zák.), kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za to byl podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč, a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 7 To 358/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že odvolací soud nedoplnil ústavní znalecký posudek o jeho revizní část, v níž znalecký ústav měl posoudit ostatní zpracované znalecké posudky. Poukázal dále na to, že jestliže sám znalecký ústav uvedl, že obvyklá cena předmětného vozidla je 552.000 Kč a on prodal vozidlo poškozenému za částku 588.000 Kč, tak je toho názoru, že obvyklá cena, stanovená znaleckým ústavem, nebyla oproti prodejní ceně vozidla na základě kupní smlouvy ze dne 13. 6. 2009 v rozporu. Dále namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, neboť v rozhodnutích soudů obou stupňů podle jeho mínění absentuje srozumitelné odůvodnění rozsudku, z jakého důvodu byla stanovena obecná cena vozidla jako rozdíl obecné ceny vozidla mínus předpokládané náklady na opravu vozidla. Podle dovolatele ani u opakovaného hlavního líčení se soudu prvního stupně nepodařilo zjistit výši skutečných nákladů na opravu vozidla, a ani znalecký ústav ve svém doplněném stanovisku ze dne 12. 7. 2019 nestanovil exaktně, jaká výše nákladů na opravu vozidla by musela být vynaložena, aby vozidlo mohlo být v provozní pohotovosti. Podle názoru obviněného znalci zaměnili provozní pohotovost s tím, co vozidlo musí mít, aby bylo provozuschopné na pozemních komunikacích, jak stanoví příslušná vyhláška. Podle obviněného závěry soudu prvního stupně vyjádřené na straně 15 odůvodnění jeho rozsudku, nekorespondují s průběhem dokazování ani se závěry posudku znaleckého ústavu. Obviněný dále poukázal na to, že nárok poškozeného měl být uplatněn v občanskoprávním řízení, přičemž poškozený mohl požadovat na základě odborného posudku slevu z ceny vozidla. Obviněný je rovněž přesvědčen, že soudy obou stupňů bylo porušeno také jeho právo na spravedlivý soudní proces, neboť soudy obou stupňů neprovedly revizní znalecký posudek znaleckého ústavu k odstranění pochybností o stanovení obecné ceny vozidla. Soudy obou stupňů podle dovolatele spolehlivě nezjistily, zda obviněný zamlčel podstatné skutečnosti o historii vozidla a získal tak majetkový prospěch ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák. Obviněný dále namítl, že ve věci nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Soudy obou stupňů podle názoru dovolatele v této právní věci rovněž porušily zásadu subsidiarity trestní represe. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 7 To 358/2019 a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 1 T 1/2013.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se k dovolání obviněného s ohledem na povahu námitek nebude věcně vyjadřovat, a vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. má být tento dovolací důvod uplatněn prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. V souvislosti s tímto obviněným podaným mimořádným opravným prostředkem je vhodné uvést, že převážnou část obsáhlého dovolání tvoří rekapitulace dosavadního průběhu trestního řízení (viz str. 2-11 dovolání), aby následně (str. 12-15 dovolání) byly zmíněny výhrady obviněného vůči rozhodnutím nižších soudů, které podle jeho přesvědčení naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Primární námitkou obviněného je tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Ve vztahu k této námitce považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces (jeho porušení rovněž v dovolání zmiňuje)] připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvedly, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. Dále musí Nejvyšší soud konstatovat, že většina námitek, které byly uplatněny obviněným v dovolání, je obsahově shodná s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ současně je nutno podotknout, že soudy nižších stupňů se nezabývaly předmětnou trestní věcí poprvé. Odvolací soud v minulosti dvakrát zrušil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí (vždy za účelem řádného zjištění skutkového stavu věci)]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [ a to za situace, kdy byly právně relevantně uplatněny námitky, které byly shledány z pohledu uplatněného dovolacího důvodu zjevně neopodstatněnými, nikoli však za situace, kdy je pouze formálně odkazováno na jejich existenci ].
11. K námitce [ k určení výše nákladů na opravu vozidla a s tím související určení výše skutečné hodnoty vozidla ], kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a kterou by měl být naplněn tento dovolací důvod v intencích jím tvrzeného extrémního nesouladu považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že stěžejním argumentem obviněného je především již avizované nedostatečné zjištění nákladů nutných k opravě vozidla, kdy podle jeho (myšleno obviněného) názoru mělo dojít k “napojení automobilu na diagnostiku”, aby byly zjištěny skutečné závady a podle toho mohly být vyčísleny reálné náklady na opravu automobilu. Nejvyšší soud, shodně [ byť jde o námitku skutkovou a pro rozhodnutí by postačovalo odkázat na výše uvedené skutečnosti – bod 9,10 tohoto usnesení ] se soudem druhého stupně, k uvedené námitce obviněného podotýká, že ze znaleckého posudku znaleckého ústavu VUT v Brně - Ústav soudního inženýrství jednoznačně vyplývá způsob, jakým byla výše nákladů nutných k opravě vozidla určena. Shodně se znaleckým posudkem Ing. Dvořáka a specialistů výrobce Mazda, bylo zjištěno, že výsledky diagnostiky automobilu by při tak specifickém poškození, jakým úder blesku do automobilu bezesporu je, nedokázaly spolehlivě odhalit veškerá poškození, která byla v důsledku popsané události na automobilu způsobena a jediným spolehlivým způsobem, jak všechny tyto nanejvýš specifické a náhodně se projevující závady odstranit, je pouze kompletní výměna kabeláže, jejíž hodnota byla vyčíslena na částku 200 938 Kč (viz str. 4 - 6 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Obviněný svoje výhrady zaměřil zejména k výše uvedené otázce zjištěné škody, která však byla nižšími soudy na základě uvedeného znaleckého posudku objektivizována, avšak představám obviněného nevyhovovala. Přes skutečnost, že se obviněný uvedený posudek snažil (v řízení před nižšími soudy) a v řízení o dovolání snaží zpochybnit, nebral již v rámci své argumentace v úvahu skutečnost, že již ve věci původně vypracovaný znalecký posudek Ing. Čepka stanovil cenu obvyklou v rozmezí 360 000 až 411 000 (viz bod 17 rozsudku), tedy diametrálně odlišnou od ceny obvyklé stanovené znalcem, kterého si přibrala obhajoba a který fakticky ani neprovedl prohlídku vozidla, a který časovou (tedy obvyklou) cenu stanovil částkou 586 755 Kč (viz bod 18 rozsudku). Přestože obviněný v rámci dovolání mj. také uvádí, že se žádným způsobem na prodeji vozidla nepodílel a nebylo prokázáno, že by měl úmysl sobě opatřit majetkový prospěch, je vhodné i v reakci na tuto, byť opět procesní námitku zdůraznit, že soudy nižších stupňů dospěly na základě provedených důkazů k závěru, že obviněný byl pravidelně informován o průběhu a opravě předmětného vozidla, před specialisty výrobce bylo zatajováno, že poškozené vozidlo je opravováno za účelem prodeje, že svědek R. byl ujišťován, že vozidlo bude sloužit jen pro diagnostiku; že společnost P. P., přestože obviněný v ní vykonával funkci jediného člena představenstva jednající navenek, jménem společnosti a zároveň jediný akcionář společnosti, tato společnost na sebe v evidenci vozidel předmětné vozidlo nepřevedla, takže do okamžiku prodeje poškozenému byl jako vlastník uváděn stále Hanákovy kuchyně v.s.o.; že byla zamlčena historie vozidla a počet najetých kilometrů rovněž nesouhlasil. Soudy mimo shora uvedených a prokázaných skutečností vycházely dále z toho, že svědecky bylo prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo nastavil podmínky, za jakých bylo vozidlo nabízeno a realizováno. Skutečností poškozenému rovněž zamlčenou bylo to, že vozidlo bylo zasaženo bleskem a pojišťovnou bylo likvidováno jako totální škoda. Jestliže obviněný uvedené skutečnosti zpochybňuje, vyjadřuje svůj nesoulad primárně s hodnotícími úvahami soudů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a nikoli své výhrady vztahuje k hmotně právnímu posouzení daného skutku a takové skutečnosti nikdy nelze považovat za námitky naplňující pojem extrémního nesouladu-rozporu ve smyslu závěrů vyslovených Ústavním soudem. Nejvyšší soud proto neshledal důvod námitce obviněného přisvědčit, když závěry výše uvedeného znaleckého ústavu nezakládají žádné pochybnosti o jeho správnosti a úplnosti a nic na tom nemění ani účelová a nedostatečně specifická argumentace obviněného, který nadto sám přiznává, že vyčíslit náklady nutných oprav je složité.
12. K další z námitek obviněného vztahující se k neaplikaci zásady subsidiarity trestní represe ze strany soudů nižších stupňů musí Nejvyšší soud v obecné rovině uvést následující. Uvedená zásada je upravena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a byla rozvedena v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud uvedl: že „zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
13. Z výše uvedeného rozhodnutí stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněného jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané. Ze skutkového zjištění vyplynulo, jakým způsobem byla trestná činnost realizována, nelze přehlédnout její sofistikovanost, stejně jako škodu jednáním obviněným způsobenou. Za takto zjištěného skutkového stavu je odkaz obviněného na nutnost postupu podle §12 tr. zákoníku nejen nepřiléhavý, ale také zjevně neopodstatněný. Nad shora uvedené je nutno připomenout, že jednání obviněného bylo posouzeno podle zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, který neznal pojem společenské škodlivosti (tj. §12 tr. zákoníku – zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010), ale používal pojmu společenské nebezpečnosti a vycházel z materiálně-formálního pojetí trestného činu [v tomto směru však žádná námitka ze strany obviněného vznesena nebyla]. K otázce společenské nebezpečnosti a výhodnosti aplikace zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů, se vyjádřil soud prvního stupně v bodě 27 odůvodnění svého rozsudku. [ I přes shora uvedené, považoval Nejvyšší soud za vhodné poukázat na skutečnosti rozhodné pro ev. použití §12 odst. 2 tr. zákoníku, které by však v předmětné věci splněny nebyly ].
14. Pokud obviněný argumentuje nutností aplikace uvedených zásad (subsidiarita trestní represe, ultima ratio, extrémní nesoulad) ve vztahu k odlišnému skutkovému stavu, než jaký by nižšími soudy zjištěn a uveden ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (správným byl shledán odvolacím soudem), je nutné v tomto směru odkázat na závěry uvedené shora a vztahující se k nemožnosti odchýlení se od skutkového zjištění, kterého se obviněný podle obsahu uplatněných dovolacích námitek dožaduje [dožaduje se zjištění, že výše škody nebyla znaleckým posudkem objektivně zjištěna; nebyla zjištěna cena obvyklá, aniž by však připustil, že zamlčel podstatné skutečnosti provázející historii předmětného vozidla (viz shora)]. Nejvyšší soud však musí konstatovat, že hodnotící úvahy (ve vztahu k výhradám obviněného) soudu prvního i druhého stupně jsou jasně a logicky vyjádřeny v odůvodnění jejich rozhodnutí a je z nich rovněž zřejmé, že nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů.
15. V návaznosti na shora uvedené lze pouze nad rámec úvah nižších soudů uvést, že citovaného trestného činu [podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.] se dopustil ten, kdo sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. Pokud jde o subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu, vyžadovalo se zavinění ve formě úmyslu (§4 tr. zák.), avšak došlo-li ke způsobení tzv. těžšího následku, postačila i nedbalost (§5 tr. zák.). Z odůvodnění rozhodnutí nižších soudů je nezpochybnitelné, že se nejen výše uvedenými znaky trestného činu zabývaly (rovněž se zabývaly společenskou nebezpečností činu – viz bod 27 rozsudku).
16. V této souvislosti nelze než vycházet ze skutečností zjištěných nižšími soudy, že obviněný měl podvodný úmysl již na počátku páchání posuzované trestné činnosti, neboť věděl, že automobil byl vyřazen z provozu z důvodu jeho zásahu bleskem, v registru vozidel neprovedl v rozporu se skutečností zápis společnosti P. P., coby vlastníka, jejímž jediným akcionářem a statutárním orgánem byl obviněný, jakož i objednával a schvaloval nákupy veškerých náhradních dílů, které byly k opravě automobilu třeba. Rovněž výslechy svědků např. svědka Š., B., M. a J. potvrdily, že obviněný byl podrobně informován o veškerém dění ohledně automobilu, jakož i skutečnost, že svědkovi Š. uděloval pokyny k prodeji předmětného automobilu. Jak správně podotkl soud druhého stupně, lze si jen stěží představit, že obviněný, který celý nákup inicioval a řídil jeho opravu včetně jejího financování, by pak neudělil žádné pokyny k prodeji vozidla, které právě k tomuto účelu již od počátku pořizoval.
17. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše (viz bod 15), ve vztahu ke způsobení tzv. těžšího následku, tj. škody nikoliv malé podle 89 odst. 11 tr. zák., postačovalo zavinění z nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit značnou škodu, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. I kdyby tedy obviněný nejednal v úmyslu způsobit škodu nikoliv malou, jak naznačuje ve svém dovolání, k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu ke škodě nikoliv malé, byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli nepatrné.
18. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť námitky, spočívající v tvrzení existence tzv. extrémního nesouladu-rozporu, vycházely primárně z nesouladu se skutkovým zjištěním a za právní námitku nebylo možno označit ani uplatnění zásady subsidiarita trestní represe či ultima ratio, neboť se jedná o instituty, podle kterých nebylo v předmětné trestní věci postupováno [i přes tuto skutečnost považoval Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se ke smyslu ustanovení §12 tr. zákoníku (jak bylo rovněž uvedeno, nebyly by ani splněny podmínky pro takový postup podle §12 tr. zákoníku)]. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. (viz též bod 18).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu