ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.734.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 734/2020-497
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2020 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 14 To 285/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 11 T 63/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 11 T 63/2018, uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině tohoto rozsudku [týmž rozsudkem byli uznáni vinnými přečinem výtržnictví také spoluobvinění J. P. a J. M.]. Podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, současně podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené zdravotní pojišťovny. Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 26. 2. 2019, č. j. 18 T 124/2018-333, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Písku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 14 To 285/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci uplatněného dovolacího důvodu zpochybnil a namítl, že jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť poškozeného udeřil do tváře toliko jednou otevřenou dlaní. Podle jeho verze bylo zranění způsobeno v důsledku úderu lahví do hlavy poškozeného spoluobviněnou P., případně zranění mohl utrpět již při dřívějších atacích ze strany všech obviněných. Současně soudu druhého stupně vytkl, že neprovedl jím navržené důkazy. V kontextu uplatněných námitek tak obviněný zpochybňuje svoji vinu stran spáchání skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 3 tr. zákoníku. V souladu s obsahem svého dovolání tak obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 14 To 285/2019, a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že pro uznání viny obviněného zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 3 tr. zákoníku existoval v daném případě dostatek relevantních důkazů, které jsou jasně označeny v rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž obviněný naprosto bezdůvodně bez jakéhokoliv varování udeřil poškozeného pěstí do obličejové části hlavy, a to takovou silou, až poškozený upadl na vozovku a ztratil vědomí. V důsledku tohoto ataku utrpěl mnohočetná zranění, z nichž krevní výron je považován podle ustálené rozhodovací praxe za poranění důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a jedná se tedy o těžkou újmu na zdraví. Obviněný musel být srozuměn přinejmenším s tím, že pokud napadá tímto způsobem poškozeného, může k takovému zranění vlivem pádu poškozeného na zem dojít. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že bylo odvolání zamítnuto podle §256 tr. ř., prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud v souvislosti s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil, musí konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ již v řízení před soudem prvního stupně obviněný uváděl, že obviněný M. (v případě prvního konfliktu) poškozeného strhl, a všichni tři spadli na okraj chodníku; P. měla o hlavu poškozeného rozbít láhev (jednou uváděl Whisky, podruhé vína); v ruce poškozeného se něco zalesklo, a proto poškozeného napadl – nedal mu ránu pěstí, ale facku; na uvedené námitky reagoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku zejména v bodech 18-25, na obdobné námitky uplatněné v odvolání (viz též body 11-20 usnesení odvolacího soudu) reagoval soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení v bodech 34-35, 38) ]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů je nutno označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jejího jednání.
11. S ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání považuje Nejvyšší soud za nezbytné dále uvést, a to mj. i v souvislostí s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení, obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
12. Na shora uvedené konstatování je dále vázán také další postup Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, kdy Ústavní soud ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám v usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. S ohledem na obecné konstatování k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a charakteru obviněným uplatněných námitek uvedeným shora Nejvyšší soud uvádí, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a tvrzeným procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že předmětný trestný čin nespáchal. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, a to ani z pohledu práva na spravedlivý proces, kdy lze poukázat mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k výtkám obviněného k rozhodnutím nižších soudů.
14. Nejvyšší soud pouze nad rámec své přezkumné činnosti považuje za vhodné uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
15. Obviněný byl shledán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a způsobí mu tímto činem těžkou újmu na zdraví. Způsobení těžké újmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je těžká újma na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. Těžká újma na zdraví je definována v §122 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami, a sice jedná se o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění a zároveň je některým z taxativně uvedených případů: a) zmrzačení, b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, c) ochromení údu, d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, e) poškození důležitého orgánu, f) zohyzdění, g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, h) mučivé útrapy, nebo i) delší dobu trvající porucha zdraví.
16. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví může být delší nebo i kratší, než je v soudní praxi vžitá hranice šesti týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozh. č. 13/1966; rozh. č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Správné závěry o tom, jakou povahu má těžká újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je však závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1527-1530).
17. Předmětný skutek obviněného byl posouzen jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, obviněný spolu s dalšími spoluobviněnými poškozeného nejprve opakovaně fyzicky napadl údery pěstí a kopanci, ale v důsledku tohoto útoku způsobil(i) poškozenému pouze drobná zranění bez nutnosti lékařského ošetření [k této fázi jednání všech obviněných se váže posouzení jejich jednání jako výtržnictví]. Až následný samostatný útok obviněného, kdy poškozeného udeřil pěstí pravé ruky do obličejové části hlavy, následkem čehož poškozený upadl na vozovku a zůstal zde bezvládně ležet, byl posouzen jako zločin ublížení na zdraví, za který odpovídal obviněný.
18. Nalézací soud po vyhodnocení všech okolností konstatoval, že obviněný bezdůvodně napadl poškozeného opakovanými údery pěstí a kopanci a dále vedl prudký úder pěstí do oblasti hlavy poškozeného, čímž mu způsobil zhmoždění pravé spánkové krajiny hlavy, hematom pravého horního víčka a dolního levého víčka, svislé zlomeniny šupiny pravé spánkové oblasti a krevní výron nad tvrdou plenou mozkovou v pravé spánkové krajině, tedy poranění, které si vyžádalo hospitalizaci v nemocnici po dobu sedmi dní a následnou dobou léčení v trvání dvou měsíců. Nalézací soud uvedený závěr stran způsobné těžké újmy dostatečně konkretizoval ve skutkové větě rozsudku, kde je vedle údajů o rozsahu a následcích újmy, kterou poškozený skutečně utrpěl, jasně popsáno, jaká konkrétní těžká újma na zdraví byla poškozenému způsobena. Zmíněný soud pak v rámci odůvodnění rozsudku uvedl, že jednáním obviněného bylo způsobeno poškození důležitých orgánů, konkrétně krvácení do obalu mozkových, nacházejících se v oblasti hlavy ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (str. 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
19. Vzhledem k použitému mechanismu útoku a jeho intenzitě Nejvyšší soud neshledává na závěrech soudu stran posouzeného jednání obviněného žádných nesrovnalostí, neboť zcela jednoznačně byla jednáním obviněného způsobena vážná porucha zdraví poškozeného. Z hodnocení uvedených důkazů vyplynulo, že vzdor tvrzení obviněného nedošlo k napadení poškozeného úderem lahví spoluobviněnou P., kdy toto tvrzení obviněného je vyvráceno jak výpovědí samotného poškozeného, tak výpovědí dalších spoluobviněných, ale zejména pak kamerovými záznamy, na kterých je zcela zřejmě vidět stav poškozeného poté, co měl být údajně napadán všemi obviněnými do hlavy, kdy tento se zdá být zcela v pořádku, přičemž k upadnutí do bezvědomí poškozeného došlo až bezprostředně po úderu pěstí obviněného do oblasti hlavy poškozeného. Rovněž argumentace obviněného stran obavy o své zdraví, kdy měl být ohrožován poškozeným, který disponoval bodnořeznou zbraní, byl soudy nižších stupňů vyvrácen, neboť obviněný se bezprostředně před jeho útokem pěstí na poškozeného nacházel v automobilu, z kterého nemohl objektivně zjistit, zda poškozený avizovanou zbraní skutečně disponuje či nikoliv [s ohledem na celou řadu rozporů ve výpovědi obviněného je nutno tuto část obhajoby považovat za jednoznačně účelovou].
20. K další námitce obviněného, a sice k problematice opomenutých důkazů Nejvyšší soud uvádí, že k této problematice se opakovaně vyslovil i Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další). Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6 tr. řádu, protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn., II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň Ústavní soud konstatoval, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
21. Obdobné konstatování k otázce opomenutých důkazů činní i Nejvyšší soud, neboť v předmětné trestní věci musí konstatovat, že soud druhého stupně o důkazních návrzích obhajoby rozhodl a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, neboť velmi podrobně objasnil důvody, pro které považoval za nadbytečné provedení důkazů navrhovaných obviněným (str. 10 - 11 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně).
22. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu