ECLI:CZ:NS:2020:7.TD.22.2020.1
7 Td 22/2020-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl podle §31 odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání dne 27. 5. 2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013, o námitce vyloučení soudců V. V., J. E. a I. K. ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 360/2020, kterou podali obvinění D. R. , nar. XY, bytem XY, P. K., nar. XY, bytem XY, K. K. , nar. XY, bytem tamtéž, a V. K. , nar. XY, trvale bytem XY, takto:
Soudci Nejvyššího soudu V. V., J. E. a I. K. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 360/2020.
Odůvodnění:
I.
1. Podáním ze dne 17. 4. 2020 učinili obvinění P. K. a K. K. návrh na vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 360/2020 z důvodu podjatosti, a to členů senátu 6 Tdo V. V., J. E. a I. K. Senát v tomto složení má rozhodnout o dovoláních stran řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34994, ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013. Uvedli, že senát v tomto složení v minulosti rozhodl o stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, a to rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 6 Tz 3/2017-I.-693, kterým bylo konstatováno porušení zákona ve prospěch obviněných, když uvedení soudci dospěli k závěru, že telefonní a prostorové odposlechy použité ve věci jako důkaz, nebyly nezákonné. Krátce po vyhlášení uvedeného rozsudku soudci senátu č. 6 Nejvyššího soudu, kteří rozhodovali ve věci vedené pod sp. zn. 6 Tz 3/2017, za účelem informování veřejnosti novinářům do kamer sdělili, jakým způsobem má Krajský soud v Praze po jejich rozsudku postupovat z hlediska použitelnosti tohoto důkazu tedy, že by měl respektovat jejich názor o použitelnosti důkazu, a nikoliv závazný právní názor odvolacího vrchního soudu. Podle uvedených obviněných již okolnosti podání stížnosti pro porušení zákona vzbuzují pocit nátlaku na justici, když ještě v době kdy R. P. nebyl ministrem spravedlnosti ale advokát, veřejně na svém blogu vyjádřil potěšení ze zatčení D. R., svůj negativní postoj k obviněným, a ve svém článku prezentoval závěr, že jsou vinni, čímž porušil základní zásadu trestního řízení, a to presumpce neviny. Tento svůj postoj potvrdil následně již ve funkci ministra spravedlnosti, když po rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně začal veřejně prohlašovat, že podá stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných. Také prezident republiky, že zasáhl do celé trestní věci svými pohrůžkami vůči soudci odvolacího soudu P. Z. v souvislosti s jeho rozhodovací činností a opakovanými veřejnými komentáři dával najevo, jak si přeje, aby Nejvyšší soud rozhodl.
2. Obvinění P. K. a K. K., v souvislosti s uvedenými zásahy moci výkonné do moci soudní, odcitovaly část odůvodnění rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Budkevičius proti Litvě (48297/99), kde se jednalo o prohlášení nejvyššího státního zástupce a předsedy parlamentu před novináři. V uvedeném rozhodnutí ESLP uvedl, že dojde k porušení presumpce neviny upravené v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jehož porušení také ve věci nakonec konstatoval, pokud představitel státu v souvislosti s osobou, která je obviněná z trestného činu, učiní prohlášení o tom, že je vinna, předtím, než tak bylo prokázáno v souladu s právem. Postačuje bez jakýchkoliv formálních zjištění, že lze dovodit, že veřejný představitel považuje obviněnou osobu za vinnou. Podle ESLP bylo v uvedené věci důležité, aby v úvodní fázi, několik dní po zatčení stěžovatele a ještě před vznesením obvinění, nebyla činěna žádná veřejná obvinění, která by mohla být interpretována jako potvrzení viny stěžovatele z pohledu názoru konkrétních důležitých zástupců veřejné moci a krátké poznámky předsedy parlamentu při různých příležitostech přispěly k prohlášení zástupců veřejné moci o stěžovatelově vině, která pomohla povzbudit veřejné mínění o jeho vině, a způsobily, že příslušné soudy si učinily předčasný úsudek o skutku. ESLP uvedl, že do presumpce neviny může být zasaženo nejen ze strany soudu či soudce, ale také ze strany jiného orgánu veřejné moci.
II.
3. Obviněný D. R. podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 21. 4. 2020 rovněž podal námitku vyloučení soudců V. V., I. K. a J. E. z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 6 Tdo 360/2020. Uvedení soudci podle něj neskýtají záruky nezávislosti na výkonné moci představované vládou, zejména ministrem spravedlnosti a prezidentem republiky, jakož ani nezávislosti na médiích. Ve svém dodatečném obsáhlém odůvodnění této námitky podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení v této trestní věci a zopakoval svoje předchozí námitky ohledně vyloučení soudců. Poukázal na to, že tito soudci rozhodovali v trestním řízení vedeném proti němu opakovaně (o stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona, o stížnosti proti rozhodnutí o nevyloučení soudců odvolacího soudu) a při svém rozhodování se opakovaně vyjadřovali též k okolnostem svědčícím o jejich vyloučení z rozhodování v této trestní věci. Za stěžejní ale považuje, že podjatost uvedených soudců nyní není namítána výlučně s odkazem na existující nátlak prezidenta republiky nebo ekonomickou závislost soudů na výkonné moci, ale přistupují zde také skutečnosti, jež se váží výlučně k osobám soudců, zejména nerespektování ústavních principů, mezinárodních závazků, právních závěrů Ústavního soudu o akademickém charakteru rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obžalovaného, nekritická akceptace nepodloženého tvrzení obžaloby o materiální podloženosti odposlechů, mediální vystoupení atd.
4. Obviněný D. R. uvedl, že již v řízení o stížnosti pro porušení zákona (sp. zn. 6 Tz 3/2017) vznesl při veřejném zasedání dne 30. 5. 2017 námitku jejich vyloučení, kterou odůvodnil tím, že v důsledku veřejně prezentovaného nátlaku prezidenta republiky na rozhodující soudce jsou dány ověřitelné skutečnosti, které vzbuzují pochybnosti o jejich objektivní nezávislosti, nestrannosti a poměru k věci i osobám na ní zúčastněným. Poukázal přitom na konkrétní projevy nátlaku prezidenta republiky a jeho pravomoci ve vztahu k soudní moci i specificky vůči rozhodujícím soudcům. Podrobně popsal také řadu dalších svých námitek vyloučení soudců senátu č. 6 Nejvyššího soudu, které podal, ale soudy jim nebylo vyhověno, přičemž jím podané opravné prostředky proti nim (stížnosti a ústavní stížnosti) byly zamítnuty, resp. odmítnuty.
5. Ve svých dalších námitkách vyloučení uvedených soudců, že již obviněný D. R. poukázal nejen na vyjádření prezidenta republiky, ale také ministra spravedlnosti, kteří podle něj jako představitelé státu dali opakovaně najevo, že jemu příznivá rozhodnutí soudů byla chybná a nežádoucí. Vyjádření prezidenta republiky, že byla opakovaně zacílena přímo proti rozhodujícím soudcům (jmenovitě soudci Vrchního soudu v Praze P. Z.), opakovaně vyjádřil svůj úmysl iniciovat kárné stíhání tohoto soudce, a to právě pro skutkové a právní závěry, k nimž dospěl ve věci, přičemž poté, co Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona rozhodl v souladu s představami prezidenta republiky, tento oznámil, že je velmi spokojen a o kárné žalobě již neuvažuje, neboť by byla „dvojkolejná“. Prezident republiky M. Z. a ministr spravedlnosti R. P., že opakovaně dávali najevo své přesvědčení o jeho vině, ač mu svědčila zásada presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod – dále jen „Listina“). Jako představitelé výkonné moci současně vyvíjeli přímý i nepřímý tlak na rozhodující soudce, aby jej v souladu s jasnou předchozí společenskou a mediální objednávkou odsoudili k mnohaletému trestu odnětí svobody a „ekonomické smrti“ a tento tlak výkonné moci na rozhodující soudce byl úspěšný. Podle obviněného D. R. dal ministr spravedlnosti svůj negativní postoj vůči jeho osobě najevo již tím, že využil institut stížnosti pro porušení zákona v jeho neprospěch v tzv. „živé věci“, a to v kontextu svých mediálních vyjádření porušujících presumpci neviny. Prezident republiky, že dal jednoznačně a opakovaně najevo, že nehodlá respektovat presumpci neviny a k prosazení svého názoru na jeho vinu „je připraven (zne)užít i své Ústavou svěřené pravomoci, včetně cíleného nátlaku na konkrétní ve věci činné soudce“ (soudce Vrchního soudu v Praze P. Z.). Jejich prohlášení byla učiněna před rozhodnutím ve věci, přičemž dle vyjádření ministra spravedlnosti i prezidenta republiky bylo smyslem podané stížnosti pro porušení zákona zvrátit obviněnému příznivé rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
6. Obviněný D. R. podrobně popsal svoji argumentaci v řízení o jeho předchozích námitkách na vyloučení uvedených soudců senátu č. 6 Nejvyššího soudu v jeho trestní věci, které vznesl dne 30. 5. 2017 v řízení o stížnosti pro porušení zákona (vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tz 3/2017) a dne 10. 9. 2019 v řízení o jeho stížnosti (vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1079/2019), kterým ale nebylo vyhověno, přičemž Nejvyšší soud své rozhodnutí o nevyloučení daných soudců mj. odůvodnil tak, že „se nejedná o žádný z případů, které předpokládá §30 odst. 1 tr. ř. (potažmo §30 odst. 2 až 4 tr. ř.). Za takový důvod přitom nelze považovat skutečnosti, které byly uplatněny v rámci námitky podjatosti ze strany obviněného D. R., přičemž nutno zdůraznit, že součástí nezávislosti a profesionality soudce je mimo jiné i schopnost a povinnost odolávat vnějším tlakům v podobě různých vyjádření mediálních či politických subjektů, prezidenta republiky nevyjímaje. Dovedeno ad absurdum, při akceptaci odůvodnění dané námitky podjatosti by byli z rozhodování o stížnosti pro porušení zákona podané v této věci vyloučeni všichni soudci Nejvyššího soudu a z rozhodování v této trestní věci obecně pak všichni soudci v České republice“. Jeho ústavní stížnosti proti rozhodnutím Nejvyššího soudu o nevyloučení soudců senátu č. 6, že ale byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné usneseními Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2395/17, a ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 3016/17.
7. Obviněný D. R. uvedl také řadu rozhodnutí vydaných senátem č. 6 Nejvyššího soudu v době od roku 2004, v nichž bylo Ústavním soudem shledáno porušení ústavně zaručených práv a svobod ze strany soudců, což podle něj vyvrací dogma, že dostatečnou zárukou, že soudci nebudou rozhodovat pod tlakem výkonné moci, je jejich presumovaná profesionalita vyplývající ze zákonem stanovených povinností soudce.
8. Podle obviněného D. R. soudy rozhodující o vznesených námitkách vyloučení soudců nezpochybňují fakta, o něž opírá své námitky jejich vyloučení – zejména nátlak prezidenta republiky, mediální výhrůžky rozhodujícímu soudci ve věci, vyjádření spokojenosti s výsledkem stížnosti pro porušení zákona, ostrakizaci, ekonomickou závislost soudců na výkonné moci, mediální prezentaci rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona. Jako univerzální východisko všech svých úvah k zamítnutí námitky jejich vyloučení z projednávání věci soudy kladou premisu, že nelze připustit situaci, kdy by neexistoval soudce, který by byl oprávněn v jeho trestní věci rozhodnout. Tento závěr ale považuje za nesprávný s odkazem na judikatury Ústavního soudu, z které vyplývá, že nad zájmem státu na odhalování a potírání trestné činnosti mohou v některých specifických případech převládnout zájmy jiné (např. ochrana utajovaných skutečností zahraničních států – sp. zn. Pl. ÚS 7/09), jež vedou k tomu, že orgány činné v trestním řízení musí od trestního stíhání upustit, pokud by je nebylo možné vést v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Z toho dovozuje, že i v jeho případě, kdy zásahem výkonné moci dochází ke zpochybnění záruk nezávislosti rozhodujících soudců, je třeba dospět k závěru, že nelze-li řízení vést v souladu se zásadami spravedlivého procesu, nelze je vést vůbec, a to tím spíše, zapříčiní-li porušení nezávislosti vrcholní představitelé států svými protiprávními ingerencemi do rozhodování soudu. I v tom podle něj spočívá zásadní rozdíl mezi totalitní justicí (trestání za každou cenu) a justicí demokratického právního státu (trestání jen na základě fair procesu) a je zde povinnost státu, aby vždy a za všech okolností zajistil, že trestní řízení bude řádné, garantující nezávislost a nestrannost soudců, v opačném případě od takového řízení musí být upuštěno. Závěr, že nelze-li zajistit řízení spravedlivé, je namístě v zájmu odsouzení pachatele „slevit“ z ústavně zaručených požadavků na férový proces a odsoudit jej, by byl podle něj rozporný s elementárními zásadami právního státu a koneckonců i elementární profesní a morální integritou soudců. Jakýkoli záměrný zásah výkonné moci do nezávislého soudního rozhodování, nadto učiněný výkonnou mocí opakovanými veřejnými výhružkami rozhodujícímu soudci a jeho mediální dehonestací, že ze své podstaty vždy představuje porušení základních principů právního státu a má tedy bez dalšího charakter porušení ústavně zaručených práv osoby, proti níž se řízení vede. V jeho trestní věci, že ale otázka potenciální podjatosti všech trestních soudců České republiky (resp. všech soudců Nejvyššího soudu) není vůbec nastolena.
9. Za stěžejní pak obviněný D. R. považuje, že podjatost daných soudců není namítána výlučně s odkazem na existující nátlak představitelů výkonné moci, resp. ekonomickou závislost soudů na výkonné moci, ale je zde i další skutečnost, jež se váže výlučně k jejich osobám (zejména nerespektování ústavních principů, mezinárodních závazků, právních závěrů Ústavního soudu o akademickém charakteru rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obžalovaného, nekritická akceptace nepodloženého tvrzení obžaloby o materiální podloženosti odposlechů, mediální vystoupení atd.). Za tuto další okolnost vzbuzující pohybnost o nestrannosti soudců považuje jejich mediální vystoupení po vyhlášení rozsudku ve věci stížnosti pro porušení zákona, když si bezprostředně po veřejném vyhlášení rozhodnutí sami povolali do jednací síně novináře, aby jim prezentovali vlastní představu či přání, jak by měly nižší soudy postupovat po vydání rozhodnutí. Z reportáže České televize a autentických videozáznamů ČT6 vyplývá, že výše uvedení členové senátu prezentovali široké veřejnosti, ale zejména soudcům nižších soudů, následující: Novinář ČT sděluje divákům ČT: „Krátce po verdiktu si soudci zvou novináře znovu do soudní síně. Odpovídají na zásadní otázku. Musí se teď jejich rozsudkem řídit pražský krajský soud, který bude R. kauzu znovu řešit?“ V. V., předseda senátu: „Mám-li se tedy vyjádřit konkrétně, pak jsme toho názoru, že soud prvního stupně by měl respektovat náš názor o použitelnosti těchto důkazů.“ Novinář ČT, který byl přítomen výše uvedeného proslovu předsedy senátu V. V. a zbývajících dvou členů senátu, k tomu divákům ČT následně sdělil: „My jsme se samozřejmě ptali soudců Nejvyššího soudu, jak tedy podle nich by měl ten krajský soud postupovat a oni říkali, že v podstatě systémem vyšší bere, to znamená, že teď ty odposlechy platí jako důkaz, a tak by je měl brát krajský soud.“
10. Obviněný D. R. uvedl, že v právním státě platí, že o činnosti soudu informuje veřejnost tiskový mluvčí soudu, zatímco soudce promlouvá k veřejnosti svým rozhodnutím. Jinými slovy, soudce splní legitimní očekávání občanů jasně odůvodněným rozhodnutím. V daném případě však soudci nesdělovali přítomným novinářům pouze obsah právě vydaného rozhodnutí, resp. jeho odůvodnění, ale též návod (pokyn), jak dále výstupy z odposlechů a sledování pořízených v trestní věci hodnotit a použít v probíhajících trestních řízeních proti němu, čímž nejen došlo k faktickému popření tzv. „akademického“ charakteru rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona v jeho neprospěch, ale zejména představovalo ujištění (generální souhlas) nižším soudům, že takový postup bude ze strany Nejvyššího soudu akceptován v rámci případného dovolacího řízení. Svým mediálním vystoupením tak soudci zjevně překročili svou kompetenci posoudit pouze ty námitky, které ministr spravedlnosti uplatnil ve stížnosti pro porušení zákona. Pokud stížnost směřovala toliko do závěrů Vrchního soudu v Praze stran (ne)dostatečnosti odůvodnění příkazů k odposlechu a sledování, nebyli soudci nad rámec stížnosti oprávněni konstruovat a věcně přezkoumávat další v úvahu připadající námitky proti procesní použitelnosti takto získaných důkazů (např. místní příslušnost soudu, materiální podloženost příkazů apod.) a své závěry sdělovat nižším soudům a obžalobě.
11. Soudci přitom meritum svého rozsudku založili na závěru o „materiální podloženosti“ sporných příkazů k odposlechu a povolení ke sledování osob a věcí, přestože ve vyžádaných spisech Okresního soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem, neměli k dispozici žádné listiny, které by tvrzení o „materiální podloženosti“ sporných příkazů podporovaly. Nekritickou akceptací stanoviska obžaloby o tzv. „materiální podloženosti odposlechů“, která byla jednoznačně vyvrácena obsahem trestního spisu, soudci dali podle D. R. zřetelně najevo svůj hostilní vztah k němu, a naopak svůj nestandardní pozitivní vztah k obžalobě (státnímu zastupitelství), resp. k představitelům výkonné moci, kteří se ve prospěch obžaloby proti němu angažovali. V souvislosti s tím poukázal na rozsudek ESLP ve věci Mancel and Branquart proti Francii ze dne 24. 6. 2010 (stížnost č. 22349/06), kde shledal porušení práva stěžovatele na nezávislý a nestranný soud podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy za situace, kdy ve věci stěžovatele pět ze sedmi členů senátu Kasačního soudu, který rozhodoval o kasační stížnosti proti odsuzujícímu rozsudku, rozhodovalo předtím ve stejné věci o kasační stížnosti proti osvobozujícímu rozsudku. ESLP přihlédl k tomu, že Kasační soud ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí s odkazem na shromážděné důkazy uvedl, že stíhaný trestný čin byl spáchán, přičemž byla naplněna jeho objektivní i subjektivní stránka. Při rozhodování o opakované kasační stížnosti měli stejní soudci opětovně posuzovat naplnění objektivních a subjektivních znaků trestného činu v případě téhož skutku stejného obviněného. Podle ESLP byly dány objektivní pochybnosti o tom, zda uvedení soudci nejsou při svém rozhodování předem ovlivněni závěry, k nimiž dospěli ve svém předchozím rozhodnutí o téže věci. Z uvedeného důvodu bylo ESLP konstatováno porušení práva stěžovatele na nestranný a nezávislý soud v řízení o jeho kasační stížnosti. Z obdobných důvodů, že vznikají důvodné pochybnosti o objektivní nestrannosti uvedených soudců i v nyní projednávané věci, kdy mají rozhodovat o dovolání nejvyššího státního zástupce, které směřuje právě proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, tedy zejména použitelnosti pořízených výstupů odposlechů a sledování. Závěr o vyloučení soudců vyplývá již z toho, že se nad rámec vydaného rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona explicitně vyjádřili v médiích ke stěžejním otázkám hodnocení důkazů a jejich procesní použitelnosti. K tomu poukázal na judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 7 Nd 310/99, uveřejněné pod č. 14/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8 2016, sp. zn. 8 Tdo 1015/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 7 Nd 310/99, uveřejněné pod č. 14/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn . 8 Tdo 1464/2012), podle které „důvodem k vyloučení soudce podle §30 odst. 1 tr. ř. je již situace pokud se soudce do mediálního procesu sám zapojil např. tím, že se před rozhodnutím věci aktivně vyjadřoval v médiích o jím řešené věci, např. uveřejnění článku v denním tisku, ve kterém vyjadřuje svůj názor na věc“, resp. že „soud o konkrétních, byť sporných otázkách, o nichž má ve výsledku rozhodnout (např. ohledně právní kvalifikace či rozsahu prováděného dokazování), nemůže vést v průběhu hlavního líčení diskuze či rozpravy se stranami ani jinak před vlastním rozhodnutím vyjadřovat své názory, neboť již těmito postoji vyjádřenými jinak než ve vlastním rozhodnutí, k němuž jeho činnost směřuje, může své následné rozhodnutí zpochybnit“.
12. Obviněný D. R. také uvedl, že Nejvyšší soud při svém aktuálním rozhodování není vázán rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona, neboť v mezidobí došlo ke změně skutkového stavu, a to po výslechu svědka L. G. před Vrchním soudem v Praze, který se mimo jiné vyjádřil k okolnostem získání informací, jež ho vedly k podání trestního oznámení a které byly jediným podkladem k nařízení odposlechů a sledování státním zastupitelstvím a soudem. Tímto svědkem uvedené skutečnosti, že vrhají zcela jiné světlo na věrohodnost prvotních poznatků, dostatečnost a věrohodnost prvotních indicií, jimiž byly návrhy na vydání příkazů odůvodněny, a tedy i na Nejvyšším soudem tvrzenou tzv. materiální odůvodněnost příkazů k odposlechu a sledování. Lze ovšem předpokládat, že po mediálním vystoupení soudců, v nichž kategoricky tvrdili, že povolení odposlechů bylo zákonné, tento svůj závěr nezmění.
13. Důvody vyloučení uvedených soudců jsou podle obviněného D. R. dány též poměrem k jinému orgánu činnému v trestním řízení, a sice R. D., který v této věci nejprve vystupoval jako státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a zástupce ministra spravedlnosti v řízení o stížnosti pro porušení zákona a poté jej prezident republiky na návrh ministerstva spravedlnosti jmenoval soudcem Nejvyššího soudu. Jednalo se přitom o historicky první případ, kdy se soudcem Nejvyššího soudu stala osoba, která do té doby nebyla soudcem. Stejně jako v případě tehdejšího předsedy Nejvyššího soudu, tak i v případě R. D., při znalosti veřejných projevů prezidenta republiky, ministra spravedlnosti a jejich následných kroků, při znalosti časových souvislostí, musí u nezúčastněného pozorovatele objektivně a důvodně vzniknout pochybnost o nepodjatosti soudců ve vztahu ke svému (dnes) kolegovi R. D.
14. Obviněný D. R. závěrem uvedl, že soudci V. V., I. K. a J. E. neskýtají řádné záruky nezávislosti a nestrannosti pro jejich poměr k projednávané věci, k jeho osobě a pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení a lze mít důvodné pochybnosti o absenci jejich předpojatosti a předsudků při rozhodování v této věci. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl, že tito soudci jsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 6 Tdo 360/2020. Následně podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 6. 5. 2020 navrhl v řízení o vyloučení uvedených soudců provedení rozsáhlého dokazování k zásahům výkonné moci do probíhajícího trestního řízení (např. výslechy výše jmenovaných představitelů výkonné moci, funkcionářů Nejvyššího soudu a dotčených soudců, spisem stavebního úřadu k dostavbě budovy Nejvyššího soudu), a k mediálním výstupům dokládajícím tyto zásahy navrhl celkem 20 www. adres zpřístupňujících různé rozhlasové a novinové články nebo zprávy.
III.
15. Námitku vyloučení uvedených soudců senátu č. 6 Nejvyššího soudu z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 360/2020 z důvodu jejich podjatosti vznesl také obviněný V. K. podáním ze dne 11. 5. 2020. Poukázal na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána nezávislým a nestranným soudem a Listinu, která v čl. 36 odst. 1 stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu. Námitku zakládá na §30 odst. 1 tr. ř. podle kterého je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Domnívá se, že existují vážné důvody pro zpochybnění nepodjatosti tří výše zmíněných členů senátu Nejvyššího soudu.
16. Stejně jako další spoluobvinění poukázal předně na to, že zmíněný tříčlenný senát Nejvyššího soudu ve stejné věci již rozhodoval, a to o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti R. P. v neprospěch obviněných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, ve kterém vrchní soud judikoval, že předmětné telefonní a prostorové odposlechy, které byly použity jako usvědčující důkaz, byly nezákonné. Nejvyšší soud, že ve složení výše zmíněného tříčlenného senátu rozhodl o stížnosti pro porušení zákona rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 6 Tz 3/2017-I.-693, a to tak, že usnesením vrchního soudu byl porušen zákon ve prospěch obviněných a použití předmětných telefonních a prostorových odposlechů tedy nebylo nezákonné. Rovněž poukázal na to, že po vydání tohoto rozsudku se předseda senátu V. V. do médií vyjádřil, že soud prvního stupně v této věci v souvislosti s telefonními a prostorovými odposlechy by měl respektovat názor vyjádřený v daném rozsudku, a tedy nebrat v potaz pravomocné Usnesení Vrchního soudu v Praze (k tomu poukázal na reportáž České televize ze dne 7. 6. 2017 a autentické videozáznamy). Tímto vyjádřením, že došlo ze strany výše zmíněného tříčlenného senátu Nejvyššího soudu k nabádání soudu prvního stupně k postupu, který je v rozporu se zákonem a ústavou, konkrétně k nerespektování ustanovení §264 odst. 1 tr. ř., který stanoví, že „soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil“. V případě vynesení tzv. akademického výroku Nejvyššího soudu je tak krajský soud, nehledě na rozhodnutí Nejvyššího soudu, povinen podle §264 odst. 1 tr. ř. respektovat usnesení Vrchního soudu v Praze, jehož právním názorem je vázán. Veřejné nabádání soudu prvního stupně, aby v rámci nového rozhodnutí ve věci ve své podstatě ignoroval pokyn odvolacího soudu a postupoval v přímém rozporu s ustanovením §264 tr. ř., je proto podle obviněného J. K. jasným důkazem toho, že soudci senátu č. 6 trestního kolegia Nejvyššího soudu jsou od svého počátku vedeni snahou odsoudit obviněné v této kauze tzv. „za každou cenu“ a nerozhodují ve věci nestranně. Již z těchto důvodů by proto měli být z rozhodování v trestní věci 6 Tdo 360/2020 vyloučeni.
17. K zasahování veřejných činitelů do rozhodování senátu č. 6 trestního kolegia Nejvyššího soudu je poukazováno také na jejich tlak na rozhodování výše zmíněného tříčlenného senátu Nejvyššího soudu (a na další soudce, kteří v této trestní věci rozhodovali), který podle něj ovlivnil jeho rozhodování a rovněž zakládá důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Již před podáním stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti R. P., že byl jeho postoj k této věci zcela zřejmý, když před jejím podáním několikrát vyjádřil souhlas a osobní potěšení ze zatčení D. R. a předjímal konečné rozhodnutí ve věci tím, že prostřednictvím médií prezentoval názor, že D. R. a další obžalovaní jsou vinni. A to bez nejmenší znalosti příslušného spisu. Tím došlo podle tohoto obviněného ze strany R. P. k porušení zásady presumpce neviny, o čemž svědčí i skutečnost, že v té době už v postavení ministra spravedlnosti, prakticky ihned po doručení usnesení Vrchního soudu v Praze o zrušení prvostupňového rozsudku, dal veřejně najevo svůj postoj a informaci, že podá stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných, a to opět bez důkladné znalosti spisu, který pro jeho složitost a obsáhlost nemohl stihnout po právní stránce důkladně analyzovat. Nadto, že R. P. pověřil vypracováním stížnosti pro porušení zákona Vrchní státní zastupitelství v Praze, které je stranou předmětného trestního řízení, a to navzdory tomu, že pro tyto účely je zřízen odbor dohledu Ministerstva spravedlnosti. Tento postup obviněný V. K. považuje za nestandardní a přinejmenším za diskutabilní. K tlaku na rozhodnutí senátu č. 6 Nejvyššího soudu, že přispěl rovněž prezident České republiky M. Z., který se prostřednictvím médií několikrát vyslovil, že obžalované a především D. R. považuje za vinného a zcela zřejmě dával najevo, jak by měl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona rozhodnout. Obviněný V. K. má za to, že výroky pana prezidenta a ministra spravedlnosti jsou vedeny účelovou snahou ovlivňovat trestní proces na úkor obviněných a v tomto postupu spatřuje přímý zásah do principu dělby moci, neboť je v rámci moci výkonné zasahováno do moci soudní.
18. K výše uvedenému poukázal na rozhodnutí ESLP ve věci Butkevičius v. Litva (stížnost č. 48297/99), kde bylo judikováno, že „presumpce neviny vtělená do čl. 6 odst. 2 Úmluvy je jedním ze základních elementů spravedlivého trestního řízení tak, jak je zaručeno v čl. 6 odst. 1. Dojde k jejímu porušení, pokud představitel státu v souvislosti s osobou, která je obviněna z trestného činu, učiní prohlášení o tom, že je vinna, předtím, než tak bylo prokázáno v souladu s právem. Postačuje, i bez jakéhokoliv formálního zjištění, že lze dovodit, že veřejný představitel považuje obviněnou osobu za vinnou. Navíc do presumpce neviny může být zasaženo nejen ze strany soudu či soudce, ale také ze strany jiného orgánu veřejné moci“ . Výše uvedené skutečnosti lze proto podle obviněného V. K. s ohledem na citované rozhodnutí ESLP jednoznačně považovat za zásadní porušení principu presumpce neviny.
19. V. K. dále uvedl, že nestrannost soudců je jednou z nejdůležitějších kvalitativních vlastností soudců, která je navíc upravena jako zákonná povinnost a zakotvená v několika ustanoveních napříč právním řádem České republiky, počínaje čl. 36 odst. 1 Listiny a je upravena rovněž v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), který v ustanovení §79 odst. 1 stanoví, že „Soudci a přísedící jsou při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem“.
20. Poukázal rovněž na judikaturu, kdy podle ESLP (rozh. ve věci Piersack proti Belgii) se nestranností rozumí absence předsudku nebo předpojatosti, která může být testována různými způsoby. Subjektivní test zkoumá, zdali soudce vnitřně je či není vůči obviněnému zaujatý, aniž by se zabýval důvody této zaujatosti. Naopak objektivní test pátrá právě po možných důvodech pro zaujatost, aniž by se však dále zabýval tím, zdali tyto okolnosti skutečně v mysli soudce vedly k předpojatému pohledu na obviněného. U objektivní nestrannosti tedy postačí, že jsou tu okolnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o nestrannosti soudu, resp. soudce. V této věci, že se vyslovil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 371/04, v němž judikoval, že „nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje“ . Přitom odkázal i na další judikaturu Ústavního soudu k problematice podjatosti soudců (na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 13/06, I. ÚS 167/94 a III. ÚS 2523/10) s tím, že podle těchto a jiných nálezů Ústavního soudu vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci nemusí být založeno jen na skutečně prokázané podjatosti, ale i tehdy, lze-li mít byť i pochybnosti o jeho nepodjatosti.
21. S ohledem na vše výše uvedené má obviněný V. K. za to, že na uvedené soudce senátu č. 6 Nejvyššího soudu byl vyvinut tlak ze strany představitelů státní moci, a to za účelem vydání takového rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by odpovídalo politickým zájmům vytvořeným v rozporu se zásadou presumpce nevinny. Proto má důvodné a opodstatněné podezření o podjatosti výše zmíněného senátu Nejvyššího soudu a domnívá se, že vzhledem k jeho předchozím názorům jeho věc nebude projednána nezávislým a nestranným soudem. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud vydal usnesení, že soudci Nejvyššího soudu V. V., J. E. a. I. K. jsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 360/2020.
IV.
22. K námitkám obviněných o jejich vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 360/2020, se vyjádřili uvedení soudci. V. V. uvedl, že poměr k věci je u něj dán pouze tím, že se jako člen senátu č. 6 Nejvyššího soudu v souladu s rozvrhem práce podílel na rozhodování v dané věci obviněných. Nemá ale žádný vztah k dané věci nebo k osobám vyjmenovaným v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. a nenastaly u něj ani žádné skutečnosti uvedené v §30 odst. 2 a 3 tr. ř. Jeho rozhodování nijak neovlivnil ani způsob zpracování stížnosti pro porušení zákona, ani vyjádření ministra spravedlnosti a prezidenta republiky a odmítl úvahy o „systémové korupci“. Posouzení obviněnými namítaného vyjádření soudců senátu č. 6 Nejvyššího soudu před zástupci sdělovacích prostředků, ponechal na rozhodnutí senátu rozhodujícího o námitkách jejich vyloučení. V podstatě shodně se k námitkám obviněných na jeho vyloučení vyjádřil také soudce I. K., který k námitce tzv. „systémové korupce“ poukázal na úplné znění reakce Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, „proti spekulativním tvrzením obviněného D. R. v rozhovoru pro server SEZNAM ZPRÁVY“. Soudce J. E. uvedl, že se rovněž podjatý necítí.
V.
23. Nejvyšší soud rozhodoval již o celé řadě různých podání zejména obviněného D. R. v nyní již pravomocně skončené trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013, a to včetně návrhů na vyloučení soudců. Pokud jde o námitku vyloučení soudců senátu 6 Tdo V. V., J. E. a I. K., nyní ve věci dovolání podaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34994, vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 360/2020, jde o opětovnou námitku týkající se stejných soudců (tenkrát ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1079/2019). Již v odůvodnění tohoto předchozího návrhu na vyloučení uvedených soudců obviněný D. R. uvedl, že vznesl námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, kterou odůvodnil mimo jiné tím, že jmenovaní soudci vydali usnesení ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, které vzbudilo takovou nevoli představitelů výkonné moci, že přimělo prezidenta republiky a ministra spravedlnosti ke zcela bezprecedentnímu osobnímu nátlaku na předsedu senátu P. Z., s potenciálem hrozby pro další soudce. Rovněž jmenovaní soudci senátu 6 Tdo Nejvyššího soudu, že jsou proto z objektivního hlediska vyloučeni z projednávání jeho trestní věci a nelze je považovat za nezávislé a nestranné soudce ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a příslušné judikatury.
24. O námitce podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze rozhodl usnesením ze dne 20. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34816, Vrchní soud v Praze tak, že uvedení soudci tohoto vrchního soudu nejsou podle §31 odst. 1 tr. ř. vyloučeni z vykonávání úkonů v trestní věci vedené pod sp. zn. 6 To 64/2018. Proti tomuto usnesení podal obviněný D. R. stížnost, která byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 11 Tvo 17/2019, zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr ř. jako nedůvodná. Ve stížnosti přitom uvedl, že soudci V. V., J. E. a I. K., kteří by měli o ní podle něj rozhodnout, již byli v jeho věci činní, a proto podal námitku i jejich vyloučení, protože přijali a projednali stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti, byť věděli, že se jedná o institut socialistické (třídní) zákonnosti z 50. let minulého století, ignorující základní principy demokratické společnosti, uplatňující moc vlády v probíhajícím soudním řízení, a to v neprospěch obviněného, který nedisponuje žádnými obdobnými (mimořádnými) prostředky obrany proti ingerenci výkonné moci, a vydali dne 7. 6. 2017 rozsudek č. j. 6 Tz 3/2017-I.-693. Tak jako opět nyní, již tehdy rovněž namítal, že v odůvodnění tohoto rozsudku i v souvisejících mediálních výstupech dali uvedení soudci jednoznačně najevo, svůj pozitivní vztah k institutu stížnosti pro porušení zákona a negativní vztah k Vrchnímu soudu v Praze a také k němu jako obviněnému, když zejména po vyhlášení rozsudku v bezprostředně navazujících mediálních výstupech prosazovali, že pořízené odposlechy je možné v řízení použít a rozhodovali pod nátlakem prezidenta republiky.
25. Nejvyšší soud k předchozí námitce obviněného D. R. na vyloučení uvedených soudců rozhodl usnesením ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 7 Td 69/2019, že soudci Nejvyššího soudu V. V., J. E. a I. K. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1079/2019.
26. Obviněný D. R. také sám uvedl ve svém návrhu případy jeho předchozích návrhů na vyloučení uvedených soudců z důvodu podjatosti, a to v řízení o stížnosti pro porušení zákona (sp. zn. 6 Tz 3/2017), kde argumentoval veřejně prezentovaným nátlakem prezidenta republiky na rozhodující soudce, poukazoval na konkrétní projevy nátlaku prezidenta republiky a jeho pravomoci ve vztahu k soudní moci i vůči soudcům rozhodujícím v jeho trestní věci. Je tak zřejmé, že i nyní podaný další návrh obviněného D. R., tentokrát na vyloučení stejných soudců z rozhodování ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 360/2020, a na něj z hlediska uplatněných námitek obsahově navazující stejné návrhy i dalších obviněných, jsou jen opakováním předchozí argumentace D. R. a projevem jejich nesouhlasu s předchozím rozhodnutím daných soudců v jejich trestní věci. V podstatě ze stejných, již Nejvyšším soudem v předchozích rozhodnutích neakceptovaných důvodů vyloučení soudců, se tak nyní obvinění svými návrhy domáhají, aby Nejvyšší soud na základě v podstatě stejných námitek rozhodl jinak, než v usnesení ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 7 Td 69/2019.
27. Podle §30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
28. Vyloučení daných soudců pro jejich poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, je dán, je-li orgán činný v trestním řízení k těmto osobám v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském nebo naopak osobně nepřátelském. K argumentaci obviněného D. R., že jmenovaní soudci mají k jeho osobě negativní vztah, Nejvyšší soud již v předchozím svém rozhodnutí uvedl, že negativní, resp. nepřátelský poměr k osobě obviněného musí mít konkrétní povahu a nelze ho dovozovat pouze ze způsobů předchozího rozhodnutí soudců ve věci, s kterým obviněný nesouhlasí.
29. Pokud obviněný D. R. jako argument pro vyloučení uvedených soudců uvedl, že nemůže být dostatečnou zárukou, že nebudou rozhodovat pod tlakem výkonné moci, ani jejich presumovaná profesionalita vyplývající ze zákonem stanovených povinností soudce, a k tomu poukázal na řadu předchozích případů, kdy byla opakovaně pro porušení základních lidských práv a svobod Ústavním soudem zrušena řada rozhodnutí senátu č. 6 Nejvyššího soudu, tak předně se jedná o rozhodnutí vydaná v období od roku 2004, tedy do současnosti v období celkem patnácti let. Na podstatné části těchto rozhodnutí se přitom ani nepodíleli společně všichni soudci, jejichž vyloučení je navrhováno, když za tak dlouhé časové období se složení senátu č. 6 různě měnilo podle složení sboru soudců a tomu odpovídajícího rozvrhu práce Nejvyššího soudu na jednotlivá roční období. Soudce I. K. k tomu ve svém vyjádření k námitkám o jeho vyloučení např. uvedl, že se na rozhodování Nejvyššího soudu podílí až od roku 2012. Podstatné ale je, že právě v této trestní věci D. R. a dalších obviněných, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013, byla předchozí rozhodnutí senátu č. 6, který je podle rozvrhu práce určen nyní také k rozhodnutí o dovoláních v této trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 360/2020, byla naopak Ústavním soudem potvrzena. Zejména lze zmínit, že právě senát Nejvyššího soudu č. 6 ve složení V. V., J. E. a I. K., rozhodl o námitce obviněného D. R. o vyloučení všech jmenovaných soudců z rozhodování ve věci 6 Tz 3/2017 (pozn. řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, jímž bylo rozhodnuto o zrušení prvního odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Praze a vrácení věci krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí), a to usnesením ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, přičemž jeho ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2395/17. Ústavní soud v odůvodnění usnesení již tenkrát uvedl, že pochybnosti o nestrannosti soudce musí být dostatečné z pohledu běžného a rozumného pozorovatele, že trestní věc obviněného skutečně čelí extrémní medializaci a jím uváděné výroky prezidenta republiky se nezřídka pohybovaly na samé hraně přiměřenosti působení na soudní moc. Přesto ale Ústavní soud konstatoval, že námitky obviněného D. R. nejsou důvodné a chybějící nestrannost daných soudců nemůže plynout jen z toho, jaké má prezident republiky kompetence vůči soudnictví v rámci dělby moci. V takovém případě by skutečně ad absurdum bylo možné hovořit o potenciální podjatosti všech českých trestních soudců, jak uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Ústavní soud se navíc ztotožnil s pohledem Nejvyššího soudu, podle kterého je součástí nezávislosti soudce, jeho profesionality a morální integrity také povinnost odolávat vnějším mediálním a politickým tlakům.
30. K obviněnými nyní uplatňované námitce, že soudci rozhodovali pod nátlakem prezidenta republiky, Nejvyšší soud rovněž již v předchozích rozhodnutích (tenkrát k námitce obviněného D. R.) uvedl, že se jedná o nepodložený názor obviněného, vyjadřující jeho obavu z možného ovlivnění rozhodnutí soudu ze strany prezidenta republiky a zpochybňující tak způsobilost soudců ve věci nezávisle a spravedlivě rozhodnout v případě, že je např. v médiích prezentován názor (v této věci) vrcholného představitele státu na věc. S touto námitkou, která se netýká pouze uvedených soudců, ale v podstatě všech soudců České republiky, se Nejvyšší soud již v předchozích svých rozhodnutích, v souvislosti s opakovanými námitkami D. R. o vyloučení soudců, neztotožnil. Nejvyšší soud proto opakuje, že obecně by uplatnění tohoto názoru obviněného znamenalo popření ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy České republiky; dále jen „Ústava“), popření zásady rovnosti práv všech účastníků řízení před soudem (čl. 96 odst. 1 Ústavy) a v konečném důsledku by vedlo k absurdnímu důsledku, kdy by v podstatě neexistoval soud, který by byl způsobilý v takovém případě trestní věc projednat. Soudy České republiky jsou soudy nezávislými na jakýchkoliv vnějších vlivech, ať již politických nebo jiných. Nezávislost soudců je v první řadě podmíněna jejich morální integritou a odbornou úrovní a zároveň je spjata i s jejich přiměřeným materiálním zajištěním. Ústava ve vztahu k moci soudní stanoví v čl. 81, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Podle čl. 82 odst. 1 Ústavy jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí, jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Významným garantem nezávislosti moci soudní jsou také ustanovení čl. 82 odst. 2 a 3 Ústavy, podle kterých soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu (výjimky vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon), a ustanovení o inkompatibilitě, že funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě (zákon stanoví, s kterými dalšími činnostmi je výkon soudcovské funkce neslučitelný). Nezávislost rozhodování obecných soudů je tedy garantována v ústavním rámci, ale také v zákonném procesněprávním rámci, který představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 90 Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny. Tento argument tedy nemůže zakládat pochybnosti o schopnosti soudce (soudců) přistupovat k věci a k úkonům v ní objektivně.
31. K namítanému tlaku výkonné moci na soudce, který má vzbuzovat pochybnosti o jejich nepodjatosti ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 11 Tvo 17/2019, že tato námitka není důvodná, protože dovozuje podjatost soudců (a dovedeno do důsledku vlastně podjatost všech soudců České republiky) z vyjádření prezidenta republiky a tehdejšího ministra spravedlnosti na adresu soudců učiněných v mediálním prostoru. Z uvedených vyjádření však vzhledem k dikci §30 tr. ř. není možné dovodit podjatost rozhodujících soudců a Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem, že takové aktivity výkonné moci nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost soudců v konkrétních řízeních. Případný „politický tlak“ nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Ovlivnění rozhodujících soudců by muselo vyplývat z jejich konkrétního přístupu k dané věci či k osobám vyjmenovaným v §30 odst. 1 tr. ř., a to v návaznosti na konkrétní projevy případného „politického tlaku“. Nic takového však v posuzované věci zjištěno nebylo.
32. V praktickém životě společnosti se, byť výjimečně, vyskytují případy různých veřejných vyjádření představitelů výkonné moci, kteří v případech protispolečenských činů řešených orgány činnými v trestním řízení nectí zásadu zdrženlivosti. Zejména pak v případě takových jednání veřejně činných osob, jak tomu bylo i v tomto případě obviněného D. R., jako veřejně velmi známé osoby působící v době své politické kariéry i v nejvyšších patrech politického života v České republice. Bez ohledu na vnější vlivy ale nutno poukázat na ustanovení §79 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle kterého „soudci a přísedící jsou při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem“. Na tom nemohou nic změnit ani různá nevhodná vyjádření veřejně činných osob, resp. představitelů výkonné moci, která jsou ve své podstatě zaměřena nikoliv vůči moci soudní, resp. soudcům, ale jsou určena především veřejnosti. Proto tato vyjádření podle Nejvyššího soudu nelze z hlediska možného ovlivňování rozhodování soudců a jejich podjatosti, resp. vyloučení, vykládat způsobem, jak to činí obvinění v této trestní věci, včetně zcela nepodložených a hypotetických úvah obviněného D. R. o možné loajalitě bývalého předsedy Nejvyššího soudu k prezidentovi republiky, který jej následně navrhl na soudce Ústavního soudu, nebo včetně jeho spekulací o podlehnutí soudní moci např. výměnou za zajištění financování rekonstrukce budovy Nejvyššího soudu. Představitel výkonné moci by v případě výkladu jejich veřejných projevů k probíhajícím trestním věcem způsobem, jak to činí obvinění, v podstatě byl schopen svým veřejným prohlášením paralyzovat výkon moci soudní, jako jednoho ze tří základních pilířů demokratické společnosti. Nestrannost soudců je ale jednou z nejdůležitějších kvalitativních vlastností soudců. Je upravena již v čl. 36 odst. 1 Listiny a také v právním řádu České republiky, a to jako zákonná povinnost soudců. Z hlediska obviněnými namítaného porušení zásady presumpce neviny je také významné, že v této souvislosti její porušení namítají ze strany představitelů výkonné moci a nikoliv soudů. Jak uvedl již také ESLP, do presumpce neviny může být zasaženo nejen ze strany soudu či soudce, ale také ze strany jiného orgánu veřejné moci.
33. Spatřuje-li obviněný D. R. důvod vyloučení uvedených soudců vztahující se výlučně k jejich osobám také v nekritické akceptaci podle něj nepodloženého tvrzení obžaloby o materiální podloženosti odposlechů, jedná se z jeho strany o nesouhlas s právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 6 Tz 3/2017-I-693. Právní názor soudu, s kterým obviněný nesouhlasí, ale rovněž nezakládá důvod vyloučení soudců podílejících se na rozhodování. V této souvislosti lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 30/2014, podle kterého „vztah k projednávané věci nelze vyvozovat ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to i v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky“.
34. Jak již bylo výše zmíněno, ústavní stížnosti obviněného D. R. proti rozhodnutím Nejvyššího soudu o nevyloučení uvedených soudců senátu č. 6 byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné usneseními Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2395/17, a ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 3016/17. Ústavní soud přitom uvedl, že „předpojatost soudce nebo legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti musí být dostatečné z pohledu běžného a rozumného pozorovatele. Jinými slovy se musíme ptát, zda by informovaná a rozumná osoba vnímala daného soudce jako nestranného … trestní věc stěžovatele skutečně čelí extrémní medializaci. Stěžovatelem uváděné výroky prezidenta republiky se nezřídka pohybovaly na samé hraně přiměřenosti působení na soudní moc. Přesto Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele nejsou důvodné. Zaměřují se výhradně na vnější působení prezidenta republiky. Na samotné soudce, jejichž podjatost stěžovatel namítá, se však nezaměřuje prakticky vůbec. Stěžovatel se tedy svými námitkami vůbec nedostává na pole výše vymezeného subjektivního testu nestrannosti soudců. Současně jeho námitky nepostačují k vytvoření vyvratitelné domněnky podjatosti soudců Nejvyššího soudu ve smyslu objektivního testu. Podle Ústavního soudu stěžovatel neuvedl důvody, pro které by běžný a rozumný pozorovatel považoval soudce 6. senátu trestního kolegia za podjaté. Chybějící nestrannost těchto soudců nemůže plynout jen z toho, jaké má prezident republiky kompetence vůči soudnictví v rámci dělby moci. V takovém případě by skutečně ad absurdum bylo možné hovořit o potenciální podjatosti všech českých trestních soudců, jak uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Ústavní soud se navíc zcela ztotožňuje s pohledem Nejvyššího soudu, podle kterého je součástí nezávislosti soudce, jeho profesionality a morální integrity také povinnost odolávat vnějším mediálním a politickým tlakům. Z námitek stěžovatele nijak neplyne, že by tři dotčení soudci Nejvyššího soudu této povinnosti nemohli dostát. Podle Ústavního soudu by je rozumná a informovaná osoba z důvodů, které uvádí stěžovatel, objektivně nemohla vnímat jako podjaté“. Protože obviněný D. R. poukazoval také na závěry ESLP ve věci Kinský proti České republice ze dne 9. února 2012, č. 42856/06, v němž ESLP zdůraznil, že stěžovatel nemá povinnost prokazovat (a není třeba nepochybně zjistit) příčinnou souvislost mezi aktivitami politiků směřujícími k ovlivnění rozhodování soudu na jedné straně a nepříznivým rozhodnutím v případě stěžovatele na straně druhé, nýbrž k závěru o porušení práva stěžovatele na nezávislý a nestranný soud postačuje samotná skutečnost, že k nátlaku ze strany představitelů moci výkonné na rozhodující soudce skutečně došlo, Ústavní soud také uvedl, že „projednávanou věc je také třeba odlišit od rozsudku ESLP ve věci Kinský proti České republice a nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/09. Na rozdíl od těchto věcí totiž napadené rozhodnutí vzešlo z řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal v neprospěch stěžovatele. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že pokud ji Nejvyšší soud vyhoví, může rozhodnout jen tzv. akademickým výrokem. Tento akademický výrok, jímž Nejvyšší soud deklaruje svůj názor na výklad objektivního práva, není sám o sobě přímo způsobilý vyvolávat v rovině subjektivních práv účastníka původního trestního řízení žádné právní následky.“
35. Ohledně obviněným D. R. opět i nyní zmíněného rozhodnutí ESLP ve věci Kinský proti České republice ze dne 9. 2. 2012, č. 42856/06, také Nejvyšší soud uvedl již ve svém usnesení ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 11 Tvo 17/2019, že „odkaz na dané rozhodnutí není pro tuto věc přiléhavý, neboť rozhodnutí je založeno na zcela odlišném skutkovém stavu. Z předmětného rozhodnutí ESLP se podává, že výkonná moc v daném případě zasahovala do vyřizování věci již zcela konkrétním způsobem v rozhodnutí podrobně popsaným. Nic takového v nyní posuzované věci zjištěno nebylo a v tomto ohledu nelze dovodit porušení práva obviněného na spravedlivý proces“ .
36. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí nepřisvědčil ani (opět i nyní zmíněné) námitce obviněného D. R. o existenci jakési dohody mezi senáty (soudci) Vrchního soudu v Praze a senáty (resp. soudci) Nejvyššího soudu o způsobu rozhodování ve věci. K argumentaci, že „V. V., J. E. a I. K. již byli ve věci obviněného činní, přijali a projednali stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti, atd.“ , Nejvyšší soud uvedl, že nemůže zakládat pochybnosti o schopnosti uvedených soudců přistupovat k věci a k úkonům v ní objektivně, když rozhodovali o podané stížnosti pro porušení zákona, neboť jde o legální mimořádný opravný prostředek a obviněný evidentně vyjadřuje toliko svůj nesouhlas se způsobem, jakým bylo v jeho věci rozhodnuto. V této souvislosti bylo poukázáno na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 2285/17, kterým byly ústavní stížnosti D. R. a dalších obviněných proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, č. j. 6 Tz 3/2017-I.-693, odmítnuty jako zjevně neopodstatněné.
37. Námitky obviněných nejsou způsobilé naplnit ani tzv. poměr k věci, který musí mít rovněž konkrétní podobu a osobní charakter podmiňující vznik pochybností o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům v ní objektivně. Nemůže proto postačovat pouze poměr, který se promítá v hodnocení důkazů a z toho vyplývajícího rozhodnutí ve věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale pouze o odlišný názor týkající se hodnocení důkazů.
38. K námitce společné všem jmenovaným obviněným ohledně vyjádření uvedených soudců senátu č. 6 Nejvyššího soudu pro média bezprostředně po rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, je třeba uvést, že ani tato není nijak nová. Již v předchozí námitce vyloučení uvedených soudců, které Nejvyšší soud nevyhověl, když usnesením ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 7 Td 69/2019, rozhodl, že tito soudci nejsou vyloučeni z rozhodování ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1079/2019, namítal obviněný D. R., že tito soudci vydali rozsudek č. j. 6 Tz 3/2017-I.-693, v jehož odůvodnění i v souvisejících mediálních výstupech dali jednoznačně najevo, svůj pozitivní vztah k institutu stížnosti pro porušení zákona a negativní vztah k Vrchnímu soudu v Praze a také k němu jako obviněnému, když zejména po vyhlášení rozsudku v bezprostředně navazujících mediálních výstupech prosazovali, že pořízené odposlechy je možné v řízení použít a rozhodovali pod nátlakem prezidenta republiky. Nyní tuto námitku obvinění v podstatě pouze doplnili o argument, že vyjádřením pro média po rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona došlo ze strany výše zmíněného tříčlenného senátu Nejvyššího soudu k nabádání soudu prvního stupně k postupu, který je v rozporu se zákonem a ústavou, konkrétně k nerespektování ustanovení §264 odst. 1 tr. ř., který stanoví, že soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud. S tím souvisí i námitka obviněných, že uvedení soudci rozhodli o stížnosti pro porušení zákona rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 6 Tz 3/2017-I.-693, ale nerespektovali právní závěry Ústavního soudu o akademickém charakteru rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obžalovaného, když bezprostředně po jeho vyhlášení ve vyjádření pro média byl jimi nad rámec stížnosti pro porušení zákona sdělen i návod jak dále výstupy z odposlechů a sledování pořízených ve věci hodnotit a použít v probíhajícím řízení proti němu, což bylo pro nižší soudy ujištěním, že takový postup bude ze strany Nejvyššího soudu akceptován v rámci případného řízení o dovolání.
39. Pokud jde o obviněnými namítané vyjádření uvedených soudců pro média a nabádání soudu prvního stupně k postupu, který je v rozporu se zákonem a ústavou, lze přisvědčit argumentaci obviněného D. R., že v právním státě platí, že soudce promlouvá k veřejnosti svým rozhodnutím, tedy soudce splní legitimní očekávání občanů jasně odůvodněným rozhodnutím. V souladu s tím lze proto odkázat na odůvodnění uvedeného rozsudku ze dne 7. 6. 2017, č. j. 6 Tz 3/2017-I.-693, po jehož vyhlášení došlo k namítanému vyjádření uvedených soudců pro média. V bodě 137 tohoto rozsudku Nejvyšší soud konstatoval, že se vyslovením porušení zákona ve prospěch obviněných v posuzované věci nijak neodchýlil od své dosavadní praxe, přičemž poukázal na rozsudek ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 Tz 49/2016, jenž byl potvrzen usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1284/17, ve kterém Ústavní soud poté, co připomněl svůj nález ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, výslovně uvedl, že „po zrušení příslušných ustanovení trestního řádu byla pravomoc Nejvyššího soudu rušit v neprospěch obžalovaného rozhodnutí napadená stížností pro porušení zákona, a tím jakkoliv zvrátit právní účinky z nich vyplývající, odstraněna. Naproti tomu mu byla ponechána pravomoc přijmout ve věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§268 odst. 2 trestního řádu). Ústavní soud tak uvedeným nálezem zbavil Nejvyšší soud oprávnění zhoršit v řízení o stížnosti pro porušení zákona právní situaci obviněného, neboť akademický výrok nemůže sám o sobě právní moc dřívějších rozhodnutí prolomit. Akademický výrok, jímž Nejvyšší soud deklaruje svůj názor na výklad objektivního práva, totiž není způsobilý vyvolávat v rovině subjektivních práv konkrétní osoby (účastníka původního trestního řízení) žádné právní následky. To platí i v nyní projednávaném případě. Ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu se nijak nedotkl žádného rozhodnutí vydaného předtím obecnými soudy v daném trestním řízení, a to ani v rovině formální (žádné z nich nebylo formálně zrušeno), tak v rovině materiální (právní následky jimi vyvolané nadále trvají). Rozsudek Nejvyššího soudu působí toliko prospektivně a může představovat do budoucna pouze vodítko pro výklad podústavního práva obecnými soudy, v žádném případě však nemohl zhoršit právního postavení stěžovatele a není vůbec způsobilý zasáhnout do jeho subjektivních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2691/08 ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 1985/09 ze dne 23. 9. 2009 a sp. zn. III. ÚS 2624/10 ze dne 30. 9. 2010)“.
40. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s názorem obviněného D. R. ohledně nemožnosti vůbec jej stíhat za danou trestnou činnost, který dovozuje z toho, že je nesprávná argumentace soudů používána k zamítnutí jeho námitek vyloučení daných soudců z projednávání jeho trestní věci, když podle soudů nelze připustit situaci, kdy by neexistoval soudce, který by byl oprávněn v jeho trestní věci rozhodnout. Poukázal-li v souvislosti s tím na judikaturu Ústavního soudu, z které vyplývá, že nad zájmem státu na odhalování a potírání trestné činnosti mohou v některých specifických případech převládnout zájmy jiné (např. ochrana utajovaných skutečností zahraničních států – Pl. ÚS 7/09), jež vedou k tomu, že orgány činné v trestním řízení musí od trestního stíhání upustit, pokud by je nebylo možné vést v souladu se zásadami spravedlivého procesu a z toho dovozuje, že i v případě, kdy zásahem výkonné moci dochází ke zpochybnění záruk nezávislosti rozhodujících soudců, je třeba dospět k závěru, že nelze-li řízení vést v souladu se zásadami spravedlivého procesu, nelze je vést vůbec, a to tím spíše, zapříčiní-li porušení nezávislosti vrcholní představitelé států svými protiprávními ingerencemi do rozhodování soudu. Uvedené rozhodnutí Ústavního soudu totiž nelze vztáhnout na jakoukoliv trestnou činnost, zejména pak na typickou trestnou činnost majetkového charakteru, pro kterou byl D. R. trestně stíhán v této trestní věci. V obviněným uvedeném rozhodnutí také Ústavní soud daný názor vztahuje pouze na specifické případy, ve kterých mohou převládnout zájmy jiné (např. ochrana utajovaných skutečností zahraničních států), jež vedou k tomu, že orgány činné v trestním řízení musí od trestního stíhání upustit, pokud by je nebylo možné vést v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Trestní věc obviněného D. R. ale není nijak specifická, protože se jedná o běžnou kriminalitu, resp. o trestnou činnost majetkového charakteru. Přitom ani nebylo v jeho trestní věci shledáno nic, co by svědčilo pro zpochybnění záruk nezávislosti rozhodujících soudců a řízení by proto nebylo možno vést v souladu se zásadami spravedlivého procesu.
41. K nedůvodnosti námitky obviněného D. R., že důvody vyloučení uvedených soudců jsou dány též poměrem k jinému orgánu činnému v trestním řízení, a to k R. D., který v této věci nejprve vystupoval jako státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a zástupce ministra spravedlnosti v řízení o stížnosti pro porušení zákona a poté jej prezident republiky na návrh ministerstva spravedlnosti jmenoval soudcem Nejvyššího soudu, postačí odkázat na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu k situaci tzv. kolegiálních vztahů soudců. Například již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 4 Nd 114/2001, bylo k podjatosti a vztahům mezi soudci na stejném soudu uvedeno, že „vztahy mezi soudci nepřekračující běžný pracovně kolegiální rámec, nemají samy o sobě povahu důvodů vyloučení podle ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř., jestliže by tyto důvody spočívaly pouze v tom, že se soudci navzájem znají, protože jsou pro výkon funkce zařazeni na stejném soudu, v témže oddělení či senátě. Pokud by totiž byl na uvedeném základě dovozován opačný závěr, tj. pochybnosti o tom, že takoví soudci budou schopni nepodjatě a spravedlivě rozhodovat, znamenalo by to de facto i v obecné rovině přijmout presumpci o porušování soudcovských povinností a zásad soudcovské etiky, založenou výlučně na pracovně kolegiálním vztahu mezi soudci“ . Mimo popisu profesní kariéry R. D., ale není namítáno nic, co by ve vztazích mezi ním a uvedenými soudci překračovalo běžný pracovně kolegiální rámec.
42. Nejvyšší soud při rozhodování o námitkách obviněných na vyloučení uvedených soudců samozřejmě nijak nepředjímá způsob, jakým bude rozhodnuto o dovoláních stran ve věci vedené pod. sp. zn. 6 Tdo 360/2020, protože je to výhradně v pravomoci příslušného senátu, v tomto případě senátu 6 Tdo Nejvyššího soudu. Neshledal ale skutečnosti, které by podle §30 odst. 1 tr. ř. ve výroku tohoto usnesení uvedené soudce vylučovaly z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu