ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.524.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 524/2020-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. 5. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný A. B. M. H. B. T. , nar. XY v Tunisu, státní příslušník Tuniské republiky, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 9 To 318/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 93/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání, které podal obviněný A. B. M. H. B. T., odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 8. 2019, č. j. 16 T 93/2019-166, byl obviněný uznán vinným úmyslným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému (správně bez uvedení slova „úhrnnému“) trestu odnětí svobody na pět měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §82 odst. 2, §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že v období od ledna 2014 do března 2019 včetně, vyjma celkových částek 25 000 Kč uhrazené v průběhu roku 2016, 23 000 Kč uhrazené v roce 2017, 32 000 Kč uhrazené v roce 2018 a 17 500 Kč uhrazené v roce 2019, v místě svého bydliště ani nikde jinde úmyslně řádně neplnil vyživovací povinnost ke svým nezaopatřeným synům AAAAA (pseudonym), nar. XY, soustavně se připravujícímu studiem na své budoucí povolání a nezletilému BBBBB (pseudonym), nar. XY, kteří byli svěřeni do péče matky K. B. T., nar. XY, a to přesto, že mu vyživovací povinnost vyplývala z občanského zákoníku a dále byla konkretizována rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. 10. 2016, č. j. 30 Nc 164/2016-41, s nabytím právní moci dne 11. 11. 2016, kterým mu byla stanovena povinnost přispívat na výživu syna AAAAA částkou 4 000 Kč měsíčně a na výživu syna BBBBB částkou 2 500 Kč měsíčně, splatnými vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky dětí počínaje dnem 10. 5. 2016, přičemž si byl své vyživovací povinnosti plně vědom a v posuzovaném období bylo v jeho možnostech a schopnostech vyživovací povinnost plnit v plné výši, nesnažil se získat a udržet si trvalé zaměstnání na hlavní pracovní poměr a zajistit si tak trvalý zdroj příjmů, který by mu umožňoval úhradu výživného v plné výši, takže za uvedené období dluží na výživném k rukám matky dětí částku v celkové výši 312 000 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2019, č. j. 9 To 318/2019-180, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Napadené usnesení je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Byl mu uložen úhrnný trest, ačkoliv z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by se měl dopustit dvou či více trestných činů, nebyl tedy dán důvod k uložení úhrnného trestu ve smyslu §43 odst. 1 tr. zákoníku. Toto pochybení nenapravil ani soud druhého stupně, ačkoliv to namítl v odvolání, byl tak odsouzen k trestu, který zákon nepřipouští. Soudy obou stupňů rozhodly o existenci zákonné vyživovací povinnosti na základě vlastní úvahy, a nikoliv na základě rozhodnutí opatrovnického soudu. Jelikož výše vyživovací povinnosti není chápána jako náhrada škody, je povinností soudu tuto skutečnost řádně prokázat jako kvalifikační znak daného trestného činu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že nebylo provedeno dokazování ohledně výše vyživovací povinnosti způsobem předvídaným v případě řízení před opatrovnickým soudem, ale bylo pouze paušálně odkázáno na zjištění obsažená v rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. 10. 2016, č. j. 30 Nc 164/2016-41. V rozporu s tímto je postup soudů obou stupňů, které se tímto rozhodnutím necítí být vázány, přičemž odvolací soud zpochybnil úplnost zjištění opatrovnického soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že trestní soudy nejsou vázány při posuzování viny rozsudkem opatrovnického soudu. Tato skutečnost totiž nemůže znamenat úplnou ignoraci opatrovnického rozsudku, a to včetně procesu, který jeho vydání předcházel. Nastínil, jak měl soud při dokazování postupovat a konstatoval, že z hlediska systematiky právního řádu a postavení trestního práva v něm je nemyslitelné, aby dokazování skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o vině a trestu, bylo v trestním řízení povrchnější či méně obsáhlé než v civilním řízení. Trestní řízení nemá nahrazovat řízení civilní a prolamovat základní principy právní jistoty účastníků. Jednotlivé splátky výživného minimálně za rok 2014 jsou z hlediska civilního práva promlčeny. Přesto mu bylo trestním soudem uloženo, aby podle svých sil uhradil dlužné výživné. Podle obviněného rozsudek, jímž byl uznán vinným, překračuje ultima ratio trestního řízení, kdy na místo ochrany práv dětí vnáší do celého vztahu prvky nejistoty. V podstatě takovéto rozhodnutí znamená, že trestní soudy mohou být třetí, potažmo čtvrtou instancí v rámci opatrovnických řízení. V rozporu s principem in dubio pro reo je úvaha o zpětném odvíjení výše vyživovací povinnosti v této věci. Dále rozebral stanovení výše výživného v závislosti na věku dítěte. Přestože ve výroku civilního rozsudku není explicitně upraveno období od 1. 1. 2014 do 10. 5. 2016, nelze mít za to, že by o poměrech nezletilých v tomto období nebylo opatrovnickým soudem rozhodnuto. Jestliže opatrovnický soud o poměrech nezletilých v tomto období explicitně nerozhodoval, je nutno vycházet z předpokladu, že v tomto období nebyly dány důvody pro změnu zákonem předpokládaného rozsahu péče rodičů. Jelikož návrh matky zněl na úpravu poměrů od 1. 1. 2014 a soud o této úpravě rozhodl až s účinností od 10. 5. 2016, bylo ve věci rozhodováno o úpravě poměrů k nezletilým od 1. 1. 2014, nikoliv až od 10. 5. 2016. Zdůraznil, že soudy se necítí být vázány předmětným opatrovnickým rozsudkem zcela, ale pouze v části posuzovaného jednání. Ve vztahu k období po 10. 5. 2016, jsou zjištění a závěry opatrovnického soudu přebírány bez jakýchkoliv výhrad. Závěr učiněný soudy obou stupňů, že ve vztahu k posouzení existence a výše vyživovací povinnosti k nezletilým za období od ledna 2014 do 10. 5. 2016, nejsou vázány rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. 10. 2016, č. j. 30 Nc 164/2016-41, není správný.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že obviněný uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i jeho odvolání. Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za nesplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu §196 odst. 1 tr. zákoníku není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného. K trestu uloženému jako úhrnnému uvedl, že došlo ke zjevnému písařskému pochybení, když i z odůvodnění rozhodnutí je evidentní, že fakticky nebyl ukládán úhrnný trest. Námitkami obviněného uvedenými v dovolání se náležitě a dostatečně zabýval již soud druhého stupně. Jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, resp. komentuje rozsah dokazování a soudům vytýká způsob hodnocení důkazů. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných dovolacích důvodů.
7. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
10. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
11. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
13. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. Námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřující výhradně proti skutkovým zjištěním, rozsahu dokazování a hodnocení důkazů soudy obou stupňů, nelze pod tento dovolací důvod podřadit. Obviněný vyjádřil nesouhlas se závěry soudů obou stupňů, přičemž se snaží docílit odlišného způsobu hodnocení důkazů. Takto koncipované námitky jsou však námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Je na místě poznamenat, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí jednotlivé důkazy podrobně rozebral a hodnotil. Rovněž odvolací soud se s obdobnými námitkami obviněného řádně a obšírně vypořádal, s jeho závěry se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obviněný žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které by případně opodstatňovalo zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, ani nenamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006).
15. Ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
16. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit nepříliš konkretizovanou námitku obviněného stran principu ultima ratio. Soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu §196 tr. zákoníku není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného (srov. R 11/1984, s. 76, B 3/1983-16 a SR, 1995, č. 82). Při rozhodování o vině posuzuje soud samostatně rozsah vyživovací povinnosti (§9 odst. 1 tr. ř.), a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím (k tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1920). Stejně tak nemá vliv na rozsah trestní odpovědnosti obviněného ani namítané promlčení dávek plnění výživného za rok 2014, když i sám obviněný v tomto směru uvedl, že jsou promlčeny z hlediska civilního práva. Obdobnou námitkou se přitom zabýval odvolací soud a v dostatečné míře se s ní vypořádal (viz odst. 6 usnesení soudu druhého stupně), přičemž Nejvyšší soud se s jeho závěrem ztotožnil. Na základě uvedeného je namístě shledat tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Zásah dovolacího soudu je ale v daném ohledu výjimečně možný, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
18. Obviněný k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že mu byl uložen úhrnný trest, aniž by z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývalo, že by se měl dopustit dvou či více trestných činů. Toto namítal již ve svém odvolání, ale odvolací soud pochybení soudu prvního stupně nenapravil a hodnotil jej jako zcela formální nedopatření. Obviněný se přitom ohradil proti tomu, že nedošlo k opravě této zřejmé nesprávnosti. Tuto námitku nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Za jistých okolností, by námitku stran nesprávnosti uložení úhrnného trestu bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1135/2016). Avšak v tomto případě není námitka obviněného podřaditelná ani pod tento dovolací důvod, neboť obviněný brojí proti zcela formálnímu pochybení soudu, které je zjevnou písařskou nesprávností a nesouhlasí s tím, že nedošlo k opravení této formální chyby. Je nutno poukázat, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jasně vyplývá, že nebyl ukládán úhrnný trest, nýbrž trest samostatný. Formální písařskou chybou bylo do výroku o trestu ze strany soudu prvního stupně omylem včleněno slovo „úhrnný“, avšak zcela bez odkazu na zákonné ustanovení týkající se úhrnného trestu, tedy §43 odst. 1 tr. zákoníku. I z tohoto je tedy zjevné, že k označení trestu za úhrnný došlo nedopatřením. Touto námitkou se přitom v dostatečné míře zabýval již odvolací soud, který bez pochybností objasnil, že se v daném případě jedná o zcela formální pochybení, kterým obviněný nebyl nijak poškozen (srov. odst. 7 usnesení soudu druhého stupně). Nejvyšší soud se přitom s jeho závěrem ztotožnil, a proto na něj lze odkázat.
19. Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
20. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
21. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 6. 11. 2019, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až 7. 5. 2020 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu