ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1071.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1071/2020-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovolání obviněného J. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa označená pro účely doručování XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 8 To 104/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 125/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 2 T 125/2019, byl obviněný J. F. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na šestnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným A. B. a ČSOB, a. s., IČ 00001350, se sídlem Radlická 333, Praha 5.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 8 To 104/2020, bylo odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 13. 11. 2019 v době od 22:34 hodin do 22:36 hodin v XY, XY, v restauraci McDonaldʹs společně s dosud neztotožněnou spolupachatelkou využil nepozornosti poškozené A. B. tím způsobem, že zatímco obviněný J. F. hlídal okolí, tak dosud neztotožněná spolupachatelka odcizila z kabelky poškozené zavěšené přes opěradlo židle koženou peněženku červené barvy obsahující občanský průkaz, platební kartu Master Card společnosti ČSOB, a. s., č. XY, průkaz pojištěnce Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, dvě průkazky Městské hromadné dopravy s platným ročním kuponem, stravenkovou kartu zn. Sodexo, klubové karty a finanční hotovost ve výši 200 Kč,
následně obviněný J. F. s dosud neztotožněnou spolupachatelkou společně odešli k automatům Dopravního podniku hl. m. Prahy ve vestibulu stanice metra XY v XY a zde platební kartou ČSOB, a. s., č. XY znějící na jméno poškozené
- dne 13. 11. 2019 ve 22:41:14 hodin na terminálu č. XY provedli úspěšnou transakci ve výši 330 Kč,
- dne 13. 11. 2019 ve 22:42:38 hodin na terminálu č. XY provedli úspěšnou transakci ve výši 330 Kč,
- dne 13. 11. 2019 ve 22:43:17 hodin na terminálu č. XY provedli úspěšnou transakci ve výši 330 Kč,
poté obviněný J. F. s dosud neztotožněnou spolupachatelkou společně odešli do prodejny Billa v XY, kde obviněný J. F. shora uvedenou platební kartu ČSOB, a. s., č. XY:
- dne 13. 11. 2019 ve 22:46:30 hodin se pokusil na pokladním terminálu č. XY o transakci ve výši 418 Kč za nákup 3 ks balení cigaret zn. Marlboro a 1 ks cigaret zn. Camel, přičemž poté, co byla uvedená platební karta pokladnou zamítnuta z důvodu zablokování karty, dal se obviněný na útěk, avšak byl zadržen ostrahou prodejny a následně předán hlídce Policie České republiky,
a uvedeným jednáním obviněný J. F. způsobil poškozené A. B. na odcizených věcech podle odborného vyjádření škodu ve výši 3 633 Kč a dále výběrem z platební karty škodu poškozené ČSOB, a. s., škodu ve výši 990 Kč, tedy celkem způsobil škodu ve výši 4 623 Kč a pokusil se způsobit další škodu ve výši 418 Kč, což se vzhledem k neuskutečněné transakci nepodařilo, celkem škoda činí 5 041 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 29 T 30/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 5 To 498/2015, odsouzen za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku v souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který vykonal dne 29. 9. 2017.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 8 To 104/2020, podal obviněný J. F. v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, a to v tak závažné míře, že se jedná o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, a že bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
5. Jednání popsané ve výroku o vině obviněný rozdělil na tři dílčí jednání označené jako „Skutek 1“ (dále „skutek 1“), „Skutek 2“ (dále „skutek 2“) a „Skutek 3“ (dále „skutek 3“). Podstata „skutku 1“ spočívala v tom, že společně s dosud neztotožněnou pachatelkou odcizil v místě a čase specifikovaném v rozsudku soudu prvního stupně poškozené A. B. peněženku z kabelky, přičemž obviněný měl hlídat okolí, aby neznámá pachatelka mohla tuto peněženku odcizit, podstata „skutku 2“ byla podle dovolatele založena na tom, že následně spolu s neznámou pachatelkou společně odešli k automatům Dopravního podniku hl. m. Prahy ve stanici metra XY a zde platební kartou poškozené provedli tři platební operace, a „skutek 3“ byl založen na tom, že poté spolu s neznámou pachatelkou odešli do prodejny Billa, XY, kde se dovolatel s výše uvedenou platební kartou pokusil na pokladním terminálu o transakci za nákup cigaret, přičemž poté, co byla transakce zamítnuta z důvodu zablokování karty, se dal dovolatel na útěk, načež byl před prodejnou zadržen ostrahou objektu a předán hlídce Policie České republiky.
6. Existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním obviněný spatřoval v závěrech soudů, podle nichž z kamerových záznamů v případě „skutku 1“ vyplývá opakované kývání hlavou obviněného na neznámou pachatelku, přičemž ale podle dovolatele žádný kamerový záznam nedokládá kývání hlavou, ba ani jeho přítomnost poblíž neznámé pachatelky v době páchání trestné činnosti, resp. bezprostředně před spácháním trestného činu. Obviněný nesouhlasil ani se skutkovými zjištěními soudů ve vztahu ke „skutku 2“. Z kamerového záznamu pořízeného ve stanici metra XY vyplývá pouze to, že neznámá pachatelka prohledává peněženku, nasazuje si paruku a pomocí platební karty provádí platby na terminálu, přičemž dovolatel nemá ani na chvilku peněženku v ruce a jen pasivně sleduje neznámou pachatelku. Dovolatel si nebyl vědom skutečnosti, že peněženka nepatří neznámé pachatelce. Jde-li o nasazení paruky neznámou pachatelky jako indicie k prokázání toho, že musel vědět, že neznámá pachatelka se snaží zastřít svoji identitu, jedná se podle obviněného pouze o osamocený nepřímý důkaz. Výsledkům dokazování neodpovídají podle obviněného ani skutková zjištění vztahující se ke „skutku 3“. Zdůraznil, že v době zadržení u sebe neměl peněženku poškozené, ale jen platební kartu a průkazky a kupony na MHD. Protože na platební kartě nebyla fotografie poškozené, ale jen její jméno, nemohl rozpoznat, že platební karta nepatří neznámé pachatelce, která mu ji předala a kterou neznal jménem. Až do zamítnutí transakce z důvodu zablokování karty se tedy důvodně domníval, že platební karta náleží neznámé pachatelce, nikoli poškozené. Výsledky provedeného dokazování tak podle obviněného nedovolují bez důvodných pochybností učinit závěr, že se dopustil trestné činnosti; v takovém případě je nutno postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo .
7. Další námitky obviněného směřovaly vůči správnosti závěru soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Vytkl, že soudy nijak nerozlišovaly naplnění subjektivní stránky u jednotlivých skutků spáchaných ve vícečinném souběhu. Měl za to, že ze skutkových zjištění u „skutku 1“ nevyplývá, že by sám měl naplnit všechny znaky skutkové podstaty, resp. že by měl jednat po předchozí dohodě s neznámou pachatelkou a že by jeho jednání bylo článkem řetězu společných činností, ve které předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti. I kdyby bylo možné vycházet ze skutkových zjištění soudu, mohlo by se jednat nejvýše o účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na trestném činu krádeže, nikoliv o spolupachatelství. U „skutku 2“ obviněný pouze pasivně pozoroval neznámou pachatelku při výběrech z terminálu, což však není trestné. Dovolatel vytkl, že u „skutku 3“ se odvolací soud nezabýval subjektivní stránkou vůbec. Přitom dovolatel zjistil, že platební karta zapůjčená mu neznámou pachatelkou za účelem nákupu cigaret nepatří této osobě, jak již bylo dříve uvedeno, až při samotné platbě na pokladně, z čehož plyne, že nelze hovořit o zavinění ve formě přímého úmyslu.
8. Obviněný pokládal za vadný i závěr soudů, že jednal jako spolupachatel. Nebyl prokázán jeho úmysl spáchat trestný čin a už vůbec se nejednalo o společné jednání, naopak se zde jedná o samostatné pachatelství neznámé pachatelky. Namítl, že odvolací soud v napadeném usnesení potvrdil argumentaci soudu prvního stupně ohledně formy spolupachatelství jako správnou, ačkoliv je nepřezkoumatelná. Upozornil, že v právní větě ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je jeho jednání hodnoceno jako samotné pachatelství, v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se nenachází jediná zmínka o tom, že by měl trestné činy spáchat ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ale v odůvodnění usnesení odvolacího soudu je uvedeno, že byli s neznámou pachatelkou od počátku vedeni společným záměrem ve smyslu §23 tr. zákoníku a že se tudíž jedná o spolupachatelství. Obviněný ale měl za to, že ze samotné skutečnosti, že se nacházel na místě činu, rozhodně nelze dovodit, že by uvedené trestné činy spáchal.
9. Podle dovolatele usnesení odvolacího soudu nesplňuje náležitosti §125 tr. ř., za hrubý nedostatek napadeného usnesení označil, že odvolací soud nikde neuvádí, jakým způsobem zohlednil jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry. Odvolací soud nezhodnotil řádně důkazy provedené soudem prvního stupně a zejména pochybil, když neprovedl důkaz přehráním videozáznamu z restaurace, i když on o to ve veřejném zasedání žádal. Obviněný tvrdil, že odvolací soud se řádně nevypořádal s jeho argumentací, ač je jeho povinností rozhodnutí řádně odůvodnit, čímž bylo podle obviněného porušeno i jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
10. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud buď podle §265m odst. 1 tr. ř. napadené usnesení změnil tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř., nebo aby podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k předestřené dovolací argumentaci v prvé řadě uvedl, že ji z velké části nelze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit. Obviněný totiž především polemizuje s tím, jak ve věci činné soudy hodnotily důkazy a s tím, k jakým skutkovým závěrům soudy dospěly. V návaznosti na to předkládá vlastní hodnocení důkazů a prezentuje svá vlastní, pro něj příznivější skutková zjištění. Teprve následně, a to na podkladě vlastního hodnocení důkazů a vlastních skutkových zjištění, zpochybňuje soudy zaujatou právní kvalifikaci a tvrdí, že došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod. Argumentace tohoto typu je ovšem v dovolacím řízení zásadně bezpředmětná, neboť primárně směřuje do oblasti dokazování a skutkových zjištění, právní kvalifikace je zpochybňována až v návaznosti na to, tedy sekundárně. K výhradám vůči dokazování či skutkovým zjištěním lze přihlížet pouze výjimečně. Zejména tehdy, jestliže lze na jejich základě dovodit vadu extrémních vnitřních rozporů nebo vadu opomenutých důkazů, nic z toho ale v projednávané věci neshledal.
12. Státní zástupce zdůraznil, že pokud obviněný extrémní vnitřní rozpory tvrdí, činí tak na základě ne zcela správného pohledu na věc. Jeho argumentace přehlíží, že jeho počínání bylo shledáno soudy pokračujícím deliktem. Avšak pokračující jednání obviněného je z hlediska hmotného práva jediným skutkem. Jeho dílčí útoky spolu bezprostředně souvisejí a nelze je od sebe striktně izolovat, jak činí obviněný. Za této situace je tedy správné hodnotit takové pokračující jednání komplexně, jak činí soudy, a nikoliv od sebe úzce související dílčí útoky oddělit, a hodnotit je izolovaně bez návaznosti na přímo související dílčí akty ostatní. Nelze vytrhávat z kontextu pokračování jednotlivé dílčí útoky a stejně tak nelze hodnotit izolovaně důkazy, které se jednotlivých dílčích útoků týkají.
13. Pokud obviněný naznačuje vadu opomenutých důkazů, která tkví v tom, že odvolací soud neprovedl důkaz přehráním videozáznamu z restaurace, ačkoliv o to obviněný žádal, státní zástupce poznamenal, že kamerové záznamy byly k důkazu provedeny v řízení před nalézacím soudem. Zároveň byly hodnoceny v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Nelze tudíž tvrdit, že by ve vztahu k nim došlo k opomenutí důkazu. Opodstatněnou neshledal ani výhradu obviněného, že se soudy dostatečně nevypořádaly se všemi jeho argumenty. Dodal, že dotčená rozhodnutí považuje za plně přezkoumatelná a v podstatě vyhovující všem formálním požadavkům zákona. Zejména je z nich plně rozpoznatelné, z jakých důkazů soudy vycházely a jaká skutková zjištění zaujaly, současně je zřejmé, proč a z jakých důvodů obviněnému uložily konkrétní trest. Nelze tedy tvrdit, že by klíčové výroky dotčených soudních rozhodnutí byly z hlediska jejich odůvodnění nepřezkoumatelné.
14. Jde-li o námitky obviněného, které lze formálně přiřadit pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak jde zejména o výhrady, podle kterých absentuje v jeho jednání úmysl či dohoda směřující ke spáchání trestného činu coby jeden ze znaků spolupachatelství. Podle obviněného chybí též naplnění objektivní stránky deliktu, neboť ve „skutku 1“ nanejvýše „hlídal“, a to není spolupachatelství nýbrž pomoc; u „skutku 2“ jeho jednání vůbec znaky skutkové podstaty nevykazuje, když je mu kladeno za vinu jen to, že „společně odešli“; a u „skutku 3“ subjektivní stránka zcela chybí, neboť si nebyl vědom ničeho protiprávního. Konečně právní věta neodpovídá odůvodnění, protože je v ní uvedeno „samostatné pachatelství“, avšak odůvodnění pojednává o spolupachatelství. Podle státního zástupce obviněný buduje tyto výhrady do značné míry na vlastní představě skutkového děje, což je však v dovolacím řízení vyloučeno. Kromě toho obviněný své výhrady staví na nesprávném předpokladu, že jednotlivé, úzce související dílčí útoky jediného pokračujícího deliktu představují tři samostatné skutky. Výše však bylo vysvětleno, že pokračující delikt je z hlediska hmotného práva jediným skutkem, a proto nelze nejen skutková zjištění, ale ani právní kvalifikaci hodnotit izolovaně k jednotlivým dílčím útokům, nýbrž z hlediska jejich souhrnu jako celku. Nahlíženo tímto způsobem je nutno konstatovat, že správně odvolací soud zdůraznil, že počínání obviněného nemůže být pouhou pomocí, protože „se sám aktivně podílel na trestné činnosti, zejména pokusem o provedení transakce platební kartou“. Platí tedy, že jednání obviněného se neomezilo jen na pasivní postávání a hlídání, jak je tvrzeno v dovolání. Není přitom podstatné, že obviněný nejednal ve všech okamžicích stejně významným způsobem jako neznámá spolupachatelka. Jak totiž s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 814/2008, resp. sp. zn. 8 Tdo 137/2015, správně konstatoval odvolací soud, jednání spolupachatelů může probíhat nejen současně ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí dalších činností. Navíc spolupachatelé nemusí vykonávat stejně významnou činnost. Jednání spolupachatelů však musí být vedeno stejným úmyslem jako ostatních spolupachatelů. Tyto předpoklady přitom byly v rámci pokračujícího činu coby jediného skutku ve smyslu hmotného práva naplněny. Počínání obviněného se skutečně neomezilo na pouhé hlídání, ani nešlo jen o to, že by někam společně s neznámou pachatelkou šel. Naopak aktivně se podílel na naplnění objektivní stránky skutkové podstaty předmětného deliktu, tedy byl po objektivní stránce spolupachatelem.
15. Co se týče subjektivní stránky a požadované formy úmyslného zavinění, rovněž ta byla podle státního zástupce naplněna. Je přímo z povahy vyloučeno, aby obviněný jednal způsobem popsaným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku z nedbalosti, resp. nevědomě. Pochybovat nelze ani o dohodě, byť třeba konkludentní, mezi obviněným a neznámou spolupachatelkou. Jejich společné jednání bylo totiž koordinované a postupně se rozvíjející. Obviněný a spolupachatelka jednali tedy takovým způsobem, který dohodu jednoznačně implikuje.
16. Konečně pokud obviněný namítá, že zatímco právní věta dopadá na samostatné pachatelství, tak v odůvodnění je pojednáno o spolupachatelství, nijak to podle státního zástupce neovlivňuje trestní odpovědnost obviněného či její rozsah. Jak totiž stanoví §23 tr. zákoníku, každý ze spolupachatelů je trestně odpovědný tak, jako by trestný čin spáchal sám. Z věcného hlediska zde tedy není žádné pochybení soudů.
17. Státní zástupce proto navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
19. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti je vhodné předeslat, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
20. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
21. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
22. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
23. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávaném případě neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 10., str. 4 až 6) ve spojení s odůvodněním usnesení odvolacího soudu (body 5. až 8., str. 3, 4) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Obviněný s hodnotícími úvahami soudů nesouhlasil a stejně jako v předcházejících stadiích řízení i v dovolání předkládal vlastní hodnocení důkazů a vyvozoval, že důkazní situace nedovolovala spolehlivě vyslovit závěr jeho vině. Výhrady obviněného vůči způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, však nelze akceptovat. Jako usvědčující důkazy soudy správně vyhodnotily zejména kamerové záznamy z restaurace McDonaldʹs, z vestibulu stanice metra XY i z prodejny Billa v XY, výpovědi svědků R. K., člena ochranky zmiňované restaurace, P. Z., pokladní prodejny Billa v XY, R. G., člena ochrany této prodejny, jakož i soudy konkretizované listiny a ničeho nelze vytknout ani způsobu, jakým tyto důkazy hodnotily, poněvadž koresponduje se zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. Jak přiléhavě poznamenal státní zástupce, argumentace dovolatele přehlíží, že jeho počínání bylo shledáno soudy pokračujícím deliktem. Pokračováním v trestném činu se podle §116 tr. zákoníku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Pokračující jednání obviněného je tedy z hlediska hmotného práva jediným skutkem. Jeho dílčí útoky spolu bezprostředně souvisejí (časově i věcně) a nelze je od sebe izolovat způsobem, jak to činí obviněný. Soudy proto správně hodnotily pokračující jednání komplexně, úzce na sebe navazující a související dílčí útoky od sebe neoddělovaly a nehodnotily je izolovaně bez návaznosti na přímo související dílčí akty ostatní. Stejně tak jako nelze vytrhávat z kontextu pokračování jednotlivé dílčí útoky, nelze hodnotit izolovaně důkazy, které se jednotlivých dílčích útoků týkají, a proto dovolací soud neshledal ve způsobu hodnocení důkazů soudy žádné logické nedostatky.
24. Obviněný mimo jiné také vytkl, že odvolací soud pochybil, neprovedl-li důkaz přehráním videozáznamu z restaurace McDonaldʹs, ačkoliv se jednalo o klíčový důkaz a obviněný o to ve veřejném zasedání požádal. V konkrétním případě nelze postupu odvolacího soudu, naznačuje-li obviněný vadu opomenutých důkazů, nic vytknout. K případnému opomenutí důkazů je vhodné nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Kamerové záznamy byly k důkazu provedeny (přehráním kamerového záznamu) v řízení před soudem prvního stupně, obviněnému byla dána možnost se k důkazu vyjádřit a také tak učinil (viz č. listu 145). Takto řádně provedený důkaz před soudem prvního stupně byl hodnocen v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Není pochybením, jestliže se odvolací soud s jeho obsahem seznámí mimo veřejné zasedání, aby jeho obsah pro účely veřejného zasedání znal a mohl na základě toho případně reagovat na tvrzení stran. Nemusí jej znovu provést, pokud se ztotožní se skutkovými závěry učiněnými na jeho základě již soudem prvního stupně (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 8 Tdo 557/2020).
25. Dovolací soud respektuje, že presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označených přečinů a usvědčují z jeho spáchání jako jednoho z pachatelů obviněného (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
26. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
27. Takový zásah nemá své opodstatnění ani ve vztahu k výhradám obviněného vůči obsahu odůvodnění usnesení odvolacího soudu, které podle obviněného neodpovídá požadavkům kladeným na něj ustanovením §125 tr. ř., poněvadž odvolací soud neuvedl, jakým způsobem zohlednil osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry obviněného, a nezhodnotil řádně důkazy provedené soudem prvního stupně a pouze deklaroval jejich správné posouzení soudem prvního stupně, což podle obviněného znamenalo porušení práva na spravedlivý proces. Především nutno podotknout, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, nadto odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení přiléhavě reagoval na všechny odvolací námitky a řádně se s nimi vypořádal. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se zřetelně podává, o jaké důkazy soud opřel rozhodnutí o vině obviněného, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádal s právním posouzením jednání obviněného, proč a z jakých důvodů byl obviněnému uložen konkrétní trest (v této souvislosti byly vzaty na zřetel rozhodné okolnosti týkající se jeho předchozího způsobu života, možností jeho nápravy, okolnosti mající vazbu na jeho osobní či majetkové poměry nebyly relevantní). Nelze tedy tvrdit, že by klíčové výroky rozhodnutí byly z hlediska jejich odůvodnění nepřezkoumatelné. Odmítnout nutno i výhrady obviněného vůči postupu, jakým odvolací soud reagoval na důkazy provedené soudem prvního stupně. Za nepřijatelný rozhodně nelze označit postup odvolacího soudu, který odvolání obviněného řádně přezkoumá, zabývá se v něm uplatněnými námitkami a posléze odkáže na již učiněné závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj.). Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Podle přesvědčení dovolací soudu, odvolací soud těmto podmínkám bezezbytku vyhověl.
28. Z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda byly naplněny objektivní i subjektivní znaky přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným, a zda jednal jako spolupachatel. Obviněný primárně vytkl, že odvolací soud se nezabýval prokázáním znaků subjektivní stránky přečinů a nerozlišoval naplnění subjektivní stránky jednotlivých skutků. Namítl, že u „skutku 1“ by jeho soudy zjištěné jednání vykazovaly znaky pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, což ale není možné z důvodu zásady akcesority účastenství, poněvadž hlavní pachatelka nebyla dosud dopadena a ztotožněna. U „skutku 2“ nenaplnil pasivním pozorováním neznámé pachatelky při výběrech z terminálu znaky žádného trestného činu a u „skutku 3“ nemohl rozpoznat, že platební karta nepatří neznámé pachatelce, která mu ji předala a jejíž jméno neznal. Vytkl také, že v tzv. právní větě rozsudku soudu prvního stupně je označen jako pachatel a v jeho odůvodnění není jediná zmínka o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení výslovně uvádí, že se jednalo o spolupachatelství. Ani tyto výhrady obviněného však nelze mít za opodstatněné.
29. Obviněný byl uznán vinným jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku soud prvního stupně spatřoval v tom, že si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, čin spáchal na věci, kterou měl jiný při sobě, a byl za takový čin v posledních třech letech potrestán. Znaky přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku naplnil podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně tím, že sobě bez souhlasu oprávněného držitele opatřil platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména a čísla.
30. Pokud jde o obviněným zpochybňované znaky spolupachatelství, to předpokládá kumulativní splnění dvou podmínek, a to spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973 a 15/1967 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství je totiž činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 66/1955 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.
31. Odvolací soud na základě podrobně rozvedeného skutkového děje pod body 6. a 7. na str. 3 a 4 odůvodnění usnesení akcentoval, že obviněný a neztotožněná pachatelka byli při společném jednání od samého počátku vedeni společným záměrem. Správně zdůraznil, že počínání obviněného nemůže být pouhou pomocí, protože „se sám aktivně podílel na trestné činnosti, zejména pokusem o provedení transakce platební kartou“. Na jeho jednání spočívající v tom, že relevantně kontroloval situaci v restauraci McDonaldʹs, poté s neztotožněnou pachatelkou zůstal i po nasazení paruky a po použití platební karty obsažené v odcizené peněžence a nakonec se i sám pokusil o platební transakci prostřednictvím této platební karty (navíc měl u sebe průkaz MHD a další doklady poškozené), nelze nahlížet tak, že „hlídal místo činu“ či „dělal zeď“, a že se tak mohlo jednat nejvýše o účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jak obviněný tvrdí v dovolání. Není přitom podstatné, že obviněný nejednal ve všech okamžicích stejně významným způsobem jako neznámá spolupachatelka. Jak totiž i s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008 (uveřejněno pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr.), resp. ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, správně konstatoval odvolací soud, jednání spolupachatelů může probíhat nejen současně ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí dalších činností. Navíc, jak již bylo řečeno, spolupachatelé nemusí vykonávat stejně významnou činnost. Jednání spolupachatelů však musí být vedeno stejným úmyslem jako ostatních spolupachatelů. Tyto předpoklady přitom byly v rámci pokračujícího činu coby jediného skutku ve smyslu hmotného práva naplněny, a proto považuji hmotně právní kvalifikaci jednání obviněného za správnou. Počínání obviněného se skutečně neomezilo na pouhé hlídání, ani nešlo jen o to, že by někam společně s neznámou pachatelkou šel. Bylo totiž prokázáno, že se aktivně podílel na naplnění objektivní stránky skutkové podstaty předmětných deliktů, tedy byl po objektivní stránce spolupachatelem.
32. Co do východisek relevantních pro naplnění subjektivní stránky přečinů je vhodné předeslat, že podle ustálené teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle §15 a §16 tr. zákoníku vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222).
33. Podstata jednání popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů vylučuje, aby obviněný jednal z nedbalosti, resp. nevědomě. Popsanému jednání je úmysl imanentní, muselo být vedeno vůlí obviněného. Pochybovat nelze ani o dohodě, byť třeba konkludentní, mezi obviněným a neznámou spolupachatelkou. Jak přiléhavě připomněl státní zástupce, jejich společné jednání bylo totiž koordinované a postupně se rozvíjející. Obviněný a spolupachatelka jednali tedy takovým způsobem, který dohodu jednoznačně implikuje. Okolnosti objektivní povahy, způsobu provedení činu jednoznačně svědčí o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
34. Pakliže dovolatel vytkl, že zatímco v tzv. právní větě rozsudku soudu prvního stupně je označen jako pachatel a v jeho odůvodnění není jediná zmínka o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení explicitně uvádí, že se jednalo o spolupachatelství, dovolací soud sdílí názor státního zástupce, že tato okolnost nijak neovlivňuje trestní odpovědnost obviněného či její rozsah. Případně odkázal i na §23 tr. zákoníku, podle něhož každý ze spolupachatelů je trestně odpovědný tak, jako by trestný čin spáchal sám. Spolupachatelství není zvláštní formou trestného činu (jako např. příprava, pokus trestného činu či účastenství), protože nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákona. Vzhledem k tomu není na rozdíl od zvláštních forem trestného činu nezbytně nutné ve výroku o vině spolupachatelů citovat ustanovení §23 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 368/2002). Z věcného hlediska zde tedy nelze spatřovat žádné pochybení soudů.
35. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 10. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu