ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.545.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 545/2020-11014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2020 o dovolání obviněného Z. B. J. , nar. XY v XY, Polská republika, občana Polské republiky, trvale bytem XY, Polská republika, naposledy bytem XY, Německo, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 6 To 82/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 13/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. B. J. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 34 T 13/2018, byl obviněný Z. B. J. uznán vinným v bodech 1) až 6) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, jehož se dopustil v zásadě tím, že
společně s obviněnou S. G. jako jedinou jednatelkou společnosti G. R., IČ: XY, se sídlem XY (dále „společnost G.“), registrované u Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště Ostrava I., jako čtvrtletní a následně jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty pod DIČ: XY, přestože ve společnosti G. oficiálně nezastával žádnou funkci a nebyl jejím zaměstnancem, jako osoba s vědomím a souhlasem obviněné S. G. za tuto společnost fakticky jednající,
společným jednáním v době nejméně od srpna 2009 do ledna 2011 v XY a na jiných místech, srozuměni se zákonnými povinnostmi vyplývajícími zejména z ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (dále „ZDPH“), v úmyslu vyhnout se daňové povinnosti společnosti G., na dani z přidané hodnoty (dále „DPH“) ve značném rozsahu, a takto se neoprávněně obohatit, uskutečňovali jménem společnosti G. zdanitelná plnění spočívající v pořízení různých chemických látek, zejména ředidel do barev a laků, pro účely podnikání bez DPH od dodavatelů se sídly v jiném členském státě Evropské unie (Spolková republika Německo, Polská republika) a v jejich následném dodání odběratelům se sídly na daňovém území České republiky, a přestože tak jménem společnosti G. uskutečnili tuzemská zdanitelná plnění, příslušnou DPH z těchto plnění vyplývající správci daně v rozporu s ustanovením §108 odst. 1 ZDPH nepřiznali a neuhradili, když k zastření své povinnosti tuto daň jménem společnosti G. odvést správci daně v rozporu se skutečností deklarovali, že takto pořízené zboží společnost G. dále dodává plátcům DPH z jiného členského státu Evropské unie, konkrétně společnosti B.&P. C., DIČ: XY, se sídlem XY (dále „společnost B.&P.“), a společnosti F., DIČ: XY, se sídlem XY, (dále „společnost F.“), přičemž se jednalo o účelově vytvořené a zcela nefungující obchodní subjekty bez jakéhokoliv personálního či materiálního zázemí pro tvrzené obchody, jimž byla příslušnými správci daně mimo to zrušena registrace k DPH, u společnosti B. &P., ke dni 1. 7. 2009, a u společnosti F., ke dni 30. 9. 2009. Takto jednali ve vzájemné součinnosti a po předchozí domluvě, když konkrétně obviněný Z. B. J. poté, co naplánoval, jak získat neoprávněný majetkový prospěch neodvedením DPH z uskutečněných zdanitelných plnění spočívajících v dodání chemických látek, zejména ředidel do barev a laků pořízených bez DPH v jiném členském státě Evropské unie odběratelům na daňovém území České republiky, oslovil obviněnou S. G. s nabídkou pravidelného měsíčního výdělku za to, že se tato stane jedinou jednatelkou obchodní společnosti, jejímž jménem budou nakupovány různé chemické látky, zejména ředidla do barev a laků v cizině, a prodávány v České republice, aniž by byla odvedena z těchto obchodů příslušná DPH, s čímž obviněná S. G. vyslovila souhlas a stala se dne 20. 5. 2009 jedinou jednatelkou a dne 14. 9. 2009 jedinou společnicí obchodní společnosti G., a tuto společnost následně spolu s obviněným Z. B. J. k obchodování s různými chemickými látkami zejména ředidly do barev a laků využívala, přičemž fakticky rezignovala na zákonný výkon funkce jednatelky společnosti, když zajištění kontaktů na dodavatele a odběratele společnosti, jakož i realizaci jednotlivých obchodů jménem společnosti G. s různými chemickými látkami, zejména ředidly do barev a laků, pořizovanými u dodavatelů ve Spolkové republice Německo a v Polské republice a dodávanými odběratelům v České republice, zcela ponechala na obviněném Z. B. J., který společnost fakticky vedl, a o tyto obchody se nezajímala, přenechala k dispozici obviněnému Z. B. J. razítko společnosti G., s nímž obviněný výhradně disponoval sám, a rovněž zařídil a financoval převod ready-made společnosti G., zapsané dne 21. 4. 2009 v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, na obviněnou S. G. jako její novou majitelku, a také převod funkce jednatele na její osobu. Obviněný Z. B. J. jako jediný jednatel a majitel společnosti F., využil této společnosti k tomu, aby správci daně v rozporu se skutečností deklaroval, že tato je odběratelem zboží dodávaného jí společností G., zajistil blíže nezjištěným způsobem pro společnost G. kontakty na její zahraniční dodavatele a tuzemské odběratele a zajišťoval jejím jménem u dodavatelů ve Spolkové republice Německo a v Polské republice jednotlivé dodávky různých chemických látek, zejména ředidel do barev a laků, a také jejich přepravu ke konečným odběratelům na území České republiky, ve svém počítači a notebooku zpracovával příslušnou dokumentaci k realizovaným obchodům, zejména vystavoval a tisknul jménem společnosti G. daňové doklady (faktury) k jednotlivým obchodům, přičemž obviněná S. G. svým podpisem potvrzovala účetní a další doklady o obchodech s chemickými látkami, zejména ředidly do barev a laků. Obviněná S. G. založila dne 16. 6. 2009 pro společnost G. účet č. XY v XY, a předala obviněnému Z. B. J. technickou pomůcku (tzv. kalkulačku) k jeho ovládání prostřednictvím internet bankingu, který tento účet také sám fakticky ovládal, rovněž opakovaně předával obviněné S. G. finanční hotovost a uděloval jí pokyny k jejímu vložení na jím označené bankovní účty, které obviněná plnila, přičemž jako jednatelka společnosti a obviněný Z. B. J. jako osoba společnost fakticky řídicí nezajistili vedení řádného účetní a daňové evidence společnosti G. o realizovaných obchodech, a přestože ze zdanitelných plnění, která byla jménem společnosti uskutečněna, vznikla zákonná daňová povinnost, tuto nepřiznali a neuhradili, přičemž obviněná S. G. přebírala pravidelně odměnu za její činnost, kterou jí vyplácel obviněný Z. B. J.,
oba takto svým společným jednáním zkrátili DPH za jednotlivá zdaňovací období let 2009 a 2010 tak, že předložili správci daně přiznání k DPH, v nichž výše popsaným způsobem v rozporu se skutečností deklarovali dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie (osvobození od daně), a podle v rozsudku popsaných faktur ze
1) dne 27. 10. 2009, za 3. čtvrtletí 2009, odběrateli B.&P., zkrátili DPH o 1.592.623,28 Kč,
2) dne 26. 1. 2010, za 4. čtvrtletí 2009, odběrateli B.&P., zkrátili DPH o 2.635.959,88 Kč,
3) dne 25. 1. 2011, za zdaňovací období leden 2010, odběrateli společnosti F., zkrátili DPH o 29.415,57 Kč,
4) dne 25. 1. 2011, za zdaňovací období únor 2010, odběrateli společnosti F., zkrátili tak DPH o 47.499,43 Kč,
5) dne 25. 1. 2011, za zdaňovací období březen 2010, odběrateli společnosti F., zkrátili tak DPH o 29.939,48 Kč,
6) dne 25. 1. 2011, za zdaňovací období duben 2010, odběrateli společnosti F., zkrátili tak daňovou povinnost DPH o 23.918,19 Kč,
tedy jménem společnosti G. zkrátili ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště Ostrava I, DPH souhrnnou částkou ve výši nejméně 4.359.355,83 Kč.
2. Za uvedený zločin byl obviněný Z. B. J. odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích, jakož i v zastupování statutárních orgánů obchodních korporací na základě plné moci v trvání čtyř let, a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu čtyř roků. Podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí v rozsudku soudu prvního stupně specifikovaných věcí. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné S. G.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 6 To 82/2019, odvolání obviněného Z. B. J. jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný Z. B. J. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že nebylo prokázáno, že by obchodní společnosti G. vznikla daňová povinnost a že tento subjekt byl povinen daň zaplatit a tvrdil, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že realizoval trojstranné obchody. Uvedl, že při těchto obchodech zboží vůbec nevstoupilo na území České republiky, neboť nebylo prokázáno, že by bylo dodáno na konkrétní adresu v České republice, kdy tyto pochybnosti nelze vyvrátit tím, že zboží mělo být dodáno na adresu společnosti G., ani tím, že svědecké výpovědi svědčí o tom, že byly realizovány transporty zboží do České republiky. Nebyl prokázán rozsah účasti obviněného na vytýkaném jednání, přičemž soud nezohlednil, že dodávky pro společnost B.&P. před datem 27. 8. 2009 nepodléhaly dani, a proto také nebyly pojaty do obžaloby. K této výtce odkázal na bod 96. rozsudku soudu prvního stupně a zpochybnil závěry v něm obsažené, přičemž se neztotožnil s tím, že v typově shodných případech prvně nebylo shledáno trestné jednání, kdežto v dalších o trestnou činnost šlo. Soudy nevysvětlily, proč některé obchody byly součástí trestné činnosti a jiné nikoliv. Nebylo možné bagatelizovat doklady týkající se zdravotního stavu obviněného, jenž mu páchání trestné činnosti znemožňoval.
5. Obviněný poukázal na nesprávnost použité právní kvalifikace zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, ve vztahu k ní odkázal na znění ustanovení §7 odst. 1, 2 a §13 odst. 1, 2 ZDPH, a to v souvislosti se směrnicí Rady 77/388/EHS o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu a tzv. směrnicí o DPH s tím, že závěry vyslovené Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „SDEU“) a Nejvyšším správním soudem, jsou použitelné i na nyní posuzovanou věc.
6. V dovolání obviněný z rozsudku SDEU ze dne 6. 4. 2006, ve věci C-245/04, Emag Handel Eder OHG, a ze dne 16. 12. 2010, ve věci C-430/09, zmínil to, že z nich vyplývá, že pokud je dodání zboží spojeno pouze s jedním odesláním nebo přepravou, může být přeprava zboží přičtena jen jedné transakci a pouze tato transakce může být osvobozena od daně jako intrakomunitárního plnění. Podle rozsudku SDEU ze dne 6. 4. 2006, ve věci C-245/04, Emag Handel Eder OHG , zdůraznil, že pro určení, která transakce má být považována za intrakomunitární, je prvořadá otázka dodání zboží. Uvedené úvahy opíral i o rozsudky SDEU ze dne 16. 12. 2010, ve věci C-430/09, Euro Tyre Holding BV , ze dne 19. 12. 2018, ve věci C-414/17, AREX CZ , ze dne 8. 2. 1990, ve věci C-320/88, Shipping and Forwarding Enterprise Safe , ze dne 6. 2. 2003, ve věci C-185/01, jimiž poukazoval na nutnost posouzení, kdy došlo k převodu práva nakládat s přepravovaným zbožím jako vlastník, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 3 Afs 41/2014, ve věci Grammer CZ, s. r. o., který dovodil, že dodáním zboží se pro účely DPH rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník, které zahrnuje veškeré převody hmotného majetku opravňující druhou stranu k faktickému nakládání s uvedeným majetkem jako by byla vlastníkem tohoto majetku. Rovněž z něj vyplývá, že dodání zboží nemusí splývat s převodem vlastnického práva podle vnitrostátních předpisů, což však neznamená, že by posuzování dané otázky nehrálo vůbec žádnou roli. Obviněný připomenul i rozhodnutí SDEU ve věci Auto Lease Holland , ze dne 14. 7. 2005, týkající se práva nakládat s pohonnými hmotami jako vlastník, pokud je leasingový nájemce čerpal do pronajetého vozidla, nebo ve věci C-435/03, British American Tobacco International, Ltd., a Newman Shipping & Agency Company ze dne 20. 6. 2018, v němž SDEU dovodil, že dodání zboží se nevztahuje na převod vlastnictví ve formách upravených použitelným vnitrostátním právem, ale zahrnuje jakýkoliv převod hmotného majetku smluvní stranou, který druhou stranu opravňuje, aby s ním nakládala jako by byla vlastník tohoto majetku. V obdobném kontextu zmínil i věc C-108/17, Enteco Baltic , ze dne 25. 11. 2015.
7. Kromě uvedených rozhodnutí obviněný citoval úryvky z publikace Kryl, S ., Převod práva nakládat se zbožím jako vlastník, Daňový expert č. 3/2011, Wolters Kluwer, 2011, a zmínil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 5 Afs 24/2016, v němž se tento soud zabýval pojmem dodání zboží ve vztahu k převodu vlastnictví ve formách upravených použitelným vnitrostátním právem. Připomněl též možnost nabytí zboží od nevlastníka podle §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a §1109 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, i výklad k nim učiněný v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04. Rovněž upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 411/2006, a ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 191/2009, vztahující se ke skutkové podstatě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák., ze kterých dovodil, že případný omyl pachatele o obsahu příslušných zákonů (zejména z daňové oblasti) je nutné posuzovat nikoli jako omyl právní, ale jako omyl skutkový.
8. Na základě této argumentace obviněný soudům vytkl, že u něj nedovodily jeho znalost všech rozhodných skutečností týkajících se daňové problematiky, nevyloučily jednání srovnatelné se skutkovým omylem a své dokazování nezaměřily na zjišťování toho, zda se dostatečně orientuje v ekonomické problematice, a zda mu byly známy následky jeho jednání.
9. Rovněž obviněný poukázal na povinnost soudů otázky daňové povinnosti řešit v rámci předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř., což opíral o článek „Zkrácení daně jako trestný čin“ ze dne 13. 2. 2006, uveřejněný v Dex-Daňový expert v č. 1, roč. 2006 na str. 27, od JUDr. Františka Púryho, z jehož citovaného textu dovodil, že se nalézací soud nijak nezabýval prokázáním subjektivního znaku ve formě úmyslu.
10. Obviněný též upozornil na nutnost dodržování principu presumpce neviny a z něj plynoucí zásady in dubio pro reo , k čemuž citoval pasáž z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, včetně odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, kde je zdůrazněno, že Nejvyšší soud musí při svém rozhodování poskytovat ochranu základním právům dovolatele nehledě na to, zda byly naplněny dovolací důvody (viz též nález ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06).
11. V doplňku dovolání (učiněném v zákonné lhůtě pro podání dovolání) obviněný zaslal text rozsudků SDEU ze dne 9. 2. 2017, ve věci C-21/16, a ze dne 19. 4. 2018, ve věci C-580/16, k nimž uvedl, že podporují jím namítané nesprávné posouzení věci.
12. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podanému dovolání vyhověl a podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 6 To 82/2019, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 34 T 13/2018, zrušil, a současně aby podle §265l odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením §265l odst. 3 tr. ř. věc vrátil k rozhodnutí soudu prvního stupně.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
13. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství podstatnou část námitek obsahující skutkové výhrady označil za uplatněnou mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože v přezkoumávaných rozhodnutích nelze spatřovat ani tzv. extrémní nesoulad, který ostatně dovolatel nenamítl. Soud prvního stupně se zcela dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů a přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při jejich hodnocení, jakož i při posuzování obhajoby obviněného, a odvolací soud se s argumentací nalézacího soudu správně ztotožnil (srov. strany 6 až 7 usnesení odvolacího soudu). Uvedené svědčí o tom, že soudy nižších stupňů respektovaly všechny zásady plynoucí z §2 odst. 5, 6 a §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. ř.
14. Obdobné závěry vztáhl i k obhajobě týkající se údajných trojstranných obchodů, neboť ty v bodech 82. až 84. odůvodnění rozsudku na základě skutkových zjištění soud prvního stupně vyvrátil. Nelze potvrdit prohlášení dovolatele, že rozsah jeho účasti na vytýkaném jednání nebyl zadokumentován a prokázán, ani výhrady, že soudy nezohlednily 33 obchodních případů, které údajně proběhly s rumunskou společností B.&P. (viz bod 96. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 9. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu státní zástupce zmínil, že nebyly finančním úřadem posouzeny jako problémové, a nebylo o nich, na rozdíl od ostatních, vedeno trestní řízení.
15. Část dovolání obsahující výklad označených daňových právních předpisů vnitrostátních nebo evropských a judikatury Nejvyššího správního soudu či SDEU, postrádala návaznost na konkrétní námitku vztahující se k dovoláním napadenému rozhodnutí, a námitka o skutkovém omylu, byla podle státního zástupce rovněž vytržena z kontextu, neboť není zřejmé, co má dovolatel na mysli, pokud hovoří o jednání srovnatelném se skutkovým omylem, neboť obviněný buď jedná, anebo nejedná ve skutkovém omylu. Za neopodstatněné označil tvrzení obviněného, že soudy jednání „srovnatelné“ se skutkovým omylem nevyloučily, a poznamenal, že není pochybením, když se soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku obsáhle nevěnuje vysvětlení, proč pachatel nejednal v omluvitelném negativním skutkovém či právním omylu, pokud na podkladě prokázaných skutečností dospěl k závěru o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty daného trestného činu, pro nějž obviněného uznal vinným. V podaném dovolání však obviněný zmiňovanou námitku neuplatnil, a proto neměl ani odvolací soud povinnost se touto problematikou hlouběji zabývat. I přesto státní zástupce s poukazem na ustanovení §18 tr. zákoníku poznamenal, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný věděl o tom, že jsou za jeho přispění vystavovány ve společnosti G. doklady o fiktivních obchodech se subjekty z jiných členských zemí Evropské unie, jež budou podkladem pro daňová přiznání k DPH, a to za účelem zastření uskutečněných zdanitelných plnění spočívajících v dodání zboží odběratelům v České republice. Nelze tedy uvažovat o jednání obviněného v negativním skutkovém omylu. Obviněný měl reálnou představu o všech rozhodných skutkových okolnostech, od nichž se odvíjela možnost a výše zkrácení DPH. Právě za tímto cílem obviněný k veškerému jednání spočívajícímu v listinném a formálním podložení fiktivních obchodních transakcí přistoupil, což soudy řádně zjistily a vysvětlily (srov. body 75. až 81., 90., 92., 98. až 99. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž není pochyb o úmyslném zavinění ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
16. Obviněným namítané porušení principu presumpce neviny není ze všech uvedených důvodů rovněž namístě, a proto státní zástupce doporučil, aby Nejvyšší soud dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
17. Vyjádření státního zástupce působícího u Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného dne 14. 5. 2020, avšak ten k němu do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslal žádné připomínky.
IV. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
19. Protože dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř., posuzoval Nejvyšší soud, zda bylo založeno na výhradách, které obsahově dopadají na uplatněný dovolací důvod, neboť jen podle dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
V. K důvodům dovolání
20. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
21. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
22. Podle tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v zásadě v dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
23. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud je nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zmíněná zásada vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právní vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. a není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 dost. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/1999, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/1994).
24. Nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03]. Výjimku z tohoto pravidla představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). K takovému přezkumu by však bylo možné přikročit jen tehdy, když by byla zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
25. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný těmto kritériím nedostál, protože v dovolání neuvedl hmotněprávní vady, jež spatřoval v přezkoumávaných rozhodnutích, neboť i když zmínil, že „soudy nedovodily znalost všech rozhodných skutečností týkajících se daňové problematiky a nevyvodily jednání srovnatelné se skutkovým omylem“, nejde o výhradu právní povahy, protože je založena na tvrzení o nedostatcích ve skutkových zjištěních, a nikoliv vadách v právním posouzení. Jestliže obviněný k úmyslu zmínil, že „…z uvedeného (tj. předcházející citace článku JUDr. Františka Púryho uveřejněného v Dex-Daňový expert, č. 1, ročník 2006) vyplývá, že nalézací soud se nijak nezabýval prokázáním subjektivního znaku ve formě úmyslu“, nelze vůbec dovodit, v čem obviněný shledal nesprávnost závěrů o naplnění subjektivní stránky ve své trestní věci, tj. jakých nedostatků z hledisek §15 tr. zákoníku se v závěru o zavinění soudy v této věci dopustily. K této části lze jen pro úplnost poznamenat, že v řízení o dovolání je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Nepřísluší mu tedy jakkoli dotvářet obsah dovolání, neboť je na obviněném, aby jednoznačně vymezil, z jakých důvodů dovolání podává. Proto, postrádají-li námitky o zavinění a skutkovém omylu jakékoli další odůvodnění ze strany obviněného (nikoliv tedy odkaz na literaturu nebo obecná rozhodnutí jiných soudů), nebylo možné je chápat jako právní výhrady, jež by byly uplatněny v souladu se zvoleným dovolacím důvodem a poukazovaly na konkrétní vady, jichž se soudy dopustily v projednávané věci.
26. Z obsahu podaného dovolání lze seznat, že obviněný přezkoumávaným rozhodnutím vytýkal, že soudy vedly vadné dokazování a že neprokázaly rozsah jeho účasti na spáchané trestné činnosti, vznik daňové povinnosti společnosti G. a neexistenci trojstranných obchodů. Zásadně však tvrdil, že soudy dospěly k nesprávnému skutkovému závěru, že zboží nebylo odběratelům společnosti B.&P. v Rumunsku a F. na Kypru předáno, a bylo dodáno neznámým subjektům do České republiky. Tyto výhrady obviněný dokládal citacemi rozličných rozhodnutí tuzemských i evropských soudů, avšak závěry z nich plynoucí neprovázal s jím tvrzenými skutkovými vadami, a není tak zřejmé, k jakým spojitostem citovaných rozhodnutí a jemu za vinu kladeným jednáním mířil.
27. Nejvyšší soud proto zdůrazňuje, že námitky obviněného jsou založeny pouze na polemice s učiněnými skutkovými zjištěními, případně se dotýkají otázek spojených s procesními postupy soudů, a proto v obecné rovině na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají. I přes tato zjištění s ohledem na to, že je Nejvyšší soud vždy povinen zkoumat, zda byla dodržena pravidla stanovená pro spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14), tak činí i v této věci s tím, že není smyslem dovolacího řízení, aby v něm dovolací soud rekapituloval důkazy, jež soudy nižších stupňů provedly a vyhodnotily.
28. V přezkoumávané věci nelze přisvědčit výhradám obviněného, že by soudy nevedly dokazování, které by objasnilo všechny rozhodné skutečnosti, a že by nebylo prokázáno, že společnosti G. vznikla daňová povinnost a že byla povinna tuto daň zaplatit, jak obviněný v dovolání tvrdil. Naopak z obsahu spisu plyne, že nyní přezkoumávané rozhodnutí je výsledkem rozsáhlého dokazování, při němž bylo provedeno velké množství důkazů zaměřených na prokázání všech rozhodných skutečností, a to jak v tuzemsku, tak i ve státech, kde měly obě obviněným deklarované společnosti sídlo. Soudy pečlivě zjišťovaly rozhodné okolnosti i na základě obhajoby obviněných a objasňovaly jimi tvrzené skutečnosti. Z tohoto důvodu lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jenž v bodech 3. až 74. důsledně popsal, na základě jakých důkazů (jedná se zejména o svědecké výpovědi, faktury obchodních společností, daňové doklady, protokoly z domovních prohlídek, sledování osob a o záznamech telekomunikačního provozu, odpovědi na žádosti o právní pomoc, znalecké posudky, podklady poskytnuté Finančním úřadem Ostrava I., a další) učinil své skutkové závěry, a jak provedené důkazy hodnotil. Dostatečným způsobem reagoval i na obhajobu obou obviněných a vysvětlil úvahy vedoucí k vyvrácení skutečností uváděných dovolatelem (srov. body 75. až 101. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil a označil je za správné a precizní. Rovněž se vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v odvolání (srov. body 4. až 12. usnesení odvolacího soudu).
29. Lze stručně zmínit, že soud prvního stupně dostatečným způsobem vysvětlil, že právě obviněný byl osobou, která rozhodovala o chodu společnosti G., vyráběla potřebné účetní doklady, jež opatřovala razítky, ovládala bankovní účet společnosti a zcela rozhodovala o použití finančních prostředků, které společnost G. na své podnikatelské aktivity vynakládala. Z toho, že obviněný v podstatě stál za celou realizací páchané trestné činnosti, byl usvědčen zejména na základě výpovědi obviněné S. G., která je podporována řadou dalších ve věci provedených důkazů (srov. body 75. až 81. rozsudku soudu prvního stupně).
30. Výhrada obviněného, že nedošlo k prokázání vzniku daňové povinnosti společnosti G., a také tvrzení o trojstranných obchodech se společnostmi B.&P. a F., že zboží bylo těmto společnostem mimo území České republiky dodáno, neodpovídá výsledkům provedeného dokazování. Soud prvního stupně se prokázání toho, že společnosti G. vznikla daňová povinnost, důsledně věnoval, a dovodil, že z provedených důkazů nevyplývá, že by zboží bylo dodáváno třetí společnosti do jiného členského státu Evropské unie. Dále rozvedl, že z výsledků dokazování vyplynulo, že podmínky tzv. třístranného obchodu podle §17 ZDPH splněny nebyly, neboť zboží končilo převážně v České republice. Ani jedna z obviněným deklarovaných odběratelských společností (B.&P. a F.) se společností G. zdanitelná plnění prokazatelně neuskutečňovala (srov. body 76. až 92. rozsudku soudu prvního stupně). K výhradám o jiných obchodech, které nebyly obviněnému kladeny za vinu, soud prvního stupně vysvětlil, a dovodil, že skutek byl v obžalobě a též v odsuzujícím rozsudku časově vymezen až od zániku registrace společností B.&P. a F. k DPH (srov. bod 96. rozsudku soudu prvního stupně). Shora uvedené závěry k námitkám obviněného přezkoumal a potvrdil i odvolací soud (srov. body 8. až 11. usnesení odvolacího soudu).
31. Ze všech uvedených skutečnostní plyne, že skutkový stav byl objasňován podle pravidel vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a souhrn důkazů, o něž soudy své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Lze konstatovat, že v posuzované věci není patrná existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech či opomenutí nebo nehodnocení provedených důkazů. Soudy nižších stupňů při koncipování svých závěrů adekvátně reagovaly na obhajobu obviněného a rovněž nevybočily z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat svévoli či libovůli při rozhodování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97].
32. Není proto možné přisvědčit námitkám obviněného, že by věc nebyla řádně objasněna. Soudy svá vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti všech rozhodných okolností, zejména těch, proti nimž obviněný brojil, založily na pečlivém uvážení všech objektivních skutečností, které zjistily, a jejich skutková zjištění i na nich založené právní závěry jsou jejich logickým důsledkem a vyústěním. Nezpronevěřily se ani zásadě presumpce neviny a z ní pramenícího principu in dubio pro reo či dalším zásadám a principům, jimiž je ovládáno trestní řízení a na něž obviněný v dovolání poukazoval, neboť ty nelze zásadně vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály. Principy řádného trestního řízení nebyly porušeny, protože právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 a 40 Listiny základních práv a svobod, jakož i v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na jehož jeho základní zásady obviněný odkazoval, nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13, ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2073/17, a další).
33. Přestože obviněný v dovolání právní výhrady neuvedl a vytýkal jen skutkové nedostatky, Nejvyšší soud považuje za vhodné k jím nesouvisle uvedené zmínce o skutkovém omylu, jen zmínit, že soudy učiněné skutkové závěry objasnily bez pochybností o povaze jednání obviněného i to, že znal a předpokládal všechny skutkové okolnosti zločinu, za jehož spáchání byl uznán vinným, a proto je vyloučeno, aby šlo o skutkový omyl, neboť obviněný znal všechny skutkové okolnosti, k nimž směřovalo zavinění obviněného. Za takové situace není možné uvažovat o skutkovém omylu podle §18 tr. zákoníku, o nějž se jedná, když pachatel při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, a tedy nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak jeho skutkové podstaty základní, skutečně existuje (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 253 až 254; též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1232/2018, aj.).
34. Správné jsou i závěry o naplnění subjektivní stránky zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným a o jeho zavinění tak nevznikají žádné pochybnosti, neboť soudy ho posuzovaly v souladu se zásadami stanovenými v §15 tr. zákoníku, a to na podkladě výsledků provedeného dokazování, z nichž úmysl obviněného je patrný, protože při páchání trestného činu jednal se záměrem způsobit následek u něj předpokládaný. Uvedené vyplývá již z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku (viz bod 1. shora). Je třeba zdůraznit, že obviněný záměrně spolu s obviněnou S. G. po vzájemné dohodě vytvořil platformu pro obchodní transakce, které měly vyvolat zdání řádného a legálního obchodního případu, čehož dlouhodobě využívali k neplnění vznikající daňové povinnosti, přičemž to byl právě obviněný, kdo fakticky řídil společnost G. a věděl o veškerých úkonech, které tato společnost činila, a k veškerému jejímu jednání dával pokyny. Rovněž vytvářel faktury dokládající fiktivní obchody se zahraničními odběrateli a tyto opatřoval razítky, zajišťoval též přepravu předmětného zboží a disponoval jediným bankovním účtem společnosti G. Lze proto shledat, že znal veškeré okolnosti, jež se vztahovaly k provádění fiktivních obchodů, neboť byl v podstatě tím, kdo celou trestnou činnost inicioval a řídil. Z uvedeného je rovněž patrné, že měl povědomí o tom, že svým jednáním ohrožuje zákonem chráněný zájem na řádném plnění daňových povinností vůči státu a na správném vyměření daně, čehož také chtěl docílit a opatřit tak sobě i jinému neoprávněný majetkový prospěch spočívající ve výši odpovídající zkrácené DPH.
35. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že snaha obviněného své výhrady opřít o právní předpisy či judikaturu soudů, včetně SDEU, které v podaném dovolání citoval, aniž by jimi jakkoli podložil vznesené námitky, je neadekvátní z hlediska dovolání podaného v trestní věci, v níž byl uznán vinným za podvodné jednání v daňové oblasti. Předkládané citace z různých označených či obviněným citovaných rozhodnutí řeší nastolené otázky pro případ legálních a legitimních obchodních transakcí a podnikatelských aktivit, zatímco v posuzované věci se jedná o ryze kriminální čin, u nějž se nelze s úspěchem dovolávat těchto právních úvah a závěrů zaměřených do obchodní sféry poctivých a skutečně obchodně motivovaných vztahů. Proto na tuto část dovolání Nejvyšší soud co do jejího obsahu blíže nereagoval.
VI. Závěr
36. Ze shora popsaných důvodů, kdy námitky uplatněné v dovolání nemají v jejich materiálním obsahu právní povahu a nekorespondují nejenom s označeným, ale ani s žádným jiným důvodem vymezeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a přezkoumávaná rozhodnutí ani řízení jim předcházející neobsahují vady, jež by mohly svědčit o extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudů, ani nedostatky, pro které by došlo k porušení práva na spravedlivý proces obviněného, Nejvyšší soud dovolání obviněného jako podané mimo zákonem vymezené důvody podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 6. 2020
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu