ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.611.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 611/2020-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání obviněného J. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 11 To 14/2020, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 117/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 38 T 117/2019, byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
1) dne 13. 8. 2019 v době okolo 19.00 hodin v XY, okres Praha-východ řídil osobní motorové vozidlo tovární značky KIA STINGER, RZ: XY,
2) dne 21. 9. 2019 minimálně v době okolo 15.45 hodin v XY, okres Praha-východ, řídil motocykl tovární značky MOTO MORINI CORSARO 1200 RZ: XY ,
s vědomím toho, že mu byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 38 T 14/2017, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2017, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce patnácti měsíců, který běžel od 30. 1. 2019 do 30. 4. 2020.
2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 11 To 14/2020, odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. dovolání pro nesprávné hmotněprávní posouzení činu, jenž mu je kladen za vinu, a protože mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští a mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně. Proti trestu obviněný namítal nepřiměřenou kumulaci trestů v jeho neprospěch, protože výsledkem je výměra zjevně nepřiměřená spáchané trestné činnosti, jeho osobě i konkrétním okolnostem případu. Pro tento názor obviněný vycházel ze závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 1010/15, podle nichž jen přiměřená trestní sankce může plnit svůj účel a může být pociťována jako spravedlivá. Obviněný poukázal na ustanovení §38 tr. zákoníku zakotvující zásadu přiměřenosti trestních sankcí, v širším smyslu označovanou též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod, jež se pojí s požadavkem volby vhodných prostředků, které jsou schopny dosáhnout zamýšleného cíle. Přiměřeností v užším slova smyslu je pak adekvátnost rozsahu a dosahu opatření ke stupni naléhavosti zákroku.
5. Krajskému soudu obviněný vytkl, že se uvedenými hledisky neřídil a uložil mu trest, jenž je projevem libovůle a porušením principu spravedlnosti. Obviněný zdůraznil, že jemu za vinu kladená trestná činnost spočívala ve spáchání jednoho přečinu a ač výhradně v tom, že řídil vozidlo, měl vyslovený zákaz takové činnosti. Rovněž i předcházející odsouzení se týkalo výhradně tohoto druhu deliktů. Jde tak o stejnorodou trestnou činnost, pro kterou již byl jednou ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Obviněný popsal okolnosti, za nichž trest vykonával, mimo jiné, že zde byl šikanován. Po jeho výkonu se orientoval výhradně na udržení rodinného života a chodu obchodní společnosti, a vyjádřil se k jejím problémům s tím, že vozidlo je pro něj naprosto nezbytným prostředkem obživy. Právě proto opakovaně přes uložený zákaz usedl za volant, když fakticky činnost firmy nemohl zajistit jinak, avšak nikdy nezpůsobil žádnou dopravní nehodu. Zdůraznil i to, že je otcem rodiny a vždy byl veden záměrem a pohnutkou jejím členům zajistit důstojný život. Obecné soudy však při ukládání trestu tyto skutečnosti nebraly důsledně do úvahy, zejména okolnosti svědčící v jeho prospěch.
6. Soudům obou stupňů obviněný vytkl, že se dostatečně nezabývaly zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku a neuvážily princip ultima ratio. V této souvislosti nezvažovaly dostatečně důsledně, že jeho trestná činnost spočívala pouze v páchání téhož přečinu, což společenskou škodlivost jeho činu snižuje, jakož i to, že se nikdy nedopustil žádné dopravní nehody. Soudy nerespektovaly stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, v jehož smyslu v činu, jenž mu je kladen za vinu, není dána vysoká míra společenské škodlivosti, a tedy mělo být trestní právo vzato v úvahu jen jako krajní prostředek, což soudy neučinily.
7. Podle obviněného, jestliže soudy nerespektovaly tyto základní zásady, pak ani trest, který mu byl uložen, neodpovídá všem rozhodným hlediskům, protože soudy nedbaly mimo jiné ani na zásadu přiměřenosti trestní sankce podmíněnou kritérii uvedenými v ustanovení §39 tr. zákoníku, přičemž za zásadní považoval povahu a nízkou závažnost trestného činu. Zdůraznil, že hodnocení osoby pachatele se, mj. i s přihlédnutím k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 449/2016, nesmí omezit toliko na jeho předchozí trestnou činnost a musí spočívat v hlubším rozboru jeho osoby ve vztahu k protiprávnímu činu a společenské škodlivosti. Obviněný se dožadoval větší individualizace ukládaného trestu a měl za to, že uložený trest nesplňuje požadavky přiměřenosti a vyváženosti, jak bylo vysloveno i v usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 243/03, a v jeho nálezu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. IV. ÚS 463/97. Ačkoli by se mohlo jevit, že podmínky pro aplikaci adekvátní trestněprávní sankce byly splněny, nelze takový závěr učinit v případě, kdy dochází k takové kumulaci trestů, která je již zjevně nepřiměřená spáchaným proviněním. Obviněný si je vědom spáchaného přečinu, nicméně je názoru, že nepřiměřená přísnost trestu je v jeho případě bezpochyby dána.
8. Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného v opise doručeno (§265h odst. 2 tr. ř.), konstatoval, že obviněný v odvolacím i dovolacím řízení své námitky směřoval výlučně proti trestu, a to i přesto, že opakovaně argumentoval zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, přestože nevytýkal, že by jím spáchané skutky nebyly trestnými činy. Proto odkaz na subsidiaritu trestní represe považoval za součást argumentace zaměřené pouze proti výroku o trestu. V této souvislosti poukázal na to, že odvolací soud přezkoumal sice výrok o trestu, i když formálně zmínil též správnost předchozího řízení, výrokem o vině se nezabýval.
10. K námitkám obviněného v dovolání poukázal na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, v nichž se soudy s uloženým trestem dostatečně vypořádaly a vysvětlily, z jakých konkrétních důvodů nemohl být uložen mírnější trest, a to i s přihlédnutím k očekávanému nařízení výkonu předchozích podmíněných trestů. Obviněný nesprávně vyložil obsah a smysl nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, který se vůbec nezabýval nově ukládaným trestem v meritorním rozhodnutí, naopak ho jednoznačně respektoval, ale podstatou úvah Ústavního soudu byly jiné již dříve uložené podmíněné tresty odnětí svobody, v souvislosti s nimiž konstatoval škodlivost kumulace výkonu dříve uložených trestů, jejichž celková délka může být nepřiměřená k závažnosti jednání a silně ztěžuje individualizaci při ukládání trestů. Dospěl tak k závěru, že výjimečnost okolností případu (§86 odst. 1 tr. zákoníku) může spočívat i v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody. Ústavní soud však pouze označil problematickou praxi, rozhodně nevyslovil možnost ingerovat do rozhodování o trestu v meritorní věci, pouze připustil ponechání předchozího podmíněného odsouzení v platnosti, což je zcela jiné řešení, než kterého se domáhá obviněný.
11. V uvedené souvislosti státní zástupce poukázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že otázka hrozící přeměny podmíněně odloženého trestu odnětí svobody uloženého v předchozí trestní věci ani nepřiměřenost trestu uloženého v aktuálně projednávané trestní věci (kdy dovolatelé přímo odkazovali na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18) nemohou být pojaty jako dovolací důvod [např. podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], neboť dovolací důvod týkající se druhu a výměry uloženého trestu je obsažen výlučně v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Výjimkou by mohly být pouze případy extrémního vybočení ze zákonných kritérií, nebo pokud by výjimečnost okolností případu spočívala v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, která by byla v celkové výměře nepřiměřená závažnosti spáchané trestné činnosti nebo osobě pachatele. Muselo by se tedy jednat o případy výjimečné svou nespravedlností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1264, ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1535/2019, ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3294/19, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).
12. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by podle názoru státního zástupce bylo možno podřadit toliko námitku obviněného, že soudy měly užít zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, kterou však obviněný neučinil a omezil se na námitky proti výroku o trestu, jež neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Ohledně výroku o vině obviněný námitky neuplatnil, a i kdyby tak učinil, bylo by v této části dovolání nepřípustné, neboť předchozí odvolací námitky jednoznačně omezil toliko na výrok o trestu. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
IV. Přípustnost dovolání
13. V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že i když obviněný v odvolání (bod 3. usnesení odvolacího soudu) uplatnil námitky proti výroku o trestu, avšak s ohledem na námitku subsidiarity trestní represe podle §12 odt. 2 tr. zákoníku, i ve vztahu k výroku o vině, odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. vázán v přezkumné činnosti zásadně tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýkal, ve smyslu §254 odst. 2 tr. ř. přezkoumal i jiný než napadený výrok, tedy výrok o vině, v němž měl výrok o trestu svůj původ, byť nebyl výslovně napaden odvoláním. To vše za předpokladu, že obviněný mohl též proti němu podat odvolání, i když tak doslovně neučinil. Rozsah, resp. přesah přezkumné povinnosti odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. ř. byl tedy podmíněn vztahem původu (příčiny) a projevu zjištěné vady výroku rozsudku.
14. S ohledem na tento rozsah, v němž odvolací soud přezkoumal odvolání podané obviněným, byla splněna podmínka §265a odst. 1 tr. ř., proto, aby obviněný mohl podat dovolání i proti výroku o vině, protože odvolací soud v projednávané věci z podnětu odvolání obviněného přezkoumal i tento výrok [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003 (uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 532/2016]. Nejvyšší soud na podkladě nyní podaného dovolání zaměřeného odkazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku i proti výroku o vině mohl posuzovat, zda obviněný označený dovolací důvod, který slouží k nápravě právních vad, podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnil. Nelze se ztotožnit se státním zástupcem, že obviněný odkaz na subsidiaritu trestní represe učinil jen ve vztahu k výroku o trestu, neboť pro takový názor není v dovolání potřebná opora.
15. Z těchto důvodů, když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je v celém obsahu přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal zda je důvodné.
16. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jeho prostřednictvím je možné vytýkat jen to, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon vůbec nepřipouští, anebo byl uložen mimo trestní sazbu, která je pro konkrétní trestný čin trestním zákonem stanovena. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj., pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona.
17. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat event. i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění tohoto dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Z dikce tohoto ustanovení plyne, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neslouží k odstranění vad ve výroku o trestu, protože námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
18. Výhrady obviněného o vadách spočívajících v tom, že se soudy dostatečně nezabývaly zásadou subsidiarity trestní represe a škodlivostí jemu za vinu kladeného činu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, a nebraly do úvahy, že se dopouští stále téhož druhu trestného jednání, bez vážných následků, s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, se dotýkají výroku o vině, protože jde o zásadu subsidiarity trestní represe, která se váže na zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin. Svojí podstatou je institutem s přímým vlivem na posuzování trestní odpovědnosti obviněného a trestněprávní důsledky s tím spojené. Není však kritériem, které by bylo možno zohledňovat při úvahách o ukládání přiměřené trestněprávní sankce ve smyslu hledisek uvedených v §38 až 42 tr. zákoníku. Z těchto důvodů ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku nelze vztahovat pouze k nepřiměřenosti uloženého trestu, který v kumulaci s tresty dříve uloženými (byť dokonce toto výslovně neuvádí) činí uloženou sankci nepřiměřenou trestné činnosti, za niž je ukládána.
19. Se zřetelem na obecnou povahu principu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, jenž je hmotněprávním institutem týkajícím se viny obviněného, lze uvést, že obviněný v této části dostál podmínkám dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i když ani v odvolacím řízení, ani ve svém dovolání nikdy výslovně nezpochybnil, že jeho jednání je přečinem podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K uvedenému je proto jen v obecné rovině vhodné uvést, že trestným činem podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
20. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
21. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
22. V posuzované věci byl výše uvedený čin posouzen jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože obviněný ve dvou uvedených případech řídil motorové vozidlo, ač mu tato činnost byla soudním rozhodnutím zakázána. S odkazem na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí dovolací soud shledal, že předpoklady trestněprávní odpovědnosti byly splněny, neboť u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by zpochybnily vyvození trestní odpovědnosti vůči jeho osobě. Naopak lze konstatovat, že čin obviněného sestávající ze dvou dílčích útoků, je jednáním běžně se vyskytujícím u trestné činnosti tohoto druhu. Proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe, a to s ohledem na okolnosti případu, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem v ustanovení 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tak, že záměrně řídil motorová vozidlo, ač mu tato činnost byla zakázána. Okolnost, že bez toho, aby vykonával tuto činnost, nemohl realizovat své podnikatelské aktivity, není tím, co by mohlo obviněného vyvinit, anebo snížit škodlivost jeho činu, neboť to naopak svědčí o tom, že byl rozhodnut uvedený zákaz trvale pro výkon svého povolání porušovat. V časovém rozmezí cca pěti týdnů celkem dvakrát porušil soudem uložený zákaz řízení motorových vozidel. Nalézací soud zohlednil tuto motivaci jednání obviněného a důvodně ho posoudil jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, a míra zavinění obviněného nutně vedou k závěru, že společenská škodlivost vyžaduje vyvození trestní odpovědnosti a důsledků s ní spojených. Nakonec ani sám obviněný, jak již bylo uvedeno, právní kvalifikaci nijak nerozporoval. Aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o principu ultima ratio a zásadě subsidiarity trestní represe tedy, pokud jde o trestní odpovědnost obviněného, v úvahu nepřichází.
23. Těžištěm dovolacích námitek obviněného bylo tvrzení o nepřiměřenosti uloženého trestu (evidentně ve smyslu nepřiměřené přísnosti) s ohledem na nepřípustně velkou kumulaci trestů v jeho neprospěch i výměru trestu, a to vzhledem ke spáchané trestné činnosti, osobě obviněného a konkrétním okolnostem případu (viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18).
24. Předně je nutno poznamenat, že tuto námitku obviněného pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, jak již bylo výše uvedeno. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu.
25. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
26. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
27. Především je třeba se plně ztotožnit s argumentací státního zástupce stran nemožnosti aplikace nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, na projednávanou věc, neboť se jednalo o diametrálně odlišnou situaci. Ústavní soud totiž rozhodoval ve věci stížnosti proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o nařízení výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody za situace, kdy obviněný se dopustil další trestné činnosti ve zkušební době tohoto podmíněného odsouzení, a kumulace trestů odnětí svobody následně činila šest a půl roku. Ústavní soud sice konstatoval jistou problematičnost fenoménu tzv. kumulace trestů do trestu nepřiměřeně dlouhého, zejména ve vztahu k potřebné individualizaci trestů vzhledem k osobě pachatele, zcela však respektoval a nijak nemohl hodnotit adekvátnost nově uložené sankce pro později spáchanou trestnou činnost. Vyslovil se toliko pro možnost aplikace ponechání podmíněného odsouzení s dohledem v platnosti podle §86 odst. 1 tr. zákoníku, kdy spatřoval výjimečnost okolností případu právě v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, která je v celkové výměře nepřiměřená závažnosti spáchané trestné činnosti nebo případně osobě pachatele. Jde tedy o rozhodnutí dopadající na řízení o výkonu rozhodnutí, které řešilo hmotněprávní problematiku polemiky mezi rozhodnutím o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a ponecháním podmíněného odsouzení s dohledem v platnosti. Je tak třeba plně souhlasit se závěrem, že uvedený nález Ústavního soudu na posuzovanou věc nedopadá a nemůže být zohledněn v řízení o další, později spáchané trestné činnosti, v němž by snad, podle představ obviněného, mělo být přihlédnuto k doposud v minulosti uloženým trestům a vzhledem k jejich „dostatečnosti“ a kumulaci citelně zmírnit aktuálně ukládanou sankci, ačkoli se jedná, jak ještě bude uvedeno, o výraznou speciální recidivu obviněného. Lze k němu přihlížet jen zcela obecně ve smyslu principu zákonnosti a proporcionality ukládání trestních sankcí.
28. Nejvyšší soud posoudil ve věci uloženou sankci z hlediska principu proporcionality trestní represe a dostatečného odůvodnění aplikace kritérií rozhodných pro uložení sankce a dospěl k závěru, že trest, byť je přísný, je k nápravě obviněného nezbytný. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (viz body 19. a 20.) i z odůvodnění usnesení odvolacího soudu (bod 4.), oba soudy nižších stupňů se dostatečně podrobně zabývaly všemi kritérii pro uložení trestu z hledisek stanovených v §38 až §42 tr. zákoníku. Ve prospěch obviněného hodnotily doznání a lítost, naopak nemohly v jeho neprospěch odhlédnout od výrazně přitěžující speciální recidivy (předchozích šesti odsouzení pro typově stejnou trestnou činnost, pro kterou již byl i ve výkonu trestu odnětí svobody. Rozhodné pro nepodmíněnost uloženého trestu, pro zásah do osobní svobody obviněného, jenž je krajním prostředkem nápravy, je v posuzovaném případě to, že se obviněný projednávané trestné činnosti dopustil ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení a ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Právě tato nenapravitelnost obviněného, když jiné formy trestní nápravy v jeho případě selhaly, vedla soudy nižších stupňů k nutnosti obviněnému uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Důvodem tak bylo, že na obviněného neměly vliv předchozí druhy trestů nespojené s přímým výkonem trestu odnětí svobody a soudy tak zcela přiléhavě odůvodnily i uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody podle §55 odst. 2 tr. zákoníku, když se jedná o trestnou činnost s horní hranicí trestní sazby odnětí svobody do dvou let. Odvolací soud při svých úvahách přímo zmínil předchozí odsouzení obviněného, z nichž plyne možné nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a výkon zbytku trestu odnětí svobody po podmíněném propuštění, tedy reálně zvažoval i problém možné tzv. kumulace trestů, a vyhodnotil jako přiměřený trest v trvání šesti měsíců, tedy uložený toliko ve spodní čtvrtině trestní sazby. Lze tedy zmínit, že v zásadě vyhověl tendencím, na nichž je založen právní názor vyjádření v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, neboť v daném případě možnost nepřiměřené kumulace trestů, jimiž je obviněný zatížen z předchozích rozhodnutí, reagoval.
29. Ve smyslu dovolací argumentace obviněného nelze přisvědčit námitce, že by ve věci při ukládání trestu došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tento dovolací důvod, jak již bylo uvedeno výše, nezahrnuje posuzování přiměřenosti trestněprávní sankce. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedošlo ani k uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, ani k uložení trestu mimo výměru trestní sazby stanovené trestním zákoníkem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (podle §337 odst. 1 tr. zákoníku může být pachatel tohoto přečinu potrestán odnětím svobody až na dvě léta). Soudy nižších stupňů plně respektovaly zákonná kritéria pro ukládání trestů a jejich aplikaci řádně odůvodnily, nebyla tak porušena zásada proporcionality a přiměřenosti sankce vůči povaze trestné činnosti a osobě obviněného. Tomu totiž nelze přičítat k dobru, že se dopouští „pouze“ přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, a to bez způsobení dopravní nehody. Ta není případným alternativním zákonným znakem takové trestné činnosti, neboť objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci, popř. na vykázání. Tento zájem systematicky obviněný porušuje, o čemž svědčí šest jeho odsouzení pro totožnou trestnou činnost za posledních pouhých cca tři a půl roku (věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 10/2017, 38 T 14/2017, 38 T 85/2017, u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 4 T 29/2017, u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 10/2019), jakož i další trestní řízení vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 34/2019. Ačkoli sám obviněný, tvrdíc nepřiměřenou kumulaci trestů, na předchozí odsouzení výslovně nepoukázal, je možno rekapitulovat, že krom odsouzení v předmětné trestní věci k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců je reálně ohrožen výkonem trestu podmíněně odloženým ve věci Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 38 T 10/2017, v trvání čtyř měsíců a výkonem zbytku trestu odnětí svobody v trvání 144 dnů, který mu byl v celkové původní výměře pěti měsíců uložen ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 4 T 29/2017, a z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 16. 5. 2018 se stanovením zkušební doby dvou roků. Celkově se tak jedná o hypotetickou kumulaci nepodmíněných trestů odnětí svobody v trvání cca patnácti měsíců. Tento souhrn postupně uložených trestů dosahuje pouhých 5/8 zákonné trestní sazby stanovené v §337 odst. 1 tr. zákoníku, která mohla být samostatně aplikována v každé jednotlivé trestní věci obviněného. Lze jen zmínit, že stav v této věci je nesouměřitelný s trestem odnětí svobody, který byl řešen nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18. Vzhledem k velmi výrazné speciální recidivě obviněného a spáchání trestné činnosti dvěma útoky navzdory předchozím nepodmíněným trestům a v prodloužené zkušební době podmíněného odsouzení, jakož i ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, nelze situaci obviněného kvalifikovat jako zjevně nepřiměřenou kumulaci trestů či nepřiměřenost okolnostem případu a jeho osobě. Nelze totiž očekávat nepřímou úměru spočívající v tom, že čím intenzivnější a četnější bude recidiva obviněného, tím tolerantnější a shovívavější budou rozhodnutí sankcionujících soudů. Takový obviněným zřejmě očekávaný postup by byl v příkrém rozporu se samotným posláním trestního řízení náležitě zjistit trestné činy a podle zákona spravedlivě potrestat jejich pachatele podle §1 odst. 1 tr. ř., kdy nepochybně recidiva obviněného, tím spíše recidiva speciální, podle zákonné úpravy §42 písm. p) tr. zákoníku náleží do výčtu okolností přitěžujících (byť s možností podle individuálního posouzení ji za přitěžující okolnost nepokládat).
V. Závěr
30. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně, avšak s tím, že takto uplatněnou námitkou dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn nebyl. Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného coby celek jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth