ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.640.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 640/2020-540
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2020 o dovolání obviněného M. P. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 5 To 483/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 73 TM 29/2019 ( správně mělo být „73 Tm 29/2019“), takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ostravě, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 73 TM 29/2019 ( správně mělo být „73 Tm 29/2019“), uznal obviněné M. P. a mladistvého AAAAA (pseudonym) (nar. XY) vinnými, že
dne 10. 3. 2019, kolem 16:30 hodin, ve vlaku R 828 Slezan, na nástupišti č. 2 Hlavního nádraží v Ostravě, poté, co si v Bohumíně sedli do kupé jinak téměř prázdného vlaku k poškozenému nezletilému BBBBB (pseudonym) (dále jen „poškozený“) a žádali poškozeného v průběhu jízdy do Ostravy o zapůjčení peněz, což poškozený odmítl, poté, co si v Ostravě na nástupišti všimli, že za nimi poškozený přes svůj původní plán z vlaku nevystupuje, po něm opětovně opakovaně žádali peníze, na což se jim poškozený ze strachu rozhodl dát drobné mince, ale obviněný M. P. do poškozeného úmyslně oběma rukama strčil a obviněný ml. AAAAA se snažil poškozenému z rukou vytrhnout jeho peněženku, což se mu podařilo, avšak peněženka vyletěla do vzduchu a její obsah, tj. karty a peníze, se vysypaly kolem, poškozený se snažil své věci posbírat a hodit je do vagónu, přičemž na podlaze zůstala papírová bankovka v hodnotě 500 Kč, kterou v době, kdy se již zavíraly dveře vagónu, zvedl obviněný M. P., poškozený se snažil bankovku si vzít, o tuto se přetahovali, díky čemuž se bankovka roztrhla, čímž obvinění poškozenému způsobili škodu ve výši 1 050 Kč .
2. Takto popsané jednání obviněného M. P. soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a za uvedený zločin a za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 8 T 45/2019, který nabyl právní moci dne 26. 9. 2019, mu podle §173 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 8 T 45/2019, který nabyl právní moci dne 26. 9. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Pro úplnost je vhodné doplnit, že citovaným rozsudkem byl uznán vinným i obviněný mladistvý AAAAA a soud podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestního opatření k rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 49 Tm 6/2019, který nabyl právní moci dne 1. 10. 2019.
4. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, podal odvolání pouze obviněný M. P. Krajský soud v Ostravě o něm rozhodl usnesením ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 5 To 483/2019, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce Mgr. Lukáše Mantiče dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. V podrobnostech dovolatel (obdobně jako již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) namítl, že odvolací soud dovodil jeho vinu pouze z jediného důkazu svědčícího v jeho neprospěch, a to výpovědi poškozeného, aniž by se dostatečně vypořádal s jím uváděnými skutečnostmi a tím, že svou vinu od počátku popírá. Zdůraznil, že do poškozeného nikdy úmyslně nestrčil, tudíž proti němu neužil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a toto ani nebylo v řízení nade vši pochybnost prokázáno. I pokud by však k úmyslnému strčení do poškozeného došlo, pak ze znění skutku nijak nevyplývá, že by takové strčení bylo v příčinné souvislosti s následným přetahováním o bankovku a s úmyslem zmocnit se cizí věci; jestliže by totiž tento úmysl při páchání skutku existoval, pak by zcela jistě nestáli se spoluobviněným mladistvým AAAAA na nástupišti a nesledovali, jak si poškozený sbírá mince a bankovky. Vyslovil názor, že s ohledem na průběh vytýkaného jednání a výše uvedené okolnosti, kdy předmětnou věc navíc měl poškozenému vzít jmenovaný spoluobviněný mladistvý, o čemž on nevěděl, je přiléhavější právní kvalifikace daného skutku podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
7. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl, že nezohlednil judikaturu Ústavního soudu týkající se situace „tvrzení proti tvrzení“, podle které jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Domníval se, že v jeho trestní věci bylo porušeno právo na spravedlivý proces i tím, že nebyly provedeny důkazy jím navrhované a svědčící v jeho prospěch. Měl rovněž za to, že soud druhého stupně se dostatečně nezabýval ani otázkou materiálního korektivu, jak vyplývá z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, a v této souvislosti poukázal na to, že daným skutkem byla způsobena pouze nepatrná škoda. Konečně vyjádřil přesvědčení, že vzhledem k tomu, že společenská škodlivost jeho jednání je zcela na pomezí mezi přestupkem a trestným činem, mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest.
8. Z výše uvedených důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2019, č. j. 5 To 483/2019-487, zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 7. 5. 2020 sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
12. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
13. V tomto ohledu je zřejmé, že část námitek, jež obviněný ve svém dovolání (a předtím již ve svém odvolání) uplatnil, nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Jednalo se jednak o výhrady proti úplnosti dokazování (vytkl, že v daném trestním řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy, jež svědčily v jeho prospěch, v čemž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces), dále proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy (namítl, že byl uznán vinným na podkladě jediného důkazu svědčícího v jeho neprospěch – výpovědi poškozeného, aniž by se soudy dostatečně vypořádaly s jím uváděnými skutečnostmi, resp. s tím, že vinu od počátku popírá) a rovněž vůči správnosti skutkových zjištění, jež po tomto hodnocení učinily (měl za to, že nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž tvrdil, že bankovku měl poškozenému vzít spoluobviněný mladistvý AAAAA, o čemž nevěděl).
14. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do rozsahu dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
15. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání (což v dané věci obviněný ani neučinil). Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
16. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, dostatečně se zabýval i obhajobou obviněného, přičemž vysvětlil, z jakých důvodů této neuvěřil, a též řádně odůvodnil, proč zamítl návrhy obviněného na doplnění dokazování (srov. zejména strany 5 a 6 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami, skutkovými a právními závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 3 a 4).
17. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
18. Stejný závěr pak Nejvyšší soud učinil rovněž ohledně (již v odvolání uplatněné) námitky obviněného (vycházející z jeho přesvědčení, že společenská škodlivost jeho jednání je zcela na pomezí mezi přestupkem a trestným činem), že mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Z tohoto důvodu není zmíněná námitka podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Z dovolací argumentace obviněného jsou z hlediska tvrzeného dovolacího důvodu relevantními jeho výhrady, jejichž prostřednictvím zpochybnil jednak objektivní stránku zvlášť závažného zločinu loupeže, resp. příčinnou souvislost mezi strčením do poškozeného a přetahováním se o bankovku v úmyslu se této zmocnit, a jednak posouzení daného skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že přiléhavější by byla jeho právní kvalifikace jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, resp. s tím, že jeho jednání je s ohledem na konkrétní společenskou škodlivost (byla jím způsobena pouze nepatrná škoda) zcela na pomezí mezi přestupkem a trestným činem, a odvolací soud se tudíž měl zabývat možností aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedené námitky jsou zjevně neopodstatněné.
20. Zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .
21. Trestný čin loupeže má dva objekty, jimiž jsou osobní svoboda a majetek, přičemž trestní zákoník zařazením loupeže mezi trestné činy proti svobodě zdůrazňuje zásah do osobní svobody ve smyslu svobody rozhodování v majetkové sféře, který považuje za závažnější a pro charakteristiku loupeže za rozhodující. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, přičemž násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1728 až 1730).
22. Dále je zapotřebí zdůraznit, že skutková podstata trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku předpokládá násilí nebo pohrůžku násilí v jakékoli intenzitě způsobilé ovlivnit vůli poškozeného. Proto ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí užitých pachatelem v úmyslu zmocnit se cizí věci není důvodem pro posouzení jeho jednání jako trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 26/2004 pod č. T 620, obdobně rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 25. 4. 1967, sp. zn. 1 Tz 13/67, publikované pod č. 60/1967 Sb. rozh. tr.); nižší intenzita násilí pouze snižuje závažnost trestného činu pro společnost, což lze vyjádřit při ukládání trestu (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 2. 1980, sp. zn. 7 Tz 57/79, publikovaný pod č. 55/1980 Sb. rozh. tr.). Násilí přitom nelze omezovat pouze na jednání, kterým pachatel reaguje na určitý fyzický projev napadené osoby věc nevydat (např. ohledně věci dojde k přetahování, cloumání), nýbrž za akt násilí je nutno považovat i jednání pachatele v případě, kdy napadená osoba má věc ve své moci a pachatel při zmocnění se věci překonává vůli této osoby věc nevydat. O takovou situaci jde např. tehdy, pokud napadená osoba věc pevně drží, popřípadě pevně svírá a pachatel v úmyslu zmocnit se této věci musí za použití síly toto držení (sevření) překonat. V tomto případě již nejde o pouhé vytržení věci z ruky, ale o násilí vůči napadené osobě ve smyslu §173 tr. zákoníku, neboť pachatel překonává její vůli věc nevydat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1022/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 25/2004 pod č. T 596).
23. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými i soud odvolací, obviněný společně s obviněným mladistvým AAAAA (zkráceně) … ve vlaku … poté, co si v Bohumíně sedli do kupé jinak téměř prázdného vlaku k poškozenému … a žádali poškozeného v průběhu jízdy do Ostravy o zapůjčení peněz , což poškozený odmítl, poté, co si v Ostravě na nástupišti všimli, že za nimi poškozený přes svůj původní plán z vlaku nevystupuje, po něm opětovně opakovaně žádali peníze , na což se jim poškozený ze strachu rozhodl dát drobné mince, ale obviněný M. P. do poškozeného úmyslně oběma rukama strčil a obviněný ml. AAAAA se snažil poškozenému z rukou vytrhnout jeho peněženku, což se mu podařilo , avšak peněženka vyletěla do vzduchu a její obsah, tj. karty a peníze, se vysypaly kolem, poškozený se snažil své věci posbírat a hodit je do vagónu, přičemž na podlaze zůstala papírová bankovka v hodnotě 500 Kč, kterou … zvedl obviněný M. P., poškozený se snažil bankovku si vzít, o tuto se přetahovali , díky čemuž se bankovka roztrhla, čímž obvinění poškozenému způsobili škodu ve výši 1 050 Kč.
24. S ohledem na učiněná skutková zjištění, opřená o provedené důkazy a formulovaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se plně ztotožnil i soud odvolací, a rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a shora uvedenou zákonnou úpravu a konstantní judikaturu dopadající na posuzovaný skutek Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy použitá právní kvalifikace je správná a zákonná.
25. Z popsaných skutkových zjištění je zcela zřejmé, že obviněný (společně s obviněným mladistvým AAAAA) již v průběhu jízdy vlakem opakovaně žádal poškozeného o peníze a když mu je tento odmítl vydat, resp. posléze dal oběma obviněným pouze drobné mince, úmyslně do něj oběma rukama strčil a následně se s ním přetahoval o bankovku v hodnotě 500 Kč (až se tato roztrhla), která (mimo jiné věci) poškozenému vypadla z peněženky, jež mu vyletěla z ruky poté, co se mu ji snažil (přesto, že ji bránil) vytrhnout z rukou obviněný mladistvý AAAAA. Z takto zjištěného jednání obviněného je nepochybné, že (v návaznosti na předchozí neúspěšné opakované žádosti o vydání peněz) proti poškozenému užil násilí (strčil jej oběma rukama a posléze se s ním přetahoval o bankovku, až se roztrhla) v úmyslu zmocnit se cizí věci, tj. finančních prostředků poškozeného. V posuzovaném případě tak použité násilí bylo jednoznačně prostředkem nátlaku na vůli poškozeného a směřovalo ke zmocnění se jeho peněz přesto, že tento je nechtěl vydat a snažil se klást odpor.
26. Obviněný tudíž svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, včetně znaku užití násilí. Oba soudy nižších stupňů proto nepochybily, pokud daný skutek právně posoudily podle citovaného zákonného ustanovení a nikoli jen jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (přečin krádeže spáchaný na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě), jak se toho dovolatel domáhal. Použitá právní kvalifikace odpovídá rovněž judikatuře Nejvyššího soudu, jak byla uvedena výše v odstavci 21. odůvodnění tohoto usnesení (zejména srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1022/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku č. 25/2004 pod č. T 596), a též dalším jeho judikaturním rozhodnutím (zejména srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 927/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku č. 1/2004 pod č. T 647), přičemž na daný případ lze aplikovat rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1057/2014, a není v rozporu ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 7 Tdo 912/2013.
27. Stejně tak Nejvyšší soud nemohl přiznat opodstatněnost námitce dovolatele, že jeho jednání z hlediska své nízké společenské škodlivosti je na pomezí mezi přestupkem a trestným činem, takže soudy se měly důsledněji zabývat možností aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
28. Zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit , plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
29. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, s. 117 a 118).
30. Takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio jednání obviněného neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v posuzovaném případě nepostačovala. Jeho jednání vedené záměrem zmocnit se i za použití násilí finančních prostředků poškozeného, uskutečněné v přesile proti osamocenému poškozenému, s ohledem na jeho intenzitu a též osobu obviněného (jenž nikde nepracuje a opakovaně páchá majetkovou trestnou činnost, přičemž již byl odsouzen i pro trestný čin loupeže, a daného jednání se dopustil navíc ve zkušební době podmíněného propuštění) nelze posoudit pouze jako přestupek, a naopak je namístě trestněprávní odpovědnost obviněného, neboť se dopustil daného zločinu způsobem, který předmětná skutková podstata předpokládá.
31. Pro úplnost je vhodné dodat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je v převážné míře opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou stupňů, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
32. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu