ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.764.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 764/2020-1390
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovoláních obviněných L. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a R. H. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 5 To 33/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 75/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. S. a R. H. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. 3 T 75/2018, byl obviněný L. S. uznán vinným: pod bodem I. přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, pod bodem II. přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem III. jednak přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §329 odst. l tr. zákoníku, §43 odst. l tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Obviněný R. H. byl uznán vinným pod bodem II. přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle §209 odst. l tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. l tr. ř. byla obviněnému L. S. uložena povinnost uhradit poškozené Pojišťovně České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47452820, se sídlem Náměstí Republiky 115, Zelené předměstí – Pardubice, škodu ve výši 14 900 Kč. Podle §228 odst. l tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně Krajskému ředitelství policie XY, IČ XY, se sídlem XY, škodu ve výši 16 231,29 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 5 To 33/2020, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen toliko ohledně obviněného L. S., a to pouze ve výroku o vině pod bodem III., v důsledku toho ve výroku o jemu uloženém trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl za přečiny uvedené pod body I. a II. napadeného rozsudku odsouzen podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výrocích o vině pod body I. a II.; ve výrocích o náhradě škody). Podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. po zrušení výroku o vině pod bodem III. napadeného rozsudku byla věc obviněného L. S. ohledně ve výroku rozsudku popsaného skutku, jímž měl spáchat jednak přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupena příslušnému orgánu Policie České republiky, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako kárné provinění. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného R. H. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se obvinění R. H. a L. S. dopustili přečinů, jimiž byli uznáni vinnými, tím, že:
I.
obviněný L. S. dne 8. 6. 2017 na blíže nezjištěném místě v úmyslu se neoprávněně obohatit na úkor poškozené Pojišťovny České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47452820, vyplnil a odeslal formulář Nabídka na uzavření pojistné smlouvy č. 0015142310, ve kterém vědomě uvedl nepravdivý údaj o tom, že netrpí obtížemi, onemocněními ani úrazy souvisejícími se svalovým a kosterním systémem (kosti, klouby, páteř, svaly, vazy, meziobratlové ploténky, šlachy, záda, šíje, ramena), přestože si byl vědom, že již předtím utrpěl zlomeninu druhého prstu pravé nohy jinak, jindy a jinde než při výkonu služby policisty, poškozená s ním dne 20. 6. 2017 uzavřela pojistnou smlouvu FLEXI životní pojištění č. 7000233224 s předběžným krytím na dobu od 10. 6. 2017 do 30. 6. 2017 a obviněný S. dne 13. 7. 2017 v hlášení pojistné události opět úmyslně nepravdivě uvedl, že mu předmětný úraz vznikl dne 12. 6. 2017, čímž uvedl poškozenou organizaci v omyl, a ta mu vyplatila pojistné plnění ve výši 14 900 Kč, v kteréžto částce jí vznikla škoda,
II.
obviněný L. S. v úmyslu se neoprávněně obohatit na úkor poškozené Policie České republiky, Krajské ředitelství policie XY, IČ XY, dne 12. 6. 2017 v místě svého pracoviště v XY, XY, úmyslně nepravdivě uplatnil zranění popsané v bodě I. jako služební úraz, který si měl způsobit dne 12. 6. 2017 při služební přípravě v policejní tělocvičně tamtéž, přestože si byl vědom, že již předtím utrpěl uvedený úraz jinak, jindy a jinde než při výkonu služby policisty, následkem čehož mu v omylu jednající zaměstnavatel Policie České republiky vyplatil za pracovní neschopnost od 13. 6. 2017 do 11. 7. 2017 včetně částku v celkové výši 16 231,29 Kč, sestávající z částky 3 777,29 Kč hrubého za třídenní karenční dobu, 3 750 Kč čistého jako náhradu za bolest, 378 Kč čistého jako náhradu za ztrátu služebního příjmu, náhradu škody na účelně vynaložené náklady ve výši 8 326 Kč, přičemž obviněný R. H. před zaměstnavatelem Policií České republiky potvrdil, že si obviněný L. S. úraz způsobil dne 12. 6. 2017 v rámci výkonu služby v policejní tělocvičně v jeho přítomnosti, přestože i obviněný R. H. věděl, že k úrazu došlo již dříve, jinde, jindy a jinak než při výkonu služby policisty a že smyslem jeho výpovědi je umožnit obviněnému L. S. získat neoprávněné obohacení, čímž poškozené Policii České republiky způsobili škodu ve výši 16 231,29 Kč.
4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nižších stupňů se posuzovanou trestní věcí zabývaly opakovaně. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 3 T 75/2018, byli oba obvinění podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutky popsané posléze pod body I. a II. výroku o vině, neboť nebylo prokázáno, že se skutky, pro něž byli obvinění stíháni, staly. Obviněný L. S. (a spoluobviněný V. I.) byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek popsaný posléze pod bodem III. výroku o vině, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 5 To 234/2019, byl označený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k obviněným L. S. a R. H. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V dalším bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání státního zástupce ve vztahu k obviněnému V. I.
II. Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 5 To 33/2020, podali obvinění L. S. a R. H. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
6. Obviněný L. S. odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že v řízení, které následovalo po zrušení zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu, došlo k závažnému porušení jeho práva na spravedlivý proces (zejména v oblasti dokazování) – k zásahu do jeho ústavního práva chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Poukázal na procesní vývoj posuzované trestní věci. Obvodní soud pro Prahu 8 jej svým rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 3 T 75/2018, zprostil obžaloby. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 5 To 234/2019, uvedené rozhodnutí z podnětu odvolání státního zástupce zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. V tomto svém kasačním rozhodnutí se však Městský soud v Praze neomezil na formulování konstruktivní kritiky zprošťujícího rozsudku, ale jal se sám hodnotit kompletní důkazní situaci, aniž by v rámci veřejného zasedání provedl byť jeden jediný důkaz. Hodnocení důkazů jím v tomto rozhodnutí provedené vyznívá jednoznačně v neprospěch obviněného (i spoluobviněného R. H.). Obvodní soud pro Prahu 8 na základě kasačního rozhodnutí odvolacího soudu nařídil nové hlavní líčení, v němž – ačkoliv doplnil dokazování o důkazy prokazující nevinu obviněného – uznal jej (a spoluobviněného R. H.) vinným. Podle mínění obviněného Obvodní soud pro Prahu 8 nerozhodoval a nehodnotil důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu, ale rozhodoval v intencích pokynu odvolacího soudu, vázán jeho rozhodnutím, jeho názory v rozhodnutí vyjádřenými, což ostatně sám připustil. Vázanost hodnocením důkazů odvolacím soudem je patrná především ze skutečnosti, že nalézací soud doslovně přepsal (opsal) ty části kasačního usnesení, ve kterých soud odvolací provedl hodnocení důkazů. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na to, že nalézací soud vyhodnotil ve zprošťujícím rozsudku provedené důkazy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a skutkové závěry nenesly znak svévole, je nutné takový skutkový závěr považovat za zcela legitimní a zákonný a není možné do něj zasahovat. Navíc ani po vrácení věci neprovedl nalézací soud takové zásadní důkazy, které by odůvodňovaly změnu ve skutkových zjištěních. Uzavřel, že došlo k porušení základního principu nezávislosti soudu, který je upraven čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a konečně i ustanovením trestního řádu.
7. Dále se obviněný zabýval podrobným srovnáním argumentace nalézacího soudu v jeho zrušujícím rozsudku a posléze v jeho rozsudku odsuzujícím v kontextu argumentace odvolacího soudu v jeho kasačním rozhodnutí. Zřejmý odklon názoru nalézacího soudu od jeho původního stanoviska spatřoval zejména v souvislosti s hodnocením výpovědi svědka P. J. Tuto výpověď nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku, vázán názorem odvolacího soudu, dokonce zcela dezinterpretoval. Uvedený svědek nesdělil, že jako lékař nemůže vyloučit, že zranění mohl pacient utrpět již o několik dní dříve. Z jeho výpovědi ani nevyplynulo, že při fixaci lze absolvovat bezporuchově dvě směny ve funkci řidiče policejního vozu. Nalézací soud tak od odvolacího soudu opsal také ty části kasačního rozhodnutí, které jsou v ostrém (extrémním) rozporu s obsahem samotného důkazu a nijak s ním nekorespondují. Dalším příkladem svědčícím o tom, že nalézací soud bez dalšího převzal hodnocení důkazů odvolacím soudem, je výpověď svědka M. H. Pokud totiž nalézací soud (resp. soud odvolací) hodnotil výpověď tohoto svědka ve spojení s protokolem o sledování (na č. listu 304–307) zaznamenávajícím průběh „zřejmě nikoliv zcela netypické noční služby“, tak opomněl, že sledování, o kterém se oba soudy zmiňovaly, bylo provedeno tři měsíce poté, co obviněný utrpěl zranění spočívající ve zlomenině prstu nohy, tj. ve dnech 13.–14. 9. 2017. Provedené sledování tudíž nemá s předmětným zraněním žádnou časovou ani obsahovou souvislost. Přesto jsou z něj a z výpovědí svědka M. H. dovozovány skutečnosti údajně svědčící ve prospěch obžaloby. S tím souvisí také pozastavení se soudů nad faktem, že ač byl svědek M. H. členem cvičící skupiny, úraz vůbec nezaznamenal a dozvěděl se o něm až s časovým odstupem. Jak ovšem bylo v řízení prokázáno, svědek neměl možnost zranění zaznamenat, jelikož během polední pauzy, kdy došlo k jeho vzniku, čas s obviněným netrávil. Následné střelby, na které se chodí odpoledne, s dopoledním rozložením tréninkové skupiny nemají již nic společného, proto nebylo neobvyklé, že svědek M. H. ve výcviku s obviněným nepokračoval. Měl-li odvolací soud odlišný názor na výpověď svědka, měl jej sám vyslechnout (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 608/06). Odklon nalézacího soudu od jeho původního názoru dokládá rovněž jeho náhled na WhatsApp komunikaci. Původně ji hodnotil ve prospěch obviněného, v odsuzujícím rozsudku ji považoval za usvědčující důkaz. Tato komunikace má povahu důkazu přímého, pokud jde o aranžování parametrů pojistné události a jejího budoucího nahlášení. V tomto ohledu je ve shodě se stanoviskem obviněného a spoluobviněného R. H., neboť se společně skutečně domlouvali, že by obviněný nahlásil bolavá záda a využil benefitů pojištění. Od tohoto jednání však po vzájemné domluvě a zralé úvaze upustili. Ve vztahu k otázce času a způsobu vzniku v konverzaci zmiňovaného zranění má WhatsApp komunikace povahu důkazu nepřímého, je osamocená, není podporovaná žádným jiným důkazem a v podstatě lze konstatovat, že čas a způsob vzniku zlomeniny malíčku ani neřeší, jak uvádí sám odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí.
8. Podle názoru obviněného obsahem spisu rozhodně nejsou ve vztahu k obžalobou a soudy tvrzenému skutkovému ději, přesněji k dokazované skutečnosti, že zranění vzniklo nejpozději dne 7. 6. 2017, takové nepřímé důkazy, které by tvořily logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů. Obsahem spisu totiž není žádný jiný procesně použitelný důkaz, který by prokazoval tvrzení obžaloby o datu vzniku zranění spočívajícím ve zlomenině dvou článků prstu nohy. V kasačním rozhodnutí a v napadeném rozsudku je o jako nepřímém důkazu hovořeno o časových souvislostech uzavírání pojistné smlouvy a nahlášení úrazu pojišťovně a zaměstnavateli. Tyto důkazy však neprokazují, a to ani nepřímo, že zranění vzniklo před 8. 6. 2017. Obsahem spisu jsou naproti tomu důkazy, které jednak prokazují, že obviněný nemohl utrpět zlomeninu dvou článků prstu dolní končetiny v době, kdy to tvrdí obžaloba a soudy, tedy nejpozději dne 8. 6. 2017, a jednak potvrzují stanovisko obviněného a spoluobviněného R. H., že zranění vzniklo teprve dne 12. 6. 2017. P. J., který obviněného dne 12. 6. 2017 ošetřil, jednoznačně uvedl, že takové zranění by bylo omezující pro práci policisty, který vykonává aktivní službu. Zásadní z výslechu P. J. je jeho sdělení, že z lékařské zprávy, kterou sám vyhotovil, nevyplývalo, že by se jednalo o zranění staršího data, a kdyby to tak bylo (kdyby se jednalo o zranění staršího data), tak by to poznal a do lékařské zprávy uvedl. Z rozpisu služeb obviněného je zřejmé, že ve dnech 9. 6. 2017 a 11. 6. 2017, tedy ve dnech následujících poté, co měl podle orgánů činných v trestním řízení utrpět dvojitou zlomeninu, působil v rámci hlídek pohotovostní motorizované jednotky jako řidič. Nelze si proto dost dobře představit, že by se zlomenými prsty nohy plnohodnotně řídil vozidlo a realizoval po dobu služby další služební zákroky pohotovostní motorizované jednotky. Navíc, jak výše naznačeno, dne 12. 6. 2017 od 8:00 hod. absolvoval služební průpravu, která je spojena s velmi náročným fyzickým výcvikem. Důkazem, který nalézací soud nehodnotil vůbec a odvolací soud jeho význam zásadním způsobem deformoval, jsou fotografie obviněného z převlékací kabinky, jež jsou součástí elektronické verze znaleckého posudku RNDr. Vlastimila Klímy, znalce v oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika. Vzhledem k tomu, že v dosavadním průběhu trestního řízení nebyly elektronické přílohy znaleckého posudku provedeny k důkazům, a s ohledem na to, že obhajoba předpokládala, že odvolací soud nebude mít chuť a zájem vyhovět jejímu požadavku a znalecký posudek v celém jeho rozsahu provést, extrahovala z datových nosičů, které získala od znalce, některé důkazy, vytiskla je a navrhla jejich provedení k důkazům odvolacímu soudu. Takto byl odvolací soud do jisté míry nucen na listiny/fotografie reagovat. Obě fotografie jsou ze dne 11. 6. 2017, tedy z doby, kdy měl obviněný údajně již trpět dvojitou zlomeninou prstů nohy. Z fotografie je přitom naprosto zřejmé, že obviněný žádné známky zranění nevykazoval – bosé nohy nenesly žádné viditelné známky poranění. Nalézací soud fotografie vůbec nehodnotil, protože neměl čitelné datové nosiče (tyto byly poškozeny), a odvolací soud z obviněného udělal podivína, který si pořizuje selfie a který si na tento důkaz nevzpomněl dřív. Tímto zjednodušujícím přístupem a neprovedením znaleckého posudku, resp. jeho příloh, odvolací soud zmařil možnost objasnění faktu, že selfie fotografie byly z mobilního telefonu obviněného neznámo kým smazány. Je pouze dílem náhody, že zůstaly uchovány v mobilním telefonu jeho partnerky, které je předtím zaslal. Argumentace soudu, že ze svědecké výpovědi lékaře P. J. i z jeho prvotní lékařské zprávy je zřejmé, že inkriminovaná zlomenina prstu, vzniklá dopadem závaží na nohu, se nemusela manifestovat otokem, je lichá. Nic takového z výpovědi svědka nevyplynulo. Svědek doslovně uvedl, že: „ten prst je oteklý, fialový (…), bolí to…“. Z žádného důkazu nevyplynulo, že by šlo o nenápadný, drobný úraz, jak tvrdil odvolací soud. Slovní spojení „konzervativní léčba“ neznamená, že se jedná o nenápadný, drobný úraz. Obviněný doplnil, že fotografie z převlékací kabinky je nezbytné hodnotit ve spojení s další komunikací se svědkem V. I., kterou obhajoba extrahovala z datových nosičů. Komunikace je vedena ve dnech 8. 6. 2017 a 9. 6. 2017 (tedy v době, kdy měl mít vícečetnou zlomeninu prstu nohy) a obviněný se v ní se svědkem domlouvá na tom, že spolu půjdou cvičit do posilovny.
9. Obviněný uvedl, že respektuje pracovní vytížení soudců a chápe, že kapacita pracovní doby není nekonečná (viz argumentace odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozhodnutí), nicméně že se domnívá, že neexistuje lepší příklad naprosté rezignace soudce na povinnost hodnotit důkazy podle svého vnitřního vědomí a svědomí, než je pasivní podřízení se názoru odvolacího soudu, kterážto pozice je demonstrována opsáním jeho kasačního rozhodnutí. Nalézací soud nevysvětlil, proč se odchýlil od svého původního názoru, proč stejné důkazy posléze hodnotil odlišným způsobem. Jeho postup proto nutno označit za nezákonný a protiústavní. Skutková zjištění primárně formuluje nalézací soud a soud odvolací tak může učinit pouze postupem podle §259 odst. 3 tr. ř. Obviněný na podporu své argumentace poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. IV ÚS 1367/18, a na rozhodnutí č. 36/1968, 57/1984, 53/1992-I. a 20/1997 Sb. rozh. tr.
10. Obviněný L. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 5 To 33/2020, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. 3 T 75/2018, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. V doplnění dovolání datovaném dnem 24. 6. 2020 obviněný L. S. brojil proti prohlídce jiných prostor a zajištění jeho mobilního telefonu. WhatsApp komunikace z tohoto mobilu pořízená je absolutně neúčinným důkazem. V souvislostí s odebráním/zajištěním uvedeného mobilního telefonu z jeho motorového vozidla Škoda Octavia, registrační značky 2Z3 1293, bylo postupováno v rozporu s trestním řádem, což se projevuje jako nepřiměřený zásah do práva na soukromí zaručeného čl. 8 Úmluvy. Prohlídka (jiných prostor) motorového vozidla totiž byla provedena, aniž k tomu měly orgány činné v trestním řízení pouvoir, neboť ve věci nebyl vydán příkaz k jejímu provedení, čehož si zřejmě orgány činné v trestním přípravném řízení byly vědomy, a proto nebyl o tomto úkonu sepsán záznam/protokol.
12. K okolnostem zadržení obviněného dne 22. 11. 2017, k provedení osobní prohlídky a prohlídky motorového vozidla a k následnému odnětí/vydání mobilního telefonu bylo již v rámci přípravného řízení v návrhu na doplnění vyšetřování datovaném dnem 17. 7. 2018 navrhováno doplnění dokazování výslechem L. K., policejního rady, a V. Č. Tyto důkazní prostředky však nebyly v přípravném řízení provedeny, a jejich provedení proto bylo opětovně navrhováno v souvislosti s odvoláním proti druhému rozsudku soudu prvního stupně. Provedení výslechu uvedených svědků bylo zásadní zejména proto, že obviněný od samotného zahájení trestního řízení tvrdí, že mobilní telefon nevydal dobrovolně, nýbrž že mu byl odňat z jeho motorového vozidla poté, co si příslušníci GIBS sami otevřeli vozidlo klíčem, který mu vzali. K prohlídce motorového vozidla přitom neexistoval příkaz ve smyslu §83a tr. ř., a prohlídka motorového vozidla proto byla provedena nezákonně. Tento nedostatek se orgány činné v trestním přípravném řízení pokusily zhojit/zakrýt/legalizovat sepsáním protokolu o vydání věci č. j. GI-1032-132/TČ-2017-842011. Právě tato listina však v časových souvislostech projednávané věci a ve spojení s dalšími listinami prokazuje, že informace uvedené v protokolu o vydání věci neodpovídají skutečnosti ani co do dobrovolnosti vydání mobilního telefonu, ani co do časových souvislostí jeho odebrání. Obviněný poukázal na protokol o zadržení podezřelé osoby ze dne 22. 11. 2017, č. j. GI-1032-129/TČ-2017-842011, ve kterém je na str. 3 uveden soupis věcí nalezených při jeho osobní prohlídce provedené téhož dne v 7:35 hod. Jak vyplývá z uvedeného seznamu, při osobní prohlídce u obviněného nebyl nalezen mobilní telefon. Z úředního záznamu ze dne 22. 11. 2017, č. j. GI-l032-135/TČ-2017-842011, se podává, že dne 22. 11. 2017 v čase od 7:35 hod. byla provedena také prohlídka motorového vozidla obviněného, při níž byly z vozidla vybrány osobní doklady a věci služební povahy, jež byly na místě předány M. Rovněž z tohoto záznamu neplyne, že by obviněný v době provedení osobní prohlídky či prohlídky motorového vozidla dobrovolně vydal svůj mobilní telefon. Ve skutečnosti však byly při nezákonně provedené prohlídce motorového vozidla odebrány nejen osobní doklady a věci služební povahy, ale také mobilní telefon, který nebyl zapsán do seznamu zajištěných věcí z důvodu neexistence příkazu ve smyslu §83a tr. ř. Teprve následně, s odstupem více než 4 hodin poté, co byl obviněný zadržen a byla provedena jeho osobní prohlídka, v rámci které nebyl nalezen a zajištěn jeho mobilní telefon, byl s obviněným v 11:51 hod. sepsán protokol o vydání věci č. j. GI-1032-132/TČ-2017-842011 (a tedy s nižším číslem jednacím, než je tomu v případě úředního záznamu ze dne 22. 11. 2017, č. j. GI-1032-135/TČ-2017-842011), a to 1 ks mobilního telefonu obviněného, včetně SIM karty. Je těžko uvěřitelné, aby poté, co byla provedena osobní prohlídka obviněného, při které mu byly odebrány všechny věci a nebyl nalezen a zajištěn jeho mobilní telefon, obviněný vydal svůj mobilní telefon. Ten už totiž v uvedené době (11:51 hod.) nemohl mít ve svém držení. Ani při domovní prohlídce nebyl jeho mobilní telefon zajištěn. Obviněný uvedl, že předmětný mobilní telefon mu byl odebrán bezprostředně po jeho zadržení v rámci nezákonné prohlídky motorového vozidla, přičemž o jeho odebrání nebyl sepsán protokol, a mobilní telefon nebyl zahrnut ani do protokolu o zadržení osoby podezřelé, resp. nebyl uveden v rámci věcí odebraných po provedení osobní prohlídky. Obviněný neměl telefon k dispozici, nevěděl, jak s ním bylo naloženo, a to až do doby, kdy byl nucen podepsat protokol o vydání věci z důvodu nezákonného donucení a opakovaně vyslovované hrozby vazebního stíhání B. Kdo a jak s mobilním telefonem celé 4 hodiny od jeho odebrání z vozidla nakládal, netuší.
13. Podle mínění obviněného okolnosti uvedené v protokolu o vydání věci neodpovídají skutečnosti ani co do dobrovolnosti vydání mobilního telefonu, ani co do časových souvislostí jeho odebrání. Vadou nezákonnosti byl v posuzované věci zatížen již samotný proces vyhledání důkazů. Způsob vyhledání důkazu může představovat tak zásadní procesní pochybení, že důkaz nebude moci být v dalším řízení dále použit. Městský soud v Praze nezákonně provedenou prohlídku motorového vozidla v bodě 24. napadeného rozsudku relativizuje tvrzením, že pokud by se obviněný rozhodl výzvě k vydání telefonu nevyhovět, nebylo by pro policejní orgán problémem provést prohlídku jím užívaného automobilu ve smyslu §83a odst. 1, 2 tr. ř. s příkazem či bez příkazu (s dodatečným souhlasem státního zástupce). Trestní řád v §83a odst. 2 upravuje následek nezákonně provedené prohlídky tak, že pokud oprávněný orgán souhlas dodatečně neudělí, nelze výsledek prohlídky použit v dalším řízení jako důkaz. Tímto postupem však orgány činné v přípravném trestním řízení nepostupovaly. Úvahy Městského soudu v Praze proto nemohou nalézt své opodstatnění (v tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 905/13). Argumentace Městského soudu v Praze neobstojí také s ohledem na nezákonnost protokolu o vydání věci ze dne 22. 11. 2017, č. j. GI-1032-132/TČ-2017-842011. Ten sestává ze dvou k sobě pevně nespojených listů formátu A4. První strana přitom obsahuje identifikaci subjektů, datum a čas vydání věcí, popis věcí, které měly být údajně v souladu s protokolem vydány, a v neposlední řadě poučení osoby, která má věc vydat v souladu s trestním řádem. Druhá strana dokumentu obsahuje pouze podpisové doložky a podpisy. Protokol o vydání věci je podepsán pouze na druhé straně u podpisových doložek a nikoliv na první straně, která obsahuje pro věc všechny stěžejní informace. Obviněnému bylo v souvislosti s podpisem předmětného protokolu tvrzeno, že se týká toliko věcí služební povahy, a byl instruován, aby jej podepsal pouze na druhé straně, která mu byla k podpisu předložena. Protokol mu byl navíc předložen s tím, že pokud jej podepíše, nebude navrhováno jeho vzetí do vazby. Obviněný tedy protokol ve stresu, aniž by viděl předmětnou první stranu, podepsal. Bez řádně podepsaného protokolu o vydání věci neobstojí tvrzení orgánů činných v trestním řízení o dobrovolném vydání mobilního telefonu. Podle mínění obviněného orgány činné v trestním řízení provedly nezákonnou prohlídku motorového vozidla, při které odebraly mobilní telefon, a následně se pokusily tento nedostatek zhojit nezákonnými postupy. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu (viz rozhodnutí ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2703/14, a ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09).
14. Vyvrcholením nezákonně provedené prohlídky motorového vozidla a odebrání mobilního telefonu je způsob, jakým bylo s předmětným mobilním telefonem až do doby, než byl předložen soudnímu znalci, naloženo. Orgány činné v trestním přípravném řízení neuložily mobilní telefon do originálního, řádně uzavřeného a neporušeného obalu policie, ale nejdříve si jej odnesly v ruce a později jej vložily do standardní (podle všeho otevřené) papírové (korespondenční) obálky a v této podobě jej po celou dobu trestního řízení „archivovaly“. Obviněný uvedl, že je otázkou, kdo a kdy rozpečetil obálku s předměty zajištěnými v rámci prohlídky jiných prostor. Měl za to, že s jeho mobilním telefonem někdo manipuloval. Navíc, byl-li mobilní telefon předložen znalci v otevřené obálce, neměl jej znalec převzít. Poznamenal, že všechny mobilní telefony v předmětné trestní věci zajištěné, vyjma toho jeho, byly archivovány předepsaným způsobem.
15. Zásadní pochybnosti o tom, kdo, jak a kdy s telefonem manipuloval, umocňuje podle tohoto dovolatele fakt, že z mobilního telefonu byla evidentně smazaná část komunikace a dat, která z časového hlediska souvisela s posuzovanou věcí. Ze znaleckého posudku RNDr. Vlastimila Klímy jednoznačně vyplývá, že byla neoprávněně smazána data v časovém období od 12. 6. 2017 do 20. 6. 2017. Chybí tak nejen komunikace ze dne, kdy obviněný utrpěl zranění, ale např. i navazující komunikace se spoluobviněným R. H. o následcích utrpěného zranění, ke kterému došlo během polední pauzy v rámci služební přípravy. Vzhledem k tomu, že obhajoba měla důvodné pochybnosti o zákonnosti znaleckého zkoumání a přezkoumatelnosti znaleckého posudku - resp. s ohledem na absenci nepoškozených příloh o jeho použitelnosti - navrhovala v řízení o podaném odvolání proti druhému rozsudku soudu prvního stupně doplnění dokazování jednak výslechem uvedeného znalce, jednak přehráním datových nosičů, které jsou přílohou znaleckého posudku. Datové nosiče odvolací soud k důkazům neprovedl s tvrzením, že to není pro věc důležité a znalecký posudek již byl proveden v jeho listinné podobě. Znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, v listinné podobě, bez datových nosičů, je absolutně neúčinným, ale zejména nepřezkoumatelným důkazem. Je to jako posudek, z něhož někdo vytrhl závěr s odpověďmi na položené otázky. Důkazním návrhem na provedení výslechu znalce RNDr. Vlastimila Klímy se Městský soud v Praze vůbec nezabýval a neprovedení tohoto důkazu v napadeném rozsudku nezdůvodnil. Obhajoba založila k důkazům výtisky tabulkového procesoru Microsoft Excel vyhotoveného uvedeným znalcem, které podezření o neoprávněných přístupech do mobilního telefonu orgány činnými v trestním řízení v době, kdy měl být mobilní telefon archivován v řádně uzavřeném a neporušeném obalu policie, značně umocňují. Těmito důkazními návrhy se však Městský soud v Praze nijak nezabýval a pod bodem 26. napadeného rozsudku konstatoval, že považuje za nereálnou představu, že by policejní orgán byl takové manipulace schopen (zejména za situace, kdy potřeboval odbornost specialisty – znalce k zadokumentování inkriminované konverzace). Obviněný v tomto kontextu poznamenal, že netuší, jaké odborné znalosti jsou potřeba ke smazání WhatsApp komunikace z mobilního telefonu.
16. Podle názoru dovolatele shora uvedené vady řízení předcházejícího vydání napadeného rozsudku již samy o sobě postačují pro zrušení tohoto rozsudku i rozsudku nalézacího soudu. I přesto se však obrátil na Mgr. Martina Ludmu, znalce v oboru kriminalistika, kybernetika a ekonomika, s žádostí o přezkoumání znaleckého posudku RNDr. Vlastimila Klímy a přezkoumání jím extrahovaných dat z předmětného mobilního telefonu. Mgr. Martin Ludma ve svém znaleckém posudku, který obviněný v rámci dovolacího řízení navrhl provést k důkazům podle §265r odst. 7 tr. ř., dospěl k několika zásadním závěrům, které potvrzují v dovolání prezentované stanovisko o nesprávnosti napadeného rozsudku, nezákonnosti znaleckého zkoumání, vadném způsobu extrakce dat z mobilního telefonu a nakonec také manipulaci s telefonem. Mgr. Martin Ludma upozornil, že: „i přesto, že byl mobilní telefon znalci předán v otevřené papírové obálce včetně přístupového kódu a s chybným (cca 2 měsíce starým) datem, znalec RNDr. Vlastimil Klíma se žádným způsobem nezabýval autenticitou předaných dat – např. zda od okamžiku „opuštěni“ mobilního telefonu původním uživatelem do okamžiku převzetí ke zkoumání nedošlo k manipulaci s obsaženými daty.“. Podle mínění obviněného je za zásadní zjištění znalce nutno považovat, že: „i přesto, že v posudku RNDr. Vlastimila Klímy je uvedeno, že data z mobilního telefonu byla přenesena do technologického počítače znalce a jsou součástí digitální přílohy posudku, tak v textu posudku nejsou uvedeny žádné kontrolní údaje (například seznam souborů s kontrolními součty), na základě kterých by bylo možné zajištěná data s jistotou ověřit (např. zda od okamžiku jejich zajištění znalcem nedošlo v obsahu souborů ke změnám).“. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že absence tzv. kontrolních součtů činí znalecký posudek RNDr. Vlastimila Klímy nejen nepřezkoumatelným, ale pro účely trestního řízení také naprosto nepoužitelným. Znalec RNDr. Vlastimil Klíma při zpracování znaleckého posudku znehodnotil časové údaje v interní paměti mobilního telefonu, a to jejich přepsáním novými časovými údaji, které neodpovídají realitě. Není tedy možné s jistotou ověřit, zda od okamžiku „opuštění“ mobilního telefonu původním uživatelem do okamžiku jeho předání znalci došlo či nedošlo ke změně obsahu některých dat. Například dat komunikačního programu WhatsApp, SMS zpráv. Z důvodu znehodnocení časových údajů v interní paměti mobilního telefonu znalcem RNDr. Vlastimilem Klímou tak není vůbec vyloučeno, že z telefonu extrahovaná data byla následně nesprávně vyhodnocena, neboť časové údaje neodpovídají realitě. Znalec tedy svým postupem nejenže znehodnotil data v mobilním telefonu, ale data, která přenesl na datové nosiče, jež jsou přílohou znaleckého posudku a jež nelze z důvodu jejich poškození přehrát (provést k důkazům), neodpovídají objektivní realitě.
17. V doplnění dovolání datovaném dnem 25. 6. 2020 tento dovolatel namítal nezákonnost odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Podle něj nařízením odposlechů došlo k hrubému porušení zásady přiměřenosti a zdrženlivosti zásahu do základního práva na soukromí a byla narušena základní podmínka nařízení odposlechu, že účelu trestního řízení nelze dosáhnout jinak, což se v konečném důsledku projevuje jako excesivní výkon pravomoci. Za této situace proto nelze informace plynoucí z odposlechů použít jako důkaz. Příkaz k odposlechu trpí několika vadami. Tou první je nedostatečné, resp. zcela absentující zvážení, zda získání významných skutečností pro trestní řízení nelze zajistit a posléze dokazovat jinými důkaznými prostředky, druhou je absence odůvodnění předpokladu, že odposlechem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, třetí absence konkrétních skutkových okolností, které odůvodňují účel odposlechu a to, proč nešlo účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené, čtvrtou pak absence konkrétních skutkových okolností, které odůvodňují dobu trvání příkazu. V podstatě všechny úkony operativy v této trestní věci navazují na prvotně zjevně excesivní výkon pravomoci policejního orgánu a jako takové jsou plodem z otráveného stromu. V tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 183/03. O skutku, pro který byla nakonec podána obžaloba, se hovoří poprvé v příkazu k prodloužení odposlechu ze dne 21. 9. 2017, V151/2017-Nt 1251/2017. Jednalo se tak o „novou“ trestnou činnost, o které do té doby neměly orgány činné v trestním řízení žádné indicie. Uvedená trestná činnost s původní prověřovanou trestnou činností, pro kterou bylo zahájeno trestní řízení a následně povoleny odposlechy, nesouvisela (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 4 Pzo 9/2019).
18. Dne 4. 5. 2017 došlo k zahájení trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento trestný čin měl být páchán tím, že obviněný měl zapůjčovat služební uniformu a služební zbraň podezřelému V. I., který s ním měl v nočních hodinách jezdit služebním vozidlem Policie České republiky na služební zákroky, účastnit se těchto zákroků a fyzicky napadat osoby, proti kterým zákrok směřoval. Ve stejný den podal policejní orgán podnět k podání návrhu na vydání příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu podle §88a odst. 1 tr. ř., a to ve vztahu k telefonnímu číslu obviněného a V. I. k prokázání toho, že mezi obviněným a V. I. probíhá četná komunikace a že se pohybují ve stejných lokalitách (z obsahu spisu přitom nevyplývá, jak policejní orgán vypátral mobilní číslo obviněného). Policejní orgán podnět odůvodnil tím, že „nejméně od počátku roku 2016 na území XY zapůjčují podezřelí policisté služební uniformu a služební zbraň podezřelému, civilní osobě V. I., ten s nimi v nočních hodinách má jezdit služebním vozidlem Policie ČR, KŘP XY, PMJ, na služební zákroky, zde se má těchto zákroků společně s policisty aktivně účastnit a fyzicky napadat osoby, proti kterým zákrok směřuje.“ Obviněný v této souvislosti vytkl, že uvedeného jednání se nemohl dopouštět, neboť v roce 2016 nebyl na území České republiky. Všechny výstrojní součásti jako je uniforma, služební zbraň a ostatní věci při ukončení služebního poměru, tj. ke dni 31. 1. 2016, vrátil.
19. Na nepravdivými skutečnostmi odůvodněný podnět navazoval příkaz ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství, a poskytnutí výpisů o aktivním a pasivním volání vydaný soudcem Obvodního soudu pro Prahu 8 podle §88a odst. 1 tr. ř. dne 10. 5. 2017, úřední záznam ze dne 16. 5. 2017, příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaný soudcem Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 22. 5. 2017, příkaz k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaný soudcem Městského soudu v Praze dne 21. 9. 2017, opatření Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 6. 2017 o povolení sledování obviněného aj. podle §158d odst. 1, 2, 3, 4 tr. ř., úřední záznam ze dne 6. 6. 2017, příkaz k domovní prohlídce vydaný soudcem Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 10. 11. 2017, žádost o vydání předběžného souhlasu státního zástupce k zadržení osoby podezřelé podle §76 odst. 1 tr. ř. ze dne 14. 11. 2017 a souhlas státního zástupce v návaznosti na to vydaný. Všechny tyto listiny a na ně navazující úkony vycházely z tvrzení, že obviněný v průběhu roku 2016 dlouhodobě páchal trestnou činnost naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Pro obviněného bylo zcela nepochopitelné, že si orgány činné v trestním řízení nezjistily, zda se jednání mohl vůbec dopustit, tj. zda byl v uvedené době úřední osobou a naplňoval znaky speciálního subjektu (navíc trestný čin podle §329 tr. zákoníku je taxativně uveden v §88 odst. 1 tr. ř., nikoliv v §88a odst. 1 tr. ř., jak je uvedeno v příkazu ze dne 10. 5. 2017). Teprve z příkazu k prodloužení odposlechu bylo podle tvrzení státního zástupce zjištěno, „že podezřelý policista L. S. je s podezřelým V. I. v takřka každodenním kontaktu, a to jak v telefonickém, tak osobním, když jmenovaní spolu navštěvují posilovnu BBC v Praze… podezřelý S. byl v průběhu realizace úkonu téměř 6 týdnů v pracovní neschopnosti, kdy si v posilovně přivodil úraz na noze, a tedy nedocházel do zaměstnání, a v souvislosti s tímto úrazem vyvstalo podezření z páchání jiné trestné činnosti podezřelého S. …“. Dne 12. 10. 2017 byl sepsán záznam o rozšíření úkonů trestního řízení, v rámci kterého se hovoří o možné trestné činnosti spočívající ve skutku, kterým měly být naplněny znaky trestného činu podvodu a pro který byla nakonec podána obžaloba. Je tedy zjevné, že podezření ze spáchání trestného činu uvedeného ve výroku o vině pod body I. a II. získaly orgány činné v trestním řízení až na základě nezákonných odposlechů a že toto zjištění nemá naprosto nic společného s důvody, pro které byly původně nařízeny odposlechy a zjišťovány údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu.
20. Podle názoru obviněného došlo k excesivnímu výkonu pravomoci policejního orgánu. V projednávané věci nemohly existovat důvody, které mohly odůvodnit nařízení odposlechů uživatelské stanice obviněného a na to navazující provedení domovních prohlídek, resp. vyslovení souhlasu se zadržením obviněného, pročež nejsou použitelné důkazy, které na tyto nezákonné důkazy navazují. Při povolování zásahů do práva na soukromí musí být postupováno maximálně zdrženlivě a musí být zachována zásada přiměřenosti. V odůvodnění příkazu k odposlechu musí být uveden účel takového úkonu. Tomuto požadavku přitom musí dostát i návrh státního zástupce na vydání příkazu, resp. podnět policejního orgánu. Podle závěrů Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 4 Pzo 10/2015) musí být dostatečně zváženo, zda získání konkrétních významných skutečností pro trestní řízení nelze zajistit a posléze dokazovat i jinými důkazními prostředky uvedenými v trestním řádu, např. výslechem obviněného, svědků apod. Pokud bylo nezákonné povolení odposlechů, nemůže být zákonné ani jeho prodloužení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 Pzo 14/2016). Pokud nelze považovat za zákonné prodloužení původně nezákonného odposlechu, nemohou být považovány za zákonné důkazy získané nezákonným odposlechem, jak je tomu v nyní posuzované věci. Kritéria pro povolení odposlechů jsou nastavena přísně, a to proto, aby byla zajištěna důsledná (nikoliv pouze formální) soudní kontrola zásahů do základních práv a svobod.
21. Informace, podle nichž: „… nejméně od počátku roku 2016, na území hl. města Prahy, zapůjčují podezřelí policisté služební uniformu a služební zbraň podezřelému, civilní osobě V. I., ten s nimi v nočních hodinách má jezdit služebním vozidlem Policie ČR, KŘP XY, PMJ, na služební zákroky, zde se má těchto zákroků společně s policisty aktivně účastnit a fyzicky napadat osoby, proti kterým zákrok směřuje ...“, měl policejní orgán získat od K. V., tj. osoby, která měla V. I. vyhrožovat, že jej za to, co jí provedl, zničí, a J. R. Obviněný v této souvislosti upozornil na konstantní judikaturu (nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06, ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 905/13), z níž vyplynulo, že pouhé trestní oznámení samo o sobě, není-li doloženo alespoň indiciemi, z nichž lze dovozovat důvodné podezření, a opírá se tudíž jen o spekulativní úvahu, nepostačuje k nařízení odposlechů, neboť nepostačuje ani k zahájení řízení k objasnění a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin podle §158 tr. ř.
22. Policejní orgán v podnětu k podání návrhu na příkaz k odposlechu uvedl pouze to, že: „… odposlechem lze zadokumentovat trestnou činnost podezřelých, zejména budou-li komunikovat spolu a domlouvat se na protiprávním jednání. Dále lze tímto způsobem ustanovit i druhého policistu …“. Nezmínil žádné indicie o tom, že by mělo docházet k útokům popisovaným ve skutkové větě. Podnět není odůvodněn ani co do délky trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Vzhledem k tomu, že odposlech měl být proveden jako neodkladný, resp. neopakovatelný úkon, měl být podnět (podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu) odůvodněn také v tomto směru. Přiměřeností odposlechu, tedy proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak, se policejní orgán ani neobtěžoval zabývat. Návrh státního zastupitelství na vydání příkazu k odposlechu v podstatě přebírá většinu nedostatků shora popsaného podnětu. Je odůvodňován v prvé řadě tím, že mezi oběma telefonními čísly je čilý kontakt, a to řádově v desítkách vzájemných volání a zasílání SMS. Minimálně v deseti případech v roce 2017 bylo zjištěno, že obě telefonní čísla se v nočních hodinách pohybovala v obdobných lokalitách, tedy se dá předpokládat, že oba podezřelí byli spolu. Dále je v něm uvedeno, že: „…odposlechem a záznamem bude možné zjistit čas a místo, kdy se podezřelé osoby chystají páchat trestnou činnost, resp. odposlech může vést ke ztotožnění druhého příslušníka Policie ČR, který je součástí dvoučlenné hlídky. Ohledně důvodnosti návrhu lze odkázat na spisový materiál ...“. Návrh na vydání příkazu neobsahuje odůvodnění ani co do neodkladnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jako takového. Státní zástupce stejně tak vybočil z citované judikatury tvrzením, že prostřednictvím odposlechů bude teprve zjišťován okruh osob, které se měly na trestné činnosti podílet. Doslovně je v návrhu uvedeno, že postupem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, a vzhledem k formě páchání trestné činnosti nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Tato praxe orgánů činných v trestním řízení je označovaná jako rybaření, kdy teprve skrze odposlechy má být zjišťováno, kdo a zda vůbec se dopustil nějaké trestné činnosti.
23. Jak je zřejmé z příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 22. 5. 2017, efektivní a důsledná soudní kontrola nenastoupila, resp. selhala. Stručné odůvodnění příkazu je opět pouhou zkrácenou verzí návrhu státního zástupce. Příkaz k odposlechu neobsahuje v podstatě ani jedinou tvůrčí větu soudce Obvodního soudu pro Prahu 8. Obvodní soud neobjasnil, proč vydává příkaz na takřka maximálně možnou dobu, a současně opomenul uvést skutečnosti, z nichž lze dovodit konkrétní úvahu či zjištění o důvodech nezbytnosti zásahu do soukromí, které je chráněno čl. 13 Listiny. Pokud jde o dosažení účelu, soud uvádí pouze, že vzhledem k formě páchání trestné činnosti nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Je otázkou, v čem je forma páchání natolik specifická, když se nejednalo o trestnou činnost páchanou organizovanou skupinou, která by organizovala své členy zejména prostřednictvím mobilních telefonů, nejednalo se o karuselové podvody či jinou ekonomickou trestnou činnost. Podmínku „dosažení účelu“ nelze vykládat paušálně, tedy tak, že dosažení účelu je ztíženo takřka v každé v úvahu přicházející věci, a to už jenom proto, že příkaz k odposlechu lze vydat vzhledem k vyžadované povaze a trestnosti protiprávních jednání téměř výhradně v závažných a tím i často složitých případech. Obvodní soud dokonce přebírá z návrhu státního zástupce jeho důvody pro nařízení odposlechu, které jsou v ostrém rozporu s judikaturou analyzovanou v tomto dovolání.
24. Že byly odposlechy nařízeny v podstatě na základě drbu svědkyně K. V., potvrzuje fakt, že po provedeném dokazování a rozsáhlém odposlouchávání a sledování osob a věcí nebyl zajištěn ani jeden jediný důkaz, který by původní tvrzení této svědkyně mohl potvrdit. Přitom platí, že poznatek o páchání trestné činnosti musí být validní, což znamená, že musí pocházet ze spolehlivého zdroje, tuto spolehlivost a přesvědčivost žádající orgány musí dostatečně osvědčit i soudci, který o podaném návrhu rozhoduje. Nařízením odposlechů došlo k hrubému porušení zásady přiměřenosti a zdrženlivosti zásahu do základního práva na soukromí a byla narušena základní podmínka nařízení odposlechu, že účelu trestního řízení nelze dosáhnout jinak, což se v konečném důsledku projevuje jako excesivní výkon pravomoci. Za této situace nelze informace plynoucí z odposlechů použít v řízení jako důkaz. Test trojí kontroly v posuzované věci nezafungoval.
25. Orgány činné v přípravném trestním řízení nejprve v rámci odposlechů zjišťovaly, zda náhodou není páchána trestná činnost, která by mohla mít souvislost se zraněním obviněného, a teprve následně sepsaly záznam o zahájení úkonů trestního řízení ve věci, která by mohla souviset se zraněním obviněného. Tento postup je v ostrém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání. Takový poznatek musí vydání příkazu k odposlechu předcházet, přičemž je třeba, aby byl validní, což znamená, že musí pocházet ze spolehlivého zdroje a musí být dostatečně přesvědčivý. V žádném případě se nemůže jednat o pouhou spekulativní konstrukci, byť vedenou tzv. užitečným záměrem. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, se podává, že „příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu může být vydán jen v řádně zahájeném trestním řízení pro zákonem kvalifikovanou trestnou činnost“. V době, kdy byl v posuzované věci vydán příkaz k prodloužení odposlechu, což je dokument, ve kterém se poprvé objevuje zmínka o skutkových okolnostech protiprávního jednání, kterým mohly být naplněny znaky trestného činu podvodu a pojistného podvodu, však nebyly zahájeny úkony trestního řízení pro tuto zákonem kvalifikovanou trestnou činnost. K zahájení úkonů trestního řízení došlo teprve s odstupem jednoho měsíce poté, co už byly odposlechy prováděny.
26. Z konstantní judikatury vyplývá, že pokud je trestní řízení vedeno pouze na základě důvodného podezření, musí být v odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyloženo, o jaké indicie se takový závěr opírá, respektive příkaz musí být opatřen relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání daného trestného činu, pro nějž se trestní řízení vede. Zároveň musí být alespoň v minimální míře uvedeno, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být zjištěny a z čeho je to vyvozováno. Příkaz k prodloužení odposlechu není odůvodněn v podstatě v žádném ze základních aspektů. Dokonce se v něm objevuje informace, že dosavadním šetřením (včetně odposlechů) nebylo zadokumentováno, že by se podezřelý V. I. účastnil služebních zákroků policistů. Základní důvod, pro který byly odposlechy nařizovány, se jejich vyhodnocením nepotvrdil. Napadený rozsudek Městského soudu v Praze (bod 28.) naznačuje, že pro nařízení odposlechu telekomunikačního provozu veřejného činitele platí jiná pravidla či nižší standard, než je tomu u soukromé osoby. Právní úprava ani judikatura s touto eventualitou ovšem nepočítají. Podle obviněného je něco jiného nižší standard úrovně ochrany v případě zásahů do důstojnosti nebo dobré pověsti veřejně činných osob a něco jiného je aplikace ustanovení trestního řádu či principů, na kterých je vystavěn, selektivním způsobem. U veřejně činných osob jsou limity přípustné kritiky podstatně širší než u osob, které veřejně známé nejsou. Ostatně samotný fakt, že Městský soud v Praze tuto otázku „otevřel“, nasvědčuje tomu, že si je vědom toho, že odposlechy nebyly v posuzované trestní věci povoleny v souladu s parametry poukazované judikatury.
27. Doplnění dovolání datované dnem 17. 8. 2020 obviněný nadepsal jako „Vady řízení s odkazem na závazný pokyn policejního prezidenta ze dne 7. 12. 2007 ke kriminalistickotechnické činnosti Policie České republiky č. 100/2001“. V kontextu předchozí výhrady směřující proti způsobu, jakým bylo naloženo s jeho mobilním telefonem do doby, než byl předložen soudnímu znalci, upozornil na pravidla vyplývající z označeného závazného pokynu. Uvedl, že v čl. 315 tohoto závazného pokynu je upravena problematika zajišťování objektů zkoumání. Podle čl. 315 odst. 4 je nezbytně nutné mít před zajištěním objektů zkoumání připravené obaly v předpokládaných velikostech a potřebném množství. Podle čl. 318 se při zajišťování mobilního telefonu zajistí souprava mobilního telefonu a příslušná SIM karta, podle možností též napájecí zdroj. Pokud je zajištěný mobilní telefon v zapnutém stavu, neprovede se jeho vypnutí a zajistí se jeho doprava k nejbližšímu znaleckému pracovišti policie, aby mohlo být provedeno zkoumání, anebo se zajistí externí zdroj napájení. Pokud je zajištěný mobilní telefon ve vypnutém stavu, je nepřípustné ho zapnout, provést demontáž z důvodu zjištění, zda telefon obsahuje kartu SIM, či vyjmout kartu SIM z mobilního telefonu. Podle čl. 321 je nutné zajištěné objekty zkoumání řádně, průkazně a spolehlivě zabezpečit. Zajištěné objekty zkoumání se uloží do předem připravených označených obalů tak, aby byla vyloučena jejich záměna, neoprávněný přístup a manipulace s daty uloženými na discích nebo jiných datových médiích, v době od zajištění do zahájení zkoumání. Obal se zabezpečí podle čl. 3 odst. 11. 8. Podle čl. 3 odst. 11 musí být předměty a stopy, které se zasílají ke zkoumání, nezaměnitelně označeny a zabezpečeny před neautorizovanou manipulací. Podle čl. 3 odst. 12 platí, že předměty a stopy zaslané ke zkoumání v rozporu s čl. 3 odst. 11 nesmí být znaleckým pracovištěm z důvodu nezpochybnitelnosti a objektivity převzaty ke zkoumání. Podle čl. 324 odst. 1 je nutné mobilní telefony, které nejsou předány ke zkoumání osobně, zabalit do obalů s pěnovou vložkou. V čl. 325 je upraveno skladování a přeprava objektů ke zkoumání, včetně mobilních telefonů. Podle čl. 326 odst. 5 písm. a), b) soubory uložené na disku musí být autentizovány pomocí kontrolní sumy typu MD5 tak, že: a) kontrolní sumy jednotlivých souborů uložených na disku musí být uloženy v souboru SUMA.MD5 v hlavním adresáři jednotlivého disku; kontrolní suma souboru SUMA.MD5 se musí nacházet na popisce disku a musí být uvedena v podpisové doložce písemné dokumentace prováděného úkonu, nebo b) kontrolní suma celého disku, tj. jeho ISO-obrazu, se musí nacházet na popisce disku a musí být uvedena v podpisové doložce písemné dokumentace prováděného úkonu.
28. Obviněný L. S. byl s ohledem na znění citovaného závazného pokynu přesvědčen, že v přípravném řízení byla porušena pravidla fair procesu snad ve všech myslitelných etapách od zajišťování mobilního telefonu až po zpracování znaleckého posudku. Mobilní telefon byl odebrán při nezákonné prohlídce jiných prostor v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, následně byl uložen do papírové obálky v rozporu s čl. 321 ve spojení s čl. 3 odst. 11, dále byl skladován v rozporu s čl. 325, byl převzat ke znaleckému zkoumání v rozporu s čl. 3 odst. 12 a nakonec byl v rozporu s čl. 326 odst. písm. a), b) zpracován i znalecký posudek.
29. Obviněný R. H. také odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že v řízení, které následovalo po zrušení zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu, došlo k závažnému porušení jeho práva na spravedlivý proces, k zásahu do jeho ústavního práva chráněného čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Předeslal, že většina dovolací argumentace vychází z té, kterou uplatnil spoluobviněný L. S. I tento dovolatel poukázal na procesní vývoj posuzované trestní věci. Na to, že Obvodní soud pro Prahu 8 jej svým rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 3 T 75/2018, zprostil obžaloby, a že Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 5 To 234/2019, uvedené rozhodnutí z podnětu odvolání státního zástupce zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. V tomto svém kasačním rozhodnutí se však Městský soud v Praze neomezil na formulování konstruktivní kritiky zprošťujícího rozsudku, ale jal se sám hodnotit kompletní důkazní situaci, aniž by v rámci veřejného zasedání provedl byť jeden jediný důkaz. Hodnocení důkazů jím v tomto rozhodnutí provedené vyznívá jednoznačně v neprospěch obviněného (i spoluobviněného L. S.). Obvodní soud pro Prahu 8 na základě kasačního rozhodnutí odvolacího soudu nařídil nové hlavní líčení, v němž – ačkoliv doplnil dokazování o důkazy prokazující nevinu obviněného – uznal jej (a spoluobviněného L. S.) vinným. Podle mínění obviněného Obvodní soud pro Prahu 8 nerozhodoval a nehodnotil důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu, ale rozhodoval v intencích pokynu odvolacího soudu, vázán jeho rozhodnutím, jeho názory v rozhodnutí vyjádřenými, což ostatně sám připustil. Vázanost hodnocení důkazů odvolacím soudem je patrná především ze skutečnosti, že nalézací soud doslovně přepsal (opsal) ty části kasačního usnesení, ve kterých soud odvolací provedl hodnocení důkazů. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na to, že nalézací soud vyhodnotil ve zprošťujícím rozsudku provedené důkazy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a skutkové závěry nenesly znak svévole, je nutné takový skutkový závěr považovat za zcela legitimní a zákonný a není možné do něj zasahovat. Navíc ani po vrácení věci neprovedl nalézací soud takové zásadní důkazy, které by odůvodňovaly změnu ve skutkových zjištěních. Uzavřel, že došlo k porušení základního principu nezávislosti soudu, který je upraven čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a konečně i ustanovením trestního řádu.
30. Rovněž se zabýval podrobným srovnáním argumentace nalézacího soudu v jeho zrušujícím rozsudku a posléze v jeho rozsudku odsuzujícím v kontextu argumentace odvolacího soudu v jeho kasačním rozhodnutí. Zřejmý odklon názoru nalézacího soudu od jeho původního stanoviska spatřoval zejména v souvislosti s hodnocením výpovědi svědka P. J. Tuto výpověď nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku, vázán názorem odvolacího soudu, dokonce zcela dezinterpretoval. Uvedený svědek nesdělil, že jako lékař nemůže vyloučit, že zranění mohl pacient utrpět již o několik dní dříve. Z jeho výpovědi ani nevyplynulo, že při fixaci lze absolvovat bezporuchově dvě směny ve funkci řidiče policejního vozu. Nalézací soud tak od odvolacího soudu opsal také ty části kasačního rozhodnutí, které jsou v ostrém (extrémním) rozporu s obsahem samotného důkazu a nijak s ním nekorespondují. Dalším příkladem svědčícím o tom, že nalézací soud bez dalšího převzal hodnocení důkazů odvolacím soudem, je výpověď svědka M. H. Pokud totiž nalézací soud (resp. soud odvolací) hodnotil výpověď svědka ve spojení s protokolem o sledování (na č. listu 304–307) zaznamenávajícím průběh „zřejmě nikoliv zcela netypické noční služby“, tak opomněl, že sledování, o kterém se oba soudy zmiňovaly, bylo provedeno tři měsíce poté, co obviněný utrpěl zranění spočívající ve zlomenině prstu nohy, tj. ve dnech 13.–14. 9. 2017. Provedené sledování tudíž nemá s předmětným zraněním žádnou časovou ani obsahovou souvislost. Přesto jsou z něj a z výpovědí svědka M. H. dovozovány skutečnosti údajně svědčící ve prospěch obžaloby. S tím souvisí také pozastavení se soudů nad faktem, že ač byl svědek M. H. členem cvičící skupiny, úraz vůbec nezaznamenal a dozvěděl se o něm až s časovým odstupem. Jak ovšem bylo v řízení prokázáno, svědek neměl možnost zranění zaznamenat, jelikož během polední pauzy, kdy došlo k jeho vzniku, čas se spoluobviněným netrávil. Následné střelby, na které se chodí odpoledne, s dopoledním rozložením tréninkové skupiny nemají již nic společného, proto nebylo neobvyklé, že svědek M. H. ve výcviku se spoluobviněným nepokračoval. Měl-li odvolací soud odlišný názor na výpověď svědka, měl jej sám vyslechnout (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 608/06). Odklon nalézacího soudu od jeho původního názoru dokládá rovněž jeho náhled na WhatsApp komunikaci. Původně ji hodnotil ve prospěch obviněných, v odsuzujícím rozsudku ji považoval za usvědčující důkaz. Tato komunikace má povahu důkazu přímého, pokud jde o aranžování parametrů pojistné události a jejího budoucího nahlášení. V tomto ohledu je ve shodě se stanoviskem obviněného a spoluobviněného L. S., neboť se společně skutečně domlouvali, že by spoluobviněný nahlásil bolavá záda a využil benefitů pojištění. Od tohoto jednání však po vzájemné domluvě a zralé úvaze upustili. Ve vztahu k otázce času a způsobu vzniku v konverzaci zmiňovaného zranění má WhatsApp komunikace povahu důkazu nepřímého, je osamocená, není podporovaná žádným jiným důkazem a v podstatě lze konstatovat, že čas a způsob vzniku zlomeniny malíčku ani neřeší, jak uvádí sám odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí.
31. Podle názoru tohoto obviněného obsahem spisu rozhodně nejsou ve vztahu k obžalobou a soudy tvrzenému skutkovému ději, přesněji k dokazované skutečnosti, že zranění vzniklo nejpozději dne 7. 6. 2017, takové nepřímé důkazy, které by tvořily logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů. Obsahem spisu totiž není žádný jiný procesně použitelný důkaz, který by prokazoval tvrzení obžaloby o datu vzniku zranění spočívajícím ve zlomenině dvou článků prstu nohy. V kasačním rozhodnutí a v napadeném rozsudku je o jako nepřímém důkazu hovořeno o časových souvislostech uzavírání pojistné smlouvy a nahlášení úrazu pojišťovně a zaměstnavateli. Tyto důkazy však neprokazují, a to ani nepřímo, že zranění vzniklo před 8. 6. 2017. Obsahem spisu jsou naproti tomu důkazy, které jednak prokazují, že spoluobviněný nemohl utrpět zlomeninu dvou článků prstu dolní končetiny v době, kdy to tvrdí obžaloba a soudy, tedy nejpozději dne 8. 6. 2017, a jednak potvrzují stanovisko obviněného a spoluobviněného L. S., že zranění vzniklo teprve dne 12. 6. 2017. P. J., který spoluobviněného dne 12. 6. 2017 ošetřil, jednoznačně uvedl, že takové zranění by bylo omezující pro práci policisty, který vykonává aktivní službu. Zásadní z výslechu P. J. je jeho sdělení, že z lékařské zprávy, kterou sám vyhotovil, nevyplývalo, že by se jednalo o zranění staršího data, a kdyby to tak bylo (kdyby se jednalo o zranění staršího data), tak by to poznal a do lékařské zprávy uvedl. Z rozpisu služeb spoluobviněného je zřejmé, že ve dnech 9. 6. 2017 a 11. 6. 2017, tedy ve dnech následujících poté, co měl podle orgánů činných v trestním řízení utrpět dvojitou zlomeninu, působil v rámci hlídek pohotovostní motorizované jednotky jako řidič. Nelze si proto dost dobře představit, že by se zlomenými prsty nohy plnohodnotně řídil vozidlo a realizoval po dobu služby další služební zákroky pohotovostní motorizované jednotky. Navíc, jak výše naznačeno, dne 12. 6. 2017 od 8:00 hod. absolvoval služební průpravu, která je spojena s velmi náročným fyzickým výcvikem. Důkazem, který nalézací soud nehodnotil vůbec a odvolací soud jeho význam zásadním způsobem deformoval, jsou fotografie spoluobviněného z převlékací kabinky, jež jsou součástí elektronické verze znaleckého posudku RNDr. Vlastimila Klímy, znalce v oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika. Vzhledem k tomu, že v dosavadním průběhu trestního řízení nebyly elektronické přílohy znaleckého posudku provedeny k důkazům, a s ohledem na to, že obhajoba předpokládala, že odvolací soud nebude mít chuť a zájem vyhovět jejímu požadavku a znalecký posudek v celém jeho rozsahu provést, extrahovala z datových nosičů, které získala od znalce, některé důkazy, vytiskla je a navrhla jejich provedení k důkazům odvolacímu soudu. Takto byl odvolací soud do jisté míry nucen na listiny/fotografie reagovat. Obě fotografie jsou ze dne 11. 6. 2017, tedy z doby, kdy měl spoluobviněný údajně již trpět dvojitou zlomeninou prstů nohy. Z fotografie je přitom naprosto zřejmé, že spoluobviněný žádné známky zranění nevykazoval - bosé nohy nenesly žádné viditelné známky poranění. Nalézací soud fotografie vůbec nehodnotil, protože neměl čitelné datové nosiče (tyto byly poškozeny), a odvolací soud ze spoluobviněného udělal podivína, který si pořizuje selfie a který si na tento důkaz nevzpomněl dřív. Tímto zjednodušujícím přístupem a neprovedením znaleckého posudku, resp. jeho příloh, odvolací soud zmařil možnost objasnění faktu, že selfie fotografie byly z mobilního telefonu spoluobviněného neznámo kým smazány. Je pouze dílem náhody, že zůstaly uchovány v mobilním telefonu jeho partnerky, které je předtím zaslal. Argumentace soudu, že ze svědecké výpovědi lékaře P. J. i z jeho prvotní lékařské zprávy je zřejmé, že inkriminovaná zlomenina prstu, vzniklá dopadem závaží na nohu, se nemusela manifestovat otokem, je lichá. Nic takového z výpovědi svědka nevyplynulo. Svědek doslovně uvedl, že: „ten prst je oteklý, fialový (…), bolí to …“. Z žádného důkazu nevyplynulo, že by šlo o nenápadný, drobný úraz, jak tvrdil odvolací soud. Slovní spojení „konzervativní léčba“ neznamená, že se jedná o nenápadný, drobný úraz. Obviněný doplnil, že fotografie z převlékací kabinky je nezbytné hodnotit ve spojení s další komunikací se svědkem V. I., kterou obhajoba extrahovala z datových nosičů. Komunikace je vedena ve dnech 8. 6. 2017 a 9. 6. 2017 (tedy v době, kdy měl mít spoluobviněný vícečetnou zlomeninu prstu nohy) a spoluobviněný se v ní se svědkem domlouvá na tom, že spolu půjdou cvičit do posilovny.
32. Obviněný uvedl, že respektuje pracovní vytížení soudců a chápe, že kapacita pracovní doby není nekonečná (viz argumentace odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozhodnutí), nicméně že se domnívá, že neexistuje lepší příklad naprosté rezignace soudce na povinnost hodnotit důkazy podle svého vnitřního vědomí a svědomí, než je pasivní podřízení se názoru odvolacího soudu, kterážto pozice je demonstrována opsáním jeho kasačního rozhodnutí. Nalézací soud nevysvětlil, proč se odchýlil od svého původního názoru, proč stejné důkazy posléze hodnotil odlišným způsobem. Jeho postup proto nutno označit za nezákonný a protiústavní. Skutková zjištění primárně formuluje nalézací soud a soud odvolací tak může učinit pouze postupem podle §259 odst. 3 tr. ř. Obviněný na podporu své argumentace poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. IV ÚS 1367/18, a na rozhodnutí č. 36/1968, 57/1984, 53/1992-I. a 20/1997 Sb. rozh. tr.
33. Obviněný R. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 5 To 33/2020, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. 3 T 75/2018, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
34. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání předeslal, že ač oba dovolatelé odkázali na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z uplatněné argumentace obviněného R. H. (uvedl-li, že navzdory pochybení nalézacího soudu v posouzení skutku došlo k zamítnutí jeho odvolání) lze i bez explicitního odkazu na konkrétní ustanovení trestního řádu dovodit, že mínil uplatnit i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Dále uvedl, že přestože jsou odkazy na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a slovní citace jeho části spočívající v nesprávnosti právního posouzení skutku formálně dostačující, konkrétní uplatněná dovolací argumentace obou podání tomuto „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídá, neodpovídá ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Podle něj dovolatelé nesprávné právní posouzení skutku napadají fakticky jen prostřednictvím procesních a skutkových námitek (námitek do správnosti a úplnosti provedeného dokazování, do hodnocení důkazů a správnosti a úplnosti skutkových zjištění nalézacího soudu), kteréžto se navíc opakovaly po podstatnou část soudního stadia řízení a byly provedeným dokazováním a argumentací soudů nižších stupňů vyvráceny. Dovolatelé prostřednictvím dovolacích námitek nabízeli jen jinou, vlastní verzi hodnocení přípustnosti a důkazního přínosu provedených důkazů, poukazovali na další (jakkoliv nepravděpodobné) teoretické možnosti průběhu skutkového děje a polemizovali se správností závěrů soudů nižších stupňů stran prokázání stíhaných skutkových okolností. Nalézací soud však před rozhodnutím ze dne 22. 11. 2019 provedl dokazování postupem odpovídajícím dikci ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., provedené důkazy hodnotil poměrně pečlivě a způsobem uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř. a uvedené současně v rozsahu stanoveném v §125 odst. 1 tr. ř. popsal v odůvodnění svého rozsudku, na což dále navázal v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolací soud. Soudy obou stupňů dospěly na základě hodnocení celé řady na sebe navazujících důkazů ve vzájemných souvislostech ke skutkovým závěrům, v nichž jasně deklarovaly, na základě propojení jakých důkazů a proč se domnívají, že se obvinění dopustili jednání popsaných pod body I. a II. výroku o vině, a z jakých důvodů neakceptovaly obhajovací verzi obviněných, se kterou tito přišli až po prvním odvolacím řízení. Žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů neshledal.
35. Poznamenal, že ani věcně se s námitkami dovolatelů neztotožňuje. Pokud jde o údajný nezákonný zásah odvolacího soudu do volného hodnocení důkazů nalézacího soudu, konstatoval, že plně souhlasí s vysvětlením odvolacího soudu v bodech 31.–32. napadeného rozsudku. Dospěl-li odvolací soud v prvním odvolacím řízení k závěru, že nalézací soud komplex provedených důkazů nepodrobil v prvním rozsudku důkladnému hodnocení tak, jak mu ukládá dikce §2 odst. 6 tr. ř., neboť jeho závěry v rozhodné části hodnocení důkazů nelze považovat ze logické, přezkoumatelné, transparentní a nevzbuzující pochybnost o jejich správnosti a zejména úplnosti, měl zákonný důvod k postupu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. Zásada volného hodnocení důkazů totiž nemůže znamenat, že nalézací soud může hodnotit důkazy jakkoliv, tzn. i nelogicky, nekomplexně, nekonkrétně, nepřezkoumatelně či nesrozumitelně. Zrušil-li tedy odvolací soud rozsudek nalézacího soudu pro nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, musel podle mínění státního zástupce (vyjma obecných floskulí o nejasnosti, nepřezkoumatelnosti či nepřesvědčivosti hodnotící činnosti nalézacího soudu) sám konkrétně uvést, v jakých okolnostech, závěrech, nelogičnost či nejasnost skutkových zjištění spatřuje, tzn. vysvětlit, co nebylo hodnoceno, co nebylo hodnoceno logicky či ve vzájemných souvislostech, co naopak považuje za logické a jaké vzájemné souvislosti nalézací soud přehlédl. V opačném případě, pokud by tak neučinil, poskytl by nalézacímu soud jen obecnou „knížecí radu“ o nelogičnosti či nepřezkoumatelnosti, kterou by nekonkretizoval, a nalézací soud by proto netušil, co odvolacímu soudu konkrétně vadilo, což by mohlo vést k opakování stejné chyby. Nalézací soud pak v odůvodnění rozsudku ze dne 22. 11. 2019 dal jasně a výslovně najevo (viz body 4. a 17.), že doplněné dokazování sám opětovně vážil a byl otevřený oběma variantám – obhajoby i obžaloby. Veškeré důkazy pak hodnotil sám jednotlivě i v souhrnu podle §2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení. Ani státní zástupce nepovažoval za nezákonné, že si nalézací soud místy vypomohl hodnotícími formulacemi, které vyčetl z prvního rozhodnutí odvolacího soudu, dospěl-li k závěru (uznal-li), že jeho závěry oproti vlastním předchozím jsou úplné, logické a transparentní. Pokud by nemohl akceptovat své předchozí pochybení, bylo by ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. vlastně obsolentní. Pokud by nemohl použít slovní vyjádření odvolacího soudu, šlo by zase o přepjatě formalistický požadavek na vlastní přeformulovávání téhož.
36. Státní zástupce odmítl přesvědčení dovolatelů, že záznamy jejich vzájemné komunikace v aplikaci WhatsApp jsou jen nepřímým důkazem (v tomto směru souhlasil s vyjádřením odvolacího soudu pod bodem 40. a násl. odůvodnění napadeného rozsudku). Podle jeho názoru se jednalo o důkaz, který přímo dosvědčuje domluvu obviněných na okolnostech nepravdivého nahlášení pojistné události. Tato konverzace pak rozhodně není důkazně osamocená, navazují na ni důkazy k prokázání časových souvislostí uzavření pojistné smlouvy, nahlášení pojistné události atd. Nesouhlasil s tvrzením dovolatelů, že uvažovali jen zcela obecně a teoreticky o případné možnosti uplatnění pojistné události. Řešili naopak úplně konkrétně, odkdy obviněný L. S. „může mít ten úraz“, „může ho jít nahlásit až v pondělí“ (tj. právě 12. 6. 2017), „zašel bych nahlásit, že jsem byl ráno v posilce a stal se mi tam ten úraz. Potom bych jel rovnou k doktorovi“. Je zřejmé, že oba řešili konkrétní zranění (o němž komunikovali již dříve), jeho nahlášení zaměstnavateli konkrétní den (což také učinili) a i cestu k doktorovi s ním (což také učinili). Státní zástupce byl shodně se soudy obou stupňů toho názoru, že skutková verze obou obviněných je, posuzováno v komplexu provedených důkazů, zcela nevěrohodná, neboť obsahuje takové množství stěží uvěřitelných „náhod“ při shodě domlouvaného a následně údajně nerealizovaného pojistného podvodu s návazně na něm prý nezávisle náhodně vzniklé nešťastné situaci (avšak probíhající plně v stejných konturách), že ji naprosto v běžné životní realitě nelze akceptovat.
37. Hodnocení důkazů v závěrech dovolání obou dovolatelů považoval státní zástupce za poněkud zjednodušující. Uvedl, že rozsudek nalézacího soudu obsahuje logické hodnocení výpovědi svědka M. H., jakož i hodnocení výpovědi svědka P. J., a to nikoliv v rozporu s obsahem tohoto důkazu (na což si ostatně stěžoval sám obviněný L. S. ve své výpovědi v rámci hlavního líčení dne 21. 10. 2019 v závěru str. 9 protokolu). Průběh služby ani průběh výcviku možnost jejich absolvování s již vzniklým zraněním vyloučit nemohou, nebylo k nim totiž zjištěno nic natolik konkrétního (např. o konkrétním zákroku v průběhu služby či o konkrétním způsobu zápolení L. S. při tréninku, které by s takovým poraněním nebylo možné), co by vylučovalo možnost absolvovat je s takovým zraněním, zvlášť pokud nedošlo k dislokaci kostních částí u zranění, které se většinou hojí samo bez komplikovaného chirurgického ošetřování jen fixací s vedlejším prstem. Je přitom i běžnou laickou zkušeností (včetně vlastní zkušenosti státního zástupce), že tato zranění prstů se nemusí výrazně vizuálně projevovat, a tudíž ani být patrná na případných nikoliv detailních fotografiích postavy.
38. Co se týče námitek směřujících vůči realizovaným záznamům telekomunikačního provozu a na ně navazujícím dalším důkazům, a to v duchu doktríny „plodů z otráveného stromu“, pak podle státního zástupce orgány činnými v trestním řízení nebyl a není zpochybňován fakt, že k prokázání jednání pod body I. a II. výroku o vině záznamy telekomunikačního provozu jako důkaz použít nelze. Dovolatelé však namítají, že nebýt prvotních informací získaných operativně pátrací činností policejního orgánu formou právě telefonních odposlechů, nedošlo by k dalším úkonům trestního řízení vztahujícím se k těmto skutkům, proto při nich získané usvědčující důkazy jsou též procesně nepoužitelné právě jako tzv. plody z otráveného stromu. K uvedeným výhradám uvedl, že podle stávajícího právního názoru Nejvyššího soudu není poukaz na tuto doktrínu způsobilý naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť představuje pouhou polemiku s právními závěry soudů vyslovenými v otázce procesní účinnosti důkazů a v navazující otázce z nich vyvozených skutkových zjištění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 11 Tdo 122/2015). I při věcném hodnocení námitky lze vycházet z již dříve vyjádřených právních názorů Nejvyššího soudu, a to v usnesení sp. zn. 3 Tdo 1327/2018. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že opodstatněná nemohla být ani výhrada obviněného, že jeho vina byla dovozena na základě nezákonně získaných důkazů, což dovodil s poukazem na doktrínu plodů z otráveného stromu. K aplikovatelnosti doktríny plodů z otráveného stromu v českém trestněprávním prostředí existuje poměrně obsáhlá judikatura, Nejvyšší soud se k ní v nedávné době vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017. Podklad pro právní závěr, že důsledkem vadného postupu orgánů činných v trestním řízení nastalého v procesu dokazování je vždy absolutní neúčinnost a tím v trestním řízení nastalá nepoužitelnost důkazů, nelze v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících dokazování v trestním řízení (hlava pátá trestního řádu) nalézt. Striktně je zákaz použití důkazu trestním řádem formulován toliko v podobě upravené v §89 odst. 3 tr. ř. Česká trestněprávní teorie i právní praxe rozlišuje absolutní a relativní neúčinnost důkazů. V závislosti na posouzení konkrétní povahy a závažnosti vady nastalé v procesu dokazování je soudy samostatně řešena otázka, zda konkrétně zjištěnou vadou poznamenaný důkaz lze pokládat za důkaz procesně účinný v řízení soudním či nikoliv. Relativní neúčinnost důkazu nezpůsobuje jeho procesní neúčinnost a nemá za následek vyloučení tohoto důkazu z hodnotící činnosti příslušného orgánu činného v trestním řízení. Naopak úplné vyloučení všech důkazů navazujících na jakýkoliv vadný postup orgánů činných v trestním řízení jako plodů z otráveného stromu by bylo nepřiměřené s přihlédnutím k jasnému konfliktu zájmů, neboť vyloučení těchto důkazů se příčí zájmu společnosti, aby skutečný pachatel byl uznán vinným. Závěr o nutnosti vyloučení některého důkazu z důkazního řetězce pro jeho procesní neúčinnost by byl namístě také tehdy, pokud by tím došlo ke kolizi s právem obviněného na spravedlivý proces (viz též nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13). V daném případě nelze dovodit nepoužitelnost jiných zákonně opatřených důkazů jen z faktu, že prvotní poznatek o možném podezření ze spáchání trestné činnosti byl získán procesně nyní nepoužitelným důkazem v důsledku vázanosti dikcí §88 odst. 1 tr. ř., neboť aktuálně již není vedeno řízení o taxativně v něm vyjmenovaném trestném činu. Státní zástupce považoval za nadbytečné polemizovat s argumentací dovolatele L. S. o nezákonnosti příkazů k odposlechům za situace, kdy tyto nebyly jako důkaz pro objasnění skutkového stavu vůbec použity. Státní zástupce podotkl, že obecně lze konstatovat, že v trestním řízení nezřídka dochází k zajištění procesně použitelných důkazů či jejich nosičů na základě operativních a formálně procesně nepoužitelných poznatků policejního orgánu z různorodé operativní činnosti. Taková skutečnost však nikterak nediskvalifikuje samotné zákonným způsobem opatřené a procesně v soudním stadiu řízení použitelné důkazy.
39. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
40. Obviněný L. S. v reakci na vyjádření státního zástupce nejprve zdůraznil, že jeho podání ze dne 25. 6. 2020 je skutečně již druhým doplněním dovolání (pozn.: v této souvislosti reagoval na zmínku státního zástupce, že mu toto doplnění dovolání nebylo doručeno; stalo se tak ale v řízení o dovolání Nejvyšším soudem dne 5. 11. 2020), a dále konstatoval, že v posuzované věci neobstojí tvrzení státního zástupce, že odvolací soud musel vysvětlit, co nebylo hodnoceno, co nebylo hodnoceno logicky, či ve vzájemných souvislostech, co naopak považuje za logické a jaké vzájemné souvislosti nalézací soud přehlédl. Podle něj se Městský soud v Praze při svém v pořadí prvním rozhodnutí ve věci neomezil na pouhé formulování konstruktivní kritiky zprošťujícího rozsudku, ale jal se sám hodnotit kompletní důkazní situaci, aniž by v rámci veřejného zasedání provedl byť jeden jediný důkaz. Polemizoval s argumentací státního zástupce, podle níž odvolací soud musel sám konkrétně uvést, v jakých okolnostech, závěrech, nelogičnost či nejasnost skutkových zjištění spatřuje. Protože soud neprovedl dokazování, nemohl provést komplexní hodnocení důkazů. K problematice WhatsApp komunikace poznamenal, že státní zástupce neuvedl nic, co by mohlo rozptýlit dvojí charakter předmětného důkazu – částečně přímého a částečně nepřímého. Setrval na své obhajobě, že jelikož ve dnech 9. 6. 2017 a 11. 6. 2017 vykonával práci podle svého služebního zařazení a dne 12. 6. 2017 od 8:00 hod. absolvoval služební průpravu, která byla spojena s velmi náročným fyzickým výcvikem, je vyloučeno, aby nejpozději dne 8. 6. 2017 utrpěl zlomeninu druhého prstu pravé nohy. Proto je podle něj nepřijatelné tvrzení státního zástupce, že průběh služby ani průběh výcviku možnost jejich absolvování s již vzniklým zraněním vyloučit nemohou, nebylo k nim totiž zjištěno nic natolik konkrétního (např. o konkrétním zákroku v průběhu služby či o konkrétním způsobu zápolení obviněného při tréninku, které by s takovým poraněním nebylo možné), co by vylučovalo možnost absolvovat je s takovým zraněním. Obviněný měl za to, že tímto postupem je na něj přenášeno důkazní břemeno. Pokud snad obžaloba hodlala relativizovat význam a průběh služby nebo výcviku poukazem na jejich nízkou fyzickou intenzitu, měla trvat na doplnění dokazování o okolnostech průběhu služby a výcviku. Nesouhlasil s úvahou, že podobné zranění se nemusí vizuálně projevovat. Podotkl, že ani osobní zkušenost státního zástupce nemůže změnit nic na tom, že se zlomenými prsty na noze se kopací techniky (příp. jiné formy bojových technik) dají jen těžko nacvičovat. V kontextu vyjádření státního zástupce, že považuje za nadbytečné polemizovat s argumentací dovolatele o nezákonnosti příkazů k odposlechům za situace, kdy tyto nebyly jako důkaz pro objasnění skutkového stavu vůbec použity, poznamenal, že státní zástupce nijak nezastírá, že k nevypořádání se s argumentací o nezákonnosti příkazů k odposlechům skutečně došlo. V další části své repliky dovolatel opětovně (stejně jako ve svém doplnění dovolání) poukazoval na důvody, které jej vedly k závěru o nezákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
III. Přípustnost dovolání
41. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obou obviněných jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
42. Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Oba obvinění ve svém mimořádném opravném prostředku shodně uplatnili důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
43. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
44. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
45. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávaném případě neshledal. V posuzované věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (body 4.–18., str. 5–10 rozsudku nalézacího soudu), s nímž se soud odvolací ztotožnil (body 38.–45., str. 14–18 rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy pečlivě hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. zevrubně vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
46. Obvinění spatřovali porušení zásad spravedlivého procesu v údajně nezákonném zásahu odvolacího soudu do volného hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Měli za to, že odvolací soud svým v pořadí prvním, kasačním rozhodnutím předurčil pozdější způsob rozhodnutí soudu prvního stupně. Vytkli, že odvolací soud, aniž by ve veřejném zasedání provedl jediný důkaz, hodnotil kompletní důkazní situaci v neprospěch obviněných a soud prvního stupně, vázán pokyny odvolacího soudu, rozhodl v neprospěch obviněných, ačkoliv v hlavním líčení doplnil dokazování o důkazy svědčící v jejich prospěch. Námitkám obviněných ale nelze přisvědčit.
47. Podle §259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud ve věci sám rozhodnout rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Odvolací soud však v usnesení ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 5 To 234/2019, mimo jiné konstatoval, že základní skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně k bodům I. a II., podle nichž lze jako reálně akceptovatelnou skutkovou alternativu uznat, že obviněný L. S. (dále jen „L. S.“) si zlomeninu prstu u nohy způsobil až při cvičení v policejní tělocvičně dne 12. 6. 2017, a nikoli s vědomím obviněného R. H. (dále jen „R. H.“) již několik dní předtím, se jeví ve světle dané důkazní situace jako závěr nepochopitelný, neadekvátní obsahu důkazů a logice věci. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně označil za nekonzistentní a vnitřně rozporné, přičemž dále zevrubně, v reakci na námitky státního zástupce i vyjádření obviněných, specifikoval, jaké okolnosti byly při hodnocení důkazů ponechány stranou pozornosti. Rozsudek soudu prvního stupně musel být podle odvolacího soudu zrušen proto, že hodnocení důkazní situace ve vztahu ke skutkům pod body I. a II. nesplňovalo zejména požadavky pečlivosti a komplexnosti, kterou zákon na tuto činnost klade. Další doplnění dokazování soudu prvního stupně striktně neuložil, dal mu však několik podnětů k doplnění dokazování (např. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, výslech svědků J. R., M. L., K. V., I. Š.) s tím, že je na něm, aby zvážil, zda a nakolik je třeba dokazování doplnit.
48. Podle §259 odst. 1 tr. ř., je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování. Z dikce ustanovení §259 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že odvolací soud může vrátit věc soudu prvního stupně, aby ji projednal jen v potřebném rozsahu, a proto soud prvního stupně nemusí ve všech případech po vrácení věci odvolacím soudem provádět znovu celé hlavní líčení. Je tedy důležité, aby odvolací soud při vrácení věci přesně vymezil rozsah potřebného projednání, popřípadě vyslovil svůj právní názor. Potřebný rozsah je tedy přímo závislý na zjištění vad ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., které by měly být v rozhodnutí odvolacího soudu přesně označeny a novým rozhodnutím soudu prvního stupně odstraněny (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3079–3081).
49. Podle §264 odst. 1 tr. ř. je soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Vázanost právním názorem znamená povinnost soudu prvního stupně respektovat závěry, které učinil odvolací soud v řešených problémech v otázkách hmotného i procesního práva. Odvolací soud může vyslovit závazný právní názor i v otázkách provádění důkazů, není však oprávněn sám činit o důkazech odchylné závěry od závěrů obsažených v napadeném rozsudku (pokud je odvolací soud neprovedl sám znovu v intencích §263 odst. 6 tr. ř. a nehodnotil podle §263 odst. 7 tr. ř.) ani nařizovat soudu prvního stupně, jak má hodnotit provedené důkazy a k jakým závěrům má po provedení a zhodnocení důkazů dospět (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1968, 57/1984, 53/1992-I. a 20/1997 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud může vyslovit závazný právní názor i alternativně, zejména tam, kde zároveň uděluje pokyny k doplnění dokazování a nelze předjímat, k jakým výsledkům dokazování posléze dospěje. Pokud odvolací soud shledal dosavadní řízení neúplným, může soudu prvního stupně nařídit, aby provedl určité, blíže specifikované úkony, popřípadě zopakovat již provedené úkony, které jsou ovšem zatíženy nějakou vadou (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3128–3130). Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že vázanost soudu nižšího stupně právním názorem nadřízeného soudu v případě kasačních rozhodnutí v trestním řízení byla nejen potvrzena, ale zdůrazněna zejména plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/2014, v němž tento soud konstatoval, že ustanovení trestního řádu , které stanoví, že „soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil“, neohrožuje nezávislost soudců a není v rozporu s ústavním pořádkem. Jedná se o tradiční a i v zahraničí rozšířenou a uznávanou zásadu soudního řízení.
50. V projednávané věci dovolací soud při vrácení věci nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí vymezil rozsah nápravy vad, kterých se nalézací soud dopustil, vyjmenoval důkazy, se kterými se nalézací soud přesvědčivě nevypořádal, naznačil i možnost doplnit dokazování o další důkazy tak, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci. Pokud vyslovil, že stávající soudem prvního stupně deklarovaná skutková zjištění nemají oporu ve výsledcích stávajícího dokazování, pak svůj právní názor prezentoval, aniž by předjímal výsledek řízení. Tímto postupem nezavázal nalézací soud ke způsobu, jakým má pořízené důkazy hodnotit, resp. nezavázal soud prvního stupně svým právním názorem nad míru přiměřenou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 3 Tdo 112/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 8 Tz 39/2013). Hodnotící úvahy odvolacího soudu rozhodně neposkytují žádný podklad pro závěr, že nebude akceptován jiný výsledek než odsouzení obviněných, soudu prvního stupně nebyly uděleny pokyny v tom smyslu, zda by měl rozhodnout o vině či nevině obviněných (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel proti České republice, stížnost č. 44151/12, bod 68.).
51. Že postup odvolacího soudu soud prvního stupně nijak neomezil co do jeho možnosti volného hodnocení důkazů, dal soud prvního stupně zřetelně najevo v odůvodnění rozsudku ze dne 22. 11. 2019. Zde konstatoval, že v hlavním líčení nařízeném po zrušení a přikázání věci doplnil dokazování o výslech svědků M. L. a I. Š., četl výpovědi svědků J. R. a K. V., navíc vyslechl i oba obviněné, kteří se rozhodli vypovídat a vysvětlit svoji verzi obhajoby. Soud prvního stupně explicitně uvedl, že byl otevřený oběma variantám, a to jak obhajoby spočívající v tom, že obviněný L. S. si zlomeninu prstu u nohy způsobil skutečně až při cvičení v policejní tělocvičně dne 12. 6. 2017, a nikoliv s vědomím obviněného R. H. již několik dnů předtím, přičemž jen náhodou se předtím bavili o fingování úrazu, z něhož by bylo možno získat finanční plnění od pojišťovny a zaměstnavatele, ale současně byla zvažována i verze obžaloby v relevantních bodech I., II. Soud prvního stupně posléze rekapituloval výsledky provedeného dokazování, obsah jednotlivých důkazů, včetně obviněnými zpochybňované výpovědi P. J. a záznamu jejich vzájemné komunikace v aplikaci WhatsApp, provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a toto hodnocení vyústilo v závěr, že vina obviněných byla prokázána a že důkazy potvrzují shodně, logicky a bez rozporů verzi obžaloby. Dodal, že oproti tomu obhajoba obviněných, že kolektivně s ostatními policisty promýšleli předstírání pracovního úrazu, se jeví jako nevěrohodná a nelogická (body 4., 17. a 18. rozsudku nalézacího soudu). Dovolací soud v této souvislosti souhlasí s názorem státního zástupce, že nelze nic nezákonného spatřovat, vypomohl-li si soud prvního stupně parciálně hodnotícími formulacemi obsaženými v kasačním usnesení odvolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že tyto závěry jsou oproti jeho předchozím hodnotícím úvahám úplné a transparentní.
52. K obviněným L. S. vytýkanému případnému opomenutí důkazů je vhodné nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
53. Obviněný L. S. v dovolání explicitně vytkl, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na výslech svědků L. K. a V. Č., a to k okolnostem jeho zadržení, k provedení osobní prohlídky, prohlídky motorového vozidla a k následnému „vydání“ mobilního telefonu, a za pochybení označil, že odvolací soud se nevypořádal s jeho návrhem na výslech znalce z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, RNDr. Vlastimila Klímy. Ani těmto výtkám obviněného L. S. nelze přiznat opodstatnění. Je pravdou, že v řízení o odvolání obviněný navrhl mimo jiné i výslech obou výše zmiňovaných svědků, odvolací soud se s tímto návrhem – v souvislosti s návrhem na výslech příslušníků policejních orgánů GIBS, kteří se dne 22. 11. 2017 účastnili domovní prohlídky a dalších s tím spojených úkonů (vedle již jmenovaných osob navrhoval i výslech M. V.) – řádně vypořádal a zdůvodnil, proč jej pokládal za nadbytečný, bez možnosti ovlivnit výsledky řízení (body 24., 35. rozsudku). Reálný potenciál neměl podle odvolacího soudu ani návrh na další, prohloubené provádění znaleckého posudku z oboru kybernetika, výpočetní technika. Odvolací soud připomněl, že znalecký posudek byl v hlavním líčení řádně jako důkaz proveden (viz č. listu 962, 963), způsob jeho provedení pokládal za postačující, neboť poskytoval dostatečně důvěryhodný zdroj k závěru, že inkriminovaná elektronická konverzace mezi obviněnými je autentická. To ostatně vyplývá nejen ze znaleckého posudku, ale i z výpovědí obou obviněných (bod 36. rozsudku). Těmito úvahami odvolací soud, byť implicitně, také vyložil, proč pokládal výslech znalce RNDr. Vlastimila Klímy taktéž za nadbytečný (za nadbytečný odvolací soud považoval i výslech tohoto znalce k případnému objasnění doby pořízení fotografie bosých nohou obviněného L. S., bod 43. rozsudku). Zbývá snad jen dodat, že až do odvolacího řízení obvinění ani v přípravném řízení, ani v hlavním líčení žádné připomínky k předmětnému znaleckému posudku neuplatnili. Obviněný L. S. s odkazem na závazný pokyn policejního prezidenta ze dne 7. 12. 2007 ke kriminalistickotechnické činnosti Policie České republiky č. 100/2001 obsáhle poukazoval na nedostatky, jimiž trpěl postup policejních orgánů, ale i znalce RNDr. Vlastimila Klímy jak po vydání mobilního telefonu, tak i při zpracování údajů v něm obsažených. V této souvislosti předložil listinu označenou jako znalecký posudek z oboru kybernetika a kriminalistika znalce Mgr. Martina Ludmy. Zpracovatel se vyjadřoval k pochybením při zkoumání mobilního telefonu vydaného obviněným L. S., k zajišťování dat z něj a postup znalce RNDr. Vlastimila Klímy označil za nevhodný. V této souvislosti ale nutno poznamenat, že ani závěry tohoto zpracovatele nijak nezpochybňují a ani nemohou reálně zpochybnit autenticitu komunikace obviněných v aplikaci WhatsApp, o niž především jde, kterou obviněný L. S. potvrdil i ve své výpovědi v hlavním líčení (č. listu 1033, 1037, 1038) a kterou nezpochybnil ani obviněný R. H. (č. listu 1039, 1040, 1068). Další zaměření dokazování právě k prověřování „formálních“ pochybení znalce RNDr. Vlastimila Klímy při zajišťování a zpracování dat z předmětného mobilního telefonu neshledává ani dovolací soud účelným a potřebným.
54. Obviněný L. S. zásadně brojil proti zákonnosti podmínek prohlídky jiných prostor a zajištění jeho mobilního telefonu; tvrdil, že WhatsApp komunikace pořízená z tohoto mobilu je absolutně neúčinným důkazem. Připomněl, že tyto důkazy byly realizovány na základě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, k němuž nebylo možno jako k důkazu přihlédnout, tudíž nelze přihlédnout ani k těmto dalším důkazům, získaným v návaznosti na tento důkaz.
55. Státní zástupce v této souvislosti s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu konstatoval, že tyto námitky, nesoucí se v duchu doktríny "plodů z otráveného stromu“, nemohou obstát. Nelze totiž dovodit nepoužitelnost jiných zákonně opatřených důkazů jen z faktu, že prvotní poznatek o možném podezření ze spáchání trestné činnosti byl získán procesně nyní nepoužitelným důkazem v důsledku vázanosti dikcí §88 odst. 1 tr. ř. Považoval za nadbytečné polemizovat s argumentací obviněného L. S. o nezákonnosti příkazů k odposlechům za situace, kdy tyto nebyly jako důkaz pro objasnění skutkového stavu vůbec použity. Dovolací soud závěry státního zástupce akceptuje, má je za správné.
56. Možnostmi využití doktríny plodů z otráveného stromu (mající původ v roce 1920 v rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Silverthorne Lumber Co proti USA) se již v minulosti zabýval i Ústavní soud. Ani rigorózní interpretace této doktríny nevede podle Ústavního soudu k závěru, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky způsobuje nepoužitelnost důkazu. Vždy je třeba mj. konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé chování dotčené osoby a proces provádění důkazu ovlivnit. Stejně tak nelze na základě této doktríny učinit závěr, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů, opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se může týkat toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny (obdobně viz nález ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 761/14, nález ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 587/14, usnesení ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2058/13, usnesení ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 3318/09, nález ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10).
57. Doktrína "plodů z otráveného stromu" pochází z prostředí common law a je konkrétním projevem "Exclusionary Rule", což je pravidlo striktně formálně vylučující použití určitých důkazů, získaných státními orgány nezákonným způsobem (nezákonné omezení osobní svobody a svobody na ochranu soukromí, porušení zákazu sebeobvinění – viz Čtvrtý dodatek Ústavy Spojených států). Pokud je v průběhu takto provedených úkonů opatřen důkaz pro trestní řízení, je považován za vyloučený z dokazování. Soudní praxe už ale vytvořila výjimku z původně striktního pravidla, pokud úkon byl proveden v dobré víře v jeho zákonnost (úkon byl shledán nezákonným až poté, co byl v dobré víře proveden). S ohledem na adversární povahu common law trestního řízení nejsou jednoznačně řešeny případy použití takového důkazu ve prospěch osoby, proti níž se řízení vede, když důkazy opatřené ilegálně touto osobou přípustné zpravidla jsou. Potíže vyvolává též rozvoj komunikačních technologií (např. tzv. elektronický dozor). Kontinentální trestní řízení oproti tomu vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy) vedou k neúčinnosti nebo nepřípustnosti důkazu. Zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) orgánům činným v trestním řízení ukládá, aby důkazy byly hodnoceny jak ve vzájemné souvislosti tak jednotlivě, a umožňuje tedy, aby bylo k vadám řízení přistupováno diferencovaně/materiálně (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13).
58. Také Nejvyšší soud se k možnosti použití doktríny plodů z otráveného stromu ve své judikatuře (s připomenutím judikatury Ústavního soudu) v minulosti opakovaně vyjádřil v tom smyslu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015, rozsudek téhož soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017), že česká trestní teorie ani praxe doposud nepřevzala angloamerickou doktrínu plodů z otráveného stromu (srov. např. ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 372; NETT, A. Plody z otráveného stromu. Brno: Masarykova univerzita, 1997, str. 44–45; příslušní autoři sice s odmítáním této doktríny polemizují, zároveň však jednoznačně konstatují, že česká trestní teorie ani praxe tuto doktrínu nepřevzala). Nelze ovšem vyloučit, že v některých případech se může na základě „kontinentálního“ formálně-materiálního přístupu k hodnocení zákonnosti důkazů dojít ke stejným závěrům jako na podkladě této angloamerické doktríny. Podstatné nicméně je přistupovat k hodnocení zákonnosti důkazů vždy diferencovaně s ohledem na konkrétní povahu a závažnost vady nastalé v procesu dokazování a nečinit paušální závěry, že celý důkaz získaný nebo odvozený z procesně nepřípustně provedeného úkonu je „otrávený“ [srov. též DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, str. 804, 877, 878, 1196].
59. I když poukaz na toto procesní pochybení, resp. tuto doktrínu, není způsobilý naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž představuje polemiku s právními závěry soudů v otázce procesní účinnosti důkazů a potažmo správnosti jimi učiněných skutkových zjištění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015), dovolací soud konstatuje, že námitky obviněných nejsou opodstatněné.
60. V nyní posuzovaném případě nelze o nezákonnosti zajištění mobilního telefonu obviněného L. S. a o nepoužitelnosti důkazu v podobě záznamu WhatsApp komunikace mezi obviněnými reálně uvažovat. Neexistuje totiž žádný důvod pro úvahu, že jde o důkaz relevantně kauzálně odvozený z nezákonného důkazu. Odvolací soud konstatoval, že nebylo možno přihlédnout k odposlechům a záznamu telekomunikačního provozu jako k důkazu, a jak již zmínil i státní zástupce, tato otázka není nijak zásadní pro vyhodnocení, zda lze naopak jako důkaz využít dovolateli zpochybňovaný záznam jejich komunikace. Z protokolu o vydání věci ze dne 22. 11. 2017 přese všechna stávající polemická tvrzení obviněného L. S. vyplývá, že právě tento obviněný byl v 11:51 hodin označeného dne vyzván k vydání 1 ks mobilního telefonu značky Apple iPhone 8 plus, bílé barvy, sériové číslo F2LVCJFYJCM3, dále zde blíže specifikovaného, 1 ks SIM karty dále zde blíže specifikované a 1 ks černého pouzdra, jako věci, která může sloužit pro důkazní účely. Obviněný jako vyzvaná osoba byl poučen podle §71 odst. 1 až 4, 7 tr. ř. a po poučení uvedl, že uvedené věci vydává dobrovolně pro potřeby policejního orgánu GIBS. Protokol jako správný a úplný podepsal a převzal též kopii protokolu jako potvrzení o vydání věci (č. listu 129, 130). Je pravdou, že protokol je obviněným podepsán toliko na jedné ze dvou stran, a to v samotném závěru protokolu, což ale samo o sobě nic o nesprávnosti zde uváděných údajů nedokládá a rozhodně nepotvrzuje verzi obviněného, že tento procesní úkon nebyl z jeho strany učiněn dobrovolně a že mobilní telefon byl orgány GIBS získán nezákonným způsobem provedením prohlídky automobilu (prohlídky jiných prostor podle §83a tr. ř.), k níž ale tento orgán neměl oprávnění. Obviněný tuto námitku poprvé uplatnil prostřednictvím obhájce až v návrhu na zastavení trestního stíhání ze dne 17. 7. 2018 (č. listu 842–857), rozvedl ji v odvolacím řízení a odvolací soud na ni zevrubně a přiléhavě reagoval (bod 24., str. 9, 10 jeho rozsudku). S odkazem na obsah spisového materiálu, jakož i výpověď obviněného L. S. (viz č. listu 1034, 1035) k okolnostem vydání mobilního telefonu soustředil svoji pozornost jak na okolnosti, za nichž byla konána domovní prohlídka v bytě obývaném tímto obviněným, nepřímo poukázal i na možnost orgánů GIBS opatřit si podklady pro provedení prohlídky automobilu užívaného obviněným pro případ, že by odmítl vyhovět výzvě k vydání telefonu, o nějž měly orgány GIBS logicky zájem při objasňování trestné činnosti obviněného. Nic nejen podle odvolacího soudu, ale i Nejvyššího soudu nenasvědčuje verzi obviněného, policisty věci znalého, že mobilní telefon nevydal dobrovolně, ale že se tak stalo pod nátlakem a že ve stresu podepsal druhou stranu protokolu o vydání věci, aniž si také přečetl jeho první stranu.
61. Námitky obviněných L. S. i R. H. směřovaly proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, vytkli, že nedostály zásadě vyjádřené v §2 odst. 6 tr. ř. a dopustily se deformace v hodnocení důkazů v jejich neprospěch. V tomto kontextu není od věci připomenout, že zásada volného hodnocení důkazů vyjádřená v §2 odst. 6 tr. ř. je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, v tomto případě soudů, které není projevem libovůle, ale vytváří se přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o právní vědomí, o všestranné a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Soudy si bylo této své povinnosti vědomy a způsobu, jakým vyhodnotily provedené důkazy, nelze ani podle dovolacího soudu nic relevantně vytknout. S obhajobou obviněných, zopakovanou v dovolání, se pečlivě zabývaly a přesvědčivě se s ní vypořádaly. Vyložily, proč vysvětlení obviněných o okolnostech a důvodech, za jakých uskutečnily opakovaně zmiňovanou komunikaci v aplikaci WhatsApp doslovně interpretovanou pod bodem 41. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz č. listu 632), neuvěřily. Své rozhodnutí o vině obviněných založily nejen na komplexním vyhodnocení důkazů v podobě výpovědí svědků, jmenovitě P. J. (č. listu 940), podporované lékařskými zprávami, či M. H. (č. listu 941), znaleckého posudku z oboru kybernetika, výpočetní technika znalce RNDr. Vlastimila Klímy, ale i dalších jimi zmiňovaných důkazů listinných. Odvolací soud reagoval i na nově v odvolacím řízení uplatněný důkaz v podobě fotografie „selfie“ mužské postavy v šortkách údajně pořízené o víkendu před 12. 6. 2017 (obviněný L. S.), přičemž bosé nohy nenesou žádné viditelné známky poranění (bod 43. rozsudku). Odvolací soud vcelku výstižně jako na usvědčující důkazy poukázal vedle nesporných listinných důkazů – pojistná smlouva, hlášení pojistné události – především na elektronickou komunikaci mezi obviněnými na aplikaci WhatsApp dne 8. 6. 2017, která není důkazně osamocená a je třeba ji hodnotit v souvislosti s již zmiňovanými listinami. Právě celkový kontext těchto důkazů vede k závěru o potřebě odmítnout obhajobu obviněných, že uvažovali jen zcela obecně a teoreticky o případné možnosti uplatnění pojistné události. Ve shodě se soudy i státním zástupcem má též dovolací soud verzi nabízenou obviněnými za nepřesvědčivou, nevěrohodnou a nelogickou (viz též bod 42. rozsudku odvolacího soudu). Oba soudy se patřičně vypořádaly s výpovědí svědka P. J., hodnotily ji v kontextu opatřených lékařských zpráv a odvolací soud v reakci na předloženou fotografii bosých nohou obviněného L. S. vcelku přesvědčivě akcentoval, že inkriminovaná zlomenina prstu, vzniklá dopadem závaží na nohu, se nemusela manifestovat otokem. K povrchovému zranění pokožky prstu nedošlo, šlo o drobný úraz léčený konzervativně, jak to vyplývá z lékařské zprávy i výpovědi P. J., a vyložil také, proč nepokládal za významné další doplnění dokazování k povaze a důsledkům zranění tohoto obviněného.
62. Dovolací soud respektuje, že presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo.
63. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněných. Souhrn byť převážně nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označených přečinů a usvědčují z jejich spáchání obviněné, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
64. Protože dovolatelé svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založili výlučně na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.
65. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obou obviněných byla podána z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jejich podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu