ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.1044.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 1044/2020-1844
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2021 o dovolání obviněného V. K. , narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2020, č. j. 6 To 113/2020-1754, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2019, č. j. 6 To 225/2019-1500, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 171/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného V. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 5. 2019, č. j. 3 T 171/2017-1425, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 6. 2019, č. j. 3 T 171/2017-1457 (dále také jen „první rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (skutek pod bodem 1.), zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (skutek pod bodem 2.), pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (skutek pod bodem 3.), přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 4.) a přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (skutek pod bodem 5.). S ohledem na obsah podaného dovolání Nejvyšší soud poukazuje toliko na skutkovou větu týkající se jednání obviněného pod bodem 2. Toho se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil tím, že:
obžalovaní V. K. a D. Č. společně
po vzájemné domluvě a v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch uvedli společnost U. L. C., se sídlem XY v omyl tím, že předstírali obchodní vztah na nákup pracovního stroje Caterpillar 305CCR, přičemž na straně prodávající byl obžalovaný Č. a na straně kupující obchodní společnost A. S. P., zastoupená jednatelem obžalovaným V. K., kdy obžalovaný Č. přes prostředníka M. S. vstoupil do jednání s leasingovou společností U. L. C., které následně doložil nepravdivé listiny ohledně stáří pracovního stroje - Smlouvu o finančním pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku číslo 06498, dle které sám stroj zakoupil 25. 10. 2010 a Čestné prohlášení společnosti P.-Z., o výrobě stroje v roce 2009, ačkoliv stroj byl vyroben o 3 roky dříve, a to za účelem navýšení jeho hodnoty, tedy pracovní stroj omladil o tři léta, čímž jeho hodnotu navýšil o částku 763.000,- Kč, a dne 19. 2. 2014 v XY v kanceláři společnosti U. L. C., podepsali společně Kupní smlouvu/Leasingovou smlouvu číslo 1551420526 s předmětem koupě/leasingu Caterpillar 305CCR včetně příslušenství s výší financování 1.513.000,- Kč a přímou platbou ve výši 10% kupní ceny, tedy platbou ve výši 151.300,- Kč, přičemž se nájemce společnost A. S. P., zastoupená V. K. zavázala k hrazení pravidelných měsíčních splátek ve výši 30.647,- Kč, avšak po převzetí předmětu leasingu společnost A. S. P. neuhradila ani jednu ze sjednaných splátek a obžalovaný K. dne 12. 03. 2014 převedl celý svůj 100% podíl společnosti na „bílého koně“ P. B., čímž společně způsobili obchodní společnosti U. L. C. celkovou škodu ve výši 1.361.700,- Kč, kdy tato částka byla vyplacena na účet obžalovaného Č.
2. Za trestné činy pod body 1. až 4. soud prvního stupně obviněnému V. K. uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku pak soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 T 9/2016, který nabyl právní moci dne 2. 8. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na daný výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestný čin pod bodem 5. pak podle §205 odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil samostatný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně rovněž rozhodl i o náhradě škody způsobené skutky pod body 1. a 3. až 5., přičemž obviněnému V. K. uložil podle §228 odst. 1 tr. řádu povinnost nahradit ve výroku uvedeným poškozeným obchodním společnostem majetkovou škodu v blíže určené výši a současně jednu z poškozených podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázal se zbývající částí jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Oběma spoluobviněným pak soud prvního stupně podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené U. L. C., XY, majetkovou škodu ve výši 1 361 700 Kč. Ve vztahu k obviněnému V. K. soud prvního stupně závěrem rozhodl podle §226 písm. a) tr. řádu tak, že jej zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 3 T 171/2017, pro skutek uvedený pod jejím bodem 6.
3. Pouze pro pořádek Nejvyšší soud dodává, že týmž rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o vině a trestu i ve vztahu k obviněnému D. Č., a to ve vazbě na skutek pod bodem 2.
4. Proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný V. K. (a to toliko do výroku o vině pod body 2. a 5. a proti navazujícím výrokům o trestu a o náhradě škody) a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kalových Varech [v neprospěch obou výše uvedených obviněných, avšak toliko do výroku o trestu] odvolání. K odvolání označené státní zástupkyně a obviněného V. K. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. a), d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k tomuto obviněnému ve výroku o trestu uloženém za trestné činy uvedené pod body 1. až 4. Podle §259 odst. 1 tr. řádu následně odvolací soud věc v rozsahu zrušení ve vztahu k obviněnému V. K. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň odvolací soud zrušil napadený výrok o trestu i ve vztahu k obviněnému D. Č. a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám o trestu ve vztahu k tomuto obviněnému nově rozhodl. V ostatních výrocích odvolací soud ponechal napadený rozsudek nezměněný.
5. Rozsudkem ze dne 18. 3. 2020, č. j. 3 T 171/2017-1736 (dále také jen „druhý rozsudek soudu prvního stupně“), soud prvního stupně nově rozhodl tak, že za skutky uvedené v jeho prvním rozsudku pod body 1. až 4. podle §209 odst. 5 ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Nově soud prvního stupně podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 5 (pěti) let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku pak soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 T 9/2016, který nabyl právní moci dne 2. 8. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
6. Proti druhému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jež odvolací soud v záhlaví označeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti v záhlaví označenému rozsudku, jakož i proti tam uvedenému usnesení odvolacího soudu, podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Františka Siegla, advokáta, dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný má totiž za to, že obě uvedená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
8. Pro upřesnění obviněný uvádí, že jeho dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, neboť jím bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k výroku o vině stran skutků pod body 1. až 4. (konkrétně obviněný brojí proti nesprávným skutkovým zjištěním ve vztahu ke skutku pod bodem 2. téhož rozhodnutí). Proti usnesení odvolacího soudu pak své dovolání obviněný podává proto, jelikož jím bylo zamítnuto jeho odvolání proti druhému rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k výroku o trestu za skutky pod body 1. až 4., jimiž byl uznán vinným prvním rozsudkem soudu prvního stupně.
9. Obviněný si je přitom vědom, že jím uplatněný dovolací důvod je primárně určen k nápravě právních vad, nicméně má za to, že v dané trestní věci jde o případ tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v podobě dovozené soudem prvního stupně a soudem odvolacím, který zakládá v souladu s judikaturou Ústavního soudu, ale i rozhodnutími Nejvyššího soudu (jež specifikuje) obviněným uplatněný dovolací důvod.
10. Obviněný proto namítá, že vzhledem k vymezení skutku uvedenému pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně by muselo být prokázáno, že jakožto jednatel obchodní společnosti A. S. P., uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu, nebo zamlčel podstatné skutečnosti a tím způsobil značnou škodu. V průběhu trestního řízení však podle obviněného nebyly provedeny takové důkazy, které by bez důvodných pochybností prokazovaly, že obviněný skutečně spáchal předmětný skutek, resp. že naplnil všechny znaky jemu přisouzené skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Z popisu skutku se totiž podává, že obviněný tak měl učinit tím, že společně s obviněným D. Č. předstíral obchodní vztah na nákup pracovního stroje Caterpillar 305CCR, přičemž jako prodávající měl v daném obchodním vztahu podle popisu skutku vystupovat uvedený spoluobviněný a jako kupující obchodní společnost A. S. P. zastoupená obviněným.
11. K tomu obviněný poukazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně prezentovaná na s. 10 jeho prvního rozsudku, kde tento uvádí, že „oba obvinění po vzájemné domluvě předstírali prodej bagru, aby od leasingové společnosti vylákali plnění“ a stran subjektivní stránky obviněného konstatuje, že „bagr v údajné hodnotě 1 513 000 Kč kupoval jako jednatel společnosti A. S. P., která nevykazovala žádnou činnost, neměla žádné příjmy a nebyla schopna splácet měsíční splátky ve výši přes 30 000 Kč.“ Tato zjištění má obviněný za nesprávná a nemající oporu v provedených důkazech, neboť mezi obviněným a spoluobviněným D. Č. (resp. mezi ním a obchodní společností A. S. P.), žádný takový smluvní vztah být uzavřen neměl a ani uzavřen nebyl, když daná obchodní společnost nikdy nenabyla vlastnické právo k danému pracovnímu stroji. Není ani pravdou, že oba spoluobvinění jednali po vzájemné dohodě, přičemž tento závěr soud prvního stupně podle obviněného pouze nekriticky přejal z obžaloby, byť provedenými důkazy toto nebylo a ani nemohlo být prokázáno, neboť spoluobvinění shodně využili svého práva ve věci nevypovídat. Z provedeného dokazování navíc vyplývá, že smluvní vztah nebyl uzavřen mezi spoluobviněnými, ale mezi obviněným a obchodní společností U. L. C., což je zřejmé z obsahu Kupní smlouvy/leasingové smlouvy č. 1551420526, kde je obviněný označen jako prodávající a daná obchodní společnost jako kupující. V téže smlouvě je pak uvedeno, že daný pracovní stroj zakoupila výše uvedená obchodní společnost od obviněného za částku 1 513 000 Kč a stala se jeho vlastníkem (tím se tak nestala obchodní společnost A. S. P., která byla nájemcem daného pracovního stroje). Z uvedeného pak podle obviněného plyne, že jedinou osobou, která se mohla dopustit podvodu na obchodní společnosti U. L. C., mohl být pouze obviněný, který měl tzv. omladit daný pracovní stroj, čímž by způsobil škodu ve výši 763 000 Kč, nikoliv však ve výši 1 361 700 Kč, jak je mu soudem prvního stupně kladeno za vinu.
12. Tyto námitky obviněný uplatnil ve svém odvolání proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud se jimi zabýval v bodech 15. až 20. svého rozsudku. Podle obviněného však provedené důkazy neposkytují dostatečný závěr o tom, že se skutek stal tak, jak je popsáno pod bodem 2. výroku o vině prvního rozsudku soudu prvního stupně (předstírání obchodního vztahu na nákup daného pracovního stroje, kde prodávajícím byl spoluobviněný Č., kupujícím pak obchodní společnost A. S. P., za niž jednal obviněný). Za této situace měl odvolací soud zrušit napadený rozsudek ve vztahu k danému skutku a zprostit obviněného v této části obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu.
13. Obviněný dále má za to, že odvolací soud postupoval nesprávně [resp. jeho rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], když zamítl jeho odvolání proti druhému rozsudku soudu prvního stupně. Dospěl totiž k chybnému závěru, že byly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 T 9/2016. Obviněný k této námitce rekapituluje hodnotící úvahy rozsudku odvolacího soudu, který soudu prvního stupně uložil, aby se při novém rozhodování o trestu v případě obviněného zabýval otázkou, zda mu lze uložit souhrnný trest zahrnující i trest uložený mu dříve výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, ač pro trestné činy, jimiž byl tímto obviněný uznán vinným, nebyl do České republiky ze Spolkové republiky Německo (na jejímž území se předtím zdržoval) předán ve smyslu §198 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m. j. s“). Obviněný se totiž výslovně nevzdal uplatnění tzv. zásady speciality a nebyla zjištěna ani žádná z okolností podle §198 odst. 1 písm. a) až g) z. m. j. s., která by v tomto případě mohla absenci souhlasu obviněného nahradit. Odvolací soud proto soudu prvního stupně uložil, aby před novým rozhodnutím o trestu učinil ve vztahu k justičním orgánům Spolkové republiky Německo úkony směřující k vydání souhlasu podle §198 odst. 1 písm. g) z. m. j. s., jenž představuje výjimku z výše uvedené zásady.
14. Podle obviněného soud prvního stupně tomuto požadavku odvolacího soudu nedostál, resp. ke dni vyhlášení druhého rozsudku soudu prvního stupně nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu. To obviněný dovozuje z obsahu vyjádření Generálního státního zastupitelství v Mnichově ze dne 18. 2. 2020. Z něj je totiž zřejmé, že příslušný justiční orgán cizího státu vyslovil souhlas pouze ve vztahu k činu uvedenému v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 T 9/2016, nikoliv ale i ve vztahu k činu uvedenému v rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 2 T 233/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 7 To 383/2016. Obviněný přitom nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud ve svém usnesení s jeho související námitkou vypořádal (odkazuje na bod 14. usnesení odvolacího soudu) a má za to, že souhlas byl justičními orgány Spolkové republiky Německo udělen pouze ve vztahu k trestným činům uvedeným v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 T 9/2016, tedy nikoliv také k trestným činům uvedeným v rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 2 T 233/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 7 To 383/2016. Za této situace tak podle obviněného nebyly dány podmínky pro ukládání souhrnného trestu a odvolací soud měl druhý rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
15. Z těchto důvodů proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
16. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po upřesnění dosavadního průběhu trestního řízení a vymezení rozsahu přezkumu odvolacího soudu v řízení o odvolání proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně předně konstatuje, že rozsudek odvolacího soudu byl obviněnému a jeho obhájci doručen dne 4. 10. 2019. Lhůta pro podání dovolání proti výroku o vině prvního rozsudku soudu prvního stupně (skutky pod body 2. a 5.) tak podle státní zástupkyně obviněnému uplynula dne 5. 12. 2019. Jestliže dovolání obviněného je datováno dnem 1. 7. 2020 pak podle státní zástupkyně platí, že rozsudek odvolacího soudu byl napaden až po lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. řádu a pokud by se stal výlučným předmětem uplatněného mimořádného opravného prostředku, pak by byl dán důvod k jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu. Protože dovolání obviněného směřuje i proti usnesení odvolacího soudu, přičemž v této části bylo dovolání podáno včas, může se – s ohledem na obsah daného usnesení – přípustným předmětem dovolacího přezkumu Nejvyššího soudu podle státní zástupkyně stát pouze obviněným zpochybněný výrok o trestu.
17. Státní zástupkyně ve vazbě na uvedené připomíná, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný namítá, že soudy dospěly k chybnému závěru ohledně splnění podmínek pro uložení souhrnného trestu. V této souvislosti státní zástupkyně uvádí, že shora nastíněná argumentace obviněného proti výroku o uložení souhrnného trestu se svým zaměřením rozhodně nepohybuje v mantinelech hmotněprávního ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku, které stanoví zákonné podmínky pro ukládání tohoto druhu trestu tak, aby mohla odpovídat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé variantě. Namítá-li totiž obviněný, že v rámci extradičního řízení, nebyla splněna podmínka souhlasu cizozemského justičního orgánu s jeho trestním stíháním a s výkonem trestu ve vztahu ke všem trestním věcem, ve kterých mu byly přisouzeny sbíhající se trestné činy, za které mu po jeho vydání z území Spolkové republiky Německo na území České republiky byl uložen souhrnný trest, pak je zřejmé, že tímto způsobem poukazuje na nepřípustnost svého trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Tedy podle státní zástupkyně postupuje z důvodu, uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, který však neuplatnil.
18. Státní zástupkyně má proto za to, že k této části dovolání obviněného lze přistupovat pouze s určitou mírou tolerance k předepsaným obsahovým náležitostem jeho dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. řádu s tím, že se jeho mimořádný opravný prostředek ve svém odůvodnění opírá o zákonný, nicméně jeho účelovému zaměření neodpovídající dovolací důvod.
19. K meritu věci pak státní zástupkyně uvádí, že namítanému porušení zásady speciality ve smyslu §198 odst. 1 písm. g) z. m. j. s. přisvědčit nelze. To proto, že odvolací soud zcela akceptovatelně (z pohledu státní zástupkyně) odůvodnil neopodstatněnost námitky obviněného stran přípustnosti uložení souhrnného trestu za veškerou jeho sbíhající se trestnou činnost v době po ukončení extradičního řízení. Závazek České republiky v postavení dožadujícího státu, že po vydání obviněného z území Spolkové republiky Německo nedojde k jeho trestnímu stíhání a ke zbavení či omezení jeho osobní svobody pro takové trestné činy, pro které by vydávající stát vydání nepovolil, tak podle mínění státní zástupkyně rozhodně porušen nebyl. Jestliže totiž obviněnému byl ukládán souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 20 T 9/2016, který však již byl ukládán jako trest souhrnný ve vztahu k jeho další sbíhající se trestné činnosti, přisouzené mu v trestní věci Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 2 T 223/2013, pak se takový stav věci zcela zákonitě musel odrazit ve způsobu, jakým byla formulována žádost o vydání obviněného, resp. její rozšíření a v této návaznosti pak i způsob, jakým ji Vrchní zemský soud v Mnichově posuzoval. Stalo se tak včetně specifikace oboustranně trestných činů, spáchaných v souběhu a plynoucích z obou již výše uvedených odsuzujících rozsudků. Pakliže bylo ve vlastním rozhodnutí uvedeného cizozemského soudu vyjádřeno, že extradice je přípustná ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 20 T 9/2016, pak z takové formulace nelze dovozovat jiný závěr, než ten, že v důsledku tam aplikovaného postupu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku se rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 2 T 233/2013, stal jeho nedílnou součástí.
20. Z těchto důvodů proto státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
21. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice. V této obviněný předně specifikuje, v jakémže rozsahu (neboť v tomto směru se neztotožňuje se specifikací učiněnou státní zástupkyní v jejím vyjádření k dovolání) byl první rozsudek soudu prvního stupně ponechán nezměněný po kasačním zásahu ze strany odvolacího soudu. Dále obviněný nesouhlasí s tím, že jeho dovolání bylo podáno dílem opožděně, jak se domnívá státní zástupkyně, jelikož prvním rozsudkem soudu prvního stupně bylo pravomocně rozhodnuto o vině a o trestu pouze ve vztahu ke skutku pod bodem 5. Tuto část výroku o vině prvního rozsudku soudu prvního stupně však obviněný předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího soudu ve svém dovolání neučinil. V návaznosti na dikci §265a tr. řádu obviněný konstatuje, že podle soudní judikatury je odsuzujícím rozsudkem rozsudek odvolacího soudu podle §259 odst. 3 tr. řádu, byť jím bylo rozhodnuto jen ohledně oddělitelného výroku o trestu, zatímco výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně zůstal nedotčen. Naproti tomu odsuzujícím rozsudkem pro účely dovolání není rozhodnutí odvolacího soudu, kterým tento zrušil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o trestu a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně, a výrok o vině mezitím nabyl právní moci, jako tomu bylo v tomto případě. V dané situaci je tak možné podat dovolání až poté, co nabyl právní moci i výrok o trestu, přičemž lhůta k podání dovolání i ve vztahu k již dříve pravomocnému výroku o vině se odvíjí od doručení pozdějšího rozsudku, kterým byl uložen trest (k tomu obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 6 Tdo 982/2003). Z uvedeného tak plyne, že dovolání obviněného bylo podáno i ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu včas a nejsou splněny podmínky pro jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu, jak navrhuje státní zástupkyně.
22. Pokud jde o tu část vyjádření státní zástupkyně týkající se splnění podmínek pro uložení souhrnného trestu druhým rozsudkem soudu prvního stupně, pak má obviněný nadále za to, že jeho uložením došlo k porušení zásady speciality, k čemuž odkazuje na odůvodnění svého dovolání.
23. Závěrem své repliky obviněný uvádí, že jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu by mělo být Nejvyšším soudem projednáno ve společném řízení.
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti, přičemž ve vazbě na vyjádření státní zástupkyně považuje za nezbytné se vyslovit k otázce včasnosti dovolání obviněného vůči rozsudku odvolacího soudu.
25. V tomto směru platí, že obviněný zcela důvodně poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž lhůta k podání dovolání – pokud odvolací soud např. částečně zruší napadený rozsudek ve výroku o vině a v celém výroku o trestu a v tomto rozsahu věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a proto právní moci nabyde jen odvolacím soudem nezměněná část výroku o vině – běží i ohledně již dříve pravomocného výroku o vině, popř. jeho části, až od doručení rozsudku, kterým byl následně uložen i trest, ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, a tedy i poté, co tento výrok o trestu nabyde právní moci (k tomu viz také DRAŠTÍK, A. §265a. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., s. 450.). Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 6 Tdo 982/2003, pak nelze nevzpomenout ani další argument ve prospěch tohoto závěru, totiž že „… shora naznačený postup vyplývá mimo jiné i z toho, že podle §12 odst. 10 tr. řádu se trestním stíháním rozumí úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, přičemž součástí trestního stíhání je i řízení a rozhodnutí o trestu. Trestní stíhání nemůže skončit dříve, než je pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, popř. upuštění od potrestání. V důsledku toho, jestliže odvolací soud částečně zruší v odsuzujícím rozsudku výrok o vině a celý výrok o trestu a výrok o vině ponechá, byť částečně, v právní moci a vrátí věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí jen v otázce části viny a trestu, neskončilo tím ještě trestní stíhání. S ohledem na stabilitu řízení, včetně předpokladu konečného a vykonatelného rozhodnutí, je pak nutno vyčkat pro účely dovolacího řízení na rozhodnutí soudu prvního stupně, učiněné po zrušení rozsudku a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě rozhodnutí soudu odvolacího na základě řádného opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí, a teprve po nabytí právní moci rozhodnutí v celém obsahu je možno podat proti tomuto rozhodnutí dovolání.“
26. Jinými slovy, jestliže obviněný podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu teprve poté, co tento po vrácení věci soudu prvního stupně a vydání druhého rozsudku téhož soudu ve věci znovu rozhodoval v záhlaví uvedeným usnesením, nelze v tomto jeho postupu spatřovat žádnou nesprávnost. V opačném případě by totiž obviněný byl nucen podat dovolání hned dvakrát – prvně proti rozsudku odvolacího soudu v té části, v níž zůstal odvoláním napadený první rozsudek soudu prvního stupně nezměněn (co do výroku o vině) a podruhé proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti druhému rozsudku soudu prvního stupně co do jeho výroku o souhrnném trestu, jak byl popsán výše. Takový postup by však byl v rozporu se shora uvedeným požadavkem na stabilitu řízení, jehož součástí je i příkaz, aby Nejvyšší soud přezkoumával napadené rozhodnutí odvolacího soudu jako celek, tj. teprve poté, když předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně nabyde právní moci ve vztahu ke všem výrokům týkajícím se dovolatele.
27. Nejvyšší soud dále považuje za nutné říci, že dovolání obviněného bylo původně u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 11 Tdo 1044/2020 a 11 Tdo 1045/2020, a to z důvodu, že směřuje proti dvěma rozhodnutím odvolacího soudu. S ohledem na výše uvedené úvahy však Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 21. 10. 2020, č. j. 11 Tdo 1045/2020-1838, tak že podle §23 odst. 3 tr. řádu per analogiam z důvodu uvedeného v §20 odst. 1 tr. řádu se trestní věc obviněného vedená u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 1044/2020, spojuje ke společnému projednání a rozhodnutí s trestní věcí téhož obviněného vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 1045/2020. Obě trestní věci jsou pak nově vedeny u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 1044/2020.
28. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu . Ve skutečnosti ale v jeho dovolací argumentaci lze vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, neboť zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obviněný vztahuje k rozsudku soudu prvního stupně (právě před tímto soudem totiž probíhalo dokazování, s jehož vývody se obviněný neztotožňuje). Jeho přezkumu se však lze v dovolacím řízení zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Samotný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
29. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
30. Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
31. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.].
32. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
33. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
34. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
35. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i s průběhem jim předcházejícího trestního řízení, zjistil, že část dovolací argumentace obviněného, která směřuje proti posouzení otázky splnění podmínek pro uložení souhrnného trestu, odpovídá některému ze zákonných dovolacích důvodů (byť jde o jiný dovolací důvod, než který obviněný uplatnil) ve smyslu §265b odst. 1 tr. řádu.
36. Konkrétně námitky obviněného částečně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, jak zmiňuje ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupkyně. Uvedený dovolací důvod je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné. Na tento dovolací důvod je tedy možné úspěšně odkázat jen tehdy, pokud ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 nebo v §11a tr. řádu, pro který trestní stíhání nelze zahájit, a pokud již bylo zahájeno, musí být zastaveno. To znamená, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání [podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu] a místo tohoto vydal „rozhodnutí ve věci samé“ (viz §265a odst. 1, 2 tr. řádu), které je pro obviněného méně příznivé (nejčastěji půjde o odsuzující rozsudek). Z výše uvedeného vyplývá, že tento dovolací důvod se týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech spočívajících v ustanovení §11 odst. 1, 4 nebo §11a tr. řádu, neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Naopak jakékoli jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, tento dovolací důvod nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 11 Tdo 326/2020).
37. Podle §11 odst. 1 písm. c) tr. řádu platí, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán, nejde-li o dočasné vynětí nebo není-li trestní stíhání osoby pro nedostatek souhlasu oprávněného orgánu nepřípustné pouze dočasně. O souhlas s trestním stíháním ve smyslu daného ustanovení přitom jde i tehdy, jestliže je třeba získat souhlas cizího státu s rozšířením trestního stíhání nad rámec skutku, pro nějž byl obviněný do České republiky vydán či předán (srov. PROVAZNÍK, J. §11. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád Komentář. I. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 100.).
38. Uvedené lze na poměry projednávané trestní věci analogicky aplikovat tak, že v případě absence souhlasu příslušných orgánů Spolkové republiky Německo s výkonem trestu uloženým obviněnému předchozím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2016, č. j. 20 T 9/2016-824 (jenž byl ukládán podle §43 odst. 2 tr. zákoníku jako trest souhrnný a zahrnoval v sobě předchozí odsouzení obviněného rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 2 T 233/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 7 To 383/2016), ve smyslu §198 odst. 1 písm. g) z. m. j. s., by uložení souhrnného trestu v nyní projednávané trestní věci bránila zásada speciality a trestní stíhání obviněného by tak v této části (tj. týkající se uložení souhrnného trestu zahrnujícím předchozí shora uvedené odsouzení obviněného) bylo nepřípustným, a to s ohledem na zásadu speciality ve smyslu §198 odst. 1 z. m. j. s.
39. Nicméně, Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího, stran posouzení splnění výjimky ze zásady speciality podle §198 odst. 1 písm. g) z. m. j. s. a dovolání obviněného tak v této části nemohlo být úspěšné.
40. Ve zbytku pak dovolací argumentace obviněného spočívá v rozporování skutkových zjištění soudu prvního stupně – aprobovaných následně soudem odvolacím – ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku o vině prvního rozsudku soudu prvního stupně. Jak přitom Nejvyšší soud uvedl výše, takto formulované dovolací námitky zásadně neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Výjimku představují toliko shora nastíněné případy tzv. extrémního nesouladu , jenž je s to zasáhnout do ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces. S ohledem na ústavní zakotvení daného základního práva (viz článek 36 a násl. Listiny), ale i s přihlédnutím k mezinárodním závazkům České republiky plynoucím z článku 6 Úmluvy, Nejvyšší soud nemohl tuto argumentaci obviněného bez dalšího odmítnout. Proto se Nejvyšší soud zabýval otázkou hodnocení ve věci provedených důkazů stran výše uvedeného jednání obviněného. Žádné pochybení však v tomto ohledu v dané trestní věci neshledal. K jednotlivým námitkám obviněného tak (v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu) uvádí stručně následující.
41. První okruh dovolacích námitek obviněného směřuje proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl (mimo jiné) uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a proti rozsudku odvolacího soudu, jímž jeho odvolání proti příslušné části výroku o vině (proti níž brojí v rámci svého dovolání) nebylo vyhověno. In concreto obviněný rozporuje skutková zjištění soudu prvního stupně stran vzájemných závazků mezi ním, spoluobviněným Č., poškozenou obchodní společností U. L. C., a obchodní společností A. S. P. a namítá, že tak, jak se celá obchodní transakce odehrála, nemohlo dojít k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. To je v podstatě jediná ryze právní námitka obviněného, která se však neopírá o žádnou právní argumentaci (ve smyslu proč skutek popsaný ve výrokové části prvního rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky skutkové podstaty daného trestného činu), ale spočívá na následném rozporování skutkových závěrů soudu prvního stupně.
42. Obviněný tak tvrdí, že nebylo v řízení prokázáno, že on, jakožto jednatel obchodní společnosti A. S. P., uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu, nebo zamlčel podstatné skutečnosti a tím způsobil značnou škodu, resp. že by společně s obviněným D. Č. předstíral obchodní vztah na nákup pracovního stroje Caterpillar 305CCR (dále jen „bagr“), přičemž jako prodávající měl v daném obchodním vztahu podle popisu skutku vystupovat uvedený spoluobviněný a jako kupující obchodní společnost A. S. P. zastoupená obviněným.
43. Nejvyšší soud konstatuje, že v řízení před soudem prvního stupně, jež předcházelo vydání jeho prvního rozsudku, proběhlo obsáhlé a podrobné dokazování, na jehož podkladě se Nejvyššímu soudu jeví jako zcela adekvátně podložený závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný, společně se spoluobviněným Č., předstírali vůči obchodní společnosti U. L. C., svoji vůli směřující v konečném důsledku k prodeji daného bagru obchodní společnosti A. S. P. Platí totiž, že vlastníkem bagru byl původně spoluobviněný Č., který tento převedl na obchodní společnost U. L. C., jenž jej na základě Kupní smlouvy/leasingové smlouvy č. 1551420526 pronajala obchodní společnosti A. S. P., za níž jednal jako její statutární orgán obviněný, přičemž po splnění všech smluvně ujednaných povinností a uplynutí sjednané doby leasingu měl být bagr převeden do vlastnictví obchodní společnosti A. S. P. (k tomu srov. bod 13. prvního rozsudku soudu prvního stupně a body 17. až 19. rozsudku odvolacího soudu). To se však nestalo a výsledkem jednání obou spoluobviněných bylo, že obchodní společnost U. L. C., zaplatila obviněnému Č. kupní cenu bagru ve výši 1 361 700 Kč (poté co obviněný Č. uhradil první mimořádnou splátku – akontaci – leasingu ve výši 151 300 Kč) a obchodní společnost A. S. P. nezaplatila ani jednu ze sjednaných měsíčních splátek [spolu s pojistným] ve výši 30 647 Kč, ačkoliv obviněný K. převzal dne 19. 2. 2014 předmětný bagr v XY (viz bod 13. prvního rozsudku soudu prvního stupně). Další osud bagru se již nepodařilo zjistit (neboť oba obvinění využili svého práva a v trestním řízení nevypovídali a obviněný K. nebyl schopen obchodní společnosti I. P., která byla pověřena vymáháním pohledávky obchodní společnosti U. L. C., onen bagr předvést – viz bod 13. prvního rozsudku soudu prvního stupně).
44. Odvolací soud v návaznosti na uvedené zcela správně poukazuje na dikci Všeobecných obchodních podmínek U. L. C., pro finanční leasing věcí movitých (strojů a zařízení) [č. l. 83-87 spisu] a Kupní smlouvu/leasingovou smlouvu č. 1551420526 (č. l. 81 a násl.), z nichž je zřejmé, že oba spoluobvinění se nejprve museli dohodnout na prodeji daného bagru (srov. bod 18. rozsudku odvolacího soudu). To se ostatně podává i z výpovědi svědka M. S., který uvedl, že jej obviněný Č. oslovil s tím, aby pro obviněného K. „udělal leasing“ s tím, že obviněný Č. prodával bagr, načež svědek od obviněného Č. převzal potřebné doklady a předal je T. N., zaměstnanci obchodní společnosti U. L. C., (srov. bod 10. prvního rozsudku soudu prvního stupně). Pro nedostatek finančních prostředků na straně obchodní společnosti A. S. P., za níž jednal jako její statutární orgán obviněný, však do tohoto vzájemného obchodněprávního vztahu spoluobvinění „vtáhli“ i obchodní společnost U. L. C., která od obviněného Č. bagr zakoupila a současně jej na podkladě též smlouvy poskytla do užívání obchodní společnosti A. S. P. Neméně důležitými poznatky, které ilustrují existenci podvodného úmyslu na straně obou spoluobviněných, jsou zjištění, že obviněný Č. jednak pověřil svědkyni K. T. sestavením účetních výkazů obchodní společnosti A. S. P. (viz bod 11. prvního rozsudku soudu prvního stupně) a dne 19. 2. 2014 uhradil první mimořádnou splátku – akontaci – leasingu ve výši 151 300 Kč, ačkoliv předpis na úhradu této byl předán obviněnému K. jakožto statutárnímu orgánu obchodní společnosti A. S. P. – nové nájemkyně bagru (viz bod 13. rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 1259).
45. Jinými slovy na základě shora stručně připomenutých důkazů soudy nižších stupňů uzavřely, že oba obvinění po vzájemné domluvě předstírali, že má dojít k převodu onoho bagru na obchodní společnost A. S. P., a to na základě uzavřené Kupní smlouvy/leasingové smlouvy č. 1551420526, neboť od počátku bylo oběma zřejmé, že dojde toliko k vylákání finančních prostředků od obchodní společnosti U. L. C., které sice formálně vzato zůstane vlastnické právo k danému bagru (z důvodu nesplnění sjednaných podmínek leasingu ze strany obchodní společnosti A. S. P.), ale tento se nachází neznámo kde. Tyto skutkové závěry přitom podle Nejvyššího soudu mají dostatečnou oporu v provedených důkazech (srov. bod 10. a násl. prvního rozsudku soudu prvního stupně a bod 17. a násl. rozsudku odvolacího soudu). Sama skutečnost, že oba spoluobvinění odmítli vypovídat, pak není s to vyloučit závěr o jejich vědomé trestné součinnosti, který se ostatně podává ze shora vzpomenutých svědeckých výpovědí, jakož i z jednání obviněného Č. ve prospěch obchodní společnosti A. S. P.
46. Stejně tak nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že závěr o špatné finanční situaci obchodní společnosti A. S. P. nemá oporu v provedeném dokazování, když jednak nebyly v řízení doloženy žádné zakázky realizované touto společností v letech 2012 a 2013 (viz bod 14. prvního rozsudku soudu prvního stupně) a navíc touto objektivně nebyla uhrazena ani jediná stanovená splátka, jež se zavázala uhradit obchodní společnosti U. L. C., na základě shora uvedené kupní smlouvy/leasingové smlouvy.
47. Konečně tvrdí-li obviněný, že obchodní společnosti U. L. C., byla způsobena toliko škoda ve výši 763 000 Kč, nikoliv 1 361 700 Kč, pak platí, že škodou je třeba v daném případě rozumět celou podvodně vylákanou finanční částku („kupní cenu“), neboť právě o ni se v důsledku podvodného jednání spoluobviněných ve skutečnosti zmenšil majetek poškozené obchodní společnosti U. L. C., když reálně nezískala ani protiplnění v podobě bagru převzatého obviněným K. a nacházejícího se dnes neznámo kde (jehož cena obvyklá činila ve skutečnosti 700 000 až 750 000 Kč – viz bod 14. prvního rozsudku soudu prvního stupně).
48. Závěrem této části svého rozhodnutí tak Nejvyšší soud shrnuje, že dovolací argumentaci obviněného nemohl přijmout. Na základě provedeného dokazování, a to při pečlivém hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu, totiž dospěl soud prvního stupně k praktické jistotě o tom, že obviněný se dopustil shora popsaného jednání, čímž spáchal zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Tento svůj závěr soud prvního stupně zcela logicky, přesvědčivě a jasně (tj. v souladu s požadavky §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu) odůvodnil, a to s oporou o jednotlivé provedené důkazy. Takový postup soudu prvního stupně, který obstál i optikou přezkumu soudu odvolacího, nelze hodnotit jako zakládající jakýkoliv, natož extrémní, nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a tedy porušující ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces.
49. Druhý okruh dovolacích námitek obviněného pak směřuje proti druhému rozsudku soudu prvního stupně, jímž mu byl (mimo jiné) podle §209 odst. 5 ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, ve spojení s usnesením odvolacího soudu, jímž bylo jeho odvolání proti výroku o trestu druhého rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné zamítnuto.
50. Konkrétně obviněný brojí proti závěru soudu prvního stupně, že uvedené odsouzení v sobě zahrnuje i předchozí odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 2 T 233/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 7 To 383/2016 (zahrnutých ve výroku o souhrnném trestu uloženém obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 T 9/2016), a to s ohledem na souhlas justičních orgánů Spolkové republiky Německo s takovým postupem ve smyslu §198 odst. 1 písm. g) z. m. j. s. Má totiž za to, že v jeho trestní věci byla porušena zásada speciality ve smyslu téhož ustanovení, neboť do České republiky byl na základě evropského zatýkacího rozkazu předán ze Spolkové republiky Německo za účelem jeho trestního stíhání v nyní projednávané trestní věci. Příslušný justiční orgán daného státu sice dodatečně vyslovil souhlas ve smyslu §198 odst. 1 písm. g) z. m. j. s., ale toliko ve vztahu k trestnému činu, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 T 9/2016. Jestliže mu tak byl v nyní projednávané trestní věci uložen souhrnný trest zahrnující odsouzení všemi shora uvedenými rozhodnutími, stalo se tak v rozporu se zásadou speciality zakotvenou v §198 odst. 1 z. m. j. s.
51. Podle §198 odst. 1 písm. g) z. m. j. s. platí, že předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody ani proti ní nemůže být vedeno trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána, ledaže příslušný orgán předávajícího státu udělil souhlas se stíháním předané osoby nebo výkonem trestu nebo ochranného opatření.
52. Je pravdou, že obviněný byl původně předán do České republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného soudem prvního stupně dne 14. 3. 2018 (viz č. l. 1150 a násl.), a to za účelem trestního stíhání v nyní projednávané trestní věci (přičemž obviněný se nevzdal uplatnění zásady speciality – viz č. l. 1177). Taktéž je pravdou, že prvním rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněnému uložen podle §209 odst. 5 ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest v trvání sedmi let, zahrnující v sobě předchozí odsouzení obviněného rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 T 9/2016, jímž byl obviněnému uložen podle §209 odst. 5 ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest zahrnující v sobě předchozí odsouzení obviněného rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 4. 2016, č. j. 2 T 223/2013-510, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2016, č. j. 7 To 383/2016-631.
53. Následně však soud prvního stupně – v souladu s pokyny odvolacího soudu uvedenými v bodu 25. jeho rozsudku – požádal příslušný orgán Spolkové republiky Německo (Generální státní zastupitelství v Mnichově) podle §198 odst. 3 ve spojení s §198 odst. 1 písm. g) z. m. j. s. [jimiž se provádí článek 27 rámcového rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV)] o vydání souhlasu s výkonem trestu odnětí svobody uloženým druhým rozsudkem soudu prvního stupně, který byl obviněnému uložen jako trest souhrnný ve vztahu k výše uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, Okresního soudu v Českém Krumlově a Krajského soudu v Plzni (viz č. l. 1550 a násl. a č. l. 1562 a násl.)
54. Součástí žádosti soudu prvního stupně podle §198 odst. 3 z. m. j. s. pak byl i popis jednotlivých skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným těmito předchozími rozhodnutími, a to včetně popisu skutků, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 2 T 233/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 7 To 383/2016 (viz č. l. 1550 až 1552 verte). Závěrem své žádosti pak soud prvního stupně znovu uvedl, že obviněnému byl v nyní projednávané trestní věci uložen souhrnný trest, avšak obviněný byl do České republiky předán pouze pro skutky uvedené v evropském zatýkacím rozkazu (tj. pouze pro skutky, o nichž bylo rozhodováno v nyní projednávané trestní věci) a v důsledku toho mu mohl být souhrnný trest zahrnující odsouzení za veškeré sbíhající se trestné činy uložen pouze tehdy, pokud příslušný orgán předávajícího státu udělí souhlas s výkonem trestu uloženým obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 T 9/2016, a rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 2 T 233/2013. Z těchto důvodů proto soud prvního stupně požádal příslušný orgán Spolkové republiky Německo o udělení souhlasu s výkonem trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 T 9/2016, za skutky popsané v dané žádosti.
55. V návaznosti na žádost soudu prvního stupně pak příslušný orgán Spolkové republiky Německo (Vrchní zemský soud v Mnichově) rozhodl usnesením ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 1 AR 28/20, tak, že předání obviněného za účelem výkonu trestu ve věci trestných činů uvedených v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 T 9/2016, je přípustné (viz č. l. 1710 a násl. a č. l. 1719 a násl.). Jak je přitom z obsahu daného usnesení zřejmé – a jak velmi podrobně vysvětlil v bodu 12. a násl. svého usnesení odvolací soud – Vrchní zemský soud v Mnichově při posuzování rozšíření přípustnosti předání obviněného hodnotil nejen skutky, pro které byl obviněný uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 T 9/2016, ale rovněž skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 4. 2016, č. j. 2 T 223/2013-510, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2016, č. j. 7 To 383/2016-631 (viz č. l. 1715 a č. l. 1722 a násl.).
56. Nejvyšší soud proto uzavírá, že soud prvního stupně, a následně i soud odvolací, dospěly ke správnému závěru, že souhlas s výkonem trestu odnětí svobody uloženým druhým rozsudkem soudu prvního stupně udělený podle §198 odst. 1 písm. g) z. m. j. s. příslušným orgánem cizího státu se týká i všech shora uvedených předcházejících odsouzení obviněného, za něž mu byl druhým rozsudkem soudu prvního stupně podle §209 odst. 5 ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest. Dovolací argumentace obviněného proto ani v této části nemohla být úspěšná.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
57. Obviněný V. K. jednak namítal, že skutková zjištění soudu prvního stupně stran skutku uvedeného ve výroku o vině prvního rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2. nemají oporu v provedených důkazech. Žádné takové pochybení, jež by bylo s to zasáhnout do ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces však Nejvyšší soud neshledal. Druhý okruh dovolacích námitek obviněný směřoval proti závěru soudů nižších stupňů o splnění podmínek pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku. Zde Nejvyšší soud zjistil, že soudy nižších stupňů správně vyhodnotily obsah usnesení Vrchního zemského soudu v Mnichově ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 1 AR 28/20, jímž udělil souhlas s předáním obviněného za účelem výkonu souhrnného trestu zahrnujícího dřívější výše specifikovaná odsouzení, ve vztahu k nimž mu byl v nyní projednávané trestní věci uložen souhrnný trest.
58. Proto dovolání obviněného Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítnul. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.