ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.1337.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 1337/2020-9500
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2021 o dovolání obviněného N. S. , narozeného XY v XY, Srbská republika, občana Srbské republiky, bytem XY, Srbská republika, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2020, č. j. 15 To 27/2020-9331, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 8/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné N. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 48 T 8/2019, byl obviněný N. S. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin pak soud prvního stupně uložil obviněnému podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále soud prvního stupně uložil obviněnému podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu 8 (osmi) let a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (mobilního telefonu a SIM karty), který ve výroku svého rozsudku náležitě specifikoval.
2. Týmž rozsudkem pak soud prvního stupně rozhodl o vině a o trestu i dalších spoluobviněných, a to M. R. (alias M. B.), B. P. a N. L. (alias M. S.). V neposlední řadě rozhodl soud prvního stupně podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o uložení ochranného opatření zabrání věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku taktéž podrobně vymezil.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (a to v neprospěch obviněného N. S.) a obvinění M. R., B. P. a N. L., odvolání. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně k odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, uloženém obviněnému N. S., a k odvolání obviněného B. P. ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody uloženém tomuto obviněnému. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému N. S. nově uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Ve vztahu k obviněnému B. P. pak odvolací soud rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a uloženém trestu odnětí svobody tohoto obviněného podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil nově pro výkon trestu do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích pak odvolací soud ponechal napadený rozsudek nezměněný, přičemž odvolání zbývajících obviněných podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jolany Fremrové, advokátky, i. s. Mgr. Vítem Brožkem, advokátem, dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že trest, který mu byl odvolacím soudem uložen, má za hluboce nespravedlivý, přičemž při jeho ukládání odvolací soud „nesprávně aplikoval §58 odst. 1 tr. zákoníku“ . Následně obviněný připomíná závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, přičemž uvádí, že pod pojem spravedlivého procesu spadá i požadavek, aby zákonná ustanovení byla vykládána a aplikována správným způsobem. Odvolací soud dle obviněného nepostupoval při hodnocení aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku správně, když bez jakékoliv opory v zákoně přijal značně restriktivní výklad tohoto ustanovení (k čemuž podotýká, že všechna ustanovení trestních předpisů mají být vykládána především ve prospěch obviněného).
5. Obviněný následně připomíná, že od počátku řízení svoji vinu nepopíral – naopak, ke skutku se opakovaně doznal a detailně popsal svoji účast na pěstování konopí a vysvětlil, co jej k dané trestné činnosti vedlo. Svým přiznáním zároveň významně napomohl při objasňování své vlastní trestné činnosti, kdy navíc z provedeného dokazování plyne, že jeho podíl na projednávané trestné činnosti byl nepatrný (dle pokynů se staral o rostliny konopí, s nikým dalším – vyjma osoby XY – prakticky nekomunikoval a do obchodu se zpracovaným konopím nebyl nijak zapojen). Samotného skutku pak obviněný upřímně litoval a lituje.
6. Soud prvního stupně za této situace podle obviněného v jeho případě správně aplikoval §58 odst. 1 tr. zákoníku, když bylo zřejmé, že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání, a to s přihlédnutím k okolnostem případu a jeho poměrům, kdy pro aplikaci daného ustanovení postačí byť i jedno z těchto hledisek. V návaznosti na uvedené obviněný připomíná okolnosti dané trestní věci, kdy z jeho strany šlo o zcela ojedinělé vybočení z jinak vcelku řádného života a jeho zapojení do trestné činnosti bylo minimální. Nadto má obviněný za to, že starat se o rostliny konopí by zvládala jakákoliv jiná osoba a pokládá si proto otázku, zda je spravedlivé, aby mu byl za tento ojedinělý skutek, z něhož neměl žádný prospěch, uložen výše uvedený trest. Pokud jde o poměry obviněného, k těmto připomíná, že uložený trest – byť na dolní hranici trestní sazby – pociťuje jako citelnější než u jiných pachatelů, neboť totožný trest by byl uložen i osobě, která již byla dříve trestána nebo svou trestnou činnost po celou dobu řízení popírala. Zároveň má obviněný za nepochybné, že k jeho nápravě by postačoval trest kratšího trvání.
7. Obviněný dále namítá, že ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku představuje významný prostředek soudcovské individualizace trestu a současně projev depenalizace v trestním zákoníku, pročež má za to, že trest, který mu byl původně uložen soudem prvního stupně zcela odpovídal tomu, co spáchal. Neztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že podle soudní praxe musí být okolnosti případu nebo poměry pachatele výjimečné a neobvyklé do té míry, že se musí vymykat typově obdobným případům natolik, že postih pachatele v rámci zákonem stanovené trestní sazby by byl nepřiměřený společenské škodlivosti daného trestného činu či poměrům pachatele v době ukládání trestu. Podle obviněného totiž odvolací soud na žádné konkrétní rozhodnutí neodkazuje a jím přijatý výklad je v rozporu se samotným zněním daného ustanovení (což demonstruje na rozboru textu §58 odst. 1 tr. zákoníku). Navíc má obviněný za to, že při aplikaci daného ustanovení má do popředí vystupovat úvaha o tom, zda by použití zákonné trestní sazby nebylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, přičemž individualizaci trestu je oprávněn provést především soudce soudu prvního stupně a odvolací soud by neměl – s výjimkou zcela jasných pochybení – do jeho rozhodnutí zasahovat.
8. Konečně obviněný namítá, že pokud by byla přijata interpretace odvolacího soudu, stalo by se ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku v zásadě neživotným, když by odvolací soud vždy mohl říci, že okolnosti nebyly až tak mimořádné.
9. S ohledem na výše uvedené proto obviněný závěrem svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
10. Dovolání obviněného soud prvního stupně zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání nejprve rekapituluje dosavadní rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i argumentaci obviněného. K té předně uvádí, že uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá, neboť obviněný svým dovoláním obsahově nenamítá nesprávnou aplikaci hmotněprávních norem týkajících se ukládání trestu (jako například nesprávné uložení samostatného trestu namísto trestu souhrnného v případě souběhu trestných činů apod.), ale pouze konkrétní výměru trestu odnětí svobody, přičemž se domáhá aplikace ryze fakultativního moderačního oprávnění soudu ve vztahu k výroku o trestu odnětí svobody. Takové námitky nadto dle státního zástupce neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je jinak zásadně určen k nápravě případných pochybení ve výroku o trestu. To proto, že obviněnému byl v předkládané věci zjevně uložen trest přípustný a zároveň v rámci rozhodné zákonné trestní sazby podle §283 odst. 3 tr. zákoníku.
11. Ohledně obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce dále konstatuje, že judikatura Ústavního soudu a některá rozhodnutí Nejvyššího soudu připouští přezkum uloženého trestu na podkladě tohoto dovolacího důvodu. Ovšem pouze tehdy, pokud uložený trest je v extrémním nepoměru k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a jde o trest exemplární či zcela excesivní (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Podmínky pro takový zásah dále Nejvyšší soud blíže vymezil ve svém usnesení ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2017 Sb. rozh. tr., a to tak, že: „Zásah dovolacího soudu by za takové situace přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016)“ . Zcela shodně pak dle státního zástupce Nejvyšší soud argumentoval i ve svých dalších rozhodnutích, např. v usneseních ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1711/2016, a sp. zn. 8 Tdo 1769/2016, ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 610/2017, a ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1516/2017. Jinými slovy v řízení musí jít o námitku porušení principu proporcionality trestání, jíž lze považovat za ústavně chráněnou hodnotu; tu však dle státního zástupce obviněný ve svém nynějším dovolání explicitně neformuluje a porušení takové ústavní zásady proporcionality trestních sankcí v daném případě ani nelze dovodit. Odvolací soud podle státního zástupce důvodně v předkládané věci přihlédl ke konkrétní povaze a závažnosti přisouzeného zločinu a zcela v souladu s ustálenou soudní praxí naznal, že aplikaci moderace podle §58 odst. 1 tr. zákoníku nemohou odůvodnit pouze běžně se vyskytující polehčující okolnosti spočívající v dosavadním vedení řádného života, doznání a lítosti nad spácháním trestného činu. S tímto závěrem se státní zástupce zcela ztotožňuje a má za to, že žádné z podmínek aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku ve věci splněny nebyly.
12. Jde-li o okolnosti případu, k těm obviněný zdůrazňuje pouze jednorázovost svého jednání. K tomu však státní zástupce konstatuje, že vedení řádného života jistě není žádnou výjimečnou okolností, naopak to lze považovat za zcela obvyklé. Argument zdůrazňované jednorázovosti pak podle státního zástupce poněkud bledne na pozadí skutečnosti, že jednání obviněného sice představovalo jediný skutek, avšak šlo zároveň o jednání velmi intenzivní a obviněný se ho dopouštěl po dlouhou dobu cca 14 měsíců. U obviněného tak lze naopak shledat výraznou přitěžující okolnost ve smyslu §42 písm. m) tr. zákoníku. Nižší závažnosti jednání obviněného pak zcela jistě nijak nenahrává ani ta okolnost, že jím naplnil více okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Nejednalo se tedy o ojedinělé, z lidského hlediska snad i částečně pochopitelné samozásobení obviněného či jeho blízkého okolí měkkou drogou konopí v množství hraničně překonávajícím mez velkého rozsahu, ale šlo naopak o zjevně ziskovou a již relativně rozsáhlejší a organizovanou kriminální aktivitu.
13. Rovněž z hlediska poměrů pachatele nebyly dle státního zástupce ve věci shledány žádné okolnosti nasvědčující potřebě ukládání trestu pod spodní hranici zákonného rozmezí. V tomto směru je značně signifikantní, že obviněný sice parafrázuje judikaturní východiska pro zohlednění poměrů pachatele, tj. že uložený trest by pro něj byl tíživější, než pro jiné pachatele, avšak chybí jakýkoli relevantní argument, proč by tomu tak vlastně mělo být. Za takový argument jistě nelze považovat pouhé zcela spekulativní tvrzení, že stejný trest by byl uložen i osobě dříve trestané. Obviněný tak z hlediska poměrů pachatele v podstatě neuvedl žádnou skutečnost, která by aplikaci uvedené moderace trestu odůvodňovala a ani státní zástupce žádné takové skutečnosti ve věci neshledává. Ve smyslu výše citované judikatury proto státní zástupce v poměrech obviněného neshledává žádnou okolnost, která by nasvědčovala nutnosti mírnějšího postihu přisouzené závažné trestné činnosti. K tomu pak doplňuje, že obviněný je dospělým mužem tzv. v nejlepším věku, nedeklaroval žádné zdravotní omezení, nejsou u něj dány ani jiné okolnosti zvláštního zřetele hodné, např. péče o staré rodiče, odkázání nezletilých dětí pouze na jeho výživu apod. Důvodně již soud prvého stupně uvedl, že ani určité finanční problémy, s nimiž se potýkal, mu nijak nepolehčují, neboť si je způsobil sám. Státní zástupce tak uzavírá, že poměr polehčujících a přitěžujících okolností, stejně jako nižší podíl obviněného na spáchané trestné činnosti byl v daném případě již dostatečně vyjádřen volbou uloženého trestu odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.
14. Pokud jde o další podmínky aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku, lze podle státního zástupce z podaného dovolání vyvodit, že si jich je obviněný vědom. Naplnění těchto podmínek spočívajících v nepřiměřené přísnosti použití nesnížené trestní sazby a předpokladu nápravy i trestem kratšího trvání však obviněný toliko konstatuje, aniž by toto konstatování zároveň i doprovodil relevantní argumentací. K takto schematické dovolací argumentaci se proto státní zástupce vyjádřil stejně schematickým konstatováním, totiž že tyto podmínky v daném případě splněny nejsou.
15. Konečně nesouhlasí-li obviněný s dosavadním výkladem §58 odst. 1 tr. zákoníku aplikační soudní praxí, neshledává státní zástupce v jeho dovolání přesvědčivý podklad pro to, aby tato judikaturní praxe byla Nejvyšším soudem přehodnocena. Blíže se pak nelze vyjádřit ani ke zjevně nadnesenému a opět blíže neodůvodněnému tvrzení obviněného, že přijatý závěr odvolacího soudu by vedl v praxi k tomu, že citované ustanovení by se stalo neživotným. Z četných rozhodnutí má totiž státní zástupce za zřejmé, že uvedené ustanovení bývá v praxi v přiléhavých a odůvodněných případech – o což se však v nyní předkládané věci rozhodně nejedná – vcelku bez obtíží náležitě aplikováno.
16. Nad rámec námitek obviněného pak státní zástupce dodává, že v jeho případě nelze shledat ani podmínky pro mimořádnou moderaci trestu odnětí svobody, jak byly formulovány v aktuálních usneseních Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, a ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr. Uložení trestu pod spodní hranici zde nesvědčí intenzita polehčujících okolností a obviněnému ani nebyla uložena žádná majetková sankce. Posuzováno komplexně tak má státní zástupce za to, že uložený trest odnětí svobody rozhodně nijak nenarušuje proporcionalitu trestních sankcí a není zde tedy ani žádný věcný důvod ke zcela mimořádnému zásahu do výroku o trestu na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
17. Závěrem svého vyjádření státní zástupce uzavírá, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, a proto navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
18. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněného k případné replice – tu však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
20. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
21. Označený dovolací důvod je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedenou formulací přitom zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
22. Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
23. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.].
24. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
25. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
26. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
27. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s průběhem jemu předcházejícího trestního řízení, konstatuje, že dovolací námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému, ale ani žádnému jinému, zákonnému dovolacímu důvodu. Současně platí, že trest, jenž byl uložen obviněnému, zjevně není v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, jímž byl tento uznán vinným, popř. s dalšími relevantními hledisky pro stanovení druhu a výměry trestní sankce (zde především osobními poměry obviněného). K dílčím dovolacím námitkám obviněného pak Nejvyšší soud považuje za nezbytné – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – uvést následující:
28. Zcela na úvod Nejvyšší soud připomíná, že námitku spočívající v neužití moderačního práva soudu zakotveného v §58 odst. 1 tr. zákoníku, nelze podřadit pod žádný z obviněnými uplatněných, ale ani žádných jiných, zákonných dovolacích důvodů. Aplikace uvedeného ustanovení je toliko na volné úvaze soudu (oproti postupu podle §58 odst. 5 tr. zákoníku, ve znění od 1. 10. 2020, jde o fakultativní postup soudu, který není povinen dané ustanovení využít). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak platí, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
29. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit výjimečný charakter ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Přitom platí (jak zdůrazňuje i obviněný), že §58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Postup podle citovaného ustanovení je namístě především tehdy, jestliže určitá okolnost, která může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje při porovnání s ostatními případy, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi (např. se značným časovým odstupem od spáchání trestného činu) odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele, anebo pokud teprve souhrn více okolností daného případu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele k jeho nápravě. Může jít především o ty situace, kdy polehčující okolnosti (§41 tr. zákoníku) a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě hodnotit ji jako okolnost významně polehčující (např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je byl způsobil). Je tomu tak i tehdy, jestliže některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu – bez ohledu na to, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty – byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost daného případu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá. Podobný význam může mít i delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu (§39 odst. 3 tr. zákoníku), aniž její délku zavinil pachatel. Konečně platí, že v uvedených případech může být mimořádné snížení trestu odnětí svobody odůvodněno též tím, že pachateli byl uložen vedle trestu odnětí svobody další druh trestu, např. trest zákazu činnosti nebo peněžitý trest, který vhodně doplní působení zmírněného trestu odnětí svobody (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, a ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019, uveřejněná pod číslem 28/2020 Sb. rozh. tr.).
30. Naopak platí, že aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku zásadně nemohou odůvodnit standardní polehčující okolnosti na straně pachatele. Předpokladem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu uvedeného ustanovení jsou takové okolnosti spáchaného činu či poměry pachatele, které se musí vyznačovat (alespoň v nějakém smyslu) jistou neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodní předpoklad, že ani trest uložený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1966, sp. zn. 4 Tz 14/66, uveřejněné pod č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Samozřejmě mimo takových okolností případu či poměrů pachatele však musí být splněny i další zákonné předpoklady – tj. že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 a násl.).
31. Rovněž lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr., podle něhož pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.).
32. Obviněný ve svém dovolání akcentuje skutečnosti, že od počátku řízení svoji vinu nepopíral, naopak se k činu doznal, upřímně jej lituje a jeho podíl na samotné trestné činnosti nebyl nijak velký. Soud prvního stupně pak zvláště akcentoval, že obviněný měl na chodu celé skupiny nejmenší podíl a v její hierarchii představoval jeden z nejmenších článků, když prakticky byl „dělníkem určeným k pěstování rostlin konopí“, pročež přistoupil k aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 80. jeho rozsudku). Jak však správně uzavřel odvolací soud a jak přiléhavě uvádí i státní zástupce, vzpomenuté okolnosti případu nejsou nijak výjimečnými (a to jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu). Přitom nelze odhlížet od dalších – pro posouzení případu rovněž relevantních – zjištění. Obviněný se totiž trestné činnosti spočívající v pěstování a následném zpracování rostlin konopí v rámci tzv. indoor pěstírny (kdy dne 18. 9. 2018 bylo v předmětném objektu zajištěno 794 ks rostlin konopí o výšce od 66 do 110 cm, a to ve dvou pěstebních místnostech a dále ve dvou pěstebních stanech umístěných v garáži nemovitosti, jejichž celková hmotnost činila 23 316 g, s obsahem nejméně 1 326 g absolutního delta-9-THC, přičemž z daných rostlin bylo možné při optimálních podmínkách získat sušinu konopí až o hmotnosti 72 kg a dále zde bylo zajištěno 2 475,84 g sušiny konopí o obsahu 188,37 g absolutního delta-9-THC) dopouštěl nejméně od 19. 7. 2017 do 18. 9. 2018, tj. bezmála rok a dva měsíce, za účelem dosažení zisku, a svým jednáním výrazně překročil hranici velkého rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (srov. bod 14. rozsudku odvolacího soudu). V dalším pokračování v trestné činnosti přitom obviněnému zamezil až zásah policie České republiky.
33. Pokud jde o osobní poměry, k těmto obviněný toliko obecně namítá, že uložený trest pociťuje jako citelnější než u jiných pachatelů, neboť totožný trest by byl uložen i osobě, která již byla dříve trestána nebo svou trestnou činnost po celou dobu řízení popírala. K takto zcela obecně formulované námitce, absentující zdůraznění jakýchkoliv skutečnostní osobního charakteru na straně obviněného (a odhlížející tedy od zásady individualizace trestu, jejíž aplikace se obviněný de facto dovolává) se Nejvyšší soud logicky nemohl věcně vyslovit. Lze pouze připomenout, že podle rozhodovací praxe osobními poměry pachatele ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku mohou být vážná nemoc pachatele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 5. 1974, sp. zn. 3 Tz 10/74, publikované pod č. 47/1974 Sb. rozh. tr.), závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 2. 1963, sp. zn. 4 Tz 45/62, publikované pod č. 35/1963 Sb. rozh. tr.), stav zmenšené příčetnosti, není-li možný postup podle §40 odst. 2 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2. 9. 1970, sp. zn. 2 Tz 11/70, publikované pod č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), péče pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 1. 12. 1966, sp. zn. 10 Tz 64/66, publikované pod č. 19/1967 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1967, sp. zn. 9 Tz 69/66, publikované pod č. 52/1967 Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1969, sp. zn. 10 Tz 57/69, publikovaný pod č. 3/1970 Sb. rozh. tr.), anebo např. psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle §26, §47 a §360 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2. 9. 1970, sp. zn. 2 Tz 11/70, publikované pod č. 50/1970 Sb. rozh. tr.). Žádnou takovou, popř. obdobnou, skutečnost však obviněný ve svém dovolání netvrdí.
34. Nejvyšší soud tak shrnuje, že za této situace bylo zrušení výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněnému uložen trest odnětí svobody za použití moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, odvolacím soudem zcela na místě, když pro aplikaci daného ustanovení nebyla splněna ani jedna z jeho základních podmínek (tj. že by vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele bylo použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené pro pachatele nepřiměřeně přísné). V takovém případě pak posuzování další podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, totiž zda lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, bylo bezpředmětné.
35. Pokud jde o výše vzpomenuté polehčující okolnosti, které akcentoval soud prvního stupně v bodu 80. svého rozsudku, platí, že právě díky nim odvolací soud uložil obviněnému – navzdory shora vzpomenutým přitěžujícím okolnostem – trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby, kterou zákonodárce stanovil u zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 3 tr. zákoníku. Že přitom jde o druh trestu, který trestní zákon v tomto konkrétním případu připouští, jakož i to, že byl daný trest uložen ve výměře v rámci trestní sazby stanovené trestním zákonem, je zjevné. Z výše uvedeného je rovněž zřejmé, že tvrzení obviněného, podle něhož odvolací soud přijal značně restriktivní výklad §58 odst. 1 tr. zákoníku, nemůže obstát, když závěr odvolacího soudu o absenci podmínek odůvodňujících uplatnění §58 odst. 1 tr. zákoníku má oporu ve shora vzpomenuté rozhodovací praxi Nejvyššího soudu k této problematice. Sluší se dodat, že argumenty, které by byly s to shora předestřený judikatorní výklad §58 odst. 1 tr. zákoníku jakkoliv zvrátit či modifikovat dovolání nenabízí.
36. Toliko obiter dictum (když obviněný danou námitku ve svém dovolání fakticky ani nevznáší) se Nejvyšší soud vyslovuje i k otázce přiměřenosti trestu odnětí svobody uloženého obviněnému. Ačkoliv totiž zásadně platí, že námitku nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. řádu (o situaci uvedenou v §265b odst. 2 tr. řádu v nyní projednávané věci nejde) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine , anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015], Nejvyšší soud přesto v minulosti výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, a to tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným (jak vzpomenul i státní zástupce ve svém vyjádření).
37. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
38. Jak se přitom podává z předchozích bodů tohoto usnesení, Nejvyšší soud optikou shora prezentovaného závěru přezkoumal přiměřenost odvolacím soudem uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, kdy zjistil, že odvolací soud se jeho uložením nezpronevěřil imperativům přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí. Z odůvodnění jeho napadeného rozsudku se totiž podává, že si byl při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vědom zásad ukládání trestů zakotvených v §37 a násl. tr. zákoníku (viz bod 33. jeho rozsudku), kdy po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu ve vztahu k obviněnému dospěl k závěru, že na osobu obviněného je třeba působit trestem odnětí svobody (jakožto trestem hlavním), jehož výši stanovil na samé spodní hranici zákonného rozpětí trestní sazby, kterou ustanovení §283 odst. 3 tr. zákoníku stanoví pro daný trestný čin.
39. V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56.). Obviněný totiž v tomto směru nijak kvalifikovaně nerozporuje skutková zjištění soudů nižších stupňů směrodatná pro stanovení konkrétní výměry uloženého trestu.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
40. Dovolací argumentace obviněného neodpovídá jím uplatněnému, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Protože Nejvyšší soud nezjistil, že by úvaha odvolacího soudu o nesplnění podmínek pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku vykazovala vadu extrémního nesouladu , jež by byla s to zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces , a současně ani neshledal, že by uložený trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby zakotvené v ustanovení §283 odst. 3 tr. zákoníku, byl extrémně přísným, zjevně nespravedlivým či nepřiměřeným, nezbylo mu, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.