ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.311.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 311/2021-552
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 6. 2021 o dovolání obviněného P. F. , narozeného XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2020, č. j. 5 To 277/2020-430, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 100/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 6. 2020, č. j. 37 T 100/2019-382, byl obviněný P. F. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání jednak přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), jednak přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku (pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) a dále přečinu výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle §288 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Uvedených trestných činů se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
1. v době od 10. 6. 2018 do 22. 10. 2018 v XY, v bezpečnostní schránce č. XY, pronajaté od společnosti F. a I. S., přechovával pro jiného neoprávněně 18,93 g metamfetaminu, zvaného též jako pervitin, o koncentraci 64,53% metamfetaminu base, což činí 11,81 g metamfetaminu base,
přičemž látka metamfetamin je uvedena jako psychotropní látka v příloze č. 5 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, a je též uveden v seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhl. č. 62/1989 Sb.),
2. v době od 10. 6. 2018 do 22. 10. 2018 v XY, v bezpečnostní schránce č. XY, pronajaté od společnosti F. I. S. bez povolení přechovával pro sebe 8,98 g drogy kokain o obsahu 5,72 g kokain base,
přičemž kokain je uveden jako omamná látka v příloze č. 1 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, v souladu s ust. §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách,
3. v blíže nezjištěné době, nejdéle do 21. 5. 2019 v 16:45 hodin, v XY, v bytové jednotce č. 9, bez řádného povolení přechovával 53 ks tablet bílé barvy, ve tvaru kola s vlysem uprostřed s obsahem látky oxandrolon, 100 ks tablet bílé barvy, ve tvaru kola s obsahem látky stanozolol, kdy provedeným odborným zkoumáním z oboru kriminalistika, odvětví chemie, byl zjištěn druh a složení výše uvedených tablet, kdy tablety obsahují účinné látky Oxandrolon a Stanozolol,
přičemž látky Oxandrolon a Stanozolol jsou uvedeny jako anabolické látky v příloze č. 1 k Nařízení vlády č. 454/2009 Sb., kterým pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za látky s anabolickým a jiným hormonálním účinkem.
2. Za tyto trestné činy soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků, přičemž podle §84 tr. zákoníku po dobu podmíněného odkladu trestu odnětí svobody vyslovil nad obviněným dohled. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest propadnutí věci vztahující se na věci konkretizované ve výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně.
3. Citovaným rozsudkem současně soud prvního stupně obviněného podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 2 ZT 161/2019, pro skutek popsaný v obžalobě pod bodem 4., jehož se měl dopustit tím, že:
v blíže nezjištěné době, nejméně však v době od 18. 4. 2017 do 31. 5. 2018, z přesně nezjištěného místa, po předchozí emailové komunikaci odebral prostřednictvím poštovních zásilek zaslaných na adresu P. F., XY, od osoby P. K., nar. XY, komunikujícího z emailové adresy XY, v jedenácti případech celkem 11 750 g chemické látky červený fosfor,
přičemž chemická látka červený fosfor je látka uvedená v seznamu výchozích a pomocných látek uvedených v Nařízení vlády č. 458/2019 Sb. jako látka, která je často zneužívána při nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a nakládání s takovými látkami upravuje zákon č. 272/2013 Sb. o prekursorech drog ze dne 22. 8. 2013,
čímž měl spáchat zločin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
4. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný (a to jen do jeho výroku o vině v bodu 1.) a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 [ta tak učinila v neprospěch obviněného do jeho výroku o vině v bodu 1., dále do výroku, jímž byl obviněný podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek popsaný v bodu 4. obžaloby, a rovněž do výroku o trestu], o nichž Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodl rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 5 To 277/2020-430, tak, že
I. podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 1., jímž byl obviněný uznán vinným skutkem kvalifikovaným jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že
v době od 10. 6. 2018 do 22. 10. 2018 v XY, v bezpečnostní schránce č. XY, pronajaté od společnosti F. a I. S., přechovával pro jiného neoprávněně 18,93 g metamfetaminu, zvaného též jako pervitin, o koncentraci 64,53% metamfetaminu base, což činí 11,81 g metamfetaminu base,
přičemž látka metamfetamin je uvedena jako psychotropní látka v příloze č. 5 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, a je též uveden v seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhl. č. 62/1989 Sb.),
a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl za obdobné jednání v posledních třech letech odsouzen, a to rozsudkem OS pro Prahu 6, sp. zn. 16 T 118/2015 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 211/2016, s nabytím právní moci dne 15. 6. 2016 pro spáchání zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kdy mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v délce dvou let se zkušební dobou v délce tří let, tedy do 16. 6. 2019,
a takto popsané jednání obviněného právně posoudil jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž za výše uvedený zločin a za s ním se sbíhající přečiny (pod body 2. a 3. výroku o vině napadeného rozsudku) mu podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku i trest propadnutí věci vztahující se na věci v rozsudku odvolacího soudu specifikované. Jinak zůstal napadený rozsudek v odsuzující části nezměněn (ve výrocích o vině pod body 2. a 3.);
II. podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku pod bodem IV., jímž byl obviněný zproštěn obžaloby ohledně zločinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc v této části vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podává nyní obviněný dovolání, a to prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaromíra Štůska, LL.M., Ph.D., advokáta, přičemž tak činí z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. V dalším textu svého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyslovuje názor, že v případě skutků popsaných ve výše uvedených soudních rozhodnutích, resp. v obžalobě pod body 1., 3. a 4. nebyla jeho vina nade vši pochybnost prokázána, a proto v těchto bodech měl být obžaloby zproštěn, resp. tyto skutky měly být právně kvalifikovány jako v případě skutku pod bodem 2., tedy podle §284 odst. 2 tr. zákoníku. Trvá na tom, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že se těchto skutků dopustil tak, jak jsou popsány ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, a tedy není postaveno najisto, zda a jak se skutečně dopustil neoprávněného přechovávání psychotropní látky pro jiného a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem.
7. Ve vztahu ke skutku popsanému původně pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a následně (částečně nově s tím, že popis tohoto skutku byl doplněn o skutečnost, že obviněný se jej dopustil přesto, že za obdobné jednání byl v posledních třech letech odsouzen, s odkazem na příslušná soudní rozhodnutí) ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu (poté, co v tomto bodu byl výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen) obviněný předně poukazuje na svou konzistentní výpověď, dle níž měl přechovávané množství pervitinu pro sebe, nikoli pro jiného. Namítá, že soudy obou stupňů své skutkové zjištění, že přechovával předmětnou drogu pro jiného, opřely pouze o její množství, aniž k této otázce vyslechly jediného svědka, který by potvrdil, že drogu přechovával pro něj, případně provedly jakékoli usvědčující nepřímé důkazy, v důsledku čehož má za to, že v souladu se svým doznáním a též zásadou in dubio pro reo měl být uznán vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku. Další námitkou, kterou pak k uvedenému skutku vznáší, je ta, jejímž prostřednictvím vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně a v jeho neprospěch vyhodnotil jeho předchozí záznam v rejstříku trestů, když konstatoval, že měl zavinit, že Obvodní soud pro Prahu 6 nemohl rozhodnout o jeho osvědčení; je přesvědčen, že soud prvního stupně se naopak se skutečností, že byl osvědčen tzv. fikcí podle §83 odst. 3 tr. zákoníku, vypořádal správně, a to vzhledem k tomu, že do 15. 6. 2020 nebylo rozhodnuto o jeho (ne)osvědčení ve zkušební době podmíněného odsouzení. Domnívá se, že k takovému osvědčení došlo; pokud však skutečně měl zavinit, že Obvodní soud pro Prahu 6 nemohl vydat rozhodnutí o jeho osvědčení, měl odvolací soud tuto otázku řešit jako otázku předběžnou.
8. Ohledně skutku popsaného pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dovolatel vyslovuje názor, že nebyla nade vši pochybnost prokázána subjektivní stránka tohoto trestného činu ve formě zavinění, neboť tablety obsahující látky oxandrolon a stanozolol měl původně pro vlastní potřebu, kdy následně zjistil, že tyto mu činí zdravotní obtíže, takže je uložil do šuplíku, kde je měl několik let a víceméně na ně i zapomněl. Dovozuje proto, že v takovém případě se z hlediska zavinění mohlo jednat jen o nedbalost, nikoli úmysl vyžadovaný pro naplnění skutkové podstaty daného trestného činu, a tudíž i v tomto bodě měl být obžaloby zproštěn.
9. Ke skutku pod bodem 4. obžaloby obviněný uvádí, že se plně ztotožňuje s výrokem soudu prvního stupně o zproštění obžaloby. Názor státní zástupkyně a odvolacího soudu, že mu jako osobě znalé v drogovém prostředí mělo být jasné, že červený fosfor se používá jako prekursor k výrobě pervitinu, považuje za pouhé spekulace a domněnky; zdůrazňuje, že ani v případě tohoto skutku mu nebylo nade vši pochybnost prokázáno zavinění, stejně jako nebylo nade vši pochybnost prokázáno, o jakou látku se skutečně jednalo, když označení červený fosfor se používá i u barev s fotoluminiscenčním (fosforeskujícím) efektem používaných především na stříkání disků kol vozidel, přičemž v této souvislosti odkazuje i na výpověď svědka L. S., který jím tvrzený skutkový děj potvrdil. S poukazem na kasační důvody, pro které je odvolací soud oprávněn zrušit odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, vyjadřuje navíc přesvědčení, že pokud by jej chtěl odvolací soud uznat vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nemohl by jej uznat vinným rovněž zločinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nýbrž jen trestným činem podle §283 tr. zákoníku, a to vzhledem ke skutečnosti, že ustanovení §286 tr. zákoníku je k ustanovení §283 tr. zákoníku subsidiární; v opačném případě by se soudy dopustily porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Uzavírá, že odvolací soud tak měl výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně v bodu 4. potvrdit, resp. odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné zamítnout.
10. Závěrem dovolatel poukazuje na nesprávné poučení ze strany odvolacího soudu týkající se opravného prostředku a spočívající v chybném uvedení typu jeho rozhodnutí v rámci tohoto poučení, když odvolací soud zde chybně odkazuje na usnesení, ačkoli v dané věci rozhodl rozsudkem. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně konstatuje, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v širším rozsahu, než v jakém je proti němu dovolání přípustné. V podrobnostech poukazuje na to, že původní rozsudek soudu prvního stupně napadla odvoláním jednak státní zástupkyně, a to v jeho výrocích pod body 1. a 4., a jednak obviněný, a to jen v jeho výroku pod bodem 1., v důsledku čehož toto rozhodnutí ve výrocích 2. a 3. nabylo právní moci, aniž by bylo napadeno jakýmkoliv odvoláním. Pokud se tedy odvolací soud v bodech 9. a 12. odůvodnění svého rozsudku dal unést i k posouzení správnosti výroků 2. a 3., učinil tak jen velmi stručně a nad rámec své přezkumné povinnosti. S poukazem na ustálenou judikaturu pak státní zástupce vyslovuje názor, že takový přezkum učiněný nad rámec podaného odvolání je nerozhodný (v této souvislosti odkazuje například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 412/2013, publikované pod č. 68/2013 Sb. rozh. tr.), a za rozhodující považuje rozsah přezkumu, k němuž byl odvolací soud oprávněn, a to v souladu s pozdější judikaturou Nejvyššího soudu, například rozsudkem tohoto soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018, publikovaným pod č. 36/2019 Sb. rozh. tr., z něhož plyne, že odvolací soud je nucen respektovat rozsah odvolání státního zástupce dokonce i ohledně jednotlivých trestů, když může zasahovat jen do výroků o těch jednotlivých trestech, které byly odvoláním státního zástupce výslovně napadeny. V návaznosti na uvedené skutečnosti konstatuje, že ohledně výroků pod body 2. a 3. rozsudku soudu prvního stupně tak odvolací soud nerozhodoval, a dovolání je proto v této části nepřípustné, neboť nesměřuje proti rozhodnutí učiněnému ve druhém stupni.
12. Ke zprošťujícímu výroku v bodu 4. rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž podala odvolání toliko státní zástupkyně, státní zástupce poukazuje na to, že v této části odvolací soud jejímu odvolání vyhověl, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí. Ohledně tohoto bodu tedy odvolací soud neučinil rozhodnutí ve věci samé (žádné rozhodnutí z výčtu rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 tr. řádu), a tak ani v případě bodu 4. není splněna jedna z podmínek uvedených v odstavci 1 citovaného ustanovení a také v této části je dovolání nepřípustné. Státní zástupce se tudíž zaměřuje na zbývající námitky dovolatele k bodu 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně s tím, že pouze o tomto bodu rozhodl soud ve druhém stupni o věci samé. K první výhradě vztahující se k předmětnému bodu, jejímž prostřednictvím obviněný namítá porušení zásady in dubio pro reo, připomíná, že uvedená zásada je zásadou procesní a nikoliv hmotněprávní, přičemž Nejvyšší soud (v souladu s judikaturou Ústavního soudu) dosud nepřipouští, aby její dodržení bylo zkoumáno v dovolacím řízení, nevygraduje-li porušení této zásady až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (takovou námitku však dovolatel ani nevznesl a nelze ji ani dovodit z obsahu jeho dovolání). Státní zástupce má tedy za to, že ohledně učiněných skutkových zjištění dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Za relevantně uplatněnou výhradu považuje jen tu námitku obviněného, v jejímž rámci tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda se v předchozí trestní věci osvědčil. Státní zástupce však zdůrazňuje, že obviněný pomíjí judikaturu, kterou se při posuzování této otázky nepochybně řídil odvolací soud (byť příslušný judikát v odůvodnění svého rozsudku necitoval), když v bodu 12. odůvodnění svého rozhodnutí zjevně vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 4 Tz 4/2001, publikovaného pod č. 26/2002 Sb. rozh. tr., s následující právní větou: „Soud nemůže rozhodnout podle §60 odst. 1 tr. zák. o výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody pouze na základě skutečnosti, že obviněný je trestně stíhán pro trestnou činnost spáchanou ve zkušební době podmíněného odsouzení. Soud je povinen vyčkat ukončení tohoto trestního stíhání, pokud nejsou splněny jiné důvody pro rozhodnutí, že se trest odnětí svobody, jehož výkon byl odložen, vykoná. Fikce, že se pachatel osvědčil ( §60 odst. 3 tr. zák. ), nemůže v takovém případě nastat, protože pachatel tím, že spáchal ve zkušební době další trestný čin, o němž je třeba nejdříve rozhodnout, zavinil, že soud nemůže rozhodnout podle §60 odst. 1 tr. zák. To však neplatí, dojde-li během trestního stíhání tvořícího uvedenou překážku k zásadním průtahům v řízení zaviněným orgány činnými v trestním řízení.“ Dodává přitom, že ustanovení §60 trestního zákona z roku 1961 bylo téměř doslovně přeneseno do §83 nyní platného trestního zákoníku, a judikát je tak plně přiléhavý i za nyní platné právní úpravy (podotýká současně, že předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu výslovně zmínila i státní zástupkyně na straně 2 svého odvolání ze dne 28. 8. 2020, čehož si dovolatel patrně nepovšiml, když proti obsahu tohoto judikátu nijak nebrojí). Státní zástupce proto uzavírá, že v této části je dovolání zjevně neopodstatněné, neboť odvolací soud správně považoval předchozí odsouzení obviněného za nezahlazené a důvodně k němu přihlédl při právním posouzení skutku.
13. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce shrnuje, že dovolání obviněného je větší měrou nepřípustné; přípustné je toliko ohledně výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, tedy jen v rozsahu skutku uvedeného v bodu 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ovšem konkrétní námitky uplatněné v tomto směru dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek uplatněných obviněným již v odvolacím řízení, s nimiž se odvolací soud dostatečně a správně vypořádal v bodu 12. odůvodnění svého rozsudku, a tudíž takové dovolání je zjevně neopodstatněné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání odmítl. Současně souhlasí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
14. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda v posuzované věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé , jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští (v druhém odstavci tohoto ustanovení je pak uveden výčet rozhodnutí, jimiž se rozumí „rozhodnutí ve věci samé“).
16. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného, jímž tento napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 5 To 277/2020, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 37 T 100/2019, ohledně bodu 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jenž odvolací soud ponechal nezměněn, a dále ohledně výroku pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 4. obžaloby, kterým měl spáchat zločin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a podle §259 odst. 1 tr. řádu byla věc v této části vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, není přípustné.
17. Jak na to správně poukazuje státní zástupce ve svém vyjádření, dovolání obviněného v části, v níž vznáší námitky proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 3., totiž nesměřuje proti rozhodnutí učiněnému ve druhém stupni. Uvedený výrok nenapadl odvoláním ani obviněný (podal odvolání pouze proti výroku o vině pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně), ani státní zástupkyně (ta podala odvolání jen do výroku o vině pod bodem 1. a zprošťujícího výroku ohledně skutku popsaného pod bodem 4. obžaloby), a tudíž odvolací soud nejen v této části rozsudek soudu prvního stupně materiálně nepřezkoumával, ale ani nebyl povinen jej přezkoumávat.
18. S touto problematikou se Nejvyšší soud jednoznačně vypořádal již v usnesení ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikovaném pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., když judikoval, že „jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.) může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumávat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“
19. Identický názor zastává i odborná literatura, podle níž (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3032 až 3033) rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu je i nadále omezen osobou odvolatele a od ní odvozeným právem napadat jednotlivé výroky rozsudku a předchozí řízení. Odvolací soud však přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky, proti nimž odvolání odvolatel skutečně podal a správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud zásadně nesmí přezkoumat. Oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit, např. výrok o trestu, náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení či o ochranném opatření. Oddělitelným však bude i jednotlivý výrok o vině tam, kde bylo ve společném řízení rozhodnuto o více skutcích .
20. Ke stejnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud i v posuzované věci. Pro úplnost považuje za potřebné jen dodat, že pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (mimo jiné) uvedl, že obviněný svým odvoláním výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 3. nenapadl, k tomuto jednání se plně doznal a jeho doznání korespondovalo s ostatními opatřenými důkazy (viz jeho bod 9.), a dále že tímto jednáním se dopustil přečinu výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle §288 odst. 1 tr. zákoníku, nelze takové konstatování považovat za přezkum daného výroku o vině v materiálním smyslu, přičemž je možno opětovně poukázat na to, že k takovému přezkumu vzhledem k rozsahu, v jakém byl rozsudek soudu prvního stupně napaden odvoláními obviněného a státní zástupkyně, nejenže nebyl povinen, ale ani nebyl oprávněn.
21. Konečně toliko na okraj lze k námitkám obviněného vzneseným k předmětnému bodu výroku o vině poznamenat, že svou povahou jde navíc o výhrady skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím obviněný brojí proti závěru soudů o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu na základě zpochybnění správnosti skutkových zjištění na podkladě provedených důkazů, když má za to, že „subjektivní stránka trestného činu nebyla prokázána.“
22. Dovolání obviněného není přípustné ani v té části, v níž napadá výrok odvolacího soudu, jímž byl podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 4. obžaloby, a věc v této části byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. V uvedené části totiž nejde o pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé.
23. Pro úplnost je přitom vhodné uvést, že z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně o předmětném skutku již rozhodl usnesením ze dne 21. 12. 2020, č. j. 37 T 100/2019-491, tak, že podle §231 odst. 1, §223 odst. 2 tr. řádu za použití §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu trestní stíhání obviněného zastavil, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne. Proti tomuto rozhodnutí podala dne 6. 1. 2021 stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, o níž však dosud nebylo soudem druhého stupně pravomocně rozhodnuto, resp. věc mu ještě ani nebyla předložena, neboť byla předložena s dovoláním obviněného Nejvyššímu soudu.
24. Nejvyšší soud tudíž shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné (jen) v části, v níž obviněný uplatňuje námitky proti výroku o vině rozsudku odvolacího soudu (v bodu I. tohoto rozsudku, původně šlo o skutek pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), neboť pouze v této části se jedná o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé ve druhém stupni. Dále proto zjišťoval, zda dovolání vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Následně Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
25. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
26. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá toliko o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve skutečnosti ale v tomto lze vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obviněný vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
27. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem 1. a v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jednáním, které právně posoudil jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž za výše uvedený zločin a za s ním se sbíhající přečiny (pod body 2. a 3. výroku o vině napadeného rozsudku obvodního soudu) mu uložil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let se zařazením do věznice s ostrahou a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, přičemž jinak (ve výrocích o vině pod body 2. a 3.) ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny, a dále podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku pod bodem 4., jímž byl obviněný zproštěn obžaloby ohledně zločinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc v této části vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
28. Tímto dovolacím důvodem je pak obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
29. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
30. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
31. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
32. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, předně konstatuje, že dovolací námitky obviněného vztahující se k výroku o vině rozsudku odvolacího soudu (ohledně skutku popsaného původně pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) zčásti neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jedná se o ty jeho výhrady, jimiž setrvale zpochybňuje skutkové zjištění soudů obou stupňů, že pervitin uložený v bezpečnostní schránce přechovával pro jiného, přičemž v tomto směru soudům vytýká, že takový závěr opřely pouze o množství dané drogy, aniž by vyslechly jakéhokoliv svědka a provedly jakékoli usvědčující nepřímé důkazy.
33. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, po stránce věcné se v případě výše uvedených námitek jedná o námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu, a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
34. Relevantní námitkou z hlediska citovaného důvodu dovolání pak je pouze výhrada obviněného založená na tvrzení, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) nesprávně posoudil otázku, zda došlo k zahlazení jeho předchozího odsouzení z důvodu jeho osvědčení na základě fikce podle §83 odst. 3 tr. zákoníku, s tím, že je přesvědčen, že k takovému osvědčení došlo.
35. Nejvyšší soud danou otázku posuzoval ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. řádu jako otázku předběžnou. Shledal přitom, že je namístě ztotožnit se se závěrem odvolacího soudu, že fikce osvědčení předpokládaná ustanovením §83 odst. 3 tr. zákoníku v případě předchozího podmíněného odsouzení obviněného nemohla nastat a že pochybení soudu prvního stupně v tomto směru mělo za následek nesprávnou právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 1. výroku o vině jeho rozsudku (jak dostatečně a správně odůvodnil v bodu 12. svého rozsudku), a to z následujících důvodů.
36. Jak je zřejmé z obsahu spisu v této trestní věci a rovněž z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16 T 118/2015, jenž si Nejvyšší soud vyžádal, obviněný byl rozsudkem jmenovaného soudu ze dne 22. 2. 2016, č. j. 16 T 118/2015-172, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, č. j. 9 To 211/2016-202, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let, přičemž mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen i trest propadnutí věci. Ve zkušební době podmíněného odsouzení trvající tři roky, tj. do 15. 6. 2019, se obviněný dopustil protiprávního jednání v nyní posuzované trestní věci (skutky pod body 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchal v době od 10. 6. 2018 do 22. 10. 2018, skutek pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchal v blíže nezjištěné době, nejdéle do 21. 5. 2019 a skutek pod bodem 4. obžaloby spáchal v blíže nezjištěné době, nejméně však v době od 18. 4. 2017 do 31. 5. 2018) a pro toto jednání bylo zahájeno jeho trestní stíhání (a to usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 5. 2019 ohledně skutků pod body 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 8. 2019 ohledně skutků pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a pod bodem 4. obžaloby). Ze spisového materiálu lze dále zjistit, že dne 28. 2. 2019 obdržel Obvodní soud pro Prahu 6 žádost Policie ČR o zaslání jeho výše uvedeného rozsudku a rovněž informaci o tom, že v dané době bylo vedeno přípravné řízení proti obviněnému (mimo jiné) právě pro trestnou činnost pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (následně popsanou ve výroku o vině v bodu I. rozsudku odvolacího soudu), s tím, že skutečnost, že již byl pro takový čin odsouzen, může být důvodem pro užití vyšší trestní sazby.
37. Dne 25. 6. 2019 podal obviněný u Obvodního soudu pro Prahu 6 v trestní věci vedené pod sp. zn. 16 T 118/2015 žádost o vydání rozhodnutí podle §83 odst. 1 tr. zákoníku, tj. rozhodnutí, v němž soud vysloví, že se osvědčil, přičemž (mimo jiné) uvedl, že ve zkušební době vedl řádný život a nebyl odsouzen za žádný trestný čin; podání žádosti přitom odůvodnil i tím, že s ohledem na podmíněné odsouzení byl odmítnut u všech pohovorů o zaměstnání, o něž měl zájem, a možné osvědčení na základě §83 odst. 3 tr. zákoníku by nastalo až za delší časové období. Na č. l. 295 spisu je pak založen přípis soudu adresovaný obhájci obviněného, v němž mu soud sděluje, že o osvědčení obviněného dosud není možné rozhodnout s ohledem na probíhající trestní stíhání u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 v nyní posuzované trestní věci. Dne 27. 1. 2020 státní zástupkyně Obvodního zastupitelství pro Prahu 4 zaslala Obvodnímu soudu pro Prahu 6 kopii obžaloby. V následujícím období (dne 19. 2. 2020) k žádosti Obvodního soudu pro Prahu 4 sdělil Obvodní soud pro Prahu 6, že o osvědčení obviněného nebylo vzhledem k trestnímu řízení v nyní posuzované trestní věci (kdy obviněný se této trestné činnosti měl dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení) rozhodnuto a že čeká na výsledek tohoto řízení, přičemž požádal o sdělení, v jaké fázi se řízení nachází, a v případě pravomocného rozhodnutí o zaslání tohoto rozhodnutí; Obvodní soud pro Prahu 4 jej informoval o nařízení hlavního líčení na den 9. 4. 2020. Obdobný dotaz na aktuální stav trestního řízení zaslal Obvodní soud pro Prahu 6 rovněž dne 17. 4. 2020, přičemž mu Obvodním soudem pro Prahu 4 bylo sděleno, že další hlavní líčení je nařízeno na den 19. 5. 2020. Aniž by poté Obvodní soud pro Prahu 6 obdržel na poslední dotaz odpověď, byl na č. l. 334 jeho spisu učiněn dne 14. 7. 2020 úřední záznam o tom, že obviněný „se osvědčil ve zk. době PO dle §83 odst. 3 TZ ke dni 15. 6. 2020“ .
38. Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem a s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyšší soud (ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce) shledal, že ve věci dřívějšího podmíněného odsouzení obviněného nebyly dány zákonné podmínky pro jeho osvědčení fikcí podle §83 odst. 3 tr. zákoníku. Jak se totiž podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 4 Tz 4/2001, publikovaného pod č. 26/2002 Sb. rozh. tr. (vztahujícího se sice k §60 tehdejšího trestního zákona č. 140/1961 Sb., ovšem plně aplikovatelného ve vztahu k §83 nyní platného trestního zákoníku), „ soud nemůže rozhodnout podle §60 odst. 1 tr. zák. o výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody pouze na základě skutečnosti, že obviněný je trestně stíhán pro trestnou činnost spáchanou ve zkušební době podmíněného odsouzení. Soud je povinen vyčkat ukončení tohoto trestního stíhání, pokud nejsou splněny jiné důvody pro rozhodnutí, že se trest odnětí svobody, jehož výkon byl odložen, vykoná. Fikce, že se pachatel osvědčil (§60 odst. 3 tr. zák.), nemůže v takovém případě nastat, protože pachatel tím, že spáchal ve zkušební době další trestný čin, o němž je třeba nejdříve rozhodnout, zavinil, že soud nemůže rozhodnout podle §60 odst. 1 tr. zák. To ovšem neplatí, dojde-li během trestního stíhání tvořícího uvedenou překážku k zásadním průtahům v řízení zaviněným orgány činnými v trestním řízení “. Obvodní soud pro Prahu 6 tak byl povinen vyčkat ukončení trestního stíhání obviněného v nyní posuzované trestní věci a nemohl podle §83 odst. 1 tr. zákoníku vyslovit, že se obviněný osvědčil. V důsledku skutečnosti, že obviněný se ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení dopustil další (nyní posuzované) trestné činnosti, současně nemohla nastat ani fikce osvědčení podle §83 odst. 3 tr. zákoníku, neboť tím obviněný zavinil, že tento soud nemohl učinit rozhodnutí podle §83 odst. 1 tr. zákoníku do jednoho roku od uplynutí zkušební doby.
39. Nejvyšší soud z výše zmíněných důvodů přisvědčil odvolacímu soudu, jestliže tento dospěl k závěru, že k zahlazení předchozího podmíněného odsouzení obviněného fikcí osvědčení nedošlo a v případě skutku popsaného původně pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a následně ve výroku o vině jeho rozsudku se tak jedná o recidivu dané trestné činnosti, když tímto skutkem spáchal rovněž trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, ač za takový čin byl v posledních třech letech odsouzen, jenž je pak namístě právně kvalifikovat podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku [pokud jde o předchozí odsouzení obviněného, tento skutek, jak již bylo shora konkretizováno, byl právně posouzen jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku].
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
40. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného P. F. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolání obviněného bylo z větší části nepřípustné a v části, v níž přípustné bylo, pak jeho dovolací argumentace zčásti neodpovídala jím uplatněnému – ale ani žádnému jinému zákonnému – dovolacímu důvodu a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 6. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.