ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.562.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 562/2020-7147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2021 o dovoláních obviněných T. X. D. , narozeného XY v XY, Vietnamská socialistická republika, občana Vietnamské socialistické republiky, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, a N. H. L. , narozeného XY ve XY, Vietnamská socialistická republika, občana Vietnamské socialistické republiky, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2019, č. j. 15 To 49/2019-6852, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 7/2018, takto:
I. Z podnětu dovolání obviněného T. X. D. se podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2019, č. j. 15 To 49/2019-6852, a to pouze ve výroku, jímž byl tomuto obviněnému uložen podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let.
II. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. V ostatních výrocích zůstává dovoláním napadený rozsudek nezměněn .
IV. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného H. L. N. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 3. 2019, č. j. 40 T 7/2018-6435, byl obviněný T. X. D. (společně s dalšími spoluobviněnými) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným níže pod body 3. a 4. Týmž rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný N. H. L. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním uvedeným níže pod bodem 3. Těchto trestných činů se přitom obvinění, podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, dopustili následovně:
aniž by disponovali potřebným povolením k nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů, tak neoprávněně, úmyslně a s vědomím o jakou látku se jedná, nakládali s psychotropní látkou metamfetamin, který je zařazen v Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, a dále s pseudoefedrinem, který je uveden v kategorii 1 přílohy I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ve znění Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013 ze dne 20.11.2013,
(…)
3. obžalovaní T. X. D., N. V. B., H. T. D., L. T. D., N. H. L., N. D. T., T. T. Q. a T. T. T. T.
společně s odděleně stíhaným N. Q. C., nar. XY, v přesně nezjištěné době, nejméně v období od 06.06.2017 až do 09.09.2017, po předchozích vzájemných dohodách a osobních setkáních, s úmyslem získat finanční prospěch, na adrese XY, za užití tablet s obsahem pseudoefedrinu a to zn. CIRRUS obsahující 120 mg hydrochloridu pseudoefedrinu v každé tabletě a zn. Griport obsahující 60 mg hydrochloridu pseudoefedrinu, které použili jako výchozí prekurzor k výrobě, a které zakoupili nejméně za částku 600.000,-Kč, a za využití chemikálií potřebných k výrobě, které postupně zakoupili v obchodních centrech GLOBUS, HORNBACH, OBI a BAUHAUS a laboratorních pomůcek a zdrojů tepla, vyrobili za účelem další distribuce přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin, přičemž dne 9.9.2017 prodali neztotožněným osobám za částku ve výši 17.000 EUR, tedy za částku ve výši nejméně 440.000 Kč, nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž rozdělení činností při tomto jednání bylo takové, že:
obžalovaný T. X. D. organizoval a řídil veškeré činnosti související s výrobou metamfetaminu, dohlížel na jejich plnění, telefonicky nebo osobně udílel pokyny a úkoly ostatním spoluobžalovaným, kdy nejprve do obstarání léků s obsahem pseudoefedrinu byl zapojen obžalovaný N. H. L., který společně s obžalovaným N. D. T. uskutečnil schůzku s dodavatelem na území Polské republiky, následně obžalovaný T. X. D. objednal u obžalované T. T. T. T. léky s pseudoefedrinem, kdy tato zprostředkovala nákup těchto léků poblíž obce XY a to od dosud neustanovených osob z Polské republiky, N. D. T. poskytl finanční prostředky na nákup těchto léků ve výši minimálně 600.000 Kč, a dále společně s obžalovanými N. V. B. a T. T. Q. zajistili fyzicky nákup léků s pseudoefedrinem od polského dodavatele, obžalovaný T. T. Q. léky s pseudoefedrinem předal obžalovanému N. V. B., který je následně dopravil do místa výroby metamfetaminu na adresu XY, chemikálie potřebné k výrobě metamfetaminu zajistili obžalovaný T. X. D. sám nebo prostřednictvím obž. H. T. D. či N. V. B. a odděleně trestně stíhaný N. Q. C. prostřednictvím obžalované H. T. D. a poté obžalovaný T. X. D. společně s obžalovanými N. V. B. a L. T. D. vyrobili metamfetamin na adrese XY, kdy obžalovaný L. T. D. na základě pokynů od obžalovaného T. X. D. a odděleně trestně stíhaného N. Q. C. prodal nezjištěné množství vyrobeného metamfetaminu za částku ve výši 17.000 EUR a instrukce k vyzvednutí finančních prostředků za prodaný metamfetamin udílel obžalovaný T. X. D., prostřednictvím obžalovaného L. T. D., obžalované H. T. D., která převzala finanční prostředky ve výši 17.000,- EUR za prodaný metamfetamin,
přičemž obžalovaný L. T. D. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 20.03.2015, sp. zn. 7 T 16/2015, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28.5.2015, sp. zn. 9 To 152/2015, nabyl právní moci dne 28.5.2015, odsouzen pro trestný čin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou a usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 16.11.2016, sp. zn. 36 PP 109/2016 ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 50 To 446/2016, byl podmínečně propuštěn z výkonu trestu a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 3 let s dohledem,
4. obžalovaní T. X. D. a N. V. B.
v období od 15.09.2017 do 15.10.2017, po předchozích vzájemných dohodách a osobních setkáních, s úmyslem získat finanční prospěch, na adrese XY, za využití dosud přesně nezjištěného množství tablet s obsahem pseudoefedrinu, které použili jako výchozí prekurzor k výrobě, které získali od dodavatele z XY ztotožněného jako L. A. S. a za využití chemikálií potřebných k výrobě, které postupně zakoupili v obchodním centru BAUHAUS, za současného využití laboratorních pomůcek a zdrojů tepla, vyrobili za účelem další distribuce psychotropní látku metamfetamin, když byli dne 15.10.2017 na této adrese zadrženi Policií České republiky, přičemž rozdělení činností při tomto jednání bylo takové, že T. X. D. organizoval a řídil veškeré činnosti související s výrobou metamfetaminu a dohlížel na jejich plnění, telefonicky nebo osobně udílel pokyny a úkoly, objednal léky s pseudoefedrinem u osoby vietnamské národnosti, organizoval samotný nákup léků s pseudoefedrinem, přičemž dovoz léků uskutečnil obžalovaný N. V. B., který je vyzvedl v XY u osoby ztotožněné jako L. A. S. a dopravil do místa výroby metamfetaminu, tedy na adresu XY, kdy obžalovaní zajistili chemikálie potřebné k výrobě metamfetaminu a tento také nejméně v množství netto 188,64g s obsahem 35 % metamfetaminu báze, což odpovídá množství 59,42 gramů metamfetaminu báze, vyrobili.
2. Za shora popsaný trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému T. X. D. jednak podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 6,5 (šesti a půl) roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let. Obviněnému N. H. L. pak soud prvního stupně za shora uvedený trestný čin uložil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku dále soud prvního stupně obviněnému uložil trest vyhoštění na dobu 7 (sedmi) let a v neposlední řadě mu podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil i trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku náležitě specifikoval.
3. Týmž rozsudkem pak soud prvního stupně rozhodl o vině a o trestu i v případě dalších spoluobviněných a o ochranném opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přičemž věci, jež byly předmětem tohoto ochranného opatření náležitě vymezil ve výroku svého rozsudku. Nakonec soud prvního stupně rozhodl podle §226 písm. c) tr. zákoníku o zproštění obžaloby obviněného T. X. D. pro skutek, v němž obžaloba spatřovala zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, obvinění T. X. D. a N. H. L. a další spoluobvinění odvolání. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a části obviněných podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem 3. ohledně všech zde uvedených obviněných a ve výroku o trestech těmto uložených. Podle §259 odst. 3 tr. řádu ve věci znovu rozhodl tak, že obviněné T. X. D. a N. H. L. (spolu s dalšími spoluobviněnými) uznal vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákoníku, a to na podkladu takto ustavených skutkových zjištění:
aniž by disponovali potřebným povolením k nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů, tak neoprávněně, úmyslně a s vědomím o jakou látku se jedná, nakládali s psychotropní látkou metamfetamin, který je zařazen v Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, a dále s pseudoefedrinem, který je uveden v kategorii 1 přílohy I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ve znění Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013 ze dne 20. 11. 2013, společně s odděleně stíhaným N. Q. C., nar. XY, v přesně nezjištěné době, nejméně v období od 6. 6. 2017 až do 9. 9. 2017, po předchozích vzájemných dohodách a osobních setkáních, s úmyslem získat finanční prospěch, na adrese XY, za užití tablet s obsahem pseudoefedrinu a to zn. CIRRUS obsahující 120 mg hydrochloridu pseudoefedrinu v každé tabletě a zn. Griport obsahující 60 mg hydrochloridu pseudoefedrinu, které použili jako výchozí prekurzor k výrobě, a které zakoupili nejméně za částku 600.000,-Kč, a za využití chemikálií potřebných k výrobě, které postupně zakoupili v obchodních centrech GLOBUS, HORNBACH, OBI a BAUHAUS a laboratorních pomůcek a zdrojů tepla, vyrobili za účelem další distribuce přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin, přičemž dne 9. 9. 2017 prodali neztotožněným osobám za částku ve výši 17.000 EUR, tedy za částku ve výši nejméně 440.000 Kč, nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž rozdělení činností při tomto jednání bylo takové, že: obžalovaný T. X. D. organizoval a řídil veškeré činnosti související s výrobou metamfetaminu, dohlížel na jejich plnění, telefonicky nebo osobně udílel pokyny a úkoly ostatním spoluobžalovaným, kdy nejprve do obstarání léků s obsahem pseudoefedrinu byl zapojen obžalovaný N. H. L., který společně s obžalovaným N. D. T. uskutečnil schůzku s dodavatelem na území Polské republiky, následně obžalovaný T. X. D. objednal u obžalované T. T. T. T. léky s pseudoefedrinem, kdy tato zprostředkovala nákup těchto léků poblíž obce XY a to od dosud neustanovených osob z Polské republiky, N. D. T. poskytl finanční prostředky na nákup těchto léků ve výši minimálně 600.000 Kč, a dále společně s obžalovanými N. V. B. a T. T. Q. zajistili fyzicky nákup léků s pseudoefedrinem od polského dodavatele, obžalovaný T. T. Q. léky s pseudoefedrinem předal obžalovanému N. V. B., který je následně dopravil do místa výroby metamfetaminu na adresu XY, chemikálie potřebné k výrobě metamfetaminu zajistili obžalovaný T. X. D. sám nebo prostřednictvím obž. H. T. D. či N. V. B. a odděleně trestně stíhaný N. Q. C. prostřednictvím obžalované H. T. D. a poté obžalovaný T. X. D. společně s obžalovanými N. V. B. a L. T. D. vyrobili metamfetamin na adrese XY, kdy obžalovaný L. T. D. na základě pokynů od obžalovaného T. X. D. a odděleně trestně stíhaného N. Q. C. prodal nezjištěné množství vyrobeného metamfetaminu za částku ve výši 17.000 EUR a instrukce k vyzvednutí finančních prostředků za prodaný metamfetamin udílel obžalovaný T. X. D., prostřednictvím obžalovaného L. T. D., obžalované H. T. D., která převzala finanční prostředky ve výši 17.000,- EUR za prodaný metamfetamin, přičemž obžalovaný L. T. D. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. 7 T 16/2015, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 9 To 152/2015, nabyl právní moci dne 28.5.2015, odsouzen pro trestný čin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou a usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 36 PP 109/2016 ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 50 To 446/2016, byl podmínečně propuštěn z výkonu trestu a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 3 let s dohledem.
5. Za uvedený trestný čin, jakož i za jednání pod bodem 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ohledně něhož tento zůstal nezměněn, odvolací soud nově obviněnému T. X. D. uložil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6,5 (šesti a půl) roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Vedle tohoto trestu pak odvolací soud obviněnému uložil podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění, a to na dobu 10 (deseti) let. Obviněnému N. H. L. odvolací soud nově podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 dále odvolací soud obviněnému uložil trest vyhoštění na dobu 7 (sedmi) let a v neposlední řadě mu podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil i trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku náležitě specifikoval.
6. Týmž rozsudkem odvolací soud rozhodl i o vině a o trestech i stran dalších obviněných, jichž se zrušená část rozsudku soudu prvního stupně dotýkala a v neposlední řadě i o uložení ochranného opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jež ve výroku svého rozsudku podrobně specifikoval. Závěrem svého rozsudku pak odvolací soud odvolání obviněných T. X. D., N. H. L., jakož i dalších spoluobviněných, na podkladu jejichž odvolání nepřistoupil ke kasaci části napadeného rozsudku soudu prvního stupně, podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní obvinění T. X. D. a N. H. L., prostřednictvím svých obhájců, dovolání.
8. Obviněný T. X. D. podává dovolání prostřednictvím svého obhájce, Mgr. Jana Kubici, advokáta, přičemž jej směřuje výslovně pouze proti výroku o trestu s tím, že mu byl ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu uložen trest, který zákon nepřipouští.
9. Konkrétně obviněný uvádí, že jeho dovolání míří výhradně proti uloženému trestu vyhoštění. Tento trest mu totiž byl uložen v situaci, kdy soud prvního stupně neshledal přítomnost vylučujících podmínek, načež proti rozsudku soudu prvního stupně obviněný podal odvolání (a to jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu, kdy své námitky směřoval přímo proti uloženému trestu vyhoštění), které však odvolací soud zamítl. Závěr o správnosti uložení trestu vyhoštění odvolací soud potvrdil ve vztahu ke všem odsouzeným, tím že „[n]alézací soud rovněž oprávněně u žádného z obžalovaných neshledal naplněny negativní podmínky, které by uložení tohoto trestu bránily, neboť všichni obžalovaní jsou státními příslušníky Vietnamské socialistické republiky a žádný z nich nesplňuje současně kumulativně stanovené podmínky ustanovení §80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, tedy povolení k trvalému pobytu na území České republiky a současně pracovní a sociální zázemí a zájem na spojování rodin.“
10. Obviněný má za to, že pro uložení trestu vyhoštění v jeho případě nejsou splněny zákonné podmínky, k čemuž poukazuje na dikci §80 odst. 1 a §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a připomíná, že mu byl uložen i trest odnětí svobody v trvání 6,5 roku, v důsledku čehož bude od společnosti separován na dostatečně dlouhou dobu. Klade si přitom otázku, zda bylo uložení trestu vyhoštění v jeho případě nezbytné k ochraně společnosti, když tato bude zajištěna právě v souvislosti s výkonem uloženého trestu odnětí svobody. Soudy dle názoru obviněného nedostatečně posoudily a odůvodnily, zda ve smyslu podmínek stanovených zákonem bylo nezbytné uložit mu trest vyhoštění a zda již samotný trest odnětí svobody není dostačující k ochraně společnosti a k jeho nápravě. Za zásadní pak obviněný označuje námitku, že nebylo prakticky vůbec zkoumáno naplnění vylučujících podmínek, tedy to, zda je v jeho případě vůbec uložení trestu vyhoštění možné.
11. V návaznosti na uvedené obviněný připomíná, že zákonem stanovené podmínky pro uložení trestu vyhoštění musí být splněny kumulativně [v tomto směru obviněný poukazuje na tzv. negativní podmínky trestu vyhoštění , konkrétně stanovené v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku]. Obviněný přitom má na území České republiky povolen trvalý pobyt (což je prokázáno jeho aktuálním povolením k trvalému pobytu a je zjistitelné z lustrací). Pokud jde o jeho pracovní a sociální zázemí, tak před svým vzetím do vazby v České republice řádně podnikal, podával daňová přiznání, platil daně i povinné odvody (tyto skutečnosti byly v průběhu trestního řízení doloženy). Na území České republiky žije jeho manželka a jejich dvě nezletilé děti, které mají v České republice povolen trvalý pobyt, navštěvují zde předškolní a školní zařízení, což bylo v řízení před soudy nižších stupňů rovněž doloženo. Celá jeho rodina je tak dle obviněného plně integrována do české společnosti a v České republice žije i otec, matka a bratr obviněného – naopak na území domovské vlasti z jeho rodiny již nikdo nezůstal. V rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem bylo navíc konstatováno, že manželce obviněného H. T. D. byl trest vyhoštění zrušen s tím, že jejich společné děti, které by s matkou nemohly odcestovat, by přišly o kontakt s otcem jehož by nemohly navštěvovat. Obviněný se ptá, k čemu je zachování kontaktu s jeho dětmi po dobu výkonu trestu odnětí svobody, když následně bude muset Českou republiku opustit a o kontakt s nimi přijde. Uložení trestu vyhoštění proto má obviněný i v rozporu se zájmem na spojování rodin, pročež jsou splněny všechny podmínky ve smyslu výše uvedeného zákonného ustanovení, které v jeho případě brání uložení tohoto druhu trestu. Obviněný tak má za to, že mu byl uložen trest, který zákon v daném případě nepřipouští.
12. Ve zbývající části svého dovolání obviněný dále rozvádí výše uvedené argumenty, včetně tvrzení, že uložení trestu vyhoštění je fakultativní, kdy má navíc za to, že v dané věci nebylo náležitě odůvodněno, zda jsou zde důvody pro uložení tohoto druhu trestu, tj. že tento vyžaduje ochrana lidí a majetku. K tomuto obviněný poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 32. a násl., v němž daný soud vyložil jaká kritéria je třeba vážit při stanovení konkrétní výměry trestu vyhoštění, přičemž pokud taková úvaha není soudem řádně provedena a odůvodněna, dochází tímto k porušení článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Následně obviněný rekapituluje daná kritéria, aplikuje jejich hodnocení na poměry své trestní věci a dospívá k závěru, že pokud by danou úvahu soudy nižších stupňů provedly, dospěly by k závěru, že uložení trestu vyhoštění v jeho případě není na místě a jde již nad rámec proporcionality trestu.
13. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k jeho osobě co do trestu vyhoštění zrušil, případně přikázal příslušnému soudu věc znovu projednat.
14. Obviněný N. H. L. podává dovolání prostřednictvím jeho obhájkyně, JUDr. Elišky Vrané, advokátky, kdy jej směřuje proti výrokům o vině i o trestu rozsudku odvolacího soudu. Hned úvodem obviněný namítá, že mu doposud nebyl doručen překlad napadeného rozsudku do vietnamštiny a s ohledem na příslušná zákonná ustanovení mu tak doposud nepočala běžet lhůta k podání dovolání.
15. Pokud jde o samotnou důvodnost jeho mimořádného opravného prostředku, tu obviněný opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu a dovolacímu soudu předkládá několik skupin námitek.
16. První část dovolací argumentace obviněného se týká odůvodnění napadeného rozsudku, kdy obviněný namítá, že tento je ve vztahu k jeho osobě fakticky nepřezkoumatelný. Uvedenou vadu obviněný dovozuje z toto, že napadeným rozsudkem byl ve vztahu k jeho osobě zrušen ve výroku o vině i ve výroku o trestu rozsudek soudu prvního stupně, v důsledku čehož nastala procesní situace, že tento rozsudek byl vůči němu „zcela odklizen, a tudíž přestal existovat.“ Za této procesní situace tak jediným rozhodnutím, týkajícím se jeho osoby, je toliko rozsudek odvolacího soudu, přičemž obviněný následně cituje dikci §125 odst. 1 tr. řádu a zdůrazňuje, že každý odsuzující rozsudek musí ve svém odůvodnění originálně obsahovat náležitosti v daném ustanovení uvedené. V žádném případě dle obviněného nepostačuje odkaz na odůvodnění zrušeného, a tedy i neexistujícího soudního rozhodnutí. Jestliže tedy odvolací soud postupoval tak, jak je výše uvedeno, byl povinen podrobně odůvodnit svůj rozsudek s použitím všech hledisek uvedených v §125 odst. 1 tr. řádu, což je dle obviněného dáno tím, že zrušením celého výroku o vině a novým rozhodnutím ve věci samé odvolací soud de facto nahradil soud nalézací, pročež pak jeho rozhodnutí musí dostát všem zákonným požadavkům kladeným na odsuzující rozhodnutí. Dle obviněného napadený rozsudek odvolacího soudu požadavkům §125 odst. 1 tr. řádu neodpovídá, když stran skutečností, které vzal odvolací soud za prokázané, uvedení o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, popř. jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona o otázkách viny a trestu, tento odkazuje na odůvodnění již zrušeného rozsudku soudu prvního stupně.
17. Na uvedené obviněný navazuje další námitkou, kdy poukazuje na dikci §2 odst. 12 tr. řádu z níž dovozuje, že za dané procesní situace byl odvolací soud povinen v odvolacím řízení znovu provést (tj. zopakovat) všechny důkazy, které jsou podkladem pro výrok o jeho vině, když prizmatem daného ustanovení soud rozhodující ve veřejném zasedání smí přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Z hlediska práva na spravedlivý proces ve smyslu článků 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny, jakož i §2 odst. 12 tr. řádu je totiž nepřípustné, aby se odvolací soud „bez dalšího jen ztotožnil s dokazováním provedeným před trestním soudem nalézacím bez toho, aby tyto důkazy znovu sám provedl.“ V rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem přitom – zdůrazňuje obviněný – nebyly provedeny žádné důkazy, na kterých je výrok o jeho vině založen. I z těchto důvodů má proto obviněný napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, když z něj nelze seznat skutečnosti, na nichž je výrok o jeho vině založen.
18. Obviněný zdůrazňuje, že byl uznán vinným shora uvedeným trestným činem, a to pouze na základě tří důkazů (uskutečněné, leč nedokončené cesty do Polské republiky, kontaktu s několika spoluobžalovanými a fotek léků, ze kterých se vyrábí droga, které mu byly zaslány do telefonu). K tomu obviněný připomíná stěžejní argumentaci své obhajoby (totiž že do XY jel na pozvání N. D. T. navštívit jeho známé na zdejší tržnici, následně však zabloudili a protože by se nestihli vrátit v rozumném čase, vrátili se zpět, aniž by do XY dojeli) s tím, že žádný důkaz o tom, co po projetí XY spolu s uvedeným spoluobviněným dělali, v řízení proveden nebyl. Rovněž jeho podíl na financování nákupu léků s obsahem pseudoefedrinu, který dohodl T. X. D. s obviněnou T. T. T. T., který byl tvrzen obžalobou, nebyl v řízení prokázán. De facto jediným důkazem proti jeho osobě tak byl jeho kontakt s některými spoluobviněnými, který obviněný podrobně vysvětluje. Pokud jde o předmětnou fotografii léků, z nichž se droga vyrábí, namítá, že tato byla zaslána až dne 16. 9. 2017, tj. poté, co mělo dojít k jednání, jimž byl uznán vinným. Obviněný tak konstatuje, že na jakékoliv činnosti související s výrobou drog se nepodílel a ani ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku toto nevyplývá. Už vůbec pak nebyl členem organizované skupiny, ničí příkazy neplnil a z ostatních obviněných zná jen T. X. D. a N. D. T. Konečně ani při domovní prohlídce u obviněného nebylo nalezeno nic co by svědčilo o jeho spojitosti s danou trestnou činností a na základě finančního šetření bylo zjištěno že je zcela nemajetný. Jeho obhajoba tedy nebyla v řízení před soudy nižších stupňů vyvrácena a rovněž nebylo prokázáno ani naplnění zákonných znaků trestného činu kladeného mu za vinu. Za této situace napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně i na nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
19. Další část argumentace obviněného se týká uloženého trestu propadnutí věci ve smyslu §70 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný namítá, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti má za to, že není zřejmé, na základě čeho odvolací soud shledal splnění zákonných podmínek pro uložení tohoto druhu trestu ve vztahu ke konkrétním věcem – dvěma mobilním telefonům a jedné SIM kartě, když tyto nebyly použity ke spáchání trestné činnosti, ale byly pouze běžným komunikačním prostředkem. V situaci, kdy pro uložení daného trestu nebyly splněny zákonné podmínky pak obviněný spatřuje splnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
20. Třetí část dovolací argumentace obviněného se týká uloženého trestu vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku. I v této obviněný úvodem namítá, že není zřejmé, na základě čeho odvolací soud shledal naplnění všech zákonných podmínek pro uložení tohoto druhu trestu, tj. které konkrétní skutkové okolnosti a jaké prokazatelné obavy zcela nezbytně vyžadují uložení trestu s tak intenzivními dopady do rodinných vztahů, jako je trest vyhoštění. In concreto obviněný následně uvádí, že u něj jsou splněny všechny podmínky uvedené v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, na jejichž základu trest vyhoštění nelze uložit. Obviněný je rozvedený s paní J. N., s níž má dvě nezletilé a nezaopatřené děti (ročník 2004 a 2006), kdy tato skutečnost byla v řízení před soudy nižších stupňů i prokázána a tvrzení soudu prvního stupně, že jeho manželství bylo bezdětné, se tak nezakládá na pravdě. Ač obviněný žije s novou přítelkyní, s bývalou manželkou a s dětmi má dobré vztahy, často se s nimi vídá a podílí se na jejich výchově a výživě (v tomto směru poukazuje obviněný na bod 119. rozsudku soudu prvního stupně). Výkon trestu vyhoštění by tedy v jeho případě byl zjevně v rozporu se zájmem na spojování rodin a uložením trestu vyhoštění v jeho případě byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Výkon daného trestu by byl zároveň i zásahem do ústavně zaručeného práva na ochranu rodiny a práva na rodičovskou péči ve smyslu článku 32 odst. 1, 4 Listiny, tedy zásah do práv obviněného i jeho dětí, jakož i porušením článku 24 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie.
21. Závěrem svého dovolání obviněný – s ohledem na výše uvedené – žádá předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby na základě §265o odst. 1 tr. řádu přistoupil k odkladu výkonu napadeného rozsudku (k čemuž poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1616/2014), resp. jeho výroků o trestech, a to do doby rozhodnutí o podaných dovoláních. Současně obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k jeho osobě ve výrocích o vině a o trestech zrušil a v témže rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně. V neposlední řadě obviněný navrhuje, aby jej Nejvyšší soud podle §225 odst. 1 tr. řádu, ve spojení s §265m odst. 1 tr. řádu, zprostil obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze, jíž mu bylo kladeno za vinu spáchání výše uvedeného trestného činu.
22. Dovolání obviněných soud prvního stupně zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) – poté, co se zrekapitulovala dosavadní rozhodnutí soudů nižších stupňů a dovolací námitky jednotlivých obviněných – uvedla, že v případě obviněného T. X. D. je uložení trestu vyhoštění, který byl uložen již soudem prvého stupně, a poté potvrzen i soudem odvolacím, zcela na místě, neboť na území České republiky obviněný páchal trestnou činnost a odůvodnění, že zde má rodinné vazby neobstojí, neboť jeho manželka páchala trestnou činnost rovněž. Stejnou argumentaci je dle státní zástupkyně možno uplatnit i u dovolání obviněného N. H. L., ohledně uložení trestu vyhoštění. Pokud jde o námitku téhož obviněného stran rozhodování odvolacího soudu za situace, že byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen, pak k tomuto státní zástupkyně uvádí, že není zásadně vyloučeno, aby soud znovu rozhodující v téže věci odkázal ohledně argumentace, která nedoznala změny na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí, byť toto předchozí rozhodnutí bylo soudem vyššího stupně zrušeno, bylo stranám doručeno a ve své materiální podobě nadále existuje.
23. S ohledem na výše uvedené má proto státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovoláních naplněn nebyl. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, protože jsou zjevně neopodstatněná. Dále státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjadřuje státní zástupkyně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
24. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k případným replikám, které však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obou obviněných splňují veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
26. Obvinění v dovoláních uplatňují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je [stručně řečeno] naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedenou formulací přitom zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
28. Nejvyšší soud toliko připomíná, že jeho zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
29. Jde-li o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je tento dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
30. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
31. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.].
32. Závěrem této části rozhodnutí je třeba doplnit, že Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
33. Nejvyšší soud – poté co se seznámil s obsahem napadených rozsudků a jim předcházejícího řízení – shledal, že dovolání obviněného T. X. D. je zcela důvodné. Naopak dovolání obviněného N. H. L., byť argumentace v něm uplatněná dílem odpovídá jím deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, posoudil jako zjevně neopodstatněné. Přitom vzhledem k charakteru vybraných námitek tohoto obviněného, které indikovaly možný zásah do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a násl. Listiny a článku 6 Úmluvy, se Nejvyšší soud blíže zabýval i těmito (ač formálně vzato neodpovídaly žádnému z obviněným uplatněných, popř. jiných, zákonných dovolacích důvodů). K jednotlivým dovolacím námitkám druhého z obviněných se Nejvyšší soud – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – vyslovuje v části IV. B tohoto usnesení.
IV. A
K dovolání obviněného T. X. D.
34. Dovolání obviněného směřuje proti výroku o trestu rozsudku odvolacího soudu, a to toliko trestu vyhoštění, kdy obviněný odvolacímu soudu vytýká, že při jeho novém ukládání (neboť předchozí výrok o témže trestu uložený rozsudkem soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen) tento nezohlednil, zda jsou v jeho konkrétním případy dány tzv. negativní podmínky uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Této námitce obviněného je třeba přisvědčit, neboť hodnotící úvaha odvolacího soudu (viz citaci uvedenou výše) je skutečně velice obecná a podmínky, za nichž byl soudem prvního stupně obviněnému uložen trest vyhoštění, byly v době rozhodování odvolacího soudu odlišné. Nadto tuto změnu zapříčinil sám odvolací soud, který ji ale sám dále nereflektoval.
35. Úvodem Nejvyšší soud konstatuje, že trest vyhoštění je obecným druhem trestu, který lze uložit za všechny trestné činy vymezené ve zvláštní části trestního zákoníku (viz §53 odst. 2 tr. zákoníku), a to ve výměře jeden rok až deset let, anebo na dobu neurčitou. Ve vztahu k jednotlivým trestným činům tedy pojmově nelze mluvit o jeho nepřípustnosti, neboť obecně je jeho uložení přípustné za každý trestný čin. To ovšem neznamená, že uplatnění tohoto trestu je zcela neomezené a že je možné jej užít vůči všem pachatelům trestných činů. Naopak, ve smyslu §80 odst. 1 tr. zákoníku lze trest vyhoštění uložit pouze pachateli, který není občanem České republiky. Navíc tento druh trestu nelze uložit ani za okolností stanovených ustanovením §80 odst. 3 tr. zákoníku. Přitom platí, že přípustnost trestu vyhoštění, jako jednoho ze specifických druhů trestů, je nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního obviněného. Jeho uložením v rozporu s ustanoveními vymezujícími jeho nepřípustnost lze tedy naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Tak tomu může být v případě jeho uložení českému státnímu občanu, stejně jako porušením ustanovení §80 odst. 3 tr. zákoníku, upravujícího okolnosti vylučující jeho užití (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze 18. 9. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1029/2018). Pokud pak soud rozhodující o uložení trestu vyhoštění neprovede nezbytné dokazování za účelem objasnění, zda v případě konkrétního obviněného nejsou dány negativní podmínky uložení trestu vyhoštění, načež konstatuje absenci takových podmínek a trest vyhoštění uloží, jde o jeden z případů tzv. extrémního nesouladu , kdy daná vada odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1521/2019, bod 25. a násl.).
36. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku platí, že soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.
37. Z §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se podává, že soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.
38. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento se ve vztahu k obviněnému zabýval naplněním negativních podmínek uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přičemž po provedeném dokazování dospěl k závěru, že obviněný má na území České republiky povolen trvalý pobyt, nevlastní zde žádný movitý či nemovitý majetek, od roku 2008 je zde veden jako osoba samostatně výdělečně činná, žije zde se svou manželkou vietnamské národnosti a s jejich dvěma nezletilými dětmi, přičemž manželka byla v téže trestní věci nepravomocně odsouzena (a byl jí rovněž uložen trest vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku) [jak Nejvyšší soud ověřil z obsahu spisu, tato zjištění soudu prvního stupně jsou náležitě důkazně podložena, a to jak výpověďmi obviněného (č. l. 370-371) a jeho manželky H. T. D. (viz č. l. 445-446), provedeným finančním šetřením k osobě obviněného (č. l. 4504 a 4515 a násl.), jakož i lustrací jeho osoby v příslušných registrech osob (č. l. 5820)]. Dle soudu prvního stupně tak v případě obviněného nebyly kumulativně splněny všechny podmínky uvedené v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když uložení trestu vyhoštění dle jeho soudu není – s ohledem na rodinnou situaci obviněného – v rozporu se zájmem na spojování rodin (srov. bod 114. rozsudku soudu prvního stupně).
39. Odvolací soud následně – po svém kasačním zásahu, jenž se (mimo jiné) dotkl výroku o vině a o trestu týkajících se obviněného – ve vztahu k nově uloženému trestu vyhoštění konstatoval, že soud prvního stupně oprávněně u žádného z obviněných neshledal naplněny negativní podmínky, které by uložení tohoto trestu bránily, když žádný z nich nesplňuje současně kumulativně stanovené podmínky ustanovení §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (viz bod 21. rozsudku odvolacího soudu). V témže bodě svého rozsudku však odvolací soud uvedl, že u obviněných H. T. D., T. T. Q. a T. T. T. T., jimž byly soudem prvního stupně uloženy podmíněné tresty odnětí svobody, bezpečnost lidí ani jiný obecný zájem uložení trestu vyhoštění nevyžadují, přičemž v případě uložení tohoto druhu trestu by se soud navíc zbavil možnosti posouzení, zda uložený výchovný trest odnětí svobody splnil svůj účel a obvinění vedli ve stanovené zkušební době podmíněného odsouzení řádný život.
40. Ačkoliv se soud prvního stupně zabýval pečlivě hodnocením osobních, rodinných, majetkových a dalších poměrů všech obviněných (a v tomto směru tak lze akceptovat odkaz na toto hodnocení odvolacím soudem), je třeba obviněnému přisvědčit v tom směru, že odvolací soud nezohlednil změnu, k níž došlo na základě jeho rozsudku ve vztahu k obviněné H. T. D., manželce obviněného T. X. D.
41. Této byl totiž rozsudkem soudu prvního stupně uložen podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu pěti let, přičemž tato skutečnost zjevně vedla soud prvního stupně k jeho závěru, že v případě obviněného T. X. D. není splněna jedna z negativních podmínek uložení trestu vyhoštění, totiž že by uložení takového druhu trestu bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku K tomu lze ostatně citovat z bodu 117. rozsudku soudu prvního stupně v němž tento ve vztahu k obviněné H. T. D. uvedl, že „(…) shodně tak není tento trest v rozporu se zájmem na spojování rodin, pokud manželovi, byť nepravomocně, byl rovněž uložen trest vyhoštění.“
42. Jestliže však nově manželce obviněného trest vyhoštění uložen nebyl a tato tak nadále zůstává v České republice společně s dětmi obviněného (ročníky narození 2013 a 2014 – viz č. l. 5820), přičemž právě uložení trestu vyhoštění i této bylo zjevně jediným důvodem, který soud prvního stupně vedl k závěru, že v případě obviněného není splněna podmínka bránící uložení trestu vyhoštění, totiž že by tento byl v rozporu se zájmem na spojování rodin, je zřejmé, že i tato negativní podmínka uložení trestu vyhoštění je u obviněného T. X. D. splněna. V takovém případě však – neboť z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu se nepodává, že by zde absentovaly i jiné skutečnosti bránící uložení daného druhu trestu – platí, že uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému T. X. D. rozsudkem odvolacího soudu bránilo kumulativní splnění všech tří podmínek stanovených v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ergo mu byl uložen nepřípustný trest ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
43. Protože Nejvyšší soud shledal, že již na základě výše uvedeného lze dovolání obviněného vyhovět, nezabýval se jeho dalšími dovolacími námitkami jež se týkaly naplnění základní podmínky uložení trestu vyhoštění, totiž že takový postup vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem (§80 odst. 1 tr. zákoníku). Považuje však za nutné nad rámec výše uvedeného vyzdvihnout, jak už vzpomenul výše, že v případě ukládání jakéhokoliv druhu trestu, trest vyhoštění nevyjímaje, je nezbytné posuzovat podmínky pro jeho uložení, popř. určení jeho konkrétní výměry, individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního obviněného, jakož i k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu (k čemuž lze obecně odkázat i na obviněným připomenutý nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 32. a násl.).
44. Nejvyšší soud tak ve vztahu k dovolání obviněného T. X. D. uzavírá, že jím podané dovolání je zcela důvodné, a proto podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek odvolacího soudu, a to pouze ve výroku, jímž byl tomuto obviněnému uložen podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. řádu současně Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
IV. B
K dovolání obviněného N. H. L.
45. Dovolání obviněného směřuje jak proti výroku o vině, tak i proti výroku o trestu rozsudku odvolacího soudu, přičemž obviněný jej opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu. Podstatou dovolací argumentace obviněného je hned několik skupin námitek, jež dílem odpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům, dílem pak nikoliv, přičemž oběma těmto kategoriím je společné to, že po jejich posouzení je Nejvyšší soud neshledal důvodnými a tedy ani způsobilými pro iniciování jeho kasačního zásahu vůči napadenému rozsudku odvolacího soudu.
46. Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné vyslovit se k námitce obviněného stran doručení překladu napadeného rozsudku odvolacího soudu (od něhož se ve smyslu §265e odst. 1, 2 tr. řádu ve spojení s §130 odst. 1, 2 tr. řádu a §28 odst. 2, 3 tr. řádu odvíjí běh lhůty pro podání dovolání). Ačkoliv totiž obviněný tvrdí, že tento mu doposud nebyl doručen, ve spisovém materiálu se na č. l. 6929 nachází potvrzení o doručení předmětného rozhodnutí do datové schránky (kdy jako uživatel této je uveden N. H. L., nar. XY), z níž je zřejmé, že obviněnému byl dne 13. 3. 2020 doručen překlad rozsudku odvolacího soudu do vietnamštiny.
47. Za stěžejní – v tom směru, že v dovolání obviněného zaznívá opakovaně – lze pak označit námitku obviněného, že napadený rozsudek odvolacího soudu je de facto nepřezkoumatelný, což dovozuje ze skutečnosti, že napadeným rozsudkem byl ve vztahu k jeho osobě zrušen ve výroku o vině i ve výroku o trestu rozsudek soudu prvního stupně. V důsledku toho prý nastala procesní situace, že tento rozsudek byl vůči němu „zcela odklizen, a tudíž přestal existovat.“ S uvedenou námitkou obviněného, která, pokud by byla shledána důvodnou by byla s to přivodit závěr o porušení práva obviněného na spravedlivý proces (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 124/97, ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000, ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03) se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.
48. To z toho důvodu, že rozsudkem odvolacího soudu byl zrušen toliko výrok o vině stran jednání pod bodem 3. ve vztahu ke zde uvedeným obviněným a dále výroky o trestech uložených těmto rozsudkem soudu prvního stupně. Jinými slovy kasační zásah odvolacího soudu nejenže nesměřoval proti celému rozsudku soudu prvního stupně (nedotčeny zůstaly výroky o vině ve vztahu k jednání pod body 1., 2. a 4. a výrok o trestu ve vztahu k jednomu z obviněných, jakož i zprošťující výrok ve vztahu k obviněnému T. X. D.), ale především se nijak nedotknul odůvodnění rozsudku jako takového.
49. V tomto směru lze poukázat i na dikci příslušných ustanovení upravujících rozhodnutí v odvolacím řízení. Konkrétně z §259 odst. 1 tr. řádu se podává, že je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování. Podle §259 odst. 3 tr. řádu dále platí, že rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
50. Z uvedeného tak zcela zřetelně vyplývá, že v situaci, kdy odvolací soud zruší napadený rozsudek soudu prvního stupně (a není na místě postup spočívající ve vrácení věci tomuto soudu za účelem zopakování hlavního líčení či provádění rozsáhlého a obtížně proveditelného doplnění dokazování) sám učiní rozhodnutí ve věci, přičemž primárně vychází právě z hodnocení důkazů učiněných soudem prvního stupně (kteréžto je součástí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Zákonitě také v tomto případě odvolací soud ve svém rozsudku nemusí opětovně rekapitulovat veškerá skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak postačí, odkáže-li na příslušné pasáže rozsudku soudu prvního stupně. V takovém případě pak rozsudek odvolacího soudu nepostrádá řádné odůvodnění ve smyslu §125 odst. 1 tr. řádu, neboť všem stranám je zřejmé, jakými hodnotícími úvahami se odvolací soud v tomto případě řídil, resp. s jakými hodnotícími úvahami soudu prvního stupně se ztotožnil. Obviněný a státní zástupce, popř. příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce, tak mají i nadále prostor v rámci mimořádných opravných prostředků tyto konfrontovat a případně se domoci jejich revize příslušným soudem.
51. Promítnuto do poměrů projednávané trestní věci to znamená, že jestliže odvolací soud v bodu 18. svého rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů nepřijal odvolací námitky obviněných (s tím že tyto byly vypořádány v jednotlivých bodech odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na něž také odkázal) a naopak hodnocení stran jednotlivých skutkových zjištění soudu prvního stupně označil za důsledná a logicky odůvodněná, má Nejvyšší soud za to, že výrok o vině rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k jednání pod bodem 3. se opírá (a to nejen ve vztahu k obviněnému N. H. L.) o příslušné partie hodnotící úvahy soudu prvního stupně vtělené do jeho odůvodnění v bodech 78. a násl jeho rozsudku.
52. V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud mohl vyvrátit i další dovolací námitku obviněného, podle něhož byl odvolací soudu povinen v odvolacím řízení znovu provést (tj. zopakovat) všechny důkazy, které jsou podkladem pro výrok o jeho vině. Ze shora citovaného §259 odst. 3 tr. řádu vyplývá, že nové rozhodnutí na pokladu odlišného skutkového stavu může odvolací soud učinit jen tehdy, jestliže sám v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení soudem prvního stupně, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Per argumentum a contrario lze tedy konstatovat, že pokud se odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti ztotožní se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (jako tomu bylo i v nyní projednávané trestní věci, neboť soudu prvního stupně odvolací soud toliko vytknul, že se nevypořádal se všemi – byť správně učiněnými – skutkovými zjištěními) nemusí již jednou provedené a dle jeho názoru i správně hodnocené dokazování opakovat. Takový postup by ostatně byl v rozporu se zásadou rychlosti trestního řízení jež je zakotvena v §2 odst. 4 větě první tr. řádu.
53. Další část dovolací argumentace obviněného pak směřuje proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, na nichž tento (a posléze i odvolací soud) vystavěl svůj závěr o vině obviněného N. H. L. Obviněný přitom fakticky dovolacímu soudu předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci, jež je odlišná od toho, jak byl tento na základě provedeného dokazování zjištěn soudem prvního stupně. K tomu Nejvyšší soud připomíná již shora vzpomenuté, totiž skutkovými zjištěními a vymezením skutku soudy nižších stupňů je v dovolacím řízení vázán a není zásadně oprávněn k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů, nota bene v situaci, kdy obviněný neučinil předmětem svého dovolání ani tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy. Lze toliko dodat, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, tzv. extrémní nesoulad nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 707/2015, ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 11 Tdo 605/2018, anebo ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1632/2018). Právě o takový případ jde podle Nejvyššího soudu i v nyní projednávané trestní věci.
54. I přesto považuje Nejvyšší soud za nezbytné konstatovat, že obhajoba obviněného, podle níž účelem cesty, již absolvoval dne 1. 8. 2017 spolu s obviněným N. D. T., nebyla schůzka s dodavatelem léků s obsahem pseudoefedrinu v Polské republice, ale návštěva známých ve XY, je zcela přesvědčivě vyvrácena na základě obsahu záznamu telekomunikačního provozu a výsledků realizovaného sledování osob a věcí (k tomu srov. jejich hodnocení soudem prvního stupně v bodu 78. na s. 33 jeho rozsudku). Z obsahu záznamu telekomunikačního provozu totiž vyplývá, že obviněný byl v kontaktu se spoluobviněným T. X. D. (jímž byl urgován ohledně dodání léků) a s osobou H. K. Y. (s níž dohodnul předmětný „obchod“ na 1. 8. 2017). Pro ilustraci je rovněž možné podotknout, že cesta z XY, popř. z XY (který obvinění zmiňují v rámci komunikace a kam původně téhož dne z XY směřovali) do polské XY je dlouhá přes 500 kilometrů. Podle výstupů z realizovaného sledování osob a věcí ale tito dne 1. 8. 2017 strávili v Polské republice přibližně 1 hodinu (viz stranu 34 rozsudku soudu prvního stupně), a to poté, co se v XY krátce zdrželi na benzinové stanici s jinými osobami vietnamské národnosti.
55. Tvrdí-li dále obviněný, že žádný důkaz o tom, co po projetí XY spolu s uvedeným spoluobviněným dělali, v řízení proveden nebyl, je třeba říci, že obviněnému je kladeno za vinu to, že „byl zapojen do obstarávání léků s obsahem pseudoefedrinu, kdy společně s obviněným N. D. T. uskutečnil schůzku s jejich dodavatelem na území Polské republiky“ (tedy nikoliv že by se podílel na jeho financování), což se ze shora vzpomenutých důkazů dle Nejvyššího soudu zřetelně podává (k tomu srov. závěr soudu prvního stupně stran podílu obviněného na činnosti celé organizované skupiny v bodu 102. jeho rozsudku a bod 78. jeho rozsudku ohledně komunikace mezi obviněným a H. K. Y., kterou nejprve obviněný informoval o zpoždění, poté uvedl, že je již na místě, načež mu uvedená odpověděla, že „tamta osoba“ dorazí okamžitě). Konečně pokud jde o vzpomenutou fotografii léků sloužících k výrobě metamfetaminu, jež byly obviněnému zaslány spoluobviněným T. X. D., s nímž prokazatelně obstarání těchto léků opakovaně řešil, je sice pravda, že tato byla odeslána až dne 16. 9. 2017, nicméně jak se ze záznamu telekomunikačního provozu podává, obviněný s tímto ohledně dodání léků za účelem výroby metamfetaminu komunikoval ještě dne 27. 9. 2017. I tento poznatek tak opět dokládá, že obviněný měl i po 9. 9. 2017 nadále co do činění s obstaráváním daných léků.
56. S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat výhrady obviněného, že „neplnil ničí příkazy“ a „nebyl členem organizované skupiny“, popř. „že s výrobou drog neměl nic společného“. Z uvedeného je zároveň zjevné, že tato část dovolací argumentace obviněného neodpovídá žádnému z jím uplatněných dovolacích důvodů.
57. Naopak pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze – s velkou mírou tolerance (neboť obviněný i v této části vychází z údajné absence odůvodnění napadeného rozsudku způsobeného částečnou kasací rozsudku soudu prvního stupně) – podřadit jeho zbývající dovolací námitky směřující proti uloženému trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a trestu vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
58. Pokud jde o prvý z uvedených trestů, obviněný napadenému rozsudku vytýká, že z něj není zřejmé, na základě čeho odvolací soud shledal splnění zákonných podmínek pro uložení tohoto druhu trestu.
59. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku platí, že soud může uložit trest propadnutí věci, která je nástrojem trestné činnosti.
60. Z §135a tr. zákoníku se podává, že nástrojem trestné činnosti se rozumí věc, která byla určena nebo užita ke spáchání trestného činu, včetně plodů a užitků.
61. Jak Nejvyšší soud zjistil, trest propadnutí věci, konkrétně mobilního telefonu APPLE iPhone, model A1784, s vloženou SIM kartou VODAFONE XY a mobilního telefonu SAMSUNG, model AMJ510FN, duální, IMEI XY, IMEI 2: XY, byl obviněnému uložen již rozsudkem soudu prvního stupně. To za situace, kdy tento na základě poznatků vyplynuvších ze znaleckých posudků z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika (viz bod 26. rozsudku soudu prvního stupně a poznatky zde uvedené) dospěl k závěru, že označené mobilní telefony obviněnému sloužily k páchání předmětné trestné činnosti (viz bod 119. rozsudku soudu prvního stupně in fine ).
62. Jestliže tedy odvolací soud, jenž se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jak bylo vzpomenuto výše, plně ztotožnil, uložil obviněnému znovu trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to ve vztahu k týmž věcem, jako již dříve učinil soud prvního stupně, kdy se výslovně ztotožnil i s jeho závěrem o tom, že těchto mobilních telefonů bylo užito k páchaní předmětné trestné činnosti (viz bod 20. rozsudku odvolacího soudu) a představují tak ve smyslu §70 odst. 2 písm. a) ve spojení s §135a tr. zákoníku tr. zákoníku nástroj trestného činu, nelze takovému postupu podle Nejvyššího soudu ničeho vytknout. Obviněnému tak nebyl uložen ani druh trestu, který zákon nepřipouští ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a v této části je jeho dovolání zjevně neopodstatněné.
63. Obviněný dále brojí rovněž proti uloženému trestu vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku s tím, že není zřejmé, na základě čeho odvolací soud shledal naplnění všech zákonných podmínek pro uložení tohoto druhu trestu, tj. které konkrétní skutkové okolnosti a jaké prokazatelné obavy zcela nezbytně vyžadují jeho uložení. Obviněný má rovněž za to, že u něj jsou splněny všechny podmínky uvedené v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, na jejichž základu nelze daný trest uložit.
64. Pokud jde o obecné podmínky týkající se uložení trestu vyhoštění, odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedenou dikci ustanovení §80 odst. 1 a §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (přičemž proti stanovení konkrétní výměry trestu vyhoštění podle §80 odst. 2 tr. zákoníku obviněný nic fakticky nenamítá). Co se týče konkrétních důvodů, které soud prvního stupně a následně i odvolací soud, vedly k uložení trestu vyhoštění v případě obviněného N. H. L., je třeba poukázat v prvé řadě na bod 119. rozsudku soudu prvního stupně. V tomto soud prvního stupně ve vztahu k osobě uvedeného (mimo jiné) konstatoval, že jeho manželství s českou občankou J. N. bylo dne 15. 1. 2019 jako bezdětné ukončeno a tímto odpadly překážky bránící v uložení trestu vyhoštění. Současně však soud prvního stupně dodal, že u obviněného nebyly prokázány ani pracovní a sociální vazby na území České republiky. Konečně připomenul, že obviněný je sám cizím státním příslušníkem, který na území České republiky páchal závažnou trestnou činnost, pročež uložení trestu vyhoštění vyžaduje bezpečnost lidí. Odvolací soud pak – jak již Nejvyšší soud vzpomenul výše ve vztahu k dovolání obviněného T. X. D. – v bodu 21. svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně oprávněně u žádného z obviněných neshledal naplněny negativní podmínky, které by uložení tohoto trestu bránily, žádný z nich nesplňuje současně kumulativně stanovené podmínky ustanovení §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
65. Jak je z uvedených závěrů soudu prvního stupně zřejmé, je v případě obviněného N. H. L. co se týče trestu vyhoštění situace odlišná (ve srovnání s obviněným T. X. D.). To proto, neboť u obviněného T. X. D. prokazatelně byly naplněny všechny negativní podmínky ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jež brání uložení trestu vyhoštění. U obviněného N. H. L. však dle skutkových zjištění soudu prvního stupně absentuje jak zájem na spojování rodin, tak i nezbytné pracovní a sociální zázemí na území České republiky [ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku]. Ačkoliv přitom vůči úvaze soudu prvního stupně ohledně absence zájmu na spojování rodin na straně obviněného ve světle jeho dovolacích námitek lze pojímat pochybnosti (k tomu viz č. l. 6826 a k důkazu ve veřejném zasedání před odvolacím soudem provedené rodné listy dětí obviněného – ročníky narození 2004 a 2006), další podmínka, jež musí být nezbytně splněna pro to, aby obviněnému nemohl být uložen trest vyhoštění, byť je cizím státním příslušníkem, totiž absence pracovního a sociálního zázemí na území České republiky, prokazatelně nebyla dána a obviněný ve svém dovolání ve vztahu k této ani ničeho nenamítá. Pouze pro upřesnění pak Nejvyšší soud poukazuje na výslech obviněného učiněný ve vazebním zasedání (když následně tento v řízení využil svého práva a odmítl vypovídat – viz bod 16. rozsudku soudu prvního stupně). Zde obviněný uvedl, že nemá zaměstnání (č. l. 501), hledá si práci, různě vypomáhá, má přivýdělek, finančně jej podporuje jeho rodina z Vietnamské socialistické republiky (č. l. 502). Uvedené pak podporují i výsledky finančního šetření k osobě obviněného (č. l. 4806), z nichž se podává, že obviněný byl naposledy ČSSZ evidován, a to jako zaměstnanec, nikoliv osoba samostatně výdělečně činná, v roce 2015.
66. Lze tedy shrnout, že jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný není občanem České republiky, uložení trestu vyhoštění vyžaduje bezpečnost lidí (což je zřejmé z povahy a závažnosti jemu přisouzené trestné činnosti – zvlášť závažného zločinu drogového charakteru spáchaného organizovanou skupinou a ve značném rozsahu) a nejsou u něj splněny všechny podmínky, jež by podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku bránily uložení trestu vyhoštění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 809/2014, uveřejněné pod č. 22/2015 Sb. rozh. tr.), přičemž odvolací soud se s uvedeným bez dalšího ztotožnil, nemohl Nejvyšší soud jinak, než uzavřít, že takový druh trestu byl obviněnému uložen v souladu se zákonem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu tak nebyl naplněn.
67. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že si je vědom toho, že výkonem daného trestu může být dotčeno právo obviněného, jakož i práva jeho dětí, na ochranu před neoprávněným zásahem do jejich soukromého a rodinného života (ve smyslu článku 10 odst. 2 Listiny a článku 8 odst. 1, 2 Úmluvy), potažmo i práva zaručená článkem 32 Listiny. Proto platí, že rozhodnutí, jímž byl uložen trest vyhoštění, musí tudíž splňovat požadavky z výše uvedených článků plynoucí, tedy musí být v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti, což znamená, že musí být ospravedlnitelné naléhavou společenskou potřebou a – zejména – proporcionální ke sledovanému legitimnímu cíli (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 10. 2006 ve věci Üner proti Nizozemsku , stížnost č. 46410/99). Jak Nejvyšší soud zjistil, trest vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému N. H. L. uložen v souladu se zákonem a s ohledem na charakter spáchané trestné činnosti lze jeho uložení považovat za nezbytné v demokratické společnosti a v neposlední řadě i proporcionální sledovanému legitimnímu cíli (tj. ochraně veřejného zájmu v podobě zajištění bezpečnosti lidí před rizikem páchání další trestné činnosti ze strany cizince, který nemá v České republice přinejmenším pracovní vazby, dle jeho vlastní výpovědi jej finančně podporuje rodina z jeho domovského státu a se svými dětmi z dnes již rozvedeného manželství, jimž je touto dobou 15 a 17 let, nežije dle svých slov ve společné domácnosti a na jejich výživu přispívá podle svých možností).
V.
K návrhu na odklad či přerušení výkonu napadeného rozsudku
68. Pokud jde o podnět, který obviněný N. H. L. učinil v rámci svého petitu, tedy aby Nejvyšší soud přerušil výkon napadeného rozsudku, Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
69. Nejvyšší soud shrnuje, že na základě shora uvedených závěrů shledal, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl obviněnému T. X. D. v rozporu s §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku uložen trest vyhoštění. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu proto musel Nejvyšší soud zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu, a to pouze ve výroku, jímž byl tomuto obviněnému uložen podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let. Současně podle §265k odst. 2 věty druhé tr. řádu Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí (resp. na daný výrok) obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k osobě obviněného T. X. D. nezměněn.
70. Naopak v případě obviněného N. H. L. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jeho dovolací námitky nejsou s to přivodit kasaci napadeného rozsudku odvolacího soudu (a to včetně námitek dotýkajících se jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces). Za takové situace Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. 2. 2021
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.