ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.698.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 698/2021-1629
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 o dovolání obviněného M. Š. , narozeného XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2021, č. j. 1 To 142/2020-1554, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 2/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 9. 2020, č. j. 33 T 2/2020-1463, byl obviněný M. Š. uznán vinným, že:
ačkoli pervitin obsahuje psychotropní látku metamfetamin, která je zařazena do seznamu č. II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.) a je uvedena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,
v přesně nezjištěné době, nejméně od srpna 2016 do 7. 9. 2017, se po předchozí vzájemné dohodě s P. H., proti kterému bylo trestní stíhání pro jeho úmrtí zastaveno, podílel na výrobě pervitinu tím způsobem, že P. H. v souladu s dohodou a jeho vědomím opakovaně zajišťoval v Polské republice nákup léků Cirrus, případně Sudafed, obsahujících pseudoefedrin, na jejichž financování se s P. H. podílel rovným dílem, a to tak, že P. H. s jeho vědomím předem telefonicky zjistil u M. B. J., rozené M., lékárenského technika v XY, Polská republika, zda má tyto léky k dispozici, ta je v celkovém počtu řádů stovek kusů balení opatřila a předem vyloupala z blistrů jednotlivé tablety, které uložila do tašky a nejméně v šesti případech na území Polské republiky předala P. H., kdy nejméně v jednom případě tyto léky P. H. opatřil i od přesně neztotožněné osoby vystupující pod jménem M., lékárníka v XY, Polská republika,
následně P. H. tyto tablety uložil do k tomuto účelu připravené utajené schránky pod zadními sedadly motorového vozidla a dovezl na území České republiky, kde z nich na základě dohody v chatě v XY vyrobil pseudoefedrin,
a takto vyrobený pseudoefedrin obviněný M. Š. převzal od P. H. a vyrobil z něj v rodinném domě v XY a v některých případech ve venkovních prostorách s pomocí laboratorního vybavení a chemikálií tzv. českou cestou opakovaně, nejméně jednou za dva měsíce, pervitin v každém případě v množství nejméně 40 gramů, kdy tak celkově vyrobil nejméně v šesti případech celkem nejméně 240 gramů pervitinu, o který se s P. H. rovným dílem rozdělil,
a dále v tomto období v přesně nezjištěné době v XY prodal ve 2 případech S. L. po 0,5 gramu pervitinu za částku po 500 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 2. 2014, č. j. 21 T 263/2013-772, který ve vztahu k němu nabyl právní moci dne 19. 3. 2014, odsouzen za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odstavec 1, odstavec 2 písmeno c) trestního zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odstavec 1 trestního zákoníku k §283 odstavec 1, odstavec 2 písmeno c) trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 4 roky, z jehož výkonu byl na základě usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 1. 2016, č. j. 11 PP 325/2015-42, dne 14. 1. 2016 podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby 40 měsíců za současného uložení dohledu.
2. Takto popsané jednání obviněného M. Š. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) soud prvního stupně právně posoudil jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a za tento zločin a zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 3. 2018, č. j. 1 T 9/2018-278, který vůči němu nabyl právní moci dne 10. 5. 2018, mu p odle §283 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí věci vztahující se na věci konkretizované ve výroku o trestu jeho rozsudku. Současně soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 3. 2018, č. j. 1 T 9/2018-278, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozhodl usnesením ze dne 11. 2. 2021, č. j. 1 To 142/2020-1554, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Hoška, advokáta, dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu s tím, že namítá, že jednak napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a jednak mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
5. Ve vztahu k prvně citovanému dovolacímu důvodu obviněný vyslovuje názor, že skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem, jak jej kvalifikovaly soudy obou stupňů, neboť nenaplňuje znaky takového trestného činu stanovené v §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a to konkrétně spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. S poukazem na výklad pojmu organizované skupiny podle odborné literatury a judikatury namítá, že daný skutek takovému vymezení neodpovídá, když v jeho popisu je rozvedena toliko jeho spolupráce s P. H. a nikoliv již s M. B. J. jakožto třetí osobou nezbytnou pro organizovanou skupinu, a dále toliko spolupráce P. H. se jmenovanou. Nepopírá, že sice navázal spolupráci s P. H., když od něj (dle závěrů soudu prvního stupně, s nimiž však nesouhlasí) převzal vyrobený pseudoefedrin a z tohoto vyrobil pervitin, o nějž se s P. H. rozdělili rovným dílem, avšak tvrdí, že o předešlém zapojení svědkyně M. B. J. v době páchání trestné činnosti nevěděl, a z jeho strany se tak nejednalo o vědomou, judikaturou požadovanou, součinnost tří osob při realizování dané trestné činnosti. Vzhledem k těmto skutečnostem a rovněž k tomu, že zcela absentuje i okolnost, že by jmenovaná svědkyně měla vůbec jakékoli povědomí o jeho existenci, natož že by tušila, že je členem jakékoli organizované skupiny, je přesvědčen, že v posuzovaném případě není splněna podmínka minimálního počtu tří členů organizované skupiny. V návaznosti na uvedené skutečnosti má za to, že nebyla naplněna ani podmínka přeshraniční účasti a zapojení tří osob do takové skupiny, a to právě z důvodu nutnosti vyloučení svědkyně M. B. J. s ohledem na to, že nebylo prokázáno, že by se tato vědomě podílela na činnosti organizované skupiny, resp. že by byla jejím členem, neboť sama se nedopouštěla ničeho protiprávního s tím, že byla pracovnicí v lékárně, náplní její práce byl prodej medikamentů bez ohledu na to, kdo je nákupčím a jak je užije, a tedy jí nebyl znám účel páchání předmětné trestné činnosti, jak se ostatně z popisu skutku ani nepodává. K naplnění daného znaku skutkové podstaty podle jeho názoru nedošlo ani pro absenci úmyslného zavinění ve vztahu k němu, neboť jednal toliko ve vlastním zájmu obstarat pro sebe levně omamné a psychotropní látky bez skutečné vědomosti o původu léků; jestliže odvolací soud dospěl k závěru o jeho dobré vědomosti v tomto směru, označuje to za domněnku nemající oporu v provedeném dokazování, přičemž v této souvislosti odkazuje na výpověď svědkyně E. B., z níž vyplývá, že o zapojení osoby v zahraničí se od této dozvěděl až po zadržení P. H., tj. v době, kdy již trestnou činnost nepáchal. Opakuje přitom, že nebyl srozuměn s tím, že by léky pocházely z Polské republiky, nevěděl a ani nechtěl vědět, jak a od koho P. H. tyto léky získává, a tedy neměl povědomí o zapojení osoby v zahraničí (svědkyně J.) do dané trestné činnosti. Konečně zpochybňuje i závěr obou soudů, že z jeho strany byla přijata role v rámci dělby úkolů vedoucí ke zvýšení šancí na úspěch při páchání trestné činnosti, když jednal toliko ve vlastním zájmu. Domnívá se, že pokud lze v jeho případě přijmout závěr o jeho zapojení do činnosti organizované skupiny, činil tak nikoliv jako její člen (nebyl natolik zapojen, aby to bylo možné označit za vyšší formu trestné součinnosti), nýbrž jako osoba spolupracující s takovou skupinou, jež však neměla potřebný počet členů. Uzavírá, že ani po doplnění dokazování provedeném soudem prvního stupně a následně odvolacím soudem poté, co Vrchní soud v Olomouci rozhodl ohledně věcné příslušnosti a vyjádřil se i ke stávající důkazní situaci a dosavadním skutkovým zjištěním s tím, že tyto nesvědčily pro závěr o naplnění znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, a pak ani skutkové podstaty trestného čin u nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku , se dosavadní důkazní situace nezměnila , a tudíž právní posouzení daného skutku je nesprávné.
6. V dalším textu svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítá existenci extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně (a potvrzenými odvolacím soudem), přičemž je toho názoru, že skutková zjištění jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Cituje přitom z výpovědí svědkyně E. B. a P. H., provádí hodnocení těchto výpovědí a na tomto podkladě pak zpochybňuje správnost jejich hodnocení soudy, stejně jako jimi učiněných skutkových závěrů, a to zejména pokud jde o jeho vědomost o tom, že P. H. zajišťoval nákup léků Cirrus v Polské republice od další osoby, jakož i o jejich dohodě v tomto směru. Poukazuje současně na to, že soudy pominuly část výpovědi P. H. učiněné u hlavního líčení dne 12. 9. 2018 o tom, že obviněný věděl jen to, že vozí léky z Polska, a blíže se o to nezajímal, což podle jeho přesvědčení spolehlivě vyvrací skutkový stav přijatý soudem prvního stupně a posvěcený odvolacím soudem, že P. H. se daného jednání dopouštěl s jeho vědomím. Rozporuje též závěr soudů o nevěrohodnosti výpovědi svědkyně E. B. a důvody, které je k takovému závěru vedly. Konečně, s poukazem na výpovědi svědkyň L. F. a E. B., nesouhlasí i se skutkovými závěry soudů ohledně místa, kde měl pervitin vyrábět; zdůrazňuje, že z jejich výpovědí vyplynulo, že předmětná varna byla do rodinného domu v XY dovezena pouze několik hodin před zásahem policie.
7. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak obviněný spatřuje v tom, že mu byla uložena taková výše trestu, která je v rozporu s jeho přiměřeností podle norem ústavních. Po citaci z judikatury Ústavního soudu týkající se otázky přiměřenosti trestu, namítá, že mu byl uložen trest zjevně nepřiměřený k povaze a dopadům jím spáchané trestné činnosti. Přestože připouští, že trestný čin, jímž byl uznán vinným, je jedním z nejzávažnějších trestných činů, jež jsou v trestním zákoníku vůbec uvedeny – s trestní sazbou od deseti do osmnácti let, což je stejná trestní sazba jako například u trestného činu vraždy – poukazuje na to, že jemu uložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let je trestem, jenž bývá obvykle uložen za násilné (tragické) trestné činy či trestné činy s daleko větší společenskou škodlivostí. Dále dovozuje, že zákonodárce zavedením předmětné kvalifikované skutkové podstaty sledoval postih nejzávažnějších případů organizovaného obchodu s narkotiky, s vyšším stupněm plánovitosti a organizovanosti a se značně velkým množstvím drogy, s níž je nakládáno, a nikoliv postihovat příslušnou trestní sazbou takové případy trestné činnosti, jako je ta jeho, spočívající ve výrobě celkového množství 240 gramů pervitinu (o jehož polovinu se navíc podělil s P. H.) jen proto, že měl povědomí o tom, že léky opatřené pro tuto výrobu pocházely z Polska, nadto když daná „organizovaná skupina působící ve více státech“ se skládala toliko ze tří osob a působila ve velmi omezeném rámci příhraničního česko-polského regionu. Je přesvědčen, že pro správné posouzení jeho jednání je nutné zohlednit především způsob, jakým se na předmětné trestné činnosti podílel; v tomto směru zdůrazňuje, že se nijak nepodílel na nákupu a přeshraničním transportu léků, na distribuci vyrobeného pervitinu a ani na organizaci těchto činností, a jeho činnost spočívala toliko ve výrobě této drogy, resp. pomoci P. H. s její výrobou s tím, že následně si polovinu vyrobené drogy ponechal výlučně pro svou potřebu, nikoli pro další distribuci či zpeněžení, a takto svým jednáním ohrozil toliko sebe samotného. Vyslovuje názor, že za takových skutkových okolností nesehrála „organizovaná skupina působící ve více státech“ žádnou relevantní roli, z níž by bylo možno dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti, a že výše uloženého trestu odnětí svobody je opravdu drakonická, a to i při porovnání s tresty odnětí svobody uloženými v trestních věcech, v nichž byli obvinění ohroženi stejnou trestní sazbou. Domnívá se, že v jeho případě by bylo namístě užít možnosti mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Pokud jde o odvolacím soudem vytýkané jeho negativní vlastnosti (sklony k protiprávnímu jednání, nekritický postoj k drogám), uvádí, že tyto nemohou být důvodem pro uložení tak drakonického trestu, když navíc podle zpráv o průběhu výkonu trestu odnětí svobody založených ve spise má zájem na jejich odstranění, což je maximum, které po něm lze žádat.
8. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2021, č. j. 1 To 142/2020-1554, a podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce). Po připomenutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného předně konstatuje, že obviněný zjevně opomněl uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť jeho výhrady primárně směřují proti rozsudku soudu prvního stupně. Dále uvádí, že podstatná část námitek uvedených pod bodem III. dovolání obsahově odpovídá uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jsou důvodné. Ve shodě s dovoláním obviněného má totiž za to, že v předkládané věci není správný závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil znak „spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ ve smyslu §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku; jinak, na rozdíl od obviněného, však považuje skutková zjištění soudů za zcela správná a v tomto směru neakceptuje námitky obviněného, jimiž tvrdí existenci tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů. Poukazuje na to, že ze skutkových zjištění soudů, jak jsou vtělena zejména do tzv. skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku, lze učinit nepochybný závěr o tom, že obviněný ve zjevné kooperaci se spoluobviněným P. H. v daném období vyráběl drogu pervitin, a to ve značném rozsahu, přičemž tohoto jednání se dopouštěl za podmínek speciální recidivy. Stejně tak lze dovodit, i přes zjevně nepravdivou výpověď svědkyně M. B. J., že to byla právě ona, kdo v postavení lékárenské techničky lékárny v polské XY s nevýznamnými výjimkami zajišťovala spoluobviněnému P. H. přísun v Polsku běžně dostupných léčiv s obsahem pseudoefedrinu. Státní zástupce vyslovuje názor, že uvedené závěry však pro naplnění sporného kvalifikačního znaku nepostačují, a to i přesto, že jinak nepochybuje o tom, že obviněný velmi dobře věděl, že léčiva jsou polské provenience a měl i základní povědomí o tom, že jejich zdrojem je „lékárnice“ v polské lékárně, neboť je v prvé řadě pochybné, zda uvedené osoby vůbec tvořily uskupení podřaditelné pod pojem „organizovaná skupina“.
10. Po vymezení pojmu organizované skupiny státní zástupce v podrobnostech uvádí, že z hlediska objektivní stránky není v dané věci pochyb o tom, že předpokládaná dělba úkolů panovala mezi dovolatelem a spoluobviněným P. H.; oproti tomu o činnosti svědkyně M. B. J., jakkoli z pohledu českého trestního práva zjevně nelegální, již podle jeho názoru takový závěr učinit nelze, když ze skutkových zjištění soudů nelze dovodit, že by mezi aktéry „na polské straně“, tedy mezi spoluobviněným P. H. a jmenovanou svědkyní existovala bližší kooperace, která by přesahovala rámec běžných dodavatelsko-odběratelských vztahů“. Zdůrazňuje, že sporný znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ totiž nelze jaksi automaticky spatřovat v případě každého jednání, na němž se účastní nejméně tři osoby a zároveň se v něm uplatňuje i přeshraniční prvek; o existenci „přeshraniční organizované skupiny“ by tak bylo možno hovořit tehdy, pokud by aktivita zmíněné svědkyně byla projevem oboustranně aktivní vzájemné spolupráce, což lze dovodit již z judikaturou stanoveného požadavku koordinace činnosti v rámci organizované skupiny, kdy příkladem takového jednání by bylo například iniciativní dotazování dodavatele efedrinu na potřebu opatření dalších dodávek prekursoru, zainteresovanost dodavatele na úspěchu výroby formou „úvěrování“ či „zálohování“ dodávek, zajišťování transportu prekursoru přímo dodavatelem výrobní části organizované skupiny, aktivity směřující k zapojení dalších osob, zpětné dodávky vyrobené drogy dodavateli pro účely distribuce a další. Je přesvědčen, že s výjimkou skutečnosti, že daná svědkyně měla v některých případech dodat již vyloupané tablety, však žádný prvek vyšší míry vzájemné interakce mezi P. H. a touto svědkyní zjištěn nebyl; samotný fakt, že svědkyně měla v některých případech tablety vyloupat, přitom nepovažuje za dostačující pro dovození závěru, že se jednalo o organizovanou skupinu, neboť jde spíše jen o okolnost dokládající vědomost svědkyně o účelu takto dodávaných tablet. Státní zástupce se dále domnívá, že skutková zjištění soudů v posuzované věci neumožňují učinit ani závěr, že by objednávky prekursoru P. H. od svědkyně naplňovaly parametry plánovitosti, třebaže je jinak nepochybné, že se jednalo o nákupy opakované, když totiž znak „plánovitosti“ nelze shledat v byť opakovaném plnění dodávek prekursoru na základě jednostranných objednávek odběratele; takový závěr podle jeho názoru podporuje rovněž ta skutečnost, že svědkyně neměla být výlučným dodavatelem prekursoru (ojedinělým dodavatelem měl být i „M.“ z lékárny v polském XY). Pro vyšší míru zapojení svědkyně nesvědčí ani nepříliš vysoká četnost soudy prokázaných kontaktů (mělo se jednat o šest odběrů prekursoru v průběhu jednoho roku). Podle názoru státního zástupce tak zapojení této svědkyně zapadá do rámce vcelku obvyklého způsobu páchání obdobné trestné činnosti na bázi odběru v Polsku běžně dostupných léčiv, což samo o sobě k naplnění uvedené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby nepostačuje; opačný závěr by v praxi vedl ke zcela zjevnému přepínání trestní represe, neboť v podstatě jakákoli výroba pervitinu z léčiv pocházejících z polských lékáren by musela být právně kvalifikována obdobně jako v nyní projednávané věci.
11. Státní zástupce tak s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospívá k závěru, že ve vztahu k objektivní stránce znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ naplnění tohoto znaku ve smyslu judikaturního vymezení z jinak správných skutkových zjištění nevyplývá a již tento závěr svědčí o nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky jednání obviněného v podobě jeho vědomosti o (možné) existenci takové přeshraniční organizované skupiny a námitku obviněného, že o zapojení svědkyně M. B. J. nevěděl, státní zástupce s ní nesouhlasí potud, do jaké míry je založena na vlastní verzi skutkových zjištění; oproti dovolateli má za to, že ze skutkových zjištění lze skutečně dovodit vědomost obviněného, že léčiva pocházejí od pravidelné dodavatelky pracující v některé z polských lékáren. Je však přesvědčen, že vědomost obviněného o dodavatelce neimplikuje též jeho vědomost o existenci součinnosti s dodavatelkou na bázi organizované skupiny, a to i pro případ, že by se skutečně o organizovanou skupinu jednalo, neboť ze skutkových zjištění nevyplývá jednoznačně, zda měl obviněný alespoň rámcovou vědomost o podobě a intenzitě spolupráce P. H. a jmenované svědkyně. Vyslovuje současně názor, že pokud ze skutkových zjištění soudů nelze dovodit ani to, že tato svědkyně by sama měla vědomost o zapojení dalších osob kromě P. H. do organizované skupiny, v souladu s námitkami obviněného zde nelze hovořit o skupině tří osob jakožto minimálním požadavku pro existenci takové skupiny.
12. Státní zástupce se oproti tomu neztotožňuje s námitkami obviněného ohledně tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními. Je tomu tak proto, že obviněný se pokouší existenci takového extrémního nesouladu dovozovat pouze na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů, a to přesto, že soudy se jeho obdobnými námitkami již velmi podrobně a bez zřejmých pochybností zabývaly. Tyto nyní opakovaně uplatněné námitky tak podle názoru státního zástupce nesvědčí o porušení práva obviněného na spravedlivý proces, aby je tak bylo možno podřadit pod extenzivní výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu; naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, přičemž provedené důkazy pečlivě hodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, a ve věci tak nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Státní zástupce se neztotožňuje rovněž s výhradami obviněného proti výroku o trestu, které podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť tento nenaplňují námitky pouhé nepřiměřenosti uloženého trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. Konstatuje, že obviněnému byl přitom zjevně uložen přípustný druh trestu, a to ve výměře v rámci zákonné trestní sazby pro přisouzený zločin, takže za těchto okolností o naplnění citovaného dovolacího důvodu hovořit nelze.
13. Z výše zmíněných důvodů státní zástupce dospívá k závěru, že dovolání obviněného je důvodné ve vztahu k právní kvalifikaci podle §283 odst. 4 tr. zákoníku, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2021, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
14. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice. Obviněný se prostřednictvím svého obhájce ve své replice ztotožňuje se závěry státního zástupce týkajícími se nesprávné právní kvalifikace daného skutku podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť má za to, že přitěžující okolnost organizované skupiny působící ve více státech nebyla prokázána, a rovněž tak navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí, přičemž ke zvážení dovolacího soudu dává i zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně podotýká, že též ostatní své námitky, na rozdíl od názoru státního zástupce, považuje za důvodné.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
16. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
17. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Ve skutečnosti ale v tomto lze vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obviněný vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
18. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
19. Tímto dovolacím důvodem je pak jednak obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (na tento bude zaměřena pozornost níže v odůvodnění tohoto usnesení) a dále důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
20. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
21. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
22. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
23. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [a ani dalšímu jím tvrzenému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu]. K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – zmínit následující.
24. Obviněný ve svém dovolání sice brojí proti právnímu posouzení skutku popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku s tím, že zpochybňuje, že daný čin spáchal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, ovšem ve vztahu k naplnění citovaného znaku dané kvalifikované skutkové podstaty [přesto, že některé jeho námitky se díky užitým formulacím mohou jevit jako výhrady respektující skutkové vymezení předmětného jednání a rozporující jeho právní posouzení též podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tj. jako relevantně uplatněné] primárně rozporuje správnost skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů na podkladě provedených důkazů, přičemž nesoulad mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy v tomto směru označuje dokonce jako extrémní, když podle jeho názoru skutková zjištění jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
25. Dovolatel, pokud jde o znak „ ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ totiž setrvale uvádí (obdobně tak činil již v rámci obhajoby v řízení před soudem prvního stupně a rovněž v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), že skutková zjištění, o která oba soudy opírají svůj závěr, že čin spáchal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, nejsou správná, nemají oporu v provedených důkazech, či dokonce jsou opakem těch skutečností, jež vzešly z provedeného dokazování. Tak je tomu v případě, pokud namítá, že jednak není splněna podmínka minimálního počtu tří členů takové skupiny, neboť z vymezení skutku se podává toliko jeho spolupráce s P. H. a nikoliv již se svědkyní M. B. J. jakožto nezbytnou třetí osobou (resp. že z vymezeného skutku je zřejmá spolupráce pouze mezi P. H. a jmenovanou svědkyní), přičemž tvrdí, že o zapojení této svědkyně do dané trestné činnosti nevěděl, a že stejně tak nebylo prokázáno, že by se tato svědkyně vědomě podílela na činnosti organizované skupiny a že by byla obeznámena s účelem páchání předmětné trestné činnosti, neboť sama se nedopouštěla ničeho protiprávního. Stejný charakter pak má i jeho navazující výhrada, že nebyla dána ani podmínka přeshraničního působení takové skupiny tří osob vzhledem k nutnosti vyloučení uvedené svědkyně z této skupiny, když v tomto směru opětovně zdůrazňuje, že nevěděl a ani nechtěl vědět, jak a od koho P. H. léky získává, nebyl srozuměn s tím, že by léky pocházely z Polské republiky, a neměl tak povědomí o zapojení této svědkyně jakožto osoby v zahraničí do trestné činnosti, a dále poukazuje na nevědomost svědkyně o existenci dané skupiny působící ve více státech. Obdobně je tomu tehdy, když namítá absenci úmyslného zavinění ve vztahu k danému znaku kvalifikované skutkové podstaty s ohledem na svou nevědomost o původu předmětných léků a toliko vlastní zájem obstarat pro sebe levně danou drogu, a rovněž tak v případě, kdy zpochybňuje závěr soudů, že přijal roli v rámci dělby úkolů za účelem zvýšení šancí na úspěch při páchání předmětné trestné činnosti. Pro úplnost je třeba dodat, že o výlučně skutkovou výhradu se jedná i v případě námitky obviněného stran nesprávného zjištění místa, kde měl pervitin vyrábět. K názoru o chybných skutkových zjištěních soudů obviněný přitom dospívá na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů (konkrétně se zaměřuje na výpověď svědkyně E. B. a P. H.) a jím prezentované verze skutkového děje.
26. Jak je zřejmé již z popisu předmětného skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tento soud (s jehož skutkovými i právními závěry se ztotožnil i soud odvolací) však učinil skutková zjištění odlišná od tvrzení obviněného, a to že obviněný „se po předchozí vzájemné dohodě s P. H. podílel na výrobě pervitinu tím způsobem, že P. H. v souladu s dohodou a jeho vědomím opakovaně zajišťoval v Polské republice nákup léků Cirrus, případně Sudafed, obsahujících pseudoefedrin, na jejichž financování se s P. H. podílel rovným dílem, a to tak, že P. H. s jeho vědomím předem telefonicky zjistil u M. B. J., rozené M., lékárenského technika v XY, Polská republika, zda má tyto léky k dispozici, ta je v celkovém počtu řádů stovek kusů balení opatřila a předem vyloupala z blistrů jednotlivé tablety, které uložila do tašky a nejméně v šesti případech na území Polské republiky předala P. H., kdy nejméně v jednom případě tyto léky P. H. opatřil i od přesně neztotožněné osoby vystupující pod jménem M., lékárníka v XY, Polská republika, následně P. H. tyto tablety uložil do k tomuto účelu připravené utajené schránky pod zadními sedadly motorového vozidla a dovezl na území České republiky, kde z nich na základě dohody v chatě v XY vyrobil pseudoefedrin, a takto vyrobený pseudoefedrin obviněný M. Š. převzal od P. H. a vyrobil z něj v rodinném domě v XY a v některých případech ve venkovních prostorách s pomocí laboratorního vybavení a chemikálií tzv. českou cestou opakovaně, nejméně jednou za dva měsíce, pervitin v každém případě v množství nejméně 40 gramů, kdy tak celkově vyrobil nejméně v šesti případech celkem nejméně 240 gramů pervitinu, o který se s P. H. rovným dílem rozdělil.“
27. Oba soudy nižších instancí se pak předmětnou otázkou podrobně zabývaly rovněž v odůvodnění svých rozhodnutí. Soud prvního stupně tak učinil v bodech 110. až 116. a 119. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodu 14. odůvodnění svého usnesení. Aniž by bylo třeba (již z důvodu procesní ekonomie) na tomto místě uvedené pasáže opětovně doslova citovat, je vhodné zdůraznit, že obviněný na základě dohody s P. H. vyráběl opakovaně po dobu přibližně jednoho roku drogu pervitin a pro tuto výrobu používal pseudoefedrin, který mu v zásadě pravidelně dodával P. H., jenž pseudoefedrin podle jejich dohody získával z tablet Cirrus, případně Sudafed, které v souladu s vědomím obviněného opatřoval (v podstatě až na jednu výjimku) vždy (a to nejméně v šesti případech) u lékárenské techničky M. B. J. ve městě XY v Polské republice, když vždy předem zjistil, zda jmenovaná má léky (v množství stovek kusů balení) k dispozici, tato mu ve všech případech předala již vyloupané tablety z blistrů bez originálního balení léků mimo prostor lékárny oproti zaplacení vyšší ceny, než za jakou se prodávaly v lékárně, přičemž jak o náklady na předmětné léky, tak následně o vyrobený pervitin se obviněný a P. H. dělili rovným dílem. Ze zde rozvedených hodnotících úvah a skutkových závěrů obou soudů je zřejmé, že pojmové znaky organizované skupiny působící ve více státech, za kterou se považuje sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé jeho členy a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho závažnost, resp. společenskou škodlivost (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 568, rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 4 To 13/76, publikované pod č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85, publikovaný pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1325), s tím, že tato organizovaná skupina působí ve více státech, jimiž se rozumí nejméně dva státy, z nichž jedním může být i Česká republika (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 569, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 Tdo 794/2004, publikované pod č. 34/2005 Sb. rozh. tr.), byly v dané věci naplněny.
28. Na podkladě provedených důkazů, a to zejména prvotní výpovědi obviněného učiněné dne 22. 11. 2017 po zahájení trestního stíhání (č. l. 506 a násl. spisu, jejíž procesní nepoužitelnost z důvodu ovlivnění pervitinem sice obviněný v průběhu dosavadního trestního řízení setrvale zpochybňoval, nicméně danou námitku soudy obou stupňů odmítly poté, co se jí řádně zabývaly a přesvědčivě se s ní vypořádaly – viz body 93. až 97. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 11. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), výpovědi P. H. z přípravného řízení ze dne 27. 11. 2017 (č. l. 428 a násl. spisu, kterou obviněný v rámci řízení před oběma soudy rovněž rozporoval s tím, že ji nepovažoval za věrohodnou, přičemž svou obhajobu současně opíral o výpovědi svědkyň E. B. a L. F.; rovněž těmito výhradami se soudy pečlivě zabývaly a vysvětlily, proč obhajobě obviněného v tomto směru neuvěřily – viz body 64., 67., 68., 72., 77. až 79. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 11. a 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu) a též výpovědi P. H. u hlavního líčení konaného dne 12. 9. 2018, jež všechny jsou v podstatných bodech a zejména i stran jejich dohody o podobě vzájemné součinnosti a rozdělení úkolů za účelem výroby pervitinu souladné, totiž bylo nade vši pochybnost zjištěno (a uvedl to i sám obviněný ve své výše uvedené výpovědi z přípravného řízení, kterou však nyní účelově mění), že obviněný, poté, co byl v lednu roku 2016 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, se v létě téhož roku dohodl s P. H. na výrobě pervitinu tím způsobem, že P. H. bude v Polské republice zajišťovat léky, z nichž vyrobí pseudoefedrin, z něhož následně obviněný vyrobí pervitin. Na základě takové dohody pak P. H. za finanční prostředky, které oba poskytovali rovným dílem, nejméně v šesti případech během období jednoho roku, poté, co předem s vědomím obviněného vždy telefonicky zjistil dostupnost léků Cirrus, případně Sudafed, u (až na jednu výjimku, jak vypověděl v přípravném řízení, případně dvě nebo tři výjimky, jak nejvýše připustil u hlavního líčení, kdy léky opatřil u lékárníka jménem M. v polském XY) polské lékárenské techničky M. B. J. (přičemž tato mu i dávala předem vědět, když léky bylo možné odebrat a v jakém množství, s dotazem, jestli si pro ně přijede, ovšem P. H. ne vždy pro léky jel nebo je neodebral všechny, pokud neměl dostatek peněžních prostředků – viz protokol o výslechu P. H. ze dne 27. 11. 2017 na č. l. 428 a násl. spisu), tablety těchto léků již vyloupané z blistrů (jež mu jmenovaná lékárenská technička takto připravovala a následně předávala vždy mimo lékárnu, ve značném množství a oproti převzetí vyšší ceny za léky než byla jejich oficiální cena při běžném prodeji) dovezl na území České republiky a vyrobil z nich pseudoefedrin, který předal obviněnému k finální výrobě pervitinu, o nějž se pak rovným dílem podělili. Z uvedených důkazů, resp. skutkových okolností tak nepochybně plyne, že v dané věci se jednalo o sdružení (nejméně) tří trestně odpovědných osob, jehož činnost se vyznačovala jednak koordinovaností, kdy šlo o promyšlenou spolupráci na základě jasného rozdělení úloh, vyznačující se provázaností jednotlivých (vzájemně závislých) činností souvisejících s obstaráváním jednak výchozích surovin pro výrobu pervitinu (léků, resp. prekursoru pseudoefedrinu z nich; o náklady na léky se obviněný a P. H. přitom dělili rovným dílem a zisk z jejich prodeje měla jmenovaná polská lékárnice; tyto činnosti zajišťovali P. H. a svědkyně M. B. J.) a poté s výrobou konečného produktu pervitinu (tento si pak obviněný s P. H. rozdělili rovněž rovným dílem; tyto činnosti zajišťovali P. H. a obviněný). Současně se nejednalo o žádné nahodilé a spontánní jednání zúčastněných, nýbrž o plánovitou a kontinuální činnost založenou na vždy stejném způsobu domluvy daných osob ohledně zajištění předmětných léků včetně konkrétního množství a provedení výroby pervitinu, a na pravidelnosti vzájemné spolupráce s vidinou další, svou formou shodné součinnosti. V této souvislosti nelze opomenout, že k takové spolupráci docházelo opakovaně a pravidelně, vzhledem k danému časovému rozpětí přibližně jednou za dva měsíce, když, jak na to bylo poukázáno výše, svědkyně M. B. J. byla v podstatě výlučnou dodavatelkou daných léků a z výpovědi P. H. plyne, že též z její strany docházelo k aktivní nabídce předmětných léků. Shora uvedené okolnosti, k nimž přistupovala konspirativnost daného jednání (o čemž svědčí mimo jiné to, že svědkyně jednak vylupovala tablety léků z blistrů a takto bez spotřebitelských balení je dále předávala P. H. mimo prostor lékárny, a rovněž to, že první část výroby byla uskutečňována P. H. na jiném místě, než na jakém výrobu dokončoval obviněný, přičemž tento ji prováděl v nemovitosti, ke které neměl ani vlastnické právo, ani žádné jiné užívací právo, čímž byla ztížena možnost odhalení), tak jednoznačně zvyšovaly pravděpodobnost úspěšného provedení daného trestného činu. Z těchto důvodů pak neobstojí ani opakovaně vznášená námitka obviněného, že jednal toliko ve vlastním zájmu, neboť tato skutečnost nevylučuje, že jednal ve spojení s organizovanou skupinou (resp. jako její člen), neboť právě prostřednictvím její úspěšné činnosti, k níž měla přispět plánovitost a rozdělení a koordinace úloh jednotlivých účastníků, mohl svůj zájem uskutečnit; lze si ostatně obtížně představit situaci, že pachatel by jednal ve spojení s organizovanou skupinou či jako její člen proto, že by tak činil výlučně v jejím zájmu, aniž by tím současně sledoval zájem vlastní. Obdobně z uvedených skutečností vyplývá, že v případě dané činnosti této skupiny nešlo o realizaci prodeje běžně dostupných léků, jež následně sloužily k jejich pravému, tedy léčebnému účelu.
29. Z provedených důkazů, jak byly zmíněny výše, nade vši pochybnost plyne též obviněným setrvale rozporovaná skutečnost, že věděl, že dané trestné činnosti se dopouští nejen v součinnosti s P. H., ale i s další osobou opatřující léky v Polské republice, neboť taková spolupráce se uskutečňovala na základě jejich předchozí dohody, na jejímž podkladě probíhalo i financování léků nakupovaných v Polské republice; soud prvního stupně přitom přesvědčivě vysvětlil, proč neuvěřil pozdějšímu tvrzení obviněného, kdy takovou vědomost popřel s tím, že o polské lékárnici se dozvěděl od svědkyně E. B. až po zadržení P. H. (viz bod 119. odůvodnění jeho rozsudku). Lze doplnit, že přitom není rozhodné, pokud obviněný neznal danou svědkyni jménem a ani ta skutečnost, že sám nebyl s touto v přímém kontaktu, přičemž rozhodné by nebylo ani to, pokud by nevěděl, že jde skutečně o lékárnici; podstatná je jeho vědomost o zapojení další (třetí) osoby do společné protiprávní činnosti a o tom, že tato probíhá nejméně ve dvou státech (České republice a Polské republice). Stejně tak pro posouzení jednání obviněného z hlediska naplnění znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ není rozhodné, že svědkyně M. B. J. neznala obviněného.
30. Z tohoto pohledu pak nelze přisvědčit ani námitce obviněného stran absence subjektivní stránky jeho jednání ve vztahu ke znaku „ ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že požadavek formulovaný v ustanovení §17 písm. b) tr. zákoníku týkající se zavinění u okolností, které podmiňují použití vyšší trestní sazby, tj. v posuzovaném případě požadavek vědomosti k citovanému znaku ve smyslu §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku je nezbytný pouze u pachatele (irelevantní je tudíž jeho poukaz na nevědomost svědkyně M. B. J. ve vztahu k naplnění předmětného znaku). V případě obviněného, jenž věděl, o zapojení další (třetí) osoby do dané trestné činnosti a v podstatných rysech o způsobu spolupráce mezi touto osobou a P. H. (přinejmenším o pravidelnosti spolupráce, o zjišťování dostupnosti léků a následném opatření léků obsahujících pseudoefedrin, jež v České republice nejsou dostupné a z nichž lze vyrobit pervitin, z lékárny v Polské republice, o jejich předávání osobou v Polské republice P. H., a to v množství stovek kusů balení) včetně toho, že taková součinnost probíhá na území Polské republiky, neboť věděl, že P. H. tam léky obstarával, a předmětnou námitku opírá toliko o vlastní (oproti své prvotní výpovědi) odlišná tvrzení, tak uvedená výhrada stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nadto lze toliko pro úplnost dodat, že jmenovaná svědkyně si nepochybně byla vědoma, že předmětné léky (s ohledem na jejich množství, způsob, jakým je pro prodej připravovala, okolnosti jejich předání včetně vyšší ceny, kterou za ně požadovala, a též proto, že vzhledem ke své kvalifikaci musela vědět, jakou účinnou látku obsahují) budou sloužit k nelegálnímu účelu, resp. k výrobě pervitinu, takže si musela být vědoma protiprávnosti předmětného jednání.
31. Nezbývá proto než uzavřít, že výše uvedené výhrady dovolatele, jejichž prostřednictvím zpochybňuje naplnění zvlášť přitěžující okolnosti „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ a ve vztahu k ní i subjektivní stránku ve formě úmyslného zavinění, tak vycházejí z jeho vlastních (důkazně nepodložených) skutkových tvrzení, a tudíž po věcné stránce jde o námitky skutkové, resp. procesní, jež z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze považovat za relevantně uplatněné. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako již soudu prvního stupně), přitom ve vztahu k naplnění uvedeného znaku kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí také podrobně a s náležitou pečlivostí vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a řádně se zabýval rovněž námitkou obviněného v tomto směru. Skutková zjištění soudu prvního stupně (s nimiž se bezezbytku ztotožnil i soud odvolací), na jejichž podkladě tento učinil závěr o tom, že obviněný daný trestný čin spáchal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, tak naopak mají plnou oporu v provedených důkazech a ve vzájemném poměru mezi nimi nelze shledat žádný, natož extrémní nesoulad.
32. K otázce tzv. extrémního nesouladu při realizaci důkazního procesu lze s poukazem na aktuální judikaturu Ústavního soudu dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu z důvodů výše rozvedených v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
33. Dalším dovolacím důvodem, který obviněný ve svém dovolání uplatňuje, je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. V jeho rámci přitom namítá (obdobně, jak to již učinil i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), že mu byl uložen trest odnětí svobody zjevně nepřiměřený povaze a dopadům jím spáchané trestné činnosti, resp. trest odnětí svobody v takové výši, která je v rozporu s jeho přiměřeností podle norem ústavních, a má za to, že by bylo namístě užít možnosti mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby [přestože obviněný nekonkretizuje, které zákonné ustanovení má ve vztahu k danému institutu na mysli, vzhledem k posuzované věci se jedná zjevně o ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku].
34. Judikatura Nejvyššího soudu při posuzování dovolacích námitek týkajících se výroku o trestu dlouhodobě vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů [zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.
35. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu (mezi něž patří i výhrada, jíž obviněný brojí proti neužití moderačního práva soudu zakotveného v §58 odst. 1 tr. zákoníku a domáhá se snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby) nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
36. O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná, přičemž v tomto směru lze odkázat na přesvědčivé a podrobně odůvodněné úvahy jak soudu prvního stupně v bodech 120. až 126. odůvodnění jeho rozsudku, tak odvolacího soudu v bodu 16. jeho usnesení. Pro úplnost lze dodat, že oba soudy správně přihlédly zejména k významu chráněného zájmu, který byl daným činem dotčen, s tím, že zdůraznily, že v posuzovaném případě se jednak nejednalo o „pouhou“ pomoc obviněného P. H. s výrobou pervitinu a dále, že obviněný se dané velmi závažné trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody s dohledem za stejnou trestnou činnost (výměra tohoto trestu odnětí svobody činila čtyři roky). Za situace, kdy soudy na straně obviněného neshledaly žádnou polehčující okolnost, a naopak konstatovaly, že tento se opakovaně dopouští vysoce škodlivého protiprávního jednání (jehož se navíc s postupem doby dopouští i sofistikovanějším způsobem s cílem toto zefektivnit), nekriticky se staví k drogám a jejich nelegální výrobě a konzumaci, nelze výměru obviněnému uloženého trestu odnětí svobody považovat za nepřiměřeně přísnou, či přímo drakonickou, jak to obviněný namítá. Za tohoto stavu, s ohledem na okolnosti případu, poměry pachatele a rovněž na to, že nápravy obviněného zjevně nelze dosáhnout trestem kratšího trvání, je pak třeba přisvědčit i závěru odvolacího soudu, že v případě obviněného nejsou splněny ani podmínky pro případný postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, tj. pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, jak se obviněný domáhá (a domáhal již v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně).
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
37. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného M. Š. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným – ale ani žádným jiným zákonným – dovolacím důvodům. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.