ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.945.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 945/2020-5706
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2021 o dovolání obviněného J. F. R. , narozeného XY v XY, Spojené státy mexické, občana Spojených států mexických, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2018, č. j. 11 To 42/2018-5411, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 6/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. F. R. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. 3. 2018, č. j. 43 T 6/2017-5208, byl obviněný (společně s dalšími spoluobviněnými) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný – dílem spolu s dalším spoluobviněným – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil následovně:
II. obžalovaní J. F. R. a L. T.
J. F. R. jako organizátor a odběratel, L. T. jako kurýr a další dosud neztotožněné osoby působící ve Švýcarské konfederaci jako dodavatelé, se v rozporu s §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, minimálně ve dnech 5. 10. 2015 až 6. 10. 2015 zejména na území České republiky a Švýcarské konfederace podíleli na dovozu omamné látky kokain v množství nejméně 250 gramů, kdy po předchozích domluvách, zejména telefonické domluvě ze dne 25. 9. 2015, se J. F. R. a L. T. konspirativně dohodli na „nějaké práci“, když oba dva jednoznačně věděli, že se baví o dovozu zatím blíže nezjištěného množství omamných a psychotropních látek, přičemž v následujícím období do 4. 10. 2015 sdělil J. F. R. L. T. další podrobnosti, zejména to, že ten pojede jako kurýr do XY do Švýcarské konfederace pro balíček s obsahem cca 250 až 300 gramů kokainu, načež L. T. dne 5. 10. 2016 ve večerních hodinách vyjel z České republiky motorovým vozidlem tov. zn. Škoda Superb, registrační značky XY, šedé barvy, přes hraniční přechod Rozvadov, Spolkovou republiku Německo do Švýcarské konfederace, konkrétně do XY, kde měl na základě pokynů J. F. R. převzít od neznámých osob balíček obsahující omamnou látku kokain, přičemž během cesty se J. F. R. a L. T. v nočních hodinách telefonicky kontaktovali a mimo jiné bavili o tom, že osoby ve Švýcarské konfederaci na něj již dlouho čekají, následně v XY L. T. převzal od neznámé osoby balíček, a to s vědomím, že se v něm nachází kokain, a aniž by za něho na místě platil, dovezl ho dne 6. 10. 2015 v dopoledních hodinách do České republiky a v Praze 6, poblíž Vítězného náměstí předal J. F. R., když za dovoz obdržel cca 25 000 Kč, přičemž kokain je uveden v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, jako látka omamná,
VII. obžalovaný J. F. R.
poté, co si prostřednictvím L. T. nebo prostřednictvím jiných neztotožněných osob, průběžně obstarával omamné a psychotropní látky, zejména kokain a extázi s obsahem účinné látky MDMA, kdy kokain je uveden v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, jako látka omamná a MDMA je uveden v příloze č. 4 citovaného nařízení jako látka psychotropní, tyto v období nejméně od října 2015 do října 2016 zejména v XY, zpravidla po předchozích telefonických domluvách prostřednictvím telefonního čísla XY, neoprávněně, opakovaně a s vědomím, že se o takové látky jedná, poskytoval dalším osobám, když zejména:
- V. H. v blíže nezjištěné době v roce 2015 a 2016 zejména v XY opakovaně poskytl nezjištěné množství kokainu,
- L. M. v blíže nezjištěné době v roce 2016 zejména v XY opakovaně poskytl nezjištěné množství omamných a psychotropních látek,
- Š. T. v blíže nezjištěné době v roce 2016 zejména v XY opakovaně poskytl nezjištěné množství omamných a psychotropních látek,
- K. K. dne 7. 11. 2015 v bytě, který užíval v XY prodal 2 tablety extáze s účinnou látkou MDMA za částku 300 Kč a dále v nezjištěné době v XY v podniku XY prodal 1 tabletu extáze za 150 Kč, vždy pro třetí osobu,
- I. M. v blíže nezjištěné době v roce 2015 a 2016 zejména v XY opakovaně poskytl nezjištěné množství omamných a psychotropních látek,
- K. N. v blíže nezjištěné době v roce 2015 a 2016 zejména v XY opakovaně poskytl nezjištěné množství omamných a psychotropních látek,
- M. I. P. M. v blíže nezjištěné době v roce 2015 a 2016 v různých klubech v XY poskytl minimálně v 10 případech kokain,
- C. F. F. R. v blíže nezjištěné době v roce 2015 a 2016 na různých místech v XY poskytl v 5 případech kokain.
2. Za shora popsaný trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému jednak podle §283 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 10 (deseti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a dále podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty (finanční hotovosti ve výši 19 000 Kč). Krom rozhodnutí o trestech ve vztahu k dalším spoluobviněným rovněž soud prvního stupně podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl i o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku podrobně specifikoval. V neposlední řadě pak soud prvního stupně zprostil jednoho ze spoluobviněných podle §226 písm. c) tr. řádu části obžaloby.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, obviněný a někteří spoluobvinění odvolání, jež však Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce, Mgr. Martina Volejníka, advokáta, dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť má za to, že soud prvního stupně a odvolací soud na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikovaly hmotné právo, tj. trestní zákoník, resp. že skutková zjištění soudu prvního stupně nelze podřadit pod zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dále obviněný namítá, že vybraná skutková zjištění jsou v zásadním rozporu s provedenými důkazy, kdy tento rozpor dosahuje takové intenzity, že má potenciál založit neústavnost rozhodnutí, jež na nich spočívá, zejména pak co do porušení zásady spravedlivého procesu.
5. Pokud jde o námitku tvrzeného nesprávného právního posouzení skutku, obviněný nejprve poukazuje na znak „organizované skupiny působící ve více státech“ ve smyslu §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a jeho výklad, přičemž má za to, že ani na základě zjištěného skutkového stavu nelze jeho osobu označit za člena takové organizované skupiny. V dané věci totiž mělo jít o jednorázový nákup omamných a psychotropních látek od neznámých osob ve Švýcarské konfederaci, na základě čehož nelze usuzovat na organizovanost celé skupiny. To jak byly omamné a psychotropní látky – údajně dovezené ze Švýcarské konfederace – distribuovány není známo, resp. ze strany orgánů činných v trestním řízení nebylo prokazováno, a i proto dané jednání nelze posoudit jako „organizovanou skupinu působící ve více státech“ (neboť ony osoby nebyly ze strany obviněného ani jinak jakkoliv zainteresovány na následném prodeji omamných a psychotropních látek v České republice). Soudy nižších stupňů navíc podle obviněného upustily od prokázání dalších skutečností, nezbytných pro naplnění znaku „organizované skupiny“, zvláště koordinace úloh jednotlivých účastníků, to jakým způsobem a do jaké míry tyto okolnosti zvýšily pravděpodobnost úspěšného provedení daného trestného činu, „včetně jeho vyšší míry dopadu na škodlivost pro společnost“ . Obviněný proto vyslovuje přesvědčení, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Dále obviněný ve svém dovolání namítá porušení základních principů trestního práva, co se dokazování týče, jakož i jeho ústavně zaručených práv. In concreto zmiňuje princip presumpce neviny a z něj vyplývající pravidlo in dubio pro reo , přičemž porušení zprvu uvedeného principu spatřuje v tom, že orgány činné v trestním řízení zcela rezignovaly na jejich povinnost zjišťovat, předkládat a ověřovat okolnosti svědčící ve prospěch obviněného, když celé trestní řízení je charakterizováno subjektivním přesvědčením orgánů činných v trestním řízení o jeho vině. Zvláště policejnímu orgánu obviněný vyčítá, že způsob, jakým vedl vyšetřování, byl poznamenán snahou nikoliv zákonně, objektivně a úplně zjistit skutkový stav věci, nýbrž násilně formulovat hypotézu dle které by jeho – údajné – protiprávní jednání zapadalo do mozaiky v rámci již zahájeného trestního stíhání dalších obviněných. Kruciální porušení daného principu pak obviněný spatřuje v tom, že byl uznán vinným a odsouzen za jednání, které mu nebylo v trestním řízení prokázáno, resp. v situaci, kdy jeho vina ze všech provedených důkazů jednoznačně a tedy s vyloučením jakýchkoliv pochybností nevyplývá. Údajný popis událostí – smyšlený příběh o jeho osobě – byl přitom převzat jak za účelem podání obžaloby, tak i do výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to bez jakékoliv změny v návaznosti na provedené dokazování.
7. V návaznosti na výše uvedené obviněný konstatuje, že skutková zjištění soudů nižších stupňů shledává v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný namítá, že byl shledán vinným na základě výpovědi spolupracujícího obviněného L. T. (dále jen „spolupracující obviněný“) a odposlechů telefonních hovorů v rámci akce TULIP_08_OV, načež uvádí, že k výpovědi spolupracujícího obviněného je třeba přistupovat se značnou rezervou, resp. jím tvrzeným skutečnostem nepřikládat zásadní význam (na podporu svého tvrzení obviněný namítá, že tento je kriminálník – recidivista, mající bohatou zkušenost s trestním řízením a jeho motiv spolupráce je tak zřejmý). Revizí veškerých sdělení spolupracujícího obviněného je totiž nutno dojít k závěru, že tento si protiřečí, jeho popis událostí není konzistentní, což bez dalšího snižuje věrohodnost jeho tvrzení (na což odkazuje podrobně obhájce spoluobviněného H. ve svém odvolání i dovolání). Obviněný dále poukazuje na dílčí rozpor ve výpovědi spolupracujícího obviněného, kdy tento na jedné straně uvádí, že od neznámé osoby převzal v XY kokain, z jeho výpovědi v hlavním líčení dne 1. 11. 2017 ale plyne, že balíček, který mu byl údajně třetími osobami v XY vhozen do auta, byl uzavřen a spolupracující obviněný dovnitř neviděl. Obdobně není schopen určit místo, kde mělo dojít k údajnému předání omamných a psychotropních látek obviněnému po jejich dovozu ze Švýcarské konfederace.
8. Obviněný dále namítá i porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, jenž spatřuje v tom, že rozhodnutí o jeho vině se v daném případě opírá pouze o pravděpodobnostní zjištění, nikoliv o zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. K tomu obviněný připomíná své výhrady vůči výpovědi spolupracujícího obviněného a tvrdí, že z pořízených odposlechů žádná konkrétní trestná činnost nevyplývá (pouze to, že byl s určitými osobami ve styku) a poukazuje na výpověď svědkyně K. K., jíž měl údajně poskytnout 2 tablety extáze v hodnotě 300 Kč. Z těchto důkazů dle jeho přesvědčení nelze usuzovat na spáchání trestné činnosti, která je mu kladena za vinu.
9. V dané trestní věci došlo rovněž dle přesvědčení obviněného k porušení zásady bezprostřednosti . Jeho vina týkající se údajné distribuce drog je odůvodňována poskytnutím kokainu výše uvedeným osobám, které však popřely, že by jim obviněný jakékoliv drogy poskytoval (k čemuž poukazuje na pasáže vypovědí jednotlivých svědků z hlavního líčení). Proto závěr o spáchání daného činu nemá dle obviněného oporu v provedeném dokazování.
10. V další části svého dovolání se obviněný zaměřuje na předestření dílčích nesrovnalostí týkajících se údajného dovozu omamných a psychotropních látek ze Švýcarské konfederace. Především se pozastavuje nad tím, proč spolupracující obviněný bezprostředně před svým odjezdem sháněl finanční prostředky na benzín, když by mu – jak dovodily soudy nižších stupňů – předtím sám poskytl 12 000 Kč. Rovněž poukazuje na nesrovnalost v tvrzeních spolupracujícího obviněného, který mu měl sdělit, že se již nachází na cestě, přestože byl stále na území České republiky. Dále si obviněný klade otázku proč v době, kdy již aktivity spolupracujícího obviněného monitorovaly orgány činné v trestním řízení, tento nebyl (spolu s údajnými spolupachateli) zadržen švýcarskými orgány, popř. proč se tak nestalo poté, co měl do České republiky údajně dopravit 300 gramů kokainu. Rovněž obviněný poukazuje na to, že tvrzené předání omamných a psychotropních látek se podává pouze z výpovědi spolupracujícího obviněného, který ale následně nebyl schopen označit místo, kde k tomuto předání mělo dojít. Pozastavuje se také nad tím, že nebylo nijak zjišťováno, jak bylo za dané látky zaplaceno, resp. nebylo prokázáno, že by za tyto platil právě on. V neposlední řadě obviněný namítá, že orgány činné v trestním řízení se nijak blíže nezabývaly identifikací údajných členů oné organizované skupiny ve Švýcarské konfederaci a spojitostí obviněného s těmito osobami. Jeho spojitost s jakoukoliv osobou v dané zemi tak nebyla prokázána a rovněž z provedených odposlechů nevyplývá.
11. Obviněný proto shrnuje, že shora popsaná pochybení vedla k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces , když skutek nebyl zjištěn způsobem odpovídajícím zásadám plynoucím z tohoto základního práva. Po rekapitulaci svých stěžejních dovolacích námitek závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a současně jej zprostil obžaloby a dále, aby podle §265o odst. 1 tr. řádu rozhodl o odkladu výkonu uloženého trestu odnětí svobody.
12. Dovolání obviněného soud prvního stupně zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) úvodem svého vyjádření konstatuje, že obviněný primárně opakuje výhrady uplatněné v předešlých stadiích trestního řízení, se kterými se oba soudy nižších stupňů dle jeho názoru bezezbytku vypořádaly. Současně zastává názor, že podstatnou část námitek pod vytýkané dovolací důvody podřadit nelze a zbylou považuje za zjevně neopodstatněnou. Dovolání je totiž dle státního zástupce z valné části vystavěno na nesouhlasu s rozsahem dokazování a zejména hodnocením provedených důkazů, a v návaznosti na to na zpochybnění těch skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a jejichž správnost potvrdil taktéž soud odvolací. Takové námitky založené na prezentaci vlastního hodnocení provedených důkazů a zásadním zpochybnění především rozsahu páchané trestné činnosti, však stojí mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu.
13. Po přezkoumání spisového materiálu má státní zástupce za to, že soud prvního stupně realizoval pečlivé a úplné dokazování odpovídající požadavkům §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Provedl jej tedy v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, své úvahy a zjištěné závěry také srozumitelně a přehledně rozvedl, stejně jako vymezil ty důkazy, které obviněného usvědčují a na jejichž základě má jeho obhajobu za vyvrácenou. Velmi obsáhle se zabýval jak věrohodností spolupracujícího obviněného, jehož výpověď se stala klíčovým (nikoli však jediným) důkazem pro závěr o vině, tak i hodnocením provedených odposlechů, jakož i závěrů z nich plynoucích. Důvodně soud v tomto směru zohlednil mj. to, že výpověď jmenovaného byla vždy kontinuální a bez zásadních rozporů, vlastní trestní odpovědnost nikdy nepopíral ani nezmírňoval, doznal se ještě dříve, než byl seznámen s dalšími usvědčujícími důkazy (zejména odposlechy), přičemž znalkyně v jeho jednání neshledaly žádné náznaky mstivosti vůči spoluobviněným, kalkul (ve smyslu snahy o zvýhodnění vlastní osoby) či zkreslování údajů. Byla u něj naopak zjištěna velká míra sebereflexe, přičemž své jednání chápal jako osobní selhání (v tomto ohledu státní zástupce odkazuje na body 88. až 91 a 127. až 133. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Skutková zjištění soudu prvního stupně má tedy státní zástupce za jasná a úplná a z provedených důkazů při jejich logickém hodnocení vyplývající.
14. Své povinnosti se dle mínění státního zástupce nezpronevěřil ani odvolací soud, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a vyjádřil se ke všem jeho výhradám. Nelze proto přisvědčit obviněnému ani v tom, že soudy pominuly základní zásady trestního řízení a že tak porušily jeho právo na spravedlivý proces . Sama skutečnost, že obviněný je s hodnocením důkazů soudy, s odsuzujícím rozsudkem, a se zamítnutím jeho odvolání nespokojen, není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná, a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva obviněného náležející mu v trestním řízení.
15. Co se týče dovolacích námitek obviněného má dále státní zástupce za to, že s jistou dávkou tolerance bylo možno podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze námitku směřovanou proti naplnění znaku „spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“. Tu však považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněnou, k čemuž uvádí, že z hlediska naplnění daného znaku je podstatné, že spoluobvinění ( ergo i obviněný), vedení záměrem dosáhnout předpokládaného cíle představovaného obstaráním drogy, jejím nákupem, dovozem do České republiky a její případnou distribucí, se podíleli na sofistikované a koordinované trestné činnosti více (přinejmenším tří) osob, které měly rozděleny role minimálně na té primární bázi, že zde existovaly osoby „obchod“ financující, domlouvající podmínky, kurýr a také osoba či osoby v Nizozemském království či ve Švýcarské konfederaci, které drogu zajistily a kurýrovi posléze předaly. Právě rozdělení úloh a jejich koordinace měly přispět ke zdárnému průběhu „obchodu“ a měly minimalizovat hrozbu případného odhalení protiprávního jednání. Jak výstižně zmínily oba soudy nižších stupňů (viz bod 136. rozsudku soudu prvního stupně, potažmo bod 19. usnesení odvolacího soudu), případné neztotožnění všech osob na trestné činnosti participujících, eventuálně odlišné postavení těchto osob v hierarchii pachatelů, nemůže být překážkou pro závěr, že čin byl spáchán organizovanou skupinou působící ve více státech. Bez významu je pak podle státního zástupce i výhrada obviněného, že v jeho případě mělo jít pouze o jeden nákup drogy, neboť ani to nebrání závěru, že shora uvedený znak naplněn byl.
16. V tomto směru tak státní zástupce uzavírá, že soudy učinily správná skutková zjištění a na jejich podkladě jednání obviněných také odpovídajícím způsobem právně kvalifikovaly.
17. Jde-li o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu (v jeho druhé alternativě) má státní zástupce za to, že tento není dán, když (s ohledem na výše uvedené) dle jeho mínění rozsudek soudu prvního stupně na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení nespočívá. Proto ani usnesení soudu odvolacího není vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
18. S přihlédnutím k uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. F. R. v neveřejném zasedání [podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu] odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. Konečně pokud jde o žádost obviněného o odklad výkonu trestu má státní zástupce tuto – s ohledem na předchozí návrh – za bezpředmětnou.
19. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, již ale do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
21. Obviněný v dovolání uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
22. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu platí, že podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu (druhá alternativa).
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je (stručně řečeno) naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedenou formulací přitom zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
24. Nejvyšší soud toliko připomíná, že jeho zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
25. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
26. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i s průběhem jim předcházejícího trestního řízení, konstatuje, že část dovolací argumentace obviněného týkající se údajného nesprávného právního posouzení skutku co do naplnění znaku „spáchá čin ve spojení s organizovanou skupinou působících ve více státech“ podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, odpovídá jím deklarovaným dovolacím důvodům. Jak však Nejvyšší soud zjistil a jak také dále blíže osvětluje, je daná dovolací námitka obviněného zjevně neopodstatněná. To proto, neboť právní posouzení skutku, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně a jak se podává z jeho rozsudku, plně odpovídá ustálenému výkladu předmětné okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Zbývající část dovolání obviněného pak neodpovídá žádnému z jím uplatněných, popř. jiných, zákonných dovolacích důvodů, neboť jejím prostřednictvím obviněný primárně rozporuje otázku hodnocení ve věci provedených důkazů. V tomto směru přitom platí, že takovýmito dovolacími námitkami se Nejvyšší soud může zabývat toliko na podkladu námitky extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Tuto námitku sice obviněný ve svém dovolání uplatňuje, avšak Nejvyšší soud nezjistil, že by napadený rozsudek soudu prvního stupně – jehož přezkumu se obviněný domáhá v prvé řadě – takovou vadou trpěl. Konečně je třeba říci, že ani další procesní námitky obviněného, jež dle jeho názoru měly mít za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud neposoudil jako důvodné. K jednotlivým dovolacím argumentům obviněného pak považuje Nejvyšší soud za potřebné – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – uvést následující:
27. Obviněný v prvé řadě brojí proti závěru soudu prvního stupně o tom, že jeho jednání naplňovalo znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, totiž spáchání trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech . Daná námitka – jak již bylo uvedeno výše – odpovídá obviněným uplatněným dovolacím důvodům, když jejím prostřednictvím tento zpochybňuje právní posouzení shora popsaného jednání pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. In concreto obviněný namítá, že jednorázový nákup omamných a psychotropních látek od neznámých osob ve Švýcarské konfederaci, kdy ani dále nebylo zjišťováno, jak byly údajně dovezené látky distribuovány, nemůže naplňovat daný kvalifikační znak. Orgány činné v trestním řízení prý také zcela odhlédly od posouzení znaku organizovanosti celé skupiny a toho, do jaké míry dané okolnosti zvýšily pravděpodobnost úspěšného provedení daného trestného činu a tím i jeho škodlivost pro společnost.
28. Na úvod Nejvyšší soud připomíná, že zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
29. Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné alespoň stručně připomenout dosavadní judikatorní stanovisko ohledně interpretace shora označeného znaku trestného činu podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Již Nejvyšší soud ČSR ve svém rozsudku ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85, uveřejněném pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr., stran vymezení znaku organizované skupiny uvedl, že touto je třeba rozumět sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivosti pro společnost. Ve svém usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1411/2004, pak Nejvyšší soud připomenul (a to přímo ve vazbě na kvalifikační znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“), že daný znak je naplněn i tehdy, jestliže členové organizované skupiny plnili úkoly vedoucí k dokonání daného trestného činu na území více států toliko v jednom jediném případě trestné činnosti; trvalejší charakter se tedy nevyžaduje (srov. obdobně ŠČERBA, F., KALVODOVÁ, V. In: ŠCERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2020, s. 640).
30. V odvolacím soudem vzpomínaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 155/2018, Nejvyšší soud dále připomenul, že pro naplnění znaku organizované skupiny je třeba spolupráce nejméně tří osob, avšak není nutné, aby všechny zúčastněné osoby byly ztotožněny (srov. zde citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017) nebo aby se všechny osoby účastnily hlavní trestné činnosti nebo ji alespoň znaly, když postačuje dílčí jednání i méně závažného charakteru, jež ale v rámci plánovitosti a koordinovanosti organizované skupiny zajišťuje dosažení cíle (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017). Současně není ani pro účast na organizované skupině třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, ale postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016), nemusí být přímo členem skupiny, je-li na její činnost navázán (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 3 Tdo 613/2014). Za dostačující lze považovat i účast na činnosti organizované skupiny, která nemusí naplnit všechny znaky spolupachatelství (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 526/2013). Není ani podstatné, zda pachatel je přímo členem takové organizované skupiny, ale postačuje, že je na tuto jakkoliv navázán (osobním stykem, prostřednictvím komunikačních prostředků – telefon, e-mail, apod.) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 11 Tdo 930/2016]. K vytvoření skupiny přitom může dojít až v průběhu páchání trestné činnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1603/2016). Pro naplnění zákonného znaku spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou „působící ve více státech“ je pak dostačující, jestliže organizovaná skupina operuje na území nejméně dvou států, přičemž jedním z nich může být i Česká republika (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 Tdo 794/2004, uveřejněné pod č. 34/2005 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015, či ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 11 Tdo 930/2016). Nevyžaduje se přitom, aby čin spáchaný ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech byl trestně postižitelný podle právních řádů všech dotčených států, v nichž organizovaná skupina působila. Postačí, pokud byla ve vztahu k takto spáchanému trestnému činu založena působnost trestních zákonů České republiky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 268/2016, uveřejněné pod č. 52/2017 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina konečně nemusí podléhat „velení jednoho muže“, když dostačující je koordinovaná a plánovitá spolupráce zúčastněných osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 11 Tdo 930/2016).
31. Promítne-li Nejvyšší soud shora připomenuté závěry své rozhodovací praxe do poměrů nyní projednávané trestní věci, musí konstatovat, že námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné a právní posouzení jeho jednání soudy nižších stupňů jako „spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ je zcela na místě (k tomu viz bod 136. rozsudku soudu prvního stupně a bod 30. usnesení odvolacího soudu). Vytýká-li totiž obviněný soudům nižších stupňů, že v dané věci šlo o jednorázový nákup omamných a psychotropních látek, pak Nejvyšší soud připomíná závěr svého usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1411/2004, z něhož se podává, že organizovaná skupina může vzniknout i pro účely spáchání byť jen jediného trestného činu. Tak tomu bylo i v případě nyní projednávané trestní věci, kdy obviněný najal spolupracujícího obviněného „na práci“ spočívající ve vycestování do Švýcarské konfederace, následném převzetí nejméně 250 gramů látky kokain od blíže neustanovených osob, s nimiž byl obviněný – buďto sám nebo prostřednictvím svědka M. I. P. M. – v kontaktu (což se zřetelně podává z obsahu zaznamenaných odposlechů – viz bod 90. rozsudku soudu prvního stupně) a v dovozu této látky zpět do České republiky, kde ji obviněnému tento předal, kdy za dovoz spolupracující obviněný od obviněného R. obdržel 25 000 Kč.
32. Ze shora předestřených skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež vyplynuly jednak z výpovědi spolupracujícího obviněného (k jehož věrohodnosti se Nejvyšší soud vyslovuje níže) a dále z obsahu záznamů telekomunikačního provozu mezi obviněným, spolupracujícím obviněným a svědkem M., se přitom podává nedůvodnost i dalších námitek obviněného stran tvrzeného nenaplnění znaku podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Především je to obviněným namítané neustanovení osob, od nichž byla látka kokain zakoupena, přičemž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017, se podává, že není nutné, aby všechny zúčastněné osoby byly ztotožněny (přitom koordinace trestné činnosti s dalšími byť blíže neustanovenými osobami působícími ve Švýcarské konfederaci se zcela zjevně podává z obsahu záznamu telekomunikačního provozu mezi obviněným a spolupracujícím obviněným – viz bod 90. rozsudku soudu prvního stupně a sdělení obviněného R. spolupracujícímu obviněnému, že „oni tam čekají dlouho, víš jak to je, furt to jsou nervy“ a dále „chtějí jít pryč, oni tam nezůstávají, nechtějí tam zůstávat večer, čekají od pěti, tak je to takový blbý“ ). Namítá-li dále obviněný že nelze usuzovat na organizovanost celé skupiny, pak je třeba říci, že rozdělení a koordinace úloh v rámci této skupiny jsou zcela zřejmé již z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně (a to spolupracující obviněný T. – kurýr, obviněný R. – organizátor, blíže neustanovené osoby ve Švýcarské konfederaci – dodavatelé). Plánovitost jednání spoluobviněných je pak dostatečně obrazně popsána v odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, kdy je zřejmý první kontakt mezi spoluobviněnými – od oslovení spolupracujícího obviněného obviněným R. s tím, že „bude nějaká práce“ dne 25. 9. 2015, následné domlouvání se na termínu realizace celé akce, financování cesty spolupracujícího obviněného, vč. změny způsobu dopravy, až po domluvu během cesty do Švýcarské konfederace dne 5. 10. 2015, komunikaci s blíže neustanovenými členy organizované skupiny v této zemi a koordinaci schůzky po návratu spolupracujícího obviněného dne 6. 10. 2015 zpět do České republiky (srov. body 88. a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Dlužno dodat, že sama skutečnost, zda ony blíže neustanovené osoby dále byly či nebyly zainteresovány na dalším prodeji látky kokain na území České republiky pak pro posouzení naplnění daného znaku není relevantní.
33. Namítá-li dále obviněný, že nebylo prokázáno jakým způsobem a do jaké míry dané okolnosti zvýšily pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (včetně jeho vyšší míry dopadu na škodlivost pro společnost) pak dle Nejvyššího soudu platí, že pokud blíže neustanovené osoby ve Švýcarské konfederaci disponovaly látkou kokain, obviněný R. na tyto měl kontakt, přičemž za účelem dovozu dané látky do České republiky si „najal“ spolupracujícího obviněného (který jako kurýr dopravil již dříve úspěšně omamné a psychotropní látky ze zahraničí do České republiky), je zjevné, že shora popsaný způsob spáchání činu zvyšoval pravděpodobnost jeho provedení. Právě trestná součinnost mající podobu organizované skupiny je pak sama o sobě skutečností, která zvyšuje společenskou škodlivost dotčeného trestného činu.
34. Nejvyšší soud proto ve vztahu k této části dovolací argumentace obviněného nemůže jinak než uzavřít, že právní posouzení stran naplnění daného kvalifikačního znaku soudem prvního stupně i soudem odvolacím zcela odpovídá jeho ustálené rozhodovací praxi a nelze jí proto ničeho vytknout.
35. Zbývající část dovolacích námitek obviněného týkající se jeho jednání pod body II. a VII. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně již představují toliko námitky skutkového, popř. procesního charakteru. To však neznamená, že Nejvyšší soud se jimi z tohoto důvodu nezabýval, neboť obviněný společně s nimi vznáší i námitku extrémního nesouladu , jež – v případě že by byla shledána důvodnou – by byla s to zasáhnout do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Ani tyto dovolací námitky však Nejvyšší soud následně neshledal opodstatněnými.
36. Obviněný předně namítá porušení principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo , s tím, že orgány činné v trestním řízení měly zcela rezignovat na jejich povinnost zjišťovat, předkládat a ověřovat skutečnosti svědčící v jeho prospěch a celé trestní řízení bylo charakterizováno subjektivním přesvědčením orgánů činných v trestním řízení o jeho vině. Policejnímu orgánu vytýká obviněný absenci snahy zákonně, objektivně a úplně objasnit skutkový stav věci a namítá, že byl uznán vinným jednáním, které nebylo v řízení prokázáno, resp. v situaci, kdy vina ze všech provedených důkazů jednoznačně a tedy s vyloučením jakýchkoliv pochybností nevyplývá.
37. K takovýmto námitkám obviněného může Nejvyšší soud toliko konstatovat, že v situaci, kdy obviněný nepředkládá žádné konkrétní výhrady vůči činnosti orgánů činných v trestním řízení (kupř. že nebyly provedeny jím v řízení navrhované důkazy, že se orgány činné v trestním řízení nijak nevypořádaly s jeho obhajobou apod.) nemůže se k jeho obecně formulovaným výtkám jakkoliv kvalifikovaně vyjádřit. Konkrétní námitky obviněného se týkají až hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného T.
38. Soud prvního stupně při hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného vycházel v prvé řadě z jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení dne 1. 11. 2017 (viz č. l. 4758 a násl.), přičemž obviněný byl opakovaně konfrontován se svými výpověďmi z řízení přípravného (srov. zvláště č. l. 4765 a násl.), načež soud prvního stupně jeho výpovědi zasadil do kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy, především výpověďmi dalších spoluobviněných, svědků, popř. s údaji o provedeném sledování osob a věcí a záznamy provedených odposlechů (ve vztahu k jednání obviněného R. srov. body 70. a 88. a násl. rozsudku soudu prvního stupně). K tomu lze doplnit, že namítá-li obviněný, že spolupracující obviněný neměl uvést, jakouže látku měl do České republiky pro obviněného dovézt, lze v tomto směru poukázat na jeho výpověď z hlavního líčení ze dne 1. 11. 2017 (viz č. l. 4758). Naopak dílčí otázky na něž poukazuje obviněný (určení místa v XY, kde mělo dojít k předávce kokainu, tvrzení spolupracujícího obviněného ohledně potřeby poskytnutí prostředků na benzín, popř. zda se tento v době, kdy měl obviněnému sdělit, že je již na cestě, nacházel ještě na území České republiky či již Spolkové republiky Německo) nemají z hlediska zjištění skutkového stavu věci podstatný význam, přičemž nelze opomenout ani aspekt času, který od daného jednání uplynul (jak zdůraznil soud prvního stupně v bodu 103. svého rozsudku). Obdobně úvaha obviněného o tom, proč orgány činné v trestním řízení nezasáhly v situaci, když spolupracující obviněný do České republiky dovezl 250 gramů látky kokain (popř. proč nezasáhly příslušné orgány švýcarské) nemá pro objasnění skutkového stavu věci, popř. posouzení věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného žádný význam. Objasnění otázky financování nákupu dané látky – když spolupracující obviněný uvedl, že za tuto při jejím převzetí v XY neplatil – by sice bylo s to přinést do věci nové poznatky (zvláště o zapojení dalších osob a jejich roli v celé trestné činnosti), avšak i při jejím nezodpovězení se skutkový stav v dostatečně jasných konturách podává z výpovědi spolupracujícího obviněného a záznamů telekomunikačního provozu (z těchto pak vyplývá i vazba obviněného na ony blíže neustanovené osoby s nimiž bylo dojednáváno předání látky kokain spolupracujícímu obviněnému).
39. Dovolacími námitkami stran věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného T. se pak Nejvyšší soud zabýval v téže trestní věci na podkladu již dříve projednaného dovolání spoluobviněného H. (na nějž obviněný i sám poukazuje) ve svém usnesení ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1055/2019, v bodu 45. Na tomto místě proto Nejvyšší soud připomíná, že otázkou věrohodnosti spolupracujícího obviněného se soud prvního stupně velmi podrobně zabýval, když za tímto účelem byl vypracován společný znalecký posudek znalkyň MUDr. Lucie Závěšnické, Ph.D. a Mgr. Romany Hübnerové, Ph.D. Obviněný brojí proti závěru soudu prvního stupně o věrohodnosti spoluobviněného T. (viz bod 103. jeho rozsudku), a to na základě prezentace dílčích výhrad k jeho osobě. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že výhrady vůči osobě spolupracujícího obviněného, které nyní obviněný prezentuje v podaném dovolání (jeho trestní minulost, důvody jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení), zazněly z podstatné části již v rámci hlavního líčení (srov. č. l. 4958 a 4959). Za stěžejní lze podle Nejvyššího soudu označit závěr znalkyně Mgr. Romany Hübnerové, Ph.D., která i po konfrontaci ze strany obviněných a jejich obhájců potvrdila své stanovisko o tom, že u spolupracujícího obviněného dospěla k závěru o jeho specifické věrohodnosti. Jestliže i na základě takového závěru znalkyně soud prvního stupně (kdy je však třeba dodat, že svůj závěr o věrohodnosti spoluobviněného T. dovodil především v kontextu jeho výpovědi a dalších ve věci provedených důkazů) shledal, že výpověď spoluobviněného T. je třeba hodnotit jako věrohodnou, pravdivou a správnou, a to navzdory skutečnostem, na něž obviněný poukazuje a které byly soudu prvního stupně zjevně známy, nemá Nejvyšší soud, co by jeho hodnotícímu úsudku vytknul.
40. Jde-li o jednání obviněného pod bodem VII. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, má Nejvyšší soud za to, že ani ve vztahu k tomuto nelze skutkovým zjištěním soudu prvního stupně ničeho vytknout. Ač přitom obviněný namítá, že soud prvního stupně porušil zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (zásadu materiální pravdy) a zásadu bezprostřednosti , Nejvyšší soud – po seznámení se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně – je nucen konstatovat, že takového pochybení se soud prvního stupně v projednávané trestní věci nedopustil.
41. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nezbytné pouze stručně připomenout podstatu dvou základních zásad trestního řízení, jejichž porušení obviněný tvrdí.
42. Obsahem zásady bezprostřednosti jsou přitom základní požadavky. Prvým je, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených, tj. na základě bezprostředního dojmu z provedeného řízení. Druhým požadavkem plynoucím z dané základní zásady pak je, aby soud čerpal důkazy z pramene pokud možno co nejbližšího dokazované skutečnosti (srov. §2 odst. 12 tr. řádu) [ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní . Praha: C. H. Beck, 2013, s. 115].
43. Vedle toho podstatou zásady materiální pravdy (zásady zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení) je dobrání se dostupnými prostředky poznání skutkového stavu věci v potřebném rozsahu a s potřebnou mírou jistoty. Trestní řád v principu nedovoluje spokojit se se skutkovými zjištěními, o nichž jsou důvodné pochybnosti, a tyto pochybnosti aprobovat určitými procesními pravidly [srov. KMEC, J. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář . I. díl (§1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 14]. Přitom platí, že „[o] materiální pravdě musí být soudce vnitřně přesvědčen; musí mít praktickou jistotu o tom, že rekonstrukce faktů odpovídá faktům reálným do té míry, že jsou v dostatečné míře podřaditelné pod zákonné znaky legální definice trestného činu, a to na tak vysokém stupni pravděpodobnosti, při kterém každý rozumný a mravný jedinec, vybavený odpovídajícím právním vědomím a svědomím, považuje určité skutečnosti za věrohodné, jisté, a proto prokázané. Nepůjde přitom o absolutní jistotu, naprostou nepochybnost, ale o jistotu, která odpovídá rozumovým a morálním a právním představám konkrétního soudce o lidské spravedlnosti v podmínkách konkrétní společnosti.“ (srov. FENYK, J. In: KALVODOVÁ, V., FRYŠTÁK, M., PROVAZNÍK, J. (eds). Trestní právo /stále/ v pohybu: pocta Vladimíru Kratochvílovi . Brno: Masarykova univerzita, 2018, s. 134.).
44. Obviněný konkrétně soudu prvního stupně vytýká, že závěr o jeho vině nemá oporu v provedených důkazech, když jednotliví svědci (a spoluobviněný H.) popřeli, že by jim tento poskytoval jakékoliv drogy. Za výjimku v tomto směru označuje toliko svědkyni K. Ta ve své výpovědi z přípravného řízení – poté co byla konfrontována s obsahem záznamů telefonního provozu pořízených v rámci akce TULIP_08_OV uvedla, že dne 7. 11. 2015 se zastavila doma u obviněného, aby si tam vyzvedla dvě tablety extáze, za což mu zaplatila 300 Kč, a dále, že obviněný jí poskytl v podniku XY jednu tabletu extáze za 150 Kč (srov. bod 51. rozsudku soudu prvního stupně).
45. Z obsahu napadeného rozsudku se však zcela zřetelně podává, že obviněný distribuoval omamné a psychotropní látky, jež si opatřil jednak jednáním popsaným pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, popř. jinak (srov. bod 127, ale také bod 6. rozsudku soudu prvního stupně, vč. rozboru další komunikace spolupracujícího obviněného s obviněným R. a nálezu látky kokain v místě bydliště tohoto obviněného). Ve vztahu k jednotlivým osobám uvedeným výše pak rozsudek soudu prvního stupně obsahuje nejen hodnocení jejich výpovědí (ve vztahu k poskytnutí látky kokain obviněným spoluobviněnému H. viz bod 127. rozsudku soudu prvního stupně), ale především analýzu obsahu pořízených odposlechů v rámci akce TULIP_08_OV. Právě na základě jejich rozboru a porovnání s výpověďmi jednotlivých svědků soud prvního stupně dospěl k přesvědčivému závěru, že ačkoliv tyto popírají, že by jim obviněný kdy poskytl omamné či psychotropní látky, rekonstruované skutkové okolnosti svědčí o opaku.
46. Zvláště pokud jde o opakovanou obhajobu, podle níž měl obviněný s jednotlivými osobami pouze „konzultovat grafické návrhy“, lze poukázat na přesvědčivou hodnotící úvahou soudu prvního stupně, jíž byla tato vyvrácena (srov. bod 128. rozsudku soudu prvního stupně). Jak totiž tento vysvětlil, pokud by dané osoby od obviněného skutečně poptávaly grafické návrhy, komunikace mezi nimi a obviněným by probíhala zcela odlišně. Příkladem budiž komunikace mezi obviněným a svědkyní Š. T., kterého tato dne 25. 4. 2016 telefonicky kontaktovala s tím, že její kamarádka L. (myšleno svědkyně L. M.) je „spolehlivá, slušná a mlčí“ , ozvala by se mu prostřednictvím SMS zprávy a pak by přijela, přičemž tato potřebuje „nějaký dva návrhy“ . Následně dne 26. 4. 2016 obviněného kontaktovala svědkyně M. prostřednictvím SMS zprávy ve znění „Ahojky, Mohla bych Te požádat o 3 gr.navrhy? A mohl bys mi je zítra dovezt? L. od Š.“ , přičemž navazující konverzace obviněného a svědkyně se pak již týkala toliko určení místa setkání. Obdobně proběhly i další kontakty a poptávky „grafických návrhů“ svědkyní M. u obviněného (srov. bod 128. rozsudku soudu prvního stupně). Jestliže za této situace soud prvního stupně uzavřel, že pokud svědkyně T. o svědkyni M. hovořila tak, že tato je spolehlivá a umí mlčet, načež svědkyně M. obviněného kontaktovala a aniž by se blíže zajímala o jeho případné grafické návrhy a jakkoliv mu tyto zadávala, jej rovnou požádala o „3 gr.navrhy“ a obviněný, opět bez toho aniž by se zajímal o specifikaci daných návrhů, jejich obsah a podobu s jejich „zhotovením“ souhlasil a dohodl se na jejich předání následujícího dne, pak je zřejmé, že předmětem zájmu svědkyně M. (ale i svědkyně T.) nebyly „grafické návrhy“ zpracovávané obviněným, ale prodej omamných a psychotropních látek, má Nejvyšší soud takový závěr nejen za logický, ale rovněž mající oporu v provedeném dokazování (zvláště pak ve světle dalších důkazů, z nich zjevně vyplývá, že obviněný omamné a psychotropní látky distribuoval širšímu okruhu osob a vystupoval tak v pozici jejich „dealera“).
47. V obdobné režii (tj. při zastírání skutečného obsahu konverzace, popř. používání krycích slov) pak proběhlo poskytnutí omamných a psychotropních látek i dalším svědkům. Tak svědkyně T. během výpovědi v přípravném řízení sice popřela, že by jí obviněný dal či prodal někdy nějakou omamnou či psychotropní látku (viz bod 52. rozsudku soudu prvního stupně), avšak z výše uvedené konverzace, jakož i z obsahu pořízených odposlechů komunikace mezi obviněným a svědkyní, vyplývá opak. Svědkyně totiž u obviněného opakovaně poptává „to“, popř. „2 “ , ev. obviněný svědkyni – která u něj v danou dobu čeká před domem – sděluje, ať tato počká, že nemůže najít „ty věci“ (v podrobnostech srov. bod 129. rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž svědkyně I. Č. M. v rámci své výpovědi v hlavním líčení popřela, že by jí obviněný nabízel omamnou či psychotropní látku, popř. se zmiňoval o tom, že tuto může zajistit apod. (viz bod 24. rozsudku soudu prvního stupně). Z obsahu odposlechnuté komunikace mezi svědkyní a obviněným však plyne, že tato u něj rovněž opakovaně poptávala „to“, resp. se jej ptala, zda by mu za „to“ mohla zaplatit až později, popř. mu sdělovala, že by „to“ bylo jenom pro ni (srov. bod 132. rozsudku soudu prvního stupně). Taktéž svědek K. N. ve své výpovědi v hlavním líčení popřel, že by se mu obviněný byť jen zmínil o omamných a psychotropních látkách a zcela vyloučil, že by mu tyto kdy nabízel (viz bod 22. rozsudku soudu prvního stupně). Odposlechnutá a zaznamenaná komunikace mezi svědkem a obviněným v období od listopadu 2015 do dubna 2016 však vypovídá o opaku, když svědek obviněného např. žádá, aby se za ním co nejdříve zastavil, protože „nemá žádnou energii, nemůže chodit, má stres v práci“ , popř. zda má nějaké „zázračné informace“ , načež obviněný odpovídá, že má „novinku“ , ev. se svědek dotazuje obviněného, zda již má „tamto“ a dodává, že „jak spolu byli minule, tak to bylo trošku lepší“, popř. se obviněného dotazuje, zda by „dal karty“ , že by „zahrál ty jako minule“ , protože „byly super, dlouho a dobrý a tak“ (v podrobnostech lze opět odkázat na detailní rozbor komunikace mezi svědkem a obviněným soudem prvního stupně v bodu 132. jeho rozsudku). Svědek M. I. P. M. pak ve své výpovědi v hlavním líčení přímo uvedl, že spolu s obviněným byli v předmětné době uživateli látky kokain, který asi v 10 případech konzumovali v baru společně, přičemž někdy jej donesl svědek M., někdy obviněný (viz 25. rozsudku soudu prvního stupně). Konečně svědek C. F. F. R. v hlavním líčení uvedl, že on i obviněný byli v roce 2015 uživateli kokainu, přičemž nejméně v pěti případech jej užili společně; svědkovi nebylo známo, odkud pocházel kokain, který měl obviněný, k dispozici (srov. bod 27. rozsudku soudu prvního stupně). K oběma posledně zmíněným svědkům srov. také bod 133. rozsudku soudu prvního stupně obsahující příslušnou hodnotící úvahu soudu prvního stupně.
48. Na takto ustanoveném základu pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že o vině obviněného shora popsaným jednáním nemá žádné pochybnosti, když provedené důkazy spolu vzájemně korespondují a vytváření logicky soudržný řetězec, z něhož vyplývá výše předestřený skutkový stav. Sama skutečnost, že soud prvního stupně neuvěřil obhajobě obviněného, popř. tvrzením některých svědků v hlavním líčení o tom, že obviněný podle nich omamné a psychotropní látky nikdy nedistribuoval, přitom není projevem porušení některé ze základních zásad trestního řízení, ale naopak projevem jejich plného prosazení v předmětném řízení. Především je třeba v tomto směru připomenout zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §2 odst. 6 tr. řádu, z níž plyne požadavek, aby soud hodnotil ve věci provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Výpovědi vybraných svědků totiž byly jednak v rozporu s obsahem zaznamenaných telefonních hovorů, popř. SMS zpráv, ale také s výpověďmi dalších svědků a konečně i poznatky zjištěnými při domovní prohlídce v bydlišti obviněného, z nichž se naopak podávalo, že tento měl omamné a psychotropní látky (jmenovitě kokain a MDMA) k dispozici a rovněž je i distribuoval. Nezbývá než dodat, že skutečnost, že soud prvního stupně vyšel v rámci hodnocení důkazů z obsahu záznamů telekomunikačního provozu, jež byly v hlavním líčení konaném dne 14. 11. 2017 podle §213 odst. 1 tr. řádu předloženy stranám k nahlédnutí, přičemž obviněný nepožadoval jejich přehrání (viz č. l. 5007), nijak nekoliduje s obviněným vzpomenutou zásadou bezprostřednosti.
49. V návaznosti na uvedené nelze opomenout ani obviněným tvrzené porušení pravidla in dubio pro reo . Z něj se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
50. Jak je přitom ze shora vzpomenutých pasáží odůvodnění napadených rozhodnutí zjevné, na straně soudů nižších stupňů nepanovala žádná dílčí pochybnost stran výpovědi spolupracujícího obviněného, obviněného H., jakož i části svědků, popřípadě ohledně obsahu komunikace vyplývající z provedených odposlechů (jež se vyznačuje vysokou autenticitou). Jinými slovy jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se dopustil jednání popsaného pod body II. a VII. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně.
51. Závěrem proto Nejvyšší soud konstatuje – ve shodě s odvolacím soudem i s vyjádřením státního zástupce – že soud prvního stupně provedl dokazování v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. O skutkovém stavu věci přitom nepanují (navzdory námitkám obviněného, které však Nejvyšší soud vyvrátil výše) žádné důvodné pochybnosti a tento tak byl zjištěn v souladu se zásadou materiální pravdy zakotvenou v §2 odst. 5 tr. řádu. Přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu, pak zcela odpovídá požadavkům §125 odst. 1, popř. §134 odst. 2 tr. řádu, a to včetně řádného vypořádání relevantních námitek obhajoby. Lze toliko dodat, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, tzv. extrémní nesoulad nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 707/2015, ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 11 Tdo 605/2018, anebo ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1632/2018). Právě o takový případ však jde i v nyní projednávané trestní věci obviněného.
V.
K návrhu na odklad výkonu napadeného usnesení
52. Pokud jde o podnět, který obviněný učinil v rámci svého dovolání, tedy aby Nejvyšší soud odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
53. Protože dovolací argumentaci obviněného J. F. R. Nejvyšší soud neshledal jako způsobilou přivodit kasaci napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, přičemž na podkladu jím podaného dovolání rovněž neshledal, že by v trestním řízení došlo k zásahu do některého ze základních práv či svobod obviněného, nezbylo Nejvyššímu soudu, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.