ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1720.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1720/2021-444
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. R. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, proti žalovaným 1) E. K. , narozené XY, a 2) J. K. , narozenému XY, oběma bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Cembisem, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 130/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2021, č. j. 13 Co 193/2020-387, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Vladimíra Muzikáře.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala povolení nezbytné cesty přes pozemek ve vlastnictví žalovaných v rozsahu podle žalobního návrhu za jednorázovou úplatu ve výši 20 000,- Kč.
Okresní soud Brno-venkov („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 33 C 130/2018-289, povolil právo nezbytné cesty-právo průchodu po ní nebo právo se po ní dopravovat lidskou silou (výrok I), a současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným jednorázovou úplatu 19 206,- Kč (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III až IV).
Krajský soud v Brně („odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. 1. 2021, č. j. 13 Co 193/2020-387, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že povolil nezbytnou cestu jako služebnost v rozsahu dle přiloženého geometrického plánu, ve výrocích II a V rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu, jakož i replika žalovaných, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Ke tvrzeným důvodům přípustnosti dovolání se uvádí:
K dovolací námitce, že odvolací soud se nevypořádal s tvrzením žalovaných, že předsmluvní jednání účastníků nevedla k úspěchu jen kvůli „nepřiměřenému“ požadavku žalobkyně na zřízení cesty v šíři 3 m, a že si proto žalobkyně zavinila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti:
Přípustnost dovolání dovolatelé spatřují ve vyřešení otázky procesního práva, zda je soud povinen se při rozhodnutí ve věci samé a při jeho odůvodnění vypořádat se všemi nikoli účelově vznesenými námitkami účastníka řízení. Namítají, že odvolací soud se v tomto směru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, představované například rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005; odkazují též na judikaturu Ústavního soudu.
V této souvislosti tvrdí, že při řešení otázky hmotného práva, zda lze považovat absenci uzavření smlouvy mezi vlastníkem pozemku, přes nějž má být zřízena nezbytná cesta a toho, kdo o zřízení nezbytné cesty žádá, z důvodu nepřiměřených hospodářských požadavků na straně toho, kdo o zřízení nezbytné cesty žádá, za způsobení si nedostatku přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ve smyslu §1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5229/2016, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1470/2016, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3477/2019, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004. Podotýkají, že zde se případně také může jednat o otázku hmotného práva, která doposud nebyla rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešena.
K tomu dovolací soud uvádí: Soud se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu musí v rámci odůvodnění rozsudku vypořádat se všemi právně relevantními námitkami účastníků řízení, kdy „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3397/2016). Ústavní soud poté dospívá k závěrům, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, čímž se rozumí, že „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument.“ (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005, nález sp. zn. I. ÚS 729/2000 ze dne 8. 12. 2005, nález sp. zn. I. ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006, nález sp. zn. IV. ÚS 787/06 ze dne 29. 1. 2007, či nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009). Z uvedeného tedy plyne, že povinnost soudů vypořádat se s námitkami v rámci odůvodnění rozsudku není absolutní, nýbrž vztahuje se pouze na ty námitky, které jsou právně relevantní, přičemž povinností soudu je vypořádat se s nimi takovým způsobem, který odpovídá závažnosti námitek.
Soudy se námitkou, že si žalobkyně způsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti, zabývaly, opomenuly však mezi jinými vznesený argument, že hrubá nedbalost spočívala v „nepřiměřených hospodářských požadavcích“ žalobkyně. Ty měly spočívat v „předsoudním“ požadavku žalobkyně na zřízení nezbytné cesty v šíři 3 m tak, aby se mohla na svůj pozemek dostat přes pozemek žalovaných osobním automobilem. Údajně kvůli tomuto požadavku předsoudní jednání o smluvní úpravě vztahů mezi účastníky řízení ztroskotaly.
Dovolání v této části není přípustné.
Soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá (§1032 odst. 1 písm. b) o. z.).
Je skutečností, že odvolací soud opomenul v odvolání žalovaných výslovně uvedené tvrzení, že žalobkyně zavinila neúspěch předsmluvního jednání tím, že požadovala zřízení práva v nepřiměřené šířce 3 m. Z toho se podává, že tuto námitku nepovažoval za právně relevantní, resp. ji považoval za nedůvodnou. Tato (byť implicitně učiněná) úvaha však není zjevně nepřiměřená.
„Hrubá nedbalost je nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění svých povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2015 -„Rc 59/2015“). Kritérii pro posouzení „hrubé nedbalosti“ ve smyslu §1032 odst. 1 písm. b) o. z. se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2018, ve kterém uvedl: „Aplikace §1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména 1. v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2. v situacích, kdy vlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015 (dostupný na www.nsoud.cz ), a 3. v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu“.
Nelze dovodit, že by požadavek žalobkyně v rámci předsoudních jednání na zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti cesty zakládal nedbalost, natož hrubou. Je tomu tak i proto, že konstantní judikatura dovolacího soudu připouští i povolení nezbytné cesty k průjezdu automobilem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1593/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2909/2016). I kdyby tak v této věci byly podmínky jen pro zřízení práva stezky (§1274 odst. 1 o. z. – tato otázka nebyla předmětem řízení, a tedy ani řízení dovolacího), nebyl při přihlédnutí k judikatuře a ostatně ani ke znění §1029 a násl. o. z., který zřízení právo cesty zahrnující i průjezd nevylučuje, požadavek na zřízení takového práva zjevně, na první pohled, přemrštěný, natož hrubě nedbalý ve smyslu Rc 59/2015 a další zde uvedené judikatury. Řešení této otázky, byť implicitní, je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nemůže založit přípustnost dovolání. Nejde ani o otázku v judikatuře dosud neřešenou; obecný přístup ke zkoumání „hrubé nedbalosti“ judikatura usměrnila. Přitom platí, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
K otázce, zda je v případě povolení nezbytné cesty právně významným kritériem ve smyslu §1029 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku zdravotní stav vlastníků pozemku, přes který má být nezbytná cesta vedena, jestliže zřízení nezbytné cesty může ztížit jejich životní komfort.
Dovolatelé tvrdí, že jde o právní otázku, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Tak tomu není, v dané věci též bránily většímu ohledu na „životní komfort“ žalovaných zjištěné skutkové poměry.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011, dovodil, že „ připadá-li do úvahy více možností , jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující… Zákon nestanoví výslovně kritéria pro posouzení toho, jaká varianta je méně zatěžující, a tudíž přiměřenější. Je třeba vzít do úvahy zejména výměru části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání zatěžovaného pozemku i stavby, které má cesta sloužit, a míru rušení jeho vlastníka.“ Nejvyšší soud tak ve shora citovaném rozsudku 22 Cdo 2711/2011 nepřímo stanovil rozsah kritérií, dle kterých lze posuzovat míru zatížení jednotlivých variant zřízení nezbytné cesty.
„Při posuzování splnění předpokladů pro povolení nezbytné cesty lze zohlednit i zdravotní stav manželky žalobce“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017).
Současně se opět připomíná, že „je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné“ (srov. již citované usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
Z této judikatury, byť obecněji formulované, lze tedy dovodit, že zdravotní stav vlastníků zatíženého pozemku může být jedním z kritérií pro určení nejméně zatěžující varianty povolované nezbytné cesty, ovšem tehdy, je-li tu více možností, tedy více variant vedení cesty. Nejde o kritérium rozhodující, nicméně není nevýznamné.
V dané věci soudy vyšly ze skutkového zjištění, kterým je dovolací soud vázán, že cestu jinudy přes pozemek žalovaných nelze zřídit; nepřipadá tedy více možností, jak nezbytnou cestu povolit. Za této situace by ovšem ani zdravotní důvody na straně žalovaných nemohly zřízení nezbytné cesty zcela zabránit. Tyto důvody by mohly po ev. odpadnutí překážek pro zřízení cesty v jiném místě být významné v úvahách o jejím přeložení.
Dovolání tedy není ani v této otázce přípustné, neboť předmětná otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a napadené rozhodnutí je s touto praxí v souladu.
K otázce, zda lze zřídit právo nezbytné cesty s rozvazovací podmínkou, která se váže na zahájení řízení o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení pro stavbu rodinného domu na pozemku, přes který má být nezbytná cesta vedena:
Dovolatelé tvrdí, že jde o otázku, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Na takto položené otázce však rozhodnutí v dané věci nezávisí.
K tomu odvolací soud uvedl: „Pokud žalovaní navrhovali povolení nezbytné cesty s rozvazovací podmínkou do vydání stavebního povolení, je tento jejich požadavek nedůvodný, neboť po vydání stavebního povolení by žalobkyně pozbyla oprávnění z povolené nezbytné cesty, aniž by v té době ještě cokoliv bránilo jejímu užívání (stavba by v době naplnění rozvazovací podmínky ještě neprobíhala, byla by pouze povolena). Povolení nezbytné cesty s rozvazovací podmínkou sice judikatura výjimečně připouští (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017), ovšem učinila tak formou rozvazovací podmínky vázané na dobu života člověka, jehož zdravotní stav byl důvodem k povolení nezbytné cesty, tj. z důvodu ležícího na straně osoby oprávněné z nezbytné cesty, nikoliv na straně osoby povinné, jako by tomu bylo v nyní posuzované věci podle návrhu žalovaných“.
Z uvedeného je zřejmé, že základní příčinou pro vyloučení úvahy o podmínce nebylo obecné konstatování o nemožnosti zřízení práva cesty s rozvazovací podmínkou, ale to, že v této konkrétní věci by bylo takové řešení zcela nevhodné, neboť okamžikem „zahájení řízení o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení pro stavbu rodinného domu na pozemku, přes který má být nezbytná cesta vedena“ by žalobkyně ztratila přístup ke své nemovitosti. Nezbytná cesta je zásadně zřízena trvale z důvodu přístupu na panující pozemek, a její trvání nelze podřizovat časovému okamžiku, který je plně v dispozici dovolatelů, aniž by současně byla zajištěna odpovídající náhrada za ni. Dovolateli navrhované řešení by znamenalo, že oprávnění z věcného břemene by neměli potřebnou jistotu ohledně přístupu k nemovitosti, jehož trvání by bylo jen na žalovaných.
Proto na řešení obecnější otázky, o kterou žalovaní opírají přípustnost dovolání, řešení uvedené otázky nespočívá. Přitom úvahu odvolacího soudu považuje dovolací soud za zcela správnou.
Již jen na okraj a nad rámec dovolacího řízení se uvádí, že žalovaným jde zjevně o řešení možné situace, kdy jim bude stávající právo cesty bránit v úpravách jejich domu, které bude vyžadovat jejich věk i zdravotní stav; nyní je však situace taková, že cestu jinudy vést nelze, a z tohoto stavu musí soud vycházet (§154 odst. 1 o. s. ř). Pokud se změní poměry v místě tak, že bude možné nezbytnou cestu vést jinudy a že po oprávněné osobě bude možno změnu spravedlivě požadovat, bude možné uvažovat o přeložení nezbytné cesty (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2941/2004, dále též výklad in Švestka, J., Spáčil J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1035, v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, viz stejně in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1350). Řešit tento problém povolením práva cesty, jehož trvání by bylo vázáno na rozvazovací podmínku tak, jak to žádají žalovaní, však nelze.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. 10. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu