ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1967.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1967/2021-645
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. K., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 82/39, proti žalovaným: 1) Z. R., narozenému XY a 2) M. R., narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hostinského 4, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 41/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2021, č. j. 14 Co 179/2020-616, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Marii Karasové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 11 C 41/2010-530, výrokem I zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je „podílovou spoluvlastnicí ve výši id. ½ k celku nemovitostí v obci XY, k. ú. XY a to parcely č. XY o výměře 76 m 2 – zastavěná plocha, která vznikla oddělením z původní parcely st. XY, parcely č. XY – zastavěná plocha o výměře 25 m 2 , která vznikla oddělením z původní parcely č. XY a parcely č. XY – orná půda o výměře 329 m 2 , která vznikla oddělením z původní parcely č. XY, přičemž oddělení bylo provedeno geometrickým plánem pro rozdělení pozemků vyhotoveným pod č. 675-53/2015 dne 31. 3. 2015“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Krajský soud v Brně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2021, č. j. 14 Co 179/2020-616, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je „podílovou spoluvlastnicí ve výši id. ½ k celku nemovitostí v obci XY, katastrální území XY, a to parcely číslo XY o výměře 76 m 2 – zastavěná plocha, která vznikla oddělením z původní parcely st. XY, dále parcely číslo XY – zastavěná plocha o výměře 25 m 2 , která vznikla oddělením z původní parcely číslo st. XY, a dále parcely číslo XY – orná půda o výměře 329 m 2 , která vznikla oddělením z původní parcely číslo XY, přičemž oddělení bylo provedeno geometrickým plánem pro rozdělení pozemků vyhotoveným společností Hloušek s. r. o. pod číslem 675-53/2015 dne 31. 3. 2015“ (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“). Pod body a) až e) pokládají jednotlivé otázky (námitky) a souhrnně k nim vymezují přípustnost dovolání tak, že „rozsudek odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a dále vyřešení otázky, která má být dovolacím soudem jako vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. To spatřují zejména v nesprávném posouzení otázky zániku dobré víry žalovaných a tím i vydržení sporných pozemků. Poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2002, a nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1406/13. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit ani sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Předně je třeba zdůraznit, že žalovaní v dovolání uvádí řadu námitek a výhrad, jimiž brojí proti rozsudku odvolacího soudu, avšak zásadně v jejich souvislosti řádně nevymezují otázku způsobilou založit přípustnost dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Pod bodem 2) písmeny a) až e) dovolání sice formulují jednotlivé námitky - zde označené jako otázky hmotného a procesního práva – jimiž brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, zůstávají však toliko u vyjádření nesouhlasu se závěry odvolacího soudu, aniž by zcela zřetelně vymezili právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, a současně ozřejmili, jak se její řešení promítne do poměrů dovolatelů. Dovolatelé tak opomíjí skutečnost, že právní otázky je nutno formulovat se současně vymezenou přípustností dovolání jakožto prvotním předpokladem věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu. Obecná citace textu ustanovení §237 o. s. ř. k takovému vymezení přípustnosti dovolání v žádném případě nestačí.
Současně platí, že dovolací soud se může ve shodě s §241a odst. 1 o. s. ř. zabývat jen právními námitkami (v případě přípustnosti dovolání též vadami řízení), pročež zcela logicky může být otázka přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. formulována toliko v souvislosti s nesprávným právním posouzením, a nikoliv v souvislosti s nesprávně zjištěným skutkovým stavem či výhradami proti hodnocení dokazování. Tomu však dovolatelé zásadně nedostáli. Nadto je z obsahu dovolání zcela zjevné, že dovolatelé pojí právní výhrady s odlišným skutkovým stavem, než ze kterého vyšly nalézací soudy a s výhradami vůči hodnocení dokazování. Tím však primárně nezpochybňují právní závěry, ale skutková zjištění, na základě kterých nalézací soudy tyto právní závěry formulovaly.
K vymezené otázce posouzení dobré víry žalovaných v souvislosti s vydržením jejich vlastnického práva uvádí dovolací soud následující:
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (na který poukazují i dovolatelé), podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, nebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016).
Podstata souzené věci spočívala v tomto: Žalobkyně prokázala společně s otcem žalovaného 1) K. R. vlastnictví k pozemku p. č. XY, každý z nich byl vlastníkem podílu o velikosti ideální jedné poloviny. Geometrickým plánem ze dne 25. 4. 1984, číslo 143-42-040, byl z tohoto pozemku vyčleněn díl „b“, který byl označen jako pozemek p. č. XY a tento pozemek otec žalovaného 1) K. R. prodal kupní smlouvou ze dne 26. 6. 1984 státu – Místnímu národnímu výboru Vranovice za účelem výstavby rodinného domu žalovaných. Takto uzavřená kupní smlouva byla v části převodu ideální jedné poloviny pozemku neplatná, neboť K. R. nebyl k převodu podílu žalobkyně zmocněn, a převedl tak na stát více práv než měl. K tomuto pozemku (parc. č. XY) bylo následně na základě dohody ze dne 14. 12. 1984, registrované státním notářstvím dne 29. 12. 1984, zřízeno žalovaným právo osobního užívání. Jelikož se žalobkyně neplatnosti kupní smlouvy ze dne 26. 6. 1984 nedovolala, vycházely nalézací soudy z toho, že žalovaní byli v dobré víře, že právo osobního užívání pozemku nabyli v souladu se zákonem. Od této doby tedy počala běžet desetiletá vydržecí doba. Zatímco soud prvního stupně uzavřel, že žádným z provedených důkazů nebyla zpochybněna dobrá víra žalovaných, že pozemek parc. č. XY na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 14. 12. 1984 užívají právem, a proto se žalovaní dne 14. 12. 1994 stali jeho vlastníky, odvolací soud vzal za prokázané skutečnosti odůvodňující uzavřít, že dobrá víra žalovaných byla nejpozději v listopadu 1993 narušena probíhajícím geometrickým zaměřením a vytyčením hranic mimo jiné pozemků parcelních čísel XY a XY v katastrálním území XY, které na základě objednávky otce žalovaného 1) K. R. ze dne 23. 5. 1993 provedla za účelem „uvedení pozemků do původního stavu“ geodetická kancelář Č. R. s tím, že žalovaní byli k tomuto zaměření parcel předvoláni. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaní v řízení neprokázali oprávněnou držbu sporného pozemku trvající po zákonnou vydržecí dobu deseti let.
Žalovaní s tímto zjištěním odvolacího soudu polemizují a namítají, že v poměrech projednávané věci nelze z důkazů provedených před soudy nižších stupňů dovodit, že jejich dobrá víra byla v listopadu 1993 narušena geometrickým zaměřením a vytyčením hranic, ani že byli k tomuto zaměření předvoláni. Svými námitkami však pouze napadají skutková zjištění odvolacího soudu, aniž by řádně formulovali (v souvislosti s provedeným dokazováním) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považují v této souvislosti za naplněný.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srovnej odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Je-li v poměrech projednávané věci dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (a to především zjištěním, že v listopadu 1993 proběhlo geometrické zaměření a vytyčení hranic, a že byli k tomuto zaměření předvoláni), není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Z těchto důvodů nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. námitka žalovaných, že v listopadu 1993 nemohla být narušená jejich dobrá víra, jelikož o žádném geometrickém zaměření pozemků v listopadu 1993 nevěděli.
Dovolací soud rovněž neshledal žádná namítaná pochybení odvolacího soudu stran jeho postupu při hodnocení důkazů. Ani za předpokladu, že by uvedené námitky ke způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany odvolacího soudu snad mohly být dovolacím soudem shledány akceptovatelnými, nelze pouze na jejich základě založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. V případě nesprávnosti postupu při provádění dokazování či nesprávnosti hodnocení provedených důkazů by se z pohledu §132 o. s. ř. mohlo jednat toliko o tzv. jinou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože v této souvislosti dovolatel nevymezuje žádnou otázku procesního práva týkající se dokazování. K takové vadě by nicméně dovolací soud mohl přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Pokud tedy dovolací soud neshledá dovolání přípustným na základě jiné v dovolání vymezené otázky, nelze k vadám řízení bez dalšího přihlédnout a není možné pouze jejich prostřednictvím přípustnost dovolání založit [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Uvedené však zároveň nemění nic na závěru dovolacího soudu o tom, že odvolací soud se při provádění dokazování žádného procesního pochybení nedopustil a jeho závěry k otázce zpochybnění dobré víry žalovaných na základě hodnocení provedených důkazů jsou správné a dostatečně zdůvodněné.
Závěrem lze poznamenat, že odvolací soud se věcí důkladně zabýval a zohlednil všechny podstatné okolnosti. Svoji úvahu o tom, že nemohou být dány objektivní okolnosti svědčící ve prospěch dobré víry žalovaných, opřel o zjištění (dovolací soud je tímto zjištěním vázán a nemůže jej přezkoumávat), že nejpozději v listopadu 1993 žalovaní v souvislosti s geometrickým zaměřením a vytyčením hranic pozemků ztratili dobrou víru, že jim sporný pozemek jako vlastníkům skutečně náleží. Takovou úvahu nelze považovat za zjevně nepřiměřenou a tudíž nesprávnou. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu (srovnej již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).
Jelikož se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné a Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 10. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu