ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2545.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2545/2021-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) Z. F. , narozené XY, b) J. F., narozeného XY, obou bytem v XY, proti žalovanému M. Ch., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo náměstí 3125/11, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 30/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 3. 2021, č. j. 69 Co 286/2020-219, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 17 C 30/2016-176, určil, že žalobci jsou vlastníky části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, označené v geometrickém plánu Ing. Jiřího Hlaváčka ze dne 14. 11. 2017, č. 1736-4/2017, jako pozemek parc. č. XY (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok II a III).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, č. j. 69 Co 286/2020-219, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I takto: Určuje se, že žalobci mají ve společném jmění manželů pozemek parc. č. XY v k. ú. XY vymezený a oddělený z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY geometrickým plánem pro rozdělení pozemku, č. 1376-4/2017, vyhotoveným Ing. Jiřím Hlaváčkem, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích II – V rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Podstata věci je v tomto: Žalobci nabyli do společného jmění manželů na základě kupní smlouvy ze dne 6. 10. 1994 pozemek parc. č. XY v k. ú. XY. Současně (nejpozději však v roce 1999) se chopili také držby části sousedního pozemku parc. č. XY (označené v geometrickém plánu č. 1376-4/2017, vyhotoveném Ing. Jiřím Hlaváčkem, jako pozemek parc. č. XY), jejž vlastnil v rozhodné době žalovaný. Žalovaný poprvé až v roce 2013 namítl, že žalobci užívají i část pozemku v jeho vlastnictví. Na základě posouzení všech okolností projednávané věci soudy obou stupňů uzavřely, že žalobci byli oprávněnými držiteli části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY po dobu více než 10 let, a proto nabyli pozemek parc. č. XY v k. ú. XY na základě vydržení ve smyslu §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), do společného jmění manželů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně namítá, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. v projednávané věci existuje rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3742/2019). Podle žalovaného nevyplývá z provedeného dokazování například skutečnost, že žalobci užívali spornou část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY již od roku 1994. Dále má za to, že pro posouzení dobré víry žalobců jsou zcela irelevantní skutkové závěry o umístění stavby rodinného domu vybudované žalobci na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY.
V dovolacím přezkumu nemohou podle žalovaného obstát ani závěry odvolacího soudu o dobré víře žalobců o tom, že jim sporná část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY patří. Soudy nižších stupňů kupříkladu neobjasnily skutečnosti týkající se vytyčení hranice pozemků v terénu a řádného seznámení se žalobců s tímto vytyčením (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1669/2002). Pokud se žalobci při nabývání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY chopili držby i sporné části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, nemohli být v dobré víře, že jim rovněž tato část sousedního pozemku patří, a to také s přihlédnutím ke skutečnosti, že hranice mezi pozemky žalobců a žalovaného nebyly vyznačeny UH mezníky a žalobci se při stanovení hranice orientovali pouze podle značek umístěných na plotech sousedních nemovitostí. Podotýká, že žalobci v roce 1999 při stavbě plotu oddělujícího pozemky žalobců a žalovaného hranici žádným způsobem nepřeměřili. Na základě těchto okolností je nutné uzavřít, že žalobci nebyli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporná část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY patří, a proto nemohli nabýt vlastnické právo k této části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na základě vydržení ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000). Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil a žalobu zamítl.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy:
V rozsudku ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud vyložil, že „na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.“ Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
V rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, Nejvyšší soud uvedl, že „skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly z řízení nebo pokud soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v jeho hodnocení je logický rozpor, případně pokud výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v §133 až §135 o. s. ř.“ Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry. Z toho plyne, že hodnocení dokazování, a tedy ani jeho výsledek (skutková zjištění), nelze z jiných než výše uvedených hledisek dovoláním napadat (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje §133 až §135 o. s. ř. Jelikož soudu nelze v tomto směru vytknout žádné pochybení, nelze ani uzavřít, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné. Proto tato námitka žalovaného přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá – rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává následující:
Opodstatněná není námitka žalovaného, že skutkové zjištění odvolacího soudu o uchopení se držby k předmětné části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ze strany žalobců v roce 1994 je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno na závěru, že i pokud se žalobci chopili držby sporné části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY až v roce 1999 při stavbě plotu oddělujícího pozemky účastníků řízení, i v takovém případě nabyli vlastnické právo na základě vydržení. Tudíž tato námitka není způsobilá zvrátit závěr o věcné správnosti napadeného rozhodnutí [protože i pokud by se (hypoteticky) žalovanému podařilo zpochybnit skutkový závěr o uchopení držby ze strany žalobců v roce 1994, obstojí rozhodnutí odvolacího soudu založené na skutkovém závěru (který žalovaný v dovolání žádným způsobem nezpochybňuje), že žalobci se chopili držby sporné části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v roce 1999].
K námitce, že žalobci nebyli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporná část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY patří, a proto ji nemohli nabýt do společného jmění manželů na základě vydržení ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák.:
Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, měly nastat před 1. 1. 2014, je nezbytné na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 [k tomu srov. §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického práva k části sousedního pozemku v situaci, ve které se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5962/2017). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě opět okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku. Okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zdali sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004), existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry nabytého pozemku k pozemku, resp. pozemkům skutečně drženým [judikatura toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000)], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011). Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 30 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).
Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020).
V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobci byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporná část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY patří, a proto ji nabyli ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák. do společného jmění manželů na základě vydržení. Odvolací soud tuto úvahu rovněž řádně a náležitě odůvodnil.
V projednávané věci je nutné především zohlednit, že žalobci se chopili držby části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na základě kupní smlouvy ze dne 6. 10. 1994, prostřednictvím které nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. XY, a to v roce 1994, případně nejpozději v roce 1999 při stavbě plotu oddělujícího pozemek parc. č. XY v k. ú. XY ve společném jmění žalobců a pozemek parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného. V řízení nebylo prokázáno, že by hranice mezi těmito pozemky byly vymezeny v roce 1994 (nebo později) UH mezníky, avšak tyto hranice byly vyznačeny pomocí značek na plotech sousedních nemovitostí. Skutečnost, že hranice pozemků jsou vymezeny těmito značkami, byla rovněž potvrzena žalobcům ze strany prodávajícího (právního předchůdce žalobců), který v té době rovněž převáděl vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalovaného. Žalobci tedy byli utvrzeni o průběhu vlastnické hranice společným právním předchůdcem žalobců i žalovaného. Na základě takto vymezené hranice sousedních pozemků vystavěli žalobci v roce 1999 plot oddělující pozemky ve vlastnictví žalobců a žalovaného, přičemž užívali (a to právě nejpozději od roku 1999) rovněž připlocenou část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Žalovaný namítl poprvé až v roce 2013 (tedy po uplynutí více než 10 let od uchopení držby sporné části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ze strany žalobců) nesprávnou polohu plotu, tedy skutečnost, že žalobci užívají i část pozemku v jeho vlastnictví. Na základě uvedeného je opodstatněné uzavřít, že žalobci byli po dobu více než 10 let vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY patří, a proto ji nabyli do společného jmění manželů na základě vydržení ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák.
Žalovaný namítá, že dobrou víru žalobců, že jim sporná část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY patří, vylučuje skutečnost, že se při nabývání pozemku, případně při stavbě plotu neseznámili s jeho výměrou a nepřeměřili hranice jimi nabývaného pozemku. V projednávané věci je nutné především zdůraznit, že soud vzal za prokázaná skutková zjištění (která nabyla v dovolacím řízení zpochybněna), že hranice pozemků byly vytyčeny pomocí značek na plotech sousedních nemovitostí a tato hranice byla potvrzena žalobcům rovněž ze strany (společného) právního předchůdce žalobců i žalovaného. Žalobci tak neměli nezbytný důvod znovu zaměřit hranice nabývaného pozemku. Pokud se za těchto okolností chopili držby i části sousedního pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, nevylučuje to jejich dobrou víru, že jim rovněž tato část sousedního pozemku patří. Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že pokud se nabyvatel o skutečné výměře nabývaného pozemku nepřesvědčí (např. novým vymezením pozemku geodetem), nevylučuje to v zásadě jeho objektivní víru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 585/2021).
Žalovaný v dovolání dále uvádí, že pro posouzení dobré víry žalobců jsou zcela irelevantní závěry odvolacího soudu, že „dobrá víra žalobcům nebyla zpochybněna ani v průběhu stavby domu, když nebyly v toto směru shledány žádné závady, ani při kolaudaci.“
Ani tato námitka není opodstatněná. Je nutné přihlédnout k závěrům odvolacího soudu, že žalobci byli přesvědčeni o tom, že stavba rodinného domu byla na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY umístěna v souladu s příslušným správním rozhodnutím o umístnění této stavby. Z tohoto správního rozhodnutí se mimo jiné podávalo, že stavba se měla nacházet přibližně 3 m od hranice pozemku žalovaného. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že pokud žalovaní následně umístili plot v této vzdálenosti od stavby rodinného domu nacházejícího se na pozemku žalobců (který však byl ve skutečnosti postaven blíže k hranicím s pozemkem žalovaného), nevylučuje to jejich dobrou víru o tom, že jim patřila i sporná část pozemku ve vlastnictví žalovaného (a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobci se spoléhali na osoby provádějící stavbu a dozorující její průběh, že stavba bude umístěna v souladu s příslušným správním rozhodnutím, a ani při kolaudaci nebylo zjištěno, že stavba domu je umístěna na jiném místě na pozemku žalobců, než bylo v příslušném správním rozhodnutí povoleno). Z tohoto důvodu je pro rozhodnutí ve věci významné i zjištění o přesvědčení žalobců o tom, že stavba domu byla na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY umístěna v souladu s příslušným správním rozhodnutím.
Rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1669/2002, na který v dovolání odkazuje žalovaný. V projednávané věci soudy obou stupňů objasnily okolnosti, na základě kterých se žalobci chopili držby části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (viz výše), a i proto obstojí v dovolacím přezkumu závěry odvolacího soudu o dobré víře žalobců.
Z uvedeného se podává, že dovodil-li odvolací soud, že žalobci nabyli vlastnické právo k části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na základě vydržení, je jeho rozhodnutí založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a proto není dovolání žalovaného přípustné. Nejvyšší soud z tohoto důvodu dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu