ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.990.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 990/2021-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně T. J., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, 2. května 7134, proti žalovanému R. Ch., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Slavomírem Korečkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 2002, o povolení práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 257/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020, č. j. 27 Co 195/2020-181, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 4 C 257/2019-131, povolil ve prospěch žalobkyně – spoluvlastnice stavby č. p. XY (rodinného domu), která stojí na pozemku parc. č. XY, a spoluvlastnice stavby bez č. p./č. e. (garáže), která stojí na pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, služebnost, která odpovídá právu nezbytné cesty po pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY a po části pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, a to v rozsahu, jenž je vymezen zámkovou dlažbou nacházející se na služebných pozemcích sloužící k zajištění přístupu z veřejné komunikace ke shora uvedeným stavbám ve spoluvlastnictví účastníků řízení (výrok I). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 12. 11. 2020, č. j. 27 Co 195/2020-181, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o povolení práva nezbytné cesty zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II a III).
Žalobkyně se domáhá zřízení práva nezbytné cesty k označeným stavbám, které jsou v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků, přes pozemky ve výlučném vlastnictví žalovaného.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečně určitě nevymezil, v jakém rozsahu zatěžuje nezbytná cesta služebné pozemky (nebyl přesně specifikován rozsah nezbytné cesty). Neuvedl rovněž, jakým způsobem může být právo nezbytné cesty vykonáváno a jaký je jeho obsah. Také opomenul rozhodnout o náhradě za omezení vlastnického práva žalovaného. Za nedůvodné považoval odvolací soud povolení práva nezbytné cesty přes části pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, neboť na celé výměře těchto pozemků se nachází stavby, k nimž se žalobkyně domáhá povolení práva nezbytné cesty. Poznamenal, že všechny shora uvedené důvody by opodstatňovaly zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, avšak z dalších, níže uvedených důvodů rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby.
Uvedl, že žalobkyně není v posuzované věci aktivně věcně legitimována, neboť se domáhá povolení nezbytné cesty ve formě pozemkové služebnosti, avšak pouze ve prospěch své osoby jakožto jednoho z rovnodílných spoluvlastníků shora specifikovaných staveb, nikoliv ve prospěch všech jejich spoluvlastníků. Vyložil také, že žalobkyně podáním žaloby neusilovala o zajištění přístupu k nemovitostem [jak předpokládá §1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále rovněž jako „o. z.“)], ale účelem žaloby bylo dosáhnout „výhodnější“ pozice žalobkyně v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastníků řízení k předmětným stavbám, které rovněž probíhá. K tomu doplnil, že žalobkyně v průběhu řízení ani netvrdila a neprokazovala, že by jí žalovaný omezoval či znemožňoval přístup ke stavbám ve spoluvlastnictví účastníků přes pozemky žalovaného. Uvedl, že „ovlivnění procesní pozice účastníka (ať již směrem k získání vlastní výhody, či naopak nevýhody u protistrany) v jiném řízení není smyslem a účelem institutu služebnosti nezbytné cesty.“ Žalobkyně se rovněž domáhala (a žalobu tak i odůvodnila) zajištění užívání staveb ve spoluvlastnictví účastníků řízení. Avšak ani tohoto cíle nemůže být žalobou na povolení práva nezbytné cesty dosaženo.
Ze všech těchto důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu na povolení práva nezbytné cesty zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na právní otázce, jež nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Žalobkyně namítá, že pokud odvolací soud nepovažoval výrok nalézacího soudu za dostatečně přesný, určitý a srozumitelný (vzhledem k obsahu a rozsahu práva nezbytné cesty), měl přistoupit ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu. Soud nebyl vázán žalobním návrhem ani právní kvalifikací, byl však vázán skutkovým základem žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 880/2018). Měl-li pochybnosti o tom, čeho se žalobkyně domáhá, měl ji vyzvat ke „změně“ žaloby ve smyslu §43 o. s. ř. Nepostupoval-li tak, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006. Za neřešenou v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje v této souvislosti právní otázku, zda je k rozhodnutí o povolení nezbytné cesty nutné ve všech případech vyhotovovat geometrický plán, resp. jaký způsob vymezení rozsahu zatížení služebného pozemku považuje dovolací soud za dostatečně určitý. Důvodem pro zamítnutí žaloby nemůže být ani pouhá absence žádosti žalobkyně adresovaná žalovanému o povolení nezbytné cesty ve formě obligace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016). Má také za to, že v poměrech posuzované věci není z její podstaty nutné stanovit úplatu za omezení vlastnického práva žalovaného.
Nesouhlasí rovněž se zamítnutím žaloby pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně. Poznamenává, že v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010) byly účastníky řízení všichni spoluvlastníci staveb, k nimž požadovala žalobkyně právo nezbytné cesty povolit. Soud rovněž mohl povolit nezbytnou cestu ve formě osobní služebnosti pouze ve prospěch žalobkyně, jelikož nebyl vázán žalobním návrhem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2909/2016).
K závěru odvolacího soudu, že není možné nezbytnou cestu povolit, neboť podanou žalobou se žalobkyně nedomáhá zajištění přístupu k předmětným stavbám, ale pouze zajištění „výhodnější“ pozice v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků řízení k těmto stavbám a umožnění užívání těchto staveb, uvádí, že žalovaný může žalobkyni kdykoliv zakázat přecházet přes pozemky v jeho vlastnictví, a dovolatelka tak pouze využila svého práva domáhat se povolení nezbytné cesty prostřednictvím soudu.
Namítá také, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by před vydáním rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně. Tento postup odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Odvolací soud založil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby na povolení práva nezbytné cesty především na následujících důvodech:
a) nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně,
b) žalobkyně podanou žalobou nesledovala zajištění přístupu k předmětným stavbám (jak předpokládá §1029 a násl. o. z.), ale dosažení výhodnějšího postavení v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků řízení k těmto stavbám a umožnění jejich užívání. Odvolací soud tedy rozhodl o zamítnutí žaloby na povolení práva nezbytné cesty, protože nebyla naplněna hypotéza právní normy, na základě které je soud oprávněn ve smyslu §1029 a násl. o. z. nezbytnou cestu povolit; vyložil také, že žalobkyně v průběhu řízení netvrdila ani neprokazovala, že by žalovaný žalobkyni přístup k nemovitostem ve spoluvlastnictví účastníků přes své pozemky omezoval či znemožňoval (v důsledku čehož by žalobkyně nemovitosti nemohla řádně užívat), a proto nelze žalobě na povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. o. z. vyhovět.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu konstantně plyne, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013, tato a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz ). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž - obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
K důvodu ad b) (zamítnutí žaloby s ohledem na nenaplnění předpokladů povolení nezbytné cesty ve smyslu §1029 a násl. o. z.), na základě kterého odvolací soud rovněž rozhodl o zamítnutí žaloby, žalobkyně v dovolání uvedla následující: „Ohledně účelovosti své žaloby žalobkyně uvádí, že pokud by žalovaný i v současné době žalobkyni povoloval přechod k nemovitosti v jejich spoluvlastnictví, není tento stav stálý. Situace se může kdykoliv změnit, žalobkyně tak pouze využila své právo domáhat se u soudu zřízení nezbytné cesty, což ostatně uváděla i ve svém vyjádření a žalobě.“
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Pouhá polemika dovolatelky s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
V této části dovolání dovolatelka s ohledem na shora uvedené pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné (a to takové, že závěry odvolacího soudu o zamítnutí žaloby z důvodu nenaplnění hypotézy právní normy ve smyslu §1029 a násl. o. z., na základě které by mohla být nezbytná cesty ve prospěch žalobkyně povolena, nejsou správné). Žalobkyně neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje v této souvislosti za splněný, ani neformuluje v této souvislosti žádnou právní otázku. V takovém případě nevymezuje dovolatelka řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Proto dovolání trpí v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K tomu dovolací soud poznamenává, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat v této souvislosti ani za překvapivé.
Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017). K tomu lze také poznamenat, že jiný hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav nezakládá bez dalšího ani poučovací povinnost soudu ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1286/2019).
V projednávané věci odvolací soud vyšel z tvrzení účastníků (obsažených již v žalobě, dále v podáních určených soudu prvního stupně i odvolacímu soudu; žalovaný například vznášel námitky o nenaplnění předpokladů opodstatňujících povolení nezbytné cesty v odvolání ze dne 9. 7. 2020, viz č. l. 140 a násl.) a skutkového stavu řádně zjištěného soudy obou stupňů. Odvolací soud tedy neposuzoval tvrzení účastníků či skutečnosti, které žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, avšak skutečnosti, ke kterým se vyjadřovali oba dva účastníci řízení v průběhu řízení, právně hodnotil jinak než soud prvního stupně. Z tohoto důvodu nelze označit rozhodnutí odvolacího soudu jako překvapivé a tato námitka žalobkyně nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit.
Jelikož se žalobkyni v dovolání nepodařilo řádným způsobem zpochybnit závěry odvolacího soudu o zamítnutí žaloby z důvodu, že žalobkyně podanou žalobou nesledovala zajištění přístupu k předmětným stavbám, jak předpokládá §1029 odst. 1 o. z. (ale dosažení výhodnějšího postavení v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků řízení k těmto stavbám), nemohou přípustnost dovolání založit ani další námitky žalované (a v těchto souvislostech formulované právní otázky) směřující proti ostatním důvodům, na základě kterých odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby. Dovolací soud se tak těmito námitkami blíže nezabýval, protože jejich posouzení není způsobilé zvrátit závěr o věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4039/2019).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu