ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.48.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 48/2021-307
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně mobile2card a.s. v likvidaci , se sídlem v Hradci Králové, Pražská třída 799/15a, identifikační číslo osoby 24301761, zastoupené Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672/14, proti žalované Ideas Area CZ a.s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 24190250, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, o zaplacení částky 2 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 175/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2020, č. j. 17 Co 114/2020-240, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2020, č. j. 17 Co 114/2020-240, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 2 000 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení s tvrzením, že po vstupu do likvidace dne 1. 1. 2017 zjistila, že dne 28. 6. 2013 odeslala ze svého bankovního účtu částku 2 000 000 Kč na účet žalované, avšak nedohledala žádný doklad, který by osvětloval důvod této transakce. Za zásadní okolnost vysvětlující poskytnutí předmětné částky považovala žalobkyně skutečnost, že v době odeslání předmětné částky se předseda představenstva žalobkyně, který měl dispoziční oprávnění k jejímu účtu, stal rovněž předsedou představenstva žalované. Žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení předmětné částky buď z titulu údajné půjčky (jak byla transakce označena u platby z účtu), nebo z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná však na žádnou z výzev žalobkyně ze dne 3. 11. 2015 a 14. 7. 2016 nereagovala a předmětnou částku jí nevrátila.
2. Rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, č. j. 15 C 175/2017-161, Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2 000 000 Kč (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 250 121 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z mezi účastníky nesporné skutečnosti, že žalobkyně odeslala dne 28. 6. 2013 ze svého bankovního účtu na účet žalované 2 000 000 Kč s tím, že mezi účastníky bylo sporné, zda byla částka žalované poskytnuta na základě platného právního důvodu. Žalovaná totiž v řízení před soudem tvrdila, že ohledně předmětné částky existovala písemná smlouva o půjčce ze dne 21. 6. 2013 se splatností v roce 2023. Žalobkyně existenci této smlouvy o půjče považovala za vykonstruovanou, resp. pokud by taková smlouva existovala, byla by podle jejího názoru neplatná, když její podmínky odporovaly běžnému obchodnímu styku. Setrvala proto na svém tvrzení, že částka byla žalované poskytnuta bez platného právního důvodu. Vzhledem k tomu, že žalovaná ani přes výzvu soudu prvního stupně podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nepředložila soudu prvního stupně originál smlouvy ze dne 21. 6. 2013 a originál zápisu z jednání valné hromady žalobkyně ze dne 20. 6. 2013, považoval soud prvního stupně uvedené důkazy za nevěrohodné, a tvrzení žalované proto považoval za neprokázané. Daný závěr dle soudu prvního stupně vyplýval současně i z toho, že smlouva o podmínkách poskytnutí půjčky ze dne 21. 6. 2013 nebyla součástí žalobkyní uzavřených smluv, ani nefigurovala v žádném seznamu jejích smluv, či seznamu konaných valných hromad. Současně vzal v potaz i výpověď svědka P. (bývalého zaměstnance žalobkyně), podle kterého v účetnictví byla zaznamenána částka minus 2 000 000 Kč, k čemuž ze strany vedení žalované dostal informaci, že tato částka byla převedena na žalovanou bez konkrétního důvodu neoprávněně a bude vrácena. Hlavní ekonom žalobkyně S. svědkovi pak sdělil, že ve stejném roce, co byla částka odeslána z účtu žalobkyně, byla současně odepsána z účetnictví žalobkyně jako učiněná po splatnosti a nedobytná.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že částka 2 000 000 Kč byla odeslána žalobkyní na účet žalované bez právního důvodu. Nad rámec toho soud prvního stupně uvedl, že tento závěr by platil i za situace, kdyby přihlížel k existenci písemné smlouvy o půjčce, neboť tato smlouva by byla neplatná podle §§39 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), pro rozpor s ustanovením §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Uvedená smlouva totiž měla být uzavřena mezi osobami jednajícími ve shodě, avšak podmínky smlouvy nebylo možné považovat za obvyklé v obchodním styku, když se mělo jednat o bezplatnou půjčku, uzavřenou bez jakéhokoliv zajištění, na období deseti let s tím, že žalobkyně si ve shodném období byla nucena brát úvěry a zavazovala se k hrazení úroků z úvěru v min. výši 9,5 % ročně. Soud prvního stupně se dále zabýval námitkou žalované týkající se promlčení uplatněného nároku. Tuto námitka však neshledal důvodnou, neboť žalobkyně mohla žádat poprvé plnění zpět dne 28. 6. 2013, a proto žaloba, která byla podána dne 23. 6. 2017, byla podána včas v rámci čtyřleté promlčecí lhůty podle §397 obch. zák.
5. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky 2 000 000 Kč zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 320 946 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně o zjištění, že žalobkyně dne 3. 11. 2015 vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 000 000 Kč a že dne 14. 7. 2016 svoji výzvu zopakovala s tím, že žalovanou upozornila na úmysl uplatnit svůj nárok u soudu.
7. Na podkladě zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud oproti soudu prvního stupně nesouhlasil s tím, že vztah mezi žalobkyní a žalovanou by ve smyslu §261 obch. zák. měl obchodněprávní povahu. Vyzval proto žalobkyni podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby v této souvislosti uvedla příslušná tvrzení a k nim navrhla důkazy.
8. Žalobkyně v rámci vyjádření k této výzvě uvedla, že k bezdůvodnému obohacení mezi ní a žalovanou došlo na základě neplatné ústní smlouvy o půjčce, která byla uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, což zakládala na tom, že ve výpisu z bankovnictví byla platba identifikována jako „Půjčka do Ideas Area CZ“ s tím, že výpis z účtu byl zaúčtován do účetnictví žalobkyně a podepsán předsedou představenstva. Částka byla rovněž vložena do rozvahy ve sbírce listin, z níž bylo zřejmé, že k této částce byla vytvořena opravná položka za rok 2013, což dle žalobkyně mělo dokládat i to, že tehdejší představenstvo žalobkyně vědělo, že poskytnutí dané částky je bezdůvodným obohacením. Dále poukázala na to, že z přílohy k účetní závěrce žalované za rok 2013 vyplýval závazek žalované vůči žalobkyni ve výši 2 000 000 Kč se splatností 31. 12. 2014. Žalobkyně poukázala jednak na to, že předseda představenstva žalované k dotazu likvidátora takto označil uvedenou transakci v písemném vyjádření z roku 2015, jednak na obranu žalované v řízení, podle které transakce byla provedena na základě půjčky s tím rozdílem, že se jednalo o půjčku písemnou. Půjčka se podle žalobkyně týkala podnikatelské činnosti stran sporu, když umožnila dokončit jejich společný podnikatelský záměr představovaný koupí majoritního podílu ve společnosti COOP ENERGY, a.s., které následně žalobkyně dodala předplacené platební karty. Závěrem žalobkyně shrnula, že finanční půjčky v rámci kapitálově a personálně propojených osob ve skupině podniků, ovládaných bývalým představenstvem žalobkyně, mezi které patří i žalovaná, byly obvyklé a poskytnutí konkrétní půjčky nebylo věcí náhodnou nebo omylem. To bylo podle žalobkyně, doloženo tím, že si pro poskytnutí půjčky nejprve sama musela půjčit 2 700 000 Kč.
9. Odvolací soud posoudil vyjádření žalobkyně jako změnu žaloby ve smyslu §95 o. s. ř., neboť žalobkyně v odvolacím řízení požadovala shodné plnění na základě nového skutkového stavu věci, když počala tvrdit, že transakce proběhla v důsledku ústně uzavřené smlouvy o půjčce, která byla evidována ve všech listinných evidencích. Změnu žaloby podle §95 a §216 o. s. ř. však s ohledem zásadu neúplné apelace a koncentraci řízení nepřipustil.
10. Po právní stránce odvolací soud nejprve zhodnotil, že mezi účastníky nebyla nikdy platně uzavřena písemně sjednaná smlouva o půjčce ze dne 21. 6. 2013, neboť odporovala omezujícím pravidlům vyplývajících z §196a obch. zák., když ze zápisu z valné hromady žalobkyně ze dne 20. 6. 2013 nevyplývalo, že by valná hromada jednala o podmínkách půjčky, přičemž podmínky smlouvy odporovaly podmínkám běžného obchodního styku. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že plnění přijaté žalovanou bylo bezdůvodným obohacením. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že vztah mezi žalobkyní a žalovanou neměl obchodněprávní povahu, jestliže žalobkyně k tomu podle jeho názoru nic netvrdila a existenci obchodně právního vztahu nebylo možné dovozovat z pouhé skutečnosti, že platba proběhla mezi dvěma podnikateli. Na tomto základě pak soud dovodil, že došlo k promlčení uplatněného nároku v tříleté objektivní promlčecí lhůtě podle §107 odst. 2 obč. zák., která marně uplynula dne 28. 6. 2016. V tomto ohledu dle odvolacího soudu nebylo podstatné, že v době podání žaloby neuplynula subjektivní promlčecí lhůta podle §107 odst. 1 obč. zák., která počala plynout dne 11. 11.2015, když v případě kombinované promlčecí doby stačí k promlčení práva uplynutí jen jedné z promlčecích dob. Zároveň odvolací soud uzavřel, že nemohl ani přihlédnout k v odvolacím řízení nově uplatněné námitce žalobkyně, že bezdůvodné obohacení bylo realizováno úmyslně, a tedy, že by se měla uplatnit desetiletá objektivní promlčecí lhůta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, v němž namítla, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil otázku existence obchodněprávního vztahu mezi žalobkyni a žalovanou. V tomto směru žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 23 Cdo 2382/2017, ze kterého plyne, že závazkovými vztahy mezi podnikateli ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák. jsou nejen vztahy ze smluv, ale mohou být jimi i vztahy z bezdůvodného obohacení, pokud splňují předpoklad, že již při jejich vzniku je zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Dále poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 705/2017, ze kterého podle žalobkyně plyne, že podřízení půjčky režimu obchodního zákoníku nebrání skutečnost, že půjčování finančních prostředků nebylo hlavním předmětem podnikání žalobkyně. Odvolací soud pak dle žalobkyně při posuzování dané otázky nepřihlédl ke všem tvrzením a důkazům, které byly součásti spisu a které svědčily o tom, že žalovaná obdržela od žalobkyně nárokovanou částku v rámci jejich podnikatelské činnosti. V tomto směru žalobkyně opětovně poukázala zejména na tvrzení, které uváděla v rámci doplňujícího vyjádření k výzvě odvolacího soudu. V návaznosti na to s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, žalobkyně namítla, že její nárok není promlčen, neboť bezdůvodné obohacení vyplývající ze vztahu mezi podnikateli se promlčuje dle §397 obch. zák. ve čtyřleté promlčecí lhůtě.
12. Dále žalobkyně v dovolání namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku přípustnosti tvrzení, které uvedla v rámci doplňujícího vyjádření před odvolacím soudem. V tomto směru žalobkyně uvedla, že ve vyjádření neuplatnila změnu žaloby ve smyslu §95 o. s. ř., nýbrž jím reagovala na výzvu odvolacího soudu podle §118a o. s. ř., a vzhledem k tomu se na daná tvrzení nevztahovala omezení plynoucí ze zásad neúplné apelace a koncentrace řízení. Tento závěr dle žalobkyně plyne rovněž z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012). Žalobkyně dále namítla, že ve svém vyjádření k výzvě odvolacího soudu svůj nárok nezakládala na skutkových tvrzeních, která by dříve neuvedla před soudem prvního stupně. Zároveň poukázala na to, že posouzení, zda poskytnutí plnění žalované bylo vyvoláno neplatnou smlouvou o půjčce, je právní kvalifikací, jejíž změna nemůže představovat změnu žaloby. V tomto směru pak odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3681/2017. Žalobkyně poukázala rovněž na to, že soud prvního stupně neměl žádnou pochybnost ohledně toho, že vztah mezi ní a žalovanou je obchodněprávní povahy. Vycházel-li odvolací soud z odlišného právního názoru a poučil-li žalobkyni podle §118 a o. s. ř., nicméně k doplnění tvrzení z její strany nepřihlédl, je jeho poučení pouze formální a fakticky se tohoto poučení žalobkyni nedostalo. V návaznosti pak žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, podle kterého nelze rozhodnout na základě neunesení břemene tvrzení, pokud účastník řízení nebyl předtím poučen podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
13. V závěru dovolání žalobkyně předkládá dovolacímu soudu podle ní dosud neřešenou otázku, zda žalobkyně, které se nedostalo poučení dle příslušných ustanovení o. s. ř. v prvoinstančním řízení, má právo v odvolacím řízení nově tvrdit, že bezdůvodné obohacení žalovaného bylo realizováno úmyslně a zda odvolací soud má povinnost k takovému tvrzení přihlédnout a zabývat se posouzením promlčení nároku jako úmyslného bezdůvodného obohacení žalovaného ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák.
14. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že neobsahuje řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání, a navrhla proto, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 a §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolání je přípustné pro řešení otázky procesního práva, zda uvedení dalších tvrzení žalobkyní v doplňujícím vyjádření v řízení před odvolacím soudem představovalo změnu žaloby ve smyslu §95 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
20. Dovolání je dále přípustné pro řešení otázky povahy právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou a od něj odvíjející se otázky, podle jaké právní úpravy se promlčuje uplatněný nárok, poněvadž se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle §95 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo (odstavec 1). Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení (odstavec 2).
23. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jde o změnu žaloby ve smyslu §95 o. s. ř. tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž tak i v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015). Podstatu skutku přitom lze „spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněný pod číslem 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
24. V projednávané věci ke změně žaloby spočívající v tom, že žalobkyně v doplňujícím podání, učiněném v odvolacím řízení k výzvě odvolacího soudu vydané podle §213b odst. 1 ve spojení s §118a o. s. ř., požadovala plnění na základě jiného skutkového stavu věci, než jak ho vylíčila v žalobě, nedošlo, když žalobkyně se i v tomto podání domáhala stejného nároku na podkladě tvrzení, že žalované poskytla plnění, kterým se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila. V doplňujícím podání žalobkyně pouze blíže vysvětlovala okolnosti, na základě kterých smlouva o půjčce mezi účastnicemi nemohla být platně uzavřena. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že na existenci smlouvy o půjčce mezi žalobkyní a žalovanou bylo možné usuzovat již z žaloby, neboť žalobkyně v souvislosti s transakcí mezi ní a žalovanou výslovně upozornila na skutečnost, že na výpisu z účtu byla tato transakce označena jako půjčka. Ostatně žalovaná posléze ve vyjádření k žalobě tuto skutečnost rovněž zdůraznila, a následně dohledala písemnou smlouvu, jíž se snažila doložit, že plnění bylo poskytnuto na základě platného právního důvodu. Doplnění dalších skutkových tvrzení důležitých pro právní rozhodnutí ve věci ze strany žalobkyně, jež se vztahují k hospodářskému účelu poskytnutí plnění, však změnu žaloby nepředstavuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014 a ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3450/2016). Vzhledem k tomu je posouzení odvolacího soudu týkající hodnocení doplňujícího podání žalobkyně jako změny žaloby nesprávné.
25. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou povahy právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou.
26. Podle ustanovení §261 obch. zák. část třetí obchodního zákoníku upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (odstavec 1). Touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb (odstavec 2). Při použití této části zákona podle odstavců 1 a 2 je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu (odstavec 5).
27. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře vysvětlil, že pro řešení otázky, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění bez právního důvodu se řídí právní úpravou obchodního zákoníku nebo občanského zákoníku, je určující především povaha právního vztahu účastníků vzniklého takovým plněním. Přitom pro přijetí závěru, zda vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. je závazkovým vztahem obchodním nebo občanskoprávním, je tak nezbytné vyřešit otázku, zda bezdůvodné obohacení, jehož vydání je požadováno, bylo získáno na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá §261 odst. 1 obch. zák. (případně §261 odst. 2 a 3 a §262 obch. zák.), tedy zda ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo při podnikatelské činnosti stran, či nikoli (srov. rozsudek Nejvyššího sodu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 861/2001, dále ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, nebo ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5105/2016).
28. Z §261 odst. 1 obch. zák. vyplývají dva předpoklady, za jejichž současného splnění podléhá závazkový vztah režimu obchodního zákoníku (jde o tzv. relativní obchod). Na obou stranách závazkového vztahu musí stát podnikatelé a musí se týkat jejich podnikatelské činnosti. Z formulace „týkající se“ pak vyplývá, že ust. §261 odst. 1 obch. zák. nevyžaduje pro podřazení závazku obchodnímu zákoníku, aby bezprostředně spadal do rámce zapsaného předmětu podnikatelské činnosti těch, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale jde i o závazky, které s jejich podnikáním s přihlédnutím ke všem okolnostem souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají. Obchodními jsou tyto vztahy i tehdy, když konkrétní úprava vztahující se na ně není obsažena v obchodním zákoníku, ale v občanském zákoníku, a v tom, co není upraveno speciální úpravou, pak pro ně platí úprava obchodního zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005, či na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3442/2008, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6.2010, sp. zn. 32 Cdo 2436/2009, či ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1861/2010).
29. Odvolací soud vystavil svůj názor, že se závazek z bezdůvodného obohacení mezi žalobkyní a žalovanou netýká jejich podnikatelské činnosti, a proto se řídí výlučně občanským zákoníkem, na skutečnosti, že k převodu došlo bez jakéhokoliv předchozího vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, přičemž ze samotné okolnosti, že platba proběhla mezi dvěma podnikateli, tento závěr nelze dovodit. S uvedeným názorem lze v obecné rovině souhlasit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1473/2011), o takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná. Odvolací soud totiž při řešení dané otázky odhlédl nejen od skutečností, které v tomto směru tvrdila žalobkyně ve svém doplňujícím podání, ale i od toho, že žalovaná v řízení tvrdila a prokazovala, že mezi žalobkyní a žalovanou předchozí vztah existoval, když jí byla předmětná částka žalobkyní poskytnuta na základě písemné smlouvy o půjčce, která měla sloužit skupinovému financování. Odvolací soud tyto skutečnosti přitom poměřoval aplikací rozhodných ustanovení obchodního zákoníku, konkrétně §196a obch. zák. a uzavřel, že smlouva nemohla platně vzniknout. Odvolací soud tak vycházel ze skutečnosti, že k tomuto právnímu jednání, jež se týká podnikatelské činnosti, došlo, nicméně nevyvolalo relevantní právní následky. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom plyne, že tato skutečnost má vliv na posouzení otázky, zda závazek bezdůvodného obohacení se týká podnikatelské činnosti ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5092/2007, a ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2789/2019).
30. Pokud tedy odvolací soud v posuzované věci uzavřel, že se závazkový vztah z bezdůvodného obohacení vzniklý mezi žalobkyní a žalovanou řídí výlučně občanským zákoníkem, dle nějž odvolací soud následně posuzoval i rozhodující otázku promlčení práva, je jeho posouzení nesprávné.
31. Za daného stavu, kdy rozhodnutí odvolacího soudu nemůže v obstát již z důvodu shora uvedeného, je již nadbytečné zabývat se námitkou žalobkyně, zda měl odvolací soud posoudit otázku, zda se její nárok promlčuje jako úmyslné bezdůvodné obohacení žalovaného ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák.
32. Vzhledem k výše uvedenému lze hodnotit jako nadbytečné rovněž poučení žalobkyně odvolacím soudem podle §213b odst. 1 ve spojení s §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011). Potřebná tvrzení, která mohou být výsledkem poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., mohou vyjít v průběhu řízení najevo i jiným způsobem než z přednesu či procesního návrhu účastníka řízení, kterému bylo takové poučení adresováno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2114/2017), jak tomu je i v projednávané věci. Uvedená vada řízení však nemohla mít vliv na nesprávné rozhodnutí, když vedla pouze k tomu, že žalobkyně na jejím základě uvedla další skutečnosti, které však, jak bylo poznamenáno výše, již dříve vyšly v řízení najevo. Nejvyšší soud pak ani neshledal, že by řízení bylo postiženo dalšími vadami řízení uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
VI. Závěr
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
34. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu