ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.852.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 852/2021-851
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně E. C., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Martinem Bayerem, advokátem se sídlem v Brně, Vachova 43/5, proti žalované V. P. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 384/13, o zaplacení částky 112.862 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 10.573 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/15 Cm 25/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2020, č. j. 4 Cmo 120/2020-801, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2020, č. j. 4 Cmo 120/2020-801, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2020, č. j. 36/15 Cm 25/2012-733, v rozsahu výroků II. až VIII., se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2020, č. j. 36/15 Cm 25/2012-733, v napadené části ve věci samé ve výrocích II. a III. potvrdil (první výrok). Ve výrocích IV. až VIII. jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení mezi účastníky (odst. 1), náhrady nákladů řízení vůči státu (odst. 2) a rozhodl o tom, že žalobkyni se zaplacená záloha nevrací (odst. 3) (druhý výrok). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (třetí výrok).
[2] Žalobou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 103.098 Kč s příslušenstvím jako ceny služeb v oblasti účetnictví spočívajících ve vedení daňové evidence, mzdové agendy a v ekonomickém poradenství dle smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 6. 10. 2003. Po celou dobu trvání obchodního vztahu fakturovala žalobkyně provedené služby žalované fakturami. Některé faktury žalovaná platila řádně, některé pouze částečně a mnohé platby byly zaplaceny opožděně. Tímto způsobem úhrad postupně narůstala dlužná částka a na výzvy žalobkyně k úhradě dluhu žalovaná namítala, že nemá přehled o svých závazcích vůči žalobkyni a žádala o jejich rekapitulaci. Tuto jí žalobkyně poskytla naposledy v lednu roku 2012 s výzvou k okamžité úhradě dluhu. V reakci na tuto výzvu žalovaná vypověděla smlouvu. Dluh žalované činil v době podání žaloby 103.098 Kč a byl tvořen pohledávkami žalobkyně za žalovanou z let 2008, 2009, 2010 a 2011, které byly vyúčtovány žalované fakturami. Následně došlo podáním ze dne 13. 11. 2012 k rozšíření žaloby a celkem se tak žalobkyně domáhala zaplacení částky 112.862 Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 21. 11. 2013 vzala žalobkyně část žalované částky zpět.
[3] Soudy vzaly za prokázaný skutkový stav, podle kterého účastníci měli za to, že mezi sebou uzavřeli písemnou smlouvu o vedení účetní a mzdové agendy a o poskytování ekonomického poradenství dne 6. 10. 2003 (dále též jako „smlouva“). Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně vyplývá, že v období, kdy byla smlouva uzavřena, měli za žalobkyni jednat vždy alespoň dva jednatelé společně. Ve smlouvě jsou jako osoby jednající za žalobkyni uvedeni oba jednatelé M. a Š., smlouva je však podepsána toliko Š. Žalobkyně poskytovala žalované mimo jiné i v období roku 2008 – 2012 na základě této smlouvy dohodnuté plnění spočívající zejména ve vedení účetnictví, daňové a mzdové agendy, kdy konkrétní poskytnutá plnění byla označena v předmětných fakturách. Rovněž bylo žalobkyní pro žalovanou poskytnuto plnění spočívající v zajištění odložení povinnosti podat přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2009. Žalobkyně je registrovaným plátcem DPH, žalovaná nikdy plátkyní DPH nebyla.
[4] Soud prvního stupně právně dovodil, že předmětná smlouva nebyla platně uzavřena, neboť byla podepsána tolik jedním z jednatelů, ačkoli měla být podepsána oběma. Předmětné plnění je tak plněním z neplatné smlouvy v případě všech faktur, vyjma plnění spočívajícího v zajištění odložení povinnosti podat přiznání k dani z příjmů fyzických osob, které je plněním bez právního důvodu. V důsledku poskytnutí těchto plnění žalované či v její prospěch došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně ve smyslu §451 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), tím, že žalované byly poskytnuty služby, za které žalovaná nezaplatila. Jedná se o plnění spočívající ve výkonech, které nelze vrátit, proto je žalovaná povinna vydat žalobkyni peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení, a to ve výši ceny obvyklé. Při posuzování obvyklosti vyúčtovaných částek vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku, který shledal, že výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení dle §458 odst. 1 obč. zák. odpovídá cenám, jež žalobkyně žalované předmětnými fakturami vyúčtovala, neboť tyto částky byly shledány v místě a čase poskytnutého plnění obvyklými. K námitce promlčení soud prvního stupně uvedl, že promlčecí doba je čtyřletá, že žaloba byla podána 20. 3. 2012, a proto by mohlo dojít k promlčení toliko nároků vzniklých a splatných před datem 20. 3. 2008. Uzavřel, že aktuální předmět sporu promlčen není. V otázce DPH s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že při stanovení výše peněžité náhrady bezdůvodného obohacení je nutné vycházet z částek, které jsou hrazeny za stejné smluvní plnění v daném místě a čase, přičemž je-li u subjektů, které jsou použity ke srovnání a stanovení ceny obvyklé v daném místě a čase, srovnatelné plnění navýšeno o DPH, je namístě vzít za relevantní právě proto tuto celou částku a neočišťovat placenou úhradu od zmiňované daně. K námitce započtení uvedl, že žalovaná nesplnila povinnost tvrzení ani přes poučení soudu podle §118a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), poskytnuté jí při jednáních 2. 11. 2017 a 10. 10. 2019. Žalovaná tvrdila různé sumy úhrad a nebyla schopna říci, kterými konkrétními platbami měla být částka 109.486 Kč, tvořící aktuální předmět sporu, jenž je peněžitou náhradou za bezdůvodné obohacení vzniklé nesporně poskytnutým plněním, které žalobkyně po jeho poskytnutí vyúčtovala žalované předmětnými fakturami, uhrazena. Pokud jde o právní úkon započtení, neshledal jej soud prvního stupně za platně učiněný ve smyslu §580 obč. zák., neboť z tohoto úkonu nebylo zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se k započtení uplatňuje proti jaké pohledávce věřitele. Žalovaná totiž v rámci své námitky uvedla nespočet dílčích pohledávek, které v globálním součtu započítávala na žalovaný nárok, avšak vůbec nespecifikovala, kterou pohledávku započítává na kterou. Vzájemný návrh žalovaná neupřesnila tak, aby bylo zcela zřejmé, co jej tvoří.
[5] Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Po právní stránce odvolací soud vyšel ze závěru soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy. K námitce žalované – posuzoval-li soud prvního stupně věc podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, měla být žalovaná vyzvána, aby dotvrdila a prokázala, kolik za žalované období na bezdůvodném obohacení žalobkyni zaplatila – odvolací soud uvedl, že tato námitka není důvodná. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně se původně domáhala zaplacení ceny ze smlouvy vyúčtované jí specifikovanými fakturami. Poté, co vyšla najevo neplatnost smlouvy, se žalobkyně domáhala vydání peněžité náhrady bezdůvodného obohacení získaného žalovanou plněními z neplatné smlouvy vyúčtovanými týmiž fakturami. Uvedl, že předmět sporu určuje žalobce s tím, že žalobkyně se nedomáhala bezdůvodného obohacení vzniklého žalované za určité období, nýbrž se domáhala peněžité náhrady bezdůvodného obohacení vzniklého žalované poskytnutím konkrétních plnění vyúčtovaných konkrétními fakturami. Žalovaná byla soudem prvního stupně opakovaně poučována o své povinnosti tvrdit rozhodující skutečnosti, nikoli však k celkovému rozsahu jí poskytnutého plnění za období let 2008 až 2011, neboť to nebylo předmětem sporu. U jednání dne 2. 11. 2017 byla upozorněna na to, že v jejím podání nekorespondují součty jí uváděných částek, byla vyzvána, aby svá tvrzení upřesnila tak, aby bylo zjistitelné, čím jsou tvořeny částky 50.516 Kč a 63.155 Kč a z čeho vyplývá, že žalobkyně žalované tyto částky dluží. Žalovaná požadovaná tvrzení soudu prvního stupně neposkytla. U jednání soudu dne 10. 10. 2019 byla žalovaná rovněž poučována o své povinnosti tvrzení a vyzvána, nechť upřesní svá tvrzení o zaplacení faktur, které jsou předmětem sporu. To žalovaná odmítla učinit s tím, že nelze hovořit o bezdůvodném obohacení a takto postupovat, tedy zabývat se jednotlivými plněními, nýbrž je třeba, aby žalobkyně vyčíslila veškerá plnění, která žalované poskytla za žalované období a proti hodnotě těchto plnění postavit všechny platby žalované za žalované období. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně svou povinnost tvrzení po poučení soudu splnila, žalovaná nikoli. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval v souladu s §118a o. s. ř., když oba účastníky poučoval o potřebě doplnit skutková tvrzení potřebná z hlediska toho, jaký nárok byl v tomto řízení uplatněn a jak se žalovaná bránila, a nepochybil, nepoučil-li žalobkyni o potřebě doplnit tvrzení tak, že uvede, jaká veškerá plnění žalované poskytla za období let 2008 – 2011, a žalovanou o potřebě doplnit tvrzení o placení za toto období, neboť to nebylo předmětem sporu. Soud prvního stupně tak dle odvolacího soudu postupoval správně, neboť se správně zabýval předmětem sporu tak, jak jej vymezila žalobkyně, a k potřebných skutkovým tvrzením vedl jak žalobkyni, tak také žalovanou.
[6] V otázce zohlednění DPH při vyčíslení obvyklé ceny plnění poskytnutého žalobkyní žalované odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně, který dovodil, že vzhledem k tomu, že při kvantifikaci bezdůvodného obohacení je zapotřebí vycházet z teze, dle níž je určující výše prospěchu obohaceného, nikoliv míra újmy ochuzeného, není namístě očišťovat peněžitou náhradu bezdůvodného obohacení o DPH, neboť při posuzování, oč se žalovaná obohatila, tedy jakou částku by za stejné plnění, jaké jí poskytla žalobkyně, musela vynaložit jinému poskytovateli, bylo zohledněno, že většina poskytovatelů obdobných služeb byla plátci DPH. Odvolací důvod uzavřel, že odvolací důvod nesprávného právního posouzení v této otázce dán není.
[7] K námitce, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, odvolací soud uvedl, že tato námitka není důvodná, neboť důkazy „likvidací faktur“ a účetní závěrkou žalobkyně žalovaná nenavrhla, navíc nejde o důkazy, kterými by mohla být prokázána relevantní skutková tvrzení.
[8] K tvrzení žalované, že žalobkyni přeplatila o 50.833 Kč, protože však vzájemný návrh zní pouze na 10.573 Kč, měla by jí být přiznána tato částka jako část jejího přeplatku na bezesmluvní plnění v letech 2008 až 2011, odvolací soud uvedl, že domáhá-li se žalobkyně peněžité náhrady bezdůvodného obohacení vzniklého žalované plněním žalobkyně z neplatné smlouvy, případně v malé části bez právního důvodu, vyúčtované žalobkyní jí specifikovanými fakturami, bylo na žalované, která uplatnila námitku započtení svých pohledávek do výše žalobního požadavku a vzájemný návrh, aby tvrdila a prokázala existenci svých pohledávek vůči žalobkyni, které použila k započtení, jakož i existenci pohledávek tvořících vzájemný návrh. To se však žalované nezdařilo, přestože byla k takovým tvrzením a důkazům soudem prvního stupně vyzývána.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[9] Rozsudek odvolacího soudu, výslovně ve všech výrocích, napadla žalovaná dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek dle ní závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny nebo se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.
[10] Dovolatelka předně v bodě II. dovolání namítá, že odvolací soud ztotožněním se s právním názorem soudu prvního stupně, že dispozice se žalobou je věcí žalobce, hrubě právně pochybil, když ztotožnil skutkový a právní základ žaloby s dispozicí se žalobou, že se odvolací soud zcela absurdně zabýval v režimu bezdůvodného obohacení daňovými doklady vystavenými žalobkyní na základě neexistující smlouvy o dílo a vadně dospěl k závěru, že je důvodné, aby žalovaná uhradila předmětné daňové doklady, že se účastníkům nedostalo řádného poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř., čímž byla de facto dovolatelce znemožněna řádná obrana proti žalobě. Tvrdí, že v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu nenašla ucelenou judikaturu, která by řešila souvztažnosti mezi §95 a §96 o. s. ř. na straně jedné, §118a o. s. ř. na straně druhé a §101 odst. 1 o. s. ř. na straně třetí.
[11] V bodě III. dovolání žalovaná dovolacímu soudu předkládá otázku způsobu zjištění výše bezdůvodného obohacení při synallagmatickém plnění a namítá nesprávné právní posouzení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, a to jak co do jeho důvodu, tak i do jeho výše. Dovolatelka považuje postup, kdy odvolací soud řešil, zda a kdy žalovaná uhradila vybrané faktury žalobkyně, za nesprávný. Dle dovolatelky mají být proti sobě postavena veškerá plnění, která si účastníci tohoto řízení vzájemně poskytli za žalované období. Jinými slovy měla být poměřována veškerá plnění poskytnutá si účastníky navzájem za žalované období, a to tak, že na jednu strany měly být postaveny veškeré konkrétní výkony provedené žalobkyní a oproti tomu pak měla být na straně druhé postavena veškerá finanční plnění poskytnutá žalovanou ve prospěch žalobkyně. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výkladu §457 obč. zák., s níž je napadené rozhodnutí dle jejího názoru v rozporu.
[12] V bodě IV. dovolání dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení v otázce zohlednění DPH při vyčíslení obvyklé ceny plnění poskytnutého žalobkyní žalované. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu argumentuje ve prospěch závěru, že by mělo být bezdůvodné obohacení očištěno od DPH, neboť bezdůvodné obohacení není zdanitelným plněním. Dále z obsahu dovolání v bodě IV. vyplývá, že žalovaná zpochybňuje závěr soudů obou stupňů o neplatnosti smlouvy, když tvrdí, že k uzavření smlouvy nikdy nedošlo z důvodu nedostatku v projevu vůle žalobkyně, neboť na smlouvě chyběl podpis druhého jednatele. Nejedná se podle ní o případ, kdy by smlouva byla uzavřena a následně byla shledána její neplatnost, ale o případ, kdy od počátku žádná smlouva uzavřena nebyla. Jedná se tedy o případ bezdůvodného obohacení spočívajícího ve vzájemném plnění bez právního důvodu. Rovněž v posouzení této otázky neplatnosti smlouvy spatřuje přijatý závěr odvolacího soudu za rozporný s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
[13] V bodě V. dovolání dovolatelka namítá, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s navrhovanými listinnými důkazy, soud prvního stupně důkazy neprovedl, ani se s nimi nikterak nevypořádal, odvolací soud tento postup shledal správným s tím, že žalovaná důkazy nenavrhla, navíc nejde o důkazy, kterými by mohla být prokázána relevantní skutková tvrzení. Dovolatelka však má za to, že listinné důkazy řádně označila a doložila. Namítá, že rozhodnutí obou stupňů jsou zatížena vadou tzv. opomenutých důkazů, a odkazuje na závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky tzv. opomenutých důkazů, s níž je napadené rozhodnutí v rozporu. V bodě VI. pak dovolatelka namítá překvapivost rozhodnutí soudu prvního stupně.
[14] K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že jej navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
III. Přípustnost dovolání
[15] Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
[16] Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
[17] Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[18] Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
[19] Může-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
[20] Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019). Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016).
[21] Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak.
[22] Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem (podle mínění dovolatele) odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[23] Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018).
[24] Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
[25] Ve vztahu k námitkám v bodě II. dovolání (viz bod 10) dovolatelka shora uvedené náležitosti spočívající v uvedení předpokladů přípustnosti svého dovolání nevymezila, když z obsahu této části dovolání není patrno, kterou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem nebo při řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani od které ustálené rozhodovací praxe se řešení takové otázky odvolacím soudem odchyluje. Dovolací soud není oprávněn si takovou konkrétní otázku vymezit sám. Dovolání v této části tak představuje v tomto směru pouhou polemiku s posouzením věci provedeným odvolacím soudem, jež však přípustnost dovolání nezakládá. Vedle toho tvrzení žalované, že v dosavadní praxi Nejvyššího soudu dovolatelka nenašla ucelenou judikaturu, která by řešila souvztažnosti mezi §95 a §96 o. s. ř. na straně jedné, §118a o. s. ř. na straně druhé a §101 odst. 1 o. s. ř. na straně třetí, nepředstavuje řádné vymezení právní otázky, jež by měla být vyřešena ve smyslu §237 o. s. ř., nýbrž představuje shrnutí její polemiky s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem do zcela obecné (nekonkrétní) otázky. Dovolatelka zároveň touto otázkou nevymezuje žádnou konkrétní otázku, kterou by odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil, a jeho rozhodnutí tudíž na řešení této otázky nezávisí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, podle nějž dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
[26] K námitce žalované, že rozhodnutí obou stupňů jsou zatížena vadou tzv. opomenutých důkazů, Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Odvolací soud se od těchto judikatorních závěrů neodchýlil, když v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že důkazy „likvidací faktur“ a účetní závěrkou žalobkyně žalovaná nenavrhla, navíc nejde o důkazy, kterými by mohla být prokázána relevantní skutková tvrzení.
[27] Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně, k níž Nejvyšší soud dodává, že na žalovanou vytýkaný procesní nedostatek z její argumentace usuzovat nelze, poněvadž případný pro dovolatelku neočekáváný závěr obsažený v rozsudku soudu prvního stupně týkající se zohlednění DPH při vyčíslení obvyklé ceny plnění mohla dovolatelka účinně rozporovat v odvolacím řízení (což ostatně také učinila), a proto se nejedná o ústavněprávně reprobovanou překvapivost rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 3222/11, a ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 1515/13, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1519/2016). Jakkoliv tedy by mohl být pro žalovanou závěr o zohlednění DPH při vyčíslení obvyklé ceny subjektivně překvapivým, využila dovolatelka možnost vyjádřit nesouhlas s tímto v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
[28] Namítá-li dovolatelka nesprávné právní posouzení v otázce zohlednění daně z přidané hodnoty při vyčíslení obvyklé ceny plnění poskytnutého žalobkyní žalované spočívajícího v účetní a mzdové agendě a v poskytování ekonomického poradenství, pak ani tato otázka nečiní dovolání přípustným. Závěr odvolacího soudu (jenž se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně) – že vzhledem k tomu, že při kvantifikaci bezdůvodného obohacení je třeba vycházet z teze, dle níž je určující výše prospěchu obohaceného, nikoliv míra újmy ochuzeného, není namístě očišťovat peněžitou náhradu bezdůvodného obohacení o DPH, neboť při posuzování, oč se žalovaná obohatila, tedy jakou částku by za stejné plnění, jaké jí poskytla žalobkyně, musela vynaložit jinému poskytovateli, bylo zohledněno, že většina poskytovatelů obdobných služeb byla plátci DPH – je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2020.
[29] Ve výše uvedeném rozsudku se dovolací soud vyslovil ke specifické otázce zjišťování obvyklého nájemného porovnávací metodou při kvantifikaci bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizí věci, uzavíraje, že i v tomto směru je v zásadě relevantní nájemné sjednávané v porovnávaných smlouvách, ať již v sobě zahrnuje daň z přidané hodnoty, či nikoli; s tou výjimkou, že je-li aplikována porovnávací metoda ke zjištění obvyklého nájemného coby měřítka prospěchu uživatele věci, který je plátcem daně z přidané hodnoty a věc užívá v rámci své ekonomické činnosti za podmínek zakládajících nárok na odpočet daně dle §72 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., je v porovnávaných nájemních smlouvách, v nichž je platba nájemného sjednána s daní z přidané hodnoty, zapotřebí od této daně odhlédnout; je-li tedy v tomto případě v porovnávaných nájemných smlouvách sjednáno nájemné s daní z přidané hodnoty, je zapotřebí je od této daně očistit.
[30] Tyto judikatorní závěry lze obdobně vztáhnout i na projednávanou věc. Zohlednil-li tedy odvolací soud při vyčíslení obvyklé ceny plnění daň z přidané hodnoty – za situace, kdy žalovaná sama plátcem DPH nebyla – je jeho rozhodnutí v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Na uvedeném závěru nic nemění ani odkazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015), podle nichž bezdůvodné obohacení, tedy (bezesmluvní) plnění, lze navyšovat o DPH pouze v případech, kdy toto bylo smluvně zakotveno. Dovolatelka přehlíží, že v jí odkazovaných rozhodnutích dovolací soud posuzoval pouze to, zda bylo správné (ne)navýšit již vyčíslené bezdůvodné obohacení (bezesmluvní plnění) o daň z přidané hodnoty. V projednávané věci však odvolací soud pouze posuzoval otázku zohlednění DPH při samotném výpočtu bezdůvodného obohacení spočívajícího v provedených službách žalobkyní pro žalovanou. Napadené rozhodnutí tak nemůže být s těmito rozhodnutími v rozporu.
[31] Dovolání je však přípustné pro řešení otázky (ne)platnosti smlouvy označené jako o vedení účetní a mzdové agendy a poskytování ekonomického poradenství, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
[32] Dovolání je důvodné.
[33] S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) [srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a §775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)].
[34] Podle §133 odst. 1 obch. zák. statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak.
[35] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálená v závěrech:
1) Jedná-li jménem společnosti s ručením omezeným jediný jednatel, ačkoliv podle společenské smlouvy a zápisu způsobu jednání v obchodním rejstříku museli jménem společnosti jednat (uzavřít smlouvu) (alespoň) dva jednatelé, nelze takový projev vůle považovat za projev vůle společnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2685/2015, a další rozhodnutí dovolacího soudu v něm odkazovaná). Jinými slovy právní úkon, při kterém nebyl dodržen způsob jednání určený stanovami a zapsaný v obchodním rejstříku, nebyl právním úkonem společnosti (nešlo jej společnosti přičítat) a nezavazoval ji (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4725/2018, a ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1260/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5183/2015).
2) Posouzení, zda osoba, která jménem právnické osoby písemný právní úkon učinila, byla k tomuto oprávněna, není otázkou dodržení písemné formy právního úkonu, nýbrž posouzením, zda je příslušná právnická osoba takovým právním úkonem vázána či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 940/2006). Způsob jednání jménem společnosti, upravený ve společenské smlouvě a zapsaný v obchodním rejstříku, musí být dodržen bez ohledu na to, zda je pro předmětný právní úkon předepsána určitá forma, jinak nejde o projev vůle společnosti (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4223/2010, a ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2739/2012).
3) Důsledkem nedodržení zapsaného způsobu jednání společnosti ovšem není neplatnost právního úkonu učiněného v rozporu se stanovami určeným a v obchodním rejstříku zapsaným způsobem jednání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 760/2019, a ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4725/2018).
[36] Ze skutkových zjištění soudů v projednávané věci předně plyne, že v době uzavření smlouvy podle zápisu v obchodním rejstříku měli za žalobkyni jednat vždy alespoň dva jednatelé společně. Ve smlouvě jsou jako osoby jednající za žalobkyni uvedeni jednatelé M. a Š., smlouva však byla podepsána pouze jedním z nich, a to Š.
[37] Po právní stránce soud prvního stupně – a odvolací soud z tohoto závěru vycházel –dospěl k závěru, že předmětná smlouva nebyla platně uzavřena, když pro její platnost bylo potřebné, aby za žalobkyni byla uzavřena dvěma jednateli a v případě zvolené písemné formy v čl. V odst. 3 smlouvy i těmito jednateli podepsána, což se nestalo.
[38] Vycházel-li tedy odvolací soud ze závěru soudu prvního stupně, že písemná smlouva o vedení účetní a mzdové agendy a poskytování ekonomického poradenství je z důvodu nedostatku zástupčího oprávnění jednatele žalobkyně neplatná, není jeho právní posouzení v otázce (ne)platnosti předmětné smlouvy správné. Shora uvedené judikatuře odpovídá naopak posouzení, podle něhož nedodržení zapsaného způsobu jednání společnosti nezakládá ve vztahu mezi stranami neplatnost předmětné smlouvy. Právní posouzení odvolacího soudu je proto nesprávné.
[39] Skutečnost, že právní úkon nelze v době jeho vzniku přičítat obchodní společnosti (ačkoliv je činěn jejím jménem), však neznamená, že obchodní společnost není oprávněna jej analogicky dle pravidla obsaženého v §33 odst. 2 obč. zák. dodatečně schválit (ratihabovat), a tím na sebe vztáhnout jeho účinky (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 760/2019).
[40] Dodatečné schválení (ratihabice) je projevem vůle zastoupeného být vázán jednáním učiněným neoprávněným zástupcem (osobou, jež jednala bez zástupčího oprávnění, popř. jež své zástupčí oprávnění překročila); jako takové je právním úkonem zastoupeného. K analogické aplikaci právní úpravy zastoupení na jednání členů statutárních orgánů srov. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2314/2010.
[41] Podle §33 odst. 2 obč. zák. překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Neschválí-li zmocnitel překročení plné moci nebo jednání bez plné moci, může osoba, se kterou bylo jednáno, na zmocněnci požadovat buď splnění závazku nebo náhradu škody způsobené jeho jednáním. Ustanovení odstavce 2 neplatí, jestliže osoba, se kterou bylo jednáno, o nedostatku plné moci věděla (odst. 3).
[42] Ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. 27 Cdo 760/2019 vyslovil Nejvyšší soud právní závěry, podle nichž analogickou aplikací pravidla obsaženého v §33 odst. 2 obč. zák. lze dovodit, že jednal-li člen statutárního orgánu za obchodní společnost sám, ačkoli dle způsobu jednání obchodní společnosti zapsaného v obchodním rejstříku tak měli činit dva či více jeho členů, je z tohoto právního úkonu zavázán jednající člen statutárního orgánu, ledaže obchodní společnost právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Schválí-li obchodní společnost dodatečně právní úkon, který za ni učinil neoprávněný „zástupce“ (člen statutárního orgánu v rozporu s pravidlem „čtyř očí“), je tímto právním úkonem vázána od počátku (ex tunc). Obchodní společnost může postupem podle §33 odst. 2 obč. zák. dodatečně schválit právní úkon učiněný takovým neoprávněným „zástupcem“ (členem statutárního orgánu) i tehdy, nebyla-li třetí osoba (adresát právního úkonu) v dobré víře, že jednajícímu svědčí zástupčí oprávnění. Jinak řečeno, dobrá víra třetí osoby v zástupčí oprávnění jednajícího není podmínkou ratihabice podle §33 odst. 2 obč. zák. Pravidlo upravené v §33 odst. 3 obč. zák. „pouze“ znamená, že dodatečně neschválený právní úkon neoprávněného „zástupce“ (člena statutárního orgánu) učiněný vůči třetí osobě, která o nedostatku zmocnění věděla, neváže ani zastoupeného (obchodní společnost), ani neoprávněného „zástupce“ (jednajícího člena statutárního orgánu).
[43] K dodatečnému schválení by přitom mělo dojít bez zbytečného odkladu poté, kdy se o jednání, jakož i o tom, že je za ni učinil neoprávněný zástupce (člen statutárního orgánu), obchodní společnost dozví (obecně k počítání lhůty „bez zbytečného odkladu“ srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2970/2013). Obchodní společnost se o těchto skutečnostech dozví tehdy, když se o nich dozví některý z členů statutárního orgánu odlišný od člena, který neoprávněně jednal, popř. jiná osoba, jejíž vědomost o této skutečnosti lze přičítat obchodní společnosti (obecně k okruhu takových osob srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, uveřejněný pod číslem 9/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[44] Občanský zákoník neupravuje formu dodatečného schválení a volba formy dodatečného schválení závisí na obchodní společnosti. A to i tehdy, kdy zákon pro schvalovaný právní úkon formu stanoví. Vždy však musí být zjevné, že k tomu oprávněná osoba projevuje vůli jménem obchodní společnosti dodatečně schválit určitý právní úkon, učiněný za obchodní společnost neoprávněným zástupcem (členem statutárního orgánu) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2494/2016, uveřejněný pod číslem 148/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1883/2003].
[45] Nejvyšší soud současně v rozsudku ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněném pod číslem 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil a odůvodnil závěr, dle kterého je přípustné, aby právnická osoba (jakožto zastoupený) jednání učiněné takovýmto členem statutárního orgánu jednajícím buď bez zástupčího oprávnění, anebo toto zástupčí oprávnění překračujícím dodatečně schválila. Schválí-li právnická osoba dodatečně právní jednání, která za ni učinil neoprávněný zástupce, je tímto právním jednáním vázána od počátku (ex tunc). Od dodatečného schválení právního jednání (ratihabice) je nutné odlišit dodatečné (sukcesivní) jednání dalšího člena (dalších členů) statutárního orgánu právnické osoby uplatňující tzv. pravidlo čtyř či více očí. V takovém případě [kdy je zpravidla od počátku zřejmé, že za právnickou osobu jednají (budou jednat) členové statutárního orgánu společně] se právní jednání stává účinným až okamžikem, kdy vůli projeví poslední z nich (ex nunc). Odkazovaný rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 27 Cdo 4593/2017 byl přijat v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Vzhledem k (pro otázku zde řešenou) podobnosti právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 však jsou tyto závěry pro ni přímo použitelné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2065/2021).
[46] V další fázi řízení tak bude soud zejména zkoumat, zda žalobkyně v souladu s §33 odst. 2 obč. zák. dodatečně schválila smlouvu o vedení účetní a mzdové agendy a poskytování ekonomického poradenství.
[47] Dospěje-li soud k závěru, že žalobkyně smlouvu dodatečně neschválila, pak přichází v úvahu postup podle §451 odst. 1 a 2 obč. zák. (plnění bez právního důvodu).
[48] Nejvyšší soud se dále nezabýval námitkou nesprávného způsobu zjišťování výše bezdůvodného obohacení při synallagmatickém plnění, kdy žalovaná odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výkladu §457 obč. zák., neboť s ohledem na výše přijatý závěr dovolacího soudu o tom, že jednání, při kterém nebyl dodržen způsob jednání určený společenskou smlouvou a zapsaný v obchodním rejstříku, nezakládá ve vztahu mezi účastníky neplatnost předmětné smlouvy, bylo již bezpředmětné se touto námitkou zabývat. Je to z toho důvodu, že uvedený závěr dovolacího soudu (bod 38) zároveň vylučuje, aby důsledky zjištěného vztahu mezi účastníky bylo lze možno posoudit podle §457 obč. zák. Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Při výkladu ustanovení §457 obč. zák. dospěla rozhodovací praxe dovolacího soudu k ustálenému závěru, že povinnost ke vzájemnému vydání (resp. nahrazení) bezdůvodného obohacení podle tohoto ustanovení stíhá výhradně strany neplatné či zrušené smlouvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, a ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010). Nelze-li tedy na základě zjištěného skutkového stavu učinit závěr, že by žalobkyně uplatňující v řízení právo na vydání bezdůvodného obohacení byla stranou neplatné (či zrušené) smlouvy, pak nelze na projednávanou věc aplikovat §457 obč. zák.
V. Závěr
[49] Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto v odpovídajícím rozsahu zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
[50] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu