ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.206.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 206/2021-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. P., narozeného XY, bytem XY, b) P. P., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 87/95, proti žalovaným 1) A. Ch., narozenému XY, bytem XY, 2) J. Ch., narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 28/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2020, č. j. 26 Co 102/2020-238, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Iva Palkosky, advokáta se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. srpna 2019, č. j. 14 C 28/2018-143, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobci a) a b) jsou vlastníky ve výroku specifikovaných nemovitostí (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání obou žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. srpna 2020, č. j. 26 Co 102/2020-238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Akceptoval skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, zejména, že žalobci se neocitli ve stavu tísně (nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení či lehkomyslnosti), pročež žalovaní toho nemohli zneužít; „už vůbec ne tím, že jim jejich situaci připomínali a nabídli jim pomoc ve stavu tísně řešením, které si žalobci dobrovolně zvolili.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ovšem – jak bude dále rozvedeno – není přípustné.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je povinnou (nezbytnou) náležitostí dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) a současně nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. nevymezili dovolatelé konkrétní právní otázku (tato prima facie nevyplývá ani z obsahu dovolání), na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí a která by dle dovolatelů měla naplňovat některé z kritérií uvedené v §237 o. s. ř.
Dovolatelé předestírají své právní posouzení věci, které se v argumentačně nosných částech doslovně shoduje jak s podáním ze dne 16. 7. 2019 nadepsaným „Závěrečný návrh“, tak s odvoláním. Dovolání tedy staví na prosté polemice s právním posouzením věci odvolacím soudem (která je ani adekvátně nereflektuje), čímž ovšem nevymezují konkrétní právní otázku ani předpoklady přípustnosti dovolání (k tomu, že právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude zabývat konkrétně vymezenou právní otázkou srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 132/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, potažmo nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, bod 23, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 656/20, bod 22).
Vzhledem k výše uvedenému (absenci vymezení konkrétní právní otázky a předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla dovolateli (jejich advokátem) odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Odmítnutí dovolání pro nenaplnění zákonem stanovených náležitostí nemůže být považováno za přepjatě formalistické (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 8. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu