ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1233.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1233/2021-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: P. K., nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO: 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem Na Pankráci 30a/404, Praha 4, o zaplacení 980 375 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 621 625 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 12/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2020, č. j. 91 Co 279/2020-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 15 198 Kč, k rukám advokáta Mgr. Petra Kuchaře, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 7. 5. 2020, č. j. 11 C 12/2018-124, zamítl žalobu na zaplacení 980 375 Kč s příslušenstvím (výrok I), rovněž zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení 621 625 Kč (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal doplatku pojistného plnění sestávajícího ze škody na vozidle ve výši 707 375 Kč, škody 255 000 Kč jako nákladů za užívání náhradního vozidla a škody 18 000 Kč jako nákladů na zajištění znaleckého posudku, a o vzájemném návrhu žalované na vrácení poskytnutého pojistného plnění ve výši 621 625 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobcovo vozidlo, poškozené dne 23. 2. 2014 při dopravní nehodě zaviněné řidičem vozidla pojištěného u žalované, bylo téhož dne odtaženo do servisu, kde bylo mimo jiné zjištěno poškození automatické převodovky a po odsouhlasení její opravy zaměstnancem žalované bylo dne 10. 4. 2014 převezeno k opravě společnosti KAPS AUTOMATIC s. r. o., která dne 30. 4. 2014 zjistila plný rozsah poškození vozidla a přisoudila jej dopravní nehodě. Dne 5. 6. 2014 žalobce uhradil fakturu za opravu převodovky vystavenou téhož dne a vozidlo si odvezl. Na základě smlouvy o nájmu dopravního prostředku ze dne 24. 2. 2014 užíval žalobce náhradní vozidlo do 5. 6. 2014 a dne 16. 6. 2014 zaplatil za tento pronájem 255 000 Kč. Poté, co žalovaná poskytla žalobci pojistné plnění ve výši 621 625 Kč, vyzvala ho dne 30. 7. 2014 k jeho vrácení, neboť na základě dodatečného šetření a jí opatřeného znaleckého posudku vypracovaného znalcem Stanislavem Bartoněm zjistila, že poškození vozidla nekoresponduje s popsaným mechanismem vzniku a průběhu dopravní nehody. Z toho důvodu podala trestní oznámení na žalobce (v později zahájeném řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8 vznesla vzájemný návrh). Žalobce opatřil znalecký posudek, vypracovaný znalcem Ing. Jaroslavem Hartmanem, za který dne 5. 1. 2015 zaplatil 18 000 Kč a který potvrdil poškození vozidla a jeho souvislost s dopravní nehodou. Z policejním orgánem zadaného revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu Vysoké učení technické v Brně, Ústav soudního inženýrství, soud prvního stupně zjistil, že znalecký posudek Stanislava Bartoně, resp. postupy v něm užité, jsou nepřezkoumatelné a postupy Ing. Jaroslava Hartmana při vypracování jeho znaleckého posudku jsou technicky přijatelné, byť s množstvím nepřesností a numerických chyb. Žalovaná proti uplatněnému nároku vznesla námitku promlčení, kterou soud shledal důvodnou, neboť žalobce uplatnil nárok na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti, pro které podle §635 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), platí, že se promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje. Žalobce věděl o osobě odpovědné za škodu již v den dopravní nehody. O škodě na vozidle a jejím rozsahu se dozvěděl nejpozději 5. 6. 2014, kdy mu byla společností KAPS AUTOMATIC s. r. o. vystavena faktura za opravu automatické převodovky, kterou téhož dne zaplatil a opravené vozidlo si převzal, tudíž nárok byl promlčen 5. 6. 2017. O škodě v podobě nákladů za nájem náhradního vozidla se dozvěděl nejpozději k okamžiku zaplacení nájemného, tj. ke dni 16. 6. 2014, tento nárok tak byl promlčen 16. 6. 2017. O škodě v podobě nákladů na vypracování znaleckého posudku se dozvěděl nejpozději ke dni 5. 1. 2015, kdy odměnu znalci v hotovosti uhradil, a nárok tak byl promlčen 5. 1. 2018. Žalobu doručil soudu až 22. 1. 2018, tedy po uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty podle §635 odst. 2 o. z. ve spojení s 620 odst. 1 a §619 odst. 1 o. z. (k tomu soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2020, č. j. 91 Co 279/2020-160, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce ve výroku I a souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil, řízení o odvolání žalované proti výroku III a souvisejícímu výroku o náhradě nákladů zastavil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry o marném uplynutí promlčecích lhůt před podáním žaloby. Ve vztahu ke škodě na vozidle doplnil, že i pokud by žalobce nezískal vědomost o škodě převzetím faktury od společnosti KAPS AUTOMATIC s.r.o., která zjistila úplný rozsah poškození vozidla a jeho souvislost s dopravní nehodou, musel zcela jednoznačně mít znalost škody a příčinné souvislosti mezi ní a dopravní nehodou nejpozději dne 5. 1. 2015, kdy znalci Ing. Jaroslavu Hartmanovi, který potvrdil tvrzení žalobce co do průběhu dopravní nehody a poškození vozidla, zaplatil účtované znalečné. Pak by uplynula promlčecí lhůta nejpozději 5. 1. 2018, přičemž žaloba byla podána až 22. 1. 2018. Námitku žalobce, že se dozvěděl o rozsahu a výši škody až z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu Vysoké učení technické v Brně, Ústav soudního inženýrství, jenž potvrdil závěry znalce Ing. Jaroslava Hartmana, považoval odvolací soud za nedůvodnou, stejně jako námitku rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy odůvodněnou tím, že judikatura ke dni podání žaloby reflektovala řešení promlčení pojistného plnění ve lhůtě 1+3 roky od pojistné události. Odvolací soud dospěl naopak k závěru, že ve věci vztahu §635 odst. 2 o. z. a §626 o. z. neexistovala v okamžiku zahájení řízení žádná (natož konstantní) judikatura, která by založila dobrou víru žalobce při uplatnění jeho nároku.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že odvolací soud nesprávně posoudil počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, přičemž tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla za daných specifických skutkových okolností doposud řešena, a tím, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku porušení dobrých mravů vznesením námitky promlčení, která za daných okolnosti nebyla dovolacím soudem řešena. Nesouhlasil se způsobem, jakým odvolací soud aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu k posouzení okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o existenci a výši škody. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Odo 447/2001, namítl, že znalost o škodě závisí vždy na okolnostech konkrétního případu, přičemž jeho postupy včetně uplatnění nároku u soudu ovlivnilo především chování žalované, která proti němu podala trestní oznámení, což vedlo k zahájení úkonů orgánů činných v trestním řízení pro trestný čin pojistného podvodu. Žalobce nejdříve dnem seznámení se s revizním znaleckým posudkem nabyl vědomí o výši škody, jakož i o příčinné souvislosti, a to ve vztahu ke všem nárokům uplatněným žalobou. K otázce dobrých mravů a námitky promlčení jeho nároku uvedl, že i sám soud prvního stupně v průběhu řízení poukázal na to, že ve věci promlčení nároku na pojistné plnění existují rozdílné judikatorní závěry soudů. Jestliže tak rozhodovací praxe nebyla jednotná, nemělo by jít k tíži žalobce, že v průběhu projednání jeho věci byla věc sjednocena Nejvyšším soudem. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ve výroku, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, zrušil, stejně tak i výrok I a II soudu prvního stupně, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“), C. H. Beck, pod C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“)]. Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Rozhodoval-li odvolací soud o žalobě sestávající ze tří samostatných nároků, a to nároku na pojistné plnění za poškození vozidla v částce 707 375 Kč, na pojistné plnění za škodu spočívající v nákladech za užívání náhradního vozidla ve výši 255 000 Kč a o nároku na pojistné plnění za škodu spočívající v nákladech na vypracování znaleckého posudku ve výši 18 000 Kč, nepřevyšuje posledně uvedený nárok limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok. Proto je dovolání proti rozhodnutí o nároku na zaplacení 18 000 Kč nepřípustné a dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O zbývajících nárocích odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž je okolností rozhodnou pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle §620 odst. 1 o. z. vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, publikovaném ve Sbírce pod č. 91/2020, konstatoval, že dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, kdy se poškozený o relevantních skutečnostech skutečně dozvěděl a současně uzavřel, že i v poměrech občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 vědomost o škodě ve smyslu §620 o. z. není jen skutečnou vědomostí, ale je dána i tehdy, jestliže nositel práva, jehož promlčení je posuzováno, o rozhodných okolnostech vědět měl a mohl. Podle ustálené judikatury se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích, a není třeba, aby znal výši škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná [srov. např. i nadále použitelné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, Soubor, č. C 1168 a č. C 2445, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010]. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 551/2005, se poškozený o škodě dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích); není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně, například na základě odborného posudku, neboť soud z důvodu promlčení práva (nároku) na náhradu škody, jehož se účastník občanského soudního řízení dovolal, žalobu zamítne i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody. Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného učinit. Není přitom vyloučeno, že v případě dopravní nehody škůdce sezná škodu a její orientační výši již v den dopravní nehody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1250/2019). Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu neznamená nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Judikatura proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, Soubor, C 4273, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4311/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2189/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014).
Právní závěr odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby a o promlčení nároku na pojistné plnění za poškození vozidla je v souladu se shora citovanou judikaturou. Informaci o škůdci měl žalobce již v den dopravní nehody a informaci o škodě na vozidle a její orientační výši musel mít nepochybně nejpozději ke dni 5. 6. 2014, kdy uhradil opravu vozidla a odvezl si je, jak uzavřel odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně (není přitom vyloučeno, že znalost o škodě a její orientační výši měl žalobce již dříve, avšak to není pro posouzení promlčení nároku v tomto případě relevantní, když i při určení počátku běhu promlčecí lhůty dnem 5. 6. 2014 byl nárok při podání žaloby promlčen). Okolnost, že žalovaná provedla vlastní šetření, na základě kterého popírala příčinnou souvislost mezi dopravní nehodou a poškozením vozidla a podala trestní oznámení vůči žalobci, není pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty rozhodná, neboť nebrání tomu, aby v případném soudním řízení byla otázka příčinné souvislosti nehody předmětem dokazování. Žalobcovo pozdější seznámení se s revizním znaleckým posudkem nic nemění na tom, že nejpozději ke dni 5. 6. 2014 znal všechny rozhodné skutečnosti pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. Rovněž je správný závěr odvolacího soudu o promlčení nároku na pojistné plnění za škodu spočívající v nájmu náhradního vozidla. Nejpozdějším myslitelným okamžikem, kdy žalobce získal informaci o nákladech na pronájem náhradního vozidla, byl den uhrazení nájmu po skončení jeho užívání dne 16. 6. 2014 (byť i zde by bylo možno učinit závěr o počátku běhu promlčecí lhůty již dnem vrácení vozidla, když žalobce znal cenu za den nájmu z nájemní smlouvy a znal též počet dnů nájmu).
Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy její uplatnění je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5540/2015). Ze skutkového stavu zjištěného v řízení nevyplývá žádná skutečnost, která by vedla k závěru, že vznesením námitky promlčení byly porušeny dobré mravy. Žalobce neuvádí žádné jednání žalované, které by bylo možné pokládat za nemravné do té míry, že by vylučovaly důvodné vznesení námitky promlčení. Tvrzení, že v době podání žaloby byl žalobce v dobré víře o důvodnosti svého nároku a jeho promlčení ve lhůtě tři let, která počne běžet rok od pojistné události, bylo odvolacím soud dostatečně vypořádáno s tím, že neexistovala žádná judikatura Nejvyšší soudu ke vztahu §626 o. z. a §635 odst. 2 o. z., která by jeho dobrou víru mohla založit, a judikatura nižších soudů byla rozdílná. Tím spíš měl být žalobce dostatečně bdělým a uplatnit svůj nárok bez zbytečných odkladů. Odvolací soud se otázkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy dostatečně zabýval a svůj závěr zdůvodnil.
Právní závěr odvolacího soudu o promlčení nároků v subjektivních promlčecích lhůtách je plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Jelikož není důvodu pro závěr, že by se napadené rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 o. s. ř. přípustný. Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podle §243b, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 12 260 Kč podle §7 bodu 6. a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč podle §13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21% daní z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, která činí 2 638 Kč, celkem 15 198 Kč.
Poučení: Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu