ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3471.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3471/2020-263
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Martiny Vršanské ve věci žalobkyně: Dexindra s.r.o., IČO 04113811, sídlem Křižovnická 86/6, 110 00 Praha 1, zastoupená JUDr. Robertem Falbrem, advokátem se sídlem Kopeckého 1326/47, 169 00 Praha 6, proti žalované: L. P., IČO XY, sídlem XY, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna, a.s. , IČO 45272956, sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, zastoupená Mgr. Ondřejem Buchou, advokátem se sídlem Kostelní 840, 349 01 Stříbro, o zaplacení 1 779 686,46 Kč s příslušenstvím a částky 1 200 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 468/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, č. j. 28 Co 9/2020-238, 28 Co 58/2020-238, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, č. j. 28 Co 9/2020-238, 28 Co 58/2020-238, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 24 C 468/2018-155, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 779 686,46 Kč s příslušenstvím a dále částku 1 200 Kč (výrok I). Žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 223 549 Kč (výrok II) a dále povinnost zaplatit společně a nerozdílně náklady státu ve výši 4 112 Kč (výrok III ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 17. 12. 2019, č. j. 24 C 468/2018-169). Rozhodl tak o nároku na náhradu škody, která měla žalobkyni vzniknout v souvislosti se zastupováním žalovanou jako advokátkou v řízení o soudním prodeji zástavy vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 Nc 316/99 (následně pod sp. zn. 18 C 56/2012). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyni byla postoupena pohledávka za původním dlužníkem JARAMO, spol. s r.o. „v likvidaci“, (který v mezidobí zanikl) vzniklá z titulu dříve uzavřené uvěrové smlouvy, a to v celkové výši 1 757 961,46 Kč s příslušenstvím, zajištěná zástavním právem na nemovitostech nacházejících se v katastrálním území XY (obec XY), jejichž jediným vlastníkem se později stala J. M.. Právo na uspokojení pohledávky z prodeje zástavy bylo uplatněno původním věřitelem u Okresního soudu v Olomouci žalobou ze dne 1. 7. 1999 v řízení vedeném pod sp. zn. 7 Nc 316/99, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o nařízení prodeje zastavených nemovitostí. Na základě tohoto rozhodnutí byla následně vedena i exekuce, která však byla později zastavena z toho důvodu, že exekuční titul vydaný v řízení pod sp. zn. 7 Nc 316/99 byl materiálně nevykonatelný pro absenci údaje o výši zástavou zajištěné pohledávky a jejího příslušenství. Na základě podané žaloby pro zmatečnost pak usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2013, č. j. 18 C 56/2012-78, bylo předchozí pravomocné usnesení o nařízení prodeje zastavených nemovitostí ze dne 20. 1. 2000, č. j. 7 Nc 316/99-45, zrušeno a řízení o návrhu na nařízení prodeje těchto nemovitostí bylo po té vedeno u Okresního soudu v Olomouci pod novou spisovou značkou 18 C 56/2012. Do tohoto řízení pak s účinky ke dni 30. 4. 2016 vstoupila žalobkyně coby nabyvatelka zástavním právem zajištěné pohledávky, přičemž na základě plné moci ze dne 2. 2. 2016 byla v tomto řízení zastoupena žalovanou jako advokátkou. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2016, č. j. 18 C 56/2012-340, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 16. 3. 2017, č. j. 12 Co 336/2018-383, bylo řízení částečně zastaveno (z důvodu částečného zpětvzetí žaloby) a ve zbylé části byla žaloba na nařízení soudního prodeje zastavených nemovitostí ve vlastnictví J. M. zamítnuta. Stalo se tak s odůvodněním, že byla sice prokázána existence zajištěné pohledávky žalobkyně za dlužníkem JARAMO spol. s r.o. i zástavní právo k zástavě, jakož i vlastnické právo J. M. k zastaveným nemovitostem, avšak zástavní právo i nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vznikly v době do 31. 8. 1998, a proto podle aplikovatelných právních předpisů účinných od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998, se zástavní věřitel nemohl domáhat uspokojení ze zástavy návrhem na její prodej, nýbrž výhradně žalobou na zaplacení vůči zástavnímu dlužníkovi s tím, že uspokojení pohledávky se oprávněný věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy.
Soud prvního stupně na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci uzavřel, že žalovaná jako advokátka zastupující žalobkyni ve výše uvedeném řízení nejednala svědomitě a důsledně nevyužila všechny zákonné prostředky v zájmu svého klienta, jestliže nezkontrolovala správnost žaloby (jejího petitu) podané již v roce 1999, a to i s ohledem na judikaturu vyšších soudů, která byla ohledně daného právního problému (tedy ohledně otázky, jaké znění zákona má být v daném případě užito) již dlouhodobě ustálena a vyřešena, a nezměnila žalobní petit tak, aby mohl soud žalobě vyhovět. Tím způsobila „prohru“ svého klienta (žalobkyně) v daném sporu, neboť žaloba byla zamítnuta výhradně z důvodu nesprávně formulovaného žalobního petitu. Nic jiného nebránilo tomu, aby se žalobkyně domohla splnění své pohledávky na zástavním dlužníkovi. Žalobkyni v příčinné souvislosti s tímto jednáním žalované vznikla újma, neboť tak ztratila možnost uspokojení své pohledávky z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí (jejichž obvyklá minimální cena byla znalcem stanovena na 3 500 000 Kč) a zároveň neměla jakoukoliv jinou možnost, jak se domoci uspokojení této pohledávky na původním dlužníkovi.
K odvolání žalované a vedlejší účastnice na straně žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 28 Co 9/2020-238, 28 Co 58/2020-238, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 779 686,46 Kč s příslušenstvím a dále částku 1 200 Kč zamítl (výrok I), žalobkyni uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici na straně žalované náklady řízení ve výši 191 593 Kč (výrok II), rozhodl, že mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III) a žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení státu ve výši 4 112 Kč (výrok IV). Dle odvolacího soudu soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav, avšak jím provedené právní posouzení není správné. V daném případě chybí jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za újmu způsobenou při výkonu advokacie, totiž vznik škody představující výši pohledávky z úvěrové smlouvy zajištěné zástavním právem, a to v příčinné souvislosti s postupem žalované v řízení o nařízení prodeje zástavy. Odvolací soud přitom vycházel z povahy řízení o soudním prodeji zástavy jakožto první fáze realizace zástavního práva, které není klasickým nalézacím řízením, v němž by soudy bezezbytku zkoumaly veškeré hmotněprávní vztahy účastníků související se zástavou zajištěnou pohledávkou zástavního věřitele. Soud v tomto řízení neprovádí dokazování ke sporným tvrzením, a není proto rozhodné, zda dříve vzniklá pohledávka zástavního věřitele existuje i v okamžiku rozhodování o nařízení prodeje zástavy, popřípadě v jaké výši. Postup žalované nebyl sice zcela profesionální, neboť neupřesnila žalobní petit o informaci ohledně výše zajištěné pohledávky tak, aby byl materiálně vykonatelný. Samotné porušení právní povinnosti však ke vzniku odpovědnostního vztahu nestačí, nevznikne-li z protiprávního jednání (události) škoda. V řízení o soudním prodeji zástavy nemohla žalobkyně přijít o pohledávku zajištěnou zástavním právem a ani zánik dlužníka nemohl být v tomto řízení posuzovanou skutečností. Proto nelze dospět k závěru, že žalobkyni vznikla škoda ve výši pohledávky zajištěné zástavním právem, neboť majetková práva žalobkyně nebyla významnou skutečností, kterou by soud v řízení o soudním prodeji zástavy řešil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v plném rozsahu žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí jednak na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, a jednak na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V prvním případě se jedná o vyřešení otázky, zda a případně za jakých podmínek je dána odpovědnost advokáta za škodu, jestliže v řízení o soudním prodeji zástavy, týkajícím se práva i nároku zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky vzniklých v době do 31. 8. 1998, advokát porušil své profesní povinnosti (nesprávně formuloval žalobní petit) a v důsledku tohoto porušení byl návrh soudem pravomocně zamítnut, přičemž klient advokáta již následně neměl jinou možnost, jak svou pohledávku uspokojit. V této souvislosti pak dovolatelka klade další otázku, totiž zda v důsledku výše popsaného pochybení advokáta vznikne nebo může vzniknout jeho klientovi škoda ve formě ušlého zisku, spočívající v tom, že se jeho majetek nezvětšil prodejem zástavy, a zda je mezi takovým výkonem advokacie a škodou dána příčinná souvislost. V druhém případě naplnění podmínek přípustnosti dovolání žalobkyně uvádí, že odvolací soud se odchýlil od konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dovodil, že škoda nemohla vzniknout proto, že v řízení o soudním prodeji zástavy se neřeší otázka existence pohledávky a zániku dlužníka, a žalobkyně tedy nemohla o pohledávku přijít. Například podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 860/2002 totiž platí, že vznik škody (ušlého zisku) představované ztrátou majetkového přínosu, jenž poškozený mohl při obvyklém sledu událostí očekávat nebýt pochybení žalovaného při výkonu advokacie, předpokládá, že nárok oprávněné osoby (poškozeného) proti osobě povinné nemůže být již uspokojen ani vymáhán. V případě prokázání vzniku odpovědnosti advokáta za škodu není nezbytné, aby o tom, že se určitá pohledávka stala v důsledku jeho pochybení nevymahatelnou, musel rozhodnout soud například v řízení, v němž svou povinnost advokát porušil. Tuto otázku řeší jako předběžnou soud rozhodující v řízení o žalobním nároku na náhradu škody. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy podle dovolatelky založeno na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku vzniku škody na straně žalobkyně ve formě ušlého zisku. Bez úspěšného průběhu řízení o soudním prodeji zástavy jakožto první fáze realizace zástavního práva nelze postoupit do fáze druhé (exekuční), v níž se řeší i případné námitky zástavního dlužníka týkající se například existence zajištěné pohledávky, promlčení apod. Nebýt pochybení žalované, došlo by s ohledem na obvyklý a očekávatelný běh událostí k tomu, že by Okresní soud v Olomouci rozhodl o povinnosti zástavního dlužníka uhradit zástavnímu věřiteli částku odpovídající pohledávce, jejíhož uspokojení se zástavní věřitel může domáhat pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí. Po právní moci takového rozhodnutí by žalobkyně zahájila exekuční fázi realizace zástavního práva a s ohledem na hodnotu zástavy a zajištěné pohledávky by byla tato pohledávka včetně svého příslušenství uspokojena. Překážkou pro vznik odpovědnosti žalované za škodu pak není ani to, že se soud v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy nezabýval otázkou skutečné existence pohledávky. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud porušil zásadu zákazu překvapivosti rozhodnutí tím, že změnil rozsudek soudu prvního stupně, a to na základě názoru, který žádná ze stran sporu netvrdila a který je překvapivý pro všechny účastníky řízení. Odvolací soud neposkytl žalobkyni možnost, aby se k jeho právnímu názoru vyjádřila a případně uplatňovala odpovídající tvrzení nebo navrhovala provedení dokazování. Žádný z účastníků řízení netvrdil, ani neprokazoval, že by mezi nesprávným výkonem advokacie žalované a vznikem škody na straně žalobkyně nebyla dána příčinná souvislost. Odvolací soud tak postupoval v rozporu se závěry dovozenými v judikatuře Nejvyššího soudu, a to např. v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, sp. zn. 22 Cdo 1099/2007), či v rozhodovací praxi soudu Ústavního (např. nález sp. zn. IV. ÚS 560/08 či sp. zn. I. ÚS 777/07). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka též navrhla odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, a to ve vztahu k jeho výrokům II a IV, jimiž bylo žalobkyni uloženo nahradit náklady řízení ve výši celkem 195 705 Kč. Svůj návrh zdůvodnila tím, že neprodleným výkonem této části rozhodnutí odvolacího soudu by jí hrozila závažná újma, neboť okamžitá úhrada těchto nákladů navýšená o případné náklady exekuce by významně ovlivnila likviditu žalobkyně včetně schopnosti splnit závazky.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu stran absence základních předpokladů odpovědnosti advokáta za škodu. Existenci vztahu příčinné souvislosti mezi postupem advokáta a vznikem škody je třeba nejen tvrdit, ale i prokázat. Prokázala-li by žalobkyně tyto předpoklady, přicházelo by v úvahu prokázání liberačních důvodů žalovaným advokátem. Tvrzení žalobkyně o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu není správné, neboť žalovaná již ve svém podání ze dne 11. 7. 2019 poukazovala na žalobkyní neprokázanou existenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a případným vznikem škody. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), který je zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky odpovědnosti advokáta za újmu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je proto i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.
Podle §24 odst. 1 věty první zákona o advokacii advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie.
Úprava odpovědnosti za újmu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik újmy (škody) a příčinná souvislost mezi nimi. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie. Jinými slovy řečeno, jestliže by nebylo pochybení advokáta, nedošlo by ani ke vzniku újmy v majetkové sféře poškozeného klienta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikován pod C 1743 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor”).
Z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rovněž zcela nepochybně vyplývá závěr, že škoda způsobená v důsledku výkonu advokacie může spočívat i v tom, že pohledávka klienta uplatněná v soudním řízení se stane nedobytnou. V souvislosti s posouzením počátku běhu promlčecí lhůty práva na náhradu škody vůči advokátovi bylo opakovaně dovozeno, že škoda klientovi v postavení věřitele vzniká i tehdy, jestliže jeho pohledávka není uspokojena, dlužník odpírá dobrovolně plnit a plnění na něm již nelze soudně vymáhat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010, ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007, či ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5986/2016).
Spočívá-li škoda způsobená klientovi advokáta právě v tom, že v příčinné souvislosti s pochybením advokáta při výkonu advokátní činnosti ztratil klient reálnou možnost domoci se uspokojení své pohledávky, dospěla rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k závěru, že žalobce je v takovém případě povinen tvrdit a prokázat, že nebýt vadného výkonu advokátní činnosti uspokojení své pohledávky by se domohl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001). Soud pak jako předběžnou otázku řeší, zda by při řádném postupu advokáta s žalobou u soudu opravdu uspěl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, či rozsudek ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2533/2007). Ve vztahu k nedobytnosti pohledávky způsobené jejím promlčením pak Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že „pro účely náhrady škody způsobené tím, že se pohledávka stala nedobytnou, není nezbytné, aby závěr o nedobytnosti pohledávky byl učiněn v soudním řízení proti dlužníkovi, nýbrž pro závěr, že se jedná o nevymahatelnou pohledávku, je rozhodující objektivní zjištění, že se věřitel svého práva skutečně nedomůže“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, publikovaný pod č. 77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek téhož soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002).
V souzeném případě je předně třeba konstatovat, že odvolací soud ne zcela pregnantně vysvětlil, který z předpokladů odpovědnosti žalované coby advokátky za újmu způsobenou žalobkyni absentuje. V odůvodnění napadeného rozsudku je uvedeno, že chybí jeden z těchto předpokladů, přičemž dále se uvádí, že tím je vznik škody, a to v příčinné souvislosti s postupem žalované v řízení o nařízení prodeje zástavy (bod 12 odůvodnění). Není tedy úplně zřejmé, zda podle názoru odvolacího soudu chybí právě a jen naplnění předpokladu spočívajícího ve vzniku majetkové újmy nebo zda (též) nebylo možno dovodit existenci příčinné souvislosti. Poněkud nekoherentní vyložení důvodů rozhodnutí odvolacího soudu se pak projevilo i v argumentaci účastníků dovolacího řízení ohledně toho, zda v průběhu řízení bylo či nebylo tvrzeno, že mezi jednáním žalované a vznikem škody nebyla dána příčinná souvislost.
Z celkového kontextu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ovšem vyplývá, že žaloba nebyla shledána důvodnou toliko pro nenaplnění podmínky vzniku škody na straně žalobkyně. Ostatně z logiky věci vyplývá, že není-li dovozen vznik škody, nemůže být dán ani kauzální nexus mezi (neexistující) škodou a jednáním žalované, a je proto již nadbytečné se tímto předpokladem odpovědnosti za škodu zabývat.
Dále je možno z odůvodnění napadeného rozsudku dovodit, že škoda v majetkové sféře žalobkyně nemohla podle odvolacího soudu vzniknout již jen proto, že zamítnutím návrhu na nařízení prodeje zástavy pohledávka žalobkyně nezanikla (žalobkyně nemohla „přijít o pohledávku zajištěnou zástavním právem“) a že se soud v uvedeném řízení nezabýval existencí pohledávky žalobkyně, její výší či existencí obligačního dlužníka a ani se těmito otázkami z povahy tohoto řízení zabývat nemohl.
Odvolacímu soudu je možno dát zapravdu v tom, že soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou procesně oddělených fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1145/2007, publikované v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva, ročník 2008, svazek 9).
Dále je též možno odvolacímu soudu přitakat v tom, že samotným zamítnutím návrhu na nařízení prodeje zástavy pohledávka (zajištěná zástavním právem) nezaniká.
Ovšem pod prizmatem výše citovaných judikaturních závěrů vztahujících se k odpovědnosti advokáta za újmu způsobenou při výkonu advokacie je třeba uzavřít, že ztratí-li zástavní věřitel možnost domoci se uspokojení své pohledávky prodejem zástavy, vzniká na jeho straně majetková škoda ve výši, ohledně které by – nebýt pochybení advokáta – byla jeho pohledávka z výtěžku prodeje zástavy uhrazena. Zástavní právo je právním institutem, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Jestliže tedy zástavní věřitel přijde o možnost uspokojit svou pohledávku z výtěžku zpeněžení zástavy a jinou možností, jak se domoci jejího uhrazení, nedisponuje (například jako v souzeném sporu z toho důvodu, že obligační dlužník zanikl bez právního nástupce), je zřejmé, že v jeho majetkové sféře došlo ke vzniku újmy spočívající v tom, že nedosáhl zvětšení svých aktiv, a to právě v tom rozsahu, v jakém by bylo možno za pravidelného chodu událostí očekávat uhrazení jeho pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy.
Jinými slovy řečeno, jestliže se zamítnutím návrhu na nařízení prodeje zástavy stane pohledávka (zástavního) věřitele soudně nevymahatelnou, je ve smyslu závěrů shora uvedených třeba dovodit, že na jeho straně došlo ke vzniku majetkové újmy (škody).
Rovněž tak z výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že k učinění si tohoto závěru není nezbytné, aby nedobytnost pohledávky byla konstatována (vyslovena) v jiném soudním rozhodnutí, ani není třeba, aby bylo soudem v jiném řízení (například v řízení o návrhu na nařízení prodeje zástavy) deklarováno, že pohledávka zástavního věřitele skutečně existovala, že byla zajištěna příslušným zástavním právem a že z výtěžku prodeje zástavy mohla být tato pohledávka (zcela nebo částečně) uspokojena. Všechny tyto otázky, případně další relevantní okolnosti, musí (pakliže jsou učiněny předmětem sporu) zodpovědět jako předběžné (prejudiciální) soud v řízení o náhradu škody.
Nemůže být proto rozhodné, že se soud v řízení o návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy nezabýval a ani zabývat nemohl existencí či výší zástavním právem zajištěné pohledávky, kterak konstatoval odvolací soud v souzeném sporu. Ostatně, i kdyby se tak stalo, mohla by být táž otázka znovu otevřena i v řízení o žalobě na náhradu škody, neboť po skončení řízení o návrhu na nařízení prodeje zástavy by mohlo dojít k částečnému či úplnému zániku zajištěné pohledávky (například z důvodu prekluze nebo poskytnuté úhrady), anebo by naopak mohlo dojít k jejímu navýšení (např. z důvodu nárůstu příslušenství pohledávky, které je rovněž zástavním právem zajištěno).
Dovolací soud považoval za důvodnou i námitku žalobce vztahující se k postupu odvolacího soudu, jenž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, aniž účastníkům řízení, resp. jejich zástupcům, zpřístupnil svůj předběžný názor na způsob rozhodnutí sporu. Za nepředvídatelné je přitom třeba pokládat především takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4445/2016, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3479/2018). Jestliže otázka vzniku majetkové újmy na straně žalobkyně nebyla v řízení před soudem prvního stupně zpochybňována a nebyla učiněna ani předmětem odvolacího řízení, muselo být pro účastníky řízení (zejména pak pro žalobkyni) neočekávané, že právě na závěru o absenci vzniku škody odvolací soud založil své měnící rozhodnutí. Uvedeným postupem odvolacího soudu tak byla žalobkyně zbavena možnosti skutkově a právně argumentovat ve prospěch svého, dosud nezpochybněného, tvrzení, že na její straně došlo ke vzniku škody.
Žalovaná v této souvislosti namítá, že ve svém podání ze dne 11. 7. 2019 snášela argumenty stran neprokázání existence příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzenou škodou a vytýkaným jednáním žalované, z čehož dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být pro žalobkyni překvapivé. Nicméně – jak zdůrazněno výše – na tomto závěru není rozhodnutí odvolacího soudu založeno a je opřeno toliko o ten důvod, že zamítnutím návrhu žalobkyně na nařízení prodeje zástavy nemohla žalobkyni vzniknout škoda, neboť nedošlo k zániku její pohledávky.
Z právě uvedeného se podává nesprávnost úvah odvolacího soudu, na nichž založil své měnící rozhodnutí, je tedy založeno na nesprávném právním posouzení věci, a proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, jakož i v akcesorických nákladových výrocích II až IV, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání žalobkyně rozhodl v přiměřené lhůtě, nezabýval se jejím návrhem na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku v jeho výrocích II a IV. Z důvodu zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá toto rozhodnutí veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, a to včetně vykonatelnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu