ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3630.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 3630/2019-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: V. L. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem náměstí Míru 142/88, Svitavy, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o 404 551 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 181/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, č. j. 54 Co 121, 122/2019-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 23 C 181/2016-136, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 1. 3. 2019, č. j. 23 C 181/216-145, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 404 551 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení z částek 136 372 Kč, 2 756 Kč a 2 452 Kč (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III) a o povinnosti žalované uhradit soudní poplatek (výrok IV). Žalobce se domáhal pojistného plnění na náhradu škody v částce 404 551 Kč s příslušenstvím (částka se skládala z požadavků na doplacení poloviny základního odškodnění bolestného (správně bolesti) ve výši 198 780 Kč, poloviny základního odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 58 380 Kč, poloviny náhrady účelně vynaložených nákladů léčení ve výši 11 417 Kč, poloviny náhrady nákladů za poškozený oděv žalobce ve výši 2 452 Kč, poloviny náhrady nákladů vynaložených žalobcem na pořízení příslušných lékařských posudků vyčíslujících výši jeho nároku z titulu náhrady bolestného a z titulu ztížení společenského uplatnění ve výši 2 987 Kč, náhrady ztráty na výdělku za dobu trvání pracovní neschopnosti žalobce ve výši 121 128 Kč, základního odškodnění bolestného ve výši 4 860 Kč, jež měl utrpět v souvislosti s následně podstoupenou rekonstrukční operací zjizveného místa levého třísla, poloviny náhrady ztráty na výdělku za dobu trvání pracovní neschopnosti související se zmíněnou rekonstrukční operací ve výši 3 791 Kč, poloviny náhrady účelně vynaložených nákladů léčení souvisejících se zmíněnou reoperací ve výši 573 Kč a poloviny nákladů vynaložených na vypracování lékařského posudku vyčíslujícího výši jeho nároku z titulu náhrady bolestného souvisejícího s uvedenou rekonstrukční operací ve výši 186 Kč). Soud vyšel ze zjištění, že dne 21. 10. 2012 v 03:13 hod. v obci Litomyšl, na ulici V. K. Jeřábka (silnice II/358), došlo k dopravní nehodě, při níž se střetlo motorové vozidlo tovární značky XY (pro případ odpovědnosti za škodu zapříčiněnou svým provozem pojištěné u žalované) se žalobcem, jenž byl pod vlivem alkoholu (1,13 g/kg alkoholu v krvi) a oblečen v černém oblečení bez reflexních prvků ležel v pravém jízdním pruhu. Žalobce při nehodě utrpěl zlomeninu lebeční kosti, poranění ramene, zlomeninu klíční kosti, sériovou zlomeninu čtvrtého až desátého žebra, poranění plic, zlomeninu předloktí a několik zlomenin ruky. Řidič vozidla sice inkriminovaným místem projížděl povolenou rychlostí (pohyboval se rychlostí 43 až 49 km/h), kvůli tmě a mlze však byla snížena viditelnost na vzdálenost 5 až 20 m. Nebyl tak schopen, přestože na překážku v provozu reagoval včas, výrazněji změnit směr a rychlost své jízdy tak, aby střetu zabránil. Aby bylo možno vzniku dopravní nehody zabránit, nesměla by rychlost vozidla být vyšší než 36,4 km/h. Po právní stránce soud posoudil věc podle §6 odst. 2 písm. b) a §9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve spojení s §441, §444 odst. 1 a 2, §446, §449 odst. 1 a §427 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a uzavřel, že žalobce se na způsobení předmětné dopravní nehody podílel stejnou měrou jako řidič uvedeného motorového vozidla. Pokud tudíž žalovaná poskytla žalobci pojistné plnění v rozsahu 50 % jím nárokované náhrady škody, lze uvedený rozsah plnění shledat dostatečným. Soud pak vyhověl pouze požadavku žalobce na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve vztahu k části doplatku jednotlivých dílčích nároků, který byl žalovanou uhrazen až po zahájení řízení.
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 54 Co 121, 122/2019-168, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé co do částky 125 988 Kč s příslušenstvím zrušil, jinak, tj. co do částky 278 563 Kč s příslušenstvím, jej potvrdil (výrok I) a dále ve výroku III o povinnosti k náhradě nákladů řízení a výroku IV o povinnosti k úhradě soudního poplatku jej rovněž zrušil (výrok II) a ve zrušeném rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a po právní stránce potvrdil jeho závěr o míře podílu žalobce na vzniku škody, v jehož důsledku byla vůči žalované dovozena povinnost k náhradě této škody v rozsahu jedné poloviny. Ohledně nároků na doplacení náhrady ztráty na výdělku za dobu trvání pracovní neschopnosti žalobce ve výši 121 128 Kč a doplacení základního odškodnění bolesti ve výši 4 860 Kč, jež žalobce měl utrpět v souvislosti s následně podstoupenou rekonstrukční operací zjizveného místa levého třísla, však panoval mezi účastníky spor a soud prvního stupně se v této části nevypořádal s otázkou oprávněné výše zmíněných nároků. V tomto směru jeho rozhodnutí postrádá nejen jakékoli právní posouzení, ale i skutková zjištění, na jejichž základě by bylo možné zmíněné právní posouzení vystavět. V této části proto odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatek důvodů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé co do částky 278 563 Kč s příslušenstvím potvrzen. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1264/2002). Namítá nesprávnou aplikaci §441 obč. zák. s tím, že hlavní příčinou vzniku škody bylo jednání řidiče, který podvozkovou částí svého vozidla zachytil žalobce, který pod vozidlem zůstal zaklíněný. Řidič nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povaze vozovky a zejména povětrnostní situaci. Žalobce sice svým jednáním založil prvotní předpoklad vzniku škody na jeho zdraví, avšak na srážce samotné se již aktivně nepodílel, po vozovce se nepohyboval a ke vzniku škody ničím dalším nepřispěl. Řidiči nic nebránilo jet pomaleji, tudíž se ve smyslu §428 obč. zák. nezprostil odpovědnosti. Dovolatel tedy nesouhlasí s tím, jak soudy stanovily míru jeho spoluzavinění na způsobené škodě, která nezávisí na tom, kolik ustanovení vyhlášky nebo zákona oba účastníci nehody porušili. Má za to, že řidič vozidla je odpovědný ze 100 %. Namítá rovněž vadu řízení, že nebyl řádně předvolán k nařízenému jednání před odvolacím soudem. Za nesprávný považuje odkaz odvolacího soudu na řízení, v němž byl určen shodně jeho podíl na vzniku škody, neboť v uvedeném řízení byl jiný okruh účastníků (řidič vozidla XY a žalobce) a věc byla posuzována podle jiných ustanovení (§420 obč. zák.); v této souvislosti dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 43/2002. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a vrátil mu ho v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu nijak nevybočuje z konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu a plně se s ním ztotožňuje. Navrhla proto, aby bylo dovolání odmítnuto a přiznána jí náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019). V posuzovaném případě napadl dovolatel rozsudek odvolacího soudu pouze v rozsahu, v němž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé co do částky 278 563 Kč s příslušenstvím. Tato částka se mimo jiné skládá z nároku na doplacení poloviny náhrady účelně vynaložených nákladů léčení ve výši 11 417 Kč, nároku na doplacení poloviny náhrady nákladů za poškozený oděv žalobce ve výši 2 452 Kč, nároku na doplacení poloviny náhrady ztráty na výdělku za dobu trvání pracovní neschopnosti související se zmíněnou rekonstrukční operací ve výši 3 791 Kč a nároku na doplacení poloviny náhrady účelně vynaložených nákladů léčení souvisejících se zmíněnou reoperací ve výši 573 Kč. Jelikož tyto nároky nepřevyšují limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání v tomto rozsahu nepřípustné.
Žalobcem rovněž uplatněný nárok na zaplacení nákladů na znalecké posudky ve výši 2 987 Kč a 186 Kč je příslušenstvím uplatněných nároků ve smyslu §513 o. z., podle něhož jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se k příslušenství při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu nepřihlíží. Proto dovolací soud dovolání směřující proti rozhodnutí o tomto příslušenství pro bagatelnost neodmítl, když zjevně jde o náklady spojené s uplatněním pohledávek na bolestném a náhradě za ztížení společenského uplatnění. Přiznání tohoto příslušenství soudním rozhodnutím je závislé na výsledku řízení, v daném případě řízení dovolacího (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1924/2021).
Dovolací soud se dále zabýval pouze zbývajícími nároky, tj. pokud bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o částce 257 160 Kč (nároky na doplacení poloviny základního bolestného ve výši 198 780 Kč a doplacení poloviny základního odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 58 380 Kč), přičemž byl vázán uplatněným dovolacím důvodem (tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu – §242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) ohledně posouzení právní otázky rozsahu spoluúčasti dovolatele na škodě vzniklé na jeho zdraví.
Otázku spoluzavinění poškozeného upravuje §441 obč. zák., jehož východiskem je skutečnost, že škoda nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. K tomu, aby bylo založeno spoluzavinění (přesněji spoluzpůsobení škody) poškozeného podle §441 obč. zák., musí jít o takové jeho jednání či opomenutí, jež se podílelo na vzniku škody; mezi jeho jednáním a škodlivým výsledkem musí být vztah příčiny a následku. V rozsahu, v jakém se podílelo jednání poškozeného na vzniku škody, je vyloučena odpovědnost škůdce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3966/2009). Při poměrném rozdělení škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, vychází se z míry účasti každého z nich na vzniku škody, zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a jak u škůdce tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Pro závěr, nakolik se při dopravní nehodě na vzniku škody podílelo i jednání samotného poškozeného, nelze vycházet jen ze srovnání obecného rozsahu povinností ukládaných pravidly silničního provozu jednotlivým účastníkům ani z porovnání počtu porušených povinností na straně škůdce a na straně poškozeného v konkrétní situaci. Rozhodující je posouzení, nakolik se na škodlivém výsledku podílely jednotlivé příčiny na obou stranách, a z hlediska porušení právní povinnosti škůdcem a poškozeným je podstatné zejména to, o jak významné povinnosti šlo, jak závažné bylo jejich porušení a jaký vliv mělo na vznik škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1264/2002, publikovaného pod C 2358 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“, nebo ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1200/2013). Na straně poškozeného zákon nevyžaduje porušení právní povinnosti, proto může být jeho účast na vzniku škody založena i dalšími okolnostmi na jeho straně, včetně náhody, která se mu přihodila.
Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228, nebo rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017). S těmito judikatorními závěry je dovoláním napadený rozsudek v souladu. Vzhledem k tomu, že §441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409).
Závěr odvolacího soudu o míře spoluúčasti žalobce na vzniku škody vychází jak z konkrétních okolností posuzované věci, tak i z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu. Jestliže za daného skutkového stavu (který nepodléhá dovolacímu přezkumu) dovodil odvolací soud, že okolnosti na straně žalobce podstatně (v rozsahu srovnatelném s příčinami na straně řidiče) přispěly ke vzniku škody na jeho zdraví a stanovil-li míru jeho spoluúčasti na 50 %, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená. Nelze tak nic vytknout jeho závěru, že z hlediska posouzení příčin vzniku předmětné dopravní nehody bylo třeba shledat relevantním nejen fakt, že za situace, kdy by řidič motorového vozidla jednal v souladu s jej zavazujícími pravidly provozu na pozemních komunikacích, k dopravní nehodě by nedošlo, ale i to, že stejný závěr lze v plném rozsahu vztáhnout i na jednání poškozeného žalobce. Stejně tak lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že jednání dovolatele lze vnímat i jako porušení jeho prevenční povinnosti podle §415 obč. zák., neboť evidentně nezachoval potřebnou obezřetnost či pozornost při svém jednání, a také se závěrem, že s ohledem na tzv. princip omezené důvěry v dopravě nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, a tedy i chodci (srov. Již odvolacím soudem zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, a též rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 7. 1981, sp. zn. 3 Tz 20/81, uveřejněné pod č. 43/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní).
Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1264/2002, jímž byl podíl řidiče na vzniku škody stanoven v rozsahu 75 %, není zcela přiléhavý, neboť v něm šlo o případ přejetí osoby ležící na přehledném úseku komunikace řidičem vozidla, který byl pod vlivem alkoholu, nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, nevěnoval se plně řízení a následně z místa nehody ujel. Naproti tomu odvolací soud přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1200/2013, v němž byl s ohledem na srovnatelný podíl řidiče a poškozeného na vzniku škody určen rozsah spoluzavinění na 50 %.
Případná není ani námitka dovolatele, že soudy se náležitě nezabývaly objektivní odpovědností řidiče vozidla dle §427 obč. zák. a otázkou jeho případné liberace ve smyslu §428 obč. zák. Jak již správně zmínil odvolací soud, v projednávané věci byla vyloučena plná odpovědnost řidiče, respektive provozovatele vozidla nikoli z důvodu zproštění jeho odpovědnosti na základě liberačního důvodu podle §428 obč. zák., nýbrž z důvodu spoluzavinění dovolatele na vzniku škody ve smyslu §441 obč. zák., tedy z důvodu částečné absence příčinné souvislosti mezi okolnostmi, za něž odpovídá provozovatel vozidla, a škodlivým následkem.
Námitka dovolatele, že nebyl řádně předvolán k nařízenému jednání před odvolacím soudem, představuje námitku vady řízení, ke které však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není v posuzované věci splněno. Pro úplnost lze dodat, že dle obsahu spisu byl dovolatel o odvolacím jednání konaném dne 13. 6. 2019 řádně vyrozuměn prostřednictvím svého zástupce písemností doručnou do datové schránky dne 22. 5. 2019.
Konečně k námitce vytýkající odvolacímu soudu odůvodnění shodného určení podílu žalobce na vzniku škody poukazem na rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 14 C 172/2014 lze uvést, že odvolací soud vycházel (v rozporu s tvrzením dovolatele) ze zjištění, že okruh účastníků v uvedeném řízení byl shodný, pouze vystupovali v opačném procesním postavení. Podíl poškozeného se i v takovém případě řídí ustanovením §441 obč. zák., jak vyplývá i z dovolatelem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 43/2002, uveřejněného pod číslem 15/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní; námitka „zcela jiných právních podmínek“ a případného (implicitně naznačovaného) rozporu s citovaným judikátem je tedy zjevně bezdůvodná. V souladu s ustálenou judikaturou je pak i závěr odvolacího soudu, že posouzení otázky spoluzavinění shodně s již pravomocným rozhodnutím vycházejícím z téhož skutkového základu mezi týmiž účastníky je minimálně v souladu s legitimním očekáváním, že uvedený způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývající z pravomocného soudního rozhodnutí bude i v tomto (nyní projednávaném) případě obdobný (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2901/2007).
V dovolání uplatněné námitky tak nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na paušální náhradu nákladů za své vyjádření k dovolání ve výši 300 Kč podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu