ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1195.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1195/2021-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: městská část Praha 11 , IČ 00231126, se sídlem v Praze 4, Ocelíkova 672/1, proti žalovanému: Fotbalový klub Tělovýchovná jednota Háje-Jižní město, pobočný spolek , IČ 61383163, se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1297/9, zastoupený JUDr. Christianem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2033/8, o 283 156 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 350/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2020, č. j. 70 Co 289/2020-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2020, č. j. 70 Co 289/2020-151, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. 5. 2020, č. j. 10 C 350/2016-131, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 283 156 Kč se specifikovaným příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný v celém rozsahu dovolání. Zpochybňuje závěr, že pozemek parc. č. 3336/75 v k. ú. Chodov vlastněný žalobcem v rozhodném období (od ledna do června 2014) užíval (bez právního důvodu), aniž byl v dobré víře o tom, že je jeho nájemcem, a z něj rezultující konkluze, že je žalobci za dané období povinen vydat rovněž příjmy a užitky získané provozováním tohoto pozemku jako parkoviště (§3003 a §3004 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen – „o. z.“), kladl otázku, zda je dobrá víra uživatele pozemku v existenci nájemního poměru vyloučena již jen doručením výpovědi z nájmu pozemku dané pronajímatelem. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 68/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 3348/14.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Otázka, zda někdo jednal v dobré víře či nikoliv, není otázkou skutkovou, ale právním posouzením; soud zváží, zda zjištěné skutečnosti dobrou víru v dané věci objektivně vylučují anebo zda účastník řízení byl v dobré víře. Hodnocení důkazů pak směřuje ke zjištění skutkového stavu, tedy okolností, na které lze úsudek o existenci dobré víry vázat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016). Posouzení otázky dobré víry uživatele o tom, že pozemek užíval po právu, je přitom věcí úvahy soudů v nalézacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). Při jejím řešení je třeba přihlížet ke všem okolnostem daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016). Dobrou víru je pak vždy nutno hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska účastníka řízení (z hlediska jeho osobního přesvědčení); viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015. Zákon totiž neposkytuje ochranu nedbalému uživateli, který byl sice (snad, možná) subjektivně přesvědčen o tom, že mu vykonávané právo k pozemku svědčí, ovšem jeho omyl byl se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu neomluvitelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016). O dobré víře lze tedy uvažovat tam, kde se subjekt mylně domnívá, že mu určité právo svědčí, a jde přitom o omyl omluvitelný, tedy takový, k němuž došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu konkrétního případu po každém požadovat. Je proto nezbytné vždy brát v úvahu, zda subjekt neměl, resp. nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že mu právo náleží. Dobrá víra přitom zaniká ve chvíli, kdy se subjekt od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu právo svědčí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003). Uvedené úvahy pak mohou být předmětem dovolacího přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).
Jestliže tedy při posuzování dobré víry dovolatele o tom, že je nájemcem předmětného pozemku, zohlednil odvolací soud okolnosti, že dne 2. 5. 2012 byla dovolateli doručena výpověď pronajímatele z nájemního poměru k pozemku (založeného smlouvou ze dne 16. 10. 1995 na dobu neurčitou) s výpovědní lhůtou tří měsíců, smluvní strany se dne 19. 3. 2013 dohodly na vyklizení pozemku k 3. 4. 2013 (k čemuž ovšem nedošlo), dne 14. 6. 2013 se dovolatel seznámil s pronajímatelem u soudu uplatněnou žalobou o vyklizení pozemku (žalobě bylo vyhověno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 23. 10. 2014) a dovolatelem vznesená žaloba o určení neplatnosti výpovědi z nájmu pozemku byla zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 6. 6. 2013, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. 2. 2014, a dovodil z nich, že zjištěné skutečnosti (dovolací soud je při posouzení dovolatelem vymezené otázky vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1039/2019, jakož i judikaturu v něm odkazovanou) v dané věci objektivně vylučují dobrou víru dovolatele v existenci nájemního poměru v rozhodném období (od ledna do června 2014), nejsou jeho závěry nikterak nepřiměřené. Je přitom zjevné, že se úvahy odvolacího soudu neodvíjely izolovaně od zjištění, že dovolateli byla pronajímatelem dne 2. 5. 2012 doručena výpověď z nájmu pozemku (jak je vytýkáno v dovolání), nýbrž se opírají i o další prokázané skutkové okolnosti. Při znalosti všech uvedených rozhodných skutečností by pak žádná osoba průměrného rozumu v dobré víře o trvání nájemního poměru – objektivně vzato – nadále setrvávat již nemohla (viz §4 či §7 o. z.). Úvahy odvolacího soudu o nedostatku dobré víry dovolatele jsou tedy plně souladné s výše citovanou judikatorní praxí. Vzhledem k individuálním skutkovým poměrům projednávané věci, v níž byly prokázány okolnosti jednoznačně vylučující dobrou víru dovolatele, se pak v přítomném sporu očividně neprosadí ani závěry podávající se z dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 68/2007 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3348/14.
Zpochybňuje-li přitom dovolatel závěry odvolacího soudu o neexistenci své dobré víry v trvání nájemního vztahu k předmětnému pozemku prostřednictvím polemiky o tom, z jakých skutkových zjištění soud při svém posouzení vycházel, nese se jeho kritika v rovině skutkové, a nikoliv právní. Jakkoliv přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti výše řečenými výtkami napadá skutková zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k tomuto výroku (jež v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňuje toliko jako výrok akcesorický) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. ).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce představuje paušální náhrada za podání vyjádření k dovolání nezastoupeným účastníkem řízení ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu