ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1381.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1381/2021-692
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Tachov , se sídlem v Tachově, Kostelní 66, IČO 48326593, zastoupené JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem v Plzni, Lukavická 2012/22, proti žalovaným 1) K. M. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou se sídlem ve Stříbře, Masarykovo náměstí 8, a 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, Územní pracoviště Plzeň, Plzeň, Radobyčická 14 , o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 244/2015, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. září 2020, č. j. 61 Co 294/2019-603, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Klaila, advokáta se sídlem v Plzni, Lukavická 2012/22.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Plzni k odvolání žalovaných výrokem I. rozsudku ze dne 9. 9. 2020, č. j. 61 Co 294/2019-603, potvrdil ve výroku I. (v pořadí třetí) rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 5. 6. 2019, č. j. 3 C 244/2015-498, a (doplňující) rozsudek ze dne 21. 5. 2020, č. j. 3 C 244/2015-568 [kterým bylo určeno, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemků parc. č. XY o výměře 502 m², parc. č. XY o výměře 4769 m ², parc. č. XY o výměře 2618 m ² a parc. č. XY o výměře 7567 m², všech v k. ú. XY, obec XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrálního pracoviště XY, „vytvořených“ geometrickým plánem Ing. Jany Pekarské č. 239 - 1/2018, ze dne 13. 2. 2018, který je součástí tohoto rozsudku], ve výroku II. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) jej změnil, a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku (výrok II.) a že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám jejího zástupce (výrok III.).
Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě podané žalobkyní, jakožto oprávněnou osobou, podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb., neboť shodně dospěly k závěru, že kupní smlouva uzavřená dne 15. 8. 2012 (s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 7. 9. 2012) mezi právním předchůdcem žalované 2) Pozemkovým fondem České republiky a žalovaným 1) o převodu označených pozemků podle §7 odst. 1 písm. d) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, je absolutně neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, pro rozpor s blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, a že v dané věci nejsou dány okolnosti mimořádné povahy, které by odůvodňovaly prolomení tohoto blokačního ustanovení a upřednostnění ochrany nabyvatele majetku (žalovaného 1/) před oprávněným zájmem církve (žalobkyně) na jeho restituci. V řízení bylo totiž jednak prokázáno, že žalovaný 1) a jeho syn J. M. jsou vlastníky množství pozemků v různých katastrálních územích a vyvíjejí soukromě podnikatelskou činnost v oboru zemědělství; vyhovění žalobě v dané věci přitom nepředstavuje výrazný zásah do práv žalovaného 1), neboť označené pozemky a jejich výměra tvoří nepatrnou část ve vztahu k celku, na nichž žalovaný 1) se synem hospodaří, a dále, že žalobce je schopen uzavřít s žalovaným 1) na předmětné pozemky pachtovní smlouvy, přičemž vyplácení dotací nebude ovlivněno.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání s tím, že „dovolací důvody vymezuje dle ustanovení §237 a §241a Občanského soudního řádu, a dovolání podává proto: a) že došlo k vadnému použití procesních předpisů, jako občanského soudního řádu, tak analogie ke správnímu řádu a k zákonu č. 428/2012 Sb. a zákonu č. 229/1992 Sb., a došlo i nesprávnému právnímu posouzení věci, b) že došlo k porušení hmotného práva, která nebyla v rozhodování praxi zcela a úplně vyřešena s ohledem na dobré mravy a svévoli při rozhodování soudu a hodnocení důkazů, c) že je třeba vyřešit, i otázku diskriminace v hodnocení mimořádného významu, a d) že je třeba vyřešit proč se rozhodování soudu v průběhu let odlišuje a tím se odlišuje i hodnocení soudu odvolacího, proč je rozhodováno rozdílně“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalovaného 1) bylo odmítnuto, zejména proto, že neobsahuje řádné vymezení toho, v čem spatřuje přípustnost dovolání, přičemž absence této (obligatorní) náležitosti představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1) proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu odmítl dle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz bod 2. článku II části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť částečně v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani řádné vymezení dovolacího důvodu (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky (o něž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání; srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) pokračovat, a zčásti není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3 tohoto ustanovení).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), dále usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, a obdobně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 - ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě nedostál, neboť ani jeden ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. v něm řádně nevymezil, a ani neoznačil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí.
Uvedl-li dovolatel v dovolání, že „se jedná o věc, která nebyla řešena, a to otázka duplicity a překážka řízení při vydání majetku v rámci správního řízení“, pak rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I. na řešení této otázky nezávisí, neboť ji odvolací soud neřešil. Tato otázka tedy přípustnost dovolání založit nemůže, neboť nesplňuje kritéria stanovená v ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Pokud pak dovolatel namítá, že „je třeba vyřešit i otázku diskriminace v hodnocení mimořádného významu“, s argumentem, že jeho „rodina třicet let kupuje pozemky, hospodaří na nich, a tedy, když o nějaký přijde, tak soud to hodnotí jako bez významu, a že by se stejným metrem mělo měřit i žalobci“, v čemž „spatřuje mimořádné porušení ustanovení dobrých mravů a práva na štěstí a vlastnictví“, pak rozhodnutí odvolacího soudu na otázce „diskriminace“ taktéž nezávisí, neboť ji neřešil; kromě toho na výkladu a aplikaci dovolatelem citovaných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, rozhodnutí odvolacího soudu založeno není, nehledě již na to, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ani přechodné ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovala) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Námitky dovolatele, že „žalobce byl ve stejné věci neúspěšný ve vydávacím řízení u žalovaného č. 2“, že „zákon č. 428/2012 Sb. ve svém důsledku zrušil i ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb.“, že „žalovaný č. 1 není nepoctivý příjemce“, že „není vyřešena aktivní legitimace, protože se nejednalo o společnost, ale sdružení“, pak nesplňují kritéria stanovená v §237 o. s. ř., a ani nepředstavují uplatnění jediného možného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jelikož v dovolání nespecifikoval právní posouzení věci odvolacím soudem, které pokládá za nesprávné, ani nevyložil, v čem konkrétně by měla nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spočívat (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že „při hodnocení důkazů opomenul výslech rodiny a mimořádnost významu půdy“, že „za závažné opomenutí soudu odvolacího považuje skutečnost, že pokud došlo k výměně pozemků a tyto nebyly zaměřeny ani intabulovány, nelze je považovat za tzv. původní“, že „nelze aplikovat absolutní neplatnost u nevlastnictví“, že „byly vyhotoveny dva zcela rozdílné geometrické plány, a to zcela v souladu k doklady, které právní předchůdce si vyžádal v souvislosti s přípravou prodeje státní půdy“, a že „ačkoliv tento důkaz žalovaný č. 1 si sám od Pozemkového úřadu obstaral a žádal o výslech znalce, který oddělil pro žalovaného č. 2 revizi znaleckého posudku, nebylo mu vyhověno, a že soudy obou stupňů tento důkaz zcela opomenuly“, pak opětovně nejde o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž těmito námitkami dovolatel odvolacímu soudu vytýká zejména jím tvrzené vady řízení, které dle něj mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Z obsahu spisu ostatně vyplývá, že soud prvního stupně provedl v řízení mimo jiné i důkazy svědeckými výpověďmi členů rodiny žalovaného 1).
Již nad rámec uvedeného lze jen dodat, že okolnostmi (v řízení tvrzenými), jež by případně mohly mít za následek prolomení blokačních účinků §29 zákona o půdě, se odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zabýval, a v individuálních skutkových poměrech projednávané věci pak konformně s ustálenou judikaturou v zemědělském obhospodařování pozemků dovolatelem a jeho synem [i se zřetelem k jejich nepodstatné výměře v poměru k celkové ploše pozemků jimi obhospodařovaných], jakož i v námitce možného vzniku újmy v souvislosti s čerpáním dotací, takové mimořádné okolnosti, svědčící vzdor porušení §29 zákona o půdě ochraně vlastnického práva nabyvatele, neshledal; tento závěr přitom není nikterak nepřiměřený. Postavení nabyvatelů jako soukromě hospodařících zemědělců, kteří předmětné pozemky nabyli od státu za účelem rozšíření obhospodařovaných pozemků, a jejich přičlenění ke stávajícímu pozemkovému vlastnictví v určité lokalitě lze považovat za pravidelnou a nikterak mimořádnou skutečnost (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017). Samotná dobrá víra dovolatele (i kdyby skutečně existovala) při uzavření kupní smlouvy o převodu původního pozemku, z nějž byly označené pozemky odděleny, k prolomení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě nepostačuje, jak dovodila ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i judikatura Ústavního soudu (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017, ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, či jeho usnesení ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3692/2019, a ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3329/2020, a rozhodnutí v něm citovaná; ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 577/21, z rozhodovací praxe Ústavního soudu dále srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, či jeho usnesení ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18).
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusejí být odůvodněny (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu