ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1473.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1473/2021-633
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) P. K., narozeného XY, bytem XY, b) I. K., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 100/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2020, č. j. 28 Co 390/2017-599, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Martina Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 7 C 100/2016-179, určil, že nárok žalobců za nevydané pozemky plynoucí z pravomocného rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy – Pozemkového úřadu ze dne 13. 11. 1997, č. j. PÚ 3455/92, činí pro každého z nich částku 202.625,- Kč (výrok I.) a nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY, zapsaného pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok II.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 63.646,- Kč (výrok III.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 19. 11. 2020, č. j. 28 Co 390/2017-599, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobu o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezplatném převodu vlastnického práva k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, zamítl (výrok I), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a o povinnosti žalobců nahradit České republice na účet Okresního soudu Praha – západ náklady řízení státu ve výši 2.352,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud poté, kdy byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3124/2018, zrušen jeho v pořadí první rozsudek [ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu přistoupil dovolací soud z důvodu nevhodnosti pozemku parc. č. XY k naturální restituci, neboť pozemek je veřejným prostranstvím a žalobci by k němu získali pouze tzv. holé vlastnictví] a kdy žalobci - reagujíce na závěry rozhodnutí dovolacího soudu - označili jako vhodné k vydání jiné pozemky, zabýval se vzhledem k uplatněné procesní obraně žalované tím, zda restituční nárok žalobců již nebyl vyčerpán převedením vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2016, č. j. 27 C 284/2016-154. Ponechav stranou již vyřešené otázky, zda žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), za jakých okolností došlo k odnětí původních pozemků, jaká je výše restitučního nároku žalobců v závislosti na ocenění odňatých pozemků jako stavebních a že postup žalované vykazoval vůči žalobcům znaky liknavosti a svévole, doplnil dokazování o zjištění hodnoty žalobcům vydaného pozemku v katastrálním území XY, a to ve smyslu ustanovení §28a zákona o půdě podle oceňovacího předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991), tj. podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“). Vyšel přitom z judikatorních závěrů vyjádřených v jím připomenutých rozhodnutích dovolacího soudu o povaze rozhodnutí o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezplatném převodu vlastnického práva k náhradním pozemkům a o řešení otázky hodnoty žádaných náhradních pozemků jako otázky předběžné. Vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem věci (žalobci se domáhali ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních od roku 2008) a požadavku na zajištění ekvivalence (z hlediska výměry, kvality, popřípadě lokality) mezi hodnotou pozemků odňatých a hodnotou pozemků náhradních dovodil, že v poměrech projednávané věci je přiléhavé následovat závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016 (toto usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) a ocenění provést podle ustanovení §11a zákona o půdě, dle něhož není již rozhodující jen cena, ale i druh pozemku. Současně odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalobců, že by měl do svého rozhodování promítnout závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 730/2018, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2300/2018. Vzhledem k tomu, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY je podle územního plánu statutárního města XY účinného od 30. 9. 2014 určen k zastavění, je nezbytné vycházet z jeho ceny určené ve smyslu ustanovení §14 odst. 3 vyhlášky č. 182/1988 Sb., tj. z částky 1.138.258,65 Kč (a nikoliv z částky 151.610,- Kč podle ustanovení §14 odst. 3 vyhlášky č. 182/1988 Sb.). Protože nevyčerpaná část restitučního nároku žalobců ve výši 405.250,- Kč celkem byla již vydáním uvedeného pozemku vyčerpána, odvolací soud v poměrech přítomné právní věci shledal nárok žalobců již dříve zcela uspokojeným a žalobu proto zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání majíc za to, že je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení právní otázky, zda v jejich případě se má při poskytování restituční náhrady vycházet z ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, nebo z ustanovení §11a odst. 13 zákona o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006. Jsou přesvědčeni, že na vyřešení této otázky rozsudek odvolacího soudu závisí a ten se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě se jedná o otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, nebo o otázku již vyřešenou, kterou by měl dovolací soud znovu posoudit jinak. Dále namítali – ovšem bez zřetele na některý z důvodů přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. – nesprávné právní posouzení věci při aplikaci ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2571/16, uvedli, že odvolací soud byl vázán závěry o ocenění pozemku parc. č. XY Okresního soudu v Olomouci vyjádřenými i ve výrokové části rozsudku, jímž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezplatném převodu vlastnického práva k označenému pozemku. Žalobci dovozovali, že s ohledem na vznik restitučního nároku na vydání náhradních pozemků, jenž byl založen rozhodnutím pozemkového úřadu o nevydání pozemků odňatých z roku 1997, měl odvolací soud při oceňování náhradních pozemků přihlédnout k ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, a jejich ocenění provést podle stavu ke dni 24. 6. 1991. V uvedeném směru poukázali jednak na nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2989/09, obsahující závěr o zákazu zpětné účinnosti zákona o půdě ve znění novely provedené zákonem č. 131/2006 Sb. na skutkově obdobné případy, a pokud jde o naplnění principu legitimního očekávání oprávněných osob, že bude při oceňování náhradního pozemku postupováno podle právní úpravy, kdy tento nárok vznikl, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 730/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2300/2018, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 755/2019, z nichž obsáhle citovali. Žalobci v dovolání navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná označila dovolání za nepřípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovolateli vymezené právní otázky od judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Nesouhlasila rovněž s názorem žalobců o vázanosti soudu rozhodnutím jiného soudu o hodnotě náhradního pozemku a v uvedeném směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 392/2019, z něhož obsáhle citovala. Ocenění náhradního pozemku podle oceňovacího předpisu účinného ke dni 24. 6. 1991 a stavu pozemku v době jeho vydání kvitovala žalovaná s poukazem na zásadu ekvivalence a zachování rovnosti mezi jednotlivými oprávněnými osobami (v případě zásady ekvivalence odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Připomněla, že ocenění pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY jako pozemku stavebního nemohlo být pro žalobce nijak překvapivé, neboť do územního plánu statutárního města XY byl tento pozemek s uvedenou klasifikací zařazen v roce 2014, tedy dlouho před zahájením řízení u Okresního soudu v Olomouci, který žalobcům označený pozemek rozsudkem vydal. V odkazované věci tudíž nebyla přítomna žádná mimořádná okolnost (např. změna klasifikace pozemku v průběhu soudního řízení), jež by zavdala důvod se od požadavku na ekvivalentní vypořádání restitučního nároku odchýlit. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, popřípadě neshledá-li důvody pro jeho odmítnutí, aby dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. 11. 2020 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), jež zastupuje advokát (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť dovolateli obsahově vymezená právní otázka (k jakému okamžiku je pro účely ocenění prováděného ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. rozhodný stav pozemku, jenž má být v soudním řízení vydán oprávněné osobě jako pozemek náhradní) již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně. Odpověď na otázku dovolateli explicitně kladenou („zda v jejich případě se má při poskytování restituční náhrady vycházet z ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, nebo z ustanovení §11a odst. 13 zákona o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006“) tak nabízí judikatura Nejvyššího soudu prostřednictvím určení tzv. rozhodného okamžiku a s přihlédnutím k zásadě ekvivalentního vypořádání restitučního nároku.
V přítomné právní věci odvolací soud závěr o ocenění náhradního pozemku, jenž byl žalobcům v jiném soudním řízení vydán (v důsledku čehož byl již restituční nárok dovolatelů dříve zcela vyčerpán), učinil v závislosti na tezi o (ne)závaznosti rozhodnutí jiného soudu, jež se dotýkalo i ocenění vydaného pozemku. Ač dovolatelé proti správnosti této teze brojí prostřednictvím argumentu nesprávného právního posouzení věci, v intencích ustanovení §237 o. s. ř. žádnou právní otázku, jež by měla být dovolacím soudem řešena, nevymezují. I přesto považuje dovolací soud za vhodné se k otázce vázanosti soudu rozhodnutím soudu v jiném řízení (o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku), pokud jde o ocenění náhradního pozemku, vyjádřit, neboť uvedená otázka má přímou spojitost s řešením právní otázky dovoláním předestřené.
V rozsudku ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 392/2019, se Nejvyšší soud souhrnně vyjádřil k otázce povahy rozhodnutí o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku, jakož i k prejudicialitě otázky ocenění restitučního nároku a hodnoty požadovaného náhradního pozemku. Dovodil přitom s odkazem na předešlou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, že „rozhodnutí soudu, jímž se ukládá Pozemkovému fondu (nyní České republice – Státnímu pozemkovému úřadu – k tomu blíže srovnej §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů) uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku dle zákona o půdě, nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu §161 odst. 3 o. s. ř.; reálně jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017).“ Současně také uvedl, že „v řízení o poskytnutí náhradních pozemků jsou pro úspěch žaloby rozhodující (mimo jiné) otázky výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného pozemku (pozemků), které soud řeší (toliko) jako otázky předběžné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007). Tyto otázky totiž nejsou předmětem sporu a nejde zde o žalobu na určení práva, nýbrž o žalobu na plnění. Ostatně, i proto rozhodovací praxe – v případně spornosti nároku a jeho výše – současně připouští i žalobu na určení výše nároku oprávněné osoby (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, a ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, jakož i ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). Skutečnost, že otázka výše nároku a ocenění náhradního pozemku (pozemků) není předmětem restitučního řízení o nahrazení projevu vůle, je též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení,
bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015). Totožný závěr se pak uplatní i v případě ocenění převáděných náhradních pozemků v předešlých řízeních, neboť i zde jde toliko o řešení otázky předběžné, byť s ohledem na zevrubnost posouzení této otázky bude zajisté akceptovatelné, aby v odůvodněných případech bylo využito i ocenění pozemků z předchozích restitučních řízení (srovnej např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) .
Pokud v poměrech projednávané věci odvolací soud s odkazem na některá ze shora označených rozhodnutí dospěl k závěru, že není vázán oceněním dovolatelům vydaného pozemku parc. č. XY provedeným v řízení u Okresního soudu v Olomouci a dospěl na základě doplněného dokazování k jiné hodnotě označeného pozemku, pak jeho postup ve světle výše připomenuté rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plně obstojí. Možnost soudu odchýlit se od ocenění náhradního pozemku z jiného soudního řízení je dána i v případě, že formálně je hodnota nároku oprávněné osoby a (někdy i) hodnota vydávaného pozemku (pozemků) technicky součástí výroku rozhodnutí. Jím je však autoritativně rozhodováno (toliko) o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o výši restitučního nároku či hodnotě náhradních pozemků, jimiž má být restituční nárok takto saturován. Ocenění náhradních pozemků v řízeních o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva oprávněné osobě podle zákona o půdě je tak předběžnou (prejudiciální) otázkou, která ovšem není řešena jako věc hlavní (tou je převod vlastnického práva k věci). Řešením této otázky tak nemohou být soudy v jiném řízení vázány a nemusejí z něho vycházet ani s ohledem na ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. Nelze nepoukázat na reflexi této problematiky v rozhodovací praxi Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, uvedl, že „soud při řešení otázky, posuzované v jiném řízení jako otázky předběžné, vázán jejím posouzením není, při řešení této otázky však musí přihlédnout k okolnostem, za kterých byla řešena v předchozím řízení, přičemž od tohoto řešení se může odchýlit a musí vysvětlit, proč tak činí.“ Takové povinnosti však odvolací soud v přítomné právní věci plně dostál.
Ač dovolatelé rovněž citovali ze shora označeného nálezu, opomněli z něj zmínit výše připomenutou tezi, jejíž zohlednění soudem posuzujícím v novém řízení tutéž předběžnou otázku nezpůsobuje, že by se odchylné řešení prejudiciální otázky dostalo do konfliktu se zásadou legitimního očekávání. Obecnější závěry citované dovolateli z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2571/16, se pak do poměrů projednávané věci nepromítnou, neboť v odkazované věci byl posuzován zásah do práva na spravedlivý proces a nerespektování principu vyplývajícího z ustanovení §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, za zcela jiných skutkových okolností (nijak neodůvodněný odklon soudu od vlastní judikatury ve skutkově obdobné věci).
Žalobci jsou přesvědčeni o tom, že okamžik vzniku nároku na vydání náhradních pozemků spojený s datem vydání rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání pozemků odňatých pro některou z překážek upravených v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě určuje i použití příslušného ustanovení zákona o půdě, jímž se bude řídit ocenění náhradních pozemků. Pro toto ocenění pak bude rozhodné, k jakému okamžiku bude stav pozemku posuzován. V poměrech projednávané věci mají tudíž za to, že vzhledem k datu rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání odňatých pozemků v roce 1997 by měly být náhradní pozemky oceňovány ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, tedy podle stavu (druhu) pozemku, v jakém se nacházely ke dni účinnosti zákona o půdě.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ukotvena v závěru, že výše restitučního nároku (náhrady), jenž má být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku (§11a zákona o půdě), se odvozuje od ceny odňatých pozemků, jež se – s ohledem na ustanovení §28a zákona o půdě – určuje v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., přičemž shodným způsobem a dle téhož právního předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb., se oceňují podle §11a odst. 13 zákona o půdě i pozemky náhradní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17). Není-li zde přitom právní normy, jež by v souvislosti s jejich oceněním ukládala posuzovat charakter náhradních pozemků dle určitého historického stavu (jak je tomu kupříkladu v případě odňatých pozemků dle §28a zákona o půdě), nezbývá než dovodit, že náhradní pozemky jest nutno oceňovat v souladu s pravidlem zakotveným v ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., tedy dle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudem, respektive dle stavu, jaký mají v okamžiku jejich vydání oprávněné osobě (srovnej např. rozsudek ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
V rozsudku ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 755/2019, jenž dovolatelé rovněž připomínají, Nejvyšší soud dále uvedl, že „zatímco fixace hladiny cen ke dni účinnosti zákona o půdě má svou logiku, neboť zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14), posuzování charakteru náhradních pozemků dle stavu ke dni 24. 6. 1991 a z toho plynoucí fingování od současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí by mohlo vést, ať již k distorzi nebo naopak k nadhodnocení výše naturální náhrady, jež by však v souladu s principy restitučního procesu měla být v zásadě ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých statků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017).
Ač právě uvedené závěry dnes již ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu o okamžiku, k němuž se upíná stav oceňovaného náhradního pozemku, jsou spojeny s úpravou zákona o půdě účinnou po 14. 4. 2006, nutno uvést, že ani ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném před uvedeným datem, ale ani ustanovení §11a odst. 13 zákona o půdě neposkytují oporu pro závěr, že náhradní pozemek by měl být oceněn podle stavu ke konkrétnímu okamžiku; platí ovšem, že v právní úpravě účinné do 13. 4. 2006 je zásada ekvivalentnosti mezi hodnotou odňatého a náhradního pozemku pregnantně vyjádřena (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008).
Argumentují-li žalobci užitím právní úpravy zákona o půdě účinné do 13. 4. 2006, pak ani ta nenormuje, že náhradní pozemek má být oceněn ve stavu ke dni 24. 6. 1991. Takový závěr ovšemže neplyne ani z dovolateli připomenutých usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 730/2018, a ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2300/2018. Odhlédne-li dovolací soud od faktu, že v obou případech se jedná o rozhodnutí nemeritorní povahy (v obou případech jimi bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, a tudíž je nelze považovat stricto sensu za vůdčí rozhodnutí diktující judikatorní závěry Nejvyššího soudu při řešení určité právní otázky), nelze nezmínit, že v případě první odkazované věci bylo přitakáno závěrům o mimořádných okolnostech případu odůvodňujících pro oprávněnou osobu užití vstřícnějšího přístupu k ocenění náhradního pozemku (viz odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2281/2012) a ve druhé odkazované věci na dovoláním nastolené otázce stanovení hodnoty náhradních pozemků rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo (zbylý restituční nárok by nebyl vyčerpán ani tehdy, pokud by byla hodnota náhradního pozemku stanovena oproti rozhodnutím soudů nižších stupňů vyšší částkou, kterou uplatňovala dovolatelka).
Do poměrů projednávané věci se nijak nepromítne ani závěr dovolateli odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2989/09, neboť v něm byl zákaz zpětné účinnosti zákona o půdě, ve znění účinném po 14. 4. 2006 (§11a), vyjádřen nikoliv ve vztahu ke stanovení hodnoty náhradního pozemku (ostatně - jak bylo výše zmíněno – stav náhradního pozemku pro účely jeho ocenění není k určitému okamžiku fixován ani jednou z dotčených právních úprav), ale se zřetelem k procesu vyřizování žádosti oprávněných osob o převod náhradních pozemků u Pozemkového fondu ČR, jenž započal ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě před 14. 4. 2006, avšak v důsledku liknavosti povinné osoby nebyl do novely provedené zákonem č. 131/2006 Sb. převeden.
Uzavřel-li odvolací soud, že ocenění pozemku, který byl žalobcům v jiném soudním řízení vydán, bylo třeba provést podle jeho stavu v době rozhodnutí soudu (Okresního soudu v Olomouci), pak tento závěr v konfrontaci s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu obstojí. Přiléhavým rovněž dovolací soud shledává odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, v němž odvolací soud nalezl argumentační oporu pro závěr o významu zásady ekvivalentnosti odňatých a náhradních pozemků.
Z důvodů výše vyložených nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání žalobců jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Protože dovolatelé brojili proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu výroku II. o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a ve vztahu k výroku III. o nákladech řízení státu. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu