ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1592.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1592/2021-187
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně SMART Financial s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Hněvotínská 241/52, identifikační číslo osoby: 47678721, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, proti žalovanému J. T. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému opatrovníkem obcí Rybnice, se sídlem v Rybnici 105, identifikační číslo osoby: 00572969, právně zastoupenému JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, o zaplacení částky 175.328,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 12/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. ledna 2021, č. j. 25 Co 270/2020-161, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. ledna 2021, č. j. 25 Co 270/2020-161, se v části výroku I., v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 19. května 2020, č. j. 8 C 12/2018-129, ve znění opravného usnesení ze dne 17. června 2020, č. j. 8 C 12/2018-135, a dále ve výroku III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a ve výroku IV. o nákladech odvolacího řízení ruší ; současně se ve výroku II. o věci samé a ve výroku III. o nákladech řízení ruší rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 19. května 2020, č. j. 8 C 12/2018-129, ve znění opravného usnesení ze dne 17. června 2020, č. j. 8 C 12/2018-135, a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu Plzeň-sever k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 8 C 12/2018-129, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 6. 2020, č. j. 8 C 12/2018-135, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 65.541,- Kč s 8,05% zákonným úrokem z prodlení od 11. 11. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 109.787,- Kč s 8,05% zákonným úrokem z prodlení od 11. 11. 2017 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval po zrušení svého předchozího rozhodnutí usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2019, č. j. 25 Co 194/2019-110, vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 16. 3. 2015 se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovanému předala částku 50.000,- Kč v hotovosti, dále částku 66.487,- Kč poukázala na účet žalovaného a částku 109.787,- Kč plnila na účet společnosti TGI Money a. s. Soud prvního stupně smlouvu o úvěru ze dne 16. 3. 2015 označil za absolutně neplatnou pro jednání žalovaného v duševní poruše, která jej činila neschopným právně jednat (§581 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále „o. z.“). Dovodil proto, že částka 50.000,- Kč vyplacená žalovanému v hotovosti a částka 66.487,- Kč připsaná na účet žalovaného představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně získané plněním bez právního důvodu. Protože žalovaný fakticky uhradil žalobkyni částku 50.946,- Kč, je povinen žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení ve výši 65.541,- Kč. Ohledně částky 109.787,- Kč shledal, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, jelikož neprokázala, zda byl uvedený finanční obnos plněn na platnou smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a společností TGI Money a. s., tedy zda žalovaný plněním právní předchůdkyně žalobkyně třetí osobě získal skutečný užitek.
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně proti výrokům II. a III. a žalovaného proti výrokům I. a III. rozsudkem ze dne 6. 1. 2021, č. j. 25 Co 270/2020-161, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 65.541,- Kč, a ve výroku II. potvrdil (výrok I.), v části výroku I. týkající se lhůty k plnění změnil tak, že žalovaný je povinen uloženou mu povinnost plnit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1.500,- Kč měsíčně, vždy do každého 25. dne v měsíci, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich, počínaje měsícem následujícím po nabytí právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), a ve výroku III. změnil tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 7.352,- Kč (výrok III.). Dále žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 4.030,- Kč (výrok IV.).
Odvolací soud aproboval skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Podle jde o zamítnutí žaloby co do částky 109.787,- Kč, zdůraznil, že žalobkyně neprokázala, zda plnila na platné, popřípadě v jakém rozsahu existující dluhy nesvéprávného žalovaného, a že tímto plněním získal žalovaný užitek. Tvrzení žalobkyně, podložené smlouvou o úvěru ze dne 16. 3. 2015 a výpisem z účtu, že společnosti TGI Money a. s. plnila na základě pokynu žalovaného v jeho prospěch, považoval za zcela nedostatečné. Úvahu soudu prvního stupně však korigoval ve vztahu k délce pariční lhůty, neboť dle názoru odvolacího soudu z obsahu spisu vyplývá, že je namístě umožnit žalovanému plnění dlužné částky ve splátkách.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004 (označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Namítá, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil rovněž tím, že žalobkyně poskytla na základě pokynu žalovaného peněžité plnění na účet společnosti TGI Money a. s., přičemž tak učinila vědomě namísto žalovaného, a to z titulu neplatné úvěrové smlouvy. Dle mínění žalobkyně se tudíž jedná o plnění poskytnuté žalovanému ze strany žalobkyně bez jakéhokoli důvodu. Podotýká, že případná neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené mezi společností TGI Money a. s. a žalovaným může založit závazek z bezdůvodného obohacení pouze mezi těmito subjekty, nikoli mezi žalobkyní a společností TGI Money a. s. Vyjadřuje přesvědčení, že pokud žalobkyni nebude umožněno domáhat se vydání bezdůvodného obohacení na žalovaném, přijde žalobkyně o veškeré možnosti, jak získat poskytnuté plnění zpět do své dispoziční sféry, čímž bude založen stav tzv. odepření spravedlnosti a současně bude porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces. Dále pak brojí proti odvolacím soudem uložené povinnosti žalovaného vydat bezdůvodné obohacení ve splátkách. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje a ve výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 109.787,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, popřípadě aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu. Uvedl, že v případě neplatnosti smlouvy mezi žalovaným a společností TGI Money a. s. nelze bez dalšího předpokládat, že žalobou požadovaná částka 109.787,- Kč odpovídá v celé své výši bezdůvodnému obohacení, neboť je nezbytné zkoumat, zda součástí nárokovaných finančních prostředků není úhrada příslušenství pohledávky, k níž však žalovaný coby osoba omezená ve svéprávnosti nemůže být zavázán. Má přitom za to, že žalobkyně v řízení neprokázala, z čeho se částka 109.787,- Kč sestává. K povinnosti hradit dlužnou částku 65.541,- Kč ve splátkách pak upozornil, že věk dlužníka nemůže ovlivňovat výši splátek uloženou soudem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. K podání dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 65.541,- Kč, není žalobkyně subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 855/2020). Potvrzující částí výroku I. rozsudku odvolacího soudu týkající se povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 65.541,- Kč nebyla dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, neboť jejímu žalobnímu žádání bylo ohledně uvedené částky danou částí výroku vyhověno. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné.
Dovolání žalobkyně není přípustné ani z hlediska obsahově vymezeného důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva – stanovení přiměřené délky pariční lhůty.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, dospěl k závěru, že zákon, který zásadně předpokládá, že splnit povinnosti uložené rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě (a v případě vyklizení bytu v patnáctidenní lhůtě), umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat. Ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř. je tedy právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015). Proto je rozhodnutí o délce pariční lhůty v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by nebyly řádně odůvodněny či byly zjevně nepřiměřené.
Důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, nebo proč uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že je takový postup namístě. V souladu s ustálenou soudní praxí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Vedle toho je soud současně povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka (srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3745/2015, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3610/2016, a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1719/2017).
V posuzované věci nepovažuje dovolací soud úvahu odvolacího soudu o možnosti uhradit dluh ve výši 65.541,- Kč s konkretizovaným úrokem z prodlení ve splátkách za zjevně nepřiměřenou. Tato úvaha je rovněž řádně odůvodněná (viz bod 18. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V rámci takto stanovené lhůty pro plnění dle ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř. byl žalovanému poskytnut dostatečný časový prostor ke splnění uložené povinnosti, a to s ohledem na konkrétní rozhodné skutečnosti případu (výši částky, postavení žalobkyně, rovnováhu mezi zájmy účastníků řízení).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souvislosti se stanovením pariční lhůty založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání v této části podle ustanovení §237 o. s. ř. rovněž přípustné.
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ovšem zakládá žalobkyní předkládaná otázka pasivní věcné legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního jednání, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalobkyně shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
Podle ustanovení §2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod číslem 22/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dále dovodila, že stejně tak jako v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, se také v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, prosadí závěr, že aktivní a pasivní věcná legitimace z hlediska práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy svědčí zásadně toliko smluvním stranám, ledaže jsou naplněny aplikační předpoklady některého z ustanovení, jež umožňují tuto zásadu prolomit (zejména ustanovení §2995 o. z.); je tomu tak z důvodu vzájemné spjatosti práv a povinností stran smlouvy, které mezi sebou dobrovolně založily právní poměr, a měly by tudíž nároky odvíjející se od dotčeného kontraktu (ať již na vydání protiplnění, nebo na vrácení poskytnutých hodnot coby bezdůvodného obohacení v případě vadnosti či zrušení daného právního důvodu) uplatňovat jedna vůči druhé. Naproti tomu by bylo nepraktické a často nespravedlivé, pokud by strana smlouvy musela vznášet právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého smluvním plněním proti třetímu (na smlouvě neúčastnému) subjektu, jehož majetkový stav se realizací povinností ze smlouvy fakticky zvýšil, avšak jehož identita plniteli vůbec nemusela být známa. Ochuzený poskytovatel plnění by byl navíc nedůvodně vystaven riziku insolvence zmíněného třetího subjektu (pakliže by mu byl přiznán nárok výhradně proti tertiovi ), anebo by byl naopak neopodstatněně chráněn proti nebezpečí platební neschopnosti druhé smluvní strany (pokud by mohl žalovat jak účastníka smluvního vztahu, tak obohaceného třetího).
Princip vázanosti bezdůvodného obohacení na smluvní strany se tak může uplatnit i tam, kde je obsahem smluvního plnění povinnost vyrovnat cizí dluh. Judikatura Nejvyššího soudu je ostatně ustálena v závěru, že plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu, představující sjednané platební místo, s úmyslem dostát smluvenému závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 961/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2939/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sen. zn. 32 ICdo 150/2020, nebo přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 696/2018).
Institut bezdůvodného obohacení přitom směřuje k odčerpání neoprávněně nabytého majetkového prospěchu od obohaceného; jde o nárok objektivní povahy, jehož vznik není vázán na protiprávnost a ani zavinění (a nevyžaduje se proto ani deliktní způsobilost). Tedy není vyloučeno, aby povinnost k vydání bezdůvodného obohacení měla i osoba s omezenou svéprávností (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020), obdobně pak i osoba jednající při nabývání bezdůvodného obohacení v duševní poruše, jež ji činila neschopnou právně jednat. Neplatnost právního jednání má primárně chránit tím, že nevznikne smluvní závazek; současně ve spojení s pravidly o bezdůvodném obohacení má zakládat právo na vrácení poskytnutého plnění, a tedy ani vady volního aktu, na kterém se plnění zakládá, v zásadě nevylučují závazek z bezdůvodného obohacení vzniklý plněním bez právního důvodu (na základě neplatné smlouvy), jímž je určena i aktivní a pasivní legitimace stran (§2993 o. z.), s výjimkami uvedenými v ustanovení §2995 o. z. (jež v tam uvedených případech pasivní legitimaci rozšiřují i na osoby třetí).
Výše uvedené judikatorní závěry odvolací soud ve své úvaze nikterak nereflektoval a argumentaci žalobkyně v tomto směru nepovažoval za důvodnou. Právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora vymezenou otázku pasivní věcné legitimace v řešené kauze – se přitom jeví být přinejmenším předčasné. V konkrétních poměrech přítomné právní věci je skutkový stav založen na té okolnosti, že žalobkyně poskytla v souladu se smlouvou o úvěru ze dne 16. 3. 2015 uzavřenou mezi její právní předchůdkyní a žalovaným peněžité plnění ve výši 109.787,- Kč na bankovní účet společnosti TGI Money a. s., čímž měl současně zaniknout závazku mezi žalovaným a společností TGI Money a. s. V projednávané kauze je tak nutno odlišit jednotlivé právní poměry mezi dotčenými subjekty, tedy: 1) vztah mezi žalovaným a společností TGI Money a. s., zakládající povinnost žalovaného splácet uvedené společnosti úvěr a 2) vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, z něhož plynula její povinnost uhradit za žalovaného řečený úvěr ve prospěch společnosti TGI Money a. s. Plnila-li tudíž předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy o úvěru ze dne 16. 3. 2015 (poslala peněžní prostředky ve výši 109.787,- Kč ve prospěch žalovaného na jím označený účet), pak dostála svému závazku, přičemž v důsledku realizace tohoto plnění vznikl jeho poskytovateli nárok z bezdůvodného obohacení proti žalovanému, jelikož v takovém případě se prosadí ty závěry rozhodovací praxe, podle nichž (nejsou-li splněny předpoklady výjimečného uplatnění nároku vůči třetí osobě, jež však v přítomné věci nebyly tvrzeny ani dokazovány) svědčí aktivní i pasivní věcná legitimace (jde-li o závazek na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy) smluvním stranám, aniž by na tom cokoli měnilo, že peněžní prostředky směřovaly na účet třetí osoby (bankovní účet, na nějž mělo být – a bylo – podle smlouvy o úvěru ze dne 16. 3. 2015 plněno, byl místem plnění, přičemž plnila-li předchůdkyně žalobkyně coby věřitelka na toto dohodnuté místo plnění, pak plnila žalovanému jakožto dlužníkovi). Nastíněné právní konkluze týkající se práva žalobkyně vůči žalovanému na vydání bezdůvodného obohacení tudíž nemohou být nijak dotčeny závěrem o platnosti či neplatnosti smlouvy uzavřené mezi společností TGI Money a. s. a žalovaným. Nerozhodné je přitom také to, pro jaký účel byla předmětná finanční částka použita, jelikož předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je toliko neoprávněné získání majetkových hodnot povinným na úkor oprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné obohacení negativně projeví (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1904/2018).
Dovolací soud, aniž by jakkoliv předjímal další postup soudů v nalézacím, popřípadě odvolacím, řízení a v něm vydaná rozhodnutí, ovšem dále s ohledem na postavení žalovaného, který se měl na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit, připomíná ty závěry rozhodovací praxe, podle nichž ani objektivní povaha vztahu z bezdůvodného obohacení jednoznačně nevylučuje, aby výkon práva na jeho vydání byl shledán za určitých okolností odporujícím dobrým mravům (jak je ostatně připuštěno i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 642/2002, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 820/2004). I když takové okolnosti prozatím nebyly v dosavadním průběhu řízení zřetelně artikulovány, jejich existence by mohla indikovat význam institutu dobrých mravů (§2 odst. 3 o. z., popřípadě §8 o. z.; k tomu blíže srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018) a jeho uplatnění v přítomné právní věci.
Sluší se v návaznosti na výše uvedené připomenout, že odepření práva pro rozpor jeho výkonu s dobrými mravy, respektive pro zneužití práva ve smyslu §8 o. z., je vždy nutně spojeno s konkrétními skutkovými zjištěními a dovolacímu soudu do naznačených závěrů nalézacích soudů přísluší zasahovat toliko výjimečně ve zvlášť odůvodněných případech jejich zjevné nepřiměřenosti [k tomu podrobněji v režimu předchozí právní úpravy (§3 odst. 1 obč. zák.) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, jakož i v něm jmenovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, usnesení Nevyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011, jež jsou aplikovatelná i v poměrech aktuálního občanského zákoníku (ve vztahu k §2 odst. 3 o. z. a §8 o. z.) – srov. shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1722/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2511/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2295/2018, a z nedávné doby i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1311/2019].
Protože rozsudek odvolacího soudu je ve shora vymezeném rozsahu založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v označené části výroku I. a v akcesorických výrocích III. a IV. zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil ve výroku II. a v akcesorickém výroku III. i prvostupňový rozsudek a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 7. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu