ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.182.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 182/2021-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: T. D. , nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalované: AREAL SLATINA, a.s. , IČ 26236401, se sídlem v Brně, Tuřanka 1222/115, zastoupená JUDr. Věrou Mádrovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 200/17, o 2 569 957,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 261 C 23/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 2020, č. j. 15 Co 9/2020-201, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j. 15 Co 9/2020-201, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. 6. 2019, č. j. 261 C 23/2015-180, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 2 569 957,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Zpochybňujíc závěr odvolacího soudu o tom, že v rozhodném období (od 3. 4. 2014 do 4. 3. 2018) užívala pozemek parc. XY v k. ú. S. vlastněný žalobcem, kladla otázku své pasivní věcné legitimace ve sporu o vydání užíváním pozemku vzniklého bezdůvodného obohacení. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4661/2015, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007, ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, či ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3096/2007, a další. Vytýkala rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, porušení zásady projednací a neprovedení všech jí navržených důkazů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Zpochybňuje-li ovšem dovolatelka závěry odvolacího soudu stran své pasivní věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětného pozemku v rozhodném období prostřednictvím polemiky s konkluzemi soudů nižších stupňů o tom, v jakém období a jakým faktickým způsobem či v jaké intenzitě pozemek užívala, nese se její kritika v rovině skutkové, a nikoliv právní. Jakkoliv přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti výše řečenými výtkami napadá skutková zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze; skutkovou povahu má přitom nepochybně i posouzení funkční souvislosti nemovitostí z hlediska existence uceleného areálu a jeho jednotlivých součástí.
Skutkový závěr odvolacího soudu, že předmětný pozemek byl v rozhodném období užíván dovolatelkou, coby součást jí vlastněného průmyslového areálu (funkčně propojeného souboru staveb a pozemků), jehož části pronajímala jednotlivým podnikatelským subjektům, v posuzovaném případě ostatně plně koresponduje provedenému dokazování, včetně místního šetření či obsahu spisu soudu prvního stupně vedeného pod sp. zn. 34 C 285/2014 ve věci řízení o určení vlastnického práva, v jehož průběhu dovolatelka, dokládajíc držbu dotčeného pozemku, argumentovala tím, že jej užívá právě coby součást svého areálu.
Konkluze odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci vlastníka staveb a pozemků tvořících areál k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním dalších, byť bezprostředně nezastavěných, funkčně propojených pozemků jsou pak zcela souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014), dle níž předpokladem existence funkčně propojeného souboru nemovitostí nemusí být ani jeho oplocení (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017) a bezdůvodné obohacení vzniká bez ohledu na intenzitu skutečného užívání (jakou konkrétní plochu areálu obohacený užíval či jak často, případně kolikrát, konkrétně se zde zdržoval; srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017, či ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011) či okolnost, že pozemek užívá více subjektů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 651/2017) nebo je domnělým vlastníkem pronajímán (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017).
Vytýká-li dovolatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, porušení zásady projednací či neprovedení všech jí navržených důkazů, dlužno předně uvést, že prostřednictvím těchto námitek upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatelky ostatně postrádají relevanci.
Odůvodnění:rozsudku odvolacího soudu totiž nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Okolnost, že dovolatelka je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu ostatně nasvědčuje tomu, že poukazovaný nedostatek nebyl závažnějším způsobem na újmu uplatnění jejích práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Závazek odůvodnit rozhodnutí pak „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Soudy nižšího stupně v projednávané věci nadto provedené důkazy hodnotily způsobem vyplývajícím z §132 o. s. ř., přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, jakými úvahami se řídily. Reflektovaly přitom veškeré skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, a žádné při svém hodnocení nepominuly. Odvolací soud pak (v souladu s judikaturou) řádně a logicky zdůvodnil, z jakého důvodu (pro nadbytečnost) nebyly provedeny některé dovolatelkou označené důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný pod č. 49/1994 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž pod č. 80/1995). K porušení zásady projednací konečně dozajista nedošlo provedením dokazování obsahem spisu vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 34 C 285/2014, jestliže byl k důkazu označen již v žalobě (§120 o. s. ř.).
Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k tomuto výroku (jež v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňuje toliko jako výrok akcesorický) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. ).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci, který se k dovolání nevyjádřil, během dovolacího řízení žádné účelně vynaložené náklady dle obsahu spisu nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu