ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1902.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1902/2021-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Arcibiskupství pražského , identifikační číslo osoby: 004 45 100, se sídlem v Praze 1, Hradčany, Hradčanské náměstí 56/16, zastoupeného prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovaným 1) A.
D. , narozenému XY, 2) J. D. , narozené XY, oběma bytem v XY zastoupeným Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, a 3) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 11 C 188/2015, o dovolání žalovaných 1) a 2) a dovolání žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 84 Co 181/2020-127, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 12. 2020, č. j. 84 Co 181/2020-133, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá .
II. Dovolání žalované 3) se odmítá.
III. Žalovaní jsou povinni každý rovným dílem zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám prof. Dr.h.c. JUDr. Jana Kříže, CSc., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 1. 2020, č. j. 11 C 188/2015-102, tak, že se určuje, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I); dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům u soudů obou stupňů (výroky II a III) a povinnosti žalovaných 1) a 2) zaplatit soudní poplatek za řízení (výrok IV).
Takto soudy rozhodly o žalobě církevní právnické osoby na určení vlastnického práva státu dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), uzavírajíce, že žalobce je oprávněnou osobou (§3 cit. zákona), s předmětným pozemkem, jenž je původním církevním majetkem, bylo disponováno v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“) a žalovaní 1) a 2) k předmětnému pozemku nemohli nabýt vlastnické právo ani vydržením (jestliže doba jejich držby, se započtením doby, po kterou měl pozemek v držbě jejich předchůdce, nedosáhla zákonem stanovené doby deseti let).
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním jak žalovaní 1) a 2), tak i (samostatně) žalovaná 3).
Žalovaní 1) a 2) spatřují přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, dle mínění dovolatelů dovolacím soudem dosud nevyřešené, zdali tito žalovaní pozbyli dobrou víru (a oprávněnou držbu předmětného pozemku) již podáním určovací žaloby u soudu, přičemž současně tito dovolatelé zpochybňují i konkluze odvolacího soudu o stavení vydržecí doby. Tedy dovozují, že i v případě převodu neplatného pro porušení §29 zákona č. 229/1991 Sb. nabyli vlastnické právo k pozemku originárně vydržením.
Žalovaná 3) spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky, která organizační složka státu má vystupovat za stát před soudem v řízení o žalobě na určení vlastnického práva státu dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (zdali Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jenž dovolatel považuje za příslušný, či Státní pozemkový úřad). Za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu označuje tato dovolatelka i závěr, že žalovaní nemohli vlastnické právo nabýt (odvozeně) od nevlastníka, tzv. prvonabyvatele kontrahujícího v rozporu s blokačním ustanovením, případně že soud nesprávně vyřešil i otázku nabytí vlastnického práva vydržením (kdy i tato dovolatelka přitakává názoru, že toliko podáním žaloby nedošlo k „přerušení“ vydržecí doby). Nesouhlas vyjadřuje i s konkluzí odvolacího soudu, že v daném případě nejsou dány okolnosti mimořádného významu odůvodňující poskytnutí ochrany vlastnického práva žalovaných 1) a 2) coby dobrověrných nabyvatelů předmětného pozemku.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že obě dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (žalovanými) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), jde-li o žalované 1) a 2), resp. že za žalovanou 3) jedná pověřený zaměstnancem s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahují povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda jsou dovolání přípustná.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) je ustálena v závěru, že smysl ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž mělo být zmírnění těchto křivd provedeno (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejm. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010,
sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25., nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09). Naplnění tohoto účelu
pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015; nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38., nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017,
sp. zn. I. ÚS 349/17).
Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu, kterou reflektoval i soud dovolací
(k tomu srovnej i žalovanou 3/ zmiňovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016), bylo
i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 možné, aby v případě, kdy dobrověrný nabyvatel, jehož dobrá víra byla podložena zápisem do katastru nemovitostí, odvozoval
své vlastnické právo od osoby, jež měla vlastnické právo nabýt na základě právního úkonu, který se později ukázal absolutně neplatným (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením
(viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bod 28.,
nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15). Ochranu vlastnického práva nabytého od neoprávněného však bylo možné za výjimečných okolností přiznat pouze
v případech, kdy smlouva mezi nabyvatelem a „nevlastníkem“ je neplatná toliko
pro počáteční nemožnost plnění (v souladu se zásadou nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet ), přičemž tato neplatnost je způsobena neplatností předcházející smlouvy mezi původním vlastníkem a „nevlastníkem“.
Na případy, v nichž neplatnost smlouvy nebyla vyvolána absencí oprávnění vlastnické právo převést na straně převodce (odtud „neoprávněného“), nýbrž jejím důvodem byl rozpor se zákonem podle ustanovení §39 obč. zák. spočívající v porušení blokačního ustanovení
§29 zákona č. 229/1991 Sb., se závěry výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího
i Ústavního soudu v zásadě nevztahují (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne
21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález téhož soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn.
I. ÚS 349/17, v nichž sám Ústavní soud uzavírá, že závěry o nabytí vlastnického práva
od „nevlastníka“ se neprosadí v případech, v nichž byl nabyvatel přímým účastníkem absolutně neplatného právního jednání učiněného v rozporu s blokačním ustanovením).
Byť žalovaní 1) a 2) nebyli stranou pro rozpor s blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb. absolutně neplatné smlouvy uzavřené mezi Pozemkovým fondem České republiky a P. S., pročež by na ně jako na druhé nabyvatele mohly být aplikovány judikatorní závěry týkající se dobré víry při nabytí vlastnického práva od neoprávněného, Ústavní soud ovšem odlišuje nabytí od nevlastníka od převodu blokovaného majetku
i v dalších ohledech. Tato odlišnost spočívá mimo jiné v tom, že u nabytí od nevlastníka se zpravidla na začátku řetězce právních jednání vyskytuje neplatné právní jednání (úkon) samotného původního vlastníka (což rozhodně není případ zestátněného církevního majetku). Vzhledem k tomu, že historický původ majetku představuje specifickou okolnost, proti níž by musely působit zvláště silné argumenty hovořící pro zachování práva dalších nabyvatelů věci, je možnost nabytí věci blokované ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb. (příp. ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.), od neoprávněné osoby inherentně limitována stejnými důvody, jako možnost mimořádného prolomení blokačního ustanovení prvním nabyvatelem (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18, zejm. bod 16.). V praxi tudíž nelze v poměrech řízení o určovací žalobě založené na ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zásadně z hlediska existence dobré víry rozlišovat mezi nabyvatelem, jenž byl stranou absolutně neplatného právního úkonu uzavřeného v rozporu se zákazem vtěleným do ustanovení §29 zákona
č. 229/1991 Sb., a dalším nabyvatelem, jenž tak nabyl vlastnické právo od neoprávněného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4560/2018, dále také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1690/2020).
Okolnost, že nabyvatel nemovitostí, představujících původní majetek církve, byl
při jeho nabytí (za účinnosti blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb.) v dobré víře plynoucí i ze zapojení veřejnoprávních subjektů do protiprávně realizovaných dispozic k prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., bez dalšího nepostačuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn.
28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Judikatura dovolacího soudu (aprobovaná i rozhodovací praxí Ústavního soudu) uzavírá, že k prolomení účinků ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. jsou zapotřebí, vedle dobré víry nabyvatele,
i další konkrétní – účastníkem řízení tvrzené – okolnosti mimořádného významu,
které odůvodňují poskytnutí ochrany vlastnickému právu nabyvatele (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 5. 2018,
sp. zn. II. ÚS 2640/17, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016). Tyto okolnosti musí být k námitce žalovaných (dobrověrných nabyvatelů) zkoumány; mohou se vztahovat
k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, nebo může jít o okolnosti původního pozbytí majetku církví. Na podkladu individuálně daných okolností případu pak je úlohou soudu upřednostnit jedno z kolidujících (základních) práv (práva oprávněné osoby na restituci historického církevního majetku a práva dobrověrného nabyvatele vlastnického práva k takovému majetku).
Této ustálené rozhodovací praxi se odvolací soud nezpronevěřil, jestliže – jak vidno
z odůvodnění jeho rozhodnutí – přihlížel k tvrzeným individuálním okolnostem případu,
jež by případně mohly mít za následek prolomení blokačních účinků §29 zákona
č. 229/1991 Sb., a těmito okolnostmi se při rozhodování podrobně zabýval. Ve skutkových poměrech dané věci však – zcela konformně s ustálenou judikaturou – neshledal tvrzené okolnosti za natolik specifické a mimořádné, aby odůvodňovaly suspenzi účinků aplikovaného blokačního ustanovení. Tento závěr (ani dílčí závěry soudu stran tvrzených okolností mimořádné povahy) není zjištěným skutečnostem nepřiměřený. Okolnosti,
jež by odůvodňovaly ten závěr, že ztráta předmětného pozemku bude mít do poměrů žalovaných 1) a 2) či do poměrů jejich rodiny zvlášť závažný dopad, tudíž v řízení zjištěny nebyly, k čemuž sluší se připomenout, že samotná újma vzniklá plněním z neplatné smlouvy mezi jejími účastníky v zásadě je reparovatelná (zejm. prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení), zatímco nevydání konkrétního pozemku oprávněné
osobě – v režimu zákona č. 428/2012 Sb. – by nebylo možno jakkoliv kompenzovat
(jestliže mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob
při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady
a oprávněné osobě nelze poskytnout ani náhradní pozemek).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští vydržení vlastnického práva také v případě nabytí držby na základě právního jednání neplatného pro porušení blokačního ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., popřípadě ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. Jde-li pak o posouzení dobré víry a oprávněnosti držby, záleží na skutkových okolnostech konkrétní věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, a ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018).
Již v rozsudku ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 296/98, uveřejněném
pod č. 18/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že zákon spojuje účinky stavení vydržecí doby s podáním žaloby; pak je z hlediska běhu této lhůty právně nevýznamné, kdy byla žaloba držiteli nemovitosti doručena. Podá-li vlastník nemovitosti žalobu týkající se této nemovitosti vůči jejímu oprávněnému držiteli, tj. vůči držiteli, který byl dosud vzhledem k okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, vydržecí lhůta od podání žaloby – uplatnění vlastnického práva u soudu – neběží (obdobně srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1507/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněný pod č. 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud se tedy při řešení otázky běhu a stavení vydržecí doby, jejíž posouzení napadají ve svém dovolání dovolatelé 1) a 2), ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nezpronevěřil, uzavřel-li, že ke stavení vydržecí doby žalovaných 1) a 2) došlo již podáním žaloby a že tedy tito žalovaní nenabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku
ani originárně vydržením (jestliže doba jejich držby – a to i se započtení doby,
po kterou měl pozemek v držbě jejich předchůdce – ke dni podání žaloby nedosáhla zákonem stanovené doby deseti let).
Akcentují-li pak dovolatelé i význam dobré víry žalovaných 1) a 2) a oprávněnost jejich držby (argumentuje-li zvlášť žalovaná 3/ i tím, že žalobce „neunesl důkazní břemeno v tom směru, že by prokázal, že se o uvedenou držbu nejednalo“, a poukazuje také
na rozhodovací praxi týkající se posuzování otázky dobré víry držitele a jeho právního předchůdce), nelze než konstatovat, že konkluze odvolacího soudu o tom,
že žalovaní 1) a 2) vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyli, se neopírá o zjištění
o absenci dobré víry (odvolací soud na základě učiněných zjištění naopak uzavírá, že dobrá víra byla dána jak u žalovaných 1/ a 2/, tak u jejich právního předchůdce) jako jedné z podmínek vydržení, nýbrž odvolací soud dospívá k závěru, že ke dni podání žaloby v posuzované věci neuplynula k vydržení nutná desetiletá doba (viz zejm. bod 32. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Na řešení dané otázky – tedy na posouzení dobré víry
držitele – tak, jak se podává z obsahu dovolání, rozhodnutí odvolacího soudu založeno není
(a tedy ani z pohledu ustanovení §237 o. s. ř. na jejím řešení nezávisí).
Nastiňuje-li pak žalovaná 3) ve svém dovolání i otázku organizační složky příslušné jednat za stát v dotčeném řízení, nemůže tato otázka přípustnost dovolání založit,
neboť případný chybný závěr soudu o této otázce projevil by se jako vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz zejm. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005), přičemž k vadám uvedeným v §229 odst. 1,
odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jimiž bylo by případně řízení zatíženo, dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání nezakládají [k tomu
srov. i ustanovení §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř., dle nějž dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3]. K uplatněné argumentaci sluší se snad uvést, že účastnicí řízení (na straně žalované) je zde Česká republika,
která je v soukromoprávních vztazích právnickou osobou a otázka, která organizační složka státu má za stát vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006, ústavní stížnost proti němuž podaná byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 1200/09, uveřejněným pod číslem 64/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). I proto je v nyní posuzované věci nepřípadný odkaz dovolatelky na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1568/2020, jež se krom jiného vyjadřuje i k otázce pasivní legitimace státu ve věci určení vlastnického práva státu na základě žaloby dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. k majetku, k němuž dříve svědčilo právo hospodaření státnímu podniku (kterou řeší právě ve prospěch státu). Ostatně, otázka oprávnění (příslušnosti) hospodařit s majetkem státu
či vykonávat jeho správu (coby rozhodná okolnost pro identifikaci povinné osoby) nabývá své závažnosti až právě v samotném restitučním řízení (o vydání věci z vlastnictví státu oprávněné osobě) – k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021,
sp. zn. 28 Cdo 2902/2020, či jeho usnesení ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020, zatímco v řízení iniciovaném žalobou dle 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jde v meritu především o posouzení, zdali věc – před účinností zákona č. 428/2012 Sb. – byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn.
28 Cdo 5223/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018). V řízení
před oběma soudy bylo přitom řádně jednáno i s touto dovolatelkou (Českou republikou), zastoupenou na základě dohody uzavřené dle §6 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových, uvedeným úřadem (čemuž pak koresponduje
i označení v záhlavích rozhodnutí soudů nižších stupňů).
Z uvedeného vyplývá, že co do řešení otázek vymezených dovoláními je rozhodnutí odvolacího soudu konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kdy nejsou dány ani důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
Odůvodněn je tím závěr o nepřípustnosti obou dovolání, jež proto Nejvyšší soud
bez jednání (§243a odst. 1 první o. s. ř.) odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalovaných byla odmítnuta a žalobcem v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady představuje
odměna advokáta (za podané vyjádření k dovolání) v částce 3 100 Kč (§7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů),
spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátní tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad
(§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 714 Kč.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 8. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu