ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2069.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2069/2021-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo osoby: 00025429, proti žalované BULANA společnost s ručením omezeným (spol. s r.o.), se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 207/9, identifikační číslo osoby: 47666757, zastoupené Mgr. Jánem Gajdošem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Plaská 614/10, o zaplacení částky 9.091.723,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nové Jičíně pod sp. zn. 8 C 110/2019, o dovolání žalobvané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2021, č. j. 71 Co 396/2019-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Novém Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 7. 2019, č. j. 8 C 110/2019-82, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni v obecné pariční lhůtě částku 9.091.723,- Kč spolu s 9 % úrokem z prodlení z částky 9.091.723,- Kč, jdoucím od 31. 8. 2018 do zaplacení (výrok I.). Žalované uložil dále povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Novém Jičíně v obecné pariční lhůtě soudní poplatek ve výši 454.587,- Kč (výrok II.) a ve stejné lhůtě uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 5.671,10 Kč (výrok III.).
2. Soud prvního stupně založil skutkový stav na nesporných tvrzeních účastnic řízení, že žalobkyně zaplatila žalované na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2012, č. j. 41 C 78/2008-142, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č. j. 30 Co 578/2012-198, v průběhu měsíce září 2013 na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem soudního exekutora částku 5.350.000,- Kč, na úrocích z prodlení částku 3.203.170,- Kč a k rukám právního zástupce žalované, JUDr. Jana Dobrovolného, advokáta, na nákladech řízení částku 538.553,- Kč. K dovolání žalobkyně (v řízení o náhradu škody v procesním postavení žalované) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234, jenž nabyl právní moci dne 17. 9. 2015 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí odvolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2012, č. j. 41 C 78/2008-142, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č. j. 30 Co 578/2012-198, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. V dalším řízení (po zrušení shora označených pravomocných rozhodnutí soudů nižších stupňů dovolacím soudem) byla žaloba žalované (v řízení o náhradu škody v procesním postavení žalobkyně) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 6. 2016, č. j. 41 C 78/2008-288, zamítnuta a tento rozsudek byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 30 Co 455/2016-310, potvrzen (rozsudek byl nynější žalobkyni doručen dne 1. 2. 2017). Žalovaná a její tehdejší právní zástupce byli dne 24. 8. 2018 písemně vyzváni k vrácení částek zaplacených na základě pravomocných soudních rozhodnutí zrušených dovolacím soudem. Žalovaná vrácení částek v dopise ze dne 30. 8. 2018 odmítla a uplatnila v něm argumentaci o promlčení práva žalobkyně.
3. Popsaný skutkový stav soud prvního stupně posoudil – se zřetelem na přechodné ustanovení §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“) – podle ustanovení občanského zákoníku (účinného od 1. 1. 2014) o bezdůvodném obohacení toho, kdo získal majetkový prospěch plněním z právního důvodu, který odpadl (§2991 odst. 2 o. z.) a promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, jež namítla žalovaná, a počátek běhu a délku promlčecích lhůt podle ustanovení §621, §629 odst. 1 a §638 odst. 1 o. z.; soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Vysvětlil, že aplikace právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se odvíjí od vzniku nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, jenž časově odpovídá okamžiku, kdy právní důvod, na jehož základě žalobkyně žalované plnila, odpadl. Tento okamžik soud prvního stupně ztotožnil se zrušením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2012, č. j. 41 C 78/2008-142, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č. j. 30 Co 578/2012-198, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234, přičemž s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, současně zdůraznil, že okamžikem zrušení pravomocného rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, rovněž začíná běžet promlčecí lhůta, v níž je třeba právo na vydání bezdůvodného obohacení u soudu uplatnit. V návaznosti na závěr o užití ustanovení o promlčení podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 a o výslovném odmítnutí přihlédnout k ustanovení §3036 o. z. s argumentem, že běh promlčecích lhůt není nijak svázán s původním nárokem žalované na náhradu škody, soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení není promlčeno. Odkázal přitom na délku desetileté (objektivní) promlčecí doby (§638 odst. 1 o. z.), jež začala plynout následující den po dni, kdy nabyl právní moci kasační rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234 (právní moc dne 17. 9. 2015).
Pokud jde o počátek běhu tříleté (subjektivní) promlčecí lhůty (§629 odst. 1 o. z.), ten soud prvního stupně ztotožnil se dnem, kdy byl žalobkyni doručen v dalším průběhu řízení o náhradu škody rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017,
č. j. 30 Co 455/2016-310, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 6. 2016, č. j. 41 C 78/2008-288 (dne 1. 2. 2017), popřípadě se dnem, kdy rozsudek odvolacího soudu nabyl dne 13. 2. 2017 právní moci. Dovodil přitom [s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17 (tento nález, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), jehož závěry aplikoval do poměrů projednávané věci přiměřeně], že až v souvislosti s pravomocným skončením původního řízení o náhradu škody získala žalobkyně skutečnou (nikoliv pouze předpokládanou) vědomost o tom, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila. Protože žalobu v tomto řízení žalobkyně podala dne 5. 9. 2018, nemohl marně uplynout ani běh subjektivní promlčecí doby. Vedle částky 9.091.723,- Kč představující vlastní bezdůvodné obohacení soud prvního stupně žalobkyni přiznal ve smyslu ustanovení §1970 o. z. i úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřeneckých fondů a evidence údajů o skutečných majitelích.
4. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, č. j. 71 Co 396/2019-193 (jednalo se o rozhodnutí ve věci druhé v pořadí, neboť předchozí rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2020, č. j. 71 Co 396/2019-126, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020,
č. j. 28 Cdo 1862/2020-145, zrušen a věc byla Krajskému soudu v Ostravě vrácena k dalšímu řízení), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě náklady odvolacího řízení ve výši 5.980,35 Kč (výrok II.).
5. Odvolací soud - vycházeje zcela ze skutkového stavu, na němž založil právní posouzení věci soud prvního stupně – nezměnil dříve artikulovaný náhled na potřebu aplikovat dosavadní právní úpravu (§451 odst. 1 a 2 a §107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“), neboť závazek k vydání bezdůvodného obohacení se řídí právním předpisem účinným v době, kdy právní důvod k plnění, který odpadl v důsledku zrušení pravomocných a vykonatelných soudních rozhodnutí dovolacím soudem, vznikl. V souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, č. j. 28 Cdo 1862/2020-145, dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení není promlčen. Žalobkyně uplatnila své právo žalobou podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně dne 5. 9. 2018, tedy v zachované dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě, jež začala běžet poté, kdy nabyl dne 13. 2. 2017 právní moci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 30 Co 455/2016-310, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 6. 2016, č. j. 41 C 78/2008-288, o zamítnutí žaloby žalované, jež se na žalobkyni domáhala zaplacení částky 9.091.723,- Kč (s příslušenstvím) z titulu náhrady tvrzené škody, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudního exekutora. Protože bezdůvodné obohacení objektivně vzniklo zrušením pravomocného soudního rozhodnutí dovolacím soudem, na jehož základě bylo plněno (zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234, nabyl právní moci
dne 17. 9. 2015), nemohla marně uběhnout ani tříletá objektivní promlčecí lhůta. Na důvodnost žalobou uplatněného nároku, který žalobkyně řádně prokázala, nemohla mít vliv ani námitka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy vznesená žalovanou až v nynějším (druhém v pořadí) odvolacím řízení. Odvolací soud vysvětlil, že tvrzení, kterými žalovaná tuto námitku odůvodnila, jsou ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř. nepřípustnými novotami. O časových mezích neúplné apelace přitom byli účastníci řízení soudem prvního stupně poučeni při jednání dne 9. 7. 2019.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále též „dovolatelka“). Má za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu
(dále „o. s. ř.“) přípustné pro řešení otázky „počátku běhu subjektivní promlčecí doby pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z důvodu plnění na základě právního důvodu, který odpadl“, kterou již Nejvyšší soud vyřešil v řízení o předchozím dovolání v této věci a v nynějším řízení by ji měl vyřešit jinak, dále pro řešení otázky „přípustnosti námitky rozporu uplatněného nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy v odvolacím řízení poté, kdy Nejvyšší soud zrušil konečné rozhodnutí v předchozím řízení“, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, popřípadě by měla být posouzena jinak a pro řešení procesní otázky „potřeby přesvědčivého odůvodnění rozsudku odvolacího soudu po zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu soudem dovolacím, pokud soud dovolací ve zrušujícím rozsudku vysloví závazný právní názor a odvolací soud z tohoto závazného názoru vychází bez dalšího odůvodnění“, která by rovněž měla být posouzena jinak. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
7. Dovolatelka setrvala na stanovisku, že i subjektivní dvouletá promlčecí doba pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (společně s tříletou objektivní promlčecí dobou) začala žalobkyni běžet doručením rozsudku Nevyššího soudu
ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234, jímž byly zrušeny rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2012, č. j. 41 C 78/2008-142, a Městského soudu v Praze
ze dne 21. 5. 2013, č. j. 30 Co 278/2012-198. Dovozovala, že již z obsahu rozsudku dovolacího soudu, který byl žalobkyni doručen dne 16. 9. 2015, byly zřejmé veškeré aspekty vzniklého bezdůvodného obohacení, tedy žalobkyně přesně věděla, že se na její úkor obohatila dovolatelka a v jaké výši bezdůvodné obohacení vzniklo. Dovolatelka nesouhlasila s aplikací závěru z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, jenž počátek běhu subjektivní promlčecí doby pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení stanovil s ohledem na konkrétní okolnosti případu k okamžiku pravomocného skončení řízení o původním hmotně-právním nároku. Dovozovala, že Nejvyšší soud v předchozím kasačním rozsudku ze dne 23. 9. 2020, č. j. 28 Cdo 1862/2020-145, vydaném v této věci, nijak nevysvětlil aplikovatelnost závěrů odkazovaného rozsudku, ač skutkové okolnosti formující možnost bezdůvodně ochuzeného disponovat potřebnými poznatky o vzniku bezdůvodného obohacení (o tom, kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil,
a v jaké výši) byly zcela odlišné. Navíc odkazovaný rozsudek dovolacího soudu je odbornou veřejností přijímán rozporuplně. Na podporu uplatněné argumentace dovolatelka odkázala i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3805/2010, v němž byla vyjádřena teze, že „posouzení běhu subjektivní doby je vždy věcí konkrétních okolností případu.“
8. Dovolatelka dále odkazem na argumentaci obiter dictum uplatněnou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, č. j. 28 Cdo 1862/2020-145, jíž dovolací soud podpořil závěr o počátku běhu subjektivní promlčecí doby pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení zasazeného do pokračujícího řízení o původním hmotněprávním nároku, vyjádřila názor, že takovou argumentací se jí otevřel prostor pro uplatnění obrany proti nároku žalobkyně, konkrétně pro uplatnění námitky výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy v odvolacím řízení. Nesouhlasila s tím, že tuto námitku odvolací soud posoudil s odkazem na ustanovení §205a o. s. ř. jako tzv. nepřípustnou novotu, přičemž správnost opačného postupu dovozovala ze závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007. Připomenutím citace z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, vyjadřuje přesvědčení, že námitka rozporu výkonu práva s dobrými mravy není svou podstatou novotou, ale obecnou podmínkou možnosti žalobkyně dovolávat se soudní ochrany, kterou by se měl soud zabývat s úřední povinnosti. Upozornila rovněž na tezi vyjádřenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1063/2018, podle níž dovolací soud učiní předmětem přezkumu otázku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení. Za situaci, která zásah dovolacího soudu v uvedeném smyslu umožňuje, označuje i stav navozený soudy nižších stupňů v projednávané věci, kdy soud prvního stupně se rozporem výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy nezabýval, ač všechny rozhodné skutečnosti měl k dispozici s připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 41 C 78/2008, a odvolací soud se otázkou dobrých mravů odmítl zabývat s poukazem na to, že se jedná o nepřípustnou novotu.
9. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
10. Dovolatelka společně s dovoláním podala návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2021, č. j. 71 Co 396/2019-193. Návrh odůvodnila tím, že s Českou republikou vedla dlouhotrvající soudní spory, na jejichž vedení vynaložila nemalé finanční prostředky. Povinnost zaplatit žalobkyni částku 9.091.723,- Kč s příslušenstvím by pro ni byla likvidační, musela by ukončit činnost a vstoupit do likvidace, případně podat vlastní návrh na insolvenci, a to vše ještě předtím, že by se případně úspěšně domohla nápravy v důsledku podaného dovolání. Svou finanční a majetkovou situaci dovolatelka doložila přiznáním k dani z příjmu právnických osob za rok 2020 a účetními doklady (rozvaha a výkaz zisků a ztráty) za stejné období.
11. Žalobkyně označila dovolání žalované za nedůvodné. Při řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení připomněla právní závěr dovolacího soudu vyjádřený v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, č. j. 28 Cdo 1862/2020-145, jímž se odvolací soud coby závazným v dalším (odvolacím) řízení řídil. Zdůraznila, že teprve na základě pravomocného soudního rozhodnutí o původním hmotněprávním nároku (o náhradě škody způsobené tvrzeným nesprávním úředním postupem) v dalším řízení měla žalobkyně k dispozici veškeré nezbytné informace pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Označila za správné závěry o běhu promlčecích lhůt přijaté v kasačním rozsudku dovolacího soudu vydaném v této věci, jež vycházely z předchozí rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména pak z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010. Připomněla, že zrušením pravomocného soudního rozhodnutí z podnětu mimořádného opravného prostředku dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení toliko formálně (byly naplněny formální podmínky legální definice bezdůvodného obohacení) a od doručení kasačního rozhodnutí začíná běžet tříletá objektivní promlčecí lhůta. Právní mocí nového rozhodnutí o hmotněprávním nároku, je-li zamítavé (a bezdůvodné obohacení je tak naplněno i materiálně), pak začíná běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta. Dále žalobkyně nesouhlasila s tím, že se měl odvolací soud v dalším řízení nově zabývat vznesenou námitkou výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Na rozdíl od mínění dovolatelky dovozovala, že k poměřování jejího nároku korektivem dobrých mravů dovolací soud kasačním rozsudkem žalované prostor neotevřel. Zmínila, že dovolacím soudem podaný výklad obiter dictum k ustanovení §96 odst. 6 o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017) necílil na procesní postavení a z něho vyplývající možnost uplatnění práv žalované v dalším řízení o vydání bezdůvodného obohacení, jak se dovolatelka mylně domnívá, ale směřoval na podporu závěru o počátku běhu subjektivní promlčecí doby odvíjející se od právní moci nového rozhodnutí vydaného v řízení o náhradu škody požadované na žalobkyni. Dále žalobkyně argumentovala tím, že námitku rozporu výkonu práva s dobrými mravy uplatnila žalovaná jako nepřípustnou novotu
a i pro případ, kdy by se v dalším odvolacím řízení prostor pro věcné zkoumání takové námitky otevřel, její důvodnosti by s ohledem na konkrétní okolnosti případu vyplývající z řízení o hmotněprávním nárok nemohlo být vyhověno. Žalobkyně rovněž nepřisvědčila argumentaci dovolatelky o nepřesvědčivém odůvodnění rozsudku odvolacího soudu odkazujícího toliko na závazný právní názor soudu dovolacího. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srovnej část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem
(§241 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., zabýval se nejprve tím, zda je dovolání ve všech (třech) dovolatelkou vymezených právních otázkách přípustné [přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými)].
13. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání není přípustné pro řešení otázky určení počátku běhu zákonné dvouleté subjektivní promlčecí doby pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě právního důvodu, který později odpadl. Tuto otázku odvolací soud vázán (v režimu procesní závaznosti) předchozím kasačním rozhodnutím dovolacího soudu vyřešil v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 23. 9. 2020, č. j. 28 Cdo 1862/2020-145, kterým byl zrušen v pořadí první rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2020, č. j. 71 Co 396/2019-126, v této věci a dovolací soud neshledává žádný relevantní důvod, pro který by tato otázka měla být – oproti závěru formulovanému v kasačním rozsudku dovolacího soudu - posouzena jinak.
15. V rozsudku ze dne 23. 9. 2020, č. j. 28 Cdo 1862/2020-145, Nejvyšší soud, mimo jiné, uvedl: Promlčení podléhá i subjektivní právo na vydání bezdůvodného obohacení,
u něhož je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u nezaviněného a nedbalostního bezdůvodného obohacení, nebo desetiletá, jedná-li se o úmyslné bezdůvodné obohacení. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 3148/2009). Pro počátek tříleté, resp. desetileté, objektivní promlčecí doby (§107 odst. 2 obč. zák.), je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty (§107 odst. 1 obč. zák.) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment,
kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99), a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, rozsudek ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007,
sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002,
sp. zn. 33 Odo 877/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003,
sp. zn. 33 Odo 766/2002). Ve vztahu ke skutkové podstatě bezdůvodného obohacení vzniklého „plněním z právního důvodu, který později odpadl“, bylo-li tímto důvodem pravomocné soudní rozhodnutí ukládající povinnost k plnění, se pak dovolací soud přihlásil k závěru formulovanému v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011: „V případě,
že je pravomocné soudní rozhodnutí (z podnětu mimořádného opravného prostředku) zrušeno, nastává takový procesní (a nesprávným rozhodnutím založený hmotněprávní) stav jakoby rozhodnutím nikdy nebylo vydáno. Samotné zrušení rozhodnutí je způsobilým prostředkem k přijetí relevantního úsudku, že odpadnutím právního důvodu k plnění, jímž je v procesním smyslu právě zrušené soudní rozhodnutí, vzniká bezdůvodné obohacení. Bez zřetele na důvody, pro které ke zrušení pravomocného soudního rozhodnutí ukládajícího povinnost k plnění došlo, počíná v okamžiku právní moci kasačního rozhodnutí běžet objektivní (tříletá) promlčecí lhůta.“
16. V rozsudku ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013, Nejvyšší soud formuloval konkluzi vztahující se k té fázi řízení o hmotném nároku, jež následuje po zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, na jehož základě bylo již plněno. V tomto směru uvedl, že „je-li tedy pravomocný a vykonatelný rozsudek následně zrušen, nemůže soud při novém projednání věci mimo jiné pominout okolnost, že podle tohoto rozsudku bylo poskytnuto plnění. Musí být přitom vzato v úvahu, že pro rozhodnutí soudu je rozhodný stav v době vyhlášení jeho rozsudku (srov. §154 odst. 1 o. s. ř.). Dospěje-li soud k závěru, že uplatněný nárok je opodstatněný, musí na plnění, které úspěšnému účastníku řízení náleží, zaúčtovat plnění poskytnuté podle vykonatelného rozsudku, jenž byl posléze zrušen. Plnění,
na něž má úspěšný účastník řízení nárok, pak lze přiznat jen v takovém rozsahu, v jakém dosud nebylo uhrazeno; bylo-li uhrazeno zcela, je to důvodem k zamítnutí žaloby. Uvedené závěry přitom ničeho nemění na procesně ekonomickém zájmu úspěšného účastníka řízení na tom, aby o jeho nároku bylo rozhodnuto a aby se tak ukázalo, zda uplatněný nárok opravdu má“. Na uvedenou názorovou linii navazuje Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010. V něm spojuje počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby s okamžikem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí v dalším průběhu řízení
(po zrušení pravomocného rozhodnutí dovolacím soudem, na jehož základě již bylo plněno) o hmotněprávním nároku. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku přijetí takto prezentovaného závěru odůvodňuje „zhodnocením konkrétních okolností případu“, přičemž dovozuje, že teprve okamžikem právní moci rozhodnutí vydaného v dalším průběhu řízení se bezdůvodně ochuzený v postavení žalovaného najisto dozví, zda bezdůvodné obohacení vzniklo, zda se na jeho úkor obohatil žalobce, popřípadě v jaké výši. Uvedeným okamžikem získá totiž oprávněný skutečnou (prokázanou) vědomost o skutečnostech, jež mu umožňují vykonat právo poprvé (podat žalobu u soudu), tedy jedná se o okamžik, kdy je actio nata. Tento závěr o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je poté reflektován i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3805/2010.
17. Dovolatelka namítala, že odvolací soud vycházeje ze závazného právního názoru dovolacího soudu o počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vůbec nevysvětlil, jaké zvláštní okolnosti případu,
jež dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3805/2010, odůvodňovaly přijetí konkluze, že subjektivní promlčecí doba počala běžet až právní mocí nového soudního rozhodnutí vydaného v dalším řízení o hmotněprávním nároku na náhradu škody. Dovozovala, že zvláštní okolnosti případu posuzované pro účely stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, byly zcela odlišné od poměrů v přítomné právní věci a příklon dovolacího soudu (a odvolacího soudu v režimu procesní závaznosti) k závěrům odkazovaného rozhodnutí tak nebyl správný.
18. S takovým náhledem dovolatelky se dovolací soud neztotožňuje. Dovolatelka sama uvedla, že v odkazované věci bylo předmětem sporu vydání bezdůvodného obohacení, jež bylo představováno nárokem na zaplacení úroku z prodlení požadovaným v původním řízení o hmotněprávním nároku. Protože v původním řízení zůstalo sporným, od jakého okamžiku právo na placení úroku z prodlení vzniklo, byla výše plnění z tohoto právního důvodu sporná až do pravomocného skončení původního řízení a teprve po jeho skončení měl bezdůvodně ochuzený veškeré informace pro podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, tedy i v jaké výši na jeho úkor bezdůvodné obohacení vzniklo. Zásadně obdobná situace nastala v řízení o hmotněprávním nároku (o náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem) vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 78/2008 poté, kdy rozsudky soudů nižších stupňů byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234, a věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. I v uvedeném případě zůstala výše hmotněprávního nároku sporná,
a to netoliko jen z hlediska právní kvalifikace, kterou přijaly soudy nižších stupňů
(nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb.), ale i v poměrech právního posouzení věci uplatněného nároku, které jako možné předestřel dovolací soud v kasačním rozsudku. Ten nepřisvědčil závěru soudů nižších stupňů, že by nynější dovolatelkou uplatněný nárok mohl s ohledem na zjištěný skutkový stav vycházet z odškodňovacího zákona č. 82/1998 Sb., ale nastínil možnost jeho posouzení dle obecných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném
do 31. 12. 2013, o náhradě škody (§417 a §419 obč. zák.). V této souvislosti ovšem také soudům nižších stupňů uložil zabývat se ve světle jiné právní kvalifikace výší nároku, jež – jak vyplývá z odůvodnění odkazovaného rozsudku – se bude odvíjet od kritérií přiměřenosti a účelnosti (blíže viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234). Je tudíž zřejmé, že nynější žalobkyně neměla v okamžiku nabytí právní moci (doručení) kasačního rozsudku dovolacího soudu v řízení o hmotněprávním nároku relevantní informace o tom, v jaké výši bezdůvodné obohacení na její úkor na straně nynější žalované vzniklo. Zrušením pravomocného soudního rozhodnutí přiznávajícího peněžité plnění tudíž došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení a k počátku běhu tříleté promlčecí doby objektivní, nikoliv však k současnému plynutí promlčecí doby subjektivní. Subjektivní promlčecí doba počala běžet v souladu se závěrem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, č. j. 28 Cdo 1862/2020-145, jenž se opírá o konkluzi formulovanou již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, právní mocí, resp. doručením, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017,
č. j. 30 Co 455/2016-310 (rozsudek byl žalobkyni doručen dne 1. 2. 2017 a právní moci nabyl dne 13. 2. 2017), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 6. 2016, č. j. 41 C 78/2008-288, o zamítnutí žaloby žalované, jež se na žalobkyni domáhala zaplacení částky 9.091.723,- Kč (s příslušenstvím) z titulu náhrady tvrzené škody. Žaloba o vydání bezdůvodného obohacení podaná nynější žalobkyní u Obvodního soudu pro Prahu 2
dne 5. 9. 2018 tak byla podána v průběhu plynutí zákonné dvouleté subjektivní promlčecí doby.
19. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky „přípustnosti námitky rozporu uplatněného nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy v odvolacím řízení poté, kdy Nejvyšší soud zrušil konečné rozhodnutí v předchozím řízení“, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
20. Dovolatelka si mylně vykládá, že argumentace dovolacího soudu obsažená v rozsudku ze dne 23. 9. 2020, č. j. 28 Cdo 1862/2020-145, ustanovením §96 odst. 6 o. s. ř. jí otevřela cestu v dalším odvolacím řízení k uplatnění námitky výkonu práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými mravy. Pokud dovolací soud v předchozím kasačním rozhodnutí ke smyslu a účelu citovaného procesního ustanovení uvedl, že „t oto ustanovení, jehož soulad s ústavním pořádkem artikuloval Ústavní soud (v poměru hlasování 10:5) v plenárním nálezu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, vytváří nový procesní prostor pro žalovaného, aby v dalším řízení (po zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, na jehož základě žalobci plnil) mohl uplatnit obranu proti existenci hmotného subjektivního práva, které bylo deklaratorním rozhodnutí přiznáno, což je aspekt, jenž bez existence odpovídající právní úpravy zohlednil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010“, pak procesní prostor pro subjektivní obranu v dalším řízení o hmotněprávním nároku byl otevřen tomu, kdo plnil na základě zrušeného pravomocného soudního rozhodnutí, tedy v aktuálně posuzovaných poměrech nynější žalobkyni (a nikoliv žalované) prostřednictvím institutu neúčinnosti zpětvzetí žaloby,
pokud by k této procesní dispozici žalující přistoupil proto, že mu žalovaný na základě pravomocného a později zrušeného soudního rozhodnutí na uplatněný nárok plnil.
21. Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pro řešení otázky „dodatečného uplatnění námitky výkonu práva v rozporu s dobrými mravy“ považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že v konfrontaci s rozhodnutími Nejvyššího soudu, s jejichž závěry dovolatelka soulad rozsudku odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu poměřuje, by i dovoláním dotčený rozsudek obstál. Žádné z dovolatelkou citovaných rozhodnutí neneguje
to, že korektiv dobrých mravů (§3 odst. 1 obč. zák., popřípadě §2 odst. 3 o. z.) je právním institutem a pod subsumpční podmínky citovaných ustanovení mohou být podřazeny jen skutečnosti a okolnosti konkrétního případu zjištěné dokazováním, jež tvoří skutkový základ věci. Ve sporném řízení, v němž odvolací řízení ovládá zásada neúplné apelace, pak i skutečnosti vážící se k posouzení důvodnosti žaloby z hlediska korektivu dobrých mravů musí být, vyjma případů uvedených v ustanovení §205a o. s. ř. (o takový případ se přitom v projednávané věci nejedná), uplatněny nejpozději při jednání soudu prvního stupně, při němž je vyhlášeno rozhodnutí o věci (§119a o. s. ř.). Po takových skutečnostech soud z vlastní iniciativy nepátrá, neboť na rozdíl od důkazů, které může i bez výslovného návrhu provést, je-li to potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu (§120 odst. 2 věta první o. s. ř.), nemůže sám za účastníka řízení, jehož povinnost tvrzení tíží, „účastníkova tvrzení“ formulovat a pak k nim provádět dokazování. Uvedené přeneseno do poměrů projednávané věci znamená, že žalovaná při jediném jednání soudu prvního stupně konaném dne 9. 7. 2019 (č. l. 80 až 81 spisu) nevyužila na základě procesních poučení soudem (podle §118b odst. 1 o. s. ř. a následně podle §119a odst. 1 o. s. ř.) hned dvou možností uplatnit taková tvrzení, jimiž by se soudy nižších stupňů mohly z hlediska korektivu dobrých mravů zabývat.
22. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007 odůvodňující argument, že námitku rozporu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy lze uplatnit i v odvolacím řízení, nic nemění na tom, že námitka nemůže být posuzována mechanicky, což odvolací soud v odkazované věci učinil, ale na základě konkrétních skutkových okolností, z nichž by bylo lze na nemravnost výkonu práva usoudit. Ostatně z odůvodnění odkazovaného rozsudku nevyplývá, zda skutečnosti, jimiž bylo možné námitku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy uplatnit, nebyly předmětem dokazování či nebyly tvrzeny již v řízení před soudem prvního stupně. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, z něhož dovolatelka fragmentačně cituje, se nepodává, že by byl soud povinen ke korektivu dobrých mravů přihlížet vždy z úřední povinnosti. Takový závěr dovolací soud neučinil. Dovolatelkou citovaná pasáž objasňuje smysl institutu korektivu dobrých mravů jako jednoho z hledisek pro právní posouzení věci a má regulativní funkci v případech, kdy výkon určitého práva by byl v kolizi s obecnou zásadou spravedlnosti. Nelze v souvislosti s odkazovaným rozhodnutím přehlédnout, že závěry zavazující soud zabývat se možností odepřít soudní ochranu byly formulovány na základě specifických okolností restituční věci (výluka z naturální restituce v případě, že pozemek, na nějž byl restituční nárok uplatněn, byl zastavěn až po pravomocném zamítnutí žaloby na vydání pozemku s tím, že povinná osoba věděla, že proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí bylo podáno dovolání, avšak přesto umožnila na pozemku stavět třetí osobě). Ve prospěch dovolatelky nelze zohlednit ani závěr z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019,
sp. zn. 21 Cdo 1063/2018, jenž nemíří na případy, kdy by dovolacímu přezkumu podléhalo právní posouzení věci skrze korektiv dobrých mravů, jež soudy nižších stupňů neučinily (z povahy věci to není možné, neboť chybějící úvahy nelze z hlediska přiměřenosti hodnotit), ale naopak, kdy je na úvahách reflektující ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., popřípadě ustanovení §2 odst. 3 o. z., rozhodnutí soudů nižších stupňů částečně či výlučně založeno.
23. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky „potřeby přesvědčivého odůvodnění rozsudku odvolacího soudu po zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu soudem dovolacím, pokud soud dovolací ve zrušujícím rozsudku vysloví závazný právní názor a odvolací soud z tohoto závazného názoru vychází bez dalšího odůvodnění“. Nepokládá-li dovolatelka – navzdory výše uvedenému – odůvodnění rozsudku odvolacího soudu za dostatečné, vystihuje tím případ vady řízení, jež nemůže založit přípustnost dovolání (ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné; srovnej
§242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Ostatně, vytýkaným defektem odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu netrpí. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaná měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky, což také učinila, a dovolací soud se mohl z hlediska naplnění podmínek dovolacího přezkumu, tedy přípustností a důvodností dovolání věcně zabývat. Skutečnost, že v těchto námitkách dovolací soud neshledal naplněný některý z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. nebyl uplatněn právem, s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.
24. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006,
sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 13.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int ). Odvolací soud přitom dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to za použití odpovědi implicitní, odůvodnit. Byl-li soud odvolací v dalším řízení vázán závazným právním názorem soudu Nejvyššího, pak poukaz na tuto procesní skutečnost vyplývající z instančního vztahu mezi soudem nižším a soudem vyšším doplněnou o reprodukci obsahu tohoto závazného právního názoru při nezměněném skutkovém stavu, na jehož základě by mohl být závazný právní názor vyššího soudu korigován, postačuje k tomu, aby odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z hlediska požadavků vyplývajících z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. obstálo. Má-li dovolatelka za to, že v rámci předestřeného závazného právního názoru se Nejvyšší soud nijak nevypořádal s hlediskem „konkrétních okolností případu“ akcentovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, pak z použité formulace „ promítne-li dovolací soud předestřený závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, do poměrů přítomné právní věci“ lze dovodit opak.
25. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
26. Protože žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o soudním poplatku a ve výroku III. o nákladech prvostupňového řízení, jakož i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné
[§238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
27. V souladu s ustanovením §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
28. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 8. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu