ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2139.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2139/2021-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Soběnov, se sídlem ve Velešíně, náměstí J. V. Kamarýta 44, identifikační číslo osoby: 65025644, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, adresa pro doručování: Územní pracoviště České Budějovice, České Budějovice, Prokišova 1202/5, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 38/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2021, č. j. 4 Co 20/2020-265, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 11 C 38/2016-236 (jednalo se v této věci o rozsudek druhý v pořadí, neboť předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně, stejně jako rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 Co 295/2016-76, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, č. j. 28 Cdo 3739/2018-101), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání pozemku dle KN parc. č. 3569 (dříve dle KN parc. č. 3347), nacházejícího se v katastrálním území Soběnov (dále „předmětný pozemek“), a tím i nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 4. 12. 2015, č. j. 352769/2013/R1721/RR14043 (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu náklady řízení ve výši 3.000,- Kč (výrok II.).
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 4 Co 20/2020-265, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že výši náhrady nákladů řízení stanovil částkou 2.700,- Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit České republice náklady odvolacího řízení ve výši 600,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že předmětem vydání je pozemek parc. č. 3569 v katastrálním území Soběnov, vodní plocha, způsob využití rybník, o výměře 4.775 m 2 . Předmětný pozemek byl zahrnut do územního plánu obce Soběnov v roce 2010, přičemž má být jako „biologický rybník“ (stabilizační – dočišťovací - nádrž) součástí plánované technické infrastruktury označené jako „VPS 7“, spočívající ve výstavbě kanalizace, dočišťovací nádrže a čistírny odpadních vod s plochou technické infrastruktury; obec Soběnov má zpracovaný projekt na vybudování kanalizace a dočišťovací nádrže. Primárním účelem biologického rybníku je dočišťování odpadních vod přicházejících kanalizací v obci do čističky odpadních vod. Přírodní dočištění vody pomocí rybí osádky završuje proces odvodu a čištění odpadních vod z obce. Na provozu rybníku pro daný účel je veřejný zájem, neboť zvýší životní komfort obyvatel obce a zlepší hygienickou situaci v obci. Jde o koncový článek celku podřízeného jednotnému režimu a funkčnost celku závisí na fungování každé části. Chov ryb je v biologickém rybníku sice možný, nicméně za dodržení zvláštních podmínek a zásadně jiným způsobem než v rybnících s komerčním využitím. Konzumace masa takto chovaných ryb je navíc problematická vzhledem k přítomnosti množství cizorodých látek přitékajících do rybníku z čistírny odpadních vod.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovodil, že v projednávané věci je naplněn výlukový důvod bránící vydání předmětného pozemku ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Uvedl, že veřejně prospěšná stavba technické infrastruktury (VPS 7 – biologický rybník) související se záměrem vybudovat dočišťovací (stabilizační) nádrž a kanalizaci byla v územně plánovací dokumentaci (územním plánu obce Soběnov) řádně vymezena ještě předtím, než žalobkyně uplatnila u povinné osoby výzvou dne 20. 8. 2013 nárok na vydání předmětného pozemku. Není přitom významné, zda v souvislosti s touto veřejně prospěšnou stavbou územní plán obce Soběnov počítal s tím, zda předmětný pozemek bude pro daný účel potřeba vyvlastnit či zda postačí, že k němu bude zřízeno věcné břemeno umožňující vybudování a provoz veřejně prospěšné stavby. Charakter a účel veřejně prospěšné stavby, jak jsou vymezeny v územním plánu obce Soběnov, určují, že předpokladem řádného fungování systému odvádění odpadních vod z obce je řádné fungování biologického rybníku. Z hlediska nakládání s rybníkem by se žalobkyně musela podřídit pravidlům a režimu fungování celého systému, což by realizaci jejích vlastnických práv značně omezovalo (údržba rybníku, chov pouze rybí osádky v konkrétním druhu a množství, sledování kvality vody, specifický způsob výlovu). Využití zemědělské nemovitosti k zemědělské produkci (komerční chov ryb) by byl vzhledem k funkci biologického rybníku problematický až nemožný. Proto by žalobkyni v případě vydání předmětného pozemku zůstalo zachováno pouze tzv. holé vlastnictví. Pro vybudování a provoz biologického rybníku by tak s ohledem na konkrétní okolnosti případu nepostačovalo k předmětnému pozemku zřídit věcné břemeno, ale musel by být vyvlastněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně majíc je v smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) pro řešení těchto právních otázek: a) zda lze ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. aplikovat na každou veřejně prospěšnou stavbu dopravní či technické infrastruktury vymezenou v územně plánovací dokumentaci, či jen na takovou, pro kterou je v územně plánovací dokumentaci vymezena možnost vyvlastnit práva k pozemkům nebo stavbám; tuto otázka má dovolatelka za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, b) k jakému okamžiku je třeba z hlediska naplnění výlukového důvodu upraveného v ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. posuzovat podobu (obsah) územní plánovací dokumentace a v ní vymezenou veřejně prospěšnou stavbu dopravní či technické infrastruktury; má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2335/2020 (toto usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), c.) zda při posuzování existence výlukového důvodu dle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. musí soud vždy, když dospěje k závěru, že pro zřízení a užívání veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury nepostačí zřídit věcné břemeno učinit konkluzi, že vydáním předmětného pozemku by oprávněné osobě vzniklo tzv. holé vlastnictví; dovolatelka dovodila, že při řešení této otázky odvolacím soudem, jenž závěr v uvedeném směru neučinil, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe představované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3739/2018, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, d.) zda při aplikaci výlukového důvodu dle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. lze za relevantní kritérium považovat (ne)možnost zemědělského obhospodařování nárokovaného pozemku; dovolatelka má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 646/2021. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) při výkladu a aplikaci ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Česká republika – Státní pozemkový úřad ve vyjádření přisvědčila správnosti dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu a souladu jeho závěrů s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího soudu ve všech otázkách vymezených dovoláním žalobkyně. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. 4. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně pro žádnou z jí vymezených právních otázek není přípustné.
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o část pozemku nebo stavby, která je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit; to neplatí, postačí-li pro veřejně prospěšnou stavbu zřízení věcného břemene.
Překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu uvedeného ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [srovnej např. §170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 183/2006 Sb.“], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je pak okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, jež bylo publikováno pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a přiměřeně i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2811/18 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Pokud možnost vyvlastnění stavby či pozemku upravují – vedle zákona č. 183/2006 Sb. – i další právní předpisy [expropriační titul je upraven i v ustanovení §55a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 254/2001 Sb.“], pak to nic nemění na tom, že v případech veřejně prospěšných staveb technické infrastruktury, o niž jde – jak bude dále zmíněno – i v poměrech projednávané věci, bude postačujícím vyvlastňovacím titulem ustanovení §170 zákona č. 183/2006 Sb.
V rozsudku ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, jenž byl publikován pod číslem 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury) se z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné“. Na tento závěr odkazuje i žalobkyní připomenuté usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2335/2020.
Jak však plyne z uvedeného usnesení, jakož i z rozsudku Nejvyššího soudu shora označeného, závěr v něm uvedený se nepojí s tím, zda územně plánovací dokumentace k rozhodnému okamžiku, podle něhož se ke stavu (obsahu) územně plánovací dokumentace pro účely posouzení existence výlukového důvodu dle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. přihlíží, současně obsahuje údaj, zda pro potřeby vybudování a užívání konkrétní veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury bude nezbytné pozemek vyvlastnit či zda postačí zřízení věcného břemene. Již z tohoto důvodu nemůže být pro předmětnou otázku dovolání žalobkyně přípustné, neboť judikatura, na níž dovolatelka odkazuje, a od níž se měl odvolací soud odchýlit, dovoláním vymezenou otázku vůbec neřeší. Ostatně, jak bude dále uvedeno, úvaha o tom, zda pozemek, u nějž veřejný zájem vyžaduje, aby byl pro vymezenou veřejně prospěšnou stavu dopravní či technické infrastruktury vyvlastněn, vychází z charakteru a účelu stavby, s nimiž je spojeno i zjištění, zda oprávněná osoba by po vydání pozemku nebyla podstatně omezena ve výkonu jednotlivých vlastnických oprávnění. Řešení této otázky se pojí s posouzením individuálně daných konkrétních skutkových okolností a v uvedeném směru přijatý závěr je pak závěrem skutkovým.
Pokud v poměrech projednávané věci odvolací soud pro účely naplnění výlukového důvodu dle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. vycházel z platného územního plánu obce Soběnov z prosince roku 2010, v němž již byl „biologický rybník“ coby součást soustavy čištění odpadních vod z obce Soběnov vymezen, přičemž žalobkyně podala výzvu k vydání předmětného pozemku u povinné osoby - dle zjištění soudů nižších stupně - dne 20. 8. 2013, pak se od judikatorního závěru Nejvyššího soudu nijak neodchýlil. Závěr soudu prvního stupně (implicitně převzatý odvolacím soudem), jež dovolatelka z odůvodnění prvostupňového rozsudku (bod 50.) cituje, ostatně znamená toliko to, co je uvedeno výše, tj. že veřejným zájmem diktovaná potřeba pro účely zřízení a provozu veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury konkrétní pozemek vyvlastnit, není odvislá od údaje o vyvlastnění (či zřízení věcného břemene) v územní plánovací dokumentace, ale od charakteru a účelu stavby, jež mohou mít vliv na rozsah výkonu vlastnického práva oprávněnou osobou.
Závěr o tom, zda údaj o potřebě vyvlastnit pozemek pro určitou veřejně prospěšnou stavbu má být uveden v příslušné územně plánovací dokumentaci, by byl nepochybně závěrem právním, neboť by předpokládal interpretaci a zohlednění takového ustanovení právního předpisu, jež by náležitosti jednotlivých druhů územně plánovací dokumentace upravovalo. S takovým závěrem se však dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu nepojí. Odvolací soud nijak nezohlednil stav územního plánu obce Soběnov, jenž by v sobě zahrnoval údaj o tom, že předmětný pozemek má být pro účely vybudování a užívání „biologického rybníku“ vyvlastněn (o takové podobě územního plánu se odvolací soud ani nezmiňuje), ale v souladu s výše uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu naplnění výlukového důvodu dle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. posuzoval podle stavu územního plánu obce Soběnov, jenž byl platný ke dni doručení výzvy oprávněné osoby osobě povinné. Jeho konkluze tak není založena na tom, že by závěr o naplnění výlukového důvodu založeného na citovaném ustanovení vycházel z takového znění územního plánu, jenž by pro stavbu „biologického rybníku (VPS 7) obsahoval údaj o vyvlastnění předmětného pozemku, ale na územním plánu obce ze dne 23. 12. 2010 (změna plánu č. 2), platném od 26. 1. 2011; v uvedeném znění územní plán pak žádný údaj o vyvlastnění předmětného pozemku neobsahoval, kterémuž zjištění přitakala v dovolání i žalobkyně.
Přípustnost dovolání tak rovněž nezakládá řešení otázky, zda lze ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. aplikovat na každou veřejně prospěšnou stavbu dopravní či technické infrastruktury vymezenou v územně plánovací dokumentaci, či jen na takovou, pro kterou je v územně plánovací dokumentaci vymezena možnost vyvlastnit práva k pozemkům nebo stavbám, neboť na řešení této otázky rozsudek odvolacího soudu nezávisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Dovolání žalobkyně dále není přípustné ani pro řešení otázky, zda pro závěr, že konkrétní pozemek, jenž je v územně plánovací dokumentaci vymezen pro stavbu a užívání veřejně prospěšné stavby technické infrastruktury, je třeba vyvlastnit, musí soud učinit konkluzi o tom, že oprávněné osobě by po vydání pozemku zůstalo zachováno pouze tzv. holé vlastnictví. Na rozdíl od mínění dovolatelky, odvolací soud žalobkyní požadovaný kladný závěr o tzv. holém vlastnictví oprávněné osoby učinil a odvolací soud se tudíž od judikatury dovolacího soudu (žalobkyní odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu z dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3739/2018, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017) neodchýlit nemohl.
Pojem stavba technické infrastruktury je třeba – se zřetelem na zachování principu jednotnosti a nerozpornosti právního řádu (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 129/16) – vykládat jako týž výraz použitý v ustanovení §2 odst. 1 písm. k) zákona č. 183/2006 Sb., kde se rovněž uvádí jednak jeho definiční vymezení („vedení a stavby a s nimi provozně související zařízení technického vybavení“), a dále příkladmý (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010, č. j. 5 Ao 6/2010-65 – tento rozsudek je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz ) výčet objektů, jež do této kategorie spadají („vodovody, vodojemy, kanalizace, čistírny odpadních vod, stavby ke snižování ohrožení území živelními nebo jinými pohromami, stavby a zařízení pro nakládání s odpady, trafostanice, energetické vedení, komunikační vedení veřejné komunikační sítě a elektronické komunikační zařízení veřejné komunikační sítě, produktovody a zásobníky plynu“). Územně plánovací dokumentací se ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. n) zákona č. 183/2006 Sb. rozumí 1. zásady územního rozvoje, 2. územní plán, 3. regulační plán. Územní plán obecně vymezuje koncepci rozvoje daného území (například obce), ochranu hodnot a prostorové uspořádání, jakož i koncepci veřejné infrastruktury. Kromě nejdůležitějších prvků obsahu územního plánu, kterými je vymezení zastavěného území a zastavitelných ploch, obsahuje vymezení veřejně prospěšných staveb a opatření (§43 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb.).
K relevantním otázkám hmotného práva, jež se týkají výkladu a aplikace výlukového ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., a byly komplexním způsobem řešeny ve výše zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017 (z obou rozhodnutí žalobkyně v dovolání cituje), se dovolací soud později přihlásil např. i v usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, či v usnesení ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017. Dlužno ovšem uvést, že v odkazovaných věcech (vyjma situace posuzované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, v němž nárokovaný pozemek plnil účel veřejného prostranství), byla úvaha soudů o existenci výlukového důvodu dle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. a v něm vymezené podmínky vyvlastnění pozemku spojena s veřejně prospěšnými stavbami dopravní infrastruktury (výstavba či přeložky pozemních komunikací podléhajících i expropriačnímu režimu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů).
V rozsudku ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3739/2018, jímž byla v projednávané věci zrušena předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů, Nejvyšší soud uvedl, že „posouzení všech podmínek pro aplikaci ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., tedy i charakteru veřejně prospěšné stavby technické infrastruktury, je svázáno s jejím vymezením v územně plánovací dokumentaci, tedy například v územním plánu. K vymezení stavby v územním plánu se proto musí upínat i posouzení, zda k jejímu uskutečnění nepostačí zřízení věcného břemene na úkor vlastníka pozemku, jemuž ovšem – kromě omezení vyplývajícího z věcného břemene – výkon vlastnického práva k pozemku zůstane zachován. Soudy nižších stupňů by měly naplnění podmínek výlukového ustanovení tudíž zkoumat již toliko v závislosti na vymezení stavby v územně plánovací dokumentaci a s ohledem na individuálně dané okolnosti konkrétního případu, mezi něž lze příkladmo zařadit stávající využití pozemku, slučitelnost plánovaného účelu s možností jeho zemědělského obhospodařování nebo povahu stavby podmiňující úsudek, zda by po vydání pozemku nezůstalo oprávněné osobě zachováno pouze tzv. holé vlastnictví, apod.“
Z citované pasáže odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu se nepochybně podává, že úsudek o potřebě vyvlastnit pozemek či stavbu pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury vymezené ve schválené územně plánovací dokumentaci činí soud na základě individuálně daných konkrétních okolností toho kterého případu. Základ pro takový úsudek je nepochybně skutkového charakteru, jenž soud formuluje po řádně provedeného dokazování a hodnocení provedených důkazů. Skutkové námitky o neúplně či nesprávně zjištěném skutkovém stavu přitom přípustnost dovolání založit nemohou, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je jediným zákonem aprobovaným důvodem dovolání nesprávném pak právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Požadavek na jiné právní posouzení věci nelze spojovat s námitkami dožadujícími se odlišně zjištěného skutkového stavu. Zjištěný skutkový stav v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem) nepodléhá dovolacímu přezkumu; dovolací soud z něj musí vycházet a namítaný dovolací důvod nemůže posuzovat v závislosti na odlišném (dovolatelem tvrzeném) skutkovém základu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017).
V projednávané věci žalobkyně - vědoma si limitů dovolacího přezkumu a jeho omezení na právní otázky - nijak v dovolání proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, která učinil po provedeném dokazování po zrušení jeho v pořadí prvního rozhodnutí (a jež zcela aproboval v dovolání napadeném rozsudku odvolací soud), nebrojila. Tato skutková zjištění jsou velmi podrobně reprodukována v bodech 20. až 38. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a z nich učiněný skutkový závěr se podává z bodu 42. odůvodnění prvostupňového rozsudku. Z hlediska právního posouzení věci pak soudy obou stupňů dospěly k závěrům, při nichž přihlédly i k příkladmo uvedeným kritériím, jež dovolací soud vymezil ve shora odkazovaném kasačním rozsudku vydaném v této věci. Jedním z těchto kritérií může pochopitelně i u veřejně prospěšné stavby technické infrastruktury být i ultimativní stav spojený s existencí tzv. holého vlastnictví, jenž v poměrech přítomné právní věci dovodil i odvolací soud. I když nelze pochopitelně v posuzované věci obecně srovnávat intenzitu omezení či (ne)možnost vlastníka pozemku vykonávat vlastnická oprávnění (některá z nich) se situacemi, kdy oprávněná osoba nárokuje pozemky, jež představují veřejné prostranství, respektive pozemky, jež podléhají režimu obecného (veřejného) užívání, stav, kdy žalobkyně by byla po vydání předmětného pozemku podstatně ve výkonu vlastnického práva omezena, se téměř se stavem holého vlastnictví shoduje. Argumentace žalobkyně o možnosti využívání biologického rybníku (dočišťovací nádrže) oprávněnou osobou k rybolovu tzv. „chyť a pusť“ naráží v poměrech projednávané věci na skutečnosti, jež zájem oprávněné osoby převáží (veřejný zájem na vybudování moderního systému odvodu a čištění odpadních vod a s ním spojené zlepšení životního prostředí a hygienické situace v obci, zapojení biologického rybníku do jednotného vzájemně funkčně propojeného systému, specifika při údržbě rybníku, chovu rybí obsádky v konkrétním druhu a množství, sledování kvality vody, specifický způsob výlovu, vzhledem ke specifickému účelu biologického rybníku problematické až nemožné využití chovaných ryb ke komerčnímu výlovu a konzumaci).
Přípustnost dovolání nezakládá dále námitka, jejíž podstatou je argumentace žalobkyně, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (prezentované dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 646/2021), když aplikoval výlukový důvod dle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. pro nemožnost předmětný pozemek zemědělsky obhospodařovat. Dovolatelce lze sice přisvědčit, že v odkazovaném usnesení dovolací soud dospěl k závěru, že „předpokladem naturální restituce pozemku v režimu zákona č. 428/2012 Sb. pak nepochybně není okolnost, že jej lze zemědělsky obhospodařovat“, nicméně takový závěr dovolací učinil za odlišné skutkové situace u pozemku v katastru nemovitostí evidovaném jako vodní plocha představovanou mokřadem (zamokřenou plochou).
Nemělo by být přehlédnuto, že ve shora odkazovaném usnesení, jehož prostřednictvím žalobkyně vymezuje k řešení otázku vážící se k podmínce „zemědělského obhospodařování“, dovolací soud připomněl judikatorní tezi, jíž aprobují i soudy nižších stupňů v projednávané věci (soud prvního stupně explicitně a odvolací soud příklonem k závěrům prvostupňového rozsudku), tj. že bez dalšího nelze přesvědčivě dospět k závěru, že při vydání pozemku tvořícího vodní plochu se oprávněné osobě dostává toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, ačkoliv v konkrétních případech na základě určitých skutkových zjištění takový závěr bude možné přijmout (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2204/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017); případ biologického rybníku (dočišťovací nádrže) coby součásti systému odvodu a čištění odpadních vod v obci Soběnov pak na základě individuálně daných skutkových okolností konkluzi o podstatném omezení výkonu vlastnických oprávnění vlastníka pozemku až téměř do stavu existence tzv. holého vlastnictví nečiní nijak nepřiměřenou.
Protože dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl částečně potvrzen a částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech prvostupňového řízení a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se účastnice řízení domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 8. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu