ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2233.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2233/2021-451
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) F. D. , narozeného XY, bytem v XY, a b) L. D. , narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, za účasti Státního statku Jeneč, státního podniku v likvidaci , identifikační číslo osoby: 000 16 918, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, zastoupeného Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu , vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 42/2016, o dovolání účastníka Státního statku Jeneč, státního podniku v likvidaci, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 12. 2020, č. j. 22 Co 290/2019-401, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, výrokem pod bodem I, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 15. 4. 2019, č. j. 11 C 42/2016-277, v odvoláním napadených výrocích I, II a III, jimiž bylo rozhodnuto, že žalobce a) a žalobce b) jsou spoluvlastníky (každý v rozsahu ideální poloviny) zemědělských staveb bez čísla popisného a čísla evidenčního, stojících na pozemcích parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY u XY (výrok I), čímž se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu v Pardubicích ze dne 8. 12. 2015, č. j. SPU 457101/2015/544102/Sá (výrok II), a že účastník je povinen nahradit žalobcům určené náklady řízení (výrok III); dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vzal za správné závěry soudu prvního stupně, že žalobci jsou oprávněnými osobami (dle §4 odst. 2 písm. c/, odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), jejichž předchůdci byli vlastníky předmětných zemědělských nemovitostí, které přešly na stát v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1990) darováním učiněným v tísni (§6 odst. 1 písm. h/ zákona č. 229/1991 Sb.); povinnou osobu je další účastník řízení coby právní nástupce osoby, jež předmětné nemovitosti držela ke dni účinnosti zákona (§5 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb.). V tomto směru odvolací soud vycházel i z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 20. 5. 2008, č. j. 4 C 148/2005-102, jímž bylo v poměru mezi těmito účastníky rozhodnuto o žalobci uplatněnému nároku na určení oprávněné osoby (dle §4a zákona č. 229/1991 Sb.) ve vztahu k předmětným zemědělských stavbám (označeným jako jedna polovina kravína a kůlny na přídělové stavební parcele XY v k. ú. XY). Případné další dispozice s předmětnými nemovitosti měly soudy za neplatné (dle §5 odst. 3 cit. zákona). Za neopodstatněnou považovaly i námitku promlčení žalobci uplatněného restitučního nároku. Na podkladě učiněných zjištění (prokázaných skutečností o samostatných základech, svislých konstrukcích a střešních krovech každé z předmětných staveb) uzavřely, že žalobci identifikované objekty jsou způsobilým předmětem vydání dle zákona č. 229/1991 Sb. jako samostatné nemovité věci, bez zřetele na jejich stav evidenční. Zjištěny nebyly ani překážky (ve smyslu §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), jež by bránily vydání předmětných nemovitostí oprávněným osobám, o jejichž vlastnictví soud rozhodl dle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a nahradil tím rozhodnutí pozemkového úřadu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, jako účastník řízení (dále též jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky „hmotného či procesního práva“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že při posouzení otázky pasivní věcné legitimace (připínající se k osobě povinné) odvolací soud nepřihlédl k účastníkem uplatněným námitkám, jež má dovolatel za důvodné; při řešení otázky „neidentifikovatelnosti“ staveb nesprávně odmítl analogickou aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb. (nemožnost identifikace staveb z důvodu nedokončeného přídělového řízení) a posouzení, jsou-li žalobci požadované objekty stavbami coby samostatnými nemovitostmi, založil na úvaze zjevně nepřiměřené (dle dovolatele v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99), jež neodpovídá skutečnému stavu.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.; žádné z nich ovšem naplněno není. [Napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani i případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak].
Napadené rozhodnutí reflektuje rozhodovací praxi dovolacího soudu (i Ústavního soudu), kladoucí při výkladu restitučních předpisů akcent na jimi sledovaný účel, jímž je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, kdy přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum) před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008; nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48).
Podle konstantní rozhodovací praxe výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech (jež řeší vztahy majetkoprávní, tedy svou povahou občanskoprávní), nelze mechanicky podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích (např. práva stavebního); srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, pod č. 96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4046/2007). Východiskem pro řešení problematiky součásti nebo příslušenství nemovitostí je pojetí či vymezení pojmu stavba ve smyslu občanskoprávním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 539/2001).
Podle ustálené rozhodovací praxe je pak pro účely občanského práva pojem „stavba“ nutno vykládat vždy staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů, včetně práva vlastnického, a nemusí být tedy nutně součástí jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008). V problematických případech je pak vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, a také k jejímu stavebnímu provedení [zejm. např. tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku či vršení kompaktního stavebního materiálu, může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012)].
Řešení otázky, zda výsledek stavební činnosti je stavbou ve smyslu občanského práva, je ovšem do značné míry závislé na konkrétních skutkových okolnostech případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Dovolací soud pak může úvahu soudů, zda jde o samostatnou věc či o její součást, učiněnou v nalézacím řízení, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007).
Jestliže odvolací soud se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem věci (zejm. zjištění o samostatných základech, svislých konstrukcích, střešních krovech každé z předmětných staveb) – poměřováno relevantními hledisky – uzavřel, že předmětné budovy, o jejichž vydání žalobci (coby oprávněné osoby) usilují, jsou samostatnými stavbami, nelze jeho úvahu označit za nepřiměřenou a rozpornou s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu), na níž není důvodu čehokoliv měnit.
Za daných skutkových okolností pak rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s další dovolatelem odkazovanou judikaturou, ať již jde o stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, uveřejněné pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1095/2005 (vztahující se výkladu pojmu „zemědělská usedlost“), nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99 (dle nějž lze konkluzi o tom, jde-li o věc samostatnou či součást jiné věci, přezkoumat právě jen v případě, kdy jde o úvahu zjevně nepřiměřenou) a ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98 (jde-li o výklad toho, co se rozumí „součástí věci“ ve smyslu §120 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2012).
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani argumentace dovolatele (ve vztahu k posouzení vydávaných staveb jako samostatných nemovitostí) zpochybňující soudem učiněná skutková zjištění, jimž je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.); k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V případě dalších otázek dovolatele uvedených v dovolání pod písmeny a/ a b/ dovolání, vztahujících se k posouzení pasivní legitimace k vydání předmětných nemovitostí, resp. k aplikovatelnosti ustanovení §11 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb. (překážka restituce tkvící v nemožnost identifikace parcel z důvodu nedokončeného přídělového řízení), nelze přehlédnout, že v těchto částech dovolání postrádá způsobilé vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání (pakliže ve svém dovolání jako předpoklad přípustnosti dovolání ohlašuje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by z dovolání bylo patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje; k vymezení přípustnosti dovolání – coby obligatorní náležitosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. – srov. znovu především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále pak i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, publikované pod číslem 460/2017 Sb.). Formuluje-li tedy dovolatel snad v tomto ohledu otázky výše nastíněné, nikterak již nespecifikuje, od kterých závěrů a jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu měl se odvolací soud odchýlit, pročež ani prostřednictvím dotčených námitek tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Zpochybňuje-li přitom dovolatel závěr odvolacího soudu o své pasivní legitimaci, činí tak nikoliv prostřednictvím argumentace právní (ve vztahu k výkladu a aplikaci relevantních ustanovení restitučního předpisu, identifikujícího povinnou osobu), nýbrž výlučně s použitím kritiky skutkových zjištění (jejich správnosti a úplnosti, jde-li o skutkové podklady týkající se právního nástupnictví dovolatele po osobě povinné, která ke dni účinnosti zákona předmětné nemovitosti držela), která – jak již výše uvedeno – nevystihuje způsobilý dovolací důvod.
Z jiného skutkového stavu dovolatel vychází i v případě kritizovaného závěru o identifikovatelnosti nárokovaných nemovitostí, jež nabyly rodiče žalobců přídělem (a ohledně nichž soudy uzavírají, že přidělené nemovitosti byly jednoznačně určeny, a to i vazbou na pozemky, na nichž stojí). K námitce, že rodiče žalobců neměli příděl zaknihován, když předmětné stavby nebyly dostatečně identifikovány, a tudíž jde v daném případě o tzv. nedokončené přídělové řízení, pročež bylo by dle názoru dovolatele na místě analogicky aplikovat úpravu obsaženou v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb., je možno odkázat i konkluze judikatury, dle nichž k nabytí vlastnického práva k nemovitostem, přiděleným podle zákona č. 142/1947 Sb., nebylo po 1. 1. 1951 (jak se podává ze zjištění soudů nižších stupňů, v posuzované věci byly dotčené nemovitosti převedeny na základě přídělové listiny ze dne 21. 2. 1953) třeba intabulace (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2320/98), event. přiměřeně také závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. III. ÚS 355/96 (formulované v souvislosti s dekretem č. 28/1945 Sb.), podle nichž nesrovnalosti v evidencích nemovitostí – není-li s ohledem na provedené důkazy pochyb o přechodu vlastnictví ani o rozsahu a identifikaci předmětných parcel z hlediska jejich držby a užívání přídělcem – nemohou být samy o sobě důvodem postupu podle §11 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb.
Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. naplněny nebyly.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v části výroku o nákladech řízení (uvádí-li, že rozsudek napadá „v celém rozsahu“), ve vztahu k tomuto rozhodnutí již žádnou argumentaci neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje tomu, že dovolání účastníka řízení (státního podniku) bylo odmítnuto a že žalobcům účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by měli jinak zásadně právo, v dovolacím řízení nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 9. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu