ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2479.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2479/2021-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Ořech , IČ 47569484, se sídlem Ořech, Baarovo náměstí 10, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 30. 11. 2015, č. j. SPU 640116/2015/01/Hor., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 C 5/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2021, č. j. 4 Co 349/2019-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Vrchní soud v Praze (dále jen - odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. května. 2021, č. j. 4 Co 349/2019-76, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen – soud prvního stupně) ze dne 26. 4. 2019, č. j. 27 C 5/2016-53, ve výrocích I. a II. změnil tak, že zamítl žalobu o vydání pozemku parc. č. 1538/249 v k. ú. Řeporyje a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 30. 11. 2015, č. j. SPU 640116/2015/01/Hor.; současně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku III., jímž byla žaloba o vydání pozemku parc. č. 1538/248 v k. ú. Řeporyje a nahrazení výše uvedeného rozhodnutí pozemkového úřadu zamítnuta (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Výroky II. a III. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Brojila proti té části jeho výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba o vydání pozemku parc. č. 1538/249 v k. ú. Řeporyje. Předestřela otázku, zda se výlukový důvod ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), vztahuje i na pozemek tvořící součást průmyslového areálu, coby funkčně provázaného souboru staveb a pozemků (v projednávané věci areálu betonárny), jehož provoz je veřejnoprávně povolen toliko dočasně. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 816/2019, a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018, či unesení téhož soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2777/2020, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1408/2020. Kladla rovněž otázku, zda se výlukový důvod dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. uplatní i v případě přináležitosti pozemku k areálu, jenž se nenachází v jednotném vlastnictví – vlastnictví jednotlivých staveb a pozemků je rozštěpeno mezi více subjektů. Její řešení odvolacím soudem měla za odporující nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2777/2020.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). Stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.). I podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je tedy překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud může být samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017), tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018). Závěr o příslušnosti konkrétního pozemku k areálu je pak primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017).
Za irelevantní pro posouzení dočasnosti, respektive trvalosti, existence stavby je pak třeba označit stavební rozhodnutí, kolaudační rozhodnutí, či jiná správní rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1262/2001); obdobně nelze na dočasný, a nikoliv trvalý, charakter staveb či areálů pro účely restitučních zákonů usuzovat ani z doby trvání občanskoprávního titulu k umístění stavby na pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 816/2019).
Za okamžik rozhodný pro posouzení existence výlukových důvodů bránících vydání věci oprávněné osobě se pak považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, publikovaný ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 98/2020).
Jestliže tedy odvolací soud vycházeje ze zjištění, že pozemek parc. č. 1538/249 v k. ú. Řeporyje tvoří součást funkčně provázaného souboru staveb a pozemků – areálu betonárny (uvedený závěr není dovolatelkou zpochybňován), jenž existoval i ke dni uplatnění restitučního nároku – uzavřel, nehledě na dočasnost veřejnoprávního povolení k jeho provozu, že vydání pozemku oprávněné osobě brání výlukový důvod ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. V projednávané věci se přitom se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu (areál bude provozován nejméně do konce roku 2022) neprosadí ani konkluze, dle nichž by restitučnímu nároku (in favorem restitutionis) bylo lze vyhovět též v případě odpadnutí překážky vylučující restituci v době probíhajícího řízení před soudy nižšího stupně – pro jejichž rozhodnutí je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.).
V situaci, kdy soubor staveb a pozemků (areál) vylučující restituci jeho jednotlivých součástí je definován funkční provázaností staveb a pozemků, a nikoliv jejich vlastnickou jednotou, pak na přináležitosti pozemku k areálu zjevně nemůže mít žádného vlivu ani pluralita vlastníků jednotlivých částí areálu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3586/2010, či usnesení tohoto soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3528/2011).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, která se k dovolání nevyjádřila, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 10. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu