ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.259.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 259/2021-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně a) I. H. , narozené dne XY, bytem XY, b) F. M. , narozeného dne XY, bytem XY, a c) V. M. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby (IČO): 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, za účasti hlavního města Prahy , IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 162/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2020, č. j. 20 Co 230/2020-322, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále také jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. 2. 2020, č. j. 18 C 162/2017-258, ve vyhovujícím výroku o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemků ohledně pozemků parc. XY v k. ú XY a parc. XY v k. ú. XY. Ohledně pozemku parc. XY v k. ú. XY odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba na nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ohledně pozemku parc. XY v k. ú. XY zrušil odvolací soud vyhovující rozsudek a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok III rozsudku odvolacího soudu), ve výroku ohledně nákladů řízení mezi žalobci b) a c) [ pozn. vůči nimž bylo řízení výrokem III rozsudku soudu prvního stupně pro částečné zpětvzetí zastaveno ] a vedlejším účastníkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok IV rozsudku odvolacího soudu); zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu proti výroku I rozsudku odvolacího soudu) podala žalovaná (dále také jen „dovolatelka“) dovolání, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že při řešení otázky liknavosti a svévole žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zároveň dovolatelka jako v rozhodovací praxi dosud neřešenou otázku označuje, zda lze závěr o liknavosti a svévoli založit na ztížení účasti restituentky ve veřejných nabídkách nesprávným oceněním restitučního nároku v případě, kdy akceptuje dovolatelka ocenění restitučního nároku oprávněnou osobou, která takové ocenění více jak 15 let nesporuje.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – jak uvedeno dále) byl formulován a odůvodněn závěr, že oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě (zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále také jen „zákon o půdě“) vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je žalovaná, a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt v tomto směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod číslem 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod číslem 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod číslem 531/2005 Sb.). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu, je ovšem třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (krom již shora odkazovaných rozhodnutí srov. také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
Jako liknavý, ba až svévolný lze pak podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti žalované (jejího právního předchůdce) udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1875/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup žalované, kdy bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat (další) účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017). Závěr o liknavosti žalované (ohledně uspokojení zbylé části nároku) nevylučuje pak ani zjištění, že v minulosti byl již nárok oprávněné osoby částečně uspokojen (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, či na něj navazující unesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 261/2020, apod.).
Nejvyšší soud připomíná i ty závěry rozhodovací praxe, dle nichž nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (srov. zejm. již cit. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009).
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce), je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce provázáno posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. již cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Takovým nedostatkem však úvaha odvolacího soudu v dané věci netrpí a od výše rekapitulované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), na níž není důvodu čehokoliv měnit, se odvolací soud napadeným rozsudkem neodchýlil. Učiněné hodnotící závěry (odvolací soud v tomto směru považoval za správné i závěry soudu prvního stupně; srov. bod 9. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), týkající se liknavosti, libovůle či svévole žalované (jejího předchůdce), coby předpokladů pro saturaci nároku oprávněných osob převodem vybraného pozemku mimo veřejnou nabídku, nejsou zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené a vycházejí z komplexního posouzení věci, do nějž odvolací soud promítl všechna relevantní hlediska. V daném směru sluší se ze skutkových reálií připomenout nejenom dobu, po níž zůstává restituční nárok žalobkyně neuspokojen, nýbrž i zjištění o nedostatečné nabídce vhodných náhradních pozemků (z pohledu kvalitativních i kvantitativních parametrů) k saturování restitučního nároku a snaze žalobkyně (její právní předchůdkyně) domoci se uspokojení nároku zásadně předpokládaným způsobem (cestou veřejných nabídek). Připomenout lze rovněž zjištění soudů nižších stupňů o nesprávném určení výše restitučního nároku a zjištění svědčící o snaze oprávněných osob o její správné určení. Ač dovolatelka zároveň ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení právní otázky, zda lze liknavost shledat i v situaci, kdy byl restituční nárok původně oceněn na základě restituentem předloženého znaleckého posudku, jenž žalovaná (její předchůdce) bez výhrad akceptovala, v rozhodovací praxi dosud neřešené, nese se argumentace dovolatelky především v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nevystihuje (jediný) způsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Správnost skutkových zjištění (uplatňuje-li v rámci dovolací argumentace dovolatelka námitky, že soudy uvažované okolnosti, jejichž zhodnocením dospěly k závěru o naplnění předpokladů pro uspokojení restitučního nároku převodem pozemků mimo veřejnou nabídku, nejsou dány, tedy že v jejím počínání nelze najít prvky liknavosti či svévole) dovolacímu přezkumu podrobit nelze a vady skutkových zjištění nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř., jak uvedeno výše); k tomu přiměřeně již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013.
Závěry odvolacího soudu se neodchylují ani od jiných dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu, jež se otázkou liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.
Nad rámec uvedeného lze také zmínit, že nelze přehlížet, že k závěru o liknavosti na straně žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně dospěly soudy i v jiném sporu mezi týmiž účastníky o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků za pozemky, které nebyly žalobkyni (její právní předchůdkyni) vydány a jejichž závěry aproboval i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3844/2019.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 2. 2021
Mgr. Petr Kraus
podepsáno Mgr. Zdeňkem Sajdlem
za nepřítomného předsedu senátu