ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2776.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2776/2021-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) M. B. , narozeného XY, bytem XY, b) K. B. , narozeného XY, bytem XY, c) A. B. , narozené XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bartolomějská 291/11, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, o určení výše nároku za nevydané pozemky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 371/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2021, č. j. 53 Co 421/2020-128, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení ve výši 9.365,40 Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Pavla Bednaříka, advokáta se sídlem v Praze 1, Bartolomějská 291/11, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2020, č. j. 4 C 371/2018-103, určil, že výše nároku na náhradu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), plynoucího z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. 1. 2010, č. j. PÚ 7127/92/4, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 12. 2013, č. j. 51 C 86/2010-110, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014, č. j. 24 Co 98/2014-155, stanovená dle ustanovení §28a zákona o půdě činí vůči žalované v případě žalobce a) 640.500,- Kč (výrok I.), v případě žalobce b) 320.250,- Kč (výrok II.) a v případě žalobkyně c) 320.250,- Kč (výrok III.). Dále zamítl žalobu ve vztahu k žalobci a) co do částky 274.500,- Kč, žalobci b) co do částky 137.250,- Kč a žalobkyni c) co do částky 137.250,- Kč (výroky IV., V. a VI.). Rozhodl rovněž o nákladech řízení (výroky VII., VIII., IX., X. a XI.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované (výslovně toliko proti výrokům I., II., III. a akcesorickým výrokům o náhradě nákladů řízení) rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 53 Co 421/2020-128, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že výše tam uvedeného nároku žalobce a) činí 256.200,- Kč a ohledně požadavku na určení nároku ve výši dalších 384.300,- Kč se žaloba zamítá (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že výše tam uvedeného nároku žalobce b) činí 128.100,- Kč a ohledně požadavku na určení nároku ve výši dalších 192.150,- Kč se žaloba zamítá (výrok II.), a ve výroku III. změnil tak, že výše tam uvedeného nároku žalobkyně c) činí 128.100,- Kč a ohledně požadavku na určení nároku ve výši dalších 192.150,- Kč se žaloba zamítá (výrok III.). Žalobcům uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1.056,- Kč (výrok IV.). Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích X. a XI. o náhradě nákladů znalečného (výroky V. a VI.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se určení výše nároku na náhradu podle zákona o půdě za odňaté pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, oba v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), k jejichž naturální restituci rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. 1. 2010, č. j. PÚ 7127/92/4, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 12. 2013, č. j. 51 C 86/2010-110, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014, č. j. 24 Co 98/2014-155, nedošlo. Pokud jde o výši restitučního nároku, soudy nižších instancí shledaly, že nevydané pozemky je třeba ocenit jako stavební, jelikož předmětné pozemky byly v letech 1976 a 1978 odňaty státem za účelem zřízení a rozšíření skládky pevných městských odpadků; skládka byla realizována v souladu s rozhodnutím o umístění stavby ze dne 9. 1. 1976. Nepřisvědčily námitkám žalované zpochybňujícím stavební charakter předmětných pozemků poukazem na dočasnost stavby skládky, jelikož skládka se na nevydaných pozemcích dosud nachází a byla důvodem pro pravomocné soudní rozhodnutí o nevydání nárokovaných pozemků oprávněným osobám. Odvolací soud korigoval úvahu soudu prvního stupně stran ocenění předmětných pozemků toliko ve vztahu ke srážce z ceny pro stavební nesrostlost pozemků s obcí podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma částí výroků I., II. a III. o zamítnutí žaloby) podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro existenci otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Předně podotkla, že žalobci se svými kroky učiněnými v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 86/2010 účelově vzdali práva na vydání předmětných pozemků a zvolili postup podle ustanovení §11 odst. 3 zákona o půdě. Dále má za to, že pro posouzení charakteru předmětných pozemků nemůže být relevantní územní rozhodnutí a ani záměr vyjádřený v kupních smlouvách, neboť se v přítomné věci jedná o zcela specifickou situaci. Poukázala na dočasnost zřízené skládky a na její plánovanou rekultivaci, jakož i na rozpor územního rozhodnutí se směrným územním plánem. Dále vyzdvihla, že územně plánovací dokumentace eviduje předmětné pozemky jako nezastavitelné s funkčním využitím lesní porosty, louky, pastviny. Uvedla, že skládku nelze považovat za stavbu a její umístění na předmětných pozemcích nikterak nezvyšuje hodnotu těchto pozemků. Vyjadřuje přesvědčení, že předmětné pozemky nemohou sloužit ke stavebním účelům a jejich ocenění jako pozemků stavebních by bylo v logickém rozporu s předmětem odškodnění. Nadto se odvolací soud dle mínění dovolatelky dostatečně nezabýval aplikací srážek zohledňujících negativní účinky skládky na okolí a omezené užívání odňatých pozemků ve smyslu vyhlášky č. 182/1988 Sb. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (vyjma částí výroků I., II. a III. o zamítnutí žaloby), jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., VII., VIII., IX. a XI., zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření označili dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné. Upozornili, že dovolání spočívá na polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu. Zdůraznili také, že žalovaná pomíjí podstatu projednávaného restitučního sporu a v dovolání předkládá účelová tvrzení. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné. K podání dovolání proti výroku V. rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud změnil výrok X. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobci jsou povinni nahradit společně a nerozdílně České republice na účet soudu prvního stupně náklady znalečného ve výši 3.333,60 Kč, pak není žalovaná subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 855/2020 – označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Výrokem V. rozsudku odvolacího soudu nebyla dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, neboť daným výrokem nebylo o jejích právech a povinnostech rozhodováno. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné.
Pokud jde o otázku výše restitučního nároku, respektive ocenění nevydaných pozemků (otázka existence naléhavého právního zájmu žalobců na určení výše restitučního nároku nebyla v dovolání nijak zpochybněna), Nejvyšší soud se dlouhodobě kloní k názoru, že v případě, byly-li sice odnímané pozemky, byť formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny, popřípadě dále využity, jako pozemky stavebního charakteru, je na místě oprávněné osobě poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016). K dovolatelčiným výtkám ohledně podkladů, jež soudy vedly k závěru o stavebním charakteru původně odňatých pozemků, pak lze připomenout, že dovolací soud již dříve v řadě kauz aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm odkazovaná). Na tomto místě je vhodné poznamenat, že řečená judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015).
Dospěly-li proto soudy nižšího stupně v přítomné věci na základě v rozhodnutích specifikovaných dokumentů, jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za relevantní okolnosti pro určení charakteru daných pozemků, ke zjištění, že již v době přechodu předmětných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu, čemuž následně přizpůsobily i své závěry stran jejich ocenění, nelze posouzení charakteru nevydaných pozemků cokoliv vytknout. K námitce dovolatelky sluší se připomenout, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, definovat stavební určení toho kterého pozemku (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015). Jeví se vhodným rovněž dodat, že argumentace dovolatelky o subjektivních požadavcích a pohnutkách žalobců získat jimi preferované pozemky namísto předmětných pozemků není případná s ohledem na ustanovení §11 odst. 3 zákona o půdě, jež zakládá pro oprávněné osoby možnost výběru mezi požadavkem na vydání původního (odňatého) pozemku nebo na převod jiného pozemku ve vlastnictví státu, má-li překážka bránící vydání odňatého pozemku dočasný charakter.
Pokud pak dovolatelka zpochybňuje závěry odvolacího soudu stran samotného charakteru předmětných pozemků, nese se její kritika v rovině skutkové, a nikoliv právní. Přestože vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti výše řečenými výtkami napadá skutková zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17 – označená usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Namítá-li pak dovolatelka i to, že se žalobci o zhodnocení předmětných pozemků nepřičinili, a proto změny, k nimž dle žalované došlo až po přechodu dotčených nemovitostí na stát, nemohou být žalobcům přičítány ku prospěchu, opět jde o námitky, jimiž se dovolatelka snaží především zpochybnit stavební charakter odňatých pozemků. Bylo-li v dané věci zjištěno, že původní pozemky měly již v době odnětí stavební charakter, odpovídá zásadě ekvivalence, aby byly původní pozemky oceněny jako pozemky stavební, čemuž odpovídá i přiměřené navýšení restitučního nároku žalobců (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020).
Dále dovolatelka vyslovuje nesouhlas se závěrem soudů nižších instancí, podle něhož není na základě provedených důkazů v řízení přiléhavé dovodit aplikaci srážek ve smyslu ustanovení přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. z důvodu negativních účinků skládky a omezeného užívání pozemku v důsledku skládky. Ani v tomto směru se však posouzení soudů nižších stupňů rozhodovací praxi dovolacího soudu nikterak nepříčí, má své logické opodstatnění a zohledňuje i individuální skutkové okolnosti dané věci, jestliže oba soudy nižších stupňů vycházely ze skutkového zjištění, že namítané srážky nesouvisí s parametry předmětných pozemků ke dni jejich odnětí původním vlastníkům, nýbrž až se stavbou skládky na nich zřízenou po jejich odnětí státem. Soudy nižších stupňů tak příslušná ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. neaplikovaly nikoliv proto, že by jejich aplikaci považovaly za „a priori“ vyloučenou, nýbrž se zřetelem ke svým individuálním skutkovým závěrům, vzhledem k nimž podmínky užití ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. o dovolatelkou uplatňovaných srážkách ceny neměly za naplněné.
Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatelky v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int ). Odvolací soud přitom dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.
Protože dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku IV. o nákladech řízení před soudy obou stupňů a ve vztahu k výroku VI. o povinnosti žalované nahradit České republice náklady znalečného ve výši 1.296,40 Kč. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. f) a h) o. s. ř.].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobcům tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 9.365,40,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 7.440,- Kč – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 5., §8 odst. 1, §9 odst. 4 písm. b) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.625,40 Kč.
Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobců, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. 10. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu