ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2857.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2857/2021-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) P. K. , narozeného XY, bytem XY, b) H. K., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, proti žalovaným 1) S. Z., narozenému XY, bytem XY, 2) M. Z., narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Petrem Krátkým, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova třída 1556, o zaplacení částky 1.837.967,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 270/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2021, č. j. 72 Co 55/2020-267, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2021, č. j. 72 Co 55/2020-287, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni nahradit žalovaným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 30.680,76 Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Petra Krátkého, advokáta se sídlem v Pardubicích, Sukova třída 1556, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2019, č. j. 10 C 270/2016-199 (vydaným jako druhým v pořadí), zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali na žalovaných zaplacení částky 2.260.000,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 20. 9. 2015 do zaplacení (výrok I.), a dále uložil žalobcům povinnost nahradit žalovaným k rukám jejich zástupce společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 423.390,88 Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění:
- Dne 16. 4. 2004 uzavřeli žalobci jako kupující a F. Ž. jako prodávající kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je objekt bydlení, dům č. p. XY, v části obce XY, a k pozemkům parc. č. XY – zahrada, parc. č. XY – zahrada a parc. č. XY – trvalý travní porost, vše v katastrálním území XY (dále „Kupní smlouva“). Sjednaná kupní cena ve výši 2.400.000,- Kč byla zaplacena společnosti V., jejímž společníkem a jednatelem byl F. Ž.
- Pravomocným a vykonatelným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17. 4. 2009, č. j. 10 C 263/2006-408, byla manželům D. a F. Ž. uložena povinnost zaplatit žalovanému 1) částku 4,250.000,- Kč a nahradit mu náklady řízení ve výši 320.178,- Kč (dále „Exekuční titul“).
- Žalovaný 1) v procesním postavení žalobce podal dne 24. 4. 2007 u soudu žalobu, kterou se domáhal určení, že je vůči němu Kupní smlouva právně neúčinná. Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 15. 12. 2010, č. j. 5 C 236/2008-153, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012, č. j. 32 Co 123/2011-425, bylo odpůrčí žalobě žalovaného 1) vyhověno.
- V průběhu exekuce ve věci oprávněného [žalovaného 1)] a povinných manželů D. a F. Ž. nařízené na základě Exekučního titulu složili před konáním dražebního roku dne 17. 9. 2013 žalobci na účet pověřeného soudního exekutora JUDr. Ladislava Navrátila obvyklou cenu dražených nemovitostí (pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je objekt bydlení, dům č. p. XY, v části obce XY, a pozemkům parc. č. XY – zahrada, parc. č. XY – zahrada a parc. č. XY – trvalý travní porost, vše v katastrálním území XY) stanovenou na částku 2.260.000,- Kč. Z uvedené částky soudní exekutor dne 27. 9. 2013 vyplatil žalovanému 1) na vymáhanou pohledávku částku 1.837.967,73 Kč, přičemž zbylá částka 422.033,- Kč připadla na náklady exekuce.
- Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. zn. 21 Cdo 3331/2013-475, byl ve věci odpůrčí žaloby žalovaného 1) zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012, č. j. 32 Co 123/2011-425 a věc Krajskému soudu v Praze vrácena k dalšímu řízení. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1456/2015, byl ve stejné právní věci zrušen i další rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2014, č. j. 32 Co 123/2011-488. V pořadí třetím rozsudkem ze dne 27. 6. 2016, č. j. 32 Co 123/2011-590, který nabyl právní moci dne 23. 8. 2016, Krajský soud rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 15. 12. 2010, č. j. 5 C 236/2008-153, změnil a žalobu zamítl. Odvolací soud dovodil, že odpůrčí žaloba sice byla z pohledu naplnění zákonné podmínky zmenšení majetku dlužníka v úmyslu zkrátit pohledávku věřitele důvodná, nicméně přihlédl ke korektivu dobrých mravů a vzal v potaz, že žalovanému 1) se z částky 2.260.000,- Kč složené žalobci na účet soudního exekutora dostalo v exekučním řízení částečného plnění na jím vymáhanou pohledávku ve výši, kterou mohl s ohledem na majetkové poměry povinných manželů Ž. reálně očekávat.
- Žalobci dne 24. 8. 2015 vyzvali žalovaného 1) k vrácení částky 2.260.000,- Kč, což však žalovaní sdělením ze dne 17. 9. 2015 odmítli.
Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ustanovení §451 odst. 1 a 2 a §456 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Jsa vázán právním názorem vyjádřeným v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, č. j. 72 Co 52/2018-141, kterým byl zrušen v pořadí první (zamítavý) rozsudek ze dne 30. 10. 2017, č. j. 10 C 270/2016-111, soud prvního stupně dovodil, že žalovaní jsou ve věci pasivně legitimováni, neboť žalobci uplatnili nárok na vydání bezdůvodného obohacení vymezeného skutkovou podstatou poskytnutí plnění z právního důvodu, který později odpadl, a že žalovaný nárok není promlčen. Současně ovšem formuloval konkluzi, že nárok žalobců je v rozsahu, v němž se žalovanému 1) dostalo plnění ve výši 1.837.967,73 Kč v rozporu s dobrými mravy. Upozornil na skutečnost, že Kupní smlouva byla odporovatelným právním úkonem a že za situace, kdy odpůrčí žaloba žalovaného 1) byla pravomocně zamítnuta (mimo jiného proto, že se věřiteli dostalo v exekučním řízení plnění ve shora označené výši), nemá již žalovaný 1) možnost uspokojit svou pohledávku z majetku povinného F. Ž. Za základ svých úvah, jimž přiznal v poměrech projednávané věci relevanci, vzal i fakt, že žalobci nebyli v exekučním řízení, v jehož průběhu složili na účet soudního exekutora částku 2.260.000,- Kč, povinnými a k uchování vlastnictví k nemovitostem nabytým Kupní smlouvou mohli využít jiného právního prostředku, a to excindační žaloby (§267 o. s. ř.). Uvedl dále, že žalobci by sice byli na základě vyhovujícího pravomocného soudního rozhodnutí o odpůrčí žalobě žalovaného 1) povinni výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí strpět, nicméně nikoliv v exekučním řízení vedeném proti povinným D. a F. Ž., ale v exekuci vedené věřitelem proti nim jako povinným.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. 72 Co 55/2020-267 (vydaným jako třetí v pořadí), ve znění opravného usnesení ze dne 12. 8. 2021, č. j. 72 Co 55/2020-287, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 1.837.967,73 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I.). Žalobcům uložil povinnost nahradit žalovaným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupce náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 148.513,28 Kč (výrok II.).
Odvolací soud zcela aproboval skutková zjištění soudu prvního stupně a při právním posouzení věci přihlédl k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu vyjádřenému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 28 Cdo 2976/2020-247, jímž bylo v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o povinnosti žalovaných zaplatit žalobcům částku 1.837.967,73 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech dosavadních řízení před soudy obou stupňů zrušeno a věc vrácena v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V citovaném rozsudku dovolací soud označil za nesprávný závěr odvolacího soudu o naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení „plnění na základě právního důvodu, který později odpadl“ a zavázal odvolací soud zabývat se uplatněným nárokem žalobců na vydání bezdůvodného obohacení z pohledu potencionálně uplatnitelné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení „plnění za jiného“, jež se s ohledem na nezpochybněná skutková zjištění soudu prvního stupně mohla rovněž prosadit. V návaznosti na dopadající skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení pak měl odvolací soud posoudit otázku věcné pasivní legitimace žalovaných ve sporu.
Odvolací soud s využitím citací z kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 28 Cdo 3976/2020-247, pokud jde o judikatorní reflexi problematiky vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku plnění z právního důvodu, který později odpadl, a odpůrčí žaloby (viz body 10. a 11. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, jenž měl nárok žalobců posoudit v intencích ustanovení §454 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení vzniklé poskytnutím plnění za jiného. Konstatoval, že žalobci zaplatili kupní cenu sjednanou kupní smlouvou s F. Ž. a poté ještě v exekučním řízení vedeném proti povinnému F. Ž. tím, že soudnímu exekutorovi uhradili vyvolávací dražební cenu. Touto úhradou ovšem zaplatili dluh povinného, jenž byl dlužníkem žalovaného 1). K bezdůvodnému obohacení tak došlo na straně povinného, za nějž byl dluh zapraven jeho věřiteli. Za správný proto odvolací soud označil závěr soudu prvního stupně, že žalovaní nejsou ve věci pasivně legitimováni. Pro rozhodnutí ve věci pak odvolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, neshledal právně významnou tu skutečnost, zda žalovaní v tomto řízení žalobcům uplatněnou částku na základě posléze zrušeného pravomocného soudního rozhodnutí odvolacího soudu již zaplatili či nikoliv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Mají za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) přípustné pro řešení právní otázky, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, eventuálně by měla být vzhledem k právnímu názoru vyjádřenému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 28 Cdo 2976/2020-247, dovolacím soudem posouzena jinak. Žádají, aby bylo dovolacím soudem vyloženo, zda plnění, které poskytli toliko na základě pochybení soudního exekutora spočívajícího v chybně nařízené dražbě předmětných nemovitostí je identifikováno v režimu skutkové podstaty bezdůvodného obohacení „plnění za jiného“ (§454 obč. zák.) nebo se jedná o skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.). Dovozují, že v poměrech projednávané věci by se za situace, kdy by soudní exekutor postupoval procesně korektním způsobem, nepochybně uplatnila druhá z uvedených skutkových podstat. Dále žalobci formulují výše vymezenou otázku [jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, popřípadě řešenou odvolacím soudem v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (výslovně odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013)] s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, když vyvolávací cenu za předmětné nemovitosti tehdy převedené neúčinným právním jednáním po nesprávně nařízené dražbě zaplatili pouze z důvodu ochrany vlastního obydlí, a kdy by formalistický přístup nerespektující skutečný (a soudy zjištěný) skutkový stav případu vedl ke zjevné nespravedlnosti. V dovolání žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní označili dovolání za nepřípustné, neboť všechny žalobci vymezené otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a odvolací soud se v dovoláním dotčeném rozsudku od judikaturou přijatých řešení nijak neodchýlil. Připomněli, že právě v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jsou ona rozhodnutí poskytující judikatorní reflexi k vymezeným otázkám označena. Poukázali rovněž na to, že v exekučním řízení měli žalobci možnost, považovali-li nařízenou dražbu za nesprávnou, postižení předmětných nemovitostí, nebyli-li povinnými, odporovat, a to prostřednictvím excindační žaloby ve smyslu ustanovení §267 o. s. ř. Za nepřípustnou novotu (§241a odst. 6 o. s. ř.) žalovaní označili argument žalobců, pro který složili k rukám soudního exekutora částku odpovídající vyvolávací dražební ceně, tj. snahu před exekučním prodejem ochránit předmětné nemovitosti, které jsou jejich obydlím. Rovněž popřeli, že by žalobci vyzvali žalovaného 1) v řízení o odpůrčí žalobě po podání dovolání proti vyhovujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012, č. j. 32 Co 123/2011-425, k posečkání s exekučním postižením předmětných nemovitostí. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 5. 5. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobců není přípustné pro žádnou z jimi vymezených právních otázek, jež ostatně formulačně splývají do jediné argumentace o tom, že v důsledku procesního pochybení soudního exekutora při vedení exekuce (nařízené dražbě předmětných nemovitostí) je poskytnuté plnění v částce 1.837.967,73, které bylo z žalobci celkově uhrazené částky 2.260.000,- Kč (vyvolávací dražební cena) vyplaceno soudním exekutorem žalovanému 1), třeba identifikovat se skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, který později odpadl. Ač je odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku poněkud úspornější, odvolacím soudem vyslovená konkluze, že důvodnost žalobci uplatněného nároku je opodstatněné posoudit podle ustanovení §454 obč. zák. [právní posouzení věci se bude poměřovat právní úpravou občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013 (zejména ustanoveními §451 odst. 1 a 2, §454 a §456 obč. zák.), neboť stav bezdůvodného obohacení byl založen před 1. 1. 2014 (k tomu srovnej ustanovení §3028 odst. 3, věta první, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014]; stalo se tak výplatou částky 1.837.967,73 Kč soudním exekutorem žalovanému 1) v září 2013. Užití dosavadní právní úpravy by se prosadilo i v případě posouzení nároku z perspektivy skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého poskytnutím plnění z právního důvodu, který později odpadl (pokud by tímto právním důvodem bylo pravomocné soudní rozhodnutí ukládající povinnost k plnění), přičemž by již nebylo rozhodné, že k odpadnutí právního důvodu plnění (např. ke zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, jež povinnost k plnění ukládalo) došlo až po 1. 1. 2014 (k uvedenému srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, jenž byl publikován pod číslem 50/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj odkazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 246/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 741/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2574/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 807/2016).
Již v (kasačním) rozsudku ze dne 11. 11. 2020, č. j. 28 Cdo 2976/2020-247, Nejvyšší soud s odkazem na vlastní ustálenou rozhodovací praxi (z početné judikatury srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2176/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011) uvedl, že „bezdůvodné obohacení poskytnutím plněním na základě právního důvodu, který později odpadl, vzniká i v případech, kdy někdo plnil na základě pravomocného soudního rozhodnutí ukládajícího mu povinnost k plnění, které bylo později (typicky z podnětu mimořádného opravného prostředku) zrušeno. V takové situaci je vztah bezdůvodného obohacení založen tehdy, nemělo-li plnění poskytnuté na základě pravomocného soudního rozhodnutí korelát v hmotném právu.“ Současně připomněl, že „má-li být pravomocné soudní rozhodnutí právním důvodem k poskytnutí peněžitého plnění, je nezbytné, aby účastníka řízení zavazovalo k zaplacení určitého peněžitého obnosu (z hlediska způsobu plnění se musí jednat o povinnost něco konat – dare), neboť pouze právo a povinnosti, jež jsou vyjádřeny ve výroku rozhodnutí, jsou pro účastníky řízení závazné (srovnej ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř.).“
Již toliko vzhledem k charakteru pravomocného soudního rozhodnutí o odpůrčí žalobě (§42a obč. zák.) nemůže obstát dovolací argumentace žalobců, že částku 1.837. 967,73 Kč (z celkově uhrazené částky 2.260.000,- Kč), kterou žalobci složili k rukám soudního exekutora v exekučním řízení vedeném proti manželům Ž., jež následně soudní exekutor vyplatil žalovanému 1) jako v řízení oprávněnému (a věřiteli F. Ž.), je třeba identifikovat jako plnění z právního důvodu, který později odpadl. Tímto právním důvodem nemohl být pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012, č. j. 32 Co 123/2011-425, kterým bylo ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 15. 12. 2010, č. j. 5 C 236/2008-153, odpůrčí žalobě žalovaného 1) [žádající, aby bylo určeno, že kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je objekt bydlení, dům č. p. XY, v části obce XY, a k pozemkům parc. č. XY – zahrada, parc. č. XY – zahrada a parc. č. XY – trvalý travní porost, vše v katastrálním území XY, uzavřená dne 16. 4. 2004 mezi žalobci jako kupujícími a F. Ž. jako prodávajícím, je vůči žalovanému 1) právně neúčinná] vyhověno. Ostatně již v předchozím kasačním rozsudku Nejvyšší soud s odkazem na vlastní judikatorní závěry (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl publikován pod číslem 27/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl publikován pod číslem 26/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1666/2014) vyložil, že „rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn.“ Současně připomněl, že na základě vyhovujícího pravomocného soudního rozhodnutí o odpůrčí žalobě „vzniká mu ( věřiteli) pouze právo, aby se podle titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku, domáhal nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovatelným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn.“ I nyní se proto beze zbytku uplatní konkluze vyjádřená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 28 Cdo 2976/2020-247, a závazný právní názor dovolacího soudu pro další řízení před odvolacím soudem z ní pro poměry projednávané věci rezultující, tj. že pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012, č. j. 32 Co 123/2011-425, žalovanému 1) vůči žalobcům žádné právo na peněžité plnění nepřiznával, neboť jeho důsledkem byla povinnost žalobců strpět provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce na majetek, který odporovatelným právním úkonem z majetku dlužníka žalovaného 1) – F. Ž. - ušel. Zrušení shora citovaného rozsudku o odpůrčí žalobě žalovaného 1) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 21 Cdo 3331/2013-475, poté, kdy byla žalovanému 1) soudním exekutorem poukázána výplata částky 1.837.967,73 Kč, tudíž nemohl provedenou platbu identifikovat s plněním z právního důvodu, který později odpadl.
Uvedený závěr je plně uplatnitelný obecně, tj. navzdory argumentu dovolatelům, že žalovanou částku v exekučním řízení zaplatili jen v důsledku pochybení soudního exekutora a pokud by k němu nedošlo, nemohlo by se jednat o plnění za jiného ve smyslu ustanovení §454 obč. zák., ale o případ bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je bezdůvodné obohacení chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost profitujícího subjektu vydat vše, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem vzniku naznačené povinnosti není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, jejž právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) pak svědčí tomu, na jehož úkor byl předmět bezdůvodného obohacení získán. Pasivní věcná legitimace k jeho vrácení (§451 odst. 1 obč. zák.) naproti tomu stíhá osobu, jíž se plněním dostalo prospěchu spočívajícího buď ve zvýšení jejích aktiv, nebo snížení pasiv, případně se její majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006).
Z uvedeného výkladu vyplývá, že subjektivní vlivy přičitatelné osobám zapojeným do stavu vzniklého bezdůvodného obohacení nemohou nijak identifikaci některé ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení změnit. Podstatným je objektivní stav, tj. kdo se na úkor koho bezdůvodně obohatil. Je zřejmé, že v exekučním řízení vedeném proti manželům Ž. jako povinným neměli žalobci stojící vně předmětného exekučního řízení povinnost cokoliv komukoliv plnit. Pokud tak učinili (a motivace k složení částky 2.260.000,- Kč není pro posouzení vzniklého bezdůvodného obohacení právně významná), pak bezpochyby plnili povinnost, kterou neměli (povinnost jiného), čehož si byli vědomi, neboť exekuční řízení probíhalo k uspokojení peněžité pohledávky žalovaného 1) vůči manželům Ž. ve výši 4.250.000,- Kč a pro náklady řízení ve výši 320.178,- Kč podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17. 4. 2009, č. j. 10 C 263/2006-408. Plnění, kterého se žalovanému 1) v exekučním řízení vedeném proti povinným manželům Ž. po právu (na základě exekučního titulu) dostalo, tak nemůže být bezdůvodným obohacením, které by byl žalovaný 1) povinen vydat. Plnili-li žalobci na závazek jiného (manželů Ž.), pak v důsledku tohoto plnění vzniklo bezdůvodného obohacení právě jim, protože v postavení v exekučním řízení povinných obdrželi plnění, které měli po právu plnit sami, tedy jejich majetkový stav se nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností (pokud by plnili dluh vlastními prostředky) nepochybně stalo.
Závěru odvolacího soudu, že žalovaní nejsou v tomto řízení věcně pasivně legitimováni, neboť plnění, který žalovaný 1) od soudního exekutora v exekučním řízení obdržel, bylo splněním dluhu F. Ž., za nějž plnili žalobci, kteří tuto povinnost neměli, a že k bezdůvodnému obohacení v intencích skutkové podstaty vymezené v ustanovení §454 obč. zák. došlo na straně těch, za něž bylo plněno, tedy manželů Ž., nelze nic vytknout, neboť je konformní s konkluzemi ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (blíže k předpokladům vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §454 obč. zák. srovnej zprávu „K některým otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle občanského zákoníku a zákoníku práce“ ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněnou pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a zprávu „K některým dalším otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle ustanovení občanského zákoníku“ ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, uveřejněnou pod číslem 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2379/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, jenž byl publikován pod číslem 9/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; k věcné legitimaci srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5548/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013).
Mají-li pak dovolatelé za to, že dovoláním dotčeným rozsudkem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013, pak s takovým názorem se dovolací soud neztotožňuje. V odkazované věci totiž - na rozdíl od sporu nyní posuzovaného – bezdůvodné obohacení vzniklo za zcela jiných skutkových okolností, tj. tím, že bylo dovolacím soudem (z podnětu mimořádného opravného prostředku) zrušeno pravomocné a vykonatelné soudní rozhodnutí ukládající povinnost k peněžitému plnění poté, kdy ji ten, jemuž tato povinnost byla uložena, na základě soudního rozhodnutí již splnil.
Výše připomenutý objektivní charakter stavu vzniklého bezdůvodného obohacení činí právně nevýznamnou i námitku dovolatelů, že jedinou pohnutkou pro úhradu vyvolávací dražební ceny v exekučním řízení vedeném proti povinným manželům Ž. byla ochrana předmětných nemovitostí, které sloužily jako obydlí žalobců. Při posuzování obsahu projevu vůle (a splnění dluhu je právním jednáním s projevem vůle jako jedním z jeho atributů) není podstatná ani tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil (k významu motivu právního jednání srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1074/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 214/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4127/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2637/2015).
Přípustnosti dovolání dovolatelů pro vymezenou právní otázku nelze přisvědčit ani poukazem na obecnou ideu spravedlnosti, jež neměla být s ohledem na soudy zjištěný skutkový stav v řízení respektována. Žalobci by neměli přehlédnout, že stav zřejmé nespravedlnosti byl navozen tím, že s jedním z povinných, F. Ž., uzavřeli kupní smlouvu, jíž žalovaný 1) v soudním řízení úspěšně odporoval, a dosáhl alespoň částečného splnění vykonatelné pohledávky, jejíž uspokojení mělo být na základě odporovatelného právního úkonu buď ztíženo, anebo úplně zmařeno. Sluší se rovněž doplnit, že žalobci v exekučním řízení vedeném proti povinným manželům Ž. nevyužili coby osoby stojící vně exekučního řízení, v němž měl být postižen jejich nemovitý majetek, logické a zákonu odpovídající obrany prostřednictvím excindační žaloby ve smyslu ustanovení §267 o. s. ř. Fakt, že nerespektování spravedlnostního hlediska soudy v tomto řízení vztahují žalobci nepřiléhavě na sebe, lze ilustrovat na situaci, kdy by soudním exekutorem (jak by ostatně odpovídalo v té době existujícímu pravomocnému soudnímu rozhodnutí o odpůrčí žalobě) bylo exekuční řízení vedeno proti žalobcům coby povinným. Nařízené exekutorské dražbě předmětných nemovitostí by žalobci mohli zabránit - shodně jako se tomu stalo v exekučním řízení vedeném proti povinným manželům Ž. - složením dražební ceny k rukám soudního exekutora, z níž by byla (částečně) uspokojena vymahatelná pohledávka oprávněného – žalovaného 1) – za dlužníky, manželi Ž.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech prvostupňového řízení, a výroku II. o náhradě nákladů odvolacího a (předchozího) dovolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalobců není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovaným vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, jsou žalobci povinni žalovaným tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 30.680,76 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) při zastupování dvou osob ve výši 25.056,- Kč – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 5., §8 odst. 1 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaných je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 5.324,76 Kč.
Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaných, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. 10. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu