ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.321.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 321/2021-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Vojenských lesů a statků ČR, s. p. , se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, IČO 00000205, zastoupeného JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5, za účasti Římskokatolické farnosti Čučice , se sídlem Čučice 1, IČO 49460200, zastoupené JUDr. Milanem Dobešem, advokátem se sídlem v Brně, Jánošíkova 689, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 1/2019, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2020, č. j. 1 Co 25/2020-113, ve znění opravného usnesení ze dne 3. listopadu 2020, č. j 1 Co 25/2020-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Účastnice řízení je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Tichého, advokáta se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 1 Co 25/2020-113, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 11. 2020, č. j. 1 Co 25/2020-117, změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2020, č. j. 35 C 1/2019-84 [jímž zamítl žalobu, kterou „se žalobce domáhal nevydání pozemků parc. č. 568/1 a 569/4 v k. ú. Čučice dalšímu účastníkovi řízení s tím, že takto bude nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. SP20882/2014-523102, č. j. SPU 025563/2019“ (výrok I.), a jímž rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.)] ve výroku I. o věci samé tak, že účastnici řízení se nevydávají pozemky parc. č. 568/1 a č. 569/4 v k. ú. Čučice, a že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. SP20882/2014-523102, č. j. SPU 025563/2019 (výrok I.); dále rozhodl, že účastnice řízení je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 40.503 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 16.891 Kč, vše k rukám zástupce žalobce (výroky II. a III.).
Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě podané žalobcem podle §244 a násl. občanského soudního řádu, ve spojení s §9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), přičemž převzaly zjištění správního orgánu, že účastnice řízení je oprávněnou osobou dle §3 písm. b) tohoto zákona a žalobce je osobou povinnou [§4 písm. d) tohoto zákona], že je naplněna podmínka vzniku majetkové křivdy, neboť k odnětí pozemků právní předchůdkyni účastnice došlo v rozhodném období bez náhrady postupem dle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, že oba pozemky jsou pozemky zemědělskými, přičemž pozemek parc. č. 568/1 o výměře 1.091 m 2 je ornou půdou, s nímž sousedí pozemek parc. č. 568/94, který byl účastnici vydán Státním pozemkovým úřadem, a pozemek parc. č. 569/4 o výměře 1.955 m 2 je lesním pozemkem, a že tyto pozemky tvořily v minulosti jeden funkční celek označený jako parcela PK 463 v obci Čučice, byly zapsány v téže knihovní vložce pozemkové knihy a plnily jeden hospodářský účel.
Odvolací soud při svém rozhodnutí poukázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž uvedl, že „bazíroval-li by soud na splnění funkční souvislosti dle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nemohlo by rozhodnutí správního orgánu obstát, protože funkční souvislost, tak jak je význam tohoto pojmu vykládán Nejvyšším soudem, v tomto případě dána není“. Vzhledem k tomu, že „tento závěr žádný z účastníků nezpochybňoval“, odvolací soud jej „vzal za nesporný a soustředil se pouze na přezkum správnosti právního posouzení věci soudem prvního stupně a zejména správností jeho úvahy o nutnosti použít při výkladu ustanovení §7 odst. 1 zákona tzv. teleologickou redukci“ na základě dvou předpokladů, a to, že „funkční souvislost by měla být zjišťována jen v případě tzv. nehospodářského majetku“ a že „by povinnou osobou měla být prokazována potřeba státu prostřednictvím svých organizačních složek nebo jiných osob plnících veřejný zájem sporný majetek využít“. V tomto ohledu odvolací soud dovodil, že „výkladové metody teleologické redukce, tj. zužujícího výkladu zákona s ohledem na jeho účel, by mělo být používáno jen zcela výjimečně“, neboť její použití může vést až k porušení zásady legitimního očekávání a právní jistoty. „Osoby jednající podle litery zákona totiž předpokládají, že jednají v souladu se zákonem, a očekávají důsledky zákonem předvídané, kdežto metoda teleologické redukce rozsah zákona a jeho účinků omezuje na základě úvahy soudu, s níž jednající osoby nejsou předem seznámeny“. Premisy, z nichž soud prvního stupně vycházel, proto v žádném ohledu nepovažoval za správné (ohledně první z nich odkázal na Důvodovou zprávu k zákonu č. 428/2012 Sb. a na komentářovou literaturu a ohledně druhé na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1713/2019), a na rozdíl od něj podmínky pro možnost použití teleologické redukce při výkladu §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. neshledal, dodávaje s poukazem na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněném pod č. 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v němž vyložil funkční souvislost „zejména po negativní stránce“, a zcela konkrétně uvedl, co za funkční souvislost nemůže být považováno), že „snaha o volbu interpretace vstřícné vůči oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi, neboť zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru, a naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení obsáhlé dovolání z důvodu jí tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost spatřuje v posouzení následujících otázek: 1) „zdali ustanovení §7 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání tak, jak je vykládáno judikaturou Nejvyššího soudu, dopadá i na nemovitosti určené pro hospodářské účely“, 2) „zdali lze v případě prosté orné půdy a prostého lesního pozemku vůbec kdy prokázat funkční souvislost a není tak stanovena nesplnitelná podmínka“, a 3) využití teleologické redukce při aplikaci ustanovení §7 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání u zemědělských nemovitostí“, které podle jejího mínění „dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, popř. dovolacím soudem vyřešené právní otázky posuzování funkční souvislosti mají být ve vztahu k prostým zemědělským pozemkům určeným pro hospodářské účely posouzeny jinak“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se v podrobném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu, odkázal na ustálenou judikaturu soudů a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle §4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, pokud a) funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona.
Podmínka funkční souvislosti musí být oprávněnou osobou doložena již ve výzvě k vydání věci [§9 odst. 1 písm. c) a §10 odst. 1 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb.]. Nemovité věci, u kterých nebude funkční souvislost prokázána, nemohou být podle §7 odst. 1 písm. a) téhož zákona vydány.
Vzhledem k námitkám účastnice řízení obsaženým v dovolání je třeba připomenout ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, jíž opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitých věcí ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitá věc je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovité věci jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovité věci ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí. [K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod č. 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 151/2018“), rozsudek téhož soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či jeho usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017 (ústavní stížnost církevní právnické osoby proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1235/18), ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3115/2018 (ústavní stížnost církevní právnické osoby byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 4297/18), ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2354/2018 (ústavní stížnost církevní právnické osoby byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4336/18), ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 176/2019, či ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 380/2019 (ústavní stížnost církevní právnické osoby byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2375/19), ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2941/2020 (ústavní stížnost církevní právnické osoby byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 132/21].
S ohledem na uvedené připomenutí stále relevantních závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze za funkční souvislost nemovitých věcí ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. považovat v poměrech projednávané věci prostorovou blízkost předmětných pozemků, resp. jednoho z nich s pozemkem, který byl dovolatelce již vydán jinou povinnou osobou. I sousední pozemky mohou být z hospodářského hlediska zcela samostatné předměty, což platí i o pozemcích nacházejících se v rámci jednoho lesa jako územně ohraničené vegetační formace, či blízkosti dvou pozemků sloužících jako pole. Má-li dovolatelka za to, že nárokované pozemky jí měly být vydány, neboť původně byly součástí pozemku parc. č. PK 463, který se nacházel v jednom celku s pozemkem parc. č. PK 462, že oba byly v jejím vlastnictví jakožto zemědělský majetek (orná půda a lesní pozemek), že spolu sousedily a tvořily funkčně spojenou hospodářskou jednotku, že nárokované pozemky a již vydaný pozemek jsou vzájemným předpokladem pro řádné fungování a využívání ke stanovenému účelu, tj. hospodářské a zemědělské činnosti a že jejich nespojené užívání by znamenalo ztížení realizace tohoto účelu, pak tyto námitky z hlediska §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. žádný význam nemají, neboť funkční souvislost ve smyslu tohoto ustanovení nelze dovozovat pouze z toho, že nemovité věci měly historicky souvislost vlastnickou (právní), spotřební, popřípadě prostorovou (srov. opětovně R 151/2018).
Pokud dovolatelka zmiňuje tu část Důvodové zprávy k návrhu zákona č. 428/2012 Sb., v níž se uvádí, že „cílem je zachovat stávající funkční celky a plně obnovit ty funkční celky, které v rámci původního majetku registrovaných církví a náboženských společností existovaly a byly totalitním režimem narušeny“, pak dovolací soud poukazuje i na další část obsaženou v této zprávě, v níž je současně uvedeno: „Nemovitou věcí funkčně související s majetkem, který oprávněná osoba vlastní, je především pozemek pod stavbou a pozemek, který bezprostředně souvisí se stavbou a je podmínkou jejího provozu, anebo nemovitá věc umístěná na pozemku ve vlastnictví oprávněné osoby. Např. zákon č. 298/1990 Sb. převedl na oprávněné osoby souvislé celky nemovitostí; v důsledku aplikace výčtové metody však došlo k nemalému počtu chyb a nebyly tak vydány např. pozemky pod vydávanými budovami, zahrady uprostřed klášterních komplexů atd.“. Dále je v Důvodové zprávě uvedeno, že „hodnotu majetku vydávaného podle §7 je velmi obtížné až nemožné vyčíslit, neboť tento majetek nebyl v evidencích samotných registrovaných církví a náboženských společností rozlišen a dnes ho nelze identifikovat“, a že „vzhledem k tomu, že se jedná o majetek určený pouze pro nehospodářské účely, nejedná se o majetek velkého rozsahu“.
K otázkám ad 1) a ad 2) je možno poukázat na to, že účastnice ve výzvě k vydání pozemků adresované žalobci, jakožto osobě povinné dle §4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb., v níž uvedla, že věci požadované k vydání „funkčně souvisely nebo souvisejí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle §7 odst. 1 písm. a) tohoto zákona“, přičemž „vztah funkční souvislosti je dán mj. tím, že věci nárokované touto výzvou k vydání spolu s dalšími nemovitostmi zapsanými na knihovních vložkách uvedených v této výzvě tvořily celek – jedno knihovní těleso podle §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, přičemž některé z nich oprávněná osoba v současné době vlastní“, nedoložila ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) tohoto zákona funkční souvislost nárokovaných pozemků s pozemkem, který jí byl již vydán jinou povinnou osobou, a tento zákonem stanovený předpoklad pro vydání nárokovaných pozemků neprokázala ani v řízení před soudy obou stupňů. Za tohoto stavu je tudíž bezpředmětné zabývat se otázkou ad 1), navíc pojatou velmi široce (a v rámci ní uplatněnými námitkami), neboť není-li dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné již z uvedených důvodů, bylo by zodpovězení této otázky jen akademické a nebylo by způsobilé přinést pro dovolatelku příznivější rozhodnutí ve sporu. Na vyřešení otázky ad 2) rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť ji neřešil (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, z nichž vyplývá, že dovolání není přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Má-li dovolatelka v souvislosti s otázkou ad 3) za to, že při výkladu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je třeba využití tzv. teleologické redukce a argumentuje tím, že toto ustanovení dopadá na jiné povinné osoby, než na Státní pozemkový úřad a Lesy České republiky, že oba pozemky jsou pozemky hospodářskými a že jde o stav, na který zákon nepamatuje, pak ani tato „otázka“ přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
K pojmu teleologická redukce se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06, a Nejvyšší soud např. v rozsudcích ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5685/2015, a ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 646/2018. Jde o jednu z metod tzv. soudcovského dotváření práva, o nástroj umožňující řešit situaci, v níž je dikce právního předpisu z hlediska jazykového vyjádření jednoznačná, avšak jeho mechanická aplikace na určitý případ by byla v rozporu s jeho účelem a vedla by k důsledkům neslučitelným s hodnotami a principy, na nichž je založen právní řád v materiálním právním státě. Dikce právní úpravy je v takovém případě širší, než odpovídá právním principům, hodnotám a účelu, ze kterých tato právní úprava vychází, a právní předpis tudíž z pohledu své teleologie (svého smyslu a účelu) postrádá ustanovení, které by stanovilo výjimku z příliš rozsáhlé dikce (nedostatečně diferencuje, nerozlišuje skupiny případů, které by vzhledem ke svému smyslu a účelu rozlišovat měl). Nástrojem uzavření této tzv. zakryté teleologické mezery v právu je právě teleologická redukce jakožto odepření aplikace daného ustanovení na případy, na které sice dopadá jeho dikce, nikoli však smysl a účel; jde o omezení věcného rozsahu právní normy jejím účelem.
Již v R 151/2018 Nejvyšší soud uvedl, že zákonná úprava zákona č. 428/2012 Sb. sice preferuje naturální restituci, přesto však zákonodárce zakotvil v §7 odst. 1 písm. a) tohoto zákona u povinných osob uvedených v §4 písm. c) a d) podmínku funkční souvislosti s jiným nemovitým majetkem vydaným či vydávaným oprávněné osobě, kterou nelze pomíjet. Povinné osoby uvedené v §4 písm. c) a d) tak nevydávají veškerý majetek, ale pouze ten majetek, kdy by hrozilo, že v důsledku nevydání určité požadované nemovité věci by nemohla jiná věc či jiné věci náležející či vydávané církevnímu subjektu řádně fungovat podle svého funkčního určení. Je možno odkázat i na odbornou literaturu (srov. Chocholáč, A. In: Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, dostupný též v systému ASPI), která zaujala k §6 a §7 tohoto zákona názor, že „na rozdíl od vydání nemovitých věcí Státním pozemkovým úřadem a Lesy ČR musí být pro vydání nemovité věci dalšími povinnými osobami splněny dodatečné podmínky. Úmysl zákonodárce zde směřoval k omezení rozsahu vydávaných nemovitých věcí oproti §6. To musí být důležité interpretační vodítko při výkladu některých obecných pojmů v tomto ustanovení obsažených (funkční souvislost, administrativní účel apod.). Pokud by totiž měly být oprávněným osobám vydány všechny věci z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, se kterým hospodaří povinné osoby uvedené v §4 písm. c) a d), nebylo by důvodu pro existenci samostatného §7. Naopak rozsah vydávaných movitých věcí je oproti §6 širší“. K otázce funkční souvislosti byl v tomto komentáři zaujat názor, že „bude muset být řešena v každém jednotlivém případě a že důkazní břemeno je v tomto ohledu podle §9 odst. 1 písm. c) a §10 odst. 1 písm. c) na straně oprávněných osob“.
Z uvedeného vyplývá, že metodu teleologické redukce, tedy metodu tzv. soudcovského dotváření práva, nelze v daném případě použít, neboť úmysl zákonodárce vyjádřený v §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jednoznačně směřoval k omezení rozsahu vydávaných nemovitých věcí povinnými osobami uvedenými v §4 písm. c) a d) tohoto zákona oproti vydávání nemovitých věcí podle §6 zákona, jinak by §7 odst. 1 písm. a) zákona ztratil jakýkoliv smysl. V této souvislosti je možno poukázat též na §1 zákona č. 428/2012 Sb., z nějž plyne, že upravuje zmírnění některých majetkových křivd, a nepředpokládá tedy, že ve všech případech dojde k naturální restituci; pro takové případy přiznává církvím a náboženským společnostem v §15 tohoto zákona finanční náhradu, z níž náhrada pro Církev Římskokatolickou činí podle odstavce 2 písm. g) částku 47 200 000 000 Kč. Podle Důvodové zprávy k zákonu „suma finančních náhrad určených pro všechny církve a náboženské společnosti představuje náhradu za jejich původní majetek, který se v rozhodném období stal předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5 a nemá být těmto církvím a náboženským společnostem podle tohoto zákona vydán“, přičemž „vyplacení finanční náhrady je jedním z předpokladů, které by dotčeným církvím a náboženským společnostem měly umožnit vytvoření hospodářské základny pro trvale udržitelné samofinancování“.
Lze jen dodat, že zamítl-li soud prvního stupně žalobu podanou žalobcem podle §244 a násl. o. s. ř. za použití teleologické redukce - s argumentem, že při aplikaci §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. musí být splněna podmínka existence veřejného zájmu, jehož zajišťování je úkolem povinných osob uvedených v §4 písm. c) a d) tohoto zákona, že však v daném případě je dáno nepřehlédnutelné odlišující specifikum, spočívající v tom, že s využíváním předmětných pozemků, a to „prosté“ orné půdy a „prostého“ lesního pozemku, tedy pozemků sloužících k hospodářským účelům, „není spjat žádný specifický veřejný zájem vykonávaný prostřednictvím žalobce“, na základě čehož dospěl k závěru, že „nevydání pozemků pro nenaplnění podmínky funkční souvislosti by se proto zcela minulo s předestřeným účelem §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a jako takové by se v daném případě nutně jevilo jako nespravedlivé“ - je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která dovodila, že §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. takovou podmínku vůbec neobsahuje (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1713/2019, na nějž odkázal již odvolací soud).
Odvolací soud se napadeným rozsudkem neodchýlil ani od dovolatelkou odkazovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 3702/17 [jímž byla odmítnuta ústavní stížnost církevní právnické osoby proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. Ncp 767/2017, kterým bylo určeno, že k projednání a rozhodnutí věci (stěžovatel se žalobou domáhal nahrazení projevu vůle České republiky - Státního pozemkového úřadu k uzavření dohody o vydání nemovitých věcí - zemědělských nemovitostí - podle zákona č. 428/2012 Sb.) jsou věcně příslušné krajské soudy a proto věc bude postoupena Městskému soudu v Praze], neboť v bodu 25. napadeného rozhodnutí správně poukázal na to, že zákonodárce v zákoně č. 428/2012 Sb. při stanovení rozsahu restitučně vydávaného majetku zcela zřetelně rozlišil mezi vydávaným majetkem státu, který je ve správě Pozemkového fondu ČR (nyní Státního pozemkového úřadu) či Lesů České republiky, s. p. (§6 zákona), oproti majetku, ke kterému svědčí právo hospodaření jiným subjektům, tj. jiným organizačním složkám státu, příspěvkovým organizacím, státním fondům, státním podnikům a jiným státním organizacím (§7 zákona).
Legitimní očekávání církví a náboženských společností, jímž dovolatelka dále argumentuje, se pak upínalo toliko k samotnému vydání právního předpisu o zmírnění majetkových křivd (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, zejm. body 103. až 106. odůvodnění), nikoli již k tomu, že bude naturálně vydáno maximální množství dotčených statků; bylo věcí zákonodárce, jaký rozsah (z hlediska osobního, věcného či časového) a způsob (vydání věcí in natura, poskytnutím náhrady finanční) zmírnění majetkových křivd stanoví (k tomu srov. i důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.).
Pokud pak dovolatelka ocitovala §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., je třeba poukázat na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž je ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017), jakož i na právní názory obsažené v R 151/2018, na nějž odkázal již odvolací soud.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť účastnice řízení, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na jejich náhradu nemá právo, a žalobci v něm vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem. Podle §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve spojení s §7 bodem 5., činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) částku 3.100,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve výši 714,- Kč; žalobce má tedy právo na náhradu nákladů dovolacího řízení celkem ve výši 4.114,- Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu