ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3573.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3573/2020-356
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) M. Č. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 10, a b) J. C. , narozeného dne XY, bytem XY, proti žalovanému L. Č. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, o zaplacení částky 944.348 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 107/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. března 2020, č. j. 19 Co 284/2019-297, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. března 2020, č. j. 19 Co 284/2019-297, se v části výroku I. o věci samé, v další části tohoto výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. června 2019, č. j. 15 C 107/2017-261, ve výroku I. o věci samé a ve výroku III. o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou došlou soudu prvního stupně dne 20. 4. 2017 domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit každému z nich částku 472.174 Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že s ním dne 7. 10. 2012 uzavřeli ústní smlouvu o půjčce celkem částky 944.348 Kč na úhradu jeho dluhu, který byl vymáhán soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno - venkov, v exekuční věci vedené pod sp. zn. 137 EX 7706/12, přičemž jednotlivé části půjčky, na níž se podíleli rovným dílem, zaslali na účet soudního exekutora č. XY, takto: částku 250.348 Kč dne 8. 10. 2012, částku 200.000 Kč dne 17. 10. 2012, částku 100.000 Kč dne 22. 10. 2012, částku 100.000 Kč dne 19. 11. 2012, částku 46.000 Kč dne 16. 1. 2013, částku 32.000 Kč dne 25. 3. 2013, částku 26.000 Kč dne 20. 5. 2013, částku 20.000 Kč dne 30. 5. 2013, částku 30.000 Kč dne 30. 5. 2013, částku 100.000 Kč dne 5. 6. 2013, částku 30.000 Kč dne 16. 8. 2013 a částku 10.000 Kč dne 30. 10. 2013. Žalobci v té době žili ve společné domácnosti jako druh a družka, přičemž bankovní účet, ze kterého jednotlivé částky půjčky poskytli, byl účtem společným, k němuž měli oba přístup, jelikož na něj byly zasílány jejich mzdy a žalobci z něj hradili veškeré platby. Žalovaný po dohodnutém datu splatnosti půjčky ke dni 30. 6. 2015 ani k výzvě žalobců nic nevrátil.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 15 C 107/2017-261, žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 472.174 Kč se specifikovaným příslušenstvím, zamítl (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 472.174 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že z osobního účtu žalobkyně (vedeného u České spořitelny a. s. pod č. 2276158043/0800), která byla jedinou disponující osobou jako jeho majitelka (žalobce k němu neměl zřízeno dispoziční právo ani na jeho jméno nebyla vydána platební karta), byly v době od 8. 10. 2012 do 30. 10. 2013 zaslány částky uvedené v žalobě na účet soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno - venkov (dále jen „soudní exekutor“), na úhradu dluhu žalovaného jakožto povinného v exekuční věci vedené pod sp. zn. 137 EX 7706/12, přičemž exekučním titulem byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 31 C 2/2010 (pravomocný dne 12. 7. 2012), jímž bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví žalovaného a M. B. k „předmětné nemovitosti“, a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jmenované na vypořádání jejího podílu částku 2.700.000 Kč. Existence ústní smlouvy o půjčce žalované částky uzavřené se žalovaným ovšem žalobci v řízení prokázána nebyla, stejně tak nebyla prokázána dohoda o převodu části domu v XY ve vlastnictví žalovaného na některého ze žalobců (jakožto protihodnoty za finanční prostředky zaslané žalobkyní na účet soudního exekutora), a ani nebyla prokázána žalovaným tvrzená dohoda, že žalobkyně a další tři osoby z její domácnosti si v jeho domě „odbydlí to, co za něj sama zaplatí exekutorovi“. Dále bylo zjištěno, že žalobci - poté, co žalobkyně v roce 2012 prodala svůj dům v XY za kupní cenu ve výši 1.200.000 Kč - bydleli od října 2012 v domě žalovaného, a to žalobkyně s dcerou do 6. 3. 2015 a žalobce s jejich synem do 3. 9. 2015, přičemž důvodem jejich odchodu z tohoto domu byly konflikty mezi žalobci. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému tím, že za něj bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), současně však - se zřetelem k námitce promlčení vznesené žalovaným - dospěl k závěru, že byla-li žaloba v této věci u soudu podána dne 20. 4. 2017, je tento nárok promlčen (§107 odst. 1 obč. zák.). Namítala-li žalobkyně, že došlo ke stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák., a to vzhledem k tomu, že žalobci dne 5. 10. 2015 podali proti žalovanému návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž se domáhali zaplacení částky 944.348,00 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení, pak tuto námitku nepovažoval soud za důvodnou, neboť tento návrh byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, č. j. EPR 208331/2015-8, odmítnut pro vady, neboť byl nesrozumitelný a neurčitý, když navrhovaný petit nebyl vykonatelný, a toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2017, č. j. 70 Co 23/2017-13, pravomocným dne 15. 3. 2017 (dovolání proti němu žalobci nepodali). „Z rozkazního řízení tedy nebylo prokázáno, že by bylo řádně pokračováno v řízení, kde neměl ani návrh náležitosti potřebné k vydání elektronického platebního rozkazu“. Pokud pak jde o nárok uplatněný žalobcem, dospěl soud k závěru, že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován, neboť provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by „plnění do předmětné exekuce“ bylo poskytnuto rovným dílem i z jeho strany, když účet, z nějž byly jednotlivé platby poukázány, „byl žalobkyně“, a „nelze tedy mít za prokázané, že by finanční prostředky na tomto účtu patřily každému ze žalobců rovným dílem“; proto i jeho žalobu zamítl. Žalobkyní namítaným rozporem námitky promlčení s dobrými mravy se soud nezabýval.
K odvolání žalobkyně proti výroku I. a III. a žalovaného proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně výrokem I. rozsudku ze dne 4. 3. 2020, č. j. 19 Co 284/2019-297, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.); dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 25.458 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.), a že „žalobce a žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“ (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se s jeho právními závěry a vzhledem k tomu, že předmětem odvolacího řízení byla jen částka 472.174 Kč požadovaná žalobkyní, nezabýval se již tím, zda dvě uhrazené platby (ve výši 100.000 Kč ze dne 22. 10. 2012 a 100.000 Kč ze dne 5. 6. 2013) pocházely z finančních prostředků žalovaného (k tomu uvedl, že odpočtem částky 200.000 Kč od celkové žalované částky vychází částka 744.348 Kč, která je vyšší než předmět odvolacího řízení). Dovodil, že došlo-li k poskytnutí peněz žalobkyní v době od října 2012 do října 2013 a „nebylo prokázáno nic ohledně jejich případné splatnosti po 1. 1. 2014“, posuzuje se běh lhůt a dob v souladu s §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), tj. dle §107 obč. zák., „případně dle §101 obč. zák., a to v návaznosti na §451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení, či v návaznosti na §563 obč. zák.“. Protože žalobkyně věděla o zaslání každé částky soudnímu exekutorovi a že plnila za žalovaného, co ten měl po právu plnit sám, tj. věděla, že na její úkor došlo žalovaným k bezdůvodnému obohacení, běžela jí od zaslání každé částky dvouletá subjektivní promlčecí doba a tříletá objektivní promlčecí doba, přičemž nárok byl promlčen již uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby (obsah spisu nepotvrzuje, že by se měl žalovaný obohacovat úmyslně). Částka 250.348 Kč zaslaná 8. 10. 2012 tak byla z hlediska subjektivní dvouleté promlčecí doby promlčena k 8. 10. 2014 a z hlediska tříleté objektivní promlčecí doby k 8. 10. 2015, „u 100.000 Kč zaslaných 22. 10. 2012 uplynula dvouletá promlčecí doba k 22. 10. 2014 a tříletá promlčecí doba k 22. 10. 2015, u 100.000 Kč zaslaných 19. 11. 2012 uplynula dvouletá promlčecí doba k 19. 11. 2014 a tříletá promlčecí doba k 19. 11. 2015, u částky 200.000 Kč zaslané 17. 10. 2012 uplynula dvouletá promlčecí doba k 17. 10. 2014 a tříletá promlčecí doba k 17. 10. 2015, u částky 46.000 Kč zaslané 16. 1. 2013 uplynula dvouletá promlčecí doba k 16. 1. 2015 a tříletá promlčecí doba k 16. 1. 2016, u částky 32.000 Kč zaslané 25. 3. 2013 uplynula dvouletá promlčecí doba k 25. 3. 2015 a tříletá promlčecí doba k 25. 3. 2016, u částky 26.000 Kč zaslané 20. 5. 2013 uplynula dvouletá promlčecí doba k 20. 5. 2015 a tříletá promlčecí doba k 20. 5. 2016, u částky 100.000 Kč zaslané 5. 6. 2013 uplynula dvouletá promlčecí doba k 5. 6. 2015 a tříletá promlčecí doba k 5. 6. 2016, u částky 20.000 Kč zaslané 30. 5. 2013 uplynula dvouletá promlčecí doba k 30. 5. 2015 a tříletá promlčecí doba k 30. 5. 2016, u částky 30.000 Kč zaslané 30. 5. 2013 uplynula dvouletá promlčecí doba k 30. 5. 2015 a tříletá promlčecí doba k 30. 5. 2016, u částky 30.000 Kč zaslané 16. 8. 2013 uplynula dvouletá promlčecí doba k 16. 8. 2015 a tříletá promlčecí doba k 16. 8. 2016 a u částky 10 000 Kč zaslané 30. 10. 2013 uplynula dvouletá promlčecí doba k 30. 10. 2015 a tříletá promlčecí doba k 30. 10. 2016“. Jestliže tedy žaloba byla podána až dne 20. 4. 2017, uplynuly promlčecí doby pro vydání bezdůvodného obohacení ve všech případech před tímto datem. To stejné by podle odvolacího soudu platilo „i o verzi o ústní smlouvě o půjčce bez dohodnuté doby splatnosti, tj. na výzvu dle §563 obč. zák., kdy i v případě částky 10.000 Kč zaslané 30. 10. 2013 by žalobkyně mohla následující den vyzvat žalovaného k plnění a tím vyvolat splatnost k 2. 11. 2013, od níž by se odvíjela tříletá promlčecí doba dle §101 obč. zák.“. Současně odvolací soud dospěl k závěru, že „řízení ohledně návrhu žalobců na vydání elektronického platebního rozkazu, týkajícího se žalované částky 944.348 Kč ze dne 5. 10. 2015, a vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. EPR 208331/2015 žalobcům promlčecí dobu nezastavilo, neboť v řízení řádně nepokračovali, jak požaduje §112 obč. zák.“. V tomto ohledu odkázal na soudní praxi i komentářovou literaturu, jimiž bylo dovozeno, že účastník v řízení řádně pokračuje tehdy, jestliže svými procesními úkony nebrání náležitému průběhu řízení, které tak může skončit rozhodnutím ve věci, resp. soudním smírem, tj. meritorním ukončením řízení. Řádně naopak nepokračuje ten účastník řízení, jemuž mj. je žaloba odmítnuta pro vady. Na základě toho dovodil, že byl-li návrh žalobců na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 5. 10. 2015 usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, č. j. EPR 208331/2015-8, odmítnut pro vady, a toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2017, č. j. 70 Co 23/2017-13 (právní moc 15. 3. 2017), neskončilo řízení rozhodnutím ve věci. Odvolací soud dále neshledal, že by námitka promlčení vznesená žalovaným byla v rozporu s dobrými mravy, jak žalobkyně namítala, neboť z provedeného dokazování nevyplývá, že „by žalovaný žalobkyni ubezpečoval, že peníze vrátí později, ať ona prozatím žádnou žalobu nepodává, a ta by mu vyšla vstříc, coby svému otci“. Dále vyslovil názor, že „žalobkyně jednak nebyla dostatečně bdělá, když si nepohlídala běh lhůt, a zřejmě si ani tyto lhůty příliš nevyjasnila (v návaznosti na to, co je schopna v řízení prokázat ohledně dohody stran), a dále jí jde k tíži skutečnost, že v důsledku vadného návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu se jí daným řízením žádné lhůty nestavěly“. I kdyby dvouletá subjektivní promlčecí doba a tříletá objektivní promlčecí doba běžely až od 30. 10. 2013, kdy žalobkyně zaplatila poslední částku 10.000 Kč, „došlo by k promlčení k 30. 10. 2015, resp. k 30. 10. 2016, tj. výrazně dříve, než byla žaloba podána“. Odvolací soud uzavřel, že promlčecí doby žalobkyni uplynuly před datem podání žaloby dne 20. 4. 2017.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje ve vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od judikatury Ústavního soudu, a to:
1) „Pokud žalobce uplatní svůj nárok proti žalovanému u příslušného soudu návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, avšak jeho žaloba je odmítnuta z důvodu, že v daném řízení existovala pluralita na straně žalobců, avšak elektronický formulář žaloby neumožňuje tuto pluralitu zohlednit v žalobním petitu (jak podrobně vysvětlil Krajský soud v Brně v usnesení ze dne 24. 2. 2017, č. j. 70 Co 23/2017-13), přičemž v tomto specifickém druhu řízení není možné aplikovat ustanovení §43 o. s. ř. (tedy vyzvat žalobce k opravě podání), dochází podáním žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) ke stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák. ?“.
K této otázce dovolatelka odkázala (stejně jako v odvolání) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1387/2004, v němž přiznal účinky stavení promlčecí doby žalobě podané proti procesně nezpůsobilému subjektu (Ministerstvu financí ČR), což mělo za následek zastavení řízení, avšak vzhledem k tomu, že žalobce poté podal žalobu proti České republice, konstatoval, že po dobu původního řízení promlčecí doba neběžela v souladu s §112 obč. zák. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011), na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4919/2016, v němž přiznal účinky stavení promlčecí doby žalobě podané k rozhodci, který nebyl oprávněn o této žalobě rozhodnout, neboť rozhodčí smlouva byla neplatná, z čehož podle ní plyne, že uplatnění práva (podání žaloby) u subjektu, který nemá pravomoc o uplatněném právu rozhodnout, má účinky stanovené v §112 obč. zák., na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011, v němž konstatoval, že pokud po skončení trestního řízení poškozený podá v přiměřené době návrh na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, promlčecí doba nepočíná znovu běžet dnem právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, ale její běh je i nadále přerušen (zastaven), na usnesení ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3856/2013, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení, přestože trestní stíhání nebylo řádně zahájeno a věc byla následně odložena, má za následek stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák., a na usnesení ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1103/2010, v němž tentýž soud vyslovil závěr, že zastavení výkonu rozhodnutí k návrhu oprávněného na základě sdělení soudu, že všechny movité věci povinného již byly sepsány ve prospěch dříve nařízených exekucí, nelze kvalifikovat jako nedostatek „řádného pokračování v zahájeném řízení“ ve smyslu §112 obč. zák.
S ohledem na tyto judikatorní závěry dovolatelka namítá, že její nárok na zaplacení částky 472.174,- Kč nemůže být promlčen, neboť již dne 5. 10. 2015 návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu uplatnila u soudu společně se žalobcem nárok na zaplacení částky 944.348,- Kč, a od tohoto dne tedy promlčecí doba neběží v souladu s §112 obč. zák., přičemž v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. EPR 208331/2015 řádně pokračovala (okolnost, že v rozkazním řízení nepodala dovolání na tom nic nemění), když bezprostředně po jeho skončení podala další žalobu, což mělo za následek, že promlčecí doba nezačala opět běžet. Odvolacímu soudu vytýká, že odmítl aplikovat závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a poukazuje i na komentářovou literaturu, z níž vyplývá, že závěr o řádném nepokračování v řízení se týká pouze situace, kdy je podání odmítnuto proto, že žalobce, přestože byl řádně vyzván a poučen, neopravil či nedoplnil své podání ve stanovené lhůtě, a z tohoto důvodu nebylo možné v řízení pokračovat. Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu však byl odmítnut z důvodu existence plurality na straně žalobců, kterou nelze v elektronickém formuláři zohlednit v žalobním petitu, jak vysvětlil Krajský soud v Brně v usnesení ze dne 24. 2. 2017, č. j. 70 Co 23/2017-13, přičemž není možné aplikovat §43 o. s. ř. (vyzvat žalobce k opravě podání). V daném případě se tak jednalo o jinou situaci, spočívající v tom, že žalobkyně nebyla soudem vyzvána a poučena, aby své podání opravila či doplnila, takže názor odvolacího soudu o řádném nepokračování v řízení nemůže obstát. Dovolatelka má tedy za to, že odvolací soud měl dospět k závěru, že podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu mělo účinky předpokládané v §112 obč. zák., tedy že došlo ke stavení promlčecí doby.
2) „Pokud dcera vyhoví žádosti svého otce a ve snaze mu pomoci v jeho tíživé životní situaci (exekuce na jeho dům) prodá svůj rodinný dům, nastěhuje se do domu svého otce (samozřejmě s jeho souhlasem) a za svého otce zaplatí v průběhu roku v rámci exekuce částku ve výši téměř 1.000.000,- Kč, avšak následně otec vysloví svůj nesouhlas s jejím bydlením v jeho domě a zruší dceři trvalý pobyt v tomto domě, a dcera se následně domáhá soudní žalobou vrácení finančních prostředků, které za otce zaplatila v exekuci vedené na jeho majetek, avšak otec v tomto řízení uplatní námitku promlčení uplatněného nároku s tím, že jde o jeho bezdůvodné obohacení, které se u každé platby zaplacené v exekuci promlčelo dva roky od jejího poukázání na účet exekutora, je možné tuto otcovu námitku promlčení shledat jako nemravnou (uplatněnou v rozporu s dobrými mravy), které není možné přiznat právní ochranu“. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil zejména od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04 a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 211/2016.
K této otázce dovolatelka namítá, že námitka žalovaného o promlčení jejího nároku měla být odvolacím soudem shledána jako nemravná, že jí neměla být přiznána právní ochrana a že do běhu promlčecí doby nebylo možné započítat období placení exekučně vymáhaného dluhu od 8. 10. 2012 do 30. 10. 2013, neboť, jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, jsou rodina a vztahy mezi dětmi a rodiči prostředím, kde se dobré mravy, jako poctivost, čestnost a vzájemná úcta, musí nejen předpokládat, ale hlavně formovat a důsledně vyžadovat. Rozhodnutí odvolacího soudu je dle dovolatelky „vnitřně rozporné (schizofrenní) a nelogické, neboť na jedné straně neshledává nic zvláštního na tom, že dcera dluhy otce zaplatí bez jakékoli dohody o půjčce, třeba jen proto, že mu chce pomoci, avšak na druhé straně dospívá k závěru, že má dcera jednat zároveň tak, aby svému otci nijak nepomohla, tedy ihned vyžadovat po něm splnění dluhu, který vůči ní otec má a který nemůže splnit (což by navíc normální člověk považoval za jednání krajně nemravné)“. Je proto přesvědčena o tom, že v daném případě je třeba závěr, že po dobu, kdy se snažila otci pomoci a kdy za otce platila jeho dluhy v exekuci, uplynutí promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení nezavinila, neboť nemohla jednat jinak a navíc nemravně, tedy nemohla zároveň otci pomáhat a zároveň mu škodit, tedy vymáhat po něm jeho dluh vůči ní. Stejný závěr by pak měl platit i pro období, kdy se svojí rodinou bydlela v domě žalovaného a kdy vzájemné vztahy byly bezproblémové, a nepřicházelo v úvahu, že by v takové situaci otce vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení a podávala na něho žalobu, neboť by i takové jednání považovala za nemravné, které by ve svých důsledcích vedlo k naprostému rozvrácení rodinných vztahů. Promlčení uplatněného nároku by tak bylo možné počítat až od 29. 4. 2015, kdy se při ústním jednání před Magistrátem města Brna dozvěděla, že žalovaný s jejím bydlením v jeho domě nesouhlasí a že jí hodlá zrušit trvalý pobyt, což mimo jiné znamenalo, že případná žaloba na vrácení částky 472.174 Kč by nemohla být považována za nemravnou, neboť uvedeným jednáním žalovaného došlo k zásadnímu narušení vzájemných rodinných vztahů. Dovolatelka je proto přesvědčena, že na její případ dopadají závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 211/2016, tedy že se námitka promlčení vznesená žalovaným příčí dobrým mravům, neboť je výrazem zneužití tohoto práva na její úkor, když marné uplynutí promlčecí doby nezavinila, a že za takové situace by byl zánik jejího nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem tohoto nároku („aby mohla otci pomoci, musela prodat svůj rodinný dům a výtěžek z prodeje použila na úhradu jeho dluhu, aby on o svůj dům nepřišel v exekuci“), a s důvody, proč své právo včas neuplatnila.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. a III. a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný v obsáhlém vyjádření k dovolání vyslovil názor, že dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu k otázce ad 1) jsou nepřiléhavá a pro souzenou věc „nepoužitelná“ (což podrobně rozvedl u každého z těchto rozhodnutí). Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 182/01, na nějž dále poukázala, pak umožňuje uzavřít, že podáním neurčitého a neprojednatelného návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nebyla splněna zákonná podmínka řádného pokračování v řízení dle §112 obč. zák., a proto jeho podáním nedošlo ke stavení promlčecí doby. Žalovaný v podané žalobě spatřuje „nemravný a nečestný útok na jeho majetek za současného porušení dohody o odbydlení si peněz, které za něj dovolatelka zaplatila exekutorovi“, přičemž „výlučně na její útok“ je nutno vztáhnout závěry dále jí odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04 (k otázce ad 2). Podle žalovaného si žalobkyně marné uplynutí promlčecí doby zavinila sama (resp. její zástupce), a soudy obou stupňů proto k jeho námitce promlčení správně přihlédly. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
- dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) založeno na skutkovém závěru, že žalobci v řízení neprokázali, že dne 7. 10. 2012 byla mezi nimi a žalovaným uzavřena ústní smlouva o půjčce částky 944.348 Kč bez dohodnuté doby splatnosti, že stejně tak nebyla prokázána dohoda o převodu části domu v Hoštické ulici 321/44 v Brně ve vlastnictví žalovaného na některého ze žalobců (jakožto protihodnoty za finanční prostředky zaslané žalobkyní na účet soudního exekutora), a ani nebyla prokázala žalovaným tvrzená dohoda, že žalobkyně a další tři osoby z její domácnosti si v jeho domě „odbydlí to, co za něj sama zaplatí exekutorovi“. Žalobou uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení částky 472.174 Kč s příslušenstvím, kterou z jejího bankovního účtu postupně v době od 8. 10. 2012 do 30. 10. 2013 zaslala na účet soudního exekutora na úhradu dluhu žalovaného jakožto povinného, vymáhaného v exekuční věci vedené pod sp. zn. 137 EX 7706/12, proto soudy posoudily jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému tím, že žalobkyně za něj plnila to, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.).
V řízení před soudem prvního stupně bylo mj. zjištěno, že žalobci již před podáním žaloby v dané věci (dne 20. 4. 2017) podali dne 5. 10. 2015 u Městského soudu v Brně návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž se domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jim částku 944.348 Kč s příslušenstvím, který odůvodnili tím, že jako věřitelé uzavřeli se žalovaným dne 7. 10. 2012 ústní smlouvu o půjčce částky 944.348 Kč s tím, že jednotlivé specifikované části půjčky byly zasílány z účtu žalobkyně na účet soudního exekutora a sloužily k úhradě a vyrovnání dluhů žalovaného v exekučním řízení oprávněné M. B. ve věci vedené pod sp. zn. 137 EX 7706/12. S ohledem na tuto skutečnost se žalobci v daném řízení dovolávali aplikace §112 obč. zák., byť tento jejich návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, č. j. EPR 208331/2015-8, odmítnut pro vadu, neboť navrhovaný petit „nebyl vykonatelný“, a toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2017, č. j. 70 Co 23/2017-13, pravomocným dne 15. 3. 2017 (dovolání proti němu žalobci nepodali).
V dané věci tak odvolací soud řešil 1) otázku důvodnosti vznesené námitky promlčení (§107 obč. zák.) nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. za situace, kdy za jiného - povinného v exekučním řízení - bylo ochuzeným plněno postupnými platbami na účet soudního exekutora, a zda došlo ke stavení promlčecí doby (§112 obč. zák.), byl-li již před podáním žaloby nárok uplatněn návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl pravomocným usnesením soudu vydaným v elektronickém rozkazním řízení odmítnut pro vadu (§174a odst. 4 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2012), jež měla spočívat v tom, že petit návrhu nebyl při pluralitě žalobců vykonatelný. Dále odvolací soud řešil 2) otázku, zda vznesená námitka promlčení je či není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Protože otázka ad 1) nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a protože otázku ad 2) odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a judikaturou Ústavního soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné podle §237 o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v žalobkyní napadením výroku I. o věci samé ve smyslu §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné (jen) pro řešení otázky ad 2).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že peněžité plnění žalobkyně za žalovaného uhradila na účet soudního exekutora v době od 8. 10. 2012 do 30. 10. 2013 - podle dosavadních právních předpisů (viz §3028 odst. 3 a §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen „exekuční řád“), když exekuce proti žalovanému (povinnému) byla soudním exekutorem vedena pod sp. zn. 137 EX 7706/12 (z čehož plyne, že návrh na nařízení exekuce byl oprávněným podán před 1. 1. 2013), a podle občanského soudního řádu ve znění účinném ke dni 5. 10. 2015, kdy žalobci u soudu podali návrh na vydání elektronického platebního rozkazu.
Nejvyšší soud předesílá, že ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) opakovaně zdůraznil, že právní kvalifikace skutku je věcí soudu. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotně právní normu, než jak ji uvádí žalující strana, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalující strana (dále srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, a ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod číslem 178).
Skutková podstata bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. se pokládá za naplněnou za předpokladu, že ten, kdo plnil jinému (poskytl mu plnění, jež má majetkovou hodnotu), tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění povinen (tj. místo dlužníka), přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného. Není rozhodující, zda plnění bylo poskytnuto se souhlasem dlužníka, avšak nesmí jít o situaci, že bylo plněno proti jeho vůli. Předpokladem je, že přijetím plnění věřitelem zanikl dluh dlužníka. Dlužník, za nějž bylo plněno, se tak stává obohaceným na úkor toho, kdo za něj jeho věřiteli plnění poskytl (uspokojil věřitelovu pohledávku, popřípadě jen zčásti). Takovým splněním dlužníkova dluhu se jeho majetkový stav nesnížil, jak by tomu bylo, pokud by svému věřiteli plnil ze svého. Obohacený tak získává majetkový prospěch v okamžiku, kdy zanikl jeho dluh (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, uveřejněný pod č. 9/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky téhož soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009, a jeho usnesení ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4275/2010, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 895/2016).
Při postupném pokračujícím získávání majetkového prospěchu (hodnot) se z hlediska promlčení považují za samostatné nároky na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nároky, které vznikly ze samostatných oddělitelných případů bezdůvodného obohacení, i když jde o stejné subjekty a stejné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení. K uplatnění každého takového práva na plnění z bezdůvodného obohacení začínají běžet objektivní i subjektivní promlčecí doby zvlášť (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014).
Vzhledem k tomu, že žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 472.174 Kč (s příslušenstvím) tvrdíc, že na každé platbě zaslané z jejího účtu na účet soudního exekutora v exekuční věci vedené proti žalovanému jako povinnému pod sp. zn. 137 EX 7706/12 na úhradu jeho dluhu, se podílela jednou polovinou, byly předmětem odvolacího řízení (za stavu, kdy žalobce odvolání proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně nepodal, a tento rozsudek tak ve výroku II. o věci samé nabyl samostatně právní moci - §206 odst. 2 věta první o. s. ř.), a jsou i předmětem dovolacího řízení, částky ve výši jedné poloviny z částek 250.348 Kč, 100.000 Kč, 100.000 Kč, 200.000 Kč, 46.000 Kč, 32.000 Kč, 26.000 Kč, 100.000 Kč, 20.000 Kč, 30.000 Kč, 30.000 Kč a 10.000 Kč, tj. částky 125.174 Kč, 50.000 Kč, 50.000 Kč, 100.000 Kč, 24.000 Kč, 16.000 Kč, 13.000 Kč, 50.000 Kč, 10.000 Kč, 15.000 Kč, 15.000 Kč a 5.000 Kč, z nichž vyjma částek 125.174 Kč a 100.000 Kč žádná další nepřevyšuje limit uvedený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy částku 50.000 Kč.
Ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. stanoví, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ústavní soud v aktuálním nálezu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20, dospěl k závěru, že „mají-li žalobou uplatněné nároky na peněžité plnění společný skutkový základ, který se odlišuje pouze v tom, k jakému období měly vzniknout, pak na ně nelze pro účely posouzení, zda není dán důvod nepřípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nahlížet izolovaně. V tomto ohledu musí být v maximální míře respektován předmět řízení, jak jej v žalobě vymezil stěžovatel (žalobce) a jak o něm v době vydání rozsudku rozhodoval městský soud [srov. právní závěry vyslovené ve vztahu k posuzování přípustnosti odvolání, vyslovené v nálezu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3153/15 (N 182/82 SbNU 769) a nálezu ze dne 9. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 3918/16 (N 147/86 SbNU 481)]. Pakliže Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání nezohlednil takto vymezený předmět řízení, jenž spočíval v peněžitém plnění převyšujícím částku 50 000 Kč, a z tohoto důvodu shledal dovolání v celém rozsahu nepřípustným, postupoval v rozporu s §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a současně tím odepřel stěžovateli přístup k dovolacímu soudu“. Ústavní soud uzavřel, že „napadeným usnesením bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Tento nález Ústavního soudu je závazný i pro dovolací soud v dané věci (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle nějž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby), neboť i v ní mají žalobou uplatněné nároky na peněžité plnění společný skutkový základ, který se odlišuje pouze v tom, kdy vznikly.
K řešení otázky ad 1):
Ustanovení §112 obč. zák. stanovilo, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Podle §100 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (odstavec 1). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení §105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka (odstavec 2).
Promlčením se rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže se povinný v soudním řízení promlčení dovolá (uplatní námitku promlčení práva). Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však nevymahatelným.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 187/2013, zdůraznil, že „ustanovení §112 obč. zák. upravuje stavení promlčecí doby pro případ, kdy se věřitel rozhodne svůj spor s dlužníkem řešit u soudu nebo u jiného příslušného orgánu. Uvedené ustanovení přitom stanoví několik podmínek, které musí být splněny kumulativně. V souladu s citovaným ustanovením proto dojde-li ve stanovené promlčecí době, tj. nejpozději v její poslední den, k uplatnění práva věřitelem, nastává stavení promlčecí doby, a to ve vztahu k právu, které bylo v řízení uplatněno. Běh promlčecí doby se staví dnem, kdy byl návrh doručen soudu. Předpokladem stavení promlčecí doby po dobu trvání řízení je rovněž skutečnost, že oprávněný subjekt řádně pokračuje v zahájeném řízení. V řízení pokračuje účastník řízení řádně tehdy, jestliže svými procesními úkony nebrání náležitému průběhu řízení a meritornímu rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, uveřejněný pod č. 5/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a jeho usnesení ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 111/2013; srov. rovněž Švestka, J. in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 622-624)“.
Dovozovala-li žalobkyně v řízení před soudy obou stupňů, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 5. 10. 2015 došlo ke stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák. ohledně jejího práva na peněžité plnění - kvalifikovaného odvolacím soudem jako právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému tím, že žalobkyně za něj plnila v exekučním řízení to, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.) - pak bylo na odvolacím soudu, aby posoudil, zda žalobkyně toto právo návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu uplatnila včas tj. ve stanovené promlčecí době (nejpozději v její poslední den) dle §107 odst. 1 a 2 obč. zák., a v kladném případě, zda v elektronickém rozkazním řízení řádně pokračovala.
Podle §107 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2).
U práva na vydání bezdůvodného obohacení je tedy stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u nezaviněného a nedbalostního bezdůvodného obohacení, nebo desetiletá, jedná-li se o úmyslné bezdůvodné obohacení. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (ke vztahu promlčecích dob upravených v §107 odst. 1 a odst. 2 obč. zák. srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, a ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 319/2012, či usnesení téhož soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2284/2010, z nichž vyplývá, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí dříve; stejný názor zastává i odborná literatura - viz Švestka, J. in: Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 2. vydání Praha: C. H. Beck 2009, s. 609).
Subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve, než právo na vydání bezdůvodného obohacení vůbec vznikne (aby bylo možno hovořit o promlčení práva, musí toto právo nejprve vzniknout), tedy dříve než začne běh objektivní lhůty, jejíž počátek je spjat s okamžikem, kdy jsou splněny všechny předpoklady vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení, tj. kdy se povinný obohatil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, dále opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014, a nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1996/08, v němž vyslovil závěr, že „interpretace ustanovení o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, dle níž by začala promlčecí doba se subjektivně určeným počátkem běžet dříve než promlčecí doba s objektivně určeným počátkem, tj. ještě před vznikem bezdůvodného obohacení, je v tak zásadním rozporu s kogentními ustanoveními obč. zákoníku, že v jejím důsledku může dojít k porušení práva chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“).
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. se váže k okamžiku, kdy oprávněný nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se bezdůvodně obohatil. O vzniku bezdůvodného obohacení se oprávněný dozví tehdy, má-li k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. zná-li skutkové okolnosti týkající se rozsahu bezdůvodného obohacení, a osoby, jež se obohatila. Nezáleží na tom, jak oprávněný známé skutečnosti posoudí z právního hlediska (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, a ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1816/2009).
Bezdůvodné obohacení získané tím subjektem, za nějž bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§454 obč. zák.), vzniká okamžikem, kdy závazek toho, za nějž bylo plněno, zaniká splněním, tedy zásadně okamžikem, kdy třetí osoba přijala na splnění dluhu obohaceného plnění od postiženého subjektu. Tehdy také začíná běžet objektivní promlčecí doba podle §107 odst. 2 obč. zák. Subjektivní promlčecí doba počíná běžet dnem, kdy se postižený, jenž neplnil třetí osobě svůj dluh, dozvěděl, za koho plnil. S ohledem na jeden z předpokladů tohoto druhu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, spočívající v tom, že mezi tím, kdo plnil, a tím, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že je plněno za jiného, bude zásadně počátek běhu subjektivní promlčecí doby spadat v jeden den s počátkem běhu objektivní promlčecí doby.
Z ustálené judikatury vztahující se k exekučnímu řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále vyplývá závěr, podle nějž dluh povinného zaniká okamžikem plnění k rukám (či na účet) soudního exekutora, který je jako osoba oprávněná plnění jménem věřitele (oprávněného) přijmout, pokud se tak stalo v rámci pravomocně nařízené exekuce (srov. §44 odst. 3 citovaného zákona, dle kterého platilo, že soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne. Soud nařídí exekuci, aniž by stanovil, jakým způsobem má být exekuce provedena.). Okamžik vyplacení částky oprávněnému soudním exekutorem je v tomto směru bez právního významu, protože se jedná o věc vnitřního vztahu mezi exekutorem a oprávněným (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Co 504/2005, uveřejněný pod číslem 66/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, uveřejněný pod číslem 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázkou zániku dluhu v případě, kdy třetí osoba plnila vědomě dluh povinného vymáhaného v probíhající exekuci na účet soudního exekutora (§454 obč. zák.), řešil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006.
Pro danou věc ze shora uvedeného především vyplývá, že není správný právní názor odvolacího soudu, že k uplatnění práva žalobkyně jí běžela od zaslání každé jednotlivé platby na účet soudního exekutora na úhradu dluhu žalovaného jakožto povinného v exekuční věci vedené pod sp. zn. 137 EX 7706/12 dvouletá subjektivní promlčecí doba (§107 odst. 1 obč. zák.) a tříletá objektivní promlčecí doba, přičemž nárok byl promlčen již uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, neboť - jak bylo uvedeno shora - subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dřív, než objektivní promlčecí doba. Objektivní promlčecí doba pak nemohla začít běžet od zaslání jednotlivých plateb žalobkyní na účet soudního exekutora, neboť těmito okamžiky ještě ani bezdůvodné obohacení žalovanému vzniknout nemohlo, nýbrž až od připsání jednotlivých plateb poukázaných žalobkyní na účet soudního exekutora, přičemž však dluh žalovaného (povinného) by těmito platbami zanikl za současného splnění dvou předpokladů, a to, že exekuce proti žalovanému (povinnému) byla exekučním soudem pravomocně k návrhu oprávněné nařízena v době, kdy žalobkyně jednotlivé platby poukazovala na účet soudního exekutora, a že plnění (jednotlivé platby) na účet soudního exekutora žalobkyně neposkytovala proti vůli žalovaného.
V uvedených ohledech vyplynulo v daném řízení z účastnických výpovědí žalobkyně a žalovaného, resp. z jejich přednesů a písemných podání, že žalobkyně vědomě zasílala ze svého účtu na účet soudního exekutora jednotlivé platby na úhradu dluhu žalovaného v předmětném exekučním řízení a že tak nečinila proti vůli žalovaného. Ke druhému z uvedených předpokladů pak z důkazů provedených soudem prvního stupně, a to ze zprávy soudního exekutora (viz čl. 53-54 spisu) a ze zprávy zaměstnavatele žalovaného [viz čl. 25 spisu, z níž se podává, že exekuce byla prováděna srážkami ze mzdy žalovaného (povinného)] vyplývá, že v rámci exekuce vedené pod sp. zn. 137 EX 7706/12 byly částky zaslané žalobkyní připsány na účet soudního exekutora následovně: částka 250.348 Kč dne 9. 10. 2012, částka 200.000 Kč dne 18. 10. 2012, částka 100.000 Kč dne 23. 10. 2012, částka 100.000 Kč dne 20. 11. 2012, částka 46.000 Kč dne 17. 1. 2013, částka 32.000 Kč dne 26. 3. 2013, částka 26.000 Kč dne 21. 5. 2013, částka 20.000 Kč dne 31. 5. 2013, částka 30.000 Kč dne 31. 5. 2013, částka 100.000 Kč dne 6. 6. 2013, částka 30.000 Kč dne 19. 8. 2013, a částka 10.000 Kč dne 30. 10. 2013.
Bylo-li tedy v dané věci zjištěno, že žalobci podali u Městského soudu v Brně návrh na vydání elektronického platebního rozkazu dne 5. 10. 2015, jímž se po žalovaném domáhali zaplacení částky 944.348 Kč, z níž žalobkyně v daném řízení požaduje zaplatit jednu polovinu, pak s ohledem na shora uvedená data, kdy jednotlivé platby byly připsány na účet soudního exekutora, je zřejmé, že tyto dílčí nároky - vyjma částky 10.000 Kč připsané na účet soudního exekutora dne 30. 10. 2013, z níž žalobkyně požaduje zaplatit jednu polovinu, tj. 5.000 Kč - byly k datu 5. 10. 2015 v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby již promlčeny (§107 odst. 1 obč. zák.), neboť ta ohledně nároku na zaplacení částky 125.174 Kč běžela od 9. 10. 2012 do 9. 10. 2014, ohledně nároku na zaplacení částky 100.000 Kč běžela od 18. 10. 2012 do 18. 10. 2014, na zaplacení částky 50.000 Kč běžela od 23. 10. 2012 do 23. 10. 2014, na zaplacení částky 50.000 Kč běžela od 20. 11. 2012 do 20. 11. 2014, na zaplacení částky 23.000 Kč běžela od 17. 1. 2013 do 17. 1. 2015, na zaplacení částky 16.000 Kč běžela od 26. 3. 2013 do 26. 3. 2015, na zaplacení částky 13.000 Kč běžela od 21. 5. 2013 do 21. 5. 2015, na zaplacení částky 10.000 Kč běžela od 31. 5. 2013 do 31. 5. 2015, na zaplacení částky 15.000 Kč běžela od 31. 5. 2013 do 31. 5. 2015, na zaplacení částky 50.000 Kč běžela od 6. 6. 2013 do 6. 6. 2015 a na zaplacení částky 15.000 Kč běžela od 19. 8. 2013 do 19. 8. 2015.
Závěr odvolacího soudu, že „řízení ohledně návrhu žalobců na vydání elektronického platebního rozkazu…žalobcům promlčecí dobu nezastavilo, neboť v řízení řádně nepokračovali, jak požaduje §112 obč. zák.“, by se tudíž mohl vztahovat jen k platbě částky 5.000 Kč připsané na účet soudního exekutora dne 30. 10. 2013; i ohledně ní ovšem odvolací soud dospěl k závěru, že došlo k jejímu promlčení podle §107 odst. 1 obč. zák., když řízení bylo řádně zahájeno teprve žalobou podanou dne 20. 4. 2017.
Z dikce §112 obč. zák. vyplývá, že účinek stavení běhu promlčecí doby má uplatnění práva u soudu pouze v případě, že v řízení se „řádně pokračuje“, přičemž podle ustálené judikatury soudů mají neúplné nebo nesprávné žaloby hmotněprávní účinek v podobě stavení promlčecích dob působících od jejich podání jen tehdy, jsou-li vady těchto podání dodatečně odstraněny, a v řízení je tudíž řádně pokračováno. Jestliže žalobce neúplnost nebo nesprávnost žaloby odstraní (ať z podnětu soudu, nebo z vlastní iniciativy), popřípadě alespoň odstraní ty z vad, které brání dalšímu pokračování v řízení, je možné žalobu v řízení projednat a rozhodnout ve věci samé; v takovém případě platí (nastává fikce), že žaloba byla bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byla podána u soudu). K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4802/2010, ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 529/2014, ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002, a usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1717/2006. Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/01, dovodil, že náležitosti žaloby je třeba posuzovat striktně podle §42 odst. 4 a 79 odst. 1 o. s. ř. s tím, že pokud návrh neobsahuje všechny náležitosti, či je-li nesrozumitelný nebo neurčitý, jde přesto o návrh, který vyvolává předpokládané následky (stavení promlčecí lhůty). Je však nutno vady (popřípadě k výzvě soudu) odstranit, neboť i občanský zákoník v ustanovení §112 stanoví, že ke stavení lhůty dochází pouze tehdy, když věřitel (žalobce) v řízení řádně pokračuje. Citovaná zákonná podmínka by nebyla splněna, a žalobce by tedy v řízení řádně nepokračoval teprve tehdy, kdyby své podání neopravil či nedoplnil.
Podle §174a o. s. ř. (ve znění ke dni podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, tj. k 5. 10. 2015) návrh na vydání elektronického platebního rozkazu musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) a náležitostí podle §79 odst. 1 obsahovat datum narození fyzické osoby, identifikační číslo právnické osoby nebo identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem (odst. 2). Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, nebo který je nesrozumitelný nebo neurčitý, předseda senátu usnesením odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; ustanovení §43 se nepoužije (odst. 4).
Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu má povahu žaloby podle §79 odst. 1 o. s. ř., jenž vymezuje náležitosti žaloby po obsahové stránce tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí žaloba dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníka řízení.
V Důvodové zprávě k §174a odst. 3 o. s. ř. (nyní odst. 4) zákona č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jenž nabyl účinnosti dne 1. 9. 2011, se uvádí, že vložení nového odstavce úzce souvisí se skutečností, že zůstává zachována zvýhodněná sazba soudního poplatku za podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Toto zvýhodnění odráží skutečnost, že soudy mají méně práce se zadáváním dat do svých informačních systémů, jakož i se zpracováním platebního rozkazu. Výše uvedené však přestává platit ve chvíli, kdy návrhy podané elektronicky nejsou podány jako bezvadné a soud musí navrhovatele vyzývat k opravě či doplnění. Proto nová úprava zbavuje soud této povinnosti s tím, že pokud navrhovatel posléze podá již bezvadný návrh znovu, bude elektronický platební rozkaz vydán, a to za zvýhodněný soudní poplatek.
V posuzované věci bylo zjištěno, že návrh žalobců na vydání elektronického platebního rozkazu podaný dne 5. 10. 2015 byl shora citovanými usneseními soudů odmítnut pro vadu, jež měla spočívat v tom, že navrhovaný petit „nebyl vykonatelný“, neboť v něm žalobci neuvedli a podle soudů ani uvést nemohli, jakým způsobem jim má žalovaný plnit (komu jakou částku, rovným dílem, k ruce společné a nerozdílné). Odvolací soud v odůvodnění usnesení mimo jiné uvedl, že v případě plurality na straně žalobců formulář „Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu“ neumožňuje jakoukoliv úpravu žalobního petitu z jejich strany tak, aby petit byl určitý, srozumitelný a vykonatelný, neboť je vygenerován automaticky po vyplnění předchozích částí formuláře, a že z technických důvodů v něm nelze uvést údaj o způsobu, jakým má žalovaný žalobcům plnit. Podle jeho názoru proto žalobci měli podat návrh na vydání platebního rozkazu (§172 a násl. o. s. ř.), ev. mohli údaj o způsobu plnění uvést např. v části C návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nebo v samostatné příloze tohoto návrhu, a pak by návrh byl převeden do „agendy C“, případně mohli způsob, jakým má být plněno, uvést v odvolání, když pro rozhodnutí soudu je rozhodující stav ke dni vyhlášení rozhodnutí (§154 o. s. ř.), což však neučinili. Dodal, že za situace, kdy žalobci byli zastoupeni advokátem, mělo být samozřejmostí, aby si tento zástupce před podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu zjistil, zda a jakým způsobem jej lze podat.
Formulář pro podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a podrobný návod na jeho vyplňování je v současné době od 17. 6. 2020 uveřejněn na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti www.justice.cz , webová aplikace ePodatelna v sekci ePlatební rozkaz. V tomto návodu se ohledně vyplňování „části B) - Účastníci a jejich zástupci“ uvádí, že návrh musí obsahovat identifikační údaje o žalobci a žalovaném. Návrh může podat více žalobců nebo může být podán proti více žalovaným. Účastníci řízení musí být v návrhu označeni tak, aby je nebylo možné zaměnit s jinou osobou. Počet žalobců a žalovaných je možné upravovat pomocí tlačítek [+] a [-]. Pokud jde o Část G) - Petit je v návodu uvedeno, co se petitem rozumí, citace §174a odst. 4 o. s. ř. a dále informace, že ve formuláři se petit generuje automaticky z údajů, které uživatel vyplnil. K vygenerování konkrétního znění slouží tlačítko „Generuj petit“. Tento vygenerovaný petit lze měnit pouze změnou zadaných údajů v bloku „C) Předmět - právo na zaplacení peněžité částky“ a „D) Náhrada nákladů řízení“. Ohledně chyb v podání se v části návodu nazvaném „nepřegenerovaný petit po změně vyplněných údajů“ uvádí, že pokud uživatel vygeneruje petit pomocí tlačítka „Generuj petit“ a poté dodatečně změní údaje v části „C) Předmět - právo na zaplacení peněžité částky“ nebo „D) Náhrada nákladů řízení“, formulář nebude možné podepsat a uživatel bude vyzván k přegenerování petitu, což provede opětovným stisknutím tlačítka „Generuj petit“.
I kdyby žalobci nemohli v říjnu 2015 jakkoliv upravit petit návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu tak, aby z něj bylo jednoznačně zřejmé, jakým způsobem jim má žalovaný plnit, mohli tento údaj uvést v části C), případně též D) formuláře (např. tak, že půjčku poskytli žalovanému rovným dílem a že se na jednotlivých platbách podíleli každý z jedné poloviny), či tak učinit z vlastní iniciativy (když §43 o. s. ř. se v tomto řízení nepoužije) dodatečně do okamžiku, než soud prvního stupně návrh odmítl (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5034/2015), případně tento údaj uvést v odvolání, které proti němu podali, což však také neučinili (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2989/2013). Byť soudy v dané věci nemohou posuzovat správnost pravomocných rozhodnutí vydaných v elektronickém rozkazním řízení, je možno dále uvést, že na žalobcích též bylo, aby zvážili možnost podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu, pakliže ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu s poukazem na §512 odst. 1 obč. zák. zaujala a odůvodnila právní názor, podle nějž exekuční titul přiznávající peněžité plnění více věřitelům není – co do stanovení rozsahu plnění - materiálně nevykonatelný, jestliže neurčuje, zda má být plněno k jejich ruce společné a nerozdílné, nebo děleně. V takovém případě platí, že každý věřitel může po dlužníku požadovat jen podíl, který na něho připadá, přičemž podíly všech věřitelů jsou stejné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 453/2008, uveřejněné pod č. 82/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1734/2017).
Dovolací soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalobci v elektronickém rozkazním řízení zahájeném u soudu podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 5. 10. 2015 řádně nepokračovali, pročež po dobu jeho trvání ke stavení subjektivní promlčecí doby podle §112 věty první obč. zák. ani ve vztahu k platbě částky 5.000 Kč, kterou žalobkyně z jejího účtu poukázala a která byla připsána na účet soudního exekutora dne 30. 10. 2013, nedošlo. Byla-li tedy žaloba v dané věci podána dne 20. 4. 2017, je nárok žalobkyně i na zaplacení částky 5.000 Kč s příslušenstvím podle §107 odst. 1 obč. zák. promlčen.
Námitce žalobkyně, že promlčecí doba jí neběžela od října 2012, kdy se do domu žalovaného s dětmi a tehdejším druhem nastěhovala a kdy začala za žalovaného platit jeho dluh vymáhaný v exekuci na účet soudního exekutora, až do 29. 4. 2015, kdy se při ústním jednání před Magistrátem města Brna dozvěděla, že žalovaný s jejím bydlením v jeho domě nesouhlasí a že jí hodlá zrušit trvalý pobyt, k čemuž skutečně došlo (jak z obsahu spisu vyplývá), přisvědčit nelze, neboť žalovaným tvrzená dohoda o bezplatném bydlení výměnou za uhrazení dluhů žalovaného vymáhaného v exekuci v řízení prokázána nebyla, resp. žalobkyně existenci takové dohody výslovně popřela, jak z obsahu spisu vyplývá, a trvala na tom, že žalobci se žalovaným uzavřeli ústní smlouvu o půjčce částky 944.348 Kč.
Ze shora uvedeného vyplývá, že přestože odvolací soud řešil otázku promlčení uplatněného nároku žalobkyně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i judikaturou Ústavního soudu, nelze v dané věci učinit jiný závěr, než že tento nárok žalobkyně je podle §107 odst. 1 obč. zák. promlčen.
K otázce ad 2): Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu a judikatura Ústavního soudu dovodila, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musejí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 444/2018, a dále nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, publikovaný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 84/2017). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).
Má-li být námitka promlčení posouzena za rozpornou s dobrými mravy, judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (viz např. dovolatelkou odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyžaduje, aby účastník, který se domáhá nároku po uplynutí promlčecí doby, nezavinil marné uplynutí této doby. Uplynutí promlčecí doby je třeba považovat za nezaviněné především v takových případech, kdy účastníkovo nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možné považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak důsledkem neslušnosti, nečestnosti, či nepoctivosti účastníka, jemuž bylo uplynutí promlčecí doby ku prospěchu, nebo je obecně srozumitelné (ospravedlnitelné) s ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku spojeno (k poslednímu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010).
V již citovaném nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, Ústavní soud dovodil, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Dále v odůvodnění tohoto nálezu uvedl, že „spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterým soudce interpretuje a aplikuje právo, jako hodnotový činitel. Spravedlnost je hodnotovým principem, který je společný všem demokratickým právním řádům. Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (ekvity). Pojem „dobré mravy“ nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou („haec aequitas suggerit“), což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti.
Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013).
V posuzované věci - jak se podává z obsahu spisu - žalobkyně již před soudem prvního stupně namítala, že žalovaným vznesená námitka promlčení uplatněného nároku je v rozporu s dobrými mravy (viz čl. 91 a čl. 248 spisu), avšak tento soud, ačkoliv dospěl k závěru o promlčení nároku žalobkyně, se touto její námitkou vůbec nezabýval. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v tomto směru je pak nedostatečné, když se nikterak nevypořádal s námitkami a argumenty žalobkyně uvedenými v odvolání (jde o obdobné námitky jako v dovolání), včetně odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, a nevycházel ani z výše citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z kritérií v nich uvedených, ačkoliv výjimečné důvody pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. mohly s ohledem na individuální skutkové okolnosti v posuzované věci nastat. Jeho závěr, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, je tak neúplný a tudíž nesprávný.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v řešení otázky, zda vznesená námitka promlčení je či není v rozporu s dobrými mravy, správný, a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v části výroku I. o věci samé, v další části tohoto výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro něž byl v uvedeném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, který se touto námitkou nikterak nezabýval, zrušil dovolací soud i tento jeho rozsudek ve výroku I. o věci samé a ve výroku III. o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu