ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.865.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 865/2021-1321
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) M. K., narozeného dne XY, bytem XY, a b) R. K., narozené dne XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalované TAGROS, a. s., se sídlem v Troubelicích č. p. 24, IČ 60793066, zastoupené JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, Ph.D., advokátem se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795, o zaplacení částky 458.363,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 33/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. května 2020, č. j. 69 Co 331/2019-1231, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.293,60 Kč, z toho žalobce a) jednu čtvrtinu a žalobkyně b) tři čtvrtiny z této částky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Zdeňka Hraby, Ph.D., advokáta se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Olomouci (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 17. 5. 2019, č. j. 18 C 33/2000-1157, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 10. 2019, č. j. 18 C 33/2000-1195, žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům a) a b) k jejich ruce společné a nerozdílné částku ve výši 191.193,53 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobcům a) a b) k jejich ruce společné a nerozdílné částku ve výši 37.988 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni b) částku ve výši 191.193,53 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni b) částku ve výši 37.988 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok IV.), žalobcům a) a b) uložil povinnost rukou společnou a nerozdílnou uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 57.350,60 Kč k rukám zástupce žalované (výrok V.); dále rozhodl, že ve vztahu k žalobcům a) a b) nemá Česká republika - Okresní soud v Olomouci právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.), a žalované uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Olomouci na nákladech řízení státu částku ve výši 10.922,10 Kč (výrok VII.).
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání žalobců proti výroku V. a žalované proti výrokům I., III., V. a VII. (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, č. j. 69 Co 331/2019-1231, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům a) a b) k ruce společné a nerozdílné úrok z prodlení ve výši 7.270 Kč, a v rozsahu, v němž se žalobci domáhali zaplacení částky 191.193,53 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení k jejich ruce společné a nerozdílné, žalobu zamítl (výrok I.), ve výroku III. jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni b) úrok z prodlení ve výši 7.270 Kč, a v rozsahu, v němž se žalobkyně b) domáhala na žalované zaplacení částky 191.193,53 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, žalobu zamítl (výrok II.); dále žalobcům a) a b) uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 59.365 Kč k rukám zástupce žalované (výrok III.) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 25.945 Kč k rukám zástupce žalované (výrok IV.), žalované uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Olomouci na náhradě nákladů řízení státu částku 0 Kč (výrok V.), a dále rozhodl, že stát nemá vůči žalobcům a) a b) právo na náhradu nákladů řízení státu před soudem prvního stupně (výrok VI.).
Soudy obou stupňů takto rozhodly o uplatněném nároku žalobců na náhradu za bezdůvodné obohacení (§451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“), které mělo žalované vzniknout v období od 10. 2. 1998 do 11. 2. 2005 tím, že bezesmluvně užívala pozemky v podílovém spoluvlastnictví žalobců [z nichž id. ˝ mají ve spole čném jmění manželů a id. ˝ vlastní žalobkyn ě b)], v uzavřeném zemědělském areálu (vyjma pozemku parc. č. XY a částečně pozemku parc. č. XY) zastavěném stavbami žalovaného, v němž se dále nacházejí pozemky sloužící mu jako manipulační plochy a ostatní komunikace.
V předchozím řízení v této věci Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 2. 2012, č. j. 28 Cdo 2009/2011-543, zrušil dřívější rozsudek odvolacího soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 69 Co 156/2009-504, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že nabyla-li žalovaná od právního předchůdce (Zemědělského družstva Troubelice - v likvidaci) zemědělské budovy, nacházející se na pozemcích ve vlastnictví žalobců, nedošlo tím k přechodu zákonného práva nájmu ve smyslu §22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, takže rozsah bezdůvodného obohacení musí vycházet z obvyklé ceny práva nájmu v daném místě a čase. Odvolací soud usnesením ze dne 4. 6. 2013, č. j. 69 Co 132/2013-718, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 11. 2012, č. j. 18 C 33/2000-664, s výjimkou zamítavých výroků II., IV. a V., zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení z důvodu, že nevyhověl důkaznímu návrhu žalované na vyžádání revizního znaleckého posudku ústavu specializovaného na znaleckou činnost za situace, kdy byly dány pochybnosti o správnosti znaleckých posudků znalců Ing. Bohuslava Štencla a Ing. Marka Kořenka, spočívající jednak v jimi zvolených metodách zjištění obvyklé ceny nájemného, a dále v tom, že nevzali v úvahu smlouvy o pronájmu pozemků založené ve spise.
V dovoláním napadeném rozsudku se odvolací soud ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně o rozsahu užívání pozemků ve spoluvlastnictví žalobců žalovanou, resp. O tom, že pozemek parc. č. XY žalovaná neužívala po 29. 2. 2004, a dále převzal jeho zjištění, že žalovaná za uvedené období zaplatila žalobcům postupně celkem částku 142.515,41 Kč. Při stanovení výše náhrady za bezdůvodné obohacení vyšel odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) ze závěrů revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu VUT v Brně - Ústavu soudního inženýrství ze dne 18. 2. 2015, vyžádaného soudem prvního stupně, a dovodil, že v dané věci je třeba vycházet ze srovnání s výší obvyklých nájmů u srovnatelných pozemků v uzavřených areálech bývalých zemědělských družstev v daném místě a čase (tedy z varianty 1. uvedené v posudku), a nikoliv z obecné ceny pozemků a z ní procentem stanovené výše bezdůvodného obohacení (varianta 2. uvedená v posudku), jak to učinil soud prvního stupně, čímž se odchýlil od právního názoru vysloveného v předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 6. 2013, č. j. 69 Co 132/2013-718. Tento druhý způsob určení výše obvyklého nájemného jako procento z obvyklé ceny pozemků je totiž možno považovat za metodu pomocnou a použitelnou teprve tehdy, pokud výši obvyklého nájemného nelze stanovit na základě zjištění výše obvyklého nájemného v obdobných případech. Dále odvolací soud poukázal na to, že i v dalších obdobných věcech stejných účastníků řízení soudy vycházely ze stejných úvah [viz věc vedená u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 157/2010, v níž předmětem řízení byla náhrada za bezdůvodné obohacení za období od 25. 6. 2008 až 25. 6. 2010 (dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 28 Cdo 5231/2014-805, a jejich ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 676/17; dále rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2018, č. j. 11 C 190/2012-499, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 5. 2019, č. j. 69 Co 355/2018-561], a že tak není dán důvod pro odchýlení se od závěrů přijatých v předchozích řízeních, když k zásadní změně charakteru užívaných pozemků či způsobu užívání nedošlo. Výši náhrady za bezdůvodné obohacení tedy stanovil dle varianty 1. za užívání pozemku parc. č. XY za období od 10. 2. 1998 do 11. 2. 2005 částkou 22.750 Kč a za užívání ostatních pozemků za období od 10. 2. 1998 do 11. 2. 2005 částkou 106.920 Kč. Celková výše náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení - s ohledem na žalovanou důvodně vznesenou námitku promlčení nároku za užívání pozemku parc. č. XY za dobu od 10. 2. 1998 do 29. 2. 2004 - tudíž za všechny pozemky vyčíslil celkem na částku 112.727,70 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobci požadovali též zaplacení úroků z prodlení z jimi vyčíslených částek náhrad za bezdůvodné obohacení, provedl odvolací soud jejich podrobný výpočet (uvedený v bodě 16. odůvodnění rozsudku), z nějž plyne, že s ohledem ke splatnosti jednotlivých částek náhrad bezdůvodného obohacení na základě výzev žalobců, činí nedoplatek na úrocích z prodlení částku 14.539,36 Kč, z níž náleží každému ze žalobců po zaokrouhlení částka 7.270 Kč; jinak žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z jimi tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. vymezili „problémem stanovení výše obvyklého nájmu, když odvolací soud se postavil na stanovisko, že tuto výši je možno stanovit jen na základě metody porovnávací, což je podle nich v rozporu s judikaturou“, a dále „řízení zatížil vadou, když rozhodoval na základě důkazu, který v rámci odvolacího řízení neprovedl, a vadou, že je možno dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné“. Namítají, že odvolací soud náležitě nevyhodnotil znalecké posudky znalců Ing. Štencla a Ing. Kořenka, ani revizní znalecký posudek, včetně výpovědi jeho zpracovatele Ing. Pavla Kliky, Ph.D. Mají za to, že problém při hodnocení znaleckých posudků je posouzení metodiky výpočtu úhrady za užívání pozemků, tedy zda je možno vycházet z tzv. srovnávací metody nebo z tržní ceny předmětných pozemků. Odvolacímu soudu vytýkají, že změnil rozsudek soudu prvního stupně za situace, kdy neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem, což je v rozporu s §241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že se náležitě nevypořádal se stanoviskem soudu prvního stupně, který dovodil, že stanovení výše obvyklého nájmu tak, jak určil, „je v souladu s principem obecné spravedlnosti“, a že pozemky se nacházejí v centru obce. Připomněli též, že žalovaná na jejich pozemcích podniká, že z této činnosti realizuje zisk a že podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Odkázali rovněž na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, v nichž dovolací soud připustil, že za určitých okolností lze vyjít z tržní ceny užívané věci, z čehož dovozují, že se odvolací soud se v dané věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe tohoto soudu. Vadu řízení pak spatřují v tom, že napadené rozhodnutí je „nepředvídatelné a překvapivé“, neboť odvolací soud je neseznámil s jeho názorem, čímž „byl porušen princip spravedlivého procesu“. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolací soudu zrušil a věc mu vrátil k „novému projednání a rozhodnutí“.
Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání poukázala na to, že ve „shodné“ věci (jen za jiné období) Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 28 Cdo 5231/2014 dovolání žalobců odmítl, a že jejich ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 676/17. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že není přípustné.
Proti měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům a) a b) k ruce společné a nerozdílné úrok z prodlení ve výši 7.270 Kč, a proti měnící části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 7.270 Kč, není dovolání žalobců přípustné, neboť k jeho podání nejsou žalobci subjektivně oprávněni, jelikož z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech; žalobcům však těmito částmi výroků I. a II. rozsudku odvolacího soudu žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu, způsobena nebyla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Nejvyšší soud proto dovolání žalobců v uvedeném rozsahu odmítl podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Se zřetelem k §3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z něho vzniklé, řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v §451 a §454 obč. zák. Výše plnění za užívání cizí věci (pozemku) bez právního důvodu se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§451 odst. 1, §456 věta první a §458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.
K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. právní názor vyslovený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či v usnesení téhož soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2613/2012).
Nejvyšší soud se otázkou určení obvyklého nájemného pro účely stanovení výše bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním věci opakovaně zabýval. Dovodil přitom, že peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky téhož soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, a ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018). Obohacení neoprávněného uživatele je tedy determinováno mimo jiné srovnatelností předmětu užívání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1466/2013, či ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013). Při určení majetkového prospěchu získaného bez řádného právního důvodu je třeba přihlížet rovněž ke konkrétnímu způsobu využití předmětné nemovitosti obohaceným, to však nikoli na úkor zohlednění charakteru a stavu užívané věci samotné, jež determinují hodnotu užívacího práva primárně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 399/2001, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2220/2010, ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015).
Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky. Obecně bývá úsudek o v místě a čase obvyklém nájemném založen na ceně užívacího práva srovnatelných nemovitostí. Teprve nelze-li porovnávací metody využít, musí soud, respektive znalec, nedostatek obdobných nemovitostí reflektovat a s ním se vypořádat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). Této absenci komparativního materiálu je zapotřebí též přizpůsobit kritéria obvyklé ceny a při stanovení obohacení získaného bez právního důvodu vycházet i z jiných reálně zjistitelných faktů. Nejvyšší soud již dříve připustil eventualitu opřít se za naznačených okolností mimo jiné i o tržní hodnotu užívané věci, a to procentem z obvyklé kupní ceny (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 337/2011, a ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, či jeho usnesení ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016).
O naposledy uvedenou situaci se v projednávané věci nejedná a námitky dovolatelů vztahující se k otázce, „zda je možno vycházet z tzv. srovnávací metody nebo z tržní ceny předmětných pozemků“, proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají. Odvolací soud totiž zcela respektoval závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která prosazuje stanovení výše náhrady za bezdůvodné obohacení v případech bezesmluvního užívání cizího pozemku dle hladiny obvyklého nájemného srovnatelných pozemků v daném místě a čase s tím, že jde-li o užívání pozemků zastavěných stavbami, je zapotřebí obvyklé nájemné porovnávat s výší nájemného za nájem jiných zastavěných pozemků (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4843/2016, či usnesení téhož soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018, a ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 62/2019). Vyšel-li proto odvolací soud v dané věci při určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení, které mělo podle žalobců žalované v uvedeném období vzniknout, ze závěrů revizního znaleckého posudku dle jeho varianty 1., jenž za využití porovnávací (srovnávací) metody konfrontoval adekvátní počet pozemků obdobných charakteristik nacházejících se v zemědělských areálech, resp. zemědělských pozemků s ním sousedících (jak při svém výslechu před soudem prvního stupně potvrdil i zpracovatel tohoto posudku s tím, že v něm bylo použito „mnohem více“ srovnávacích údajů, než je používáno v běžných znaleckých posudcích v obdobných věcech), nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího neodchýlil. Naopak nepřípadný je odkaz dovolatelů na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, v nichž se dovolací soud zabýval otázkou referenčních nájemních vztahů a metodou určení náhrady za užívání pozemků v nestandardním tržním prostředí (kdy šlo o jedinečné pozemky v areálu letiště), aniž by však použití srovnávací metody tam, kde byla by vypovídající, apriori vylučoval.
Námitka dovolatelů, že odvolací soud náležitě nevyhodnotil znalecké posudky znalců Ing. Štencla a Ing. Kořenka, ani revizní znalecký posudek, včetně výpovědi jeho zpracovatele Ing. Pavla Kliky, Ph.D., je bezpředmětná, jelikož odvolací soud již v dřívějším usnesení ze dne 4. 6. 2013, č. j. 69 Co 132/2013-718, soudu prvního stupně vytkl, že nevyhověl důkaznímu návrhu žalované na vyžádání revizního znaleckého posudku ústavu specializovaného na znaleckou činnost za situace, kdy byly dány pochybnosti o správnosti znaleckých posudků znalců Ing. Bohuslava Štencla a Ing. Marka Kořenka, spočívající jednak v jimi zvolených metodách zjištění obvyklé ceny nájemného, a dále v tom, že nevzali v úvahu smlouvy o pronájmu pozemků založené ve spise (z tohoto důvodu v napadeném rozsudku dříve podané znalecké posudky již nehodnotil). Kromě toho je možno odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, která dovodila, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K námitce dovolatelů, že odvolací soud „změnil rozsudek soudu prvního stupně za situace, kdy neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem“, což je podle nich „v rozporu s §241a odst. 1 o. s. ř.“, je možno uvést, že jí ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýkají, že řízení je postiženo jimi tvrzenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; taková vada řízení ovšem není podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, samostatným dovolacím důvodem, jímž je pouze nesprávné právní posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. ovšem dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Dovolací důvod, jímž bylo možno namítat - bylo-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a) - že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, byl zakotven v §§241a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (poukaz dovolatelů na §241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávný), takže jej již dovolatelé podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, k dispozici nemají.
Dovolateli namítanou vadou řízení spočívající v tom, že „napadené rozhodnutí je nepředvídatelné a překvapivé, neboť odvolací soud je neseznámil s jeho názorem, čímž byl porušen princip spravedlivého procesu“, se dovolací soud taktéž zabývat nemohl, neboť - jak bylo uvedeno již shora - k takové případné vadě lze přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); ostatně takovou vadou řízení rozsudek odvolacího soudu ani trpět nemůže s ohledem na jeho jednoznačný právní názor, který vyslovil v předchozím zrušujícím usnesení ze dne 4. 6. 2013, č. j. 69 Co 132/2013-718.
Protože dovolání žalobců není proti zamítavým částem výroků I. a II. rozsudku odvolacího soudu podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Zamýšleli-li snad dovolatelé napadnout rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích III. A IV. o nákladech řízení před soudy obou stupňů, pak dovolání není v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu