ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.2285.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 2285/2021-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Raiffeisenbank a. s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49240901, proti žalovaným 1) MSJ GROUP s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 29087511, a 2) J. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 140/2016, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2021, č. j. 2 Cmo 84/2021-244, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 29. srpna 2016, č. j. 50 Cm 140/2016-14, uložil žalovaným, aby zaplatili společně a nerozdílně žalobci směnečný peníz ve výši 555.653,76 EUR s 6% úrokem od 21. května 2016 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.852 EUR a na náhradě nákladů řízení částku 754.070 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 12. dubna. 2017, č. j. 50 Cm 140/2016-60, soud prvního stupně ponechal vůči oběma žalovaným směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti (bod I. výroku) a rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání. Na výzvu soudu prvního stupně k zaplacení soudního poplatku za odvolání (u každého ze žalovaných ve výši 735.769 Kč) reagovali žalovaní podáním žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně usnesením ze dne 8. ledna 2019, č. j. 50 Cm 140/2016-156, návrh obou žalovaných zamítl. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. prosince 2019, č. j. 2 Cmo 155/2019-169, potvrdil usnesení soudu prvního stupně, maje (ve shodě se soudem prvního stupně) za to, že podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků nebyly splněny ani u jednoho ze žalovaných. Ve vztahu k druhému žalovanému přitom zdůraznil, že jeho majetkové poměry nebyly v řízení zcela objasněny a není proto ani možné uzavřít, že není v možnostech druhého žalovaného vyměřený soudní poplatek uhradit.
4. Usnesením ze dne 12. listopadu 2020, č. j. 50 Cm 140/2016-204, soud prvního stupně zastavil (pro nezaplacení soudního poplatku) řízení o odvolání prvního žalovaného proti rozsudku ze dne 12. dubna 2017; odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil usnesením ze dne 15. ledna 2021, č. j. 2 Cmo 377/2020-212.
5. Druhý žalovaný podáním ze dne 23. března 2020 opětovně požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků.
6. Usnesením ze dne 1. února 2021, č. j. 50 Cm 140/2016-233, Městský soud v Praze – odkazuje na ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích – zastavil pro nezaplacení soudního poplatku (i) řízení o odvolání druhého žalovaného proti rozsudku ze dne 12. dubna 2017 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod II. výroku). Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného usnesením ze dne 8. dubna 2021, č. j. 2 Cmo 84/2021-244, toto usnesení potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud – odkazuje na závěry formulované Ústavním soudem v usnesení ze dne 14. října 2004, sp. zn. III. ÚS 404/04, podle kterých o opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků v rámci jednoho řízení je soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení – ve shodě soudem prvního stupně především uzavřel, že z listin, které druhý žalovaný (v souvislosti s doplněním jeho opakované žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků) soudu předložil, nelze dovodit zásadní změnu jeho majetkových poměrů (ve smyslu změny k horšímu). Tvrzení o majetkových poměrech prvního žalovaného měl odvolací soud pro rozhodnutí dané věci za právně bezcenné, neboť se netýkají majetkových poměrů druhého žalovaného.
8. Jelikož druhý žalovaný, pokračoval odvolací soud, soudní poplatek za podané odvolání ani přes opakované výzvy nezaplatil, postupoval soud prvního stupně správně, když řízení o odvolání druhého žalovaného proti rozsudku ze dne 12. dubna 2017 zastavil.
9. Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje (posuzováno podle obsahu dovolání) ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání blíže specifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že jej osvobodí od soudních poplatků, případně aby rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Dovolatel konkrétně soudům nižších stupňů vytýká, že neměly zkoumat, zda došlo či nedošlo ke změně majetkových poměrů žadatele o osvobození od soudních poplatků, ale měly se „za každých podmínek“ zabývat jeho faktickými poměry, zejména tím, zda má disponibilní prostředky, či si je může alespoň někde opatřit.
11. Dovolání druhého žalovaného proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
12. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
[1] Usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.); nejde (totiž) o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (§170 odst. 2 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže. Šlo by o nepřípustnou revokaci právního názoru obsaženého v pravomocném soudním rozhodnutí mimo rámec opravných prostředků, jimiž mohlo být napadeno.
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, a ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, uveřejněná pod čísly 99/2013 a 49/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 99/2013“ a „R 49/2014“).
[2] Nezmění-li se u účastníka (žadatele) poměry, ze kterých soud vycházel v usnesení, jímž zamítl jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, nemůže účastník důvodně uplatnit obranu proti (následnému) usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, založenou na argumentaci, že předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků splňuje (R 49/2014).
[3] V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae).
Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v R 99/2013 nebo v usneseních ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 5741/2016, a ze dne 29. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10, a ze dne 15. července 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/13.
[4] Postup soudu (při posuzování následné žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků) založený výlučně na hodnocení aktuálních poměrů žadatele a pomíjející závěry předchozího rozhodnutí, de facto znamená opětovné hodnocení skutečností, z nichž toto rozhodnutí vycházelo, a tedy nepřípustný přezkum jeho závěrů.
Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2016, sp. zn. 32 Cdo 40/2016, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2017, pod číslem 46.
[5] K nezbytnosti verifikace majetkových poměrů účastníka řízení pro účely posouzení, zda jsou u něj dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 a ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015; v rozhodovací praxi Ústavního soudu viz usnesení ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16, a ze dne 23. března 2017, sp. zn. III. ÚS 2299/16.
13. Ke shora uvedeným závěrům se Nejvyšší soud v poslední době přihlásil např. v usneseních ze dne 30. září 2019, sp. zn. 29 Cdo 2756/2019, ze dne 27. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 3872/2019 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 14. července 2020, sp. zn. II. ÚS 1683/20), a ze dne 10. srpna 2021, sp. zn. 29 Cdo 1677/2021.
14. O tom, že na straně druhého žalovaného nedošlo ke změnám majetkových poměrů, které by odůvodňovaly přiznání osvobození od soudního poplatku za odvolání, ani o splnění podmínek pro zastavení řízení o odvolání žalovaným pro nezaplacení soudního poplatku, přitom nemá pochybnosti ani Nejvyšší soud.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení ( v aktuálním znění ) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu