ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1095.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1095/2021-10230
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 12 To 107/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 6/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. J. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 7. 2020, sp. zn. 3 T 6/2018 , byl obviněný M. J. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že spolu se spoluobviněnými J. P., nar. XY, F. R., nar. XY, a P. G. nar. XY, na různých místech České republiky, nejméně v době od listopadu 2016 do 26. 4. 2017 v úmyslu získat finanční prostředky uvedením údajů v rozporu se skutečností, obžalovaný J. P. organizoval uskutečnění nejméně blíže ve výroku rozsudku uvedených mezinárodních kamionových přeprav, na jejichž zajištění a realizaci se podíleli obžalovaní M. J., F. R. a P. G. a v rámci nichž byly blíže ve výroku rozsudku uvedené společnosti uváděny v omyl ohledně oprávněnosti přepravy zboží společnostmi M. C., se sídlem XY, XY, XY, R., se sídlem XY, XY, A. T., se sídlem XY, XY, K T., se sídlem XY, XY, a E., se sídlem XY, XY, XY ,
kdy obžalovaný P. dále obstaral padělané a pozměněné doklady totožnosti, a to obžalovanému R. občanský průkaz Slovenské republiky č. XY a řidičský průkaz Slovenské republiky č. XY na jméno M. H., nar. XY, opatřené fotografiemi obžalovaného R. a obžalovanému G. občanský průkaz Slovenské republiky č. XY a řidičský průkaz Slovenské republiky č. XY na jméno R. L., nar. XY, opatřené fotografiemi obžalovaného G.,
přičemž obžalovaný M. J. v období nejméně od listopadu 2016 do 22. 12. 2016 v úmyslu získat dopravní prostředky k přepravě neoprávněně vylákaných nákladů níže popsaného zboží ,
a) dne 23. 11. 2016 sjednal jménem I. Z., nar. XY, a za jeho přítomnosti, se společností MTO-CV, spol. s r. o., se sídlem Na Moráni 4878, Chomutov, v provozovně této společnosti v Bílině, Teplické 244/45, okr. Teplice, smlouvu o pronájmu dopravního prostředku, a to tahače návěsů tov. zn. IVECO Stralis Active Space, RZ XY, VIN XY, a návěsu tov. zn. KRONE, RZ XY, VIN XY, kdy tahač návěsů a návěs převzal obžalovaný F. R., jehož totožnost byla prokázána občanským průkazem Slovenské republiky a řidičským průkazem Slovenské republiky na jméno M. H., nar. XY, vše opatřené fotografiemi obžalovaného F. R.,
b) dne 23. 11. 2016 sjednal jménem společnosti P., se sídlem XY, XY, za přítomnosti jejího jednatele I. Z., nar. XY, v XY, v XY ulici, se společností NEW TIR, s. r. o., se sídlem Přívozní 1054/2, Praha 7 - Holešovice, smlouvu o pronájmu nákladního automobilu tov. zn. IVECO Stralis Active Space, RZ XY, VIN XY, a se společností Autobazar BLESK, s. r. o., se sídlem Školská 694/32, Praha 1, smlouvu o pronájmu návěsu značky Schmitz Cargobull, RZ XY, VIN XY, kdy tahač návěsů a návěs převzal obžalovaný P. G., který předložil občanský průkaz Slovenské republiky č. XY, a řidičský průkaz Slovenské republiky č. XY na jméno R. L., nar. XY, vše opatřené fotografiemi obžalovaného G.,
c) nejméně v období od listopadu 2016 do 22. 12. 2016, prostřednictvím telefonního čísla XY kontaktoval S. M., nar. XY, s legendou zájmu o koupi společnosti E., XY, XY, XY, a požadavkem, aby společnost měla licenci pro mezinárodní silniční nákladní přepravu a poté, co byla Krajským úřadem v Pardubicích vydána licence č. 059931 pro mezinárodní silniční nákladní přepravu pro cizí potřebu, zaslal S. M. elektronicky její horní polovinu obžalovanému M. J. podle jeho požadavku na e-mail: XY, a aniž by byl obžalovaný oprávněn zastupovat společnost E., jménem této společnosti ,
· ve dnech 8. 12. 2016, 13. 12. 2016, 14. 12. 2016 a 15. 12. 2016, prostřednictvím telefonního čísla XY, a osobně v přesně nezjištěný den v prosinci 2016 v XY, ulice XY, sjednal se společností L. s., se sídlem XY, XY, zastoupenou L. B., nar. XY, koupi tahače značky Renault Magnum, stříbrné barvy, RZ XY,
· v době od 12. 12. 2016 do 15. 12. 2016, prostřednictvím telefonního čísla XY, a osobně v přesně nezjištěný den v prosinci 2016, sjednal se společností L. G., se sídlem XY, XY, zastoupenou J. P., nar. XY, koupi návěsu značky Schwarzmüller, modré barvy s nápisem MATTONI, RZ XY,
· v době od 12. 12. 2016 do 19. 12. 2016, prostřednictvím telefonního čísla XY, a v přesně nezjištěný den osobně ve XY, sjednal s A. D., nar. XY, koupi tahače značky Renault Magnum, červené barvy, RZ XY,
a dále dne 15. 12. 2016 v době kolem 14.00 hodin v pobočce společnosti Kooperativa pojišťovna a.s., v budově Centrum Krakov, a. s., Lodžská 6, Praha 8, vydávaje se za osobu jménem K., sjednal pojištění silničního dopravce na tahače Renault Magnum, stříbrné barvy, RZ XY, a Renault Magnum, červené barvy, RZ XY, k čemuž mu bylo zasláno osvědčení o uzavření pojistné smlouvy č. 7721015218,
poté obžalovaní F. R. a P. G., podle instrukcí obžalovaného J. P., v období nejméně od 29. 11. 2016 do 26. 4. 2017, uskutečnili s těmito vozidly kamionové přepravy , kdy jednotlivé přepravy jsou podrobně rozvedeny pod body 1. až 11. výroku o vině, přičemž ve zkratce se jednalo o to, že jednotliví spoluobvinění uvedli v omyl zástupce společností jmenovaných v jednotlivých bodech, na základě čehož se uskutečnily nakládky zboží na nákladní motorová vozidla, přičemž převzali mezinárodní nákladové listy ke zboží, podle kterých mělo být zboží doručeno na místo určení, nicméně zboží bylo odvezeno do skladu v XY, areálu v XY a dosud nezjištěné místo,
přičemž jednáním obviněného M. J. a spoluobviněných J. P., F. R. a P. G. byla na cizím majetku způsobena škoda ve výši nejméně 37.908.687,59 Kč .
Za to byl obviněný M. J. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5,5 (pěti a půl) roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. P., F. R. a P. G.
Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozsudkem rovněž uloženo zabrání věci (jejich soupis uveden ve výrokové části rozsudku).
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 7. 2020, sp. zn. 3 T 6/2018, podal obviněný M. J. a spoluobvinění J. P. a F. R. odvolání.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 12 To 107/2020 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného J. P. napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného zrušil ve výroku o trestu, o němž podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, kdy odvolání obviněných M. J. a F. R. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 12 To 107/2020, podal obviněný M. J. dovolání (č. l. 10035–10040), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Obviněný namítl, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo. Jedná se o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a případem nehodnocení stěžejních důkazů, kdy již z odkazu na závěry obsažené v bodě 56. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zjevné, že soud pracoval nikoli s osvědčeným důkazem, ale s pravděpodobností, což nesvědčí o objektivním posuzování dovolatelova jednání. Obviněný uvedl, že jeho výpověď byla od počátku konzistentní, rozsáhle argumentoval, jak probíhalo jeho jednání, jaká byla jeho účast a že nešlo o účast jakéhokoli trestného charakteru. Odkazuje na svou obhajobu v hlavním líčení a vyjadřuje nesouhlas s tím, jakým způsobem byla soudy interpretována jeho výpověď stran I. Z., kdy poukazuje na to, že jsou mu ve vztahu k této osobě přičítány výroky, které nejsou nikde ve spise dohledatelné, a současně soudem učiněné závěry neodpovídají skutečnosti, resp. se jedná o pouhé spekulace. To podle dovolatele dosvědčuje, že odvolací soud vložil do důkazní situace něco, co z ní nikdy nevyplývalo. Brojí rovněž i proti tomu, že I. Z. nebyl v trestním řízení slyšen jako svědek.
Podle dovolatele jsou nepochopitelné úvahy odvolacího soudu o tom, jak vysvětlovat „údaj o historii firmy“. Zcela se vymezuje proti závěru soudu, že byl členem organizované skupiny, neboť jednal se svědkem M. Š. a obžalovaným S. O. Kdyby odvolací soud skutečně objektivně hodnotil důkazní situaci, nemohl dospět nikdy k závěru, že u O. došlo k zastavení trestního stíhání v důsledku jeho smrti, protože několik dní před jeho smrtí byl nalézacím soudem zproštěn. Svědek Š. pak ve video výslechu ze SRN tvrdil, že nikdy v Česku v rozhodné době nebyl a dovolatel s ním tedy ani jednat nemohl. Pokud je pak M. Š. brán jako svědek, dovolatel nechápe, jak měl být srozuměn s tím, že se dopouští trestné činnosti s organizovanou skupinou na podkladě jeho údajných styků s tímto svědkem, resp. jak Š., tak O. Obviněný rovněž poukazuje na to, že obě tyto osoby byly zachyceny se Z. na kamerovém záznamu již půl roku předtím, než se celá záležitost začala týkat dovolatele. Nemohl být tedy osobou, která by tyto dva svědky se Z. seznámila.
Dovolatel dále napadá závěry stran výše zjištěné škody, kdy poukazuje na to, že 60 % výše škody se týká společnosti ABB, které měly být odcizeny komponenty pro elektrárnu a které, jak vyplývá ze spisového materiálu, byly odvezeny do skladu, kde byli pachatelé zajištěni. Co se ovšem s tímto materiálem událo a jestli tedy výše škody je taková, jak uzavírají soudy obou stupňů je na pováženou, neboť se orgány činné v trestním řízení nijak nezabývaly tím, že poškozená společnost Hancook byla na konci roku 2016 podvedena řidičem s falešnými doklady, přičemž stejnému řidiči s falešnými doklady svěřila i náklad na jaře roku 2017.
Část námitek dovolatele směřuje do důkazní situace. Má za to, že soudy nesprávně vyhodnotily jeho elektronickou komunikaci se spoluobviněným J. P. přes Viber, stejně jako svědecké výpovědi svědků D. M. a S. M. týkající se toho, že jednatelem nemohla být osoba mající bydliště na ohlašovně. Obviněný vyslovuje i nespokojenost s formou protokolace výslechu svědkyně D. K. v hlavním líčení, kde výpověď budí dojem spontánnosti, ač byla svědkyně dotazována předsedkyní senátu. Odvolací soud se řádně nezabýval důkazními materiály týkajícími se IP adres, kdy dovolatel neměl s emaily nic společného krom toho, že jeden ze dvou emailů byl založen na adrese jeho domu v části, kde byl Z. Uvádí, že využíval jinou IP adresu, nacházel se na úplně jiném místě, což potvrdilo i zaslání informací od společnosti Google. Soud nijak neřešil, že mezi dokumenty, které se našly u dovolatele, nebyly jen smlouvy o nájmu dopravních prostředků, ale byly tam i smlouvy o tom, že Z. soupravy přepronajal firmě Mach Car. V té době dokonce bylo s jeho pomocí podáno DPH, neboť v té době ještě nebyly firmy převedeny a nepodání DPH by bylo na vrub dovolatele.
Obviněný má tedy za to, že v projednávané věci došlo k nesprávné realizaci důkazního řízení a svévolnému hodnocení důkazů, resp. k subjektivní interpretaci provedených důkazů, kdy byly rovněž opomíjeny důkazy svědčící ve prospěch obhajoby a činěny skutkové závěry na podkladě důkazů, které se ve spise vůbec nenacházejí. Soudy pak paušálně odkazují na osobu I. Z., který nebyl ve věci vůbec slyšen, a opomíjí přitom policejní záznam, že se jmenovaný s účastníky znal.
Obviněný M. J. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 12 To 107/2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 7. 2020, sp. zn. 3 T 6/2018, zrušil jakožto rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení skutku.
K dovolání obviněného se následně ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručené Nejvyššímu soudu dne 11. 10. 2021, sp. zn. 1 NZO 813/2021.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že vznesené dovolací námitky obviněného jsou nedostatečně konkrétní, protože podrobně neodůvodňují, proč by vytýkané nedostatky v dokazování měly mít natolik fatální povahu, aby na ně bylo možno vztáhnout (z hlediska judikatorního vymezení i aplikační praxe zcela výjimečnou) doktrínu tzv. extrémních rozporů. Obviněný si nadto protiřečí, když se jednak dovolává extrémních rozporů v procesu dokazování a současně na více místech dovolání výslovně připouští, že některá jím namítaná pochybení soudu mohou být vnímána jako vysloveně bagatelní (slova „zdánlivě jde o marginální záležitost“ na s. 4 a „může se to zdát maličkost“ na s. 5). Obviněný v podstatě pokračuje ve své obhajobě, kterou již uplatňoval v dřívějších fázích trestního řízení, a jež nebyla úspěšná. Soudy obou stupňů podrobně a logicky přesvědčivě odůvodnily, proč považují vinu obviněného za prokázanou a proč nebylo možno vyslechnout I. Z. (jeho aktuální pobyt není znám, otec o něm má poslední informaci z ledna 2017). V žádném případě proto nelze hovořit o tom, že ve věci došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, kterážto situace by mohla být jediným podkladem pro přezkum skutkových otázek ze strany Nejvyššího soudu, podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na základě téže argumentace je pak třeba odmítnout rovněž dovolatelem uváděný důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z výše uvedených důvodů tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud případně učinil jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 12 To 107/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. J. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného a spoluobviněných projednal a také z podnětu těchto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Obviněný však výslovně uplatňuje předmětný dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Stran dovolání obviněného M. J. tedy nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména své výpovědi, kterou označuje za od počátku trestního řízení zcela konzistentní a soudy dezinterpretovanou, zejména v části týkající se informací o I. Z., dále svědecké výpovědi M. Š., D. M., S. M. a D. K., záznamu Policie ČR o setkání M. Š., I. Z. a S. O., videozáznamů z banky zachycující M. Š. při vkladu peněz, záznamů elektronické komunikace mezi dovolatelem a spoluobviněným J. P. přes Viber, sms zpráv mezi svědkyní M. H. a I. Z., obchodních podmínek společnosti R. T.) a z toho odvozená vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, jaká byla účast svědků M. Š. a S. O., kdy se tito dva svědci potkali, resp. zda k tomu dovolatel nějak přispěl, zda se účastníci znali s I. Z., zda dovolatel za své údajné jednání obdržel nějakou odměnu, zda nebyla společnost Hanbook podvedena jedním ze svých řidičů disponujícím falešným pasem, zda mohl být jednatelem člověk mající bydliště na ohlašovně, jaké užíval dovolatel IP adresy), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. důkazy byly soudem hodnoceny zcela svévolně) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy uvádí, že jeho účast nenaplňovala znaky kteréhokoli trestného činu).
Takto obviněným vznesené námitky jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a z toho učiněných vlastních skutkových závěrů, stejně jako vlastní verzi skutkových událostí, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Obviněného námitky jsou v podstatě toliko polemikou, v rámci níž poukazuje na důkazní nouzi a vznáší tak i pochybnosti o skutkovém stavu zjištěném soudy. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Obviněný se tedy v tomto směru s jím uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.
Jak uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel (kupříkladu odkazy na výpovědi svědků M. a M., jeho vlastní výpověď o osobě I. Z., apod.). Namítá totiž, že ze skutkových zjištění založených na provedeném dokazování nevyplývá závěr o jeho účasti na trestném jednání. Předkládá vlastní náhled na to, co z provedených důkazů vyplývá, resp. jaká skutková zjištění se z nich podávají, kdy zpochybňuje samotný proces hodnocení důkazů soudem. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam . Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že dokazování bylo neúplné také z toho důvodu, že nebyl vyslechnut I. Z. Uvedenou námitku nelze vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů, neboť obviněný v dovolání výslovně neuvádí, že výslech této osoby navrhoval a jeho návrhu nebylo soudy vyhověno. Tzv. opomenuté důkazy jsou pak takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval.
Nalézací soud v bodě 171. rozsudku rozvedl, z jakých objektivních důvodů nebyl I. Z. vyslechnut, a to jak v přípravném řízení, tak v rámci hlavního líčení. Jmenovaný měl poslední kontakt se svým otcem, J. Z., který byl prostřednictvím videokonference k uvedenému dotázán, dne 7. 1. 2017, přičemž byl později nahlášen jako pohřešovaná osoba. V bodě 223. rozsudku pak nalézací soud uvedl, že ani v novém projednání není výslech I. Z. možný, neboť je nadále pohřešován. Na tom se ničeho nezměnilo ani v době veřejného zasedání odvolacího soudu. V bodě 231. rozsudku nalézací soud poukázal na zajištěné materiály, které mohou naznačovat, že se I. Z. stal obětí násilného činu. Jak nalézací, tak odvolací soud se jasně vyjádřily v tom smyslu, že provedené dokazování, a z nich se podávající skutková zjištění považují za zcela dostačující, přičemž bylo možno dospět k přesvědčivým skutkovým závěrům i bez přímého výslechu I. Z. Jeho role v celé záležitosti byla dostatečně popsána vyslechnutými svědky (např. M. H., J. T., M. V., M. H.), jak stručně rozvedl i odvolací soud, který v bodech 48. až 51. napadeného rozsudku rovněž popsal postavení I. Z. v celém soukolí trestné činnosti a jeho vztah k osobě dovolatale.
Obviněný rovněž akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy „ soudy pomíjejí důkazy svědčící ve prospěch dovolatale “. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze opomenout ani to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto obviněný výslovně namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z více verzí skutkového děje, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nalézací soud v rámci odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl důkazní situaci a následně shrnul základní důkazní východiska, ze kterých vycházel, a skutkové závěry z nich logicky vyplývající, kdy ve vztahu k obviněnému jsou tyto obsaženy zejména v bodech 230. až 239. odůvodnění rozsudku. S konkrétními námitkami obviněného se pak vypořádal v rámci přezkumného řízení odvolací soud, který se s postupem nalézacího soudu, jeho závěry a právním hodnocením dovolatelova jednání zcela ztotožnil. V bodech 48. až 57. svého rozsudku rozvedl důkazní i skutkovou situaci, přičemž se vypořádal i s konkrétními námitkami obviněného. Odvolací soud uvedl, že „ všechny ve výroku o vině napadeného rozsudku popsaná jednání, která jsou mu k tíži kladená, absolvoval obžalovaný M. J. přesně tak, jak uvedeno “. Dále uvedl, že „ soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku opakovaně uvedl, že některé části své obhajoby vystavěl obžalovaný M. J. na tom, že jeho tvrzení nelze pro absenci I. Z. a z toho plynoucí nemožnosti jej k věci vyslechnout, vyvrátit a jaksi se za tuto osobu schovával “ (bod 54. napadeného rozsudku). Soudy na podkladě provedeného dokazování dospěly ve vztahu k osobě I. Z. k závěru, že se rozhodně nemohlo jednat o zdatného podnikatele, naopak se jednalo o osobu potýkající se s mnoha problémy, na niž je podle soudů možno nahlížet jako na tzv. bílého koně. Za toho pak jednal obviněný, který rovněž dohlížel na to, aby požadované jednání doběhlo do konce. Jak uvedeno výše, o postavení, chování a zapojení I. Z. do trestné činnosti vypovídala řada svědků. Soudy neuvěřily verzi obviněného, že se jednalo z jeho strany pouze o „výpomoc“.
Obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, spáchá takový čin jako člen organizované skupiny a způsobí uvedeným činem škodu velkého rozsahu .
Jednání obviněného na podkladě skutkových závěrů, jimiž je dovolací soud vázán, spočívalo zkráceně v tom, že prostřednictvím tzv. bílého koně I. Z., který figuroval jako statutární orgán několika společností, sjednal pronájmy a koupě tahačů a návěsů užitých následně k přepravě neoprávněně vylákaných nákladů.
Na jednání obviněného je třeba nahlížet v kontextu, tedy ve vztahu k jednání ostatních obviněných, neboť jednání obviněného bylo jednáním člena organizované skupiny, tedy nelze jej v rámci skutkového děje vytrhovat z kontextu. Jednání obviněného bylo součástí rozsáhlejší činnosti, a tu je třeba posuzovat v celistvosti, kdy jednání obviněného bylo jen dílem, resp. představovalo jen určitou míru účasti na spáchaném skutku. Jak uvedl odvolací soud, „ obžalovaný M. J. moc dobře věděl, co a pro koho činí a stejně tak mu bylo jasné i postavení I. Z., coby bílého koně “ (bod 57. napadeného rozsudku).
Jednání obviněného bylo posouzeno jako jednání člena organizované skupiny ve smyslu ustanovení §42 písm. o) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že spáchání trestného činu členem organizované skupiny zpravidla zvyšuje škodlivost a závažnost spáchaného trestného činu, řada skutkových podstat tuto skutečnost uvádí jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, jak je tomu i u trestného činu podvodu podle §209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným.
Přestože trestní zákoník organizovanou skupinu výslovně nedefinuje, podle dosavadní judikatury se jí rozumí sdružení více osob, v kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností , což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. přiměřeně R 53/1976-II. a R 45/1986). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (srov. R 45/1986). Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (srov. TR NS 69/2010-T 1325.-1.) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 567–569.
Obviněný se na celém trestném jednání podílel nikoli jen prostřednictvím jakési podporující činnosti, ale vystupoval aktivně, když zajistil pronájem a nákup tahačů a návěsů, k čemuž využil osoby I. Z., aby jeho jméno nijak nefigurovalo v jakýchkoli záznamech, tedy se aktivně snažil, aby podvodná činnost nebyla s jeho jménem spojována a vina padla na osobu I. Z. Je nepochybné, že „ jeho jednání, které mu je kladeno za vinu sice může být považováno v porovnání s ostatními obžalovanými za méně důležité, avšak nelze opomenout tyto skutečnosti. Byl to právě obžalovaný M. J., který za využití osoby I. Z. sehnal nákladní vozy, vyjednal R. T., pojistku a dalšími aktivitami výraznou měrou přispěl k tomu, že byly získány věci podstatné a ve své podstatě nezastupitelné k následnému páchání trestné činnosti. Právě opatřením či vyřízením těchto záležitostí umožnil, aby byla trestná činnost spáchána, a v tomto ohledu je jeho role v celé skupině pachatelů nejen velmi důležitá, ale i nezastupitelná “ (bod 71. napadeného rozsudku).
Uvedené námitky tedy pod obviněných uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tedy v posuzované věci neshledal existenci dovolatelem tvrzených pochybení, při jejichž existenci vede nesprávná realizace důkazního řízení k porušení základních práv a svobod ve smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, neboť oba soudy nižších stupňů postupovaly při provádění jednotlivých důkazů a jejich následném hodnocení důsledně podle ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Oba soudy nižších stupňů postupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou žádné důvodné pochybnosti, provedly důkazy v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí, přičemž provedené důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze zcela akceptovat. Z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že se oba nižší soudy přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného negující jeho participaci na podvodném jednání v rámci organizované skupiny s tím, že se jednalo pouze o výpomoc I. Z., pečlivě vyložily, jakými úvahami se přitom řídily a z jakých důvodů neuvěřily daným tvrzením obviněného. Jak je patrné z odůvodnění obou rozsudků, soudy jasně a logicky rozvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a kterak postupovaly při hodnocení vzájemně si nekorespondujících důkazů.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. J. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 11. 2021
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata