ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.295.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 295/2021-679
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres Beroun, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 7 To 91/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 15/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 3 T 15/2020, byl obviněný M. Š. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 4. 8. 2018 kolem 10:10 hodin na silnici I. třídy číslo 4 v katastru obce XY, okres Praha-západ, v levém jízdním pruhu ve směru z Prahy na Příbram, na úrovni odpočívadla XY, jako řidič osobního automobilu značky Mitsubishi ASX, registrační značky XY, dojel osobní automobil značky Volkswagen Touran, registrační značky XY, řízený Z. D., nar. XY, se spolujezdci B. D., nar. XY, na místě spolujezdce vepředu, nezletilým AAAAA (pseudonym), nar. XY, sedícím v dětské autosedačce na zadním sedadle vpravo a nezletilým BBBBB, nar. XY, sedícím v dětské autosedačce vzadu vlevo, a agresivním způsobem jízdy spočívajícím v opakovaném předjíždění od pravého k levému okraji levého jízdního pruhu a v těsném přibližování k zadní části vozidla značky Volkswagen Touran si vynucoval uvolnění levého jízdního pruhu, ačkoli si byl vědom vysoké hustoty silničního provozu v pravém i levém jízdním pruhu, načež po uvolnění pravého jízdního pruhu do tohoto přejel a potom, co se se svým vozidlem v pravém jízdním pruhu dostal na stejnou úroveň s osobním automobilem značky Volkswagen Touran, jedoucím stále v levém jízdním pruhu rychlostí nejméně 80 km/hod., v úmyslu potrestat řidiče vozidla za to, že mu nebyla uvolněna cesta a vylekat osazenstvo vozidla, kdy byl zároveň srozuměn s tím, že v důsledku jeho jednání může dojít k takové reakci řidiče, která povede ke způsobení dopravní nehody s možným následkem těžké újmy na zdraví u minimálně všech osob nacházejících se ve vozidle Volkswagen Touran, hodil ze svého automobilu do skleněné výplně pravých předních dveří osobního automobilu Volkswagen Touran kuličku z tvrdého materiálu o průměru cca 2,5 cm, čímž rozbil skleněnou výplň, poranil B. D., která od úlomků skla utrpěla povrchová řezná poranění v obličeji, na ruce a noze, a dále nezletilého AAAAA, který od úlomků skla utrpěl povrchová řezná poranění na ruce a koleni a v důsledku této prožité události následně trpěl po dobu několika měsíců posttraumatickou stresovou poruchou, přičemž k dopravní nehodě s těžkými následky nedošlo jen díky rozvážné reakci řidiče vozidla značky Volkswagen Touran Z. D., který zapnul výstražná světla a plynule zastavil vozidlo u kraje silnice, a dalších vozidel účastných v daném místě silničního provozu .
Za to byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jeho výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 7 (sedmi) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu v penězích, a to
- poškozenému Z. D., nar. XY, a poškozenému nezletilému BBBBB, nar. XY, v částce 50.000 Kč,
- poškozené B. D., nar. XY, a poškozenému nezletilému AAAAA, nar. XY, v částce 100.000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Z. D., B. D., nezletilý AAAAA a nezletilý BBBBB odkázání se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 3 T 15/2020, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 7 To 91/2020 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. Š. dovolání (č. l. 631-645), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný v bodě 1. dovolání rekapituluje dosavadní průběh řízení a v bodě 2. dovolání vymezuje obecně vady napadených rozhodnutí, které následně podrobněji rozebírá. Pod bodem 3. dovolání namítá, že jednání popsané ve skutkové větě rozsudku nebylo jednáním v pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ale jednalo se o dokončený útok na majetek poškozených – jejich vozidlo, nikoli zdraví či život poškozených nacházejících se ve vozidle. Hod dětskou kuličkou na vozidlo byl útokem ukončeným. Dále nebyla zjištěna škoda na zdraví ve smyslu §122 tr. zákoníku, kdy škoda na majetku byla vyčíslena na 3.026,19 Kč, a věc tak měla být postoupena příslušnému orgánu k projednání přestupku. Dovolatel má rovněž za to, že soudy nesprávně posoudily otázku zavinění, neboť nemůže jít o jednání v nepřímém úmyslu způsobit jinému těžkou újmu na zdraví, resp. způsobit těžkou újmu na zdraví u 4 lidí. Odmítá, že by řidič Mitsubishi vozidlo poškozených dojížděl za účelem na toto zaútočit. Skutečným důvodem pro srovnání vozidel vedle sebe bylo objektivní zpomalení levého jízdního pruhu, v němž se pohybovalo vozidlo poškozených, a zrychlení pravého jízdního pruhu, kde se pohyboval se svým vozem, resp. do něhož se zařadil poté, co pokus o předjetí vzdal. Pokud by bylo jeho úmyslem opravdu způsobit tvrzenou ztrátu kontroly nad vozidlem, resp. újmu na zdraví 4 lidí, nepoužil by k tomu malou 20g kuličku a po rozbití okna by v útoku pokračoval. Žádné další útoky ale neproběhly, z čehož podle dovolatele plyne závěr, že cílem útoku bylo toliko vozidlo. Úmysl vylekat řidiče vozidla neznamená úmysl ublížit, čemuž odpovídala i intenzita útoku, kdy neútočil vozidlem, ale útok vedl lehkou dětskou kuličkou proti dvoutunovému vozidlu. Poukazuje přitom na svůj zdravotní stav, kdy po operaci páteře trpí omezenou citlivostí v konečcích prstů a tak malou kuličku by ani nemohl vrhnout větší silou. Navíc trvá na tom, že následek hodu kuličkou v podobě rozbití skla byl pro něj nepředstavitelný, kdy ani přes své letité zkušenosti nikdy neměl nejmenší tušení, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Soud přitom jako nadbytečný zamítl důkaz pokusem, který umožňoval variantu rozbití skla kamenem hozeným z vedlejší komunikace. Podle soudu těžký následek nenastal jen díky reakci řidiče poškozeného vozidla. Reakce poškozeného řidiče byla soudy posouzena jako rozvážná, nikoli jako reakce šoková, jak zcela nepodloženě uváděla znalkyně Dr. Wágnerová, dopravní psycholožka, navíc zcela bez toho, aby osobně vyšetřila dovolatele či poškozeného. Úvaha o šokové reakci je úvahou odborníka z oboru psychologie, kterým dovolatel není, a proto mu nemůže být přičítáno srozumění s něčím, co nezná a co je pro něj možností subjektivně nepředstavitelnou, tudíž nereálnou. Nehoda vozidel pak skutečně nenastala a nedošlo ani k ovlivnění, natož ztrátě kontroly nad vozidlem. V tomto směru obviněný poukazuje na to, že vozidla jela v bezpečné vzdálenosti, a to včetně vozu Mitsubishi, který umožnil vozidlu poškozených zastavit u krajnice.
Pod bodem 4. dovolání obviněný namítá, že soudy nesprávně posoudily právní otázku příčinné souvislosti mezi útokem a následky, které by bylo možné považovat za těžké ublížení na zdraví. Má za to, že soud selhal v potřebě kritického a důkazy podloženého zjištění následku rozvinutého v příčinné souvislosti s útokem. Poukazuje přitom na závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Markéty Kulvajtové, která uvedla, že k nehodě nedošlo a nelze objektivně stanovit ani další rozhodné veličiny, proto by takové posuzování možných poranění bylo čistě hypotetické. V obecné rovině podle znalkyně mohou v případě dopravní nehody vznikat poranění lehká, středně těžká i vážná až bezprostředně život ohrožující. Podle dovolatele v řízení nebyl jiný důkaz znalce z oboru zdravotnictví o následcích hypotetické nehody, který by shledal závažnější újmu na zdraví než lehkou. Doplněné znalecké posouzení ohledně PTSD u nezletilého poškozeného bylo uzavřeno jako diskomfort, nemající však trestněprávní význam. Soud vzal za prokázané spekulace o nejhorší možné hypotetické variantě případného nehodového děje, a to za současného zamítání důkazů předkládaných obhajobou k témuž. Dovolatel má rovněž za to, že je nesprávným postup soudů, pokud následné subjektivní dojmy a obavy poškozeného považuje za součást subjektivní složky jeho chování, resp. řidiče Mitsubishi. Pokud soud považuje za prokázané následky pouhé hypotetické situace, která nenastala, a tudíž ani nemusela být ze strany poškozeného odvracena, nelze takové následky klást do příčinné souvislosti s jednáním řidiče Mitsubishi (děj nebyl rozvinut tímto směrem), ani s jeho subjektivní složkou při tvrzeném útoku kuličkou na bok vozidla. Navíc znalkyně MUDr. Kulvajtová uvedla, že vznik vážnějších následků nehrozil. Dovolatel rovněž namítá, že útok kuličkou nesměřoval vůči více osobám. Není představitelný takový způsob a provedení hodu kuličkou, které by mohlo způsobit zranění dvěma a více osobám zavřeným ve vozidle současně. Jelikož vozidlo poškozených nebylo označeno samolepkou o přepravě dětí a mělo zatmavená jak zadní, tak boční zadní skla, nebylo vidět, že by se na zadních sedadlech nalézaly nedospělé osoby. Ani zezadu (auta naloženého na víkend, s tmavými skly), ani z boku nejde do auta při předjíždění vidět. K tomu obhajoba založila důkaz – video s průjezdem kolem shodného vozidla (bílý Touran, stejný model, stejné zatmavení) na témže místě (D4 u XY) a soud k tomu nijak nepřihlédl. Mentální procesy přičítané ze strany soudu osobě řidiče lze považovat spíše za představy soudu o myšlenkách „magora za volantem“, nikoli za prokázanou skutečnost.
Pod bodem 5. dovolání obviněný poukazuje na svou osobu, charakter a minulost, kdy trvá na tom, že není člověkem, který by chtěl komukoli způsobit dopravní nehodu. Za zcela nemyslitelné považuje tvrzení, že by mohl jakkoli ohrozit či se jen hrubě chovat vůči vozidlu, kde by byly děti. Znovu opakuje, že nebyl osobou, která vozidlo řídila, tou osobou byl K. K., přičemž jedinou překážkou pro policii byla jeho výmluva na osobu blízkou.
V rámci bodu 6. dovolání obviněný vznáší námitku vůči jemu uloženému trestu. Trest, který mu byl uložen, jako nevinnému člověku považuje za naprostý exces soudní moci. Má za to, že soudy neprávně posoudily aplikaci ustanovení §38 odst. 2, §39 odst. 3 a §41 písm. i) tr. zákoníku, tedy polehčující okolnosti, které v řízeny prokázány byly. Soudy rovněž nesprávně aplikovaly §42 písm. b) tr. zák. o přitěžující okolnosti. Současně navíc pochybily, pokud nepřistoupily k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku v případě pokusu, jehož následkem byla škoda ve výši 3 tisíc Kč a trestně nevýznamná újma na zdraví poškozené B. D. a nezletilého AAAAA, jak se podává z lékařských zpráv a znaleckých posudků (slovy obviněného se jednalo o pokus bez následků). Opakuje, že vznik vážnějších následků nehrozil a nejednalo se zcela jistě o pomstu ze strany řidiče Mitsubishi. Uvedené výtky obviněný vztahuje rovněž na trest zákazu činnosti, jehož udělení je jeho faktickou profesní likvidaci a je mu tím prakticky znemožněn výkon jeho povolání za situace, kdy soud zároveň ukládá povinnost k náhradě škody.
Dále podle obviněného neobstojí ani výrok o náhradě nemajetkové újmy, kteroužto námitku rozvádí v bodě 7. dovolání. Obviněný uvedl, že považuje vznesený nárok nezletilých za neuplatněný. Jak B. D., tak její manžel udělili plné moci společné zmocněnkyni. Plná moc za nezletilé prezentována nebyla a nebyla předložena ani následně na výzvu obhajoby. Za situace, kdy jsou přítomni zákonní zástupci nezletilých a jsou řádně poučeni, resp. zastoupeni advokátem (zmocněncem), a kdy nárok za nezletilé uplatní osoba, která k tomu nemá žádné smluvní ani zákonné oprávnění, nelze nároky nezletilých považovat za řádně uplatněné. Soudy pak o takovém nároku nemohly rozhodnout. Krajský soud v Praze při slyšení několikrát vyzýval, že je třeba, aby zazněla alespoň částka, ale přítomní rodiče jako jediní zástupci nezletilých na daném jednání žádnou částku neuvedli. Poškození měli být odkázáni na civilní řízení, a to rovněž proto, že přisouzená částka neodpovídá následkům u poškozených zjištěných v trestním řízení, je dokonce v rozporu se skutkovými zjištěními soudů ohledně následků jednání dovolatele. Návrh na odškodné ve výši 1 mil. Kč byl přitom sdělen pouze ústně u hlavního líčení a po celou dobu zůstal bez písemného či jiného odůvodnění ze strany poškozených. Dovolatel má proto za to, že se jedná o projev čiré libovůle ze strany rozhodujícího soudce.
Obviněný rovněž vznáší námitku extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (bod 8. dovolání). Trvá na tom, že vozidlo neřídil, byl v té době jinde, což potvrdili svědci, přičemž výpisy z provozu telekomunikačního provozu ničeho nedokládají, neboť se jedná o pracovní telefon užívaný nejen jeho osobou. Na skleněné kuličce zajištěné policií se nenašly žádné jeho otisky. K výpovědi poškozené B. D. uvedl, že poškozená změnila výpověď poté, co si jej vyhledala na webových stránkách (podle firemních polepů na autě Mitsubishi) a uzpůsobila tomu popis údajného pachatele, kdy nejprve uváděla osobu s knírkem, bez tetování a s tmavými brýlemi, a následně popisovala osobu dovolatele (strniště, tetování na pažích a dioptrické brýle). Poškozená dále uvedla, že volala na mobilní číslo uvedené na autě Mitsubishi, nicméně ve skutečnosti volala na telefonní číslo uvedené na webových stránkách, kde byly i fotografie vozidla Mitsubishi a zejména pak dovolatele. V tomto směru jsou nesprávné i závěry provedené rekognice, resp. agnoskace při hlavním líčení. Poškozeným byla nejdříve ukázána fotografie dovolatele a až následně provedena rekognice. Při té nikdy nebyl mezi poznávanými K. K., ale pouze dovolatel. Poukázal na to, že nikdy knír nenosil, zatímco K. K., jemuž vozidlo zapůjčil, ano. V důsledku těchto pochybení došlo k odsouzení nevinného na základě jediného, osamoceného a po hříchu nevěrohodného důkazu. Dále obviněný rozporuje závěr, že k rozbití okna došlo vhozením malé kuličky o váze 20g. Přestože obhajoba opakovaně předložila důkazy či žádala o jejich zadání k prokázání skutečnosti, že k rozbití okna mohlo dojít i jiným způsobem, zejména pak ostrými kameny vrženými z krajnice, tyto nebyly soudem akceptovány, resp. připuštěny.
S ohledem na výše uvedené proto obviněný M. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 7 To 91/2020, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2020, č. j. 3 T 15/2020-537, zrušil.
Obviněný současně vznesl návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, odklad výkonu trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel, jakož i odklad vykonatelnosti výroku o náhradě škody poškozeným, podle §265o odst. 1 tr. ř., a to až do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 6. 4. 2021, sp. zn. 1 NZO 173/2021.
Ve vztahu k námitce, že se ze strany dovolatale jednalo o dokončené jednání, kdy útok směřoval na majetek poškozených, tedy jejich vozidlo, státní zástupce uvedl, že pokus se vyznačuje nedostatkem dokonání, nikoliv dokončení. Z hlediska trestní odpovědnosti za pokus hraje roli moment dokonání deliktu, což je stav naplnění všech znaků deliktu. V projednávané věci zůstal delikt nedokonán ve stadiu pokusu, neboť nenastal následek (účinek) v podobě těžké újmy na zdraví. Útok na majetek pak nevylučuje současné spáchání trestného činu proti životu a zdraví, neboť zcela běžně je jedním trestným činem zasaženo více právních statků. Pamatuje na to trestněprávní institut souběhu. Pokud soudy v tomto směru nějakým způsobem pochybily, pak jedině ve prospěch obviněného. V projednávané věci totiž přicházel do úvahy vedle pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví i pokus trestného činu poškození cizí věci.
Stran námitek obviněného vztahujících se k subjektivní stránce, státní zástupce uvedl, že každému člověku, zejména pak řidiči, je známo, k jak těžkým následkům na zdraví a životě může vést řidičská nepozornost, nedostatek soustředění, a zejména pak agresivní jízda, která se odehrává v relativně vysoké rychlosti a za hustého provozu, a která vrcholí fyzickým útokem v podobě hodu předmětu do okna jiného automobilu. Výpověďmi svědků bylo bezpečně prokázáno předcházející vysoce nebezpečné a ohrožující jednání v podobě najíždění na automobil poškozených. Už toto jednání nepochybně hrozilo způsobením vážné dopravní nehody a bylo protiprávním aktem. V tomto lze odkázat na odůvodnění krajského soudu (body 100. – 106.) a soudu vrchního (bod 20.).
Ve vztahu k námitkám vztahujících se k příčinné souvislosti a způsobenému následku, státní zástupce nejprve poukázal na to, že v případě pokusu absentuje následek (účinek) deliktu v podobě vzniku těžké újmy na zdraví poškozených, nelze jej tedy objektivizovat. Současně při neexistujícím následku (účinku) nelze ani zkoumat příčinný vztah mezi ním a jednáním obviněného. Nejedná se tedy o žádné selhání soudů, jak tvrdí obviněný, pokud soudy nezjišťovaly příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem (účinkem). Pokus trestného činu je následku (účinku) prostý. Z tohoto důvodu v zásadě vždy přichází v úvahu několik variant vývoje skutkového děje, potažmo více v úvahu přicházejících výsledků. Rozhodující je subjektivní prvek definice pokusu. Z více v úvahu přicházejících výsledků pokusu nebude činěn výběr podle zásady in dubio pro reo, ale podle toho, ke kterému se vázal úmysl obviněného. To zákonné definici pokusu o trestný čin plně odpovídá. Krajský soud si přitom v tomto duchu počínal, když výslovně vyloučil úmysl obviněného směřující k usmrcení poškozených (vražda), stejně jako úmysl mířící k prostému ublížení na zdraví. Současně naproti tomu popsal, proč považuje za prokázaný úmysl směřující k těžké újmě na zdraví. V tomto směru se státní zástupce ztotožnil se závěry nalézacího, potažmo odvolacího soudu.
K námitce, že úmysl nesměřoval vůči více osobám, přičemž si nebyl vědom toho, že ve vozidle se nacházejí i děti, státní zástupce uvedl, že pokud se v napadeném automobilu nacházeli celkem čtyři lidé, je evidentní, že útok ze strany obviněného přímo ohrozil právě ony čtyři osoby. Bezprostředně hrozila dopravní nehoda, během ní by byli nepochybně ohroženi všichni čtyři cestující. Krajský soud přitom vysvětlil, z jakých důvodů považuje za prokázané, že si byl obviněný vědom přítomnosti cestujících v ohroženém vozidle, a to včetně dětí na zadních sedadlech, srov. bod 103. rozsudku krajského soudu.
Namítal-li obviněný přílišnou přísnost jemu uloženého trestu, nesprávnou aplikaci polehčujících i přitěžujících okolností a nepřistoupení k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody „v případě pokusu bez následků“, pak podle státního zástupce se nejedná o námitky podřaditelné pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvahu by přicházel dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy však tento nebyl dovolatelem uplatněn. Připomněl, že trest odnětí svobody byl vyměřen při spodní hranici trestní sazby a trest zákazu činnosti plně odpovídá povaze i závažnosti spáchaného deliktu. Námitka stran mimořádného snížení trestu odnětí svobody pak žádný z dovolacích důvodů nenaplňuje. Nad rámec uvedl, že v řešeném případě ani nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby bylo předmětné moderační ustanovení užito. To, že jeho čin zůstal ve fázi pokusu, nepředstavuje žádnou mimořádnou okolnost. Snížení trestu pod spodní hranici sazby nemůže být pravidelným postupem soudu v případech, kdy nedošlo k dokonání deliktu a pachatelovo jednání zůstalo ve fázi pokusu.
Ve vztahu k námitkám brojícím proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, se státní zástupce vyjádřil v tom smyslu, že sám obviněný popisuje okolnosti, ze kterých je patrné, že rodiče jako zákonní zástupci nezletilých poškozených byli přítomni uplatnění nároku ze strany zmocněnkyně – to bez pochybnosti svědčí o srozumění zákonných zástupců s uplatněním nároku. Co se týče výše přiznané náhrady nemajetkové újmy, krajský soud vysvětlil proč, a jakým způsobem k přiznané částce dospěl. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že v případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může soud vyššího stupně zpochybnit úvahy nižšího soudu, jen jsou-li zjevně nepřiměřené (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, ve věci sp. zn. 25 Cdo 2046/2009 či ve věci sp. zn. 30 Cdo 4655/2015).
Stran námitky, že přezkoumávaná soudní rozhodnutí trpí extrémními vnitřními rozpory, státní zástupce uvedl, že nesměřují vůči právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění. K takovým výhradám však nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet. Podle státního zástupce mají rozhodná skutková zjištění v provedených důkazech pevnou oporu, žádné významné rozpory v této oblasti neshledal. Je evidentní, že zjištěné vysoce nebezpečné, hazardní jednání přímo mířilo ke způsobení významného poškození zdraví pasažérů ohroženého vozidla, které by je podstatně omezovalo v životě po dobu přesahující šest týdnů. K tomu nedošlo jen díky adekvátní reakci poškozeného řidiče, nikoliv díky obviněnému, jenž si byl možnosti neblahého následku vědom.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 7 To 91/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o výpovědi posádky poškozeného vozidla – manželů B. D. a Z. D., svědků V. S., H. S. a K. K., znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Petra Kubeje a z odvětví psychiatrie, klinická psychologie, PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., vypracovaných k osobám poškozené D. a dovolatele, výpovědi těchto znalců, znalecký posudek z oboru psychologie JUDr. PhDr. Ireny Wagnerové, Ph.D., MBA., LL.M. a její výpověď, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Markéty Kulvajtové, znalecký posudek z oboru doprava, ekonomika a strojírenství Ing. Jindřicha Zoula, kuličku užitou k útoku, výpisy z telekomunikačního provozu, rekognici in natura včetně způsobu jejího provedení, agnoskaci u hlavního líčení; spadá sem i námitka neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů – videa z pokusu o hodu kamenem z vedlejší komunikace, video o průjezdu kolem totožného vozidla jako bylo vozidlo poškozených k ověření toho, zda bylo do vozidla vidět, resp. na zadní sedačky, neprovedení znaleckého posudku k ověření toho, zda je možno kuličkou rozbít sklo u auta) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, kdo předmětné vozidlo Mitsubishi řídil, kde se v rozhodné době nacházel dovolatel, jak jízda před samotným incidentem probíhala, zda je vůbec technicky možné, aby malá kulička o váze 20g byla schopna způsobit, že se rozbije boční sklo u automobilu, zda bylo do poškozeného vozidla z vozu Mitsubishi vidět, resp. zda bylo možno vidět, že se na zadních sedadlech nacházejí děti, zda existovalo jiné vysvětlení pro rozbití postranního okna, jaký byl prvotní popis pachatele, zda si svědkyně D. před svou výpovědí na policii vyhledala osobu dovolatale na internetu), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. těmto odporují) a překládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy uvádí, že vozidlo neřídil, nacházel se v rozhodné době jinde, ale svoje vozidlo zapůjčil známému K. K., který se přiznal k tomu, že vůz měl zapůjčený, byť jej v době incidentu řídila osoba jemu blízká, kterou nechtěl vystavit trestnímu stíhání).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního , zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V rámci dovolacího řízení proto není možno přezkoumávat ani obviněným de facto namítané porušení zásady „in dubio pro reo“, vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., neboť toto pravidlo má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obviněným uplatněná argumentace se z velké části týká procesu dokazování a zejména pak samotného hodnocení důkazů. Je na místě připomenout, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Jak uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. Š. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak obviněný v rámci podaného dovolání činí.
Stran námitky neprovedených důkazů, ať již obhajobou předložených či těch, jejichž vypracování bylo obhajobou k prokázání některých skutečností žádáno, lze uvést následující. Tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. V prvé řadě je třeba uvést, že návrhy obviněného, pokud byly vůbec vzneseny, nalézací soud neopomněl a řádně o nich rozhodnul. Je možno zejména odkázat na body 67. – 68. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kdy soud provedl obhajobou předložený důkaz videozáznamy (složka „Kuličky proti sklu“ na flash disku a složka „Míjení VW Touran tmavá skla“). V bodě 86. se pak zabýval dalším navrhovaným videem, a to z platformy Youtube, kdy uvedl, že se jedná o blíže nespecifikované video, kdy takový návrh zamítl, „ neboť tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení byly důkazy navrhovány, byla již v dosavadním průběhu řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) prokázána “. K dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil, neboť „ soud má za to, že byly provedeny všechny nezbytné důkazy, které mohly dospět k objasnění skutečného stavu věci “ (bod 87. rozsudku). Odvolací soud rovněž zareagoval na všechny návrhy obhajoby k doplnění dokazování, jak se podává z bodu 9. napadeného usnesení. Odvolací soud u veřejného zasedání dne 15. 12. 2020 některé důkazy provedl, přičemž ostatní pro nadbytečnost zamítl, kdy lze odkázat za bod 15. usnesení. Rovněž vyslechl obhajobou navržené svědky, kteří se dostavili bez předvolání, kdy jejich výpovědi vyhodnotil v bodě 17. napadeného usnesení tak, že „ působí nepřesvědčivě, nevěrohodně a účelově “, přičemž jejich cílem bylo „ obžalovaného zbavit trestní odpovědnosti, když tuto úlohu nesplnil nevěrohodný svědek K. K., což již ostatně výstižně konstatoval nalézací soud “.
Je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12) a soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , který obviněný rovněž uplatňuje. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak usvědčujících svědeckých výpovědí o okolnostech, za kterých došlo během provozu k rozbití postranního okna u vozidla poškozených, tak rovněž řady důkazů listinné povahy (zejména se jedná o znalecké posudky z oboru zdravotnictví či oboru dopravy). Co se týče hodnocení svědeckých výpovědí, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud věnoval náležitou pozornost zejména stěžejní výpovědi poškozené B. D., kdy nechal k otázce věrohodnosti této svědkyně vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, MUDr. Petra Kubeje a PhDr. Jiřího Klose, Ph.D. Svědeckou výpověď klíčové svědkyně shledal nalézací soud věrohodnou, kdy v bodě 92. rozsudku uvedl, že tuto měl „ podloženou i znaleckým posudkem, kdy psychiatr a psycholog s ohledem na strukturu poškozené vyloučili, že by se mohla dopustit vědomé lži “, přičemž svědkyně byla „ ve svém vyjádření přesvědčivá, přesná, věrohodní a její výpověď byla v souladu s dalšími provedenými důkazy “. Výpovědi manželů D. a svědků manželů S. vyhodnotil nalézací soud jako vzájemně souladné, kdy se jejich výpovědi v podstatných rysech shodovaly. Ve vztahu k výpovědi svědka K. K. se nalézací soud podrobně vyjádřil v bodě 94. rozsudku, kdy rozvedl, proč jeho výpověď shledal jako naprosto nevěrohodnou. Odvolací soud se pak vyjádřil k výpovědím svědků obhajoby K. V. a K. V., které vyslechl v rámci veřejného zasedání, přičemž v bodě 17. napadeného usnesení rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že obsahy jejich výpovědí po dvou letech od incidentu „ působí nepřesvědčivě, nevěrohodně a účelově “. Soudy se zejména zaobíraly výpovědí obviněného a jeho tvrzením, že se v inkriminované době nacházel zcela jinde, resp. že nebyl řidičem vozu Mitsubishi. V tomto směru lze odkázat na podrobné a zcela přesvědčivé odůvodnění nalézacího soudu, zejména pak body 92. až 97. rozsudku. Nalézací soud poukázal především na skutečnost, že obviněný byl jako řidič vozidla Mitsubishi ztotožněn přímou svědkyní B. D., stejně jako svědkem Z. D., a to jak v rámci provedené rekognice in natura, tak následně i při agnoskaci v rámci hlavního líčení. Stran provedené rekognice nepřijal výhrady obviněného, že tato nebyla provedena v souladu s trestním řádem, kdy v bodě 92. uvedl, že „ soud si je vědom skutečnosti, že poškozená D. byla před samotnou rekognicí in natura konfrontována v rámci podání vysvětlení s fotografiemi obžalovanému Š. i svědka K. … Přesvědčivou rekognici to nijak neznehodnocuje, soud je pouze povinen hodnotit její závěry v kontextu informace, že poškozená již označeného pachatele viděla dříve na fotografiích. Její reakce, ať už v případě poznávání osoby pachatele na fotografiích, tak v případě jeho poznání v rámci rekognice in natura (a ostatně i u hlavního líčení), je však natolik přesvědčivá a autentická, že vylučuje jakékoliv pochybností o možném omylu v poznání pachatele “. Nalézací soud dále poukázal i na výpověď hlavního svědka obhajoby K. K., která paradoxně obviněného rovněž usvědčovala, a dále záznamy provozu telekomunikačního provozu, a to jak u obviněného, tak u poškozené B. D. a svědka K. K. Zatímco záznamy odpovídaly tomu, co uváděla poškozená, nebyly sto podpořit verzi uváděnou obviněným a svědkem K. K. Jejich tvrzení stran užívání mobilních telefonních čísel soud neuvěřil. O totožnosti pachatele neměl pochyb ani odvolací soud, který po doplnění dokazování v rámci odůvodnění napadeného usnesení v bodě 15. až 18. shrnul své závěry stran ztotožnění obviněného jako řidiče vozidla Mitsubishi. Vyjádřil se v této souvislosti k námitkám stran provedené rekognice, k rozporům v popisu pachatele poškozenou B. D., k výpovědím svědků obhajoby K. V. a K. V. a telefonním záznamům. Odvolací soud rovněž uvedl, že v odvolání či v žádném předchozím výslechu obviněného nebylo uvedeno ani místo údajné oslavy, ani identifikace osob, která podle obviněného může potvrdit, že se nacházel v inkriminované době jinde než na místě činu. Obviněný využil svého práva a ve věci nevypovídal, nijak tedy ani nepodal bližší vysvětlení ke svému případnému alibi, že vůz dne 4. 8. 2018 půjčil K. K. Soudy se tedy musely obejít bez výpovědi obviněného.
Zbývající námitky obviněného lze rozdělit do několika skupin. Zásadní námitkou obviněného je, že jednání popsané ve skutkové větě rozsudku nebylo pokusem trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ale jednalo se o jednání dokonané. S tím souvisí námitka, že jednání nesměřovalo proti životu a zdraví osob nacházejících se ve vozidle, ale proti majetku poškozených, tedy vozidlu samotnému. Je možno rovněž přiřadit námitku, že nejde o jednání v nepřímém úmyslu způsobit jinému těžkou újmu na zdraví, resp. více osobám.
Podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku se zločinu těžkého ublížení na zdraví dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, spáchá-li takový čin na dvou nebo více osobách a na dítěti mladším patnácti let.
Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví , tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Správné závěry o tom, jakou povahu má těžká újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku . Pro takovéto závěry není pro soud směrodatné, jak se poškozený po útoku zdravotně cítil (srov. R 16/1964). Úkolem znalce zpravidla z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (popř. z odvětví traumatologie nebo jiného specializovaného odvětví) je podrobně vylíčit na základě skutkového popisu zranění či jiné poruchy zdraví nebo onemocnění a jeho projevů a následků povahu a závažnost vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění (zásadně nestačí uvést jen diagnózu a délku pracovní neschopnosti). Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. R 16/1964). Závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je však závěrem právním , který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci.
Spácháním trestného činu těžkého ublížení na zdraví na dvou nebo více osobách se rozumí, že čin byl spáchán jedním skutkem nejméně na dvou nebo více poškozených. Zvlášť přitěžující okolností je pak spáchání skutku na dítěti mladším patnácti let.
K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně , nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu §15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně R 22/1968-I.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 tr. zákoníku. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. R II/1965). Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. R 16/1964).
V prvé řadě je třeba poukázat na skutečnost, že jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jako pokus trestného činu. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo . Je třeba odlišovat pojmy „dokonání“ a „dokončení“ jednání. Moment ukončení trestné činnosti má význam při posouzení trestní odpovědnosti za pokračování, trvající a hromadné trestné činy, zatímco dokonání trestného činu má význam z hlediska trestní odpovědnosti. Pro pokus trestného činu je z jeho podstaty nemožné, aby byl prvek dokonání naplněn.
Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. R II/1965). Na skutek je tedy třeba vždy nahlížet v jeho celistvosti, kdy je nutné zkoumat vzájemné souvislosti a vše, co jednání předcházelo a co po něm následovalo.
V projednávané věci obviněný podle skutkových zjištění soudů hodil do bočního okna vedle jedoucího automobilu kuličku, v důsledku čehož došlo k roztříštění skla a fyzickému poranění dvou osob v autě se nacházejících. Jeho jednání předcházela agresivní jízda, při níž se snažil poškozené vozidlo předjet a vynucoval si uvolnění levého jízdního pruhu, byť dopravní situace byla taková, že oba jízdní pruhy se pohybovaly přibližně stejnou rychlostí, a byť byla jízda v obou pruzích plynulá, byl hustý provoz. Takovému jednání si všimli i ostatní řidiči (manželé S.). Podle závěrů soudů obviněný poté, co se zařadil do pravého jízdního pruhu a dostal se se svým vozidlem na úroveň poškozených, jednal v úmyslu řidiče vozidla, které mu bránilo svou jízdou v předjetí, vytrestat a vylekat osazenstvo vozidla.
Tvrzení obviněného, že jeho jednání směřovalo proti majetku, tedy vozidlu, nikoli proti lidem, kteří v něm cestovali, bylo soudy vyvráceno. Nelze zapomínat na to, že jedním jednáním může být ohroženo více objektů chráněných normami trestního práva. Jak výstižně uvádí státní zástupce, jedná se o notorietu, která se odráží například v trestněprávním institutu souběhu. Je tedy zcela běžné, že jednání obviněného naplňuje více skutkových podstat, přestože jeho úmysl směřoval pouze k jednomu ze zasažených objektů. Skutečnost, že jednání obviněného podle jeho tvrzení směřovalo proti vozidlu poškozených, tak nevylučuje, že svým jednáním nemohl zasáhnout i jiný objekt. V tomto případě se jednalo o zdraví a život osob, které se ve vozidle nacházely. Život a zdraví jednotlivce přitom chrání trestní zákoník jako nejdůležitější společenskou hodnotu, čemuž odpovídá i zařazení trestných činů proti životu a zdraví (kam rovněž spadá i trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným) do Hlavy I. zvláštní části trestního zákoníku. Skutečnost, že se již obžaloba zaměřila na tento objekt, a nikoli na majetek, je zcela srozumitelná. Lze dát rovněž státnímu zástupci za pravdu v tom, že jednání obviněného mohlo být rovněž posouzeno jako trestný čin poškození cizí věci podle §228 tr. zákoníku, byť třeba jen ve fázi pokusu, nikoli však pouze jako tento trestný čin, když byl jednáním obviněného ohrožen život a zdraví osob. Navíc útok vedený na jedoucí automobil, který zcela jistě nejede sám, ale je přinejmenším osazen osobou, která jej řídí, přičemž bylo prokázáno, že obviněný si byl vědom toho, že ve vozidle se nachází i další osoby, a to za plného provozu, byť „pouze dětskou kuličkou“, zcela jistě nelze vnímat jako toliko útok na majetek. Takovou situací by mohlo být zaparkované auto, ale nikoli ve vysoké rychlosti jedoucí automobil v dopravní situaci vyžadující zvýšené soustředění řidiče (hustý provoz).
Ve vztahu k subjektivní stránce je možno přisvědčit obviněnému, že při absenci přímého doznání pachatele, je třeba při posuzování existence úmyslu směřujícího ke způsobení těžké újmy na zdraví, mimo povahy předmětu, kterým byl útok veden, zvážit též způsob použití tohoto předmětu, intenzitu útoku, způsob jeho provedení a pohnutku činu (srov. R 16/1964).
Obviněný sice útočil malou kovovou kuličkou o přibližné váze 20g, nicméně se tak stalo za hustého provozu, ve vysoké rychlosti (kolem 80 km/h) a na projíždějící, resp. vedle něho jedoucí automobil. Jeho obhajoba, že nebylo v jeho představě jako možné, aby kulička o takové váze byla sto způsobit roztříštění bočního okýnka u vozidla, nelze přisvědčit. Manévr, při němž pachatel uprostřed rušného a hustého provozu, při vcelku vysoké rychlosti, z otevřeného okna vhodí do okna nic netušícího vedle jedoucího automobilu jakýkoli předmět, není možno označit jinak, než jako nebezpečný. V tomto případě došlo k roztříštění okýnka kuličkou o průměru 2,5 cm, což možná bylo pro dovolatele překvapující, nicméně skutečnost, že kovová či skleněná kulička může roztříštit sklo, např. v bytě, případně skleněný předmět, je obecně známá snad každému. Že jsou pak skla u automobilů vyrobena tak, aby odolala většímu nárazu, je také skutečnost obecně známá. Nevylučuje to však možnost, že pokud je kulička vržena proti sklu automobilu, nedojde k jeho roztříštění. Znalci rovněž tuto možnost nevyloučili. Taková jistota tedy neexistuje a nebylo proto možno ani na něco takového spoléhat, byť je to právě to, co obviněný udělal. Tomu odpovídá i závěr soudů stran spáchání trestného činu v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jak uvedl nalézací soud, „ jednalo se souhru mnoha okolností, které by bylo obtížné opakovaně nasimulovat, což soud nadto nepovažuje za nutné, jelikož skutečnost, že se sklo v předmětný okamžik rozbilo, je nevyvratitelná a vychází z věrohodných výpovědí poškozených D. i svědků S., z dalších provedených důkazů, a není zde žádná jiná skutečnost, žádná představitelná alternativa, které by vzbuzovaly pochybnosti o tom, že k rozbití skla došlo v důsledku něčeho jiného, než jednáním obžalovaného “ (bod 99. rozsudku).
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171). Srozumění u úmyslu nepřímého či eventuálního není obecně (v celém svém rozsahu) v trestním zákoníku definováno, pouze jeho obecné teoretické vymezení je doplněno tím, že „srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem“ (§15 odst. 2 tr. zákoníku). Tuto „částečnou“ definici srozumění u eventuálního úmyslu, která se snaží vyřešit spodní hranici srozumění, pokud jde o jeho odlišení od vědomé nedbalosti, si vynutily potřeby praxe. Naproti tomu při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn (k tomu viz Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1161/2005 aj.).
Nalézací soud uvedl, že „ s ohledem na to, jak se obžalovaný před incidentem projevoval svou agresivní jízdou, lze uzavřít, že se z jeho strany jednalo o úmysl nepřímý, kdy věděl, že tím, že zasáhne vozidlo poškozených, může způsobit poškození tohoto vozidla, posádku uvést do šoku a v důsledku tohoto může s ohledem na okolní provoz dojít k nehodě a ke způsobení těžké újmy na zdraví a pro případ, že se tak stane, s tím byl i vzhledem ke svým řidičským zkušenostem srozuměn “ (bod 103. rozsudku). Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že nalézací soud při úvahách o právní kvalifikaci skutku vzal do úvahy také případnou kvalifikaci zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dospěl však k závěru, že záměrem obviněného bylo posádku poškozeného vozidla vystrašit a vyučit, kdy jeho cílem, ani z hlediska srozumění s takovým následkem, nebylo je usmrtit. Stejně tak zvažoval možnou kvalifikaci dovolatelova jednání jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, nicméně takovému postupu bránilo zejména zjištění o rychlosti vozidel v době incidentu, který dosahovala nejméně hodnoty 80 km/h.
Pro právní kvalifikaci dovolatele jednání jako zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu bylo stěžejním definovat možné hrozící následky, přičemž s touto povinností se nalézací soud zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Lze odkázat zejména na odůvodnění rozsudku v bodech 100. – 103., kde nalézací soud rozvedl následky dovolatelova jednání. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil (bod 20. napadeného usnesení).
Nutnou výchozí premisou je zde skutečnost, že pokus kteréhokoli trestného činu je charakterizován absencí následku. Skutečnost, že k žádné dopravní nehodě nedošlo, tedy ke škodě na majetku a újmě na zdraví (vyjma povrchových zranění B. D. a nezletilého AAAAA a jemu následně diagnostikované posttraumatické stresové poruchy), v důsledku řidičské reakce Z. D., tj. okolnosti na dovolateli zcela nezávislé, právní kvalifikaci pokusu trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku nevylučuje. V projednávané věci absentuje následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozených, neboť se jedná o pokus trestného činu. U pokusu trestného činu tak nelze ani zkoumat příčinný vztah mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem, neboť k tomuto nedošlo. Úvahy obviněného, že soudy následky nedostatečně posoudily, resp. nedostatečně odůvodnily příčinnou souvislost mezi jednáním podle skutkové věty (hod kuličkou) a následky kladenými obviněnému za vinu (těžká újma na zdraví čtyř osob), jsou tak zcela bezpředmětné. Obviněný v rámci podaného dovolání opakovaně ignoruje skutečnost, že byl uznán vinným pokusem trestného činu, nikoli trestným činem dokonaným.
Obviněný namítá, že soudy vycházely z jakési hypotetické situace, navíc ze všech možných scénářů pro něho té nejméně výhodné. Jelikož právní kvalifikace pokusu trestného činu počítá s absencí škodlivého následku, jak uvedeno výše, soudy posuzovaly uvedenou otázku s ohledem na možné hrozící následky. V tomto směru vycházely zejména ze znaleckého posudku z oboru doprava, ekonomika a strojírenství Ing. Jindřicha Zoula, který se vyjádřil k technické stránce celého incidentu, a to i v rámci výslechu u hlavního líčení, znaleckého posudku z oboru psychologie (dopravní psychologie) JUDr. PhDr. Ireny Wagnerové, Ph.D., MBA., LL.M., která se i v rámci výslechu u hlavního líčení vyjádřila k předpokládaným reakcím řidiče a posádky poškozeného vozidla, stejně jako k jednání obviněného, a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Markéty Kulvajové, která se vyjádřila k otázkám lékařským, zejména možným zraněním v důsledku dopravních nehod. Pokud se jedná o pokus trestného činu, je zcela zřejmé, že popis následků je často v rovině hypotéz. Jedná se o hypotetické následky, neboť k dokonání trestného činu nedošlo. Závěry soudů musí mít v tomto směru vždy oporu v provedeném dokazování a musí logicky navazovat na jednání pachatele a situaci na místě činu. Proto je zcela stěžejní získat co nejvíce informací o tom, co činu předcházelo, jak se pachatel před i během útoku choval, jakým způsobem útočil, kde a v jaké situace k útoku došlo, apod.
Nalézací soud poukázal na rychlost vozidel, která dosahovala nejméně 80 km/h v hustém provozu. Taková situaci vyžadovala zcela jistě veškerou pozornost řidiče, tj. Z. D., který okamžik, kdy se roztříštilo sklo ve výplni postranních dveří u spolujezdce, nejprve vnímal jako výstřel. To je jistě naprosto šokující moment, neboť případná střelba, jak se rána poškozenému jevila, není situace, se kterou by mohl řidič jakkoli v našem prostředí počítat. Skutečnost, že si zachoval chladnou hlavu a reagoval klidným způsobem a podařilo se mu bezpečně zastavit u krajnice, rozhodně nelze hodnotit ve prospěch dovolatele, jak tento v rámci podaného dovolání naznačuje. Principu in dubio pro reo se v takovém kontextu nelze dovolávat. U poškozeného zcela jistě došlo k reakci, přinejmenším úleku, neboť se jednalo nejen o naprosto neočekávanou situaci, ale rovněž vezl ve voze svou ženu a nezletilé děti, o jejichž bezpečí musel mít obavy. Jednalo se o hustý provoz ve vysoké rychlosti, kdy mohlo dojít ke ztrátě kontroly nad vozidlem, což může vést nejen k vážné újmě na zdraví, ale také k fatálním následkům. Vozidlo se samozřejmě mohlo dostat do kolize s dalšími vozidly, neboť provoz byl na komunikaci hustý. Roztříštění bočního okýnka, kterou řidič subjektivně nejprve vnímal jako výstřel, je událostí v silničním provozu natolik neobvyklou, že i u dobrého řidiče může vyvolat nekontrolovatelnou reakci i v případě, že ve voze jede sám. Navíc úleková reakce řidiče může nastat i v případě, že to jeho jízdní vlastnosti neovlivní (což se stalo i v projednávané věci, kdy poškozený reagoval s neobvyklou duchapřítomností). Nelze opomenout ani spolucestující, kdy v projednávané věci došlo dokonce ke zranění dvou osob, a to manželky a nezletilého syna poškozeného, kdy i jejich osobní reakce mohla zcela jistě ovlivnit jednání řidiče. Obviněnému přitom samozřejmě nemohlo být nic známo o řidičských schopnostech poškozeného Z. D. a neměl žádný důvod spoléhat na to, že vzniklou situaci bez následků zvládne. Neočekávané vhození jakéhokoli předmětu do okna jedoucího vozu, je neočekávanou situací, která může soustředění řidiče vozidla narušit, přičemž se ani nemusí jednat o situaci, kdy dojde k rozbití skla. Bagatelizace možných následků s odkazem na to, že k žádné dopravní kolizi ve skutečnosti nedošlo, řidič žádný šok neutrpěl, neboť bezpečně zastavil a že zranění poškozeným byla zcela zanedbatelná, je ukázkou naprosté absence sebereflexe obviněného, kdy v důsledku jeho dětinského a bezohledného chování došlo k situaci, která mohla mít nedozírné následky a při níž byly zraněny dvě osoby, včetně nezletilého dítěte.
Útok obviněného samozřejmě ohrozil osazenstvo celého poškozeného vozidla, tedy čtyři osoby, z čehož dvě byly nezletilé děti připevněné v bezpečnostních sedačkách na zadním sedadle. Je nutno zopakovat, že obviněný byl uznán vinným pokusem trestného činu, kdy zde hrozila újma na zdraví všem čtyřem osobám, nikoli pouze řidiči či spolujezdci. Navíc nelze přehlédnout, že k fyzickému zranění, byť povrchovému, došlo u dvou osob, z nichž jedna se nacházela na zadním sedadle. Stěžejní zůstává skutečnost, že dvě osoby viděl zcela bezpečně, přičemž svým jednáním ohrozil případně i další osoby ve voze se nacházející, neboť jeho jednání nesměřovalo vůči konkrétní osobě, např. pouze řidiči, ale vůči osobám ve vozidle, což je možno dovodit ze způsobu spáchání činu. Nalézací soud přitom v bodě 103. rozsudku uvedl, že obviněný si musel být vědom toho, že se v autě na zadním sedadle nacházejí děti. Byla tak naplněna kvalifikovaná skutková podstata §145 odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.
Obviněný dále namítl nepřiměřenost, resp. přílišnou přísnost jemu uloženého trestu odnětí svobody, stejně jako trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel. Dovolával se rovněž aplikace mimořádného snížení trestu ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku.
Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví. Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu . Předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však nebyl obviněným uplatněn, byť s ohledem na jím přednesenu argumentaci lze uvést, že by k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovýto druh námitek však obviněný nevznáší, přičemž z výše uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho výtky vůči uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody jsou zaměřeny co do jeho výše, kdy uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši 6 let a zákaz řízení ve výši 7 let shledává nepřiměřeně přísným. Obviněný argumentuje tím, že soudy nesprávně posoudily přitěžující okolnosti ve smyslu ustanovení §42 písm. b) tr. zákoníku, kdy soud dospěl k závěru, že se trestného jednání dopustil z pomsty „ v reakci na to, že se cítil být vozidlem poškozených brzděn, což dával najevo svým způsobem jízdy již před činem “ (bod 108. rozsudku). Svou námitkou tak nenamítá jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 3 tr. zákoníku (námitky stran polehčujících a přitěžujících okolnost), čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
Totožný závěr nutno učinit i ve vztahu k případné aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku . Namítané nesprávné použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody může sice za určitých okolností zakládat existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale pokud obviněný zpochybňuje samu skutečnost, že tohoto zákonného ustanovení nebylo v jeho případě využito, zcela se s uplatněným důvodem dovolání míjí.
Snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem může soud za situace, má-li vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Z uvedeného lze dovodit, že mimořádnost snížení trestu odnětí svobody musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam. V této souvislosti je třeba uvést, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat rozsah případného snížení vyjádřený ve výměře uloženého trestu, neboť tato otázka souvisí s přiměřeností trestu, proti které není možné uplatňovat v řízení o dovolání žádné námitky. Pokud soud ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody nevyužil a vyměřil trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, nelze uzavřít, že by byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157–314 Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3169–3170).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že v postupu nalézacího soudu, potažmo soudu odvolacího neshledává žádné vady. Obviněný byl odsouzen za trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž mu hrozil trest odnětí svobody ve výši pět až dvanáct let. Nalézací soud se k otázce uložených trestů vyjádřil v bodech 107. až 113. rozsudku, kdy se zaobíral jak přitěžujícími, tak polehčujícími okolnostmi, a hodnotil poměry obviněného, jeho osobnost a možnost jeho resocializace. Konstatoval, že „ uložení ještě vyššího trestu by znamenalo přehlížení okolností svědčících ve prospěch obžalovaného – v této souvislosti bral soud v úvahu jeho formální bezúhonnost “ (bod 112. rozsudku). Nutno mít na paměti, že obviněnému byl uložen trest na samé dolní hranici trestní sazby za trestný čin, jímž byl uznán vinným. V bodě 113. rozsudku pak nalézací soud odůvodnil uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, kdy zdůraznil, že obviněný „ se pohybuje na silničních komunikacích s největší hustotou provozu v republice, a i s ohledem na to by bylo vysoce žádoucí, aby si své chování za volantem začal kontrolovat a nebyl nebezpečím nejen pro sebe, ale zejména pro své okolí “.
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil. V bodě 22. napadeného usnesení uvedl, že jde o trest zákonný a nikoli nepřiměřený, kdy rovněž poukázal na nepředvídatelné násilné reakce obviněného, které jsou důsledkem „ nezdrženlivosti, afektivní lability a emoční nestability vedoucí k impulzivním a vznětlivým reakcím obžalovaného, který v určitých situacích není schopen racionálně kontrolovat a regulovat své chování, což přiléhavě popsali znalci z oboru dušezpytných věd “. Uvedl, že prognóza resocializace je u obviněného problematická, kdy tento neprojevil žádnou sebereflexi. Uložení zákazu řízení motorových vozidel za trestný čin, kterého se pachatel dopustil při řízení motorového vozidla, je pak zcela adekvátní.
Obviněný dále rozporoval závěry nalézacího a potažmo odvolacího soudu týkající se adhezního výroku o náhradě škody. Nároky nezletilých nepovažuje za řádně uplatněné a výše přisouzené částky neodpovídá podle obviněného následkům zjištěných u jednotlivých poškozených v trestním řízení. Obviněný přitom vychází z vlastní verze skutkových událostí.
K tomu Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že účelem trestního řízení je především vyslovení viny či neviny obviněného, a případné uložení trestu. Pokud je v řízení trestním rozhodováno též o náhradě majetkové škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo o vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, je tak činěno v řízení adhezním.
Adhezní řízení je součástí trestního řízení v případech, pokud byl řádně a včas uplatněn nárok poškozeného na náhradu majetkové škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem (§43 odst. 3), a když o tomto nároku rozhoduje soud v trestním řízení. Adhezní řízení ovšem netvoří žádnou samostatnou, časově či jinak formálně oddělenou část trestního řízení, ale splývá s ním, zejména ve stadiu dokazování. V adhezním řízení rozhoduje soud o náhradě majetkové škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení podle hmotného práva jiné povahy než trestní (nejčastěji podle občanského zákoníku nebo zákoníku práce), ale ve formě trestního řízení, tedy procesním postupem podle trestního řádu (Šámal P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. beck, 2013, s. 2830-2831).
Podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak. Takto postupuje za situace, jestliže jsou nárok a jeho výše odůvodněny výsledky provedeného dokazování u hlavního líčení. Naopak pokud podle výsledků dokazování není podklad pro uložení této povinnosti obviněného nebo by pro rozhodnutí o takové povinnosti bylo třeba provádět další dokazování, které přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo (§229 odst. 1 tr. ř.), soud odkáže poškozeného s uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, případně na řízení před jiným příslušným orgánem. Soud odkáže poškozeného se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních nebo na řízení před jiným příslušným orgánem, jestliže v hlavním líčení, ať již z jakéhokoli důvodu, přizná uplatněný nárok jen zčásti (§229 odst. 2 tr. ř.) – (Šámal P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2832).
Podle ustanovení §43 odst. 3 tr. ř. je poškozený oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2 tr. ř.). Podle předloženého spisového materiálu je zřejmé, že tak poškození učinili, a to manželé B. a Z. D. a jejich nezletilí synové. Poškozené B. a Z. D. zastupovala jejich zmocněnkyně, přičemž manželé D. jsou zákonnými zástupci svých nezletilých synů. Jak sám obviněný uvedl, u hlavního líčení zmocněnkyně poškozených vznesla nárok na náhradu škody jménem manželů D. a jejich nezletilých dětí, přičemž manželé D. byli u hlavního líčení osobně přítomni, tedy i momentu, kdy byl prostřednictvím jejich zmocněnkyně vznesen nárok na náhradu škody i pro jejich nezletilé syny. Pokud by to nebylo jejich vůlí, coby zákonných zástupců, měly možnost se proti tomuto ohradit. Je tak zjevné, že zákonní zástupci obou nezletilých poškozených byli s uplatněním nároku na náhradu škody srozuměni.
Ve vztahu k výši přiznané nemajetkové újmy v penězích je možno uvést, že náhrada nemajetkové újmy byla do trestního řádu zavedena zákonem č. 181/2011 Sb., který s účinností ode dne 1. 7. 2011 vedle náhrady škody zakotvil mimo jiné i náhradu nemajetkové újmy, a proto je podle §43 odst. 3 tr. ř. poškozený oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena. Za nemajetkovou újmu se považuje příkoří, které se projevuje jinde než na majetku (např. v osobní sféře). Nepřímo však může mít i majetkové důsledky. Podle druhu práv, do nichž bylo zasaženo, může obecně jít o nemajetkovou újmu všeobecně osobnostní, spotřebitelskou, soutěžní, uměleckou, vědeckou atd., přičemž není ani vyloučen souběh více druhů nemajetkové újmy v různých sférách a právních vztazích. Vychází se zde z občanskoprávní úpravy v novém občanském zákoníku zakotvené zejména v §2894 odst. 2, §2951 odst. 2 obč. zák. (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 512., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, uveřejněný pod č. 14/2014 Sb. rozh. tr.). Soud je povinen nejprve zkoumat, zda poškozený utrpěl nemajetkovou újmu, která vznikla poškozenému v důsledku trestného činu obviněného, vůči němuž byl tento nárok uplatněn, a v případě, že se o nemajetkovou újmu jedná, posuzuje, zda dosahuje takové intenzity, kdy se již nejeví postačujícím jen morální zadostiučinění, ale zda má poškozený nárok na její náhradu v penězích. Proto, aby mohlo být v adhezním řízení o nároku poškozeného o nemajetkové újmě rozhodováno, musí se jednat o takový zásah, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, a který spočívá v porušení nebo ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické integritě. Musí se jednat o zásah neoprávněný, resp. protiprávní a musí být dána příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1602/99).
V projednávané věci poškození vyčíslili svůj nárok částkou 250.000 Kč za každého člena rodiny, tedy celkem ve výši 1.000.000 Kč. Nalézací soud se k návrhu poškozených vyjádřil v bodech 115. – 122. odůvodnění rozsudku. Uvedl, že je nepochybné, že všichni čtyři poškození byli jednáním obviněného negativně zasaženi, na všechny mělo jednání obviněného zásadní dopad, kdy „ negativní dopady do osobnostní sféry poškozených je třeba považovat za natolik závažné, že zjevně nepřichází do úvahy pouze morální zadostiučinění, či samotné potrestání v rámci trestněprávního řízení “. Současně uvedl, že je nutno dodržet princip proporcionality a musí být rovněž zohledněny i majetkové poměry pachatele a reálnost vymožení přiznané náhrady. Nalézací soud následně rozvedl, na podkladě jakých úvah přiznal poškozené B. D. a nezletilému AAAAA částku ve výši 100.000 Kč, kdy zbývajícím poškozeným přiznal částku ve výši 50.000 Kč. V bodě 122. odůvodnění rozsudku pak výslovně uvedl, že se jedná o přiznání nemajetkové újmy za duševní útrapy (zejména se jednalo o posttraumatickou stresovou poruchu u nezletilého a akutní reakci na stres a migrény u poškozené). Přestože nalézací soud neodkázal na konkrétní ustanovení občanského zákoníku, vyjádřil dostatečně, jaký druh nároku poškozeným přiznal. Současně se zabýval i schopnostmi a možnostmi obviněného takový nárok uspokojit. Odvolací soud se pak s postupem nalézacího soudu ztotožnil (bod 23. napadeného usnesení).
Výši přiznaného nároku tak nelze považovat za zjevně nepřiměřenou zjištěným okolnostem. Přitom platí, že pokud právní předpis poskytuje soudu stran výše přiznaného nároku možnost uvážení, může soud vyššího stupně zpochybnit úvahy nižšího soudu, jen jsou-li zjevně nepřiměřené (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009).
Pokud obviněný ve svém podání rovněž požádal, aby bylo rozhodnuto o přerušení výkonu trestu odnětí svobody a odkladu výkonu trestu zákazu činnosti stejně jako vykonatelnosti výroku o náhradě škody, je třeba uvést, že Nejvyšší soud je povinen o takovém rozhodnout jen v případě, že návrh na odložení nebo přerušení výkonu trestu podá předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s §265h odst. 3 tr. ř. (ten žádosti obviněného nevyhověl a takový návrh neučinil). Možnost takového rozhodnutí sice má i předseda senátu Nejvyššího soudu (srov. §265o odst. 1 tr. ř.), ani ten však – už s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání – důvody pro přerušení výkonu trestu odnětí svobody u obviněného neshledal.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. Š. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu