ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.390.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 390/2021-644
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání, které podala obviněná G. R. Š. , roz. Š., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 8. 2020, sp. zn. 55 To 140/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 182/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné G. R. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 8 T 182/2018 , byla obviněná G. R. Š. uznána vinnou přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustila na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že v Liberci, dne 9. 1. 2012 v dotazníku k doplnění údajů potřebných pro likvidaci pojistné události z pojistné smlouvy č. 4633209435, uzavřené s UNIQA pojišťovna, a. s. – odcizení vozidla BMW X5, rz XY, VIN XY, kterou dne 25. 10. 2011 oznámila na Policii ČR, Obvodní oddělení XY, uvedla, že vozidlo bylo zakoupeno za částku 1.250.000 Kč, nezná předchozí vlastníky, k vozidlu měla pouze dva klíče, jednotlivé náhradní klíče od vozidla se v době odcizení vozidla nacházely doma, ke klíčům nikdo jiný přístup neměl, ve vozidle nebylo osvědčení o technickém průkazu, s vozidlem za posledních 6 měsíců byly vykonávány výlučně cesty krátké do 30 km, ačkoli to pravda nebyla, neboť vozidlo zakoupil její otec za částku cca 450.000 Kč a následně jí ho daroval, k vozidlu byly dodány a obžalovaná k němu od počátku měla dva hlavní klíče a jeden klíč náhradní, v době odcizení nevěděla, kde je jeden z hlavních klíčů, klíče měla uloženy tak, že k nim měl přístup i někdo jiný než ona, osvědčení o technickém průkazu bylo ve vozidle a v posledních 6 měsících byla s vozidlem nejméně jednou vykonána cesta na hranice Ukrajiny, o čemž věděla .
Za to byla obviněná odsouzena podle §210 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená UNIQA pojišťovna, a. s., IČ 49240480, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 8 T 182/2018, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině a trestu. Odvolání v neprospěch obviněné podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci, a to do výroku o vině.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 6. 8. 2020, sp. zn. 55 To 140/2020 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou G. R. Š. uznal vinnou pokusem zločinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §210 odst. 1 písm. b), odst. 5 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 25. 10. 2011 oznámila na Policii ČR, Obvodní oddělení XY, krádež vozidla BMW X5, rz XY, VIN XY, ke které podle jejího tvrzení mělo dojít v době od 24. 10. 2011 13:30 hodin do 25. 10. 2011 08:00 hodin v Liberci, přestože musela vědět, že ke krádeži automobilu za okolností jí uváděných nedošlo, a uvedené okolnosti krádeže jako pojistnou událost oznámila pojišťovně Uniqa Pojišťovna, a. s., IČ 49240480, se sídlem Evropská 136, Praha 6, v úmyslu docílit vyplacení pojistného plnění ve výši 900.000 Kč z pojistné smlouvy č. 4533209435 přičemž dne 9. 1. 2012 v Liberci v dotazníku k doplnění údajů potřebných pro likvidaci pojistné události uvedla, že vozidlo bylo zakoupeno za částku 1.250.000 Kč, nezná předchozí vlastníky, k vozidlu měla pouze dva klíče, jednotlivé náhradní klíče od vozidla se v době odcizení vozidla nacházely doma, ke klíčům nikdo jiný přístup neměl, ve vozidle nebylo osvědčení o technickém průkazu, s vozidlem za posledních šest měsíců byly vykonávány výlučně cesty krátké do 30 km, ačkoli to pravda nebyla, neboť vozidlo zakoupil její otec za částku cca 450.000 Kč a následně jí ho daroval, k vozidlu byly dodány a obžalovaná k němu od počátku měla dva hlavní klíče a jeden klíč náhradní, v době odcizení nevěděla, kde je jeden z hlavních klíčů, klíče měla uloženy tak, že k nim měl přístup i někdo jiný než ona, osvědčení o technickém průkazu bylo ve vozidle a v posledních šesti měsících byla s vozidlem nejméně jednou vykonána cesta na hranice Ukrajiny, o čemž věděla, avšak pojistné plnění ze strany pojišťovny jí vyplaceno nebylo .
Za to byla obviněná odsouzena podle §210 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená UNIQA pojišťovna, a. s., IČ 49240480, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněné bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 8. 2020, sp. zn. 55 To 140/2020, podala obviněná G. R. Š. prostřednictvím advokáta dovolání (č. l. 629–632), v rámci něhož odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozsudek odvolacího soudu, stejně jako soudu nalézacího spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotněprávním posouzení.
Jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně vystavěly svá rozhodnutí na zcela nesprávných skutkových závěrech, které jsou navíc zcela vždy vytržené z kontextu, což má zásadní vliv na celkové posouzení skutku. Rovněž o nějakém uceleném řetězci nepřímých důkazů není možné hovořit ani v náznaku. Obviněná namítá, že neexistuje žádný důkaz, ať přímý či nepřímý o tom, že by musela vědět, že ke krádeži automobilu za okolností, které uvedla na Policii ČR, nedošlo. Soudy nevzaly na zřetel, že dovolatelka nebyla pojistníkem, tedy by jí ani pojistné plnění nebylo vyplaceno. Neměla tedy žádný motiv uvádět v dotazníku nepravdivé informace. Stejně tak nebylo prokázáno, že by vozidlo B. G. či jiné osobě zapůjčila pro cestu na Ukrajinu. Plná moc vystavena B. G. přitom byla padělek. Podle znaleckých posudků bylo vozidlo možné provozovat se dvěma klíči, tedy druhý klíč nebyl pouze technický klíč bez transpondéru. V projednávané věci shledává extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, kdy soudy hodnotily důkazní situaci způsobem, který vyznívá zcela v její neprospěch. Soudy hodnotily důkazy svévolně bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Nevzaly v potaz jí uváděné skutečnosti, které byly hodnověrně vysvětleny. Popis skutku a ani odůvodnění soudů neříká, jak a v čem je její jednání úmyslné, jak se chtěla obohatit, případně koho a jaký by podle soudu měla k jednání motiv. Soud nijak nehodnotil, jak informace, které do dotazníku uvedla, čerpala. Pokud vozidlo dostala od otce darem, uvedla do dotazníku částku, kterou jí otec řekl. To, že původní vlastník vozidlo prodal za částku 450.000 Kč, je objektivní nesmysl, když i znalecký posudek nařízený soudem prvního stupně zněl na částku 760.000–801.000 Kč v době odcizení, tj. 25. 11. 2011. Údaj o pořizovací ceně vozidla by přitom sám o sobě při zjištění jeho nepravosti nebyl způsobilý k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu. Pojistníkem byl navíc p. Š., který také jako pojistník a účastník smlouvy byl se všemi okolnostmi uzavřené pojistné smlouvy seznámen. Obviněná tedy nebyla osobou, která by měla a mohla znát pojistné podmínky. Je jí tak dáváno za vinu něco, co nevěděla, neměla povinnost se s tím seznamovat a plnění z pojistky by ani nedostala. Z provedeného dokazování je pak zřejmé, že B. G. se chtěl dostat na území Ukrajiny na základě padělané plné moci, notářsky ověřené, neměl tedy důvod užít plnou moc od dovolatelky. Obviněná o cestách na Ukrajinu nevěděla. Pro vozidlo si jela na základě vyrozumění orgánů policie Ukrajiny a následně jej užívala. Nesprávně i odvolací soud chápe funkci zápisu do klíče vozidla, kdy oba posudky z oboru kriminalistika a i ilustrační posudek obhajoby prokázal, že druhý vozidlový klíč byl plně funkční, pouze se do něj nezapisovaly údaje o poslední jízdě a další údaje. To ale neznamená, že s vozidlem nebyl plně kompatibilní a nelze přijmout tvrzení státního zástupce, jak bylo uvedeno v žalobním návrhu, že jde o technický klíč a s vozidlem s ním jezdit nelze. Obviněná rozporuje výpovědi svědků manželů B. o tom, že odcizené vozidlo v předmětném období stálo před domem dovolatelky. Popis skutku neobsahuje okolnosti podřaditelné pod skutkovou podstatu zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy se její obhajobou zabývaly jednostranně a účelově, kdy skutkový stav neposkytuje spravedlivý poklad pro rozhodnutí o vině.
Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině a trestu, a dále v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, případně soudu odvolacímu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 8. 4. 2021, sp. zn. 1 NZO 229/2021.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněné a obecná východiska pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedla, že mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nelze shledat extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi svědků slyšených v tuzemsku i zahraničí, podkladech a zprávách UNIQA pojišťovny, a. s., znaleckých posudcích z oboru kriminalistika a oboru ekonomika, zprávách Policejního prezidia ČR a v dalších opatřených důkazech. Pokud námitky obviněné nedosahují úrovně extrémního rozporu, nelze je podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod. Odůvodnění napadeného rozsudku splňuje kritéria požadovaná §125 odst. 1 tr. ř. Soud vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, a jakými úvahy se řídil při hodnocení provedených důkazů. Obviněné se nepřičítá aktivní zapojení do procesu odcizení vozidla a jeho řízeného vývozu na Ukrajinu k dalšímu prodeji. Pro trestní odpovědnost obviněné je určující uvedení nepravdivých údajů v souvislosti s likvidací pojistné události k vlastněnému vozidlu, které mělo být odcizeno za popsaných okolností. Nešlo toliko o navýšenou cenu vozidla, na kterou se obviněná zaměřila v dovolání, ale rovněž o informace týkající se dispozice se všemi klíči od vozidla, osvědčení o technickém průkazu a vyvážení vozidla z České republiky na Ukrajinu v předcházejícím období třetí (cizí) osobou a bez jejího vědomí, resp. způsobu užívání tohoto vozidla. Rovněž námitka obviněné o porušení zmiňovaných zásad majících procesní charakter nemůže dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založit, neboť ve skutečnosti směřuje opět do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů.
Podle státní zástupkyně lze s jistou dávkou benevolence podřadit pod uplatněný dovolací důvod námitku neexistence subjektivní stránky, jedná se však o námitku nedůvodnou. Ve skutkové větě rozsudku jsou znaky subjektivní stránky dostatečně vyjádřeny. Nalézací soud se touto zabýval rovněž v odůvodnění, kdy dospěl k závěru, že obviněná jednala v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nechybí ani vyjádření motivu obviněné, kdy takto jednala, aby vylákala pojistné plnění od pojišťovny pro svého otce. K námitce stran způsobilosti být pachatelem trestného činu pojistného podvodu státní zástupkyně uvedla, že jím může být i jiná osoba než pojistník, pokud uvedla nepravdivé údaje v souvislosti s likvidací pojistné události.
S ohledem na výše uvedené závěry proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněné G. R. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 8. 2020, sp. zn. 55 To 140/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, o kterém poté nově rozhodl, kdy současně odvolání obviněné zamítl jako nedůvodné. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou G. R. Š. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména notářsky ověřená plná moc vystavená B. G. pro cestu na Ukrajinu, znalecký posudek Ing. Karla Havlíka k ceně vozidla, zpráva Policejního prezidia ČR, znalecký posudek z oboru kriminalistika, specializace druhotná identifikace motorových vozidel, JUDr. Mgr. Jana Noga, znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat, Kriminalistického ústavu Praha, ilustrační posudek právního zástupce dovolatelky, výpověď svědků manželů B.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména stran toho, zda věděla o cestách B. G. na Ukrajinu, resp. zda mu pro tuto cestu vozidlo zapůjčila, jakým způsobem bylo vozidlo odcizeno, kdo byl pojistníkem z pojistné smlouvy, zda bylo možno provozovat vozidlo se dvěma klíči, resp. zda byl druhý klíč toliko technický či zda s ním bylo možno vozidlo řídit, zda jí byla známa pořizovací cena vozidla, resp. jaká byla skutečná pořizovací cena vozidla, zda v předmětné době uvedené vozidlo stálo před domem dovolatelky), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy nelze hovořit ani v náznaku o nějakém uceleném řetězci nepřímých důkazů, neboť neexistuje jediný přímý či nepřímý důkaz o tom, že věděla, že ke krádeži automobilu došlo za jiných okolností, než uvedla) a prostřednictvím kterých předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněná uvádí, že o cestách B. G. na Ukrajinu nevěděla, nebyla účastníkem pojistné smlouvy a neměla tak ani povinnost znát pojistné podmínky, přičemž skutečnosti, které uvedla do dotazníku pojišťovny, zejména pak cenu vozidla, se dozvěděla od svého otce, který ji vozidlo daroval; dále uvádí, že druhý klíč byl plně funkční, pouze se do něj nezapisovaly údaje o poslední jízdě).
Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verze skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod v tomto rozsahu nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná G. R. Š. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněné, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční. Obviněná de facto akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v její neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť odvolací soud se jejími argumenty „ zabýval jednostranně a zcela účelově “ a „ soudy důkazní situaci a okolnosti, které vyšly najevo, hodnotily od samého počátku způsobem, který vyznívá zcela v její neprospěch “.
Obecně lze k námitce porušení zásady in dubio pro reo uvést, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího totiž porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. , jejichž porušení obviněná namítá, nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Odvolací soud shledal rozsah dokazování provedený nalézacím soudem dostatečným. Se skutkovými závěry nalézacího soudu se krajský soud ztotožnil. Přestože obviněná shledává skutková zjištění nedostatečnými, skutková zjištění nalézacího navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. Odvolací soud se nicméně neztotožnil s hodnocením důkazů nalézacím soudem, kdy sám postupem podle §263 odst. 6 tr. ř. zopakoval část důkazů provedených již soudem prvního stupně a následně překvalifikoval jednání obviněné z dokonaného trestného činu na pokus. V dané věci hodnocení učiněné odvolacím soudem splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním extrémní nesoulad. Soudy vycházely z celé řady důkazů podrobně popsaných v rozhodnutí nalézacího soudu, kdy dokazování nalézacího soudu bylo korigováno odvolacím soudem, který nad rámec důkazů provedených před soudem nalézacím doplnil dokazování k návrhu státní zástupkyně zprávou UNIQUA pojišťovny, a. s.
Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Vytýkaná trestná činnost je typickou trestnou činností pojistných událostí, kdy pachatelé vylákají na podkladě nepravdivých informací pojistné plnění, na které by při uvedení pravého stavu věci nemuseli mít nárok. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem.
Zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku se přitom dopustí ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí v souvislosti s likvidací pojistné události a způsobí-li takovým činem značnou škodu . >1<
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle §21 odst. 2 tr. zákoníku pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby na dokonaný čin.
Značnou škodou je škoda ve výši nejméně 500.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku , ve znění účinném do 30. 9. 2020 (novela trestního zákoníku č. 333/2020 Sb.).
K trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby pojišťovna (pojistitel) jednala v omylu, resp. aby jednání pachatele (např. pojistníka) vedlo k omylu pojišťovny (pojistitele), na základě kterého by poskytla pojistné plnění. K trestnosti tohoto činu se rovněž nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění (pojistné plnění), na něž mu nevznikl nárok. Za nepravdivé se považují údaje , jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření nebo změnu pojistné smlouvy nebo pro likvidaci pojistné události nebo pro poskytnutí plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění. Pojistnou událostí je nahodilá skutečnost blíže označená v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění. Likvidací pojistné události se pak rozumí soubor činností spojených s vyřizováním pojistné události, který počíná zahájením šetření nutného ke zjištění povinnosti pojišťovny plnit a rozsahu této povinnosti, a končí stanovením výše pojistného plnění [srov. §3 odst. 1 písm. f) zák. č. 277/2009 Sb.].
Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin (§15 tr. zákoníku). K trestní odpovědnosti za trestný čin podle §210 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě spočívající zejména ve vylákání pojistného plnění směřovat, i když zpravidla tomu tak bude (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2083–2091).
S ohledem na změnu právní kvalifikace jednání obviněné v rámci odvolacího řízení je třeba připomenout, že obviněná byla uznána vinnou pokusem trestného činu pojistného podvodu. Obviněné není kladeno za vinu, že by se jakýmkoli způsobem podílela na odcizení vozidla a jeho následném vývozu na Ukrajinu a dále přes Rusko do Kyrgyzské republiky. Obviněné je toliko a pouze kladeno za vinu, že v souvislosti s likvidací pojistné události, tj. odcizení jejího vozidla, uvedla nepravdivé údaje vztahující se k pojistné události a jejímu vozidlu.
Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného rozsudku v bodech 21. až 27. rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o vině obviněné. Podle odvolacího soudu byla stěžejním důkazem pro hodnocení zavinění obviněné zpráva Policejního prezidia ČR, odbor mezinárodní policejní spolupráce, ze dne 31. 1. 2013 o vstupech vozidel na území Ukrajiny, přičemž „ žádným z provedených důkazů není oslabována důkazní síla zprávy Policejního prezidia ČR “ (bod 24. napadeného rozsudku). Odvolací soud poukázal na to, že vozidlo nemohlo být v době od 24. 10. 2011 do 25. 10. 2011 odcizeno v Liberci před domem obviněné, neboť se v předmětné domě nacházelo na území Ukrajiny. Obviněná jej tak nemohla v době krátce tomuto datu předcházející užívat. „ Tudíž za okolností obžalovanou popisovaných nemohlo být vozidlo odcizeno, což obžalovaná věděla “ (bod 27. napadeného rozsudku). Dále obviněná uvedla nepravdivé informace týkající se skutečnosti, že vozidlo v době posledních 6 měsíců před nahlášením jeho odcizení vykonávalo pouze krátké cesty do 30 km, „ ačkoli nejméně o jedné cestě na Ukrajinu dne 11. 5. 2011 věděla “, neboť si vozidlo sama na Ukrajině přebírala poté, co jej tam uvedeného dne odvezl B. G. Odvolací soud poukázal na to, že všechny cesty na Ukrajinu (dne 5. 5. 2011, 11. 5. 2011 a 13. 9. 2011) musely být uskutečněny s druhým klíčem, do kterého se údaje o provozu vozidla zaznamenaly, nikoli toho, který obviněná odevzdala a na němž jsou poslední záznamy datované dnem 18. 4. 2011, přičemž jí však musel být druhý klíč odevzdán, když si vyzvedla dne 11. 5. 2011 vozidlo na Ukrajině. Pokud obviněná uvedla, že vozidlo užívala takřka denně, musela si také jistě všimnout, že vozidlo nemá v době, kdy se zcela prokazatelně uskutečnily cesty tohoto vozidla na Ukrajinu, a stejně tak, že nemá jeden z klíčů či technický průkaz. Obviněná v dotazníku uvedla, že osvědčení o technickém průkazu se ve voze nenacházelo, ač toto neodpovídalo skutečnosti. Stejně jako její tvrzení, že k vozidlu měla k dispozici pouze dva klíče, ačkoli ve skutečnosti měla dva hlavní klíče a jeden náhradní, kdy rovněž v dotazníku v rozporu se skutečností uvedla, že ke klíčům neměl nikdo jiný přístup. Pokud se pak jedná o uvedení vyšší pořizovací částky, než za kterou bylo vozidlo ve skutečnosti zakoupeno, je možno odkázat na bod 38. rozsudku nalézacího soudu, kde soud rozvedl, na podkladě jakých důkazů dospěl k závěru, že předmětné vozidlo bylo otcem obviněné zakoupeno za částku 450.000 Kč a nikoli částku 1.250.000 Kč, kterou uvedla v dotazníku pojišťovny UNIQUA, a. s. Obviněná se v rámci dovolání zaměřila zejména na údaj o pořizovací ceně vozidla, kdy lze souhlasit s tím, že samotný nepravdivý údaj o pořizovací ceně vozidla není sto naplnit znaky skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu, nicméně se jednalo o jeden z nepravdivých údajů, které byly užity k tomu, aby bylo na pojišťovně vylákáno pojistné plnění (dispozice s klíči, jejich počet, technický průkaz vozidla, provoz vozidla a jeho užívání). Z provedeného dokazování zřetelně vyplývá, že i přes poučení o následcích uvedení nepravdivých údajů v dotazníku UNIQA pojišťovny, a. s., obviněná uvedla takové údaje, jejichž obsah zcela neodpovídal skutečnému stavu, o němž podávala informace.
Nalézací soud její jednání vyhodnotil jako jednání v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku , neboť obviněná „ věděla o nepravdivosti údajů, které sama vyplnila do dotazníku a jako ,správné‘ je svým podpisem stvrdila “ (bod 47. rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil (bod 29. napadeného rozsudku). Námitka obviněné stran nenaplnění subjektivní stránky jí přisouzeného trestného činu je tedy neopodstatněná. Úmysl obviněné je přitom vyjádřen jak v samotné skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, který jednání obviněné překvalifikoval a rovněž upravil znění skutkové věty (zejména se jedná o formulace jako „musela vědět, že ke krádeži automobilu za okolností jí uváděných nedošlo“, „v úmyslu docílit vyplacení pojistného plnění“, „o čemž věděla“), tak v samotném odůvodnění.
Odvolací soud rovněž uvedl, že „ povaha informací sdělovaných obžalovanou v rámci likvidace pojistné události měla zcela zásadní charakter pro posouzení oprávněnosti nároku na výplatu pojistného plnění (k tomu také sdělení Pojišťovny ze dne 12. 6. 2020) pojištěnému, jímž byl otec obžalované, což osvědčuje motiv obžalované ke spáchání činu “ (bod 29. napadeného rozsudku). Skutečnost, že obviněná nebyla pojistníkem, není pro posouzení její viny relevantní. Pachatelem v souvislosti s likvidací pojistné události nebo při uplatnění práva na plnění z pojištění či jiné obdobné plnění bude nejčastěji pojištěný, nicméně pachatelem může být i jiná osoba, která uvedla nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo zamlčela podstatné údaje v souvislosti s likvidací pojistné události. Ustanovení §210 odst. 1 tr. zákoníku totiž umožňuje postihovat i osoby, které nejsou přímými účastníky pojistného vztahu, ale jsou typickými subjekty dopouštějícími se této trestné činnosti (např. zmocněnce účastníků, popř. další osoby podílející se zejména na likvidaci nebo uplatnění práva na pojistné nebo jiné obdobné plnění). Obviněná uvedla v dotazníku pro účely řešení pojistné události nepravdivé údaje, které stvrdila svým podpisem, a které byly rozhodné pro posouzení oprávněnosti nároku na výplatu pojistného plnění jejímu otci.
Pokud pak obviněná odkazuje na znění svého řádného opravného prostředku, Nejvyšší soud připomíná, že se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Dovolatel tedy nemůže v rámci podaného dovolání svou námitku opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněná současně uplatnila námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné G. R. Š. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 5. 2021
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Nutno uvést, že odvolací soud v rámci výroku rozsudku neodkázal výslovně na písm. c) odst. 5 §210 tr. zákoníku, nicméně skutečnost, že se jedná o znak skutkové podstaty spočívající ve způsobení značné škody se podává nejen ze samotného znění skutkové věty a odůvodnění rozhodnutí, ale zejména pak z právní věty rozsudku.