ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.404.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 404/2021-1120
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2021 o dovolání, které podala obviněná V. S. , roz. Z., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 9 To 40/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 4/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné V. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2020 , sp. zn. 47 T 4/2017 , byla obviněná V. S. společně se spoluobviněnými D. M., roz. H., nar. XY, a M. M., nar. XY, uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 1. 10. 2014, v XY, XY, v kanceláři notářky JUDr. Blanky Čechové, obžalovaná V. S. v úmyslu popřít dědické právo dalšího oprávněného dědice a obohatit se o majetek své matky, zůstavitelky M. Z., nar. XY, která zemřela dne 6. 4. 2014, předložila originál alografní závěti M. Z. datované dnem 26. 1. 2013 s padělaným podpisem zůstavitelky, a kterou poté, po dohodě s obžalovanou V. S., jako svědci, podepsali obžalovaná D. M. a obžalovaný M. M., kteří tak svým podpisem stvrdili, že zůstavitelka před nimi závěť podepsala, čímž ve smyslu občanského zákoníku také stvrdili, že výslovně prohlásila, že listina obsahuje její poslední vůli, což stvrdila svým podpisem, ačkoliv si byli vědomi toho, že obsah závěti neodráží poslední vůli zůstavitelky, a že zůstavitelka před nimi takové prohlášení neučinila a závěť nepodepsala, čímž umožnili obžalované V. S. v dědickém řízení vedeném pověřenou notářkou JUDr. Blankou Čechovou, se sídlem v Praze 6, Křenova 438/5, pod sp. zn. 26 D 606/2014, kdy obsahem závěti je to, že zůstavitelka M. Z. odkazuje obžalované V. S. veškerý svůj nemovitý majetek, a to pozemky č. XY a XY, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY, Katastrální úřad pro hl. m. Prahu, s domem čp. XY, který zůstavitelka nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 15. 5. 1962, ideální spoluvlastnický podíl ve výši ½ na pozemcích parc. č. XY, XY, XY,XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, Katastrální úřad pro hl. m. Prahu, které zůstavitelka nabyla na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu o vlastnictví č.j. PÚ 1397/1992, ze dne 4. 1. 2002, a ideální spoluvlastnický podíl ve výši ½ na pozemcích č. XY, XY, XY a na nich stojícím domě v XY, XY, zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY, Katastrální úřad pro hl. m. Prahu, tedy nemovitostí v celkové hodnotě 25.716.410 Kč, přestože si byla obžalovaná V. S. vědoma skutečnosti, že obsah závěti neodráží poslední vůli zůstavitelky, a že oprávněným dědicem zůstavitelky je kromě ní i její bratr P. Z., nar. XY, čímž by v případě vydání rozhodnutí o tom, že je obžalovaná V. S. jediným dědicem nemovitého majetku zůstavitelky, způsobila dalšímu oprávněnému dědicovi P. Z. škodu ve výši 9.643.654 Kč, což je zbývající část jeho dědického podílu ze zákona po odečtení zákonného dědického podílu zletilého nepominutelného dědice ve výši jedné čtvrtiny hodnoty jeho dědického podílu, kdy k uznání závěti a vypořádání dědictví do současné doby nedošlo.
Za to byla obviněná V. S. odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 500 (pět set) denních sazeb, přičemž jedna denní sazba v souladu s §68 odst. 2 tr. zákoníku byla stanovena částkou 1.000 (tisíc) Kč, celkem tedy 500.000 (pět set tisíc) Kč.
Pro případ, že by obviněná ve stanovené lhůtě nevykonala jí uložený peněžitý trest, stanovil soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku.
Výše uvedeným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných D. M. a M. M.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 47 T 4/2017, podala obviněná V. S. a spoluobvinění D. M. a M. M. odvolání.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 9 To 40/2020, a to tak, že všechna odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jakožto nedůvodná.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 9 To 40/2020, podala obviněná V. S. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1063-1067), v rámci něhož odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozsudek odvolacího soudu, stejně jako soudu nalézacího spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotněprávním posouzení.
Obviněná namítla, že soudy nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, neboť nesprávně posoudily, zda byl naplněn požadavek ultima ratio, tj. zda její jednání nelze dostatečně postihnout i na základě jiných norem než trestního práva. Kritizovala závěr odvolacího soudu vyslovený v bodě 16. napadeného usnesení s tím, že dědické řízení nebylo přerušeno proto, že se P. Z. domáhal neplatnosti závěti, ale proto, že podal trestní oznámení, na jehož podkladě je vedeno toto trestní řízení. Dědické právo samo o sobě poskytuje dostatek prostředků k zjištění, zda je závěť pravá či nikoliv, přičemž by byl skutkový stav zjišťován stejně jako v řízení trestním, ale zcela jistě by řízení netrvalo 6 let.
Soudy pominuly, že v samotném dědickém řízení bude dovolatelka postižena podstatně citelněji nežli v řízení trestním, kdy vedle uloženého trestu v trestní řízení je ohrožena tzv. dědickou nezpůsobilostí podle §1481 občanského zákoníku, o které již bylo v dědickém řízení nepravomocně rozhodnuto. Dědická nezpůsobilost pak nutně vede ke ztrátě dědického podílu v hodnotě cca 12,7 milionu Kč, což je výrazně přísnější trest, než jaký považovaly za potřebný soudy v řízení trestním. Postih v rovině mimotrestních norem je proto pro obviněnou zcela účinný a dostatečný.
Obviněná rovněž v podaném dovolání brojila proti skutkovým závěrům vyvozeným z provedeného dokazování, kdy rozpor mezi provedenými důkazy je v daném řízení natolik silný, že zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces. Podotkla, že ve věci byly zpracovány tři znalecké posudky, z nichž dva vyzněly v její neprospěch a jeden v její prospěch. Za této situace, kdy soudy měly hodnotit důkazy obzvláště obezřetně a v souvislostech s ostatními důkazy, na tuto svou povinnost zcela rezignovaly, když nalézací soud opomněl zcela hodnotit výpověď svědkyně S., která uvedla, že jí zemřelá řekla o tom, že všechno odkázala obviněné, a že se na ni bude opomenutý syn zlobit. Odvolacímu soudu pak vytýká, že výpověď této svědkyně nedůvodně bagatelizoval, aniž by byl oprávněn tuto výpověď přezkoumávat, neboť svědkyni neslyšel a hodnocení její výpovědi si z rozsudku soudu prvního stupně nemohl přečíst, neboť rozsudek soudu prvního stupně hodnocení této výpovědi neobsahoval.
Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a dále v souladu s ustanovením §§265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, případně soudu odvolacímu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 13. 1. 2021, sp. zn. 1 NZO 1147/2020.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněné a obecná východiska pro uplatnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., uvedl, že část dovolacích námitek obviněné deklarovaným dovolacím důvodům obsahové neodpovídá. Jedná se o námitky brojící proti skutkovým zjištěním učiněným nižšími soudy a polemizující s jejich hodnocením důkazů. S ohledem na namítané porušení práva na spravedlivý proces státní zástupce uvedl, že vady důkazního řízení mohou být porušením práva na spravedlivý proces zejména v případě tzv. opomenutých důkazů a v případech tzv. extrémního rozporu. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními jde pouze tehdy, když skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Existenci takovéto vady však obviněná nenamítá, ale domáhá se toliko odlišného hodnocení důkazů jiným, jejím představám odpovídajícím způsobem. Existenci tzv. extrémního rozporu ani existenci tzv. opomenutých důkazů nelze dovozovat pouze ze skutečnosti, že k hodnocení některých tvrzení obsažených ve výpovědi svědkyně V. S. se výslovně vyjádřil až odvolací soud.
Za námitku podřaditelnou pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce vyhodnotil námitku neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Ve vztahu k ní pak uvedl, že uplatnění trestněprávní odpovědnosti není vázáno na absenci možnosti vyvodit odpovědnost podle jiného právního předpisu ani na předcházející neúspěšné použití mimotrestních prostředků k odstranění protiprávního stavu. To, že poškozený se mohl jednání obviněné bránit i v rámci dědického řízení, nemůže být důvodem pro neuplatnění prostředků trestního práva s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, stejně jako skutečnost, že jednání obviněné je postižitelné podle §1481 občanského zákoníku, podle kterého je z dědického práva vyloučen mj. ten, kdo zůstavitelovo poslední pořízení zfalšoval nebo podvrhl. Předložení padělané závěti je jednou z nejzávažnějších forem podvodného jednání, které může být v rámci dědického řízení spácháno. Bylo by tudíž nelogické, aby právě takovéto jednání bylo vylučováno z trestního postihu.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné V. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného nežli navrhovaného rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 9 To 40/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou V. S. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněné projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněná výslovně poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědkyně V. S., znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, odvětví ruční písmo zpracovaném znalcem PhDr. Milanem Nouzovským a znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, odvětví zkoumání ručního písma znalce Mgr. Jana Zimmera a revizního znaleckého posudku Kriminalistického ústavu Policie ČR) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění týkajících se pravosti poslední vůle matky obviněné), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají).
Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verze událostí. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Obviněná se tak na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) domáhá přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Nevytýká tedy soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. , jejichž porušení obviněná namítá, nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Odvolací soud shledal rozsah dokazování provedený nalézacím soudem dostatečným a se skutkovými závěry nalézacího soudu se ztotožnil s tím, že „ Městský soud odůvodnil napadený rozsudek při respektování požadavků uvedených v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., zhodnotil provedené důkazy řádně, aniž se opomenul vypořádat s obhajobou obžalovaných, takže vrchní soud shledal uvedený postup správným, nemá k němu výhrady a odkazuje proto na zhodnocení důkazů uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku “ (srov. bod 10. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Přestože obviněná shledává skutková zjištění nedostatečnými, skutková zjištění nalézacího soudu navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány, a to včetně namítaného nedostatečného zhodnocení důkazu výslechem svědkyně V. S. Odvolací soud uvedl, že nalézací soud ve vztahu k této svědkyni sice „ výslovně při hodnocení důkazů nezmiňuje její údaj, že měla slyšet vyjádření zůstavitelky, z něhož odvolatelé dovozují, že hovořila o přenechání majetku své dceři, avšak nutno uvést, že svědkyně toto sdělení nedokázala přesněji časově zařadit ani dále konkretizovat, takže není zřejmé, zda se týkal posuzované závěti a nemůže se v porovnání s ostatními provedenými důkazy tak jednat o rozhodující důkaz, který by byl s to zvrátit skutkový závěr napadeného rozsudku, jenž je důvodně založen především na závěrech znaleckého zkoumání údajného podpisu zůstavitelky na alografní závěti “ (bod 15. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Závěr o vině obviněné byl tedy založen především na znaleckém zkoumání předmětné závěti a neurčitá rozmluva o způsobu rozdělení majetku nemůže zvrátit znalecky podložené skutkové zjištění, že podpis na posuzované závěti nepořídila zemřelá, stejně jako skutkové zjištění, že tato padělaná závěť byla ve prospěch obviněné a obviněná ji předložila při dědickém řízení. V dané věci hodnocení učiněné odvolacím soudem splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním extrémní nesoulad.
Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Vytýkaná trestná činnost je majetkovou trestnou činností, kdy se obviněná snažila přivlastnit si pro sebe na základě falešné závěti veškerou pozůstalost po své zemřelé matce a připravit tak svého bratra – poškozeného o dědický podíl mu ze zákona připadající. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem.
K námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku pod uplatněný dovolací důvod podřaditelnou, avšak námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněná namítá, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Jednání obviněné se svou intenzitou nijak nevymyká jednáním podřaditelným pod skutkovou podstatu §209 tr. zákoníku. Obviněná svým jednáním směřovala k zisku majetku na úkor svého bratra (poškozeného) ve výši přesahující 9 miliónů korun. Předložila alografní závěť své zemřelé matky s padělaným podpisem, kdy tímto deformovala její projevenou vůli. Takovéto jednání sankcionuje jak §1481 občanského zákoníku, tak trestní zákoník, neboť se jedná o jednu z nejzávažnějších forem podvodného jednání vyjadřujícími nejen zlý úmysl připravit poškozeného o finanční prostředky, které mu náležely, ale i mimořádnou neúctou k rodiči, který ji vychoval, staral se o ni a dopřál jí vysokoškolské vzdělání. Za dané situace tak není možné rezignovat na trestní postih takového jednání toliko s tím, že se obviněná svou vlastní vinou s touhou po větším zisku z pozůstalosti v souladu §1481 občanského zákoníku sama zbavila způsobilosti zdědit majetek po zemřelé.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněné opodstatněnými. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněná uplatnila ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněné nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné V. S. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu