ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.479.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 479/2021-2026
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. R., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 6 To 69/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 4/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. R. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 29 T 4/2019, byl obviněný M. R. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěných dnech, v období od roku 2004 do roku 2008, na různých místech v okrese Přerov, v XY a na dalších dosud přesně nezjištěných místech, po předchozí dohodě s R. B. v Hotelu L. K., okres Zlín, jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona, v záměru soustavně krátit daňové povinnosti a získat tak pro sebe neoprávněný majetkový prospěch zatajením a neodvedením daně z lihu [§1 odst. 2 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], v rámci obchodů prováděných s lihem nezatíženým spotřební daní (dále jen „mimobilanční líh“) spočívajících v jeho nákupu, dovozu a následné výrobě lihovin z tohoto mimobilančního lihu a jejich další distribuci ke konečným prodejcům, realizoval nákup mimobilančního lihu od R. B., o němž věděl, že fakticky vlastní a řídí společnost M.-CH., ve které podle pokynů R. B. vykonával funkci jednatele R. M., kdy R. B. zosnoval, organizoval a společně s T. B. rozhodujícím způsobem řídil zločineckou skupinu zaměřenou na soustavnou produkci, dopravu, skladování a prodej mimobilančního lihu, kdy na základě R. B. organizační a řídící činnosti jemu podřízené osoby R. M. a R. H. uskutečňovali tzv. fiktivní denaturace lihu (tedy denaturace, v jejichž průběhu ve skutečnosti nedošlo ke znehodnocení lihu denaturačními prostředky a které sloužily k zakrytí vzniku tohoto mimobilančního lihu, z něhož nebyla přiznána a odvedena spotřební daň), a odkud R. B. úkolovaní a jemu podřízení L. K. a V. D. uskutečňovali pravidelné přepravy tohoto mimobilančního lihu na místa určení podle objednávky jeho odběratelů tak, že nákladní vozidlo s mimobilančním lihem bylo doprovázeno osobním vozidlem z důvodu zamezení případné kontroly prováděné orgány správce daně, když L. K. a V. D. nákladní vozidlo s mimobilančním lihem odstavili na určeném místě, odkud se vzdálili a počkali na smluvenou dobu, než dohodnutý odběratel provede vyložení lihu, o čemž vedl L. K. podrobná hlášení a tabulky, které předával ke kontrole dalšímu členovi organizované zločinecké skupiny T. B., který zpravidla současně také přebíral od odběratelů peníze za dodaný mimobilanční líh, přičemž proti R. B., T. B., jakož i dalším členům této skupiny bylo vedeno samostatné trestní řízení, kdy rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl R. B. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu účast na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, přičemž M. R. alespoň v hrubých rysech znal okolnosti, za kterých byl mimobilanční líh touto organizovanou zločineckou skupinou ve společnosti M.-CH. produkován. M. R. tak po předchozí dohodě s R. B., v přesně nezjištěné dny, v období let 2004 až 2008, minimálně 2 až 3krát ročně, odebral vždy 3 až 4 kusy plastových nádrží, tzv. „kubíkových kostek“ o obsahu 1.000 litrů lihu o lihovosti 96 % až 97 %, celkem tedy v uvedeném období odebral nejméně 32.000 litrů mimobilančního lihu poté, co podle předchozí dohody mezi ním a R. B., případně R. B. podřízenými osobami, byl mimobilanční líh naložen v objektu společnosti M.-CH. na nákladní automobil a odvezen na předem smluvené místo na parkoviště u obchodu na ul. XY, u domu č. p. XY v XY, okres Přerov, popřípadě na další doposud nezjištěná místa v okresech Přerov, kde byl odstaven, odkud si jej obžalovaný nechal převézt na přesně nezjištěné místo, ze kterého pak na tomto místě vyráběl lihoviny různého druhu, které pak bez vědomí správce daně distribuoval na daňovém území České republiky, a to například v restauraci N. M. v XY, popřípadě na dalších doposud nezjištěných místech, přičemž věděl, že takto nakoupený líh nebyl zdaněn spotřební daní, a přestože byl po převzetí lihu jako jeho skutečný skladovatel a dopravce plátcem spotřební daně [§4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], zatajil před správcem spotřební daně vznik daňové povinnosti [§9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznal a nezaplatil, čímž byla České republice neodvedením spotřební daně z lihu odebraného za období od roku 2004 do roku 2008 v celkovém minimálním množství 32.000 litrů zkrácena spotřební daň v rozsahu nejméně 8.480.000 Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §108 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný dále odsouzen k peněžitému trestu v 300 (tři sta) denních sazbách ve výši 300 (tři sta) Kč, tedy v celkové výměře 90.000 (devadesát tisíc) Kč.
Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku soud umožnil obviněnému uhradit peněžitý trest v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 8.000 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje 15. dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy rozsudek nabyl právní moci.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku ve znění do 30. 9. 2020, stanovil soud pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán (zaplacen), náhradní trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) měsíců.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spočívající v zákazu výroby a úpravy kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů na dobu 7 (sedmi) let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu 7 (sedmi) let.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 29 T 4/2019, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i trestu. Odvolání do výroku o trestu podal i státní zástupce, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu a ve prospěch obviněného do výroku o vině.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 6 To 69/2020, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že při změně právní věty a právní kvalifikace s ohledem na změnu ustanovení §138 tr. zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb., účinné od 1. 10. 2020, kdy toliko upravil její znění způsobem odpovídajícím novelizované úpravě, uznal obviněného vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku a podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §108 odst. 1 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výroby a úpravy kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů na dobu 7 (sedmi) let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu 7 (sedmi) let.
II.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 6 To 69/2020,
podal obviněný M. R. dovolání (č. l. 1956–1971 a 1973–1989), v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nenapravil pochybení nalézacího soudu, která spočívala v procesu dokazování, když se tyto vady projevily v opomenutých důkazech, v extrémním rozporu, resp. extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, v tzv. deformaci důkazů a v porušení jeho práva na spravedlivý proces, když toto vše vylučuje správné hmotněprávní posouzení skutku. Soudy rovněž ignorovaly zásadu in dubio pro reo , přičemž důsledně postupovaly proti tomuto principu a veškeré pochybnosti vykládaly v jeho neprospěch, aby nezpochybnily důvodnost výroku o vině.
Na podkladě provedeného dokazování nebyla potvrzena důvodnost žaloby v jejích jednotlivých tvrzeních, a přesto byl vysloven závěr o vině dovolatele ve smyslu podané obžaloby. Tento závěr je ale produktem nedůvodných a neodůvodněných domněnek, úvah a hypotéz, jejichž vyslovení jednak ignoruje princip in dubio pro reo, jednak je projevem extrémního rozporu, resp. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Ve vztahu k okolnostem podstatným pro meritorní rozhodnutí považuje dovolatel učiněná skutková zjištění za nejasná a neúplná, pomíjející některé okolnosti významné z hlediska možnosti učinit rozhodnutí.
Odvolací ani nalézací soud se podle obviněného nepokusily řádně vypořádat s důkazními návrhy vznesenými obhajobou, kterým nebylo vyhověno, aniž by takový procesní postup patřičně odůvodnily. V této souvislosti cituje judikaturu Ústavního soudu a zdůrazňuje, že je povinností soudu, aby v odůvodnění rozsudku logicky a přesvědčivě uvedl, z jakých důvodů neprovedl další důkazy navržené či předložené procesními stranami. Soud nemůže bezdůvodně důkazní návrhy opomenout, neboť by takovým postupem porušil právo obviněného na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod a zatížil tak své rozhodnutí podstatnou vadou a zároveň způsobil nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a jeho protiústavnost. Dovolatel je navíc přesvědčen, že neprovedení jím navrhovaných důkazů je s ohledem na jejich důkazní potenciál v zásadě neodůvodnitelné, když k objasnění věci bylo třeba provést řadu dalších důkazů a mnohé z již provedených důkazů opakovat, resp. doplnit.
Svou námitku týkající se neprovedených důkazů obviněný konkretizoval důkazy, které měly být provedeny. Soud měl podle něj vyslechnout jeho sestru S. R. a jeho matku A. R. k ověření tvrzení svědka R. B., že měl v domě svých rodičů tzv. černou stáčírnu nelegálního alkoholu. Dále S. P. mladšího k tomu, zda vůbec zná dovolatele a k ověření tvrzení svědka T. B., že měl v minulosti odebírat mimobilanční líh od svědka a jeho otce S. P. staršího. Dokazování pak mělo být doplněno i výslechem svědků R. M. a V. D., kteří se měli vyjádřit k navážení mimobilančního lihu do XY a osobě, pro kterou měl být líh navážen, výslechem svědka M. D. k ověření činnosti obviněného spočívající v organizování ohňostrojů. A rovněž výslechem svědka W. Z., bývalého účetního společnosti W., aby se vyjádřil k ekonomickým ukazatelům této společnosti v době, kdy v XY provozoval restauraci N. M. a případně i relevantním účetním dokladům, kdy tento výslech by mohl být doplňkem výslechu F. H. a důkazem pro posouzení věrohodnosti tvrzení svědkyně D. D.
Soudy podle obviněného také opomněly provést celou řadu listinných důkazů, a to především navrhovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, k posouzení věrohodnosti klíčového svědka R. B., konkrétně pak k otázce, zda se u něj projevuje sklon k pomstychtivosti, konfabulacím a zda je způsobilý k podání lživé výpovědi. Dále mělo být dokazování před soudy doplněno provedením kompletního tzv. „černého účetnictví“ vedeného svědkem T. B. pro skupinu svědka R. B., které má být součástí trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pod sp. zn. 28 T 16/2013, neboť obviněný tímto účetnictvím neprochází. Vzhledem k roli svědka R. B. v celém trestním řízení mělo být provedeno dokazování trestním spisem vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 69 T 4/2018 na osobu svědka, kdy tento je obžalován z rozsáhlého ovlivňování svědků ve prospěch i neprospěch jiných osob, přičemž z uvedeného může vyplývat, že se R. B. snažil dovolateli pomstít za jeho svědectví v metanolové trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 14/2014. Zároveň se obviněný ohradil proti argumentaci Vrchního soudu v Olomouci, že by obhajoba rezignovala na označení listin z předmětného trestního spisu a zdůrazňuje, že o nahlédnutí do spisu obhajoba požádala, ale nebylo jí to umožněno. O ovlivňování jiných svědků R. B. svědčí i listiny na č. l. 482 a násl. a 553 a násl. spisu, kterými ovšem nebylo dokazování doplněno. Dále mělo být dokazování doplněno čtením protokolů o výslechu svědků R. B., T. B. a L. K. a úředního záznamu o podaném vysvětlení R. H. z přípravného řízení, neboť se rozcházejí s výpověďmi učiněnými v hlavním líčení.
Obviněný v podaném mimořádném opravném prostředku vznesl námitku tzv. extrémního nesouladu, neboť znění skutkové věty je konstruováno na nedoložitelných a objektivně neověřitelných tvrzeních několika pravomocně odsouzených kriminálně závadových osob koordinujících své výpovědi, neověřitelných drbech o dovolateli šířícími se v obci XY jeho konkurencí či jeho bývalými zaměstnanci. Objektivní důkazy naproti tomu v projednávané věci zcela absentují. Závěr o vině je tak vystavěn na značně nestabilních základech, na kterých jej nelze zodpovědně konstruovat. O tom ostatně vypovídá i neurčitá a obecná formulace skutkové věty napadeného rozsudku.
Klíčový svědek R. B. a lidé z jeho okolí se v minulosti pokoušeli ovlivnit trestní stíhání své i jiných osob. Svědek má bezprostřední důvod se dovolateli mstít kvůli jeho výpovědi v trestní kauze vedené proti němu a je nutno proto na jeho výpověď a výpovědi lidí z jeho okolí nahlížet obzvlášť obezřetně a kriticky. Obviněný podrobně rozebírá rozpory mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi L. K., R. B., T. B. a S. P., a jejich výpověďmi z přípravného řízení s tím, že se nalézací ani odvolací soud nepokusily o odstranění těchto rozporů a namísto toho je bagatelizovaly a v rozporu se zásadou in dubio pro reo hledaly způsoby, jak tyto rozpory vysvětlit. Stejně tak soudy nijak nereflektovaly, že v průběhu celého trestního řízení prošla výpověď svědka R. H. zásadní genezí, stejně jako nereflektovaly rozpory mezi tvrzeními svědkyně D. D., že se v hospodě N. M. vždy nacházelo několik krabic neoznačeného alkoholu s objektivním zjištěním, ačkoli při celní kontrole byla v provozovně nalezena pouze jedna nedopitá láhev neoznačené slivovice.
Rovněž namítl, že jak nalézací, tak odvolací soud v odůvodnění svých rozsudků hodnotí důkazy, které nebyly provedeny, a naopak nehodnotí důkazy, které provedeny byly. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí bez zákonné opory cituje z jeho výpovědí učiněných v jiných trestních věcech, kde ne vždy vystupoval v postavení obviněného a z výpovědi svědka R. B. v jiné trestní věci, ve které vystupoval v postavení obviněného. Došlo tak k obcházení zákona a z toho vyplývajícího porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.
Obviněný připomněl, že nefiguruje v tzv. černém účetnictví vedeném svědkem T. B. a rozebírá údajné rozpory mezi výpověďmi R. B. a T. B. ohledně tohoto účetnictví. Zdůraznil, že svědek R. B. se tím, že dovolatele zahrnul mezi své odběratele, dovolateli mstí za jeho výpověď v jiné trestní věci a že výpovědi svědků R. a T. B. nelze považovat za věrohodné. Jejich tvrzení nelze ze spisového materiálu ničím objektivizovat, zejména pokud jde o tvrzení svědků o černé stáčírně lihu provozované dovolatelem a o odhady množství a frekvence odběrů lihu.
Dále poukázal na skutečnost, že z výpovědí svědků z obce XY týkající se jeho špatné pověsti, není možné určit, k jakému období se vztahují, zdali k tzv. divokým devadesátým letům, k období, jež je předmětem této trestní věci nebo k období pozdějšímu. V současné době není možné určit, do jaké míry se na těchto „klepech“ podílelo jeho odsouzení Okresním soudem v Karlových Varech ve vedlejší větvi tzv. metanolové aféry. Touto skutečností se však nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku nikterak nezaobíral a odvolací soud toto jeho pochybení aproboval.
Pokud nebylo možné kategoricky a nepochybně zodpovědět zda dovolatel s nelegálním alkoholem manipuloval, jak často a s jak dlouhými rozestupy nebylo možné zodpovědně vyslovit odsuzující výrok. Bylo na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo a rozhodnout zprošťujícím výrokem podle §226 písm. a) tr. ř., příp. zastavit trestního stíhání z důvodů promlčení.
Jediný, avšak nedostatečný důkaz, ze kterého by bylo možno dovozovat „jakési podezření“, že dovolatel měl od R. B. odebírat mimobilanční líh, se vztahuje k datu 24. 4. 2007, když ke druhé polovině roku 2007 a 2008 neexistují žádné objektivní podklady kromě výpovědi R. B. Trestní stíhání dovolatele bylo zahájeno až dne 24. 10. 2017, tedy po více než deseti letech. V této souvislosti ze svého hlediska rozebírá a hodnotí časové souvislosti vyplývající z výpovědí svědků R. H. a T. B., znovu opakuje, že po 24. 4. 2007 nefiguruje v „černém účetnictví“ vedeném T. B. a dovozuje, že nemohlo být prokázáno, že by došlo k jakémukoli odběru mimobilančního lihu po uvedeném datu. Jediným důkazem je paměť R. B., žádný jiný objektivní důkaz o odebírání lihu nehovoří. K datu 24. 10. 2017 proto uplynula desetiletá promlčecí lhůta, ze které je vzhledem k novele trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb. a kvalifikaci skutku podle §240 odst. 2 tr. zákoníku nutno vycházet.
Dále obviněný podotkl, že svědkové kolem R. B. nejsou jednotní v časových rozestupech mezi tvrzenými odběry, kdy svědek T. B. hovoří o pauze trvající jeden rok, což je nutné vnímat v kontextu úvah o zachování hmotněprávních kritérií tzv. pokračování v trestném činu, což úzce souvisí s otázkou promlčení. Jediná listina, ze které by mohlo vyplynout odebrání lihu od společnosti M. v tisícilitrových nádobách, je evidence dlužných tzv. kubíkovek k datu 24. 4. 2007, ve které je u kolonky „M.“ (označení obviněného) uvedena číslice 2. O pozdějším odebrání lihu neexistuje objektivní podklad. Nelze v takto závažné věci spoléhat na přesnou paměť a pravdomluvnost takových osob, jakými jsou R. B., T. B. a L. K., kteří usilují o to obviněnému co nejvíce uškodit, resp. jde jim o pomstu za jeho svědectví v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech.
Obviněný rovněž vytkl soudům posouzení jeho jednání jako spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci, kde v případech s podobným modem operandi, v situaci, kdy obžalování byli vedeni v tzv. „černém účetnictví“ vedeném T. B., nebylo potvrzeno, že by měl být trestný čin spáchán ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu §107 odst. 1 tr. zákoníku, a na to navazující aplikace §108 tr. zákoníku ve vztahu ke způsobu ukládání trestu, kdy konkrétně poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 To 88/2019 a 6 To 15/2016. Jedná se tak o exces obžaloby, nalézacího soudu i odvolacího soudu, flagrantní nerovnost v rozhodování, o nepředvídatelnost v rozhodování, stejně jako projev libovůle.
S ohledem na vše výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 6 To 69/2020, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 29 T 4/2019, a aby podle ustanovení §265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 9. 6. 2021, sp. zn. 2 NZO 8/2021.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a základní východiska uplatněného dovolacího důvodu, uvedl, že velká část uplatněných námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. I přes značný rozsah dovolání téměř neobsahuje námitky vytýkající nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a odůvodněním rozhodnutí a zákonných znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě polemiky s hodnocením důkazů a úplnosti provedeného dokazování obviněný odmítá skutková zjištění s poukazem na procesní zásadu in dubio pro reo.
K námitkám tzv. opomenutých důkazů a extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními státní zástupce uvedl, že jde o formálně vznesené námitky, které by mohly být v obecné rovině důvodem pro zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění, ale současně zdůraznil, že v předmětné věci takovýmito vadami důkazní řízení netrpí.
Podle názoru státního zástupce nalézací soud odůvodnil nevyhovění důkazním návrhům obviněného velmi stručně až formálně poukazem na dostatečné zjištění skutkového stavu. Odvolací soud se ale v bodech 28. a násl. podrobně zaobíral jednotlivými důkazními návrhy, přičemž na jeho argumentaci lze beze zbytku odkázat. Nejde o to, že by některé důkazy byly soudy opomenuty, ale o to, že zaujaly odlišný názor než dovolatel k otázce, zda je nutno provádět další dokazování. K požadavku na zkoumání duševního stavu svědka R. B. státní zástupce uvedl, že hodnocení věrohodnosti svědků přináleží soudům a nikoliv znalcům. Ke znaleckému vyšetření svědka je možno přistoupit v situaci, kdy má soud závažné pochybnosti o jeho schopnosti vnímat či vypovídat (§118 tr. ř.). Osobní nepřátelství svědka B. vůči obviněnému pak bylo známou a nezpochybněnou okolností, ovšem stěží jej lze považovat za okolnost, která by snižovala schopnost svědka vnímat a vypovídat. Jedná se o skutečnost, která v obecné rovině sice mohla vést ke zkreslení výpovědi, ale je výlučně věcí soudů, aby se s touto problematikou při hodnocení důkazů vypořádaly.
Napadená rozhodnutí podle státního zástupce netrpí ani tzv. extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný se domáhá toliko odlišného hodnocení důkazů odpovídajícího jeho představám, zejména aby soudy nevycházely z výpovědi svědka R. B. a dalších členů jeho skupiny, což rozhodně nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že dovolatel opakuje v dovolání námitky, které uplatňoval již v odvolání, a na které bylo adekvátně reagováno odvolacím soudem, odkázal státní zástupce v podrobnostech na jednotlivé body odůvodnění odvolacího soudu. V případě nevěrohodnosti svědka R. B. na bod 35. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde je vysvětleno, proč je výpověď tohoto svědka možno hodnotit jako věrohodnou, a to i přes neskrývané nepřátelství vůči dovolateli. V případě svědků T. B., R. H. a L. K. pak na bod 36. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Stran namítaných rozporů mezi výpověďmi R. B. a L. K. na bod 38. K výpovědi svědků z obce XY státní zástupce odkázal na bod 156. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 41. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu s tím, že výpověď svědkyně D. D. rozhodně za drby a klepy považovat nelze. Skutečností, že obviněný nefiguroval v tzv. černém účetnictví vedeným T. B., se zaobíral odvolací soudu v bodech 44. až 45. odůvodnění rozsudku. K námitkám týkajících se nedostatečného zjištění o tom, v jakém množství a období byl líh odebírán, odkázal státní zástupce na bod 42. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Černé účetnictví bylo vedeno až od roku 2007 a po vypuknutí metanolové aféry bylo na pokyn svědka R. B. zničeno a teprve s několikaletým odstupem se povedlo jeho část obnovit ze smazaného USB disku. Na tomto podkladě tedy nelze zpochybnit skutkový závěr vyplývají z jiných důkazů, že dovolatel byl odběratelem mimobilančního lihu, o čemž ostatně svědčí i doklad ze dne 24. 4. 2007.
K námitce obviněného brojící proti procesnímu postupu nalézacího soudu, který měl vycházet z výpovědí obviněného učiněných v jiném procesním postavení v jiných trestních věcech, státní zástupce odkázal na bod 19. odůvodnění odvolacího a dodal, že tyto výpovědi byly provedeny jako listinné důkazy k objektivizaci jeho tvrzení, že v jiných trestních věcech vypovídal v neprospěch R. B., přičemž provedení tohoto důkazu bylo důvodné a zákonné.
K vznesené námitce promlčení státní zástupce uvedl, že ji dovolatel uplatnil jako primárně skutkovou, neboť vycházel z jiného časového vymezení páchání trestné činnosti, nežli byl zjištěn soudy. Nadto podotkl, že ani v případě časových údajů tvrzených obviněným by nebylo možno dojít k závěru, že byly splněny podmínky promlčení. Pro určení délky promlčení je určující horní hranice sazby trestu odnětí svobody, která u trestného činu podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku činí osm let, jako pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 tr. zákoníku v úvahu připadalo zvýšení trestní sazby v souladu s §108 tr. zákoníku, přičemž v takto zvýšené sazbě byl trest ukládán. Horní hranice zvýšené trestní sazby v předmětné věci tak činila 10 let a 4 měsíce. Promlčecí doba ve smyslu §34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nečinila 10 let, ale 15 let jak uvedl i odvolací soud v bodě 54. jeho rozhodnutí. V žádném případě tedy nemohlo dojít k uplynutí promlčecí doby trestného činu kladeného obviněnému za vinu.
K námitce nesprávné aplikace §107 odst. 1 tr. zákoníku soudy nižších stupňů, státní zástupce podotkl, že dovolatel kromě opakování skutkových námitek nevznáší v tomto směru žádné konkrétní námitky vyjma tvrzení, že v jiných skutkově stejných nebo závažnějších trestních věcech nebylo jednání obviněných posuzováno jako jednání ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Taková námitka se ale netýká právního posouzení konkrétní věci, ale údajně nejednotné rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci a z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není relevantní.
Za námitku formálně podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod považuje státní zástupce námitku týkající se absence podmínek pokračování v trestném činu spočívající v blízké časové souvislosti, ale nepovažuje ji za důvodnou. Blízkou časovou souvislost totiž nelze paušálně ohraničit maximální lhůtou. Platí však, že čím delší je celková doba páchání trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím závažnější je následek a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Za právní vadu proto nelze považovat, pokud ve skutkové větě nejsou časové údaje konkrétních útoků uvedeny, je-li zde dostatečně popsán průběh a výsledek tohoto jednání, ze kterého je zřejmé, že nedošlo k překročení bližší časové souvislosti ve smyslu citovaného ustanovení, k čemuž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 845/2016. V projednávané věci přitom z vymezení skutku vyplývá, že šlo o soustavnou daňovou trestnou činnost páchanou po dobu pěti let, přičemž časové odstupy činily několik měsíců, kdy byl každým dílčím útokem způsoben daňový únik minimálně ve výši řádově několika set tisíc korun. Za takové situace nebrání delší časové rozestupy závěru, že se dovolatel dopustil jednoho pokračujícího trestného činu podle §116 tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 6 To 69/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněného vinným a uložil mu trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména vlastní výpovědi a výpovědi svědka R. B., kterou označuje za lživou a motivovanou snahou se mu pomstít za jeho svědectví před Okresním soudem v Karlových Varech, výpovědi svědků T. B., L. K., R. H., D. D. a skupiny svědků z XY; spadá sem i námitka neprovedení navrhovaných důkazů svědeckými výpověďmi jeho sestry S. R., jeho matky A. R., S. P. mladšího, R. M., V. D., W. Z., M. D. a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, na osobu R. B. k otázce sklonů k pomstychtivosti, způsobilosti ke konfabulacím a schopnosti podat křivou výpověď, kompletním tzv. černým účetnictvím vedeném T. B., trestním spisem vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 69 T 4/2018, listinami nalézajícími se v trestním spise na č. l. 482 a násl., a 553 a násl., protokoly o výsleších svědků R. B., T. B. a L. K. z přípravného řízení a úředního záznamu o podaném vysvětlení svědka R. H. z přípravného řízení) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména pak otázka doby údajného odebírání mimobilančního lihu, jeho množství a frekvence odběrů, následného zpracování a prodeje levných alkoholických nápojů), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy závěr o jeho vině je založen toliko na výpovědi svědka R. B. jako jediném přímém důkazu, který je podpořen toliko výpověďmi na něj napojených osob, které ovlivňoval ve snaze pomstít se dovolateli, přičemž zbývající důkazy na sebe logicky nenavazují a nijak neprokazují jednání kladené mu za vinu) a prostřednictvím kterých předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že se žádného trestného jednání nedopustil, kdy se ze strany klíčového svědka R. B. jedná pouze o snahu se dovolateli pomstít za jeho svědectví v tzv. metanolové aféře).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verze skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k zásadní revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu) se domáhal významného přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. R. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního a druhého stupně jako tendenční. Obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy výlučně v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť „ rozpory mezi provedenými důkazy byly bagatelizovány a ze strany nalézacího soudu a odvolacího soudu byly hledány důvody, jak tyto rozpory vysvětlit, a to vždy důsledně v rozporu s principem in dubio pro reo .“
Obecně lze k námitce porušení zásady in dubio pro reo uvést, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného, jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného, ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího totiž porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „ in dubio pro reo “ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že se dokazováním nepodařilo odstranit pochybnosti o průběhu skutkového děje a věrohodnosti některých svědků, také z toho důvodu, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, resp. o nich nebylo soudem řádně rozhodnuto. Konkrétně v rámci dovolání zmiňuje návrhy na výslech svědků S. R., A. R., R. M., V. D., S. P. mladšího, W. Z. a M. D., na opatření znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, na osobu svědka R. B. k otázce jeho sklonů k pomstychtivosti, způsobilosti ke konfabulacím a schopnosti podat křivou výpověď, na provedení listinných důkazů – konkrétně pak kompletní tzv. „černé účetnictví“ vedené T. B., trestní spis vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 69 T 4/2018, listiny nalézající se v trestním spise na č. l. 482 a násl., a 553 a násl., protokoly o výsleších svědků R. B., T. B. a L. K. z přípravného řízení a úřední záznam o podaném vysvětlení svědka R. H. z přípravného řízení. Neprovedení jeho důkazních návrhů podle obviněného naplňuje kritéria tzv. opomenutých důkazů.
Nejvyšší soud uvádí, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Nutno poznamenat, že je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12) a soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit.
V projednávané věci se však o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná. Nalézací soud se k důkazním návrhům obviněného vzneseným v řízení před soudem prvního stupně, konkrétně pak výslechu svědků S. R., A. R., S. P. mladšího, R. M., V. D., L. V., V. Z. a návrhu na opatření znaleckého posudku z oboru psychiatrie, klinická psychologie, vyjádřil v bodě 146. odůvodnění svého rozsudku, kdy uvedl, že „ skutkový stav byl již provedenými důkazy dostatečně zjištěn a provádění dalších důkazů by nepřineslo další poznatky a bylo by tak v rozporu s principem procesní ekonomie a rychlosti řízení“ . Odvolací soud se s postupem nalézacího soudu v bodě 27. svého odůvodnění ztotožnil, ale vzhledem k absenci konkrétního odůvodnění odmítnutí jednotlivých důkazních návrhů se ve svém odůvodnění zaobíral jednotlivými důkazními návrhy, kdy v bodech 28. – 34. podrobně rozvedl, proč bylo provedení jednotlivých důkazních návrhů obhajoby nadbytečné. Rovněž se vyjádřil k důkazním návrhům, které vznesla obhajoba až u veřejného zasedání před odvolacím soudem, kdy v bodě 21. svého odůvodnění konstatoval, že „ dokazování v navrhovaném směru nepokládá za potřebné“ (návrh na provedení důkazu úředním záznamem a analytickou zprávou policejního orgánu na č. l. 482 a 553, stejně jako provedení důkazu úředním záznamem o podaném vysvětlení svědka R. H.).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud podrobně rozvedl, proč nebylo doplněno dokazování o důkazy navrhované obhajobou, lze na jeho závěry beze zbytku odkázat. Nejvyšší soud jen stručně stran navrhovaných výslechů svědkyň S. R. a A. R., které měly popřít tvrzení svědka R. B. o existenci černé stáčírny v domě jeho rodičů v XY, uvádí, že okolnost spočívající v existenci konkrétní černé stáčírny není součástí skutkových zjištění nalézacího soudu a není proto ani součástí popisu skutku, který je obviněnému kladen za vinu. Svědek R. B. na místo stáčírny usuzoval pouze z řeči obviněného, kdy si byl současně vědom, že ten realizoval nelegální výrobu na různých místech, zejména pak v objektech mimo bydliště jeho rodičů (srov. bod 28. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K návrhu na výslech svědků R. M. a V. D. lze ve stručnosti uvést, že k otázce navážení mimobilančního lihu do XY byl nalézacím soudem proveden dostatek důkazů, které předmětnou skutečnost prokazují (srov. bod 29. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k výslechu S. P. mladšího je vhodné připomenout, že v přípravném řízení po zákonném poučení využil svého práva odepřít výpověď a nebylo tedy účelné ho předvolávat ke svědectví v hlavním líčení, nadto byl v hlavním líčení vyslechnut S. P. starší. Přitom samotná otázka toho zda v minulosti odebíral mimobilanční líh i od obou jmenovaných, je irelevantní, neboť takové jednání mu nebylo v projednávané věci kladeno za vinu (srov. bod 30. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Navrhované svědectví účetního W. Z. pak nemělo jak přispět k objasnění trestní věci, neboť logicky nejde předpokládat, že příjmy a výdaje související s nelegálním prodejem alkoholických nápojů byly oficiální součástí účetnictví, nadto restaurace v XY byla pouze jedním z míst, kde probíhal prodej nelegálních alkoholických nápojů (srov. bod 31. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Stejně tak soudy považovaly za nadbytečný výslech svědka M. D. k ověření toho, zda se obviněný živil pořádáním ohňostrojů, neboť otázku činnosti obviněného spočívající v pořádání ohňostrojů považoval ve vztahu k posouzení věci za zcela marginální a irelevantní, kdy svědek B., jehož tvrzení měla navrhovaná výpověď popřít, nijak nepopíral, že obviněný ohňostroje skutečně realizoval (srov. bod 32. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jako nedůvodnou pak odvolací soud hodnotil i námitku neprovedení důkazu tzv. „černým účetnictvím“ vedeným T. B., jež bylo součástí spisu Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a neprovedení důkazu trestním spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 69 T 4/2018, jež se týkal ovlivňování svědků R. B., kdy by zmiňované důkazní návrhy nemohly přinést nic významného pro posouzení trestní věci obviněného. Skutečnost, že se svědek R. B. snažil z vazby v neprospěch obviněného ovlivňovat další osoby, byla prokázána jak jeho výpovědí, tak především obsahem písemných poznámek, které byly ve vazební cele u tohoto svědka v minulosti zajištěny. Toto zjištění nalézací soud zohlednil v hodnocení důkazů (srov. bod 152. odůvodnění rozsudku), což ostatně bylo i důvodem pro odmítnutí důkazních návrhů listinami na č. l. 482 a 553 spisu jako nadbytečných (srov. bod 33. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychologie, ve vztahu k osobě svědka R. B., jemuž nebylo vyhověno, je pak vhodné uvést, že negativní vztah obviněného a svědka je zcela zřejmý od počátku řízení a vyplývá z celé řady důkazů. Při vědomí této skutečnosti bylo zpracování obhajobou požadovaného znaleckého posudku neúčelné, neboť to, že výpověď svědka R. B. byla motivována snahou o mstu obžalovanému, je od samého počátku trestního řízení zjevné (srov. bod 34. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Co se týče čtení výpovědí svědků R. B., T. B. a L. K., je možno uvést, že všichni tito svědci vypovídali u hlavního líčení v podstatě shodně jako v přípravném řízení. V případě svědka L. K., kdy se tento v hlavním líčení v dílčích otázkách odchýlil od své výpovědi v přípravném řízení, nalézací soud správně reagoval přečtením příslušné části protokolu o výslechu tohoto svědka z přípravného řízení podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř., k čemuž se svědek následně vyjádřil. Dlužno dodat, že přečtení výpovědí z přípravného řízení trestní řád nepřipouští až na specifické případy taxativně vyjmenované v ustanovení §211 tr. ř., kdy v dané věci nebyly k využití tohoto ustanovení až na výše zmíněnou výpověď svědka L. K., splněny podmínky. Nezbývá než rekapitulovat, že veškeré důkazní návrhy obviněného byly řádně vypořádány a odmítnuté důkazní návrhy více než dostatečně odůvodněny. Nelze tak přisvědčit obviněnému, že by napadené rozhodnutí bylo zatíženo vadou tzv. opomenutých důkazů.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění nalézacího soudu obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňují zákonné požadavky na dokazování ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují dospět k závěru, že mezi nimi a provedeným dokazováním existuje extrémní nesoulad. Soudy vycházely z celé řady důkazů podrobně popsaných v rozhodnutí nalézacího soudu, kdy dokazování nalézacího soudu shledal odvolací soud jako dostatečné ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž současně doplnil dokazování dalšími listinnými důkazy, a to zejména rozsudkem Krajského soudu Ostravě – pobočky v Olomouci č. j. 28 T 16/2013-8860, usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 244/2018 a úředním záznamem na č. l. 984.
Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
V projednávané věci byla stěžejním důkazem výpověď svědka R. B., jehož hodnověrnost obviněný zpochybňuje s odkazem na jeho negativní vztah k jeho osobě, způsobený svědectvím obviněného v trestní věci u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 14/2014, tedy v tzv. metanolové kauze. Jak nalézacímu tak odvolacímu soudu bylo známo, že se v minulosti svědek R. B. pokoušel ovlivnit svědky v neprospěch dovolatele a že jeho svědecká výpověď byla motivována snahou se obviněnému pomstít. Právě z tohoto důvodu oba soudy postupovaly při hodnocení důvěryhodnosti jeho výpovědi mimořádně pečlivě a ve vztahu k ostatním provedeným důkazům. Nalézací soud v bodech 151. až 154. odůvodnění svého rozsudku podrobně popsal vývoj postoje svědka R. B. ke své trestné činnosti, kterou zpočátku vehementně popíral, ale posléze se plně ke své činnosti doznal, popsal i jak se snažil ovlivnit svědky, což by jej vyvinilo a naopak poškodilo obviněného. Tento postup však opustil a s ohledem na své odsouzení již neměl důvod lživě svědčit proti obviněnému, aby se ukázal v lepším světle či se obviněnému pomstil. Pokud by se R. B. pokoušel zcela lživě a vymyšleně nařknout obviněného z odběru nelegálního lihu, pak by jeho výpověď zůstala zcela osamocená, což se však nestalo. S výpovědí svědka R. B. koresponduje výpověď T. B. (v kauze u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 16/2013 vypovídal v postavení spolupracujícího obviněného a spolupracoval s policií na řadě dalších kauz, přičemž neměl žádného důvodu spolupracovat na křivém obvinění a riskovat tak své privilegované postavení v trestním řízení), stejně jako výpovědi L. K., R. H. a dalších svědků, stejně jako listinné důkazy, a to zejména část seznamu o dlužných kubíkovkách. Koresponduje i s výsledky znaleckého zkoumání zajištěného mobilního telefonu svědka R. B. v jiné trestní věci a rovněž se skutkovými zjištěními soudů prezentovanými v odůvodnění meritorních rozhodnutích ve věci vedené v prvním stupni u Krajského soudu Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 16/2013. Uvedenému závěru o věrohodnosti obviněného přisvědčil plně odvolací soud a odkázal na body 151. až 154. odůvodnění nalézacího soudu. Nad rámec toho pak podotkl, že „ ve výpovědi svědka R. B. absentují rysy zveličování a účelového zkreslování skutečností v neprospěch obžalovaného. Svědek R. B. o obžalovaném vždy hovořil jako o jednom z nejmenších odběratelů mimobilančního lihu, s čímž koresponduje relativně malé množství mimobilančního lihu, které obžalovaný podle svědka v inkriminovaném období odebral “ (srov. bod 35. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Namítal-li obviněný, že na výpovědi svědků kolem R. B. musí být pohlíženo se značným kritickým náhledem, tak je vhodné podotknout, že obhajobou dovozovaná motivace uškodit obviněnému nebyla u těchto svědků nižšími soudy zjištěna a naopak bylo postaveno na jisto, že svědci z okolí R. B. neměly žádného důvodu s ním spolupracovat na údajném křivém obvinění dovolatele. Jak již bylo zmíněno výše, svědek T. B. jako spolupracující obviněný společně s policií rozkryl rozsáhlou trestnou činnost související s tzv. metanolovou aférou, přičemž absentuje jakýkoliv jeho motiv obviněného křivě obvinit. V případě svědka L. K. odvolací soud poukázal mimo jiné na zjevnou animozitu mezi ním a svědkem R. B., kdy jeho výpověď byla jedním z prvních usvědčujících důkazů vůči R. B. v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 16/2013. Ve zmiňované trestní věci se rovněž k trestné činnosti doznal R. H., kdy jeho výpověď byla také důkazem svědčícím proti R. B. Hodnocení věrohodnosti výpovědí L. K. a R. H. odvolací soud shrnul s tím, že „ ve vztahu k osobám svědků L. K. a R. H. nebyly zjištěny naprosto žádné skutečnosti, které by zavdávaly podezření z obhajobou naznačované účelovosti jejich výpovědí v neprospěch obžalovaného“ (srov. bod 36. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatel v podaném mimořádném opravném prostředku stejně jako v odvolání zmiňoval zásadní rozpory mezi výpověďmi svědků v přípravném řízení a v řízení před soudem, čímž obhajoval nutnost provedení důkazů čtením protokolů o výslechu svědka z přípravného řízení. Nejvyšší soud připomíná, že touto námitkou se zaobíral již odvolací soud, kdy v bodě 37. svého rozhodnutí konstatoval, že „ výpovědi svědků R. B., T. B. a L. K. jsou vnitřně konzistentní, když tito svědci vypovídali u hlavního líčení v podstatě shodně, jak vypovídali v přípravném řízení “ . Stran určitých dílčích rozporů ve výpovědi svědka L. K. v hlavním líčení a v přípravném řízení nalézací soud správně postupoval v souladu s §211 odst. 3 písm. a) tr. ř., jak je zmíněno výše. K námitce, že výpověď svědka R. H. prošla „zásadní genezí“ Nejvyšší soud, shodně jako soud odvolací v bodě 43. odůvodnění rozhodnutí, uvádí, že tento byl v procesním postavení svědka slyšen pouze jednou, a to v hlavním líčení dne 26. 9. 2019, kdy jeho výpověď byla obsahově zcela konzistentní. Nadto listina, kterou obviněný ve svém podání zmiňuje, je toliko záznamem policejního orgánu o předchozím vytěžení svědka, kde absentuje jak podpis svědka, tak informace o tom, zda byl před podáním vysvětlení odpovídajícím způsobem poučen a je tak jako důkazní prostředek pro účely naznačené obviněným procesně zcela nepoužitelná (srov. bod 43. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ke konkrétně namítaným rozporům mezi výpověďmi svědků L. K. a R. B. se pak odvolací soud podrobně vyjádřil v bodech 38. – 39. odůvodnění rozsudku, kde konstatoval, že svědek L. K. potvrdil navážení mimobilančního lihu obžalovanému a způsob jeho přepravy. Zároveň poukázal na jistou problematičnost jeho výpovědi, která je sice v určitých částech rozporná s výpověďmi jiných svědků, kdy se tento svědek snažil umenšovat svou roli v trestné činnosti, a například zatajoval osobní kontakty s některými členy organizované skupiny, ale zdůraznil, že klíčový fakt, tedy zmíněné potvrzení přeprav mimobilančního lihu pro „M.“, svědek potvrdil. Toto klíčové tvrzení je plně v souladu s výpověďmi jiných svědků a ostatními ve věci provedenými důkazy. Stran výpovědí svědků z obce XY je vhodné připomenout, že ani nalézací soud (srov. bod 156. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) ani soud odvolací (srov. bod 41. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) z těchto výpovědí nevyvodily žádné podstatné skutkové okolnosti. Oba soudy vycházely toliko z výpovědi svědkyně D. D., která pracovala v restauraci na M. a která uvedla, že se zde prodával nekolkovaný alkohol, přičemž na výpovědi jiných svědků z obce poukázaly toliko ke konstatování pověsti obviněného v daném místě.
Pokud dovolatel brojil proti užití svých výpovědí z jiných trestních věcí, kde nevystupoval v procesním postavení obviněného, tak je na místě poznamenat, že tyto výpovědi byly provedeny nalézacím soudem jako listinné důkazy v souladu s §213 odst. 1 tr. ř. ke zjištění toho, jak se obviněný v jiných trestních věcech vyjadřoval k osobě svědka R. B., tedy k objektivizaci tvrzení obhajoby o důvodu tvrzeného negativního zaujetí tohoto svědka vůči obviněnému. Shodně jako odvolací soud v bodě 19. odůvodnění rozsudku i Nejvyšší soud podotýká, že k ověření tvrzení obhajoby o jeho výpovědi proti svědku R. B. v jiném trestním řízení, která měla být motivem pro křivé svědectví svědka v neprospěch obviněného, zvolil nalézací soud, v souladu se zásadou bezprostřednosti zakotvenou v §2 odst. 12 tr. ř., zcela adekvátní procesní postup, kterému není co vytknout.
K námitce, že obviněný neprochází tzv. „černým účetnictvím“ vedeným T. B., Nejvyšší soud uvádí, že pouze z faktu, že v něm nejsou vedeny všechny odběry mimobilančního lihu kladené obviněnému za vinu, nelze bez dalšího uzavřít, že žádný líh neodebíral. Ze spisového materiálu vyplývá, že tzv. „černé účetnictví“ začalo být vedeno v průběhu roku 2007, odběry v přechozích letech proto logicky nemohou být jeho součástí. Zároveň je vhodné zdůraznit, že toto „černé účetnictví“ se nepodobalo účetnictví klasickému, tedy přesnému vedení všech příjmů a výdajů včetně jejich účelů, ale spíše se jednalo o směs soupisů, poznámek a tabulek pro přehled obchodů s nelegálním lihem, a nebylo orgány činnými v trestním řízení zajištěno kompletní, ale toliko jeho část, kterou se podařilo získat částečnou rekonstrukcí dat ze smazaného USB disku. Svědek R. B. svému bratrovi, který „účetnictví“ vedl, nadto nepředával veškeré dokumenty, přičemž obviněný byl velmi malým odběratelem, znali se spolu, a proto se o něj přímo staral on. O odběru mimobilančního lihu obviněným vypovídá i nalezený přehled o nevrácených tzv. kubíkovkách, který byl součástí tzv. „černého účetnictví“ (srov. bod 45. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nelze tak přisvědčit ani tvrzení obviněného, že se v tomto účetnictví vůbec nevyskytuje, natožpak že by mimobilanční líh neodebíral.
Namítl-li dovolatel, že soudy nezjistily v jakém množství a v jakém období měl obviněný manipulovat mimobilanční líh, lze plně odkázat na bod 155. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který striktně v souladu se zásadou in dubio pro reo a přesvědčivě z provedených důkazů dovodil, že obviněný musel v předmětném období odebrat přinejmenším 32.000 litrů mimobilančního lihu. Tyto své úvahy založil na výpovědích svědků R. B., T. B., L. K. i R. H. Zdůraznil, že „ množství 32 000 litrů uváděné R. B. je skutečně zcela minimální prokazatelné množství lihu, když s nejvyšší pravděpodobností skutečné množství je znatelně vyšší, avšak soud nemůže jakékoliv konkrétní vyšší množství vzít za prokázané. “ Tento závěr pak plně aproboval i odvolací soud v bodě 42. odůvodnění svého usnesení.
Nejvyšší soud shrnuje, že v projednávané věci žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Lze konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Soudy nižšího stupně neopomenuly reagovat na žádnou z podstatných výhrad vznesených obviněným či jejím obhájcem v průběhu řízení, a to včetně návrhů na doplnění dokazování, a se všemi se v rámci odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vypořádaly, kdy lze odkázat zejména na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Lze proto shrnout, že skutkový stav byl v posuzované věci zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodněn v souladu s §125 odst. 1 tr. ř., a tudíž se zde nejedná o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku.
K námitce obviněného týkající se zániku trestnosti v důsledku promlčení Nejvyšší soud uvádí, že primárně tuto námitku obviněný opírá o jiné časové vymezení skutku, nežli bylo zjištěno soudy nižších stupňů, jejichž skutkovými závěry je dovolací soud vázán. Současně ji podřazuje pod nesprávný dovolací důvod. Námitky proti nepřípustnosti vedení trestního stíhání jsou totiž podřaditelné výlučně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., kterýžto ale obviněný neuplatnil. Svou námitku tak podřadil pod nesprávný dovolací důvod způsobem nezakládajícím přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že se jedná o námitku zcela neopodstatněnou.
Podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.
V souladu s ustanovením §34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zanikne odpovědnost za trestný čin uplynutím promlčecí doby patnácti let, činí-li horní hranice trestní sazby trestného činu kladeného obviněnému za vinu odnětí svobody nejméně deset let. Podle §32 odst. 2 tr. zákoníku promlčecí doba počíná běžet u trestných činů, u nichž je znakem účinek anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, od okamžiku, kdy takový účinek nastal a podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku se přerušuje zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde.
Obviněný byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku za období od roku 2004 do roku 2008, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku. V souladu s ustanovením §108 odst. 1 tr. zákoníku byl ohrožen trestem odnětí svobody v trvání až 10 let a 8 měsíců. Promlčecí doba tak s ohledem na ustanovení §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku činila nikoliv 10 let, jak tvrdí obviněný, ale 15 let. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 23. 10. 2017, které bylo obviněnému doručeno do vlastních rukou 24. 10. 2017, kdy byl přerušen běh promlčecí doby. V dané věci lze tak mít bezpečně za to, že promlčecí doba 15 let od dokončení trestného činu kladeného obviněnému za vinu neuplynula. Nenastala tak situace upravená v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., pro který by mělo být trestní stíhání zastaveno jako nepřípustné.
Obviněný dále vznesl námitku, že jeho jednání není možné kvalifikovat jako spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku zdánlivě podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod. Nicméně obviněný se omezil toliko na polemiku s učiněnými skutkovými zjištěními a hodnocením důkazu, tedy uplatnil námitku nikoliv právní, ale námitku skutkovou. Namítal, že v jiných závažnějších trestních řízení skutkově totožných nebyly pachatelé uznáni vinnými spácháním trestného činu ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Jedná se o námitku údajně nejednotné rozhodovací praxe soudů, ale z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (ale ani žádného jiného) není relevantní. Je třeba poznamenat, že soudy obou stupňů na podkladě stabilizovaných skutkových zjištění dovodily naplnění §107 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž lze odkázat zejména na body 162. až 163. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který konstatoval, že „ znak ,vědomě se členem organizované zločinecké skupiny‘, tak ten obžalovaný naplnil nejméně v nepřímém úmyslu dle §15 odst. 1, písm. b) tr. zákoníku, byť ze zákona postačuje ve formě vědomé nedbalosti, když obžalovaný minimálně rámcově věděl o fungování zločinecké supiny, o tom, že hlavou celého systému je R. B., jeho pravou rukou je jeho bratr T. B., věděl o rolích jednotlivých řidičů, jakož i zapojení společnosti M.-CH. a některých jejích zaměstnanců do fungování systému a byl minimálně srozuměn s celkovým fungováním a rozdělením rolí v této skupině, jakouž i s tím, že díky vzájemnému fungování jednotlivých členů zločinecké skupiny bude obžalovaný těžit získáním nezdaněného lihu a tím sám sebe obohatí tím, že nakoupí líh za cenu nezohledňující případnou spotřební daň. Obžalovaný pak spotřební daň úmyslně nepřiznal a nezaplatil, přičemž byl srozuměn s tím, že tímto svým jednáním navazuje na trestnou činnost shora popsané, dobře organizované skupiny pach. “
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že mezi jednotlivými tvrzenými útoky uplynula příliš dlouhá doba na to, aby mohla být naplněna kritéria pokračování v trestném činu.
K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být současně dány:
a) útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu,
b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost),
c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a
d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost).
Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. U tzv. pokračujících trestných činů se trestná činnost pachatelů skládá z řady dílčích aktů či spočívá v udržování protiprávního stavu, a tvoří jeden trestný čin , a trvá po delší dobu. Stadium následující po pokusu trestného činu není jednorázovým aktem, ale je rozloženo na delší časový úsek, jehož začátkem je moment dokonání trestného činu (okamžik, kdy jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu) a koncem moment ukončení či dokončení trestného činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1287–1289).
Časovou souvislost, k níž se vztahuje argumentace obviněného , nelze sice přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová souvislost, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů. Z hlediska naplnění formálního znaku „blízká časová souvislost“ pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku) je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Nejvyšší soud se k problematice časové souvislosti vyjádřil např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, publikované pod č. 32/2004 ve Sb. rozh. tr., kde uvedl, že „ půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak, za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení §116 tr. zákoníku, lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců .“ Ve svém usnesení ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 845/2016, Nejvyšší soud dodal, že „ zcela konkrétní určení dne či měsíce či nějaké další časové podrobnosti, nejsou v projednávané trestní věci pro naplnění požadavku na časový údaj významné, a není závadou, pokud ve skutkové větě nejsou konkrétně uvedeny, neboť je zde dostatečně popsán průběh a výsledek tohoto jednání, z kterého je zřejmé, že nedošlo k překročení bližší časové souvislosti. “
Vázán skutkovou větou odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud s přihlédnutím k výše uvedeným teoretickým a judikatorním východiskům konstatuje, že v projednávaném případě se jednalo o soustavnou daňovou trestnou činnost páchanou v období od roku 2004 do roku 2008, tedy 5 let, přičemž rozestupy mezi jednotlivými útoky, za které je v kontextu trestné činnosti nutné považovat nepodání daňového přiznání ke spotřební dani z lihu ve stanovené lhůtě, činily několik měsíců. Obviněný líh odebíral minimálně 2 až 3krát ročně, odebral vždy 3 až 4 kusy plastových nádrží, tzv. „kubíkových kostek“ o obsahu 1.000 litrů lihu o lihovosti 96 % až 97 %, kdy povinnost daň přiznat a zaplatit mu vznikla v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. e) zákona o spotřebních daních okamžikem nabytí tohoto lihu. Tuto povinnost nesplnil, daň nepřiznal ani neuhradil ve lhůtě 55 dnů po skončení příslušného zdaňovacího období (§76 odst. 1 zákona o spotřebních daních) a způsobil tak každým útokem škodu v řádech statisíců korun, která v součtu činila přinejmenším 8.400.000 Kč. V daném případě je popis skutku s ohledem na zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku plně vyhovující. Vzhledem k délce páchání trestné činnosti a jejího charakteru totiž není možné několika měsíční odstupy považovat za natolik dlouhé, aby nebylo možno shledat, že byl naplněn znak blízké časové souslednosti.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného M. R. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu