ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1161.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1161/2021-453
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) A. D. , narozeného XY, bytem XY, a b) N. D. , narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Kárimem Titzem, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 109/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2020, č. j. 19 Co 247/2020-431, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, č. j. 14 C 109/2018-409, vyslovil povinnost žalované zaplatit každému ze žalobců částku 15 810 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 6. 2018 do zaplacení (výrok I), a dále žalobci a) částku 79 545,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 6. 2018 do zaplacení a žalobci b) částku 67 989,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 6. 2018 do zaplacení, přičemž co do požadavku žalobce a) na zaplacení částky 5 287,70 Kč s příslušenstvím a požadavku žalobce b) na zaplacení částky 1 113,20 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Dále soud prvního stupně žalobu zamítl také v části, v níž se žalobce b) domáhal zaplacení částky 401 650 Kč s příslušenstvím (výrok III) a žalobce a) částek 24 061 Kč s příslušenstvím a 28 084 Kč s příslušenstvím (výrok IV), načež rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil odvoláním napadené zamítavé výroky III a IV rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako jeho výrok V o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a současně rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobců na náhradu škody, která jim měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 21. 1. 2008, č. j. ČTS: ÚOOZ-70/V7-2007, jímž bylo zahájeno jejich trestní stíhání pro trestné činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. a) a d) trestního zákona a lichvy podle §253 odst. 1, 2 trestního zákona, které bylo v případě žalobce a) posléze rozšířeno také pro trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 trestního zákona. Toto trestní řízení bylo totiž usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 T 20/2017-2399, zastaveno, dílem vzhledem k promlčení trestního stíhání, dílem pak s ohledem na již existující pravomocné rozhodnutí o stejném skutku. Kromě náhrady ušlého zisku za dobu výkonu vazby a náhrady nákladů vynaložených na obhajobu, o nichž soud prvního stupně rozhodl výroky I a II svého rozsudku, které poté nebyly napadeny odvoláním, žalobci požadovali také náhradu škody odpovídající snížení ceny věcí, jež v souvislosti s předmětným trestním stíháním vydali dne 21. 1. 2008 orgánům Policie ČR, a nákladům na jejich uvedení do původního stavu vyčísleným za dobu do 30. 10. 2017, resp. do 31. 10. 2017, kdy tyto věci byly žalobcům vráceny. O ní soud prvního stupně rozhodl výroky III a IV svého rozsudku. V případě žalobce a) se jednalo o dva motocykly, a to motocykl zn. XY, registrační značky XY (škoda ve výši 24 061 Kč) a motocykl zn. XY, registrační značky XY (škoda ve výši 28 084 Kč), a v případě žalobce b) o automobil zn. XY, registrační značky XY (škoda ve výši 401 650 Kč).
Odvolací soud předně vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež zhodnotil jako správná, a poté přisvědčil též právním závěrům, které na podkladě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně učinil. Žalobcům sice v souladu s §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, svědčí právo na náhradu škody, jež jim byla způsobena nezákonným rozhodnutím o zahájení jejich trestního stíhání, musí se však jednat o škodu, mezi jejímž vznikem a tímto nezákonným rozhodnutím existuje vztah příčinné souvislosti. Tento vztah, pokud jde o požadovanou náhradu za snížení hodnoty zadržených vozidel, zde však dle odvolacího soudu chybí, neboť k tomuto snížení došlo v důsledku plynutí času bez ohledu na to, zda žalobci měli možnost vozidla užívat či nikoliv.
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba žalobci včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018).
V posuzované věci byl předmět řízení, o němž odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodoval, představován třemi samostatnými nároky, a to jednak nárokem na náhradu škody vzneseným žalobcem b) ve výši 401 650 Kč s příslušenstvím a jednak dvěma nároky na náhradu škody vznesenými žalobcem a) a dosahujícími částek 24 061 Kč s příslušenstvím a 28 084 Kč s příslušenstvím. Dovolání, které proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a), tedy směřuje proti výroku týkajícímu se peněžitých plnění, z nich žádné nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je tedy dovolání žalobce a) objektivně nepřípustné.
Taktéž v části, ve které dovolání žalobce b) směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není toto dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Stran přípustnosti zbývající části dovolání žalobce b) z tohoto podání plyne, že žalobce b) tuto přípustnost dovozuje ve smyslu výše citovaného §237 o. s. ř. především ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Tyto otázky, při jejichž právním posouzení odvolací soud pochybil, představuje 1.) otázka, zda nepřiměřeně dlouhé nedůvodné zadržení věci má vliv na odškodnění za ztrátu hodnoty zadržených věcí, a 2.) otázka, jakým způsobem je toto nepřiměřeně dlouhé zajištění motorového vozidla možné odškodnit. Nesprávně pak odvolací soud dle názoru dovolatele právně posoudil též otázku (ne)existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a snížením hodnoty zadrženého vozu, přičemž v případě, že přijaté řešení vyhovuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, je namístě tuto otázku posoudit nyní odlišně, a to vzhledem k nepřiměřené délce trvání bezdůvodného zadržení věci.
V závislosti na předmětu řízení, jak jej žalobce b) podanou žalobou v duchu dispoziční zásady vymezil, však rozhodnutí odvolacího soudu na řešení prvních dvou uvedených otázek nezávisí (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil). Žalobce b) svůj požadavek na zaplacení částky 401 650 Kč s příslušenstvím totiž odůvodnil tvrzením, že o tuto částku se jeho majetek zmenšil, neboť se jedná o znalecky stanovené snížení hodnoty jeho vozidla za dobu, po kterou bylo v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním zadržováno policejními orgány, a o náklady na uvedení tohoto vozu do původního stavu [viz bod V. písm. c) a bod VI. žaloby, dále bod III. odvolání ze dne 15. 3. 2019 a protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 20. 5. 2020]. Žádný jiný nárok, který by odpovídal např. zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou bezdůvodným zadržováním tohoto vozu a z toho plynoucím dlouhodobým omezením vlastnického práva žalobce b), nebo náhradě škody odpovídající nákladům, jež by snad žalobce b) musel v souvislosti se zadržením předmětného vozu vynaložit na provozování náhradního vozidla a které by jinak nevynaložil, předmětem tohoto řízení nebyl, jak ostatně odvolací soud v závěru odůvodnění svého rozsudku též přiléhavě zmínil.
Při řešení otázky existence nároku, který žalobce b) v souvislosti se ztrátou hodnoty svého vozidla a možnými náklady na jeho uvedení do původního stavu v řízení uplatnil, přitom odvolací soud postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, zaměřil-li se na posouzení, zda k tvrzené ztrátě v majetkové sféře žalobce b) došlo v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, na jehož základě bylo trestní stíhání tohoto žalobce zahájeno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2076/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 414/13, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2014, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, jenž byl uveřejněn pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Řešení, ze kterého napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází, se tak soustředí na to, zda zadržení předmětného vozidla, které bylo jako jeden z následků nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce b) od počátku nedůvodné (nikoli tedy jen nepřiměřeně dlouhé), vůbec mohlo (bez ohledu na délku jeho trvání) přivodit vznik majetkové újmy, jejíž náhrady se žalobce b) v řízení domáhá, neboli zda by ke vzniku této újmy na majetku žalobce b) nedošlo, nebýt právě nezákonného zadržení tohoto vozu.
Závěr, který odvolací soud v napadeném rozhodnutí k otázce vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou posléze vyslovil, se pak od ustálené judikatury Nejvyššího soudu rovněž v žádném směru neodchyluje. Konstatování odvolacího soudu o neexistenci tohoto vztahu, a to jak z pohledu znehodnocení vozu způsobeného plynutím času, tak i z pohledu nákladů potřebných k uvedení tohoto vozu do původního stavu, totiž plně koresponduje zejména se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1013/16. V něm Nejvyšší soud s poukazem na znění §2 odst. 1, 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, uzavřel, že nestanoví-li tento zákon jiný způsob oceňování, oceňují se majetek a služba obvyklou cenou. Obvyklou cenou majetku se přitom rozumí „cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Obvyklá cena je proto určována poměry na trhu s určitým zbožím, v daném případě s osobními vozidly. Žalobcem tvrzený pokles obvyklé ceny vozidla je pak odvislý od poměrů na daném trhu, který je na žalobcem tvrzeném nesprávném úředním postupu zcela nezávislý. Jinak řečeno, k poklesu obvyklé ceny žalobcova vozidla by došlo bez ohledu na existenci či neexistenci nesprávného úředního postupu, který proto nelze považovat za jeho příčinu“. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil také např. v rozsudcích ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1181/2015, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5500/2015. Žádnou skutečnost, která by nyní vytvářela prostor pro to, aby dovolací soud posoudil předmětnou otázku jinak, než jak plyne z uvedené ustálené judikatury, přitom Nejvyšší soud nenalézá.
Rozsudek odvolacího soudu tedy ve vztahu k žalobci b) nepředstavuje jiné řešení, než jakého již bylo v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo, pročež otázky, které žalobce b) svým dovoláním předestřel, z nichž na řešení některých nadto napadené rozhodnutí ani nezávisí, přípustnost tohoto dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu